Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda pojem „dopravce“, který má povinnost předložit zboží celnímu úřadu určení v nezměněném stavu, uvedenou v čl. 96 odst. 2 celního kodexu, musí být vykládán v tom smyslu, že se vztahuje na jakoukoli osobu, včetně subdodavatele přepravních služeb, která provádí skutečnou přepravu zboží nacházejícího se v režimu vnějšího tranzitu Společenství.

Vzhledem k tomu, že v celním kodexu není definice výrazu „dopravce“ uvedena, je třeba podle ustálené judikatury pro určení působnosti tohoto ustanovení unijního práva třeba vzít v úvahu zároveň jeho znění, kontext a cíle (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. dubna 2015, Angerer, C‑477/13, EU:C:2015:239, bod 26 a citovaná judikatura).

Pokud jde o znění čl. 96 odst. 2 celního kodexu, je nutno poznamenat, že k tomu, aby „dopravce“ mohl podléhat povinnosti předložit zboží celnímu úřadu určení v nezměněném stavu ve smyslu tohoto ustanovení, jsou vyžadovány dvě podmínky. Jde jednak o přijetí zboží, které předpokládá fyzické převzetí a faktickou moc nad tímto zbožím, a jednak o to, že při přijetí dotyčná osoba ví, že se zboží nachází v tranzitním režimu Společenství.

Pokud jde o kontext a účel uvedeného ustanovení, je třeba uvést, že toto ustanovení zavádí odpovědnost dopravce souběžně s odpovědností hlavního povinného, uvedenou v čl. 96 odst. 1 celního kodexu. Jak uvedl generální advokát v bodech 47 až 49 svého stanoviska, odpovědnost dopravce se však od odpovědnosti hlavního povinného liší, pokud jde jak o její základ, tak o její rozsah.

Odpovědnost hlavního povinného je totiž založena na jeho kvalifikaci jakožto „držitele“ tranzitního režimu, který je v čl. 4 bodu 21 celního kodexu definován jako osoba, jejímž jménem bylo celní prohlášení učiněno, nebo osoba, na niž byla převedena práva a povinnosti uvedené osoby vyplývající z celního režimu. Hlavní povinný je jakožto držitel tranzitního režimu na základě čl. 96 odst. 1 písm. b) celního kodexu odpovědný za dodržování všech předpisů vztahujících se na tento režim.

Naproti tomu odpovědnost dopravce stanovená v čl. 96 odst. 2 celního kodexu má svůj základ ve fyzické držbě zboží a ve znalosti toho, že se zboží nachází v tranzitním režimu Společenství. Toto ustanovení zavazuje dopravce, který zboží přijal a je si vědom, že se nachází v takovém režimu, jakožto fyzického držitele tohoto zboží, k tomu, aby předložil zboží ve stanovené lhůtě celnímu úřadu určení v nezměněném stavu a dodržel přitom opatření přijatá celními orgány ke ztotožnění zboží.

V tomto ohledu je irelevantní skutečnost, zda osoba, která má zboží ve fyzické držbě, jej přepravuje na základě subdodavatelské smlouvy s hlavním dopravcem. Jakýkoli jiný výklad by umožnil, že by se osoby zprostily své odpovědnosti vyplývající z uvedeného ustanovení z důvodu, že jednají na základě subdodavatelské smlouvy, třebaže mají dotčené zboží ve fyzické držbě a vědí, že se zboží nachází v tranzitním režimu.

S ohledem na předcházející úvahy je třeba na první otázku odpovědět tak, že pojem „dopravce“, který má povinnost předložit zboží celnímu úřadu určení v nezměněném stavu, uvedenou v čl. 96 odst. 2 celního kodexu, musí být vykládán v tom smyslu, že se vztahuje na jakoukoli osobu, včetně subdodavatele přepravních služeb, která provádí skutečnou přepravu zboží nacházejícího se v režimu vnějšího tranzitu Společenství, tuto přepravu přijala a je si vědoma, že se zboží nachází v tomto režimu.

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 96 odst. 2 celního kodexu musí být vykládán v tom smyslu, že takový subdodavatel přepravních služeb, jako je subdodavatel těchto služeb dotčený ve věci v původním řízení, který jednak zboží spolu s tranzitním dokladem předal hlavnímu dopravci na parkovišti celního úřadu určení a jednak odpovědnost za toto zboží znovu převzal při následné přepravě, měl povinnost se ujistit, že zboží bylo předloženo celnímu úřadu určení a může odpovídat za to, že k takovému předložení nedošlo.

V tomto ohledu je třeba konstatovat, že čl. 96 odst. 2 celního kodexu umožňuje, aby takový subdodavatel přepravních služeb, jako je subdodavatel těchto služeb dotčený ve věci v původním řízení, odpovídal za nepředložení zboží celnímu úřadu určení pouze v případě, že je tento subdodavatel přepravních služeb povinen zajistit toto předložení z důvodu přijetí tohoto zboží a znalosti toho, že se zboží nachází v tranzitním režimu Společenství ve smyslu tohoto ustanovení.

V projednávané věci v rozsahu, v němž z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že S. Horváth původně přijal zboží dotčené ve věci v původním řízení s vědomím, že se nachází v režimu vnějšího tranzitu Společenství, z odpovědi na první otázku vyplývá, že měl povinnost toto zboží předložit celnímu úřadu určení, pokud jde o přepravu tohoto zboží z Koperu do Vídně.

Je tedy třeba přezkoumat, zda se S. Horváth této povinnosti zprostil tím, že uvedené zboží spolu s tranzitním dokladem předal zástupci hlavního dopravce IGAZ Trans na parkovišti celního úřadu určení ve Vídni, a v kladném případě zda nové převzetí odpovědnosti za totéž zboží při jeho následné přepravě z Vídně do Říma jej znovu vystavilo uvedené povinnosti.

Pokud jde o otázku, zda se S. Horváth zprostil povinnosti předložit zboží celnímu úřadu určení tím, že zboží dotčené ve věci v původním řízení předal zástupci hlavního dopravce IGAZ Trans na parkovišti celního úřadu určení ve Vídni, z odpovědi na první předběžnou otázku vyplývá, že odpovědnost dopravce stanovená v čl. 96 odst. 2 celního kodexu má svůj základ ve fyzické držbě zboží. Dopravce, který převede tuto držbu na jiného dopravce tím, že mu zboží předá, se tudíž v zásadě zprostí své povinnosti na základě tohoto ustanovení, za podmínky, že tento jiný dopravce věděl o tom, že se zboží nachází v tranzitním režimu Společenství.

Ačkoli skutečnost, že zboží podléhá celnímu dohledu podle článku 37 celního kodexu, brání tomu, aby se dopravce mohl zprostit odpovědnosti, která mu přísluší na základě čl. 96 odst. 2 tohoto kodexu, tím, že zboží předá jakékoli jiné osobě, se totiž dopravce může této odpovědnosti zprostit tím, že zboží předá takové jiné osobě, která v souladu s uvedeným článkem 96 podléhá povinnosti zboží řádně předložit celnímu úřadu určení, jako je jiný dopravce, který přijme zboží s vědomím, že se nachází v tranzitním režimu Společenství.

V projednávané věci ze zjištění předkládajícího soudu vyplývá, že S. Horváth přepravil zboží dotčené ve věci v původním řízení na parkoviště celního úřadu určení ve Vídni. Následně poté, co zástupci hlavního dopravce IGAZ Trans předal tranzitní doklad, na základě něhož se doprava prováděla, odjel do Maďarska, přičemž kontejner obsahující zboží zanechal na místě. Podle tvrzení společnosti IGAZ Trans její zástupce následně tento doklad předal společnosti Friedler Spedition pro účely splnění celních formalit. S výhradou ověření předkládajícího soudu se tak jeví, jak generální advokát uvedl v bodě 52 svého stanoviska, že se S. Horváth zprostil své povinnosti na základě čl. 96 odst. 2 celního kodexu v okamžiku, kdy předal toto zboží spolu s tranzitním dokladem zástupci hlavního dopravce IGAZ Trans. Okolnost, že společnost IGAZ Trans tento doklad následně předala společnosti Friedler Spedition, je v tomto ohledu bezvýznamná.

Pokud se ukáže, že se S. Horváth skutečně zprostil své odpovědnosti na základě čl. 96 odst. 2 celního kodexu tím, že zboží dotčené ve věci v původním řízení spolu s tranzitním dokladem předal zástupci společnosti IGAZ Trans, jeho dřívější postavení jakožto „dopravce“ ve smyslu tohoto ustanovení mu nemůže uložit žádnou povinnost ujistit se, že po tomto předání a před novým převzetím odpovědnosti za toto zboží při jeho přepravě do místa konečného určení v Římě bylo zboží řádně předloženo celnímu úřadu určení ve Vídni v nezměněném stavu.

V takovém případě však předkládajícímu soudu ještě přísluší, aby ověřil, zda se S. Horváth stal znovu odpovědnou osobou na základě čl. 96 odst. 2 celního kodexu tím, že za zboží dotčené ve věci v původním řízení převzal odpovědnost při jeho přepravě z Vídně do Říma.

Jak totiž uvedl generální advokát v bodě 61 svého stanoviska, pokud se zboží dotčené ve věci v původní řízení nacházelo i nadále v režimu vnějšího tranzitu Společenství v okamžiku, kdy za něj S. Horváth znovu převzal odpovědnost pro účely provedení této přepravy, a pokud o tom posledně uvedený věděl, mohl znovu splňovat podmínky čl. 96 odst. 2 celního kodexu, a stát se tak znovu dlužníkem na základě povinnosti stanovené v tomto ustanovení.

Ve věci v původním řízení v rozsahu, v němž z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že zboží dotčené ve věci v původním řízení celnímu úřadu určení ve Vídni předloženo nebylo, nemohl být režim vnějšího tranzitu Společenství ukončen ke stanovenému datu v souladu s ustanoveními článku 92 celního kodexu a nelze vyloučit, že se toto zboží nacházelo stále v tomto režimu v okamžiku, kdy za něj S. Horváth znovu převzal odpovědnost dne 18. prosince 2008 za účelem jeho přepravy do místa jeho konečného určení v Římě. Kromě toho informace, kterými Soudní dvůr disponuje, neumožňují s jistotou určit, zda S. Horváth případně věděl o tom, že se toto zboží i nadále nachází v tranzitním režimu.

Přísluší tedy předkládajícímu soudu, aby ověřil, zda se zboží dotčené ve věci v původním řízení nacházelo i nadále v režimu vnějšího tranzitu Společenství v okamžiku, kdy za něj S. Horváth znovu převzal odpovědnost, a zda o tom S. Horváth věděl. V případě, že tomu tak není, nelze mít za to, že mu byla na základě této odpovědnosti znovu uložena povinnost ujistit se, že toto zboží bylo řádně předloženo celnímu úřadu určení.

S ohledem na všechny tyto úvahy je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že čl. 96 odst. 2 celního kodexu musí být vykládán v tom smyslu, že takový subdodavatel přepravních služeb, jako je subdodavatel těchto služeb dotčený ve věci v původním řízení, který jednak zboží spolu s tranzitním dokladem předal hlavnímu dopravci na parkovišti celního úřadu určení a jednak odpovědnost za toto zboží znovu převzal při následné přepravě, měl povinnost se ujistit, že zboží bylo předloženo celnímu úřadu určení a může odpovídat za to, že k takovému předložení nedošlo, pouze v případě, že při novém převzetí odpovědnosti za uvedené zboží věděl, že tranzitní režim nebyl řádně ukončen, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.