1.

Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Bundesarbeitsgericht (Spolkový pracovní soud, Německo) se týká výkladu čl. 6 odst. 1, čl. 17 odst. 1, čl. 21 odst. 1 písm. b) bodu i) a čl. 21 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ( 2 ) a čl. 6 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) ( 3 ).

2.

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi FD, jenž má bydliště a místo výkonu práce v Německu, a kanadskou společností ROI Land Investments Ltd týkajícího se skutečnosti, že společnost ROI Land Investments Ltd odmítla uhradit na základě dohody o ručení uzavřené mezi těmito dvěma stranami při převodu pracovní smlouvy FD na dceřinou společnost, R Swiss AG, pohledávky vyplývající z pracovního poměru, jež má FD za posledně uvedenou společností, která je v úpadku.

3.

Vzhledem k tomu, že tyto skutkové okolnosti dosud nebyly v judikatuře Soudního dvora ohledně příslušnosti soudů v přeshraničních sporech ve věcech týkajících se pracovních smluv řešeny, pokládá předkládající soud otázky týkající se v podstatě výkladu pojmu „zaměstnavatel“ u individuální pracovní smlouvy a pojmu „profesionální nebo podnikatelská činnost“ u spotřebitelské smlouvy s ohledem na pravidla pro určení příslušnosti určená k ochraně zaměstnanců a spotřebitelů, přičemž na základě jednoho z těchto pojmů by mohla být dána příslušnost německého soudu.

4.

V následujícím textu tedy uvedu důvody, proč mám v zásadě za to, že:

5.

V rámci tohoto stanoviska budu odkazovat na body 14, 15 a 18 odůvodnění nařízení č. 1215/2012.

6.

Článek 6 odst. 1 tohoto nařízení stanoví:

„Nemá-li žalovaný bydliště v některém členském státě, určuje se příslušnost soudů každého členského státu podle jeho vlastních právních předpisů, s výhradou čl. 18 odst. 1, čl. 21 odst. 2 a článků 24 a 25.“

7.

Článek 17 odst. 1 uvedeného nařízení, obsažený v jeho kapitole II, oddíle 4, nadepsaném „Příslušnost u spotřebitelských smluv“, stanoví:

„Ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 […]:

[…]

8.

Článek 18 téhož nařízení, obsažený rovněž v tomto oddíle, v odstavci 1 stanoví:

„Spotřebitel může podat žalobu proti smluvnímu partnerovi buď u soudů členského státu, v němž má tento smluvní partner bydliště, nebo, bez ohledu na bydliště druhé strany, u soudu místa, kde má bydliště spotřebitel.“

9.

Oddíl 5 obsažený v kapitole II nařízení č. 1215/2012, nadepsaný „Příslušnost pro individuální pracovní smlouvy“, obsahuje mimo jiné články 20 a 21. Článek 20 odst. 1 stanoví:

„Ve věcech týkajících se individuálních pracovních smluv se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 […]“

10.

Článek 21 tohoto nařízení stanoví:

„1.   Zaměstnavatel, který má bydliště v některém členském státě, může být žalován:

[…]

[…]

2.   Zaměstnavatel, který nemá bydliště v žádném členském státě, může být žalován u soudu členského státu v souladu s odst. 1 písm. b).“

11.

V rámci tohoto stanoviska budu odkazovat na bod 7 odůvodnění nařízení Řím I.

12.

Nařízení Řím I obsahuje článek 6, nadepsaný „Spotřebitelské smlouvy“, který v odstavci 1 stanoví:

„Aniž jsou dotčeny články 5 a 7, smlouva uzavřená fyzickou osobou za účelem, který se netýká její profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen ‚spotřebitel‘), s jinou osobou, která jedná v rámci výkonu své profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen ,obchodník‘), se řídí právem země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště, pokud:

a smlouva spadá do rozsahu této činnosti.“

13.

Společnost ROI Land Investments je realitní společnost usazená v Kanadě. FD, který má bydliště v Německu, pracoval od září 2015 pro společnost ROI Land Investments jako „Deputy Vice President Investors Relations“ (zástupce generálního ředitele pro vztahy s investory) na základě „service agreement“ (smlouva o poskytování služeb).

14.

Vzhledem k tomu, že účastníci si nebyli jisti povahou svých smluvních vztahů, rozhodli se „převést“ svůj smluvní vztah na novou švýcarskou společnost, která měla být založena pro účely distribuce v Evropě ( 4 ). V listopadu 2015 se dohodli na ukončení této smlouvy o poskytování služeb se zpětnou platností. V průvodním dopise k této dohodě se uvádí, že FD ji podepsal s podmínkou, že bude uzavřena rovnocenná dohoda odpovídající smlouvě o řízení švýcarské společnosti, která má být založena.

15.

Dne 15. ledna 2016 byly akcie společnosti R Swiss, založené den předtím podle švýcarského práva, převedeny na prezidenta společnosti ROI Land Investments a budoucího předsedu představenstva společnosti R Swiss. V dubnu 2016 byly tyto akcie převedeny na společnost R D Canada Inc., dceřinou společnost plně vlastněnou společností ROI Land Investments.

16.

Dne 12. února 2016 uzavřel FD se společností R Swiss písemnou pracovní smlouvu o výkonu funkce ředitele, v níž byla stanovena výše jeho nástupního bonusu a odměny. Téhož dne podepsali FD a společnost ROI Land Investments dokument nadepsaný „patron agreement“, který podle výrazu používaného účastníky řízení odpovídá „dohodě o ručení“ (dále jen „dohoda o ručení“), s následujícím obsahem:

„Článek 1

Společnost R ( 5 ) založila dceřinou společnost R Swiss AG za účelem distribuce v Evropě. Ředitel je vedoucím zaměstnancem této společnosti. V souladu s výše uvedeným prohlašuje společnost R následující:

Článek 2

Společnost R je v plném rozsahu odpovědná za plnění povinností vyplývajících ze smluv uzavřených společností R Swiss AG na základě spolupráce jejího ředitele se společností R Swiss AG.“

17.

Tato dohoda o ručení neobsahuje ustanovení o soudní příslušnosti ani o rozhodném právu. Obvyklé místo výkonu práce FD pro společnost R Swiss bylo ve Stuttgartu (Německo).

18.

Dne 11. července 2016 ukončila společnost R Swiss pracovní poměr FD výpovědí. Rozsudkem ze dne 2. listopadu 2016 Arbeitsgericht Stuttgart (Pracovní soud ve Stuttgartu, Německo), k němuž podal FD žalobu, pravomocně rozhodl, že tato výpověď z pracovního poměru je neplatná. Kromě toho uložil společnosti R Swiss zaplatit FD částku ve výši 255000 amerických dolarů (USD) (přibližně 230000 eur) z titulu nástupního bonusu a částku ve výši 212500 USD (přibližně 192000 eur) z titulu odměny za měsíce duben až srpen 2016. Společnost R Swiss tyto částky FD nezaplatila. Na začátku března 2017 bylo proti společnosti R Swiss zahájeno insolvenční řízení podle švýcarského práva. V květnu 2017 bylo toto řízení zastaveno pro nedostatek majetkové podstaty ( 6 ).

19.

FD proto podal u Arbeitsgericht Stuttgart (pracovní soud ve Stuttgartu) žalobu proti společnosti ROI Land Investments na základě dohody o ručení, kterou se domáhal zaplacení všech svých pohledávek za společností R Swiss vyplývajících z pracovního poměru, přičemž uvedený soud je podle něj příslušný – přinejmenším – na základě pravidel pro určení příslušnosti u spotřebitelských smluv stanovených v nařízení č. 1215/2012.

20.

Arbeitsgericht Stuttgart (Pracovní soud ve Stuttgartu) svou mezinárodní příslušnost odmítl, a tento jeho rozsudek byl následně změněn rozhodnutím Landesarbeitsgericht (Vrchní pracovní soud), který vycházel z toho, že FD je v postavení spotřebitele.

21.

V rámci opravného prostředku „Revision“ podaného společností ROI Land Investments u Bundesarbeitsgericht (Spolkový pracovní soud) si posledně uvedený soud klade otázku, zda jsou německé soudy mezinárodně příslušné k projednání žaloby FD v souladu s nařízením č. 1215/2012 na základě zvláštních pravidel pro určení příslušnosti buď u pracovních smluv, nebo u spotřebitelských smluv, a pokud jde o druhý z uvedených případů, zda má být FD považován za „spotřebitele“ ve smyslu nařízení Řím I za účelem určení, zda se na dohodu o ručení vztahuje německé hmotné právo.

22.

V tomto ohledu předkládající soud nejprve připomíná, že tato dohoda o ručení, jakožto jednostranný příslib, je podle německého práva srovnatelná s jistotou a nehledě na použitelné právo je nesporné, že odpovědnost společnosti ROI Land Investments za plnění závazků společnosti R Swiss není omezena na případ platební neschopnosti posledně uvedené společnosti.

23.

Zmíněný soud dále uvádí, že poskytnutím tohoto ručení společnost ROI Land Investments nevstoupila do právního postavení společnosti R Swiss jako zaměstnavatelky a řídicí pravomoci vůči FD vykonával výkonný ředitel společnosti R Swiss.

24.

Konečně uvedený soud zdůrazňuje zvláštnost tohoto sporu spočívající v tom, že pracovní smlouva mezi FD a společností R Swiss by nebyla uzavřena bez dohody o ručení a že pracovní náplň FD, již původně vykonával v rámci mateřské společnosti, ROI Land Investments, se po jeho převedení k dceřiné společnosti R Swiss, založené za účelem distribuce v Evropě, nezměnila.

25.

Tentýž soud dále žádá o upřesnění vztahu mezi ustanoveními nařízení č. 1215/2012 a vnitrostátním právem s ohledem na výhradu stanovenou v čl. 6 odst. 1 tohoto nařízení, týkající se použití čl. 21 odst. 2 téhož nařízení.

26.

Kromě toho, pokud jde o výklad čl. 17 odst. 1 nařízení č. 1215/2012, který se vztahuje na spotřebitelské smlouvy, pokládá Bundesarbeitsgericht (Spolkový pracovní soud) otázku, zda lze dohodu o ručení považovat za smlouvu uzavřenou žalobcem pro účely jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti jakožto zaměstnance. Předkládající soud se konkrétně dotazuje, zda pojem „profesionální nebo podnikatelská činnost“ zahrnuje pouze samostatnou výdělečnou činnost.

27.

Za těchto podmínek se Bundesarbeitsgericht (Spolkový pracovní soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

28.

Písemná vyjádření předložili Soudnímu dvoru FD a Evropská komise.

29.

Bundesarbeitsgericht (Spolkový pracovní soud) předložil Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce v rámci žaloby podané FD proti společnosti ROI Land Investments, která nemá sídlo v žádném členském státě. Příslušnost německých soudů se podle něj řídí vnitrostátním právem pouze v případě, že není splněna některá z podmínek stanovených v čl. 6 odst. 1 nařízení č. 1215/2012. Vzhledem k tomu, že FD zakládá svou žalobu na dohodě zaručující zaplacení jeho pohledávek vyplývajících z pracovního poměru, která byla uzavřena v rámci jeho pracovního poměru, a soud rozhodující ve věci v nižším stupni se prohlásil příslušným s odůvodněním, že FD má postavení spotřebitele, soustředí se předkládající soud ve svých otázkách správně na oblast působnosti ustanovení čl. 18 odst. 1 a čl. 21 odst. 2 uvedeného nařízení, na které odkazuje jeho článek 6.

30.

V projednávané věci se tak zmíněný soud primárně ptá, zda mohou být německé soudy příslušné na základě ochranných ustanovení obsažených v kapitole II, oddílu 5 nařízení č. 1215/2012, která se týkají individuálních pracovních smluv, nebo v oddílu 4 této kapitoly, která se týkají spotřebitelských smluv. V případě, že by bylo použitelné některé ustanovení tohoto oddílu, táže se tento soud, jaký je rozsah působnosti pojmu „spotřebitel“ v rámci nařízení Řím I pro účely určení, zda se na dohodu o ručení vztahuje německé hmotné právo.

31.

K těmto otázkám týkajícím se dvou nařízení, z nichž první upravuje příslušnost a druhé právo rozhodné pro smluvní závazkové vztahy, je namístě shrnout některá obecná pravidla, jež jsou v některých případech připomenuta v judikatuře Soudního dvora.

32.

Zaprvé vzhledem k tomu, že nařízení č. 1215/2012 zrušuje a nahrazuje nařízení (ES) č. 44/2001 ( 7 ), platí výklad učiněný Soudním dvorem ve vztahu k ustanovením posledně uvedeného nařízení rovněž pro nařízení č. 1215/2012, neboť ustanovení obou těchto unijních předpisů lze kvalifikovat jako rovnocenná ( 8 ).

33.

Totéž platí pro pravidla pro určení příslušnosti ve věcech týkajících se pracovních smluv, která nebyla obsažena v ustanoveních Bruselské úmluvy z roku 1968 v jejím původním znění ( 9 ), ale byla zavedena v roce 1989 a poté převzata ( 10 ) a doplněna jako zvláštní oddíl nařízení nahrazujících Bruselskou úmluvu z roku 1968. Nicméně až v nařízení č. 1215/2012 byl zaveden mezinárodní rozměr pravidel pro určení příslušnosti jak u spotřebitelských smluv, tak u pracovních smluv. Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce tak spadá do uvedeného rámce, kterým byla rozšířena použitelnost pravidel pro určení příslušnosti stanovených v čl. 18 odst. 1 a čl. 21 odst. 1 písm. b) uvedeného nařízení i na žalovaného, který má bydliště ve třetí zemi ( 11 ).

34.

Navíc i ustanovení Úmluvy o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, podepsané v Luganu dne 30. října 2007 ( 12 ), která jsou v podstatě totožná s ustanoveními nařízení č. 1215/2012, nařízení č. 44/2001 i s ustanoveními Bruselské úmluvy z roku 1968, jsou vykládána v souladu s ustanoveními posledně uvedených právních předpisů ( 13 ).

35.

Konečně, jak je uvedeno v bodě 7 odůvodnění nařízení Řím I, věcná působnost a ustanovení tohoto nařízení by měly být v souladu s nařízením č. 44/2001, přičemž v rozsahu, v němž bylo posledně uvedené nařízení zrušeno a nahrazeno nařízením č. 1215/2012, platí tento cíl soudržnosti rovněž pro uvedené nařízení ( 14 ).

36.

Zadruhé význam a dosah výrazů, které unijní právo nikterak nedefinuje, musí být určen v souladu s jejich obvyklým smyslem v běžném jazyce, s přihlédnutím ke kontextu, ve kterém jsou použity, a cílům, které sleduje právní úprava, jejíž jsou součástí ( 15 ). V případě rozdílů mezi různými jazykovými verzemi textu unijního práva tak musí být dotčené ustanovení vykládáno podle celkové systematiky a účelu právní úpravy, jejíž je součástí ( 16 ).

37.

Zatřetí, pravidla pro určení příslušnosti použitelná v projednávané věci, která jsou nyní stanovena v kapitole II oddílech 4 a 5 nařízení č. 1215/2012, představují odchylku od obecného pravidla pro určení příslušnosti stanoveného v čl. 4 odst. 1 uvedeného nařízení, podle kterého jsou příslušné soudy členského státu, na jehož území má žalovaný bydliště. Tato pravidla tudíž musí být nutně vykládána striktně v tom smyslu, že jejich výklad nemůže jít nad rámec případů výslovně upravených uvedeným nařízením ( 17 ), s výhradou závazné povahy několika cílů stanovených normotvůrcem ( 18 ).

38.

Po tomto úvodním shrnutí nyní podrobně posoudím podmínky použitelnosti čl. 17 odst. 1 a čl. 21 odst. 1 písm. b) bodu i) nařízení č. 1215/2012, v pořadí podle otázek položených předkládajícím soudem, s ohledem na konkrétní okolnosti věci v původním řízení.

39.

Podstatou první předběžné otázky položené předkládajícím soudem je, zda musí být čl. 21 odst. 1 písm. b) bod i) a odst. 2 nařízení č. 1215/2012 vykládán v tom smyslu, že zaměstnanec může podat žalobu u soudu místa, z něhož naposledy obvykle vykonával svou práci, proti osobě, která nemá bydliště v některém členském státě a se kterou nemá uzavřenu pracovní smlouvu, avšak která na základě dohody o ručení, bez níž by nebyla pracovní smlouva uzavřena, přímo odpovídá za plnění závazků zaměstnavatele vůči tomuto zaměstnanci.

40.

Článek 21 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1215/2012 je ustanovením, na které odkazuje čl. 21 odst. 2 tohoto nařízení, jenž se v souladu s čl. 6 odst. 1 uvedeného nařízení použije v případě, kdy zaměstnavatel nemá bydliště v některém členském státě. Jde tedy o zvláštní ustanovení obsažené v kapitole II oddíle 5 téhož nařízení, které stanoví pravidla pro určení příslušnosti soudů rozhodujících ve sporech „ve věcech týkajících se individuálních pracovních smluv“, pokud je zaměstnavatel žalován zaměstnancem.

41.

Pojem „zaměstnavatel“ ve smyslu nařízení č. 1215/2012 dosud nebyl Soudním dvorem definován ( 19 ). V jeho judikatuře jsou upraveny pouze charakteristiky vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem.

42.

Z toho vyplývá, že pojem „individuální pracovní smlouva“ uvedený v článku 20 nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán autonomně, aby bylo ve všech členských státech zajištěno jednotné použití pravidel pro určení příslušnosti stanovených v tomto nařízení ( 20 ).

43.

Soudní dvůr rozhodl, že pojem „individuální pracovní smlouva“ předpokládá vztah podřízenosti mezi zaměstnancem a jeho zaměstnavatelem ( 21 ), přičemž základní charakteristikou pracovního poměru je okolnost, že určitá osoba je povinna vykonávat po určitou dobu ve prospěch jiné osoby a pod jejím vedením činnosti, za které má protihodnotou nárok na pobírání odměny ( 22 ).

44.

Pokud jde o existenci takového vztahu podřízenosti, Soudní dvůr upřesnil, že ta musí být posouzena v rámci každého konkrétního případu v závislosti na všech znacích a okolnostech charakterizujících vztahy, které existují mezi stranami, s cílem určit, zda skutečná situace neodůvodňuje, aby nehledě na formální a smluvní vztahy byla strana žalovaná zaměstnancem považována za „zaměstnavatele“ ( 23 ).

45.

Tyto požadavky tedy obecně slouží k vymezení samostatné výdělečné činnosti a postavení zaměstnance ( 24 ). Jejich účelem nebylo stanovit hranice pojmu „zaměstnavatel“ ( 25 ).

46.

Soudní dvůr rovněž rozhodl, že pracovní smlouvy mají jisté zvláštnosti v tom, že vytváří trvalý vztah, který zaměstnance zařazuje do rámce určité organizace provozu podniku či zaměstnavatele, a v tom, že jsou lokálně svázány s místem výkonu činností, které určuje použití kogentních právních ustanovení a kolektivních smluv ( 26 ).

47.

Ve věci v původním řízení má předkládající soud za nesporné, že FD neměl se společností ROI Land Investments v době podání žaloby formálně uzavřenu individuální pracovní smlouvu a že mezi nimi neexistoval vztah podřízenosti, přičemž podle zmíněného soudu „na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že společnost ROI Land Investments mohla vykonávat vliv na řízení společnosti R Swiss“.

48.

Avšak na základě vysvětlení poskytnutých tímto soudem ohledně skutečné situace FD ve vztahu ke společnosti ROI Land Investments podle mého názoru není vyloučeno, že by tato mateřská společnost mohla být považována za zaměstnavatele ve smyslu čl. 21 odst. 1 nařízení č. 1215/2012.

49.

Konkrétní okolnosti věci v původním řízení totiž opět ilustrují zvláštní povahu pojmu „zaměstnavatel“ v rámci skupiny společností ( 27 ) a nebezpečí spojené s předpokladem, vycházejícím z obvyklých kritérií, že za každých okolností musí existovat pouze jediný vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, kterým se rozumí osoba, pro kterou tento zaměstnanec plní své povinnosti, osoba, která vykonává řídící pravomoc, a osoba, která tomuto zaměstnanci vyplácí odměnu nebo jiné plnění.

50.

Podle mého názoru je třeba přihlédnout k provázanosti smluvních vztahů nebo případnému rozdělení základních náležitostí pracovní smlouvy v rámci skupiny společností a k uspořádání, které taková organizace případně zvolila ( 28 ).

51.

V projednávané věci je právním základem žaloby FD proti společnosti ROI Land Investments závazek této společnosti splnit povinnosti jeho zaměstnavatele, tedy společnosti R Swiss, bez nějž by FD neuzavřel téhož dne novou smlouvu s posledně uvedenou společností ( 29 ). Tento závazek byl přijat bez podmínky neplnění povinností ze strany tohoto zaměstnavatele. Krom toho měl FD v tomto pracovním poměru vykonávat přesně stejnou práci, jakou předtím vykonával pro společnost ROI Land Investments. Hospodářskou vazbu mezi smluvním zaměstnavatelem a touto třetí osobou zmiňuje i předkládající soud ( 30 ).

52.

Z výše uvedeného podle mého názoru vyplývá, že práva, kterých se dovolává FD ve své žalobě proti společnosti ROI Land Investments, vyplývají z individuální pracovní smlouvy mezi FD a společností R Swiss. Vzhledem k tomu, že se souběžný bezpodmínečný závazek společnosti ROI Land Investments týká základní náležitosti pracovního poměru, a to odměny FD, tvoří tento závazek nedílnou součást individuální pracovní smlouvy ( 31 ). V tomto ohledu není společnost ROI Land Investments pouhým ručitelem, ale na základě článku 20 ve spojení s článkem 21 nařízení č. 1215/2012 může být kvalifikována jako zaměstnavatel.

53.

Je však třeba ještě posoudit, na jakém základě by bylo možné ve věci v původním řízení doložit splnění další základní náležitosti pracovního poměru, a to povinnosti zaměstnance vykonávat pro zaměstnavatele činnosti, za které má protihodnotou nárok na pobírání odměny ( 32 ).

54.

Na základě této přísné reciprocity povinností vyplývajících z pracovního poměru by mohlo být dostačující vycházet z předpokladu, že na základě dotčené dohody o ručení, která tvoří nedílnou součást pracovní smlouvy, je dotyčná třetí osoba v postavení faktického zaměstnavatele. Jinými slovy, tím, že ručí za odměnu zaměstnance, jedná tato třetí osoba jako osoba, pro kterou zaměstnanec vykonává činnost.

55.

Toto řešení, vycházející pouze z formální vazby mezi závazky stran v rámci pracovního poměru, však vzhledem ke svému dosahu není podle mého názoru zcela uspokojivé. Domnívám se, že je třeba přihlédnout rovněž ke kontextu, ve kterém byly tyto závazky přijaty.

56.

Navrhuji proto Soudnímu dvoru, aby uvedl, že dohoda o ručení uzavřená se třetí osobu, která není stranou pracovní smlouvy, v kontextu hospodářské propojenosti zaměstnavatele a dotyčné třetí osoby ( 33 ) vyjadřuje zájem této třetí osoby na plnění uvedené smlouvy. Toto kritérium již Soudní dvůr uplatnil v rozsudku ze dne 10. dubna 2003, Pugliese ( 34 ).

57.

Stejně jako v projednávané věci došlo ve věci, ve které byl vydán zmíněný rozsudek, ke změnám pracovního poměru v rámci skupiny společností a existovaly v ní souběžné závazky. Uvedený spor se týkal zaplacení jízdních výdajů a výdajů za ubytování zaměstnankyni, k jejichž úhradě se po podpisu pracovní smlouvy zavázal první zaměstnavatel ( 35 ), pro kterého zaměstnankyně již nepracovala ( 36 ).

58.

V rozsudku Pugliese vycházel Soudní dvůr z předpokladu, že „tento spor se týká individuální pracovní smlouvy“ ( 37 ). Soudní dvůr nejprve uvedl, že je třeba posoudit, do jaké míry existuje vazba mezi oběma dotčenými pracovními smlouvami ( 38 ), a následně rozhodl, že zaměstnanec, který má uzavřenou pracovní smlouvu se dvěma různými zaměstnavateli, může žalovat prvního zaměstnavatele u soudu v místě, odkud obvykle vykonává svou práci pro druhého zaměstnavatele, pokud má první zaměstnavatel „v době uzavření druhé pracovní smlouvy zájem na řádném plnění povinností, které zaměstnanec vykonává pro druhého zaměstnavatele v místě určeném posledně uvedeným zaměstnavatelem“ ( 39 ).

59.

Soudní dvůr stanovil toto kritérium za účelem přiměřené ochrany zaměstnance, přičemž při jeho volbě vycházel z volby úzké vazby mezi sporem a soudem, který o něm má rozhodnout ( 40 ). Soudní dvůr dále rozhodl, že takové kritérium splňuje požadavky právní jistoty, předvídatelnosti a řádného výkonu spravedlnosti ( 41 ).

60.

Toto kritérium, podle kterého musí mít strana, jež přijala závazek vůči zaměstnanci, doložený zájem na řádném plnění povinností, které bude zaměstnanec vykonávat, je podle mého názoru použitelné široce ( 42 ) a není omezeno pouze na případy, kdy bylo uzavřeno více pracovních smluv. Mám za to, že je lze uplatnit i v případě dohody o ručení tvořící nedílnou součást pracovní smlouvy, jako je tomu v projednávané věci ( 43 ). Takový výklad podle mého názoru splňuje zásady, které byly stanoveny v rozsudku Pugliese a potvrzeny v nařízení č. 1215/2012 ( 44 ).

61.

Nicméně s ohledem na skutečnost, že každý podnik v rámci skupiny má určitý obecný a nepřímý zájem na řádném plnění povinností každého zaměstnance téže skupiny, navrhuji stanovit hranici tohoto kritéria „zájmu na řádném plnění povinností, které bude zaměstnanec vykonávat“, sloužícího k definování pojmu „zaměstnavatel“. Podle mého názoru by měl být tento zájem třetí osoby přímý.

62.

V projednávané věci podotýkám, že společnost ROI Land Investments měla podle znění předkládacího rozhodnutí „přímý zájem na plnění povinností žalobce vůči společnosti R Swiss“.

63.

Stejně jako v rozsudku Pugliese by tedy Soudní dvůr mohl definovat některá obecná kritéria pro posouzení tohoto zájmu.

64.

V uvedeném rozhodnutí Soudní dvůr upřesnil, že „existence zájmu [na plnění povinností, které bude zaměstnanec vykonávat] nesmí být ověřována striktně na základě formálních a výlučných kritérií, ale musí být posuzována globálně s přihlédnutím ke všem skutkovým okolnostem projednávané věci“ ( 45 ). Soudní dvůr uvedl demonstrativní výčet kritérií pro posouzení ( 46 ), která lze podle mého názoru uplatnit i na zájem třetí osoby na vztahu se smluvním zaměstnavatelem. Tato hlavní kritéria jsou následující:

65.

Za další relevantní skutečnosti, které vyplynuly z informací poskytnutých předkládajícím soudem, považuji rovněž:

66.

Pokud jde o všechna tato kritéria, dodávám, že podle mého názoru není důvod je omezovat pouze na právnické osoby. I fyzické osoby mohou být smluvními zaměstnavateli nebo zaměstnavateli se zájmem na řádném plnění v rámci skupiny nebo sítě samostatných podniků.

67.

Vnitrostátnímu soudu tudíž přísluší posoudit s ohledem na tato nebo jiná, relevantnější kritéria, zda skutkové okolnosti věci v původním řízení umožňují doložit existenci přímého zájmu třetí osoby na řádném výkonu činností zaměstnance v rámci pracovní smlouvy uzavřené s jinou osobou z téže skupiny, z něhož by bylo možné dovozovat, že tato třetí osoba může být kvalifikována jako zaměstnavatel ve smyslu čl. 21 odst. 1 nařízení č. 1215/2012.

68.

Navrhuji proto Soudnímu dvoru, aby na první předběžnou otázku položenou předkládajícím soudem odpověděl tak, že fyzická nebo právnická osoba bez ohledu na to, zda má bydliště na území některého členského státu, či nikoli, s níž zaměstnanec neuzavřel pracovní smlouvu, ale dohodu tvořící nedílnou součást pracovní smlouvy, podle které tato osoba odpovídá za plnění povinností zaměstnavatele vůči dotyčnému zaměstnanci, může být považována za „zaměstnavatele“ ve smyslu čl. 21 odst. 1 a 2 nařízení č. 1215/2012, pokud má přímý zájem na řádném plnění uvedené smlouvy.

69.

Druhou předběžnou otázkou se předkládající soud ptá, zda v případě, že Soudní dvůr rozhodne, že spor nespadá do oblasti působnosti kapitoly II oddílu 5 nařízení č. 1215/2012, musí být čl. 6 odst. 1 tohoto nařízení vykládán v tom smyslu, že výhrada týkající se čl. 21 odst. 2 uvedeného nařízení vylučuje použití pravidel pro určení příslušnosti stanovených ve vnitrostátním právu.

70.

V tomto ohledu podotýkám, že zmíněný soud nepoložil stejnou otázku ohledně použití pravidel pro určení příslušnosti stanovených v oddíle 4 kapitoly II téhož nařízení, která jsou předmětem třetí a čtvrté předběžné otázky, ačkoli se jedná o stejný problém.

71.

Pokud by Soudní dvůr na první předběžnou otázku odpověděl záporně s odůvodněním, že třetí osobu, která není stranou pracovní smlouvy, jako je tomu ve věci v původním řízení, nelze považovat za zaměstnavatele, nespadal by tedy spor do působnosti kapitoly II oddílu 5 nařízení č. 1215/2012. Musela by tudíž být použita vnitrostátní pravidla pro určení příslušnosti, a to z níže uvedených důvodů.

72.

Zaprvé jsou tato pravidla pro určení příslušnosti zásadně použitelná na žalované, kteří nemají bydliště v některém členském státě, jak vyplývá ze znění čl. 6 odst. 1 uvedeného nařízení ve spojení s bodem 14 odůvodnění téhož nařízení.

73.

Zadruhé by bylo nemyslitelné, aby unijní pravidla pro určení příslušnosti mohla mimo oblast své působnosti bránit použití vnitrostátních předpisů. Jakékoli jiné posouzení by kromě toho znamenalo, že by vnitrostátní pravidla pro určení příslušnosti nebyla použitelná v žádném případě.

74.

S ohledem na tuto skutečnost by bylo možné odpovědět na druhou předběžnou otázku položenou předkládajícím soudem tak, že nepoužije-li se čl. 21 odst. 2 nařízení č. 1215/2012, musí být čl. 6 odst. 1 tohoto nařízení vykládán v tom smyslu, že se použijí pravidla pro určení příslušnosti stanovená ve vnitrostátním právu.

75.

Navrhuji však Soudnímu dvoru, aby věnoval pozornost možnému výkladu a contrario, který by z takto obecně formulované odpovědi mohl být dovozován. Tento obezřetný přístup je podle mého názoru odůvodněný odkazem předkládajícího soudu na komentáře v německé jurisprudenci, z nichž vyplývají pochybnosti týkající se vztahu mezi ustanoveními čl. 6 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 a ustanoveními oddílů věnovaných sporům ve věcech týkajících se spotřebitelských a pracovních smluv ( 54 ).

76.

Článek 6 odst. 1 tohoto nařízení totiž stanoví, že nemá-li žalovaný bydliště v některém členském státě, určuje se příslušnost soudů vnitrostátním právem, „s výhradou“ ( 55 ) čl. 18 odst. 1 a čl. 21 odst. 2 uvedeného nařízení. Tyto články jsou přitom v příslušných oddílech obsaženy v prvním případě za čl. 17 odst. 1 a ve druhém případě za čl. 20 odst. 1 téhož nařízení, které stanoví, že „příslušnost [se] určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 […] nařízení č. 1215/2012 ( 56 ).

77.

V Bruselské úmluvě z roku 1968, stejně jako v nařízení č. 44/2001, byly použity tytéž pojmy: „s výhradou“ v článku 4 obou těchto nástrojů a „aniž jsou dotčeny“ v článku 13 uvedené úmluvy a v článcích 15 a 18 uvedeného nařízení. Výlučná pravidla příslušnosti a následně ujednání o příslušnosti obsažená ve zmíněném nařízení by měla vylučovat použití vnitrostátního práva ( 57 ).

78.

Vyvstává tedy otázka, zda mají mít i pravidla pro určení příslušnosti chránící slabší stranu, jež byla doplněna v nařízení č. 1215/2012, stejný rozsah působnosti. Zde je možných několik přístupů.

79.

Ze znění článku 5 uvedeného nařízení, podle nějž osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 kapitoly II uvedeného nařízení, které se liší od znění čl. 6 odst. 1 téhož nařízení, jenž se použije na žalované s bydlištěm ve třetích zemích, by bylo možné dovozovat, že vedle pravidel stanovených v nařízení č. 1215/2012 mohou být nadále uplatňována i vnitrostátní pravidla pro určení příslušnosti ( 58 ).

80.

Bylo by rovněž možné uplatnit argument vycházející ze skutečnosti, že podle ustanovení čl. 21 odst. 2 nařízení zaměstnavatel „může být žalován u soudu členského státu v souladu s odst. 1 písm. b)“ ( 59 ). To by znamenalo, že zaměstnanec má jednoduše možnost volby mezi příslušností založenou na uvedeném nařízení a příslušností založenou na vnitrostátním právu ( 60 ).

81.

Stejně tak by nicméně bylo možné tvrdit, s ohledem na druhou větu bodu 14 odůvodnění nařízení č. 1215/2012, která se týká pravidel pro určení příslušnosti, jež by měla být upřednostněna s ohledem na cíle sledované tímto nařízením ( 61 ), že pravidla stanovená v kapitole II oddílech 4 a 5 uvedeného nařízení vylučují použití vnitrostátních právních předpisů bez rozdílu, a to i v případě, že by byly pro žalobce příznivější ( 62 ).

82.

Přikláním se k této analýze, která se opírá o konzistentnost nařízení č. 1215/2012, jeho soulad s předchozími ustanoveními a jejich cíli a umožňuje tak odstranit pochybnosti vyplývající z rozdílů mezi jednotlivými jazykovými verzemi.

83.

Zaprvé připomínám, že v článku 6 nařízení č. 1215/2012, v rámci obecných ustanovení týkajících se případů, kdy žalovaný nemá bydliště v některém členském státě, byla výjimka z použití vnitrostátního práva, která se dříve vztahovala na výlučná pravidla pro určení příslušnosti ( 63 ), rozšířena právě ve prospěch spotřebitelů a zaměstnanců, přičemž byla zároveň zachována zásada použití vnitrostátních pravidel pro určení příslušnosti ( 64 ). Podle mého názoru jde tedy o výjimky z této zásady.

84.

Zadruhé podotýkám, že v částech nařízení č. 1215/2012, které se týkají spotřebitelů a zaměstnanců kvalifikovaných jako „slabší strana“ ( 65 ), byla výhrada ( 66 ) použití některých obecných ustanovení, včetně článku 6 uvedeného nařízení, zachována. Z těchto textů ve vzájemném spojení dovozuji, že článek 6 nařízení se týká obecně případu jakéhokoli žalovaného s bydlištěm ve třetí zemi a odkaz na čl. 21 odst. 2 téhož nařízení obsažený v tomto ustanovení definuje pravidla použitelná v konkrétním případě zaměstnavatele žalovaného zaměstnancem. Normotvůrce tak zvolil přístup, podle kterého pokud je žalovaným zaměstnanec, použijí se vnitrostátní pravidla.

85.

Nelze se tudíž odchýlit od zásady stanovené Soudním dvorem, podle které v případě, že se použijí pravidla příslušnosti stanovená v kapitole II oddílu 5 nařízení č. 1215/2012, musí mít tato pravidla přednost před vnitrostátními pravidly pro určení příslušnosti, bez ohledu na to, zda jsou tato pravidla pro zaměstnance příznivější, a to z důvodu, že mají nejen zvláštní, ale také taxativní charakter ( 67 ).

86.

Za těchto okolností se domnívám, že je splněn účel nařízení použitelných v oblasti spolupráce v občanských věcech, kterým je sjednotit pravidla pro určení příslušnosti, i požadavek předvídatelnosti pravidel pro určení příslušnosti a omezení počtu příslušných soudů za podmínek, které chrání dotyčné slabší strany, pokud se na ně tato pravidla pro určení příslušnosti vztahují ( 68 ).

87.

S ohledem na všechny tyto úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na druhou předběžnou otázku odpověděl tak, že čl. 6 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že použití pravidel pro určení příslušnosti stanovených ve vnitrostátním právu je vyloučeno, pokud jsou splněny podmínky použitelnosti čl. 21 odst. 2 tohoto nařízení.

88.

Třetí a čtvrtou předběžnou otázkou se předkládající soud ptá, zda zaměstnanec v takové situaci, jako je situace dotčená v projednávané věci, může uplatnit ve svůj prospěch ustanovení na ochranu spotřebitele, aby byla založena příslušnost zmíněného soudu.

89.

Třetí předběžná otázka se týká ustanovení čl. 17 odst. 1 nařízení č. 1215/2012. Čtvrtá předběžná otázka se týká ustanovení čl. 6 odst. 1 nařízení Řím I. Společným předmětem obou těchto ustanovení jsou smlouvy uzavírané fyzickou osobou „pro účel, který se netýká [její] profesionální nebo podnikatelské činnosti“.

90.

Podle předkládajícího soudu ( 69 ) je třeba určit, zda se pojem „profesionální nebo podnikatelská činnost“ ve smyslu těchto ustanovení vztahuje nejen na samostatnou výdělečnou činnost, ale i na činnosti vykonávané v pracovním poměru.

91.

Vzhledem k tomu, že oblast věcné působnosti a ustanovení nařízení Řím I musí být v souladu mimo jiné s nařízeními o soudní příslušnosti ( 70 ), budu třetí a čtvrtou předběžnou otázku posuzovat společně, a to nejprve jejich první část, a poté jejich druhou část. Pokud jde o nařízení č. 1215/2012, předkládající soud položil třetí předběžnou otázku s výhradou, že odpověď na první předběžnou otázku bude záporná. Vzhledem k tomu, že Soudnímu dvoru navrhuji, aby odpověděl kladně, předkládám následující analýzu pouze podpůrně.

92.

Podstatou první části třetí a čtvrté předběžné otázky položených předkládajícím soudem Soudnímu dvoru je, zda čl. 17 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 a čl. 6 odst. 1 nařízení Řím I musí být vykládány v tom smyslu, že pojem „profesionální nebo podnikatelská činnost“ se vztahuje i na činnost zaměstnance v pracovním poměru.

93.

Připomínám, že toto je jedna z podmínek pro uplatnění pravidel pro určení příslušnosti směřujících k ochraně spotřebitele ( 71 ). Výklad pojmu „profesionální nebo podnikatelská činnost“ se ukazuje jako poněkud obtížný, jelikož jednotlivá jazyková znění článku 17 nařízení 1215/2012 ( 72 ) nejsou ve vzájemném souladu ani v rámci tohoto nařízení, ani s článkem 6 nařízení Řím I.

94.

Ve znění ve francouzském jazyce i v jiných jazykových verzích je totiž spotřebitel definován v čl. 17 odst. 1 větě první nařízení č. 1215/2012 jako osoba, která uzavřela smlouvu „pro účel, který se netýká [její] profesionální […] činnosti“, zatímco v témže odstavci pod písmenem c) je jako druhá smluvní strana označena osoba, „která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti“ ( 73 ). Naproti tomu ve znění v německém jazyce ( 74 ) a v dalších jazykových verzích ( 75 ) jsou pro činnosti spotřebitele a osobu, s níž prvně uvedený uzavřel smlouvu, použity stejné pojmy. V jiných jazykových verzích lze nalézt různé výrazy, přičemž v definici spotřebitele a činnosti žalovaného nejsou použity stejné pojmy ( 76 ).

95.

Navíc ani pojmy použité v definici spotřebitele a obchodníka v čl. 6 odst. 1 nařízení Řím I neodpovídají vždy pojmům použitým v článku 17 nařízení 1215/2012. Například ve francouzském znění je tak „obchodník“ definován odkazem na „profesionální […] činnost“, a nikoli na „profesionální a podnikatelskou činnost“, jako je tomu v čl. 17 odst. 1 písm. c) tohoto nařízení.

96.

Za těchto podmínek mám za to, že výklad dotčených ustanovení musí vycházet z definice pojmu „spotřebitel“ ( 77 ). Soudní dvůr nedávno ve vztahu k nařízení č. 1215/2012 připomněl, že „zvláštní režim stanovený tímto nařízením v oblasti ochrany spotřebitele jakožto osoby, která je považována za stranu nacházející se ve slabším postavení, se vztahuje pouze na smlouvy uzavřené mimo jakoukoliv činnost nebo účel profesionální nebo podnikatelské povahy a nezávisle na nich, s jediným cílem uspokojit vlastní potřeby v rámci soukromé spotřeby jednotlivce ( 78 )“ ( 79 ).

97.

Soudní dvůr tak ve své ustálené judikatuře, vycházející z historického vývoje ustanovení o ochraně spotřebitele původně obsažených v Bruselské úmluvě z roku 1968 ( 80 ), zjevně nerozlišuje podle toho, zda je profesionální nebo podnikatelská činnost vykonávána samostatně, či nikoli.

98.

FD tvrdí, že německý soud je příslušný, jelikož dohoda o ručení, která je právním základem jeho žaloby, byla uzavřena pro účel, u nějž lze mít za to, že se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti. Na podporu svého tvrzení, že činnosti zaměstnance v pracovním poměru mohou spadat pod pojem „spotřebitel“, argumentuje tím, že zaměstnanci používají své příjmy k „uspokojení vlastních potřeb“.

99.

Podle této logiky by však bylo nutné tento pojem vztáhnout i na jiná povolání, vykonávaná mimo pracovní poměr, jako jsou řemeslníci, průmyslníci, zemědělci nebo samostatně činní obchodníci, kteří používají své zisky v běžném životě stejně jako zaměstnanci své mzdy. Navíc spotřebitel sice používá, respektive spotřebovává zboží nebo služby a využívá za tímto účelem svou mzdu, avšak tuto mzdu nelze považovat za předmět spotřeby ve smyslu kapitoly II oddílu 4 nařízení č. 1215/2012.

100.

Kromě toho lze argumentovat i systematickým výkladem. Unijní normotvůrce totiž stanovil pro spotřebitele a zaměstnance různé příslušné soudy. Extenzivní výklad rozsahu působnosti pravidel pro určení příslušnosti ve prospěch spotřebitelů v takové situaci ( 81 ) by obcházel vůli normotvůrce definovat pro zaměstnance zvláštní pravidla, která jim neumožňují podat žalobu v místě bydliště, jako to mohou učinit spotřebitelé, a upřednostnit k podání žaloby soud nacházející se v blízkosti místa výkonu práce zaměstnanců.

101.

Konečně dodávám v souladu s Komisí, že takový výklad nelze odůvodnit neexistencí ustanovení, které by bylo použitelné na situaci, jež není v nařízení č. 1215/2012 upravena ( 82 ).

102.

S ohledem na výše uvedené navrhuji Soudnímu dvoru, aby na první části třetí a čtvrté předběžné otázky položených předkládajícím soudem odpověděl tak, že pojem „profesionální nebo podnikatelská činnost“ ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 a čl. 6 odst. 1 nařízení Řím I musí být vykládán v tom smyslu, že se vztahuje i na činnost zaměstnance v pracovním poměru.

103.

Podstatou druhé části třetí a čtvrté předběžné otázky položených předkládajícím soudem Soudnímu dvoru je, zda musí být čl. 17 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 a čl. 6 odst. 1 nařízení Řím I vykládány v tom smyslu, že pojem „profesionální nebo podnikatelská činnost“ se vztahuje na dohodu o ručení, na jejímž základě třetí osoba přímo odpovídá zaměstnanci za plnění povinností vyplývajících z individuální pracovní smlouvy, již uzavřel se svým zaměstnavatelem.

104.

Tato otázka byla položena pouze pro případ, že by pojem „profesionální nebo podnikatelská činnost“ nezahrnoval činnosti zaměstnance, což by mohlo zakládat mezinárodní příslušnost předkládajícího soudu.

105.

Vzhledem k tomu, že takové řešení jsem výše vyloučil, navrhuji podpůrně Soudnímu dvoru, aby předkládajícímu soudu odpověděl, že jakýkoli závazek, a to i jednostranný ( 83 ), uzavřený se zaměstnancem, jehož účelem je zajistit plnění povinností zaměstnavatele, a nikoli uspokojení soukromých potřeb, přímo souvisí s pracovní smlouvou. Není tudíž uzavřen „mimo jakoukoliv činnost nebo účel profesionální nebo podnikatelské povahy“ ( 84 ).

106.

Vzhledem k tomu, že v projednávané věci je s ohledem na okolnosti, za nichž byla dohoda o ručení uzavřena, a na její obsah nutné považovat tuto dohodu za nedílnou součást pracovní smlouvy ( 85 ), je nutné z toho vyvodit, že tato dohoda je závislá na profesionální nebo podnikatelské činnosti FD. V tomto ohledu lze uplatnit rozhodnutí Soudního dvora, podle kterého pracovní smlouvy nespadají do oblasti působnosti směrnice 93/13/EHS ( 86 ) ( 87 ).

107.

S ohledem na výše uvedené navrhuji podpůrně Soudnímu dvoru, aby na druhou část třetí a čtvrté předběžné otázky položených předkládajícím soudem odpověděl tak, že dohoda o ručení, na jejímž základě třetí osoba přímo odpovídá zaměstnanci za plnění povinností zaměstnavatele vůči tomuto zaměstnanci, spadá pod pojem „profesionální nebo podnikatelská činnost“ ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 a čl. 6 odst. 1 nařízení Řím I.

108.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky předložené Bundesarbeitsgericht (spolkový pracovní soud, Německo) odpověděl následovně:

„Primárně: