Článek 1 Charty Spojených národů, která byla podepsána dne 26. června 1945 v San Francisku, uvádí: „Cíle Spojených národů jsou tyto: […] 2.rozvíjeti mezi národy přátelské vztahy, založené na úctě k zásadě rovnoprávnosti a sebeurčení národů, a činiti jiná vhodná opatření na posílení světového míru; […]“

Kapitola XI Charty Spojených národů, nadepsaná „Prohlášení o nesamosprávných územích“, obsahuje článek 73, který stanoví: „Členové Spojených národů, kteří mají nebo přejímají odpovědnost za správu území, jejichž lid ještě nedosáhl v plné míře samosprávy, uznávají zásadu, že zájmy obyvatel těchto území jsou na prvém místě, a přijímají za svou svatou povinnost závazek, že budou v rámci soustavy mezinárodního míru a bezpečnosti zřízené touto chartou co nejvíce podporovati jejich blahobyt […]. […]“

Podle posledního pododstavce preambule Vídeňské úmluvy o smluvním právu, která byla dne 23. května 1969 uzavřena ve Vídni (Recueil des traités des Nations unies, sv. 1155, s. 331, dále jen „Vídeňská úmluva“), státy, které jsou stranami této úmluvy, „potvrzují[…], že pravidla mezinárodního práva obyčejového budou i nadále upravovat otázky, které nejsou upraveny ustanoveními [uvedené] úmluvy“.

Článek 3 této úmluvy, nadepsaný „Mezinárodní dohody, na něž se úmluva nevztahuje“, uvádí: „Skutečnost, že se tato úmluva nevztahuje na mezinárodní dohody sjednané mezi státy a jinými subjekty mezinárodního práva nebo mezi těmito jinými subjekty mezinárodního práva, ani na mezinárodní dohody, které nebyly sjednány písemnou formou, nepůsobí: […]

b)na použití jakýchkoliv v této úmluvě obsažených pravidel, která by se na takové dohody vztahovala podle mezinárodního práva nezávisle na této úmluvě;

[…]“

Článek 26 uvedené úmluvy, nadepsaný „Pacta sunt servanda“, stanoví: „Každá platná smlouva zavazuje smluvní strany a musí být jimi plněna v dobré víře.“

Článek 29 téže úmluvy, nadepsaný „Územní rozsah smluv“, uvádí: „Pokud ze smlouvy nevyplývá nebo není jinak zjevný jiný úmysl, zavazuje smlouva každou smluvní stranu pro celé její území.“

Článek 30 Vídeňské úmluvy, nadepsaný „Provádění po sobě uzavřených smluv, které se týkají téhož předmětu“, v odstavci 2 stanoví: „Stanoví-li smlouva, že je podřízena smlouvě dřívější nebo pozdější, nebo že nemá být považována za neslučitelnou s touto druhou smlouvou, mají ustanovení této druhé smlouvy přednost.“

Článek 31 této úmluvy, nadepsaný „Obecné pravidlo výkladu“, stanoví: „1.Smlouva musí být vykládána v dobré víře, v souladu s obvyklým významem, který je dáván výrazům ve smlouvě v jejich celkové souvislosti, a rovněž s přihlédnutím k předmětu a účelu smlouvy. 2.Pro účely výkladu smlouvy se kromě textu, včetně preambule a příloh, celkovou souvislostí rozumí:

a)každá dohoda vztahující se ke smlouvě, k níž došlo mezi všemi stranami v souvislosti s uzavřením smlouvy;

b)každá listina vyhotovená jednou nebo více stranami v souvislosti s uzavřením smlouvy a přijatá ostatními stranami jakožto listina vztahující se ke smlouvě.

3.Spolu s celkovou souvislostí bude brán zřetel:

a)na každou pozdější dohodu, týkající se výkladu smlouvy nebo provádění jejích ustanovení, k níž došlo mezi stranami;

b)na jakoukoliv pozdější praxi při provádění smlouvy, která založila dohodu stran, týkající se jejího výkladu;

c)na každé příslušné pravidlo mezinárodního práva použitelné ve vztazích mezi stranami.

4.Výraz bude chápán ve zvláštním smyslu, potvrdí-li se, že to bylo úmyslem stran.“

Článek 34 uvedené úmluvy, nadepsaný „Obecné pravidlo týkající se třetích států“, uvádí: „Ze smlouvy nevznikají ani závazky ani práva třetímu státu bez jeho souhlasu.“

Evropsko-středomořská dohoda zakládající přidružení mezi Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na jedné straně a Marockým královstvím na straně druhé, byla podepsána v Bruselu dne 26. února 1996 (Úř. věst. 2000, L 70, s. 2, dále jen „dohoda o přidružení“) a schválena jménem uvedených Společenství rozhodnutím Rady a Komise 2000/204/ES, ESUO ze dne 24. ledna 2000 (Úř. věst. 2000, L 70, s. 1). Podle jejího článku 96 vstoupila v platnost dne 1. března 2000, jak vyplývá z informace zveřejněné v Úředním věstníku Evropských společenství (Úř. věst. 2000, L 70, s. 228).

Článek 1 odst. 1 dohody o přidružení uvádí: „Zakládá se přidružení mezi Společenstvím a jeho členskými státy na jedné straně a Marokem na straně druhé.“ (neoficiální překlad)

Hlava II této dohody, nadepsaná „Volný pohyb zboží“, obsahuje články 6 až 30.

Článek 16 dané dohody uvádí: „Společenství a Maroko budou postupně provádět větší liberalizaci vzájemného obchodu se zemědělskými produkty a produkty rybolovu.“ (neoficiální překlad)

Článek 17 odst. 1 téže dohody v původním znění uváděl: „Na zemědělské produkty a produkty rybolovu pocházející z Maroka se při dovozu do Společenství vztahují ustanovení uvedená v protokolech č. 1 a 2.“ (neoficiální překlad)

Hlava VIII dohody o přidružení, nadepsaná „Institucionální, obecná a závěrečná ustanovení“, obsahuje mimo jiné článek 94, který stanoví: „Tato dohoda se vztahuje na území, na něž se vztahují Smlouvy o založení Evropského společenství a Evropského společenství uhlí a oceli, a to za podmínek stanovených v těchto smlouvách, na jedné straně a na území Marockého království na straně druhé.“ (neoficiální překlad)

Dohoda ve formě výměny dopisů mezi Evropskou unií a Marockým královstvím o vzájemných liberalizačních opatřeních pro zemědělské produkty, zpracované zemědělské produkty, ryby a produkty rybolovu, o změně Evropsko-středomořské dohody zakládající přidružení mezi Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na jedné straně a Marockým královstvím na straně druhé a o nahrazení jejích protokolů č. 1, 2 a 3 včetně příloh byla podepsána v Bruselu dne 13. prosince 2010 (Úř. věst. 2012, L 241, s. 4, dále jen „dohoda o liberalizaci“) a poté byla jménem Unie schválena sporným rozhodnutím. Podle svého znění vstoupila v platnost dne 1. října 2012, jak vyplývá z oznámení zveřejněného v Úředním věstníku Evropské unie (Úř. věst. 2012, L 255, s. 1).

Jak vyplývá z dohody o liberalizaci a bodů 1 až 3 odůvodnění sporného rozhodnutí, tato dohoda má za cíl provést postupnou liberalizaci obchodu se zemědělskými produkty a produkty rybolovu stanovenou v článku 16 dohody o přidružení, přičemž mění některá ustanovení posledně uvedené dohody a některé její protokoly.

Z tohoto titulu dohoda o liberalizaci mimo jiné změnila čl. 17 odst. 1 dohody o přidružení, který nyní stanoví: „Na zemědělské produkty, zpracované zemědělské produkty, ryby a produkty rybolovu pocházející z Maroka, které jsou uvedeny v protokolu č. 1, se při dovozu do Evropské unie použijí režimy stanovené v uvedeném protokolu. […]“

Dohoda o liberalizaci rovněž změnila protokol č. 1 dohody o přidružení, který nyní v podstatě stanoví, že valorická a specifická cla použitelná na zemědělské produkty, zpracované zemědělské produkty, ryby a produkty rybolovu, které pochází z Maroka a na které se vztahují tyto dvě dohody, se zrušují nebo snižují na stanovenou úroveň.

Fronta Polisario namítá nepřípustnost kasačního opravného prostředku a v podstatě tvrdí, že Unie nemá pravomoc požadovanou k uzavření mezinárodní dohody, která je z právního hlediska použitelná na Západní Saharu, a že Rada tedy nemá žádný zájem na zpochybnění napadeného rozsudku, který pouze ruší sporné rozhodnutí „v rozsahu, v němž schvaluje použití dohody [o liberalizaci] na Západní Saharu“.

Rada a Komise zpochybňují opodstatněnost této námitky nepřípustnosti a uvádí, že unijní orgán, jako je Rada, může podat kasační opravný prostředek a nemusí prokazovat právní zájem na jeho podání. Podpůrně tvrdí, že tento požadavek je každopádně v projednávané věci splněn, jelikož Rada má právní zájem na zrušení napadeného rozsudku v rozsahu, v němž Tribunál daným rozsudkem částečně zrušil sporné rozhodnutí.

Podle čl. 56 druhého pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie může kasační opravný prostředek podat k Soudnímu dvoru kterýkoli účastník řízení, jehož návrhovému žádání Tribunál zcela nebo zčásti nevyhověl.

Z článku 56 třetího pododstavce téhož statutu mimoto vyplývá, že v jiném sporu než ve sporu mezi Unií a jejími zaměstnanci nemusí členské státy a unijní orgány prokazovat právní zájem na podání kasačního opravného prostředku proti rozsudku Tribunálu (viz rozsudky ze dne 22. února 2005, Komise v. max.mobil, C‑141/02 P, EU:C:2005:98, bod 48, a ze dne 21. prosince 2011, Francie v. People’s Mojahedin Organization of Iran, C‑27/09 P, EU:C:2011:853, bod 45).

V projednávané věci z toho plyne, že Rada, jejímž návrhovým žádáním Tribunál nevyhověl, nemusí prokazovat žádný právní zájem na podání tohoto kasačního opravného prostředku.

Námitka nepřípustnosti, kterou Fronta Polisario vznesla proti tomuto kasačnímu opravnému prostředku, musí být tudíž zamítnuta.

V tomto ohledu Tribunál nejprve v bodech 72 a 73 napadeného rozsudku v podstatě uvedl, že s ohledem na argumenty, které Fronta Polisario uplatnila k prokázání existence své aktivní legitimace, přezkum této aktivní legitimace vyžaduje, aby bylo nejprve určeno, zda se dohoda o liberalizaci použije na Západní Saharu.

Tribunál měl dále v bodech 74 až 88 napadeného rozsudku za to, že tato otázka ve světle argumentů, které Rada, Komise a Fronta Polisario v tomto ohledu uvedly, sama vyžaduje výklad uvedené dohody. Kromě toho byl v bodech 89 až 94 a 98 napadeného rozsudku toho názoru, že takový výklad musí být proveden v souladu s pravidly obecného mezinárodního obyčejového práva, jež jsou připomenuta v článku 31 Vídeňské úmluvy. Tribunál naproti tomu v bodech 95 až 98 napadeného rozsudku v podstatě rozhodl, že zásada relativního účinku smluv, která je zásadou obecného mezinárodního práva a je konkrétně vyjádřena v článku 34 Vídeňské úmluvy, není relevantní pro účely výkladu dohody o liberalizaci s ohledem na okolnosti žaloby, o které měl rozhodnout, a to na rozdíl od toho, jak rozhodl Soudní dvůr v rozsudku ze dne 25. února 2010, Brita (C‑386/08, EU:C:2010:91).

Tribunál nakonec v bodech 99 až 102 napadeného rozsudku vyložil územní působnost dohody o liberalizaci a uvedl následující:

„99Podle […] článku [31 Vídeňské úmluvy] je nutno zohlednit zejména kontext, do něhož je zasazena taková mezinárodní smlouva, jakou je [dohoda o liberalizaci]. Tento kontext zahrnuje všechny okolnosti uvedené v bodech 77 až 87 výše a ty svědčí o tom, že si byly unijní orgány vědomy toho, že marocké orgány uplatňují ustanovení [dohody o přidružení] rovněž na část Západní Sahary kontrolovanou Marockým královstvím a s takovým uplatněním dohody nevyjádřily nesouhlas. Komise naopak do určité míry při tomto provádění dohody s marockými orgány spolupracovala a uznala jeho výsledky tím, že zahrnula podniky usazené v Západní Sahaře mezi podniky zapsané na seznamu uvedeném v bodě 74 výše.

100Dále je třeba připomenout, že existuje rozdíl mezi tím, jaký postoj k mezinárodnímu statusu Západní Sahary zaujímá Unie a jaký postoj k němu má Marocké království. Jestliže pozici Unie dostatečně a správně shrnuje Rada a Komise (viz body 74 a 75 výše), není sporu o tom, že Marocké království má zcela odlišné pojetí věci. Podle něho tvoří Západní Sahara nedílnou součást jeho území.

101Odkaz na území Marockého království uvedený v článku 94 [dohody o přidružení] tak mohou marocké orgány chápat jako území zahrnující Západní Saharu nebo přinejmenším jeho podstatnou část kontrolovanou Marockým královstvím. Třebaže si byly unijní orgány – jak bylo zmíněno – tohoto pojetí zastávaného Marockým královstvím vědomy, neobsahuje [dohoda o přidružení] žádné výkladové nebo jiné ustanovení, které by Západní Saharu z její působnosti vylučovalo.

102Také je nutno vzít v úvahu skutečnost, že [dohoda o liberalizaci] byla uzavřena dvanáct let poté, co byla schválena [dohoda o přidružení], přičemž uvedená dohoda o přidružení byla po celé toto období prováděna. Pokud by unijní orgány chtěly použití [dohody o přidružení] ve znění [sporného] rozhodnutí na Západní Saharu zamezit, mohly trvat na tom, aby text [dohody o liberalizaci] obsahoval ustanovení, které by takové použití vylučovalo. Jejich opominutí v tomto ohledu svědčí o tom, že akceptují, přinejmenším implicitně, výklad [dohody o přidružení] a [dohody o liberalizaci], podle kterého se tyto dohody použijí i na část Západní Sahary kontrolovanou Marockým královstvím.“

S ohledem na tento výklad měl Tribunál v bodě 103 napadeného rozsudku za to, že dohoda o liberalizaci, je-li zasazena do svého kontextu, musí být vykládána v tom smyslu, že se „použije rovněž na Západní Saharu“.

Rada Tribunálu vytýká, že v bodě 73 napadeného rozsudku předpokládal, že pokud by se dohoda o liberalizaci vztahovala na Západní Saharu, Fronta Polisario by automaticky mohla být bezprostředně a osobně dotčena sporným rozhodnutím. Takový předpoklad je však z právního hlediska nesprávný. Jak totiž Tribunál sám dříve rozhodl v usnesení ze dne 3. července 2007, Commune de Champagne a další v. Rada a Komise (T‑212/02, EU:T:2007:194, body 90 až 94), rozhodnutí Rady o uzavření mezinárodní dohody mezi Unií a třetím státem postrádá jakýkoli právní účinek na území druhé smluvní strany této dohody. Situace takového území je tak upravena pouze ustanoveními, která tato druhá smluvní strana přijala při výkonu své svrchované pravomoci. Účinky, které uvedená dohoda vyvolává na tomto území, kromě toho vyplývají výlučně z okolnosti, že uvedená druhá smluvní strana tím, že rozhodla o ratifikaci téže dohody, souhlasila, že bude touto dohodou vázána, a zavázala se přijmout vhodná opatření k plnění závazků z ní vyplývajících. Uznáním přípustnosti žaloby na neplatnost podané proti rozhodnutí Rady o uzavření mezinárodní dohody, a to v rozsahu, v němž se týká účinků této mezinárodní dohody na území její druhé smluvní strany, by tudíž unijní soud překročil svou pravomoc, neboť by rozhodoval o legalitě práv či povinností, které pro třetí stát plynou z dohody, se kterou tento stát svobodně a svrchovaně souhlasil, z hlediska unijního práva. Právě k tomu přitom došlo v projednávané věci, když Tribunál z použití dohody o liberalizaci na Západní Saharu učinil předpoklad pro aktivní legitimaci Fronty Polisario. Rada konečně zdůrazňuje, že okolnost, že Západní Sahara je v mezinárodním právu „sporným územím“, nemá vliv na odůvodnění, které Tribunál uvedl v daném usnesení a se kterým zcela souhlasí.

Komise tvrdí, že okolnost uvedenou zejména v bodě 87 napadeného rozsudku, že dohoda o liberalizaci je v určitých případech „fakticky“ uplatňována na Západní Saharu, nelze považovat za součást souvislosti ani za pozdější praxi ve smyslu čl. 31 odst. 2 a odst. 3 písm. b) Vídeňské úmluvy, která by odůvodňovala vykládat článek 94 dohody o přidružení v tom smyslu, že se tyto dvě dohody použijí na toto nesamosprávné území. Ačkoli do uvedených dohod nebylo vloženo žádné ustanovení, které by výslovně vylučovalo Západní Saharu z jejich územní působnosti, s ohledem na neshody mezi Unií a Marockým královstvím ohledně statusu tohoto nesamosprávného území, které Tribunál uvedl v bodě 100 napadeného rozsudku, tato okolnost kromě toho neodůvodňuje závěr, že se uvedené dohody vztahují na dané území, a to s ohledem na čl. 31 odst. 3 písm. c) Vídeňské úmluvy, zásadu relativního účinku smluv, která byla kodifikována v článku 34 této úmluvy a připomenuta Soudním dvorem v rozsudku ze dne 25. února 2010, Brita (C‑386/08, EU:C:2010:91), právo lidu Západní Sahary na sebeurčení, které Unie mnohokrát připomněla ve svých stanoviscích k této otázce, a relevantní mezinárodní praxi v oblasti územní působnosti smluv.

V odpověď na tato tvrzení Fronta Polisario poznamenává, že Tribunál nezkoumal otázku použití dohody o liberalizaci na Západní Saharu s cílem vyvodit z toho jakoukoli domněnku ohledně přípustnosti žaloby, nýbrž aby určil skutkový a právní kontext, ve kterém má být posouzena její aktivní legitimace. Rada a Komise totiž nejprve dlouho tvrdily, že tato dohoda není použitelná na uvedené území, a až poté v odpovědi na písemné otázky položené Tribunálem a následně na jednání před uvedeným soudem uznaly, že režim celních preferencí, který tato dohoda obsahuje, byl v určitých případech skutečně uplatňován na produkty, které pocházejí z tohoto území. Tato skutečnost přitom zásadně odlišuje uvedenou dohodu od dvou srovnatelných dohod, jež Marocké království uzavřelo se Spojenými státy americkými a Evropským sdružením volného obchodu (ESVO).

Jak vyplývá z bodů 73, 88 a 98 až 102 napadeného rozsudku, závěr Tribunálu uvedený v bodě 103 daného rozsudku, že dohoda o liberalizaci se „použije rovněž na území Západní Sahary“, nevychází ze skutkového zjištění, ale z právního výkladu této dohody, jejž uvedený soud provedl na základě článku 31 Vídeňské úmluvy.

Postoje Rady a Komise, které k této otázce zastávaly před Soudním dvorem, se v konečném důsledku sbíhají v rozsahu, v němž je uvedený závěr Tribunálu samotným jádrem argumentací těchto dvou orgánů. Komise totiž uvádí, že dohodu o liberalizaci nelze vykládat v tom smyslu, že je z právního hlediska použitelná na území Západní Sahary. Rada pak tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodoval o právech a povinnostech, které pro druhou smluvní stranu plynou z této dohody, se kterou svobodně a svrchovaně souhlasila. Analýza tohoto tvrzeného nesprávného právního posouzení však každopádně vyžaduje, aby byla nejprve posouzena opodstatněnost závěru, který Tribunál uvedl v bodě 103 napadeného rozsudku ohledně použití dohody o liberalizaci na území Západní Sahary. Případná práva a povinnosti druhé smluvní strany této dohody, pokud jde o toto území, nemohou být totiž v opačném případě dotčeny.

Je tedy třeba ověřit opodstatněnost sledu úvah, v němž Tribunál nejprve v bodech 99 a 100 napadeného rozsudku popsal kontext, ve kterém byla dohoda o liberalizaci uzavřena, poté v bodě 101 daného rozsudku postupně určil působnost této dohody z hlediska znění dohody o přidružení, následně v bodě 102 uvedeného rozsudku zkoumal samotnou dohodu o liberalizaci a nakonec z toho vyvodil závěr vyjádřený v bodě 103 téhož rozsudku.

Pokud jde na prvním místě o bod 101 napadeného rozsudku, je třeba v tomto ohledu konstatovat, že Tribunál vyložil územní působnost dohody o liberalizaci z hlediska článku 94 dohody o přidružení, podle kterého se tato dohoda použije „na území Marockého království“. Tribunál konkrétně uvedl, že odkaz na Marocké království uvedený v tomto článku mohou orgány uvedeného státu chápat tak, že zahrnuje Západní Saharu, a že ačkoli Rada a Komise si byly takového postoje vědomy, dohoda o přidružení neobsahuje žádné výkladové ani jiné ustanovení, které by toto území vylučovalo z její působnosti.

Tribunál se tak domníval, že s ohledem zaprvé na postoj Marockého království, že Západní Sahara je nedílnou součástí jeho území, zadruhé na skutečnost, že Rada a Komise znaly tento postoj v okamžiku uzavření dohody o přidružení, a zatřetí na neexistenci ustanovení, které by Západní Saharu z územní působnosti této dohody vylučovalo, je třeba mít za to, že smluvní strany dohody o přidružení mlčky přijaly výklad výrazu „území Marockého království“ uvedeného v článku 94 této dohody v tom smyslu, že tento článek zahrnuje rovněž území Západní Sahary.

Je však třeba uvést, že aby Tribunál mohl vyvodit správné právní důsledky z neexistence ustanovení vylučujícího Západní Saharu z územní působnosti dohody o přidružení v rámci výkladu této dohody, byl povinen respektovat nejen pravidla výkladu v dobré víře uvedená v čl. 31 odst. 1 Vídeňské úmluvy, ale i pravidlo stanovené v odst. 3 písm. c) tohoto článku, podle kterého je při výkladu smlouvy třeba brát zřetel na každé příslušné pravidlo mezinárodního práva použitelné ve vztazích mezi stranami (rozsudek ze dne 25. února 2010, Brita, C‑386/08, EU:C:2010:91, bod 43; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 3. září 2008, Kadi a Al Barakaat International Foundation v. Rada a Komise, C‑402/05 P a C‑415/05 P, EU:C:2008:461, bod 291 a citovaná judikatura).

Přestože se rozsah jednotlivých příslušných pravidel mezinárodního práva, která jsou použitelná v projednávané věci, a sice zásady sebeurčení, pravidla kodifikovaného v článku 29 Vídeňské úmluvy a zásady relativního účinku smluv, částečně překrývá, každé z těchto pravidel je autonomní, takže je třeba je všechny postupně přezkoumat.

[Ve znění oprav provedených usnesením ze dne 20. března 2017] V tomto ohledu je třeba nejprve uvést, že obyčejová zásada sebeurčení, která je připomenuta mimo jiné v článku 1 Charty Spojených národů, je – jak uvedl Mezinárodní soudní dvůr v bodech 54 až 56 svého poradního stanoviska k Západní Sahaře – zásadou mezinárodního práva použitelnou na všechna nesamosprávná území a všechny národy, které ještě nezískaly nezávislost. Kromě toho je právem uplatnitelným erga omnes, jakož i jednou ze základních zásad mezinárodního práva (Východní Timor, [Portugalsko v. Austrálie], rozsudek, CIJ Recueil 1995, s. 90, bod 29 a citovaná judikatura).

Tato zásada tak patří mezi pravidla mezinárodního práva použitelná ve vztazích mezi Unií a Marockým královstvím, která měl Tribunál zohlednit.

Podle této zásady, jak byla upřesněna v rezoluci Valného shromáždění OSN č. 2625 (XXV), jež je zmíněna v bodě 26 tohoto rozsudku, má „[ú]zemí kolonie nebo jiné nesamosprávné území […] na základě [Charty Spojených národů] oddělený a odlišný status“.

Konkrétně Valné shromáždění OSN v jednotlivých rezolucích věnovaných Západní Sahaře opakovaně vyjádřilo obavu, „aby původní obyvatelé území mohli svobodně vykonávat právo na sebeurčení“, jak uvedl Mezinárodní soudní dvůr v bodech 62, 64 a 68 svého poradního stanoviska k Západní Sahaře.

S ohledem na oddělený a odlišný status přiznaný území Západní Sahary na základě zásady sebeurčení ve vztahu ke statusu jakéhokoli státu, včetně Marockého království, výraz „území Marockého království“, jenž je uveden v bodě 94 dohody o přidružení, nelze – jak tvrdí Komise a jak generální advokát v podstatě uvedl v bodech 71 a 75 svého stanoviska – vykládat v tom smyslu, že Západní Sahara spadá do územní působnosti této dohody.

V projednávané věci je třeba uvést, že Tribunál sice v bodě 3 napadeného rozsudku konstatoval, že Západní Sahara byla od roku 1963 zapsána na seznamu nesamosprávných území ve smyslu článku 73 Charty Spojených národů, avšak ze statusu, který tak má Západní Sahara na základě mezinárodního práva, nevyvodil důsledky, pokud jde o nepoužitelnost dohody o přidružení na toto území.

Dále je třeba uvést, že obyčejové pravidlo kodifikované v článku 29 Vídeňské úmluvy stanoví, že pokud ze smlouvy nevyplývá nebo není jinak zjevný jiný úmysl, zavazuje tato smlouva každou smluvní stranu pro celé „její území“.

Z hlediska výkladu článku 94 dohody o přidružení tak z uvedeného pravidla vyplývá, že smlouva v souladu s obvyklým významem, který je dáván výrazu „území“ ve spojení s přivlastňovacím zájmenem „jeho“, jež mu předchází, obecně zavazuje stát ve vztahu k zeměpisné oblasti, na které tento stát vykonává veškeré pravomoci, které svrchovaným entitám přiznává mezinárodní právo, s vyloučením jakéhokoli jiného území, jako je území, které může spadat pouze do jurisdikce uvedeného státu nebo se na něj může vztahovat pouze mezinárodní odpovědnost uvedeného státu.

V tomto ohledu – a jak správně uvádí Komise – z mezinárodní praxe vyplývá, že má-li být smlouva použita nejen na území státu, ale i mimo toto území, tato smlouva to výslovně stanoví, ať již se jedná o území, jež je „pod jurisdikcí“ tohoto státu, jak uvádí například čl. 2 odst. 1 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, jež byla přijata v New Yorku dne 10. prosince 1984, nebo o území, „za jehož mezinárodní vztahy je [uvedený stát] odpovědn[ý]“, jak uvádí například čl. 56 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jež byla podepsána v Římě dne 4. listopadu 1950.

Obyčejové pravidlo kodifikované v článku 29 Vídeňské úmluvy tak rovněž a priori bránilo tomu, aby byla Západní Sahara považována za spadající do územní působnosti dohody o přidružení.

Z uvedeného obyčejového pravidla však rovněž vyplývá, že smlouva může odchylně od obecného pravidla připomenutého v bodě 94 tohoto rozsudku zavazovat stát ve vztahu k jinému území, pokud takový úmysl vyplývá z této smlouvy nebo je jinak zjevný.

V projednávané věci Tribunál nesprávně předpokládal, že vzhledem k tomu, že Rada a Komise znaly postoj Marockého království, podle kterého se dohoda o přidružení může vztahovat na Západní Saharu, tyto orgány tento postoj mlčky přijaly, jak bylo uvedeno v bodě 85 tohoto rozsudku.

Konečně je třeba zdůraznit, že na základě zásady relativního účinku smluv, která je zásadou obecného mezinárodního práva a je konkrétně vyjádřena v pravidle uvedeném v článku 34 Vídeňské úmluvy, nemohou ze smluv vznikat ani závazky ani práva třetí straně bez jejího souhlasu (viz rozsudek ze dne 25. února 2010, Brita, C‑386/08, EU:C:2010:91, body 44 a 52).

Jak bylo připomenuto v bodě 75 tohoto rozsudku, Tribunál v projednávané věci v podstatě v bodech 95 až 97 napadeného rozsudku rozhodl, že uvedená zásada není relevantní pro účely přezkumu žaloby, o které měl rozhodnout, a to na rozdíl od toho, jak Soudní dvůr rozhodl v rozsudku ze dne 25. února 2010, Brita (C‑386/08, EU:C:2010:91), protože konkrétní okolnosti této žaloby se liší od okolností věci, v níž byl vydán posledně uvedený rozsudek.

Tribunál konkrétně v bodech 96 a 97 napadeného rozsudku uvedl, že Unie neuzavřela žádnou jinou dohodu o přidružení, která by se týkala produktů pocházejících ze Západní Sahary, než tu, která ji zavazuje vůči Marockému království, kdežto ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 25. února 2010, Brita (C‑386/08, EU:C:2010:91), Unie uzavřela dohodu o přidružení nejen se Státem Izrael, ale i s Organizací pro osvobození Palestiny (OOP) jednající jménem a ve prospěch palestinské samosprávy na západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy.

Na rozdíl od tvrzení Tribunálu však měla být zásada relativního účinku smluv v rámci takového výkladu zohledněna, jelikož použití dohody o přidružení, kterou Unie uzavřela s Marockým královstvím, na Západní Saharu by vedlo k tomu, že by se tato dohoda dotýkala „třetí strany“.

Je totiž třeba připomenout, že Mezinárodní soudní dvůr měl v poradním stanovisku k Západní Sahaře, na které Tribunál sám odkázal v bodě 8 napadeného rozsudku, za to, že Západní Sahara „nebyla v okamžiku kolonizace Španělsk[ým královstvím] územím bez pána (terra nullius)“ a že skutečnosti a informace, které mu byly předloženy, „neprokazují žádný vztah územní svrchovanosti“ mezi tímto územím a Marockým královstvím.

V tomto ohledu Mezinárodní soudní dvůr v poradním stanovisku k Západní Sahaře konkrétně zdůraznil, že obyvatelé tohoto území mají na základě obecného mezinárodního práva právo na sebeurčení, jak je uvedeno v bodech 90 a 91 tohoto rozsudku, přičemž se rozumí, že Valné shromáždění OSN v bodě 7 rezoluce č. 34/37 k otázce Západní Sahary, jež je zmíněna v bodě 35 tohoto rozsudku, doporučilo, aby se Fronta Polisario, „zástupkyně lidu Západní Sahary, v plném rozsahu zapojila do jakéhokoli hledání spravedlivého, trvalého a konečného politického řešení otázky Západní Sahary“, jak Tribunál uvedl v bodě 14 napadeného rozsudku a Komise připomněla před Soudním dvorem.

S ohledem na tyto skutečnosti musí být lid Západní Sahary považován za „třetí stranu“ ve smyslu zásady relativního účinku smluv, jak generální advokát v podstatě uvedl v bodě 105 svého stanoviska. Tato třetí strana může být jako taková dotčena prováděním dohody o přidružení v případě zahrnutí území Západní Sahary do působnosti uvedené dohody, aniž je nutné určit, zda jí z takového provádění mohou vznikat povinnosti, či naopak práva. Stačí totiž uvést, že v obou případech musí s uvedeným prováděním taková třetí strana souhlasit. V projednávané věci přitom z napadeného rozsudku nevyplývá, že lid Západní Sahary takový souhlas vyjádřil.

Názor, že území Západní Sahary spadá do působnosti dohody o přidružení, je za těchto podmínek v rozporu se zásadou relativního účinku smluv, která je zásadou mezinárodního práva, a uplatní se na vztahy mezi Unií a Marockým královstvím.

S ohledem na výše uvedené úvahy se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodech 101 a 103 napadeného rozsudku uvedl, že je třeba mít za to, že Unie a Marocké království mlčky přijaly výklad výrazu „území Marockého království“ uvedeného v článku 94 dohody o přidružení v tom smyslu, že zahrnuje území Západní Sahary.

Pokud jde na druhém místě o bod 102 napadeného rozsudku, je třeba konstatovat, že Tribunál měl za to, že pokud by Rada a Komise chtěly použití dohody o liberalizaci na území Západní Sahary zamezit, mohly požadovat, aby bylo do této dohody vloženo ustanovení vylučující takové použití, a poté dodal, že jejich „opominutí“ v tomto ohledu svědčí o tom, že implicitně akceptují, že je tato dohoda stejně jako dohoda o přidružení považována za použitelnou na uvedené území.

V tomto ohledu čl. 30 odst. 2 Vídeňské úmluvy kodifikuje pravidlo, že stanoví-li smlouva, že je podřízena smlouvě dřívější nebo pozdější, nebo že nemá být považována za neslučitelnou s touto druhou smlouvou, mají ustanovení této druhé smlouvy přednost.

Jak přitom vyplývá z bodů 18, 20 a 21 napadeného rozsudku, dohoda o liberalizaci je dohodou, jejímž cílem je změnit dřívější dohodu mezi Unií a Marockým královstvím, tedy dohodu o přidružení, a konkrétně ustanovení této dřívější dohody v oblasti liberalizace obchodu se zemědělskými produkty a produkty rybolovu. Jak vyplývá z týchž bodů napadeného rozsudku, dohoda o liberalizaci za tímto účelem změnila čtyři z 96 článků dohody o přidružení, mezi něž nepatří článek 94 posledně uvedené dohody, a nahradila tři z pěti protokolů, které tvoří přílohu této dohody. Tyto změny jsou taxativní, jak potvrzuje výměna dopisů mezi Unií a Marockým královstvím, v jejíž formě byla dohoda o liberalizaci uzavřena.

Z toho vyplývá, že dohoda o přidružení a dohoda o liberalizaci jsou po sobě uzavřenými smlouvami mezi stejnými smluvními stranami a že je třeba mít za to, že dohoda o liberalizaci je jakožto pozdější dohoda, která se týká konkrétních a omezených aspektů oblasti, která je již do značné míry upravena dřívější dohodou, podřízena posledně uvedené dohodě.

S ohledem na takový zvláštní vztah, který není před Soudním dvorem zpochybněn, je třeba mít v souladu s pravidlem kodifikovaným v čl. 30 odst. 2 Vídeňské úmluvy za to, že ustanovení dohody o přidružení, která nebyla výslovně změněna dohodou o liberalizaci, musí mít při použití dohody o liberalizaci přednost, aby se předešlo jakékoli neslučitelnosti těchto dohod.

Z toho plyne, že dohoda o liberalizaci nemohla být v okamžiku svého uzavření chápána v tom smyslu, že do její územní působnosti spadá území Západní Sahary, a že nebylo nutné do ní vložit ustanovení, které by toto území z uvedené působnosti výslovně vylučovalo.

Tribunál se proto dopustil nesprávného právního posouzení, když uvedl, že je třeba mít za to, že Rada a Komise souhlasily s tím, že se dohoda o přidružení a dohoda o liberalizaci vztahují na území Západní Sahary, neboť do druhé z těchto dohod nevložily ustanovení vylučující takové použití.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy Tribunál neprávem v bodě 103 napadeného rozsudku rozhodl, že dohoda o liberalizaci musí být vykládána v tom smyslu, že se použije na území Západní Sahary, a konkrétně na část tohoto území, která je kontrolována Marockým královstvím, neboť takový výklad nelze odůvodnit zněním dohody o přidružení ani zněním dohody o liberalizaci a konečně ani okolnostmi uzavření těchto dvou dohod, jak byly uvedeny v bodech 101 a 102 napadeného rozsudku.

Tento závěr není zpochybněn analýzou, kterou Tribunál provedl v bodě 99 napadeného rozsudku na základě skutkových okolností uvedených v bodech 77 až 87 daného rozsudku.

Ze zjištění a posouzení učiněných Tribunálem v uvedených bodech nejprve vyplývá, že Rada a Komise si byly při uzavření dohody o liberalizaci vědomy toho, že marocké orgány používají ustanovení dohody o přidružení na Západní Saharu již mnoho let. Tyto dva orgány dále nikdy nevyjádřily nesouhlas s tímto použitím a Komise se na něm do jisté míry podílela. Konečně režim celních preferencí, který zavedla dohoda o přidružení a změnila dohoda o liberalizaci, je v určitých případech „fakticky“ uplatňován na produkty pocházející ze Západní Sahary od uzavření druhé z těchto dohod, jak Rada a Komise připomněly ve svých spisech účastníků řízení a na jednání.

Jak kromě toho vyplývá z bodu 102 napadeného rozsudku, Tribunál měl za to, že tato praxe následující po uzavření dohody o přidružení odůvodňuje výklad této dohody a dohody o liberalizaci v tom smyslu, že území Západní Sahary spadá do působnosti uvedených dohod.

V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že podle čl. 31 odst. 3 písm. b) Vídeňské úmluvy musí být pro účely výkladu smlouvy brán spolu s její celkovou souvislostí zřetel mimo jiné na jakoukoliv pozdější praxi při provádění smlouvy, která založila dohodu stran, týkající se jejího výkladu.

Jak v projednávané věci vyplývá z bodů 77, 83 a 87 napadeného rozsudku, Rada, Komise i Fronta Polisario zdůraznily, že i když je režim celních preferencí stanovený v dohodách o přidružení a o liberalizaci používán v určitých případech na produkty pocházející ze Západní Sahary, jedná se o „faktické“ použití.

Je přitom třeba konstatovat, že na rozdíl od toho, co požadoval čl. 31 odst. 3 písm. b) Vídeňské úmluvy, Tribunál nezkoumal, zda je takové použití v určitých případech projevem existence dohody mezi stranami o změně výkladu článku 94 dohody o přidružení.

Údajná vůle Unie, odrážející se v pozdější praxi a spočívající v tom, že by se dohody o přidružení a o liberalizaci napříště považovaly za z právního hlediska použitelné na území Západní Sahary, by kromě toho nutně znamenala připustit, že Unie měla v úmyslu plnit tyto dohody způsobem neslučitelným se zásadou sebeurčení a zásadou relativního účinku smluv, přestože opakovaně připomínala nutnost tyto zásady dodržovat, jak zdůrazňuje Komise.

Takové plnění by přitom bylo nutně neslučitelné se zásadou plnění smluv v dobré víře, která je však závaznou zásadou obecného mezinárodního práva použitelnou na subjekty tohoto práva, které jsou smluvními stranami smlouvy (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 16. června 1998, Racke, C‑162/96, EU:C:1998:293, bod 49, a ze dne 23. ledna 2014, Manzi a Compagnia Naviera Orchestra, C‑537/11, EU:C:2014:19, bod 38).

Z toho plyne, že Tribunál se rovněž dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že pozdější praxe uvedená v bodech 99 a 102 napadeného rozsudku odůvodňuje vykládat uvedené dohody v tom smyslu, že se z právního hlediska použijí na území Západní Sahary.

Vzhledem k tomu, že Tribunál tedy neprávem rozhodl, že dohoda o liberalizaci musí být vykládána v tom smyslu, že se z právního hlediska použije na území Západní Sahary, a poté z tohoto závěru učinil premisu pro svou analýzu aktivní legitimace Fronty Polisario, jak bylo uvedeno v bodech 43, 44 a 74 tohoto rozsudku, je třeba kasačnímu opravnému prostředku vyhovět, aniž je nutné dále zkoumat ostatní důvody a argumenty Rady a Komise.

Napadený rozsudek musí být tudíž zrušen.