–

za Prokurator Rejonowy we Włocławku: T. Rutkowska-Szmydyńska,

–

za polskou vládu: B. Majczyna, jako zmocněnec,

–

za českou vládu: M. Smolek, T. Suchá a J. Vláčil, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi: J. Hottiaux a M. Wasmeier, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu:

2

Tato žádost byla předložena v rámci trestního řízení zahájeného proti K. P. pro přechovávání omamných a psychotropních látek a pro řízení pod vlivem omamných látek.

3

Body 23 a 32 Zásad a pokynů Organizace spojených národů pro přístup k právní pomoci v systémech trestního práva, přijatých dne 20. prosince 2012 rezolucí Valného shromáždění 67/187, zní takto:

„23. Policie, státní zástupci a soudci jsou povinni zajistit, aby osobám, které se před ně dostaví a nemají prostředky na zaplacení obhájce anebo jsou zranitelné, byla zpřístupněna právní pomoc.

[…]

32. Je třeba přijmout zvláštní opatření, aby byla právní pomoc skutečně dostupná ženám, dětem a skupinám se zvláštními potřebami, mimo jiné, avšak nikoli výlučně, […] duševně nemocným [a] uživatelům drog […]. Tato opatření musí zohledňovat zvláštní potřeby těchto skupin a musí být přizpůsobena pohlaví a věku.“

4

Body 50 a 51 odůvodnění směrnice 2013/48 uvádějí:

5

Článek 2 této směrnice, nadepsaný „Oblast působnosti“, v odstavci 1 stanoví:

„Tato směrnice se použije na podezřelé nebo obviněné osoby v trestním řízení od okamžiku, kdy je příslušné orgány členského státu úředním oznámením nebo jiným způsobem uvědomí o tom, že jsou podezřelé nebo obviněné ze spáchání trestného činu, a to bez ohledu na to, zda jsou zbaveny osobní svobody. Použije se až do okamžiku ukončení řízení, čímž se má na mysli pravomocné rozhodnutí o tom, zda podezřelá nebo obviněná osoba uvedený trestný čin spáchala, včetně případného odsouzení a rozhodnutí o opravném prostředku.“

6

Článek 3 uvedené směrnice, nadepsaný „Právo na přístup k obhájci v trestním řízení“, zní následovně:

„1.   Členské státy zajistí, aby podezřelé a obviněné osoby měly právo na přístup k obhájci dostatečně včas a takovým způsobem, aby mohly dotčené osoby prakticky a účinně uplatňovat svá práva na obhajobu.

2.   Podezřelé nebo obviněné osoby mají přístup k obhájci bez zbytečného prodlení. V každém případě mají podezřelé nebo obviněné osoby přístup k obhájci počínaje od toho z následujících okamžiků, který nastane dříve:

3.   Právo na přístup k obhájci znamená, že:

[…]“

7

Článek 12 téže směrnice, nadepsaný „Právní ochrana“, stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby podezřelé nebo obviněné osoby v rámci trestního řízení, jakož i vyžádané osoby v rámci řízení týkajícího se evropského zatýkacího rozkazu, měly podle vnitrostátního práva účinnou právní ochranu v případech porušení jejich práv podle této směrnice.

2.   Aniž jsou dotčena vnitrostátní pravidla a systémy pro přípustnost důkazních prostředků, zajistí členské státy, aby v rámci trestního řízení při posuzování výpovědi podezřelé nebo obviněné osoby nebo důkazních prostředků získaných při porušení jejího práva na obhájce nebo v případech, kdy byla v souladu s čl. 3 odst. 6 povolena odchylka od tohoto práva, byla dodržena práva na obhajobu a na spravedlivé řízení.“

8

Článek 13 směrnice 2013/48 stanoví:

„Členské státy zajistí, aby při uplatňování této směrnice byly zohledněny zvláštní potřeby zranitelných podezřelých a obviněných osob.“

9

Body 1, 3, 4, 6, 17 až 19, 23 a 24 odůvodnění směrnice 2016/1919 uvádějí:

[…]

[…]

[…]

[…]

10

Článek 1 této směrnice, nadepsaný „Předmět“, stanoví:

„1.   Tato směrnice stanoví společná minimální pravidla týkající se práva na právní pomoc pro:

[…]

2.   Tato směrnice doplňuje směrnice [2013/48] a [2016/800]. Žádné ustanovení této směrnice nesmí být vykládáno tak, aby omezovalo práva zaručená v uvedených směrnicích.“

11

Článek 2 směrnice 2016/1919, nadepsaný „Oblast působnosti“, v odstavcích 1 a 2 stanoví:

„1.   Tato směrnice se vztahuje na podezřelé a obviněné osoby v trestním řízení, které mají právo na přístup k obhájci podle [směrnice 2013/48] a které:

2.   Tato směrnice se rovněž vztahuje na vyžádané osoby, které mají právo na přístup k obhájci na základě [směrnice 2013/48], v souvislosti s jejich zatčením ve vykonávajícím členském státě.“

12

Článek 4 směrnice 2016/1919, nadepsaný „Právní pomoc v rámci trestního řízení“, zní:

„1.   Členské státy zajistí, aby podezřelé nebo obviněné osoby, které postrádají dostatečné finanční prostředky na úhradu právního zastoupení[,] měly právo na právní pomoc, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují.

2.   Pro účely určení, zda má být v daném případě poskytnuta právní pomoc v souladu s odstavcem 1, mohou členské státy posoudit majetkové poměry, odůvodněnost či obojí.

[…]

5.   Členské státy zajistí, aby byla právní pomoc poskytnuta bez zbytečného odkladu a nejpozději před zahájením výslechu policejním orgánem nebo jiným orgánem činným v trestním řízení či soudním orgánem nebo před provedením vyšetřovacích úkonů či úkonů spojených se shromažďováním důkazních prostředků uvedených v čl. 2 odst. 1 písm. c).

[…]“

13

Článek 8 této směrnice, nadepsaný „Právní ochrana“, stanoví:

„Členské státy zajistí, aby osoby podezřelé, obviněné a vyžádané měly podle vnitrostátního práva k dispozici účinné prostředky právní ochrany v případech porušení jejich práv podle této směrnice.“

14

Článek 9 uvedené směrnice, nadepsaný „Zranitelné osoby“, zní:

„Členské státy zajistí, aby při provádění této směrnice byly zohledněny zvláštní potřeby podezřelých, obviněných a vyžádaných osob, které jsou zranitelné.“

15

Článek 11 téže směrnice, nadepsaný „Zákaz snížení úrovně právní ochrany“, stanoví:

„Žádné ustanovení této směrnice nesmí být vykládáno způsobem, který by omezoval práva a procesní záruky, jež jsou zaručeny Listinou, EÚLP nebo jinými příslušnými ustanoveními mezinárodního práva nebo právními předpisy kteréhokoli členského státu, které stanoví vyšší úroveň ochrany, či který by se od nich odchyloval.“

16

Body 1, 6, 7, 11 a 13 odůvodnění doporučení Komise uvádějí:

[…]

[…]

[…]

17

Bod 4 tohoto doporučení se nachází v jeho oddíle 2, který je nadepsaný „Identifikace zranitelných osob“. Tento bod 4 uvádí:

„Zranitelné osoby by měly být neprodleně identifikovány a uznány za zranitelné. Členské státy by měly zajistit, aby odpovědné orgány měly možnost využít lékařského vyšetření nezávislým odborníkem s cílem identifikovat zranitelné osoby a stanovit stupeň jejich zranitelnosti a jejich specifické potřeby. Tento odborník může vydat odůvodněné stanovisko týkající se vhodnosti opatření přijatých nebo plánovaných vůči zranitelné osobě.“

18

Oddíl 3 uvedeného doporučení, nadepsaný „Práva zranitelných osob“, obsahuje deset částí, z nichž čtyři jsou nadepsány „Zákaz diskriminace“, „Presumpce zranitelnosti“, „Právo na přístup k obhájci“ a „Zaznamenávání výslechů“. Bod 6 téhož doporučení, který se nachází v první z těchto čtyř částí, zní takto:

„Procesní práva přiznaná zranitelným osobám by měla být dodržována v průběhu celého trestního řízení, přičemž by měla být zohledněna povaha a stupeň jejich zranitelnosti.“

19

Bod 7 doporučení Komise, který se nachází v části nadepsané „Presumpce zranitelnosti“, uvádí:

„Členské státy by měly uplatňovat presumpci zranitelnosti, zejména u osob se závažným psychologickým, intelektuálním, tělesným nebo smyslovým postižením, nebo s duševními chorobami nebo kognitivními poruchami, které jim zabraňují pochopit řízení a účinně se ho účastnit.“

20

Bod 11 tohoto doporučení, který se nachází v části nadepsané „Právo na přístup k obhájci“, uvádí:

„Pokud zranitelná osoba není schopna chápat řízení, ani je sledovat, nemělo by být možné vzdát se práva na přístup k obhájci podle [směrnice 2013/48].“

21

Bod 13 uvedeného doporučení, který se nachází v části nadepsané „Zaznamenávání výslechů“, stanoví:

„Všechny výslechy zranitelných osob v průběhu vyšetřování v přípravném řízení by měly být audiovizuálně zaznamenávány.“

22

Podle článku 6 trestního řádu (ustawa – Kodeks postępowania karnego) ze dne 6. června 1997 (Dz. U. z roku 2022, položka 1375), ve znění použitelném na původní trestní řízení (dále jen „TŘ“), má obviněný právo na obhajobu, včetně práva na obhájce. O tomto právu musí být poučen.

23

Článek 79 TŘ v § 1 stanoví, že v trestním řízení musí mít obviněný obhájce, existuje-li důvodná pochybnost o tom, zda jeho schopnost rozpoznat význam činu nebo schopnost ovládat své jednání nebyla v době spáchání činu vyloučena nebo podstatně snížena (bod 3), a existuje-li důvodná pochybnost o tom, zda mu stav jeho duševního zdraví umožňuje účastnit se řízení nebo se samostatně a náležitě hájit (bod 4). Článek 79 § 3 TŘ dále stanoví, že v případech uvedených zejména v § 1 tohoto článku 79 je přítomnost obhájce povinná na jednání před soudem, jakož i na jednáních, kterých se musí obviněný účastnit.

24

Podle článku 168a TŘ nelze důkaz prohlásit za nepřípustný pouze z toho důvodu, že byl získán v rozporu s procesními předpisy nebo pomocí trestného činu uvedeného v čl. 1 § 1 trestního zákoníku, ledaže byl důkaz získán při výkonu úředních povinností veřejného činitele v důsledku vraždy, úmyslného ublížení na zdraví nebo zbavení osobní svobody.

25

Článek 300 TŘ se týká práva podezřelého na informace. V této souvislosti musí být podezřelý před prvním výslechem poučen o svém právu být vyslechnut, nevypovídat nebo odmítnout odpovídat na otázky, o obsahu obvinění a jeho změnách, o právu podat žádost o provedení úkonů prověřování nebo vyšetřování, o právu na obhájce, včetně práva požádat v určitých případech o ustanovení obhájce ex offo, o čemž musí být poučen, o právu seznámit se s obsahem konečného vyšetřovacího spisu a o právech stanovených v článku 301 TŘ, jakož i o povinnostech a důsledcích uvedených v článku 74 TŘ. Podezřelý musí poučení obdržet písemně a jeho převzetí potvrdit podpisem.

26

Podle článku 301 TŘ je podezřelý na vlastní žádost vyslechnut za přítomnosti ustanoveného obhájce. Nepřítomnost obhájce nebrání výslechu.

27

Podle článku 344a TŘ soud, kterému byla věc předložena, vrátí věc státnímu zástupci k došetření, pokud ze spisu vyplývají závažné nedostatky řízení, zejména potřeba vyhledávání důkazů, a pokud uvedený soud čelí značným obtížím při provádění nezbytných úkonů. Při vrácení věci státnímu zástupci uvedený soud upřesní, jakým směrem se má došetření ubírat, a v případě potřeby uvede vhodná opatření, která je třeba přijmout. Proti tomuto usnesení mohou účastníci řízení podat opravný prostředek.

28

U Okresního soudu ve Włocławku (Sąd Rejonowy we Włocławku, Polsko), který je předkládajícím soudem v projednávané věci, probíhá trestní řízení zahájené proti K. P.

29

Podle informací poskytnutých předkládajícím soudem bylo trestní stíhání zahájeno v následujícím kontextu. Dne 22. července 2022 dva policisté, kteří byli informováni o srážce dvou vozidel, vyzvali K. P. k prokázání totožnosti. K. P. se nacházel mimo své vozidlo, byl nervózní a mluvil zmateně a nesouvisle.

30

Policisté jej požádali, aby jim odevzdal veškeré předměty, které má u sebe a jejichž držení je případně zakázané. K. P. vytáhl z tašky plastové sáčky obsahující bílý prášek a sušenou látku zelené barvy. Tyto látky byly zajištěny a následně bylo zjištěno, že se pravděpodobně jedná o amfetamin a marihuanu.

31

Po ověření totožnosti byl K. P. zadržen a odvezen do nemocnice, kde mu byla odebrána krev za účelem zjištění, zda požil omamné látky. Byl obviněn z držení omamné a psychotropní látky.

32

K. P. byl poučen o svém právu na obhájce dle vlastního výběru a o právu na ustanovení obhájce ex offo, pokud mu jeho ekonomická situace neumožňuje si obhájce zvolit. Byl rovněž poučen o právu být vyslechnut, nevypovídat a odmítnout odpovídat na otázky. Protokol o výslechu obsahuje poznámku policisty, že „[K. P.] je podle svého prohlášení zdravý, nepodstupuje ani nepodstoupil žádnou psychiatrickou, medikamentózní nebo neurologickou léčbu“.

33

K. P. se nevzdal práva na obhájce, avšak ani nepožádal, aby mohl obhájce kontaktovat. Neexistuje žádný důkaz o tom, že by policista vyšetřil K. P. s cílem určit, zda byl K. P. při výslechu pod vlivem přípravků nebo látek měnících jeho rozlišovací schopnost nebo paměťové schopnosti, nebo zda byl pod vlivem omamných látek.

34

Látky, které měl K. P. v držení a které byly zajištěny, jakož i vzorky jeho krve odebrané v nemocnici byly podrobeny vědecké expertíze. S ohledem na koncentraci amfetaminu v těchto vzorcích bylo konstatováno, že K. P. byl při odběru krve „pod vlivem drogy mající podobný účinek jako alkohol“. Dne 7. srpna 2022 byl tedy obviněn z řízení vozidla pod vlivem drogy mající podobný účinek jako alkohol.

35

Obvinění mu bylo dne 14. října 2022 sděleno na psychiatrickém oddělení nemocnice, kde se léčil. Byl zde vyslechnut bez přítomnosti obhájce a státní zástupce kromě toho nepožádal, aby mu byl ustanoven obhájce ex offo. Výslech nebyl ani audiovizuálně zaznamenán.

36

Před tímto výslechem psychiatr, který dříve K. P. léčil, při vlastním výslechu dne 22. srpna 2022 prohlásil, že psychický stav dotyčného, tedy závažnost příznaků jeho duševní nemoci, mu neumožňuje účastnit se procesních úkonů, přičemž tento stav může přetrvávat alespoň několik týdnů. Ze zdravotní dokumentace K. P., která byla státnímu zástupci na jeho žádost předána dne 23. září 2022, kromě toho vyplývá, že dotyčný byl v období od 30. června 2021 do 22. července 2022 několikrát v psychiatrické léčebně kvůli léčbě schizofrenie a schizoafektivní poruchy. Z této dokumentace rovněž vyplývá, že mu byla na začátku diagnostikována duševní porucha a porucha způsobená střídavým užíváním omamných a psychoaktivních látek, jakož i psychotická duševní porucha.

37

Dne 15. prosince 2022 byla k předkládajícímu soudu podána obžaloba.

38

Dne 28. února 2023 rozhodl předkládající soud na základě čl. 344a § 1 TŘ o vrácení věci státnímu zastupitelství k došetření s cílem vyslechnout K. P. za přítomnosti obhájce a získat posudky znalců v oblasti psychiatrie ohledně duševního zdraví K. P. v době spáchání trestného činu a v průběhu trestního řízení, které proti němu bylo zahájeno.

39

Toto rozhodnutí však bylo na základě stížnosti státního zastupitelství zrušeno Krajským soudem ve Włocławku (Sąd Okręgowy we Włocławku, Polsko). Věc byla vrácena předkládajícímu soudu, aby pokračoval v řízení.

40

V této souvislosti předkládající soud uvádí, že mimo jiné zjistil, že v průběhu vyšetřování nebylo uskutečněno žádné individuální posouzení za účelem ověření, zda se K. P. nachází ve zranitelném postavení, které vyžaduje ustanovení obhájce ex offo. Nebylo ani prokázáno, zda mu jeho duševní zdraví umožňuje účastnit se řízení nebo se samostatně a náležitě hájit.

41

Předkládající soud z těchto zjištění vyvozuje, že K. P. byla tedy odepřena jednak minimální ochrana, na kterou má na základě směrnice 2016/1919 nárok jakožto podezřelá a potenciálně zranitelná osoba, a jednak práva, kterých se mohou domáhat všechny podezřelé osoby na základě směrnic 2012/13 a 2013/48. Jedná se především o zaručení práva osob považovaných za zranitelné na pomoc obhájce, jakož i práva těchto osob na právní pomoc, jakmile jsou podezřelé ze spáchání trestného činu.

42

Podle předkládajícího soudu tato situace vyplývá z nesprávného a neúplného provedení těchto směrnic a z neprovedení doporučení Komise do polského právního řádu. Na prvním místě je tedy třeba určit, zda relevantní ustanovení výše uvedených směrnic splňují kritéria přímého účinku.

43

Předkládající soud kromě toho uvádí, že platná pravidla trestního řízení neposkytují dostatečně přesná řešení, která by každé osobě, na kterou se vztahují směrnice 2013/48 a 2016/1919, zaručovala veškerá práva stanovená v těchto směrnicích, jako je právo na okamžitý přístup k obhájci, právo na pomoc obhájce v nejranější fázi přípravného řízení nebo právo na to, aby byly její potřeby zjištěny neprodleně před tím, než bude vyslechnuta jako podezřelá osoba. Pokud nelze tato pravidla vykládat v souladu s unijním právem, předkládající soud se na druhém místě táže, zda jsou nejen vnitrostátní soudy, ale v širším smyslu všechny vnitrostátní orgány činné v trestním řízení povinny upustit od použití uvedených pravidel.

44

V žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce předkládající soud na třetím místě uvádí, že se snaží „stanovit účinný opravný prostředek“, který by byl schopen odstranit účinky porušení práv, jež měla mít podezřelá osoba v předchozích fázích řízení podle směrnice 2016/1919. Za tímto účelem odkazuje na článek 8 této směrnice a článek 12 směrnice 2013/48, jakož i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva.

45

Na čtvrtém místě se předkládající soud zamýšlí nad situací podezřelé nebo obviněné osoby, jež je identifikována jako zranitelná osoba, které musí být neprodleně poskytnuta právní pomoc v souladu se směrnicí 2016/1919. Uvedený soud si klade otázku, zda jsou takové vnitrostátní orgány, jako je státní zástupce, které se účastní přípravného řízení a které ho řídí, povinny zajistit účinnou právní ochranu podle této směrnice, pokud lze za dotčený trestný čin uložit trest odnětí svobody. Účinné uplatňování unijního práva mimoto podle jeho názoru vyžaduje, aby soudy, ale i orgány činné v trestním řízení byly nezávislé a nestranné ve věcech, které mají spojitost s unijním právem.

46

Za těchto podmínek se Okresní soud ve Włocławku (Sąd Rejonowy we Włocławku) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

47

Předkládající soud rovněž požádal Soudní dvůr o projednání této věci ve zrychleném řízení podle čl. 105 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora. Usnesením ze dne 8. listopadu 2023, Barało (C‑530/23, EU:C:2023:927), předseda Soudního dvora po vyslechnutí soudkyně zpravodajky a generální advokátky tuto žádost zamítl.

48

Otázky položené předkládajícím soudem se v podstatě týkají výkladu několika ustanovení směrnic 2013/48 a 2016/1919. Těmito otázkami se předkládající soud snaží především zjistit rozsah práva na přístup k obhájci a práva zranitelné osoby na právní pomoc.

49

Otázky týkající se několika pojmů unijního práva, jakož i různých procesních aspektů, jako je určení přímého účinku některých ustanovení směrnic 2013/48 a 2016/1919 nebo případná povinnost zavést opravné prostředky, které vyžadují tyto směrnice, však doplňují hlavní předmět žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce a překrývají se ve znění jednotlivých předběžných otázek.

50

Vzhledem ke způsobu, jakým jsou všechny tyto otázky vzájemně propojeny, je třeba zkoumat společně na prvním místě první až desátou, třináctou a čtrnáctou otázku v rozsahu, v němž se týkají rozsahu práva na přístup k obhájci a práva zranitelné osoby na právní pomoc, jakož i důsledků případného nesouladu vnitrostátních právních předpisů s povinnostmi vyplývajícími ze směrnic 2013/48 a 2016/1919, na druhém místě druhou, desátou a jedenáctou otázku v rozsahu, v němž se týkají požadavku na účinný opravný prostředek v případě porušení práv stanovených těmito směrnicemi a přípustnosti důkazů, na třetím místě dvanáctou otázku a konečně na čtvrtém místě patnáctou otázku.

51

Podstatou první až desáté, třinácté a čtrnácté otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 1 odst. 2, čl. 2 odst. 1 písm. b), čl. 4 odst. 5 a článek 9 směrnice 2016/1919 ve spojení s čl. 3 odst. 2 písm. a) až c) a čl. 3 odst. 3 písm. a) a b) směrnice 2013/48 musí být vykládány v tom smyslu, že členské státy mají povinnost zaprvé zajistit, aby zranitelnost obviněné nebo podezřelé osoby byla zjištěna a uznána dříve, než je tato obviněná nebo podezřelá osoba vyslechnuta v rámci trestního řízení nebo než jsou vůči ní učiněny konkrétní vyšetřovací úkony či úkony prováděné za účelem shromáždění důkazních prostředků, a zadruhé zajistit těmto osobám pro účely daného řízení přístup k obhájci ex offo.

52

V rámci těchto otázek se předkládající soud zabývá několika problematikami, které je třeba zkoumat postupně. Nejprve je třeba určit oblasti působnosti směrnic 2013/48 a 2016/1919 a způsob jejich vzájemného vztahu. Dále je třeba posoudit rozsah práva na přístup k obhájci a práva zranitelné osoby na právní pomoc. Nakonec je třeba pro účely poskytnutí úplné odpovědi uvedenému soudu zvážit důsledky případného nesouladu vnitrostátních právních předpisů s povinnostmi vyplývajícími ze směrnic 2013/48 a 2016/1919.

53

Z článku 1 odst. 2 směrnice 2016/1919 výslovně vyplývá, že tato směrnice doplňuje směrnici 2013/48, jelikož právo na právní pomoc souvisí s výkonem práva na přístup k obhájci. Článek 2 odst. 1 písm. a) až c) směrnice 2016/1919 mimoto stanoví, že se tato směrnice vztahuje na podezřelé a obviněné osoby v trestním řízení, které mají právo na přístup k obhájci podle směrnice 2013/48 a které jsou buď zbaveny osobní svobody, nebo musí mít pomoc obhájce v souladu s právem Unie nebo vnitrostátním právem, jsou povinny účastnit se nebo je jim dovoleno účastnit se určitých vyšetřovacích úkonů či úkonů prováděných za účelem shromáždění důkazních prostředků.

54

Článek 3 odst. 2 písm. a) až d) směrnice 2013/48 přitom stanoví, že podezřelé a obviněné osoby mají v trestním řízení v každém případě přístup k obhájci ve čtyřech případech. Toto právo jim tedy musí být zaručeno zaprvé před jejich výslechem ze strany policejního nebo jiného orgánu činného v trestním řízení či justičního orgánu, zadruhé při provádění určitých vyšetřovacích úkonů či úkonů za účelem shromáždění důkazních prostředků, zatřetí bez zbytečného prodlení po zbavení osobní svobody nebo začtvrté v přiměřené lhůtě před tím, než se dostaví k příslušnému soudu.

55

Z těchto různých ustanovení tedy vyplývá, že výskyt skutečností uvedených v čl. 3 odst. 2 písm. a) až d) směrnice 2013/48 podmiňuje nejen uplatnění práva na přístup k obhájci, ale současně i použitelnost směrnice 2016/1919 a právo na právní pomoc, které tato směrnice zavádí.

56

Tento souběh v ochraně poskytované těmito dvěma směrnicemi vyplývá rovněž z čl. 4 odst. 5 směrnice 2016/1919, který výslovně ukládá členským státům povinnost zajistit, aby byla právní pomoc poskytnuta bez zbytečného odkladu a nejpozději před zahájením výslechu policejním orgánem nebo jiným orgánem činným v trestním řízení či soudním orgánem nebo před provedením vyšetřovacích úkonů či úkonů spojených se shromažďováním důkazních prostředků podle čl. 2 odst. 1 písm. c) této směrnice.

57

Důležitost poskytnutí právní pomoci v rané fázi je potvrzena bodem 24 odůvodnění uvedené směrnice. Z tohoto bodu odůvodnění vyplývá, že by v naléhavých případech mělo být umožněno dočasné zapojení policejních orgánů a státního zastupitelství do řízení o poskytnutí této pomoci, pokud se tato účast ukáže jako nezbytná pro včasné poskytnutí uvedené pomoci.

58

Článek 4 odst. 5 směrnice 2016/1919 tak provádí cíl sledovaný touto směrnicí, kterým je – jak uvádí její první bod odůvodnění – zajistit účinnost práva na přístup k obhájci, jak je upravuje směrnice 2013/48, tím, že podezřelým a obviněným osobám v trestním řízení zpřístupní pomoc obhájce hrazenou členskými státy.

59

Právo na přístup k obhájci je totiž základní zásadou, která musí podezřelým a obviněným osobám umožnit prakticky a účinně uplatňovat jejich práva na obhajobu. Tyto podezřelé a obviněné osoby proto musí mít přístup k obhájci bez zbytečného prodlení a v každém případě počínaje od okamžiku, kdy nastala první ze čtyř konkrétních událostí uvedených v čl. 3 odst. 2 písm. a) až d) směrnice 2013/48, mezi něž patří výslech ze strany policejního orgánu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. května 2024, Stachev, C‑15/24 PPU, EU:C:2024:399, body 47 a 48). Z toho plyne, že aby byla tato pomoc účinná, musí být samotná právní pomoc poskytnuta v rané fázi řízení (obdobně viz rozsudek ze dne 19. září 2019, Rajonna prokuratura Lom, C‑467/18, EU:C:2019:765, bod 50).

60

Pokud jde o situaci zranitelných osob, článek 13 směrnice 2013/48 a článek 9 směrnice 2016/1919 podobným způsobem ukládají členským státům povinnost zajistit, aby při provádění těchto směrnic byly zohledněny zvláštní potřeby zranitelných podezřelých a obviněných osob.

61

Zaprvé Soudní dvůr v této souvislosti rozhodl, že osoby s duševní poruchou patří do kategorie zranitelných osob uvedených v tomto článku 13 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. září 2019, Rajonna prokuratura Lom, C‑467/18, EU:C:2019:765, bod 48). Vzhledem k tomu, že – jak je uvedeno v bodě 53 tohoto rozsudku – směrnice 2016/1919 doplňuje směrnici 2013/48 a tyto dvě směrnice sledují společný cíl, kterým je zajistit ochranu práv podezřelých nebo obviněných osob v trestním řízení, nemohou se jejich oblasti působnosti ratione personae lišit. Z toho plyne, že osoby s duševní poruchou patří rovněž do kategorie zranitelných osob ve smyslu článku 9 směrnice 2016/1919.

62

Zadruhé, pokud jde o údajnou povinnost členských států uplatňovat v trestním řízení presumpci zranitelnosti, na kterou poukazuje předkládající soud ve třetí otázce, je třeba konstatovat, že unijní normotvůrce neupřesnil rozsah povinnosti uložené členským státům na základě článku 13 směrnice 2013/48 nebo článku 9 směrnice 2016/1919. Z těchto dvou ustanovení tedy nelze vyvodit, že jsou členské státy povinny za určitých okolností uplatňovat presumpci zranitelnosti podezřelé nebo obviněné osoby.

63

Je pravda, že doporučení Komise, na které předkládající soud odkazuje na podporu své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, vybízí členské státy k tomu, aby takovou presumpci uplatňovaly, zejména pokud jde o osoby s duševními poruchami, které jim zabraňují pochopit řízení a účinně se ho účastnit.

64

Toto doporučení je však nezávazným aktem, který nemůže členským státům ukládat povinnosti. To platí tím spíše v kontextu minimální harmonizace, kdy návrh na přijetí závazného textu týkajícího se zvláštní ochrany pro podezřelé nebo obviněné osoby, které jsou zranitelné, jak je uvedeno v bodě 9 odůvodnění směrnice 2013/48 a v bodě 4 odůvodnění směrnice 2016/1919, nebyl unijním normotvůrcem konkretizován.

65

Bod 23 odůvodnění směrnice 2016/1919 však uvádí, že členské státy by měly dodržovat Zásady a pokyny OSN pro přístup k právní pomoci v systémech trestního práva.

66

Podle bodu 23 těchto zásad a pokynů jsou přitom policie, státní zástupci a soudci povinni zajistit, aby osobám, které se před ně dostaví a nemají prostředky na zaplacení obhájce anebo jsou zranitelné, byla zpřístupněna právní pomoc. Bod 32 uvedených zásad a pokynů dále upřesňuje, že je třeba přijmout zvláštní opatření, aby byla právní pomoc skutečně dostupná skupinám se zvláštními potřebami, zejména duševně nemocným osobám a uživatelům drog.

67

Mimoto bod 51 odůvodnění směrnice 2013/48 uvádí, že orgány činné v trestním řízení by osobám, které se nacházejí v potenciálně oslabeném postavení, měly usnadnit účinné uplatňování práv stanovených touto směrnicí. Za tímto účelem by měly, jak vyplývá z tohoto bodu 51 odůvodnění, mimo jiné zohlednit jakoukoli potenciální zranitelnost, která ovlivňuje schopnost dotčených osob vykonávat právo na přístup k obhájci, a přijmout vhodná opatření k zajištění toho, aby tato práva byla zaručena.

68

Z toho vyplývá, že vyšetřovací orgány nebo jakýkoli jiný orgán činný v trestním řízení, jako jsou státní zástupci, musí zajistit, aby byla zranitelnost podezřelé nebo obviněné osoby zjištěna a uznána před tím, než je tato osoba vyslechnuta v trestním řízení nebo než jsou ve vztahu k ní provedeny konkrétní vyšetřovací úkony nebo úkony za účelem shromáždění důkazních prostředků, aby tato osoba mohla – jak je uvedeno v bodě 59 tohoto rozsudku – prakticky a účinně uplatňovat své právo na obhajobu.

69

Z bodu 18 odůvodnění směrnice 2016/1919 vyplývá, že zejména s ohledem na zvláštní potřeby zranitelných osob by žádost o právní pomoc podaná podezřelou nebo obviněnou osobou neměla být nezbytnou podmínkou pro poskytnutí této pomoci.

70

Jeví se tedy, že ačkoli unijní normotvůrce nezavedl presumpci zranitelnosti podezřelých nebo obviněných osob, nezamýšlel podmínit poskytnutí právní pomoci žádostí osoby ve zranitelném postavení.

71

Zatřetí rozhodnutí členského státu posoudit v souladu s čl. 4 odst. 2 směrnice 2016/1919 majetkové poměry pro účely určení, zda má být v daném případě poskytnuta právní pomoc, nemůže oddálit poskytnutí této pomoci zranitelné osobě. Jak totiž uvádí bod 19 odůvodnění této směrnice, příslušné orgány, které nejsou schopny poskytnout dotyčné osobě uvedenou pomoc před zahájením výslechu dotyčné osoby policejním orgánem, jiným orgánem činným v trestním řízení nebo soudním orgánem, či před zahájením konkrétních vyšetřovacích úkonů či úkonů prováděných za účelem shromáždění důkazních prostředků, by měly poskytnout nouzovou či prozatímní právní pomoc před zahájením takového výslechu nebo takových konkrétních úkonů.

72

Z toho plyne, že takové zranitelné osobě, jako je osoba s duševní poruchou, musí být poskytnut přístup k obhájci ex offo bez zbytečného prodlení a nejpozději před zahájením výslechu policejním orgánem, jiným orgánem činným v trestním řízení nebo soudním orgánem, či před zahájením vyšetřovacích úkonů či úkonů prováděných za účelem shromáždění důkazních prostředků, kterých se tato osoba musí nebo může účastnit.

73

V projednávaném případě z informací poskytnutých předkládajícím soudem vyplývá, že relevantní ustanovení vnitrostátního práva, zejména čl. 79 § 1 body 3 a 4 TŘ, stanoví povinnou pomoc obhájce, existuje-li důvodná pochybnost o tom, zda schopnost obviněné osoby rozpoznat význam činu nebo schopnost ovládat své jednání nebyla v době spáchání činu vyloučena nebo podstatně snížena, nebo o tom, zda jí stav jejího duševního zdraví umožňuje účastnit se řízení nebo se samostatně a náležitě hájit. Podle článku 301 TŘ musí být podezřelá osoba rovněž vyslechnuta za přítomnosti ustanoveného obhájce, pokud o to požádá, přičemž nepřítomnost obhájce nebrání výslechu.

74

Předkládající soud se Soudního dvora táže na slučitelnost takových ustanovení s čl. 3 odst. 2 a 3 směrnice 2013/48, jakož i s čl. 1 odst. 2, čl. 2 odst. 1 písm. b), čl. 4 odst. 5 a článkem 9 směrnice 2016/1919. Uvedený soud se dále táže, zda jsou vyšetřovací orgány, soudy nebo jakýkoli jiný státní orgán povinny nepoužít vnitrostátní ustanovení, která jsou neslučitelná s unijním právem, a nahradit je ustanoveními směrnic 2013/48 a 2016/1919, která mají přímý účinek.

75

V této souvislosti v rámci rozdělení funkcí mezi Soudní dvůr a vnitrostátní soudy, které je základem článku 267 SFEU, nepřísluší Soudnímu dvoru vykládat ustanovení vnitrostátního práva nebo rozhodnout o slučitelnosti vnitrostátního opatření s unijním právem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. února 1977, Benedetti, 52/76, EU:C:1977:16, bod 25; rozsudek ze dne 21. ledna 1993, Deutsche Shell, C‑188/91, EU:C:1993:24, bod 27, a rozsudek ze dne 15. října 2024, KUBERA, C‑144/23, EU:C:2024:881, bod 53).

76

Je tedy na předkládajícím soudu, aby ověřil, zda jsou výše uvedená ustanovení vnitrostátního práva slučitelná s unijním právem. Soudnímu dvoru však přísluší poskytnout uvedenému soudu ve světle skutečností uvedených v předkládacím rozhodnutí určitá užitečná vodítka [rozsudek ze dne 9. dubna 2024, Profi Credit Polska (Obnova řízení ukončeného pravomocným rozhodnutím), C‑582/21, EU:C:2024:282, bod 64, a rozsudek ze dne 15. října 2024, KUBERA, C‑144/23, EU:C:2024:881, bod 53].

77

V tomto rámci je třeba na prvním místě připomenout, že v zájmu zajištění účinnosti všech ustanovení tohoto práva ukládá zásada přednosti vnitrostátním soudům mimo jiné povinnost, aby v co možná největším rozsahu vykládaly své vnitrostátní právo ve světle znění a účelu dotčeného aktu unijního práva, aby bylo dosaženo řešení, které je v souladu s cílem sledovaným tímto aktem [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. října 2004, Pfeiffer a další, C‑397/01 až C‑403/01, EU:C:2004:584, bod 119; rozsudek ze dne 29. června 2017, Popławski, C‑579/15, EU:C:2017:503, bod 31, a rozsudek ze dne 5. září 2024, M. S. a další (Procesní práva nezletilé osoby), C‑603/22, EU:C:2024:685, bod 116].

78

Povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva má nicméně určité meze a nemůže zejména sloužit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra legem [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. června 2017, Popławski, C‑579/15, EU:C:2017:503, bod 33, a rozsudek ze dne 5. září 2024, M. S. a další (Procesní práva nezletilé osoby), C‑603/22, EU:C:2024:685, bod 117].

79

Nemůže-li vnitrostátní soud vyložit vnitrostátní právo v souladu s požadavky unijního práva, zásada přednosti mu tedy ukládá, aby zajistil plný účinek požadavků tohoto práva ve sporu, jenž mu byl předložen. Za tímto účelem musí uvedený soud na základě vlastní pravomoci podle potřeby upustit od použití jakékoli vnitrostátní právní úpravy nebo praxe, i když je pozdějšího data, která je v rozporu s ustanovením unijního práva majícím přímý účinek, aniž musí nejprve žádat o její předchozí odstranění legislativní cestou nebo jakýmkoliv jiným ústavním postupem či na toto odstranění čekat [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. září 2024, M. S. a další (Procesní práva nezletilé osoby), C‑603/22, EU:C:2024:685, bod 118].

80

Příslušné vnitrostátní orgány jsou totiž povinny zajistit dodržování práv, která fyzickým nebo právnickým osobám, jež jsou bezprostředně dotčeny, vyplývají z ustanovení unijního práva, které se z hlediska svého obsahu jeví jako bezpodmínečné a dostatečně přesné [obdobně viz rozsudek ze dne 3. října 2019, Wasserleitungsverband Nördliches Burgenland a další, C‑197/18, EU:C:2019:824, bod 32, a rozsudek ze dne 19. května 2022, Specializirana prokuratura (Řízení proti uprchlému obžalovanému), C‑569/20, EU:C:2022:401, bod 28].

81

Z tohoto hlediska je třeba uvést, že pokud nebyla včas přijata prováděcí opatření nebo směrnice nebyla provedena správně, musí vnitrostátní soudy a všechny státní orgány zajistit dodržování těchto práv. Stejně jako vnitrostátní soud mají totiž tyto orgány, mezi něž patří takové orgány činné v trestním řízení, jako je policie a státní zastupitelství, povinnost nepoužít jakékoli ustanovení vnitrostátního práva, které není v souladu s bezpodmínečnými a dostatečně přesnými ustanoveními směrnice, a použít tato ustanovení v rozsahu, v němž vymezují práva, která jednotlivci mohou uplatňovat vůči státu [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. ledna 1982, Becker, 8/81, EU:C:1982:7, bod 25; rozsudek ze dne 22. června 1989, Costanzo, 103/88, EU:C:1989:256, body 30 a 31; rozsudek ze dne 19. listopadu 1991, Francovich a další, C‑6/90 a C‑9/90, EU:C:1991:428, bod 11, a rozsudek ze dne 20. dubna 2023, Autorità Garante della Concorrenza e del Mercato (Obec Ginosa), C‑348/22, EU:C:2023:301, bod 77].

82

Na druhém místě, pokud jde o přímý účinek ustanovení unijního práva uvedených v bodě 74 tohoto rozsudku, z ustálené judikatury vyplývá, že ustanovení unijního práva je bezpodmínečné, jestliže ukládá povinnost, která není vázána na žádnou podmínku, a při jejím plnění ani v jejích účincích není podmíněna žádným aktem ze strany orgánů Unie nebo členských států, kromě aktu, kterým je toto ustanovení provedeno do vnitrostátního práva, a dále je dostatečně přesné, aby se jej mohl právní subjekt dovolávat a aby jej mohl uplatnit soud, jestliže ukládá povinnost jednoznačným způsobem [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. dubna 1968, Molkerei-Zentrale Westfalen v. Lippe, 28/67, EU:C:1968:17, s. 226; rozsudek ze dne 8. března 2022, Bezirkshauptmannschaft Hartberg-Fürstenfeld (Přímý účinek), C‑205/20, EU:C:2022:168, bod 18, a rozsudek ze dne 1. srpna 2022, TL (Nepřítomnost tlumočníka a chybějící překlad), C‑242/22 PPU, EU:C:2022:611, bod 50].

83

Soudní dvůr kromě toho rozhodl, že i když směrnice ponechává členským státům určitý prostor pro uvážení při jejím provádění, ustanovení této směrnice lze považovat za přesné a bezpodmínečné, pokud členským státům jednoznačně ukládá přesnou povinnost dosáhnout výsledku, která není vázána na žádnou podmínku, co se týče použití pravidla v něm obsaženého [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. března 2022, Bezirkshauptmannschaft Hartberg-Fürstenfeld (Přímý účinek), C‑205/20, EU:C:2022:168, bod 19, a rozsudek ze dne 1. srpna 2022, TL (Nepřítomnost tlumočníka a chybějící překlad), C‑242/22 PPU, EU:C:2022:611, bod 51]. V této souvislosti je podstatné, aby prostor pro uvážení, který členským státům přiznává dotyčná směrnice, nebránil určení obsahu minimální ochrany nebo minimální záruky, kterých mají požívat osoby, na které se tato směrnice vztahuje [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. července 1994, Faccini Dori, C‑91/92, EU:C:1994:292, bod 17, a rozsudek ze dne 20. dubna 2023, Autorità Garante della Concorrenza e del Mercato (Obec Ginosa), C‑348/22, EU:C:2023:301, bod 65].

84

Pokud jde zaprvé o čl. 3 odst. 2 a 3 směrnice 2013/48, ze samotného znění čl. 3 odst. 2 této směrnice vyplývá, že podezřelé nebo obviněné osoby mají přístup k obhájci bez zbytečného prodlení a v každém případě počínaje od okamžiku, kdy nastane jedna ze čtyř událostí postupně uvedených v písmenech a) až d) tohoto ustanovení. Toto ustanovení má tedy přímý účinek, jelikož členským státům jednoznačně ukládá, aby zaručily přístup k obhájci již od okamžiku, kdy nastanou konkrétní události, aniž tyto státy disponují jakýmkoli prostorem pro uvážení nebo aniž mohou tuto povinnost vázat na jakoukoli podmínku a aniž je nezbytné přijetí aktu Unie nebo členských států.

85

Článek 3 odst. 3 uvedené směrnice tím, že uvádí základní prvky tohoto práva na přístup k obhájci, má rovněž přímý účinek, jelikož bezpodmínečně a dostatečně přesně stanoví obsah minimální ochrany podezřelých nebo obviněných osob.

86

Zadruhé čl. 4 odst. 5 směrnice 2016/1919 rovněž stanoví jasně identifikovanou povinnost, jejíž splnění je vymezeno bezpodmínečně.

87

Podle znění tohoto ustanovení totiž musí být právní pomoc poskytnuta podezřelým nebo obviněným osobám bez zbytečného odkladu a nejpozději před zahájením výslechu policejním orgánem nebo jiným orgánem činným v trestním řízení či soudním orgánem nebo před provedením vyšetřovacích úkonů či úkonů spojených se shromažďováním důkazních prostředků uvedených v čl. 2 odst. 1 písm. c) této směrnice.

88

Z toho plyne, že i když se členské státy mohou v souladu s čl. 4 odst. 2 uvedené směrnice rozhodnout, že pro účely určení, zda má být v daném případě právní pomoc poskytnuta, posoudí majetkové poměry, odůvodněnost, či dokonce obojí, nemůže mít tento prostor pro uvážení vliv na okamžik, kdy musí být tato pomoc poskytnuta, neboť tento okamžik je vymezen uvedením přesného časového omezení v čl. 4 odst. 5 téže směrnice.

89

Zatřetí článek 9 směrnice 2016/1919 tím, že ukládá členským státům povinnost zajistit, aby byly zohledněny zvláštní potřeby podezřelých nebo obviněných osob, které jsou zranitelné, stanoví členským státům přesnou povinnost dosáhnout výsledku, která není vázána na žádnou podmínku, co se týče použití pravidla v něm obsaženého.

90

Prostor pro uvážení přiznaný členským státům pro účely vymezení způsobu, jakým mají být zohledněny zvláštní potřeby podezřelých nebo obviněných osob, které se nacházejí ve zvláště zranitelné situaci, je totiž omezen povinností těchto členských států, která je v tomtéž ustanovení vyjádřena obecně a jednoznačně, a sice povinností zajistit, aby byla při provádění této směrnice věnována těmto osobám zvláštní pozornost.

91

Z výše uvedeného vyplývá, že je na předkládajícím soudu, aby vnitrostátní ustanovení uvedená zejména v bodě 73 tohoto rozsudku vykládal v co možná největším rozsahu v souladu s unijním právem, aby byla zajištěna jejich plná účinnost. Nebude-li moci takový výklad provést, bude muset na základě vlastní pravomoci upustit od použití vnitrostátních ustanovení, která se jeví jako neslučitelná s čl. 3 odst. 2 a 3 směrnice 2013/48, jakož i s čl. 4 odst. 5 a článkem 9 směrnice 2016/1919, a použít uvedená ustanovení těchto směrnic, jelikož povinnosti, které stanoví, se vztahují na všechny orgány členských států, mezi něž patří takové orgány činné v trestním řízení, jako jsou policie a státní zastupitelství.

92

S ohledem na výše uvedené je třeba na první až desátou, třináctou a čtrnáctou otázku odpovědět, že čl. 2 odst. 1 písm. b), čl. 4 odst. 5 a článek 9 směrnice 2016/1919 ve spojení s čl. 3 odst. 2 písm. a) až c) a čl. 3 odst. 3 směrnice 2013/48 musí být vykládány v tom smyslu, že členské státy mají povinnost zaprvé zajistit, aby zranitelnost obviněné nebo podezřelé osoby byla zjištěna a uznána dříve, než je tato obviněná nebo podezřelá osoba vyslechnuta v rámci trestního řízení nebo než jsou vůči ní učiněny konkrétní vyšetřovací úkony či úkony prováděné za účelem shromáždění důkazních prostředků, a zadruhé zajistit těmto osobám pro účely daného řízení přístup k obhájci ex offo bez zbytečného prodlení a nejpozději před zahájením výslechu policejním orgánem, jiným orgánem činným v trestním řízení nebo soudním orgánem, či před zahájením vyšetřovacích úkonů či úkonů prováděných za účelem shromáždění důkazních prostředků, kterých se uvedené osoby musí nebo mohou účastnit.

93

Na úvod je třeba poznamenat, že předkládající soud ve znění jedenácté otázky zmiňuje článek 8 směrnice 2016/1919, a nikoli čl. 12 odst. 1 směrnice 2013/48. Uvedený soud však na posledně uvedené ustanovení odkazuje v odůvodnění své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, přičemž oba články se týkají opravných prostředků a mají podobné znění.

94

Za těchto podmínek je třeba mít za to, že podstatou druhé, desáté, jedenácté a třinácté otázky předkládajícího soudu je, zda článek 12 směrnice 2013/48 a článek 8 směrnice 2016/1919 musí být vykládány v tom smyslu, že vyžadují, aby rozhodnutí, která se týkají jednak posouzení případné zranitelnosti podezřelé nebo obviněné osoby a jednak odmítnutí poskytnout právní pomoc zranitelné osobě a rozhodnutí vyslechnout tuto osobu bez přítomnosti obhájce, byla odůvodněna a mohla být předmětem účinného opravného prostředku. Uvedený soud se dále táže, zda tato ustanovení musí být vykládána v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která v trestním řízení neumožňuje soudu prohlásit za nepřípustné usvědčující důkazy získané výpovědí zranitelné osoby učiněnou při výslechu vedeném policejním orgánem nebo jiným orgánem činným v trestním řízení v rozporu s právy stanovenými ve směrnicích 2013/48 nebo 2016/1919.

95

V této souvislosti ze samotného znění čl. 12 odst. 1 směrnice 2013/48 a článku 8 směrnice 2016/1919 nejprve vyplývá, že podezřelé nebo obviněné osoby musí mít podle vnitrostátního práva účinnou právní ochranu v případě porušení práv stanovených uvedenými směrnicemi.

96

Soudní dvůr již rozhodl, že první z těchto ustanovení ukládá členským státům povinnost zajistit dodržování práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 47 Listiny a práva na obhajobu zakotveného v čl. 48 odst. 2 Listiny tím, že stanoví účinnou právní ochranu umožňující každé podezřelé nebo obviněné osobě obrátit se na soud, který posoudí, zda nebyla porušena její práva vyplývající ze směrnice 2013/48 [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. září 2023, Rajonna prokuratura Loveč, teritorialno otdelenie Lukovit (Osobní prohlídka), C‑209/22, EU:C:2023:634, bod 51].

97

Stejný výklad platí i v případě článku 8 směrnice 2016/1919. Poskytnutí právní pomoci je totiž aspektem práva na účinnou právní ochranu, které je výslovně zaručeno v čl. 47 třetím pododstavci Listiny, přičemž cílem této směrnice je zajistit účinnost práva na přístup k obhájci stanoveného směrnicí 2013/48. Obě tyto směrnice tak svým společným účinkem přispívají k naplnění práva na účinnou právní ochranu zakotveného v čl. 47 prvním pododstavci Listiny, jelikož poskytnutí právní pomoci usnadňuje právo na přístup k obhájci [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. června 2023, K. B. a F. S. (Uplatnění ex officio v trestních věcech), C‑660/21, EU:C:2023:498, bod 44].

98

Z toho plyne, že čl. 12 odst. 1 směrnice 2013/48 a článek 8 směrnice 2016/1919 musí být vykládány v tom smyslu, že brání veškerým vnitrostátním opatřením, která jsou na překážku využívání účinných procesních prostředků v případě porušení práv, která tyto směrnice provádějí [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. září 2019, Rajonna prokuratura Lom, C‑467/18, EU:C:2019:765, body 57 a 58, a rozsudek ze dne 22. června 2023, K. B. a F. S. (Uplatnění ex officio v trestních věcech), C‑660/21, EU:C:2023:498, bod 37].

99

Dále je třeba upřesnit, že články 47 a 48 Listiny neukládají členským státům povinnost zavádět autonomní opravné prostředky, které by podezřelé nebo obviněné osoby mohly podat za účelem ochrany práv, která jim přiznávají uvedené směrnice. Podle ustálené judikatury totiž unijní právo, včetně ustanovení Listiny, nevyžaduje, aby členské státy zavedly jiné právní prostředky než ty, které stanoví vnitrostátní právo, ledaže by ze struktury dotčeného vnitrostátního právního řádu vyplývalo, že neexistuje žádný soudní procesní prostředek umožňující, byť i incidenčně, zajistit dodržování práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. března 2007, Unibet, C‑432/05, EU:C:2007:163, bod 71; rozsudek ze dne21. prosince 2021, Randstad Italia, C‑497/20, EU:C:2021:1037, bod 62, a rozsudek ze dne 7. září 2023, Rajonna prokuratura Loveč, teritorialno otdelenie Lukovit (Osobní prohlídka), C‑209/22, EU:C:2023:634, bod 54].

100

V této souvislosti je třeba dodat, že čl. 12 odst. 1 směrnice 2013/48 a článek 8 směrnice 2016/1919 stanoví, že právo na konstatování případných porušení práv přiznaných těmito směrnicemi je přiznáno v souladu „s vnitrostátním právem“, přičemž čl. 12 odst. 2 směrnice 2013/48 upřesňuje, že pro přípustnost důkazních prostředků jsou rozhodující vnitrostátní pravidla a systémy.

101

Uvedená ustanovení tedy neurčují způsob, jakým má být porušení těchto práv namítáno, a ponechávají tak členským státům určitý prostor pro uvážení při stanovení konkrétních postupů, které bude možné k tomuto účelu použít [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. září 2023, Rajonna prokuratura Loveč, teritorialno otdelenie Lukovit (Osobní prohlídka), C‑209/22, EU:C:2023:634, bod 52], s výhradou – jak vyplývá z čl. 12 odst. 2 směrnice 2013/48 – dodržení práva na obhajobu a na spravedlivé řízení při posuzování výpovědi podezřelé nebo obviněné osoby nebo důkazních prostředků získaných při porušení jejího práva na obhájce.

102

Nic v těchto směrnicích tudíž neukládá vnitrostátnímu soudu povinnost automaticky odmítnout všechny důkazní prostředky získané při porušení práv přiznaných směrnicemi 2013/48 a 2016/1919. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva, kterou je třeba vzít v úvahu, jak vyplývá z bodů 50 a 53 odůvodnění první z těchto směrnic, jakož i z bodů 17 a 30 odůvodnění druhé z nich, však platí, že je-li zjištěna vada řízení, přísluší vnitrostátním soudům ověřit, zda byla tato vada v průběhu následného řízení zhojena (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. května 2024, Stachev, C‑15/24 PPU, EU:C:2024:399, bod 96).

103

Za předpokladu, že by byly důkazní prostředky získány při porušení ustanovení uvedených směrnic, je třeba určit, zda v okamžiku, kdy má soud, jemuž byla věc předložena, přijmout rozhodnutí, lze mít i přes tento nedostatek za to, že trestní řízení jako celek může být považováno za spravedlivé, a to s přihlédnutím k řadě faktorů, mezi něž patří otázka, zda jsou prohlášení učiněná v nepřítomnosti obhájce nedílnou nebo důležitou součástí usvědčujících důkazů, jakož i síla ostatních důkazů ve spise (rozsudek ze dne 14. května 2024, Stachev, C‑15/24 PPU, EU:C:2024:399, bod 97).

104

Z toho plyne, že unijní právo neukládá členským státům, aby upravily možnost soudu prohlásit za nepřípustné usvědčující důkazy získané výpovědí zranitelné osoby učiněnou při výslechu policejním orgánem nebo jiným orgánem činným v trestním řízení v rozporu s právy stanovenými ve směrnicích 2013/48 nebo 2016/1919, avšak za předpokladu, že tento soud může v rámci trestního řízení ověřit, že tato práva vykládaná ve světle článku 47 a čl. 48 odst. 2 Listiny byla dodržena, a vyvodit veškeré důsledky vyplývající z tohoto porušení, zejména pokud jde o důkazní sílu důkazů získaných za těchto podmínek [obdobně viz rozsudek ze dne 5. září 2024, M. S. a další (Procesní práva nezletilé osoby), C‑603/22, EU:C:2024:685, bod 174].

105

Konečně z judikatury Soudního dvora vyplývá, že členské státy jsou při uplatnění směrnic 2013/48 a 2016/1919 povinny zajistit dodržování požadavků plynoucích jak z práva na účinnou právní ochranu a práva, aby byla věc projednána spravedlivě, která jsou zakotvena v čl. 47 prvním a druhém pododstavci Listiny, tak z práva na obhajobu zakotveného v jejím čl. 48 odst. 2 [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. června 2023, K. B. a F. S. (Uplatnění ex officio v trestních věcech), C‑660/21, EU:C:2023:498, bod 40].

106

Podle ustálené judikatury je sdělení důvodů jedním z aspektů práva na účinnou právní ochranu, jelikož umožňuje zajistit účinný soudní přezkum. Kromě toho, aby podezřelá nebo obviněná osoba mohla hájit svá práva, která jí tyto směrnice přiznávají, za co nejpříznivějších podmínek a rozhodnout se s plnou znalostí věci, zda je účelné podat opravný prostředek k soudu, má příslušný vnitrostátní orgán povinnost sdělit jí důvody, na nichž je odmítnutí založeno (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. října 1987, Heylens a další, 222/86, EU:C:1987:442, bod 15, a rozsudek ze dne 17. března 2011, Peñarroja Fa, C‑372/09 a C‑373/09, EU:C:2011:156, bod 63).

107

S ohledem na výše uvedené musí být článek 12 směrnice 2013/48 a článek 8 směrnice 2016/1919 vykládány v tom smyslu, že vyžadují, aby rozhodnutí, která se týkají jednak posouzení případné zranitelnosti podezřelé nebo obviněné osoby a jednak odmítnutí poskytnout právní pomoc zranitelné osobě a rozhodnutí vyslechnout tuto osobu bez přítomnosti obhájce, byla odůvodněna a mohla být předmětem účinného opravného prostředku.

108

Naproti tomu tato ustanovení nebrání vnitrostátní právní úpravě, která v trestním řízení neumožňuje soudu prohlásit za nepřípustné usvědčující důkazy získané výpovědí zranitelné osoby učiněnou při výslechu policejním orgánem nebo jiným orgánem činným v trestním řízení v rozporu s právy stanovenými ve směrnicích 2013/48 nebo 2016/1919, avšak za předpokladu, že tento soud může v rámci trestního řízení ověřit, že tato práva vykládaná ve světle článku 47 a čl. 48 odst. 2 Listiny byla dodržena, a vyvodit veškeré důsledky vyplývající z tohoto porušení, zejména pokud jde o důkazní sílu důkazů získaných za těchto podmínek.

109

Podstatou dvanácté otázky předkládajícího soudu je, zda výslech podezřelé osoby provedený v psychiatrické léčebně, v níž se tato osoba nachází, bez poskytnutí pomoci obhájce a bez zohlednění stavu nejistoty uvedené podezřelé osoby, za podmínek zvláště omezené svobody projevu a zvláštní duševní zranitelnosti představuje nelidské zacházení ve smyslu článku 4 Listiny.

110

V této souvislosti z ustálené judikatury vyplývá, že potřeba dospět k výkladu unijního práva, který by byl užitečný pro předkládající soud, vyžaduje, aby tento soud vymezil skutkový a právní rámec otázek, které pokládá, nebo alespoň vysvětlil skutkové předpoklady, na nichž jsou tyto otázky založeny. Uvedený soud musí dále uvést přesné důvody, na základě kterých má pochybnosti o výkladu unijního práva a považuje za nezbytné položit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. ledna 1993, Telemarsicabruzzo a další, C‑320/90 až C‑322/90, EU:C:1993:26, bod 6; rozsudek ze dne 8. září 2009, Liga Portuguesa de Futebol Profissional a Bwin International, C‑42/07, EU:C:2009:519, bod 40, a rozsudek ze dne 29. července 2024, LivaNova, C‑713/22, EU:C:2024:642, bod 54).

111

Jak uvádí čl. 94 písm. a) a c) jednacího řádu, žádost o rozhodnutí o předběžné otázce musí obsahovat mimo jiné stručné vylíčení rozhodných skutečností, nebo alespoň vylíčení skutkových okolností, na kterých jsou otázky založeny, jakož i uvedení důvodů, na základě kterých má předkládající soud pochybnosti o výkladu nebo platnosti určitých ustanovení práva Unie, a vztah, který spatřuje mezi těmito ustanoveními a vnitrostátními právními předpisy ve sporu v původním řízení.

112

V projednávaném případě neobsahuje žádost o rozhodnutí o předběžné otázce žádné informace o podmínkách, za kterých byl K. P. vyslechnut v nemocničním prostředí. Tato žádost neumožňuje ani pochopit, v čem je odpověď na dvanáctou otázku nezbytná k tomu, aby předkládající soud mohl rozhodnout spor v původním řízení.

113

Za těchto podmínek je dvanáctá otázka nepřípustná.

114

V rámci patnácté otázky se předkládající soud táže, zda unijní právo brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že státní zastupitelství je přímo závislé na výkonném orgánu, a pokud tomu tak je, zda ve fázi přípravného řízení musí státní zástupce upustit od použití ustanovení takové právní úpravy.

115

V projednávaném případě z informací poskytnutých předkládajícím soudem vyplývá, že v rámci věci v původním řízení je přípravné řízení skončeno. Otázka, zda má státní zástupce v rámci této fáze řízení povinnost nepoužít za účelem zajištění účinnosti práv těchto osob vnitrostátní ustanovení, která jsou v rozporu s unijním právem, tedy nesměřuje za těchto podmínek k tomu, aby bylo unijní právo vyloženo pro objektivní potřeby vyřešení věci v původním řízení, ale má obecnou a hypotetickou povahu.

116

Podle ustálené judikatury přitom platí, že postup zavedený článkem 267 SFEU je nástrojem spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy, díky němuž Soudní dvůr poskytuje vnitrostátním soudům výklad unijního práva, jenž je pro ně nezbytný k vyřešení sporů, které mají tyto soudy rozhodnout, a že důvodem existence žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce není vydávání konzultativních stanovisek k obecným nebo hypotetickým otázkám, ale potřeba skutečného vyřešení sporu [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. prosince 1981, Foglia, 244/80, EU:C:1981:302, bod 18; rozsudek ze dne 18. října 1990, Dzodzi, C‑297/88 a C‑197/89, EU:C:1990:360, bod 33; rozsudek ze dne 26. března 2020, Miasto Łowicz a Prokurator Generalny, C‑558/18 a C‑563/18, EU:C:2020:234, bod 44, a rozsudek ze dne 5. září 2024, M. S. a další (Procesní práva nezletilé osoby), C‑603/22, EU:C:2024:685, bod 75].

117

Za těchto podmínek je patnáctá otázka nepřípustná.

118

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto: