Tribunál v napadeném rozsudku uvedl, že čl. 2 odst. 11 základního nařízení vykládaný ve světle článku 2.4.2 antidumpingové dohody vyžaduje, aby orgány při zjišťování dumpingových rozpětí srovnávaly s běžnou hodnotou výhradně ty transakce, které jsou s ní srovnatelné. Na základě odkazu provedeného v uvedených normách na ustanovení upravující spravedlivé srovnání byly orgány povinny „v rámci možností“ provést úpravy, aby byly transakce srovnatelné. Kromě toho dotčená ustanovení nevyžadovala, aby srovnání bylo co možná „nejspravedlivější“, ale vyžadovala pouze, aby bylo „spravedlivé“ 39 –Body 37, 40 a 61 napadeného rozsudku. .

V projednávaném případě bylo podle Tribunálu možné přirovnat všechny druhy dotčeného výrobku k „obdobnému“ výrobku a mohly tak být považovány za srovnatelné. Avšak nebylo tomu tak automaticky u cen některých druhů dotčeného výrobku, a sice u cen výrobků vyvážených čínskými vyvážejícími výrobci, které indický výrobce nevyráběl. Neexistence prodejní ceny v Indii u těchto druhů dotčeného výrobku, třebaže obdobných, tak zabránila u uvedených druhů provést srovnání pro účely výpočtu dumpingových rozpětí 40 –Bod 63 napadeného rozsudku. .

Tribunál následně přezkoumal různé metody stanovené základním nařízením, které měly případně orgánům umožnit určit běžnou hodnotu u těch druhů dotčeného výrobku, k nimž indický výrobce nevyráběl výrobek srovnatelný. Podle Tribunálu by však tyto metody, i pokud bychom je považovaly za uskutečnitelné, nezaručily spravedlivější srovnání oproti srovnání, které provedly orgány 41 –Body 67 až 84 napadeného rozsudku. . Tribunál rovněž odmítl argumenty předložené navrhovatelkami týkající se reprezentativní povahy dumpingových rozpětí, která byla vypočtena s ohledem na všechny vyvážené druhy dotčeného výrobku 42 –Zvláště viz body 81 až 83 napadeného rozsudku. . V návaznosti na tuto analýzu dospěl Tribunál k závěru, že se Komise nedopustila zjevně nesprávného posouzení, když z výpočtu dumpingového rozpětí vyloučila vývozní transakce týkající se druhů dotčeného výrobku, u kterých nebyly k dispozici prodejní ceny u výrobce v podobné zemi.

Navrhovatelky zaprvé uvádějí, že Tribunál nesprávně vyložil čl. 2 odst. 11 základního nařízení a článek 2.4.2 antidumpingové dohody. Tato dvě ustanovení musí být vykládána tak, že vyžadují, aby veškerý vývozní prodej dotčeného výrobku, tak jak byl definován při zahájení šetření, byl zahrnut do srovnání pro účely výpočtu dumpingového rozpětí. Toto rozpětí se totiž má týkat výrobku, na který se vztahuje šetření jako celek. Kromě toho status země bez tržního hospodářství neumožňuje učinit výjimku z pravidel týkajících se zjišťování dumpingového rozpětí.

Zadruhé Tribunál nesourodě spojil povinnosti týkající se výpočtu dumpingového rozpětí a povinnosti týkající se spravedlivého srovnání. V prvním sledu Tribunál při přezkumu toho, zda jsou různá řešení umožňující srovnat všechny vývozní transakce více či méně „spravedlivá“, omezil povinnosti týkající se výpočtu dumpingového rozpětí na ta řešení, která se týkala spravedlivého srovnání. Ve druhém sledu pak musí být slučitelnost výpočtu dumpingového rozpětí s čl. 2 odst. 11 základního nařízení vyhodnocena nikoli na základě pojmu „srovnatelné ceny“ 43 –Navrhovatelky poukazují na bod 61 napadeného rozsudku. , ale na základě pojmu „srovnatelné transakce“. Navrhovatelky rovněž zpochybňují výraz „v rámci možností“, který Tribunál použil 44 –Viz bod 40 napadeného rozsudku a bod 45 tohoto stanoviska. .

Zatřetí a v každém případě je analýza Tribunálu nesprávná. Podle navrhovatelek jde o to prokázat nikoli to, že určitý přístup je spravedlivější než jiný, ale to, že použitý přístup je slučitelný s čl. 2 odst. 11 základního nařízení a s článkem 2.4.2 antidumpingové dohody. Dbát na dodržování těchto ustanovení totiž přísluší orgánům, a nikoli účastníkům řízení. Pojem „reprezentativnost“ je irelevantní vzhledem k tomu, že není zmíněn v základním nařízení ani v antidumpingové dohodě. Navrhovatelky v každém případě prokázaly v rozsahu, v němž se jich to týká, nereprezentativní charakter vývozních transakcí, které orgány použily.

Orgány výtky navrhovatelek zpochybňují. Komise nejprve uvádí, že první důvod kasačního opravného prostředku je nepřípustný, jelikož navrhovatelky zpochybňují posouzení skutkového stavu a neidentifikují nesprávné právní posuzení, a rovněž je irelevantní. Dále pak podle Komise výklad čl. 2 odst. 11 základního nařízení a článku 2.4.2 antidumpingové dohody, který navrhovatelky navrhují, odporuje duchu i obsahu článku 2.4.2 antidumpingové dohody, která je „prostoupená“ zásadou „spravedlivého srovnání“, která má přednost. Rada má za to, že znění základního nařízení a antidumpingové dohody jasně uvádějí, že požadavek provést spravedlivé srovnání musí převážit nad povinností vypočítat dumpingové rozpětí na základě všech vývozních transakcí. Podle orgánů nejsou judikatura ani zprávy odvolacího orgánu OŘS, kterých se navrhovatelky dovolávají, relevantní, neboť se týkají otázky nulování, která se velmi liší od otázky, o níž se jedná v projednávaných věcech. Naproti tomu z výkladu článku 2.4.2 antidumpingové dohody učiněného odvolacím orgánem OŘS vyplývá, že výraz „srovnatelné“ má velký význam pro zaručení „spravedlivého srovnání“. Z judikatury kromě toho vyplývá, že pojem reprezentativnost je relevantní.

Tento důvod se dotýká rozsahu povinností, které orgány mají při zjišťování existence dumpingového rozpětí podle čl. 2 odst. 11 základního nařízení.

Výtky, které navrhovatelky uvádějí, se týkají výkladu tohoto ustanovení, jenž byl proveden v napadeném rozsudku – který připomínám v bodech 45 a 46 tohoto stanoviska – na jehož základě Tribunál v projednávaném případě odůvodnil vyloučení vývozních transakcí týkajících se některých druhů dotčeného výrobku z výpočtu dumpingového rozpětí.

Je třeba nejprve uvést, že na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, není první důvod kasačního opravného prostředku v plném rozsahu ani nepřípustný, ani irelevantní.

Jak totiž podle mého názoru jasně vyplývá ze shrnutí argumentů navrhovatelek 45 –Viz body 48 až 50 tohoto stanoviska. , Tribunálu vytýkají, že se dopustil nesprávných právních posouzení na základě údajně nesprávného výkladu ustanovení základního nařízení a antidumpingové dohody, která upravují výpočet dumpingového rozpětí a spravedlivé srovnání. V rámci řízení o kasačním opravném prostředku jde o přípustné právní otázky.

Dále pak není důvod kasačního opravného prostředku ani irelevantní. V případě, že by Soudní dvůr po připuštění tohoto důvodu rozhodl, že je výklad dotčených ustanovení základního nařízení a antidumpingové dohody provedený Tribunálem nesprávný, byl by totiž napadený rozsudek postižen vadou spočívající v nesprávném právním posouzení, což by vedlo k jeho zrušení.

Pokud jde o meritorní analýzu různých výtek uváděných navrhovatelkami, je třeba nejprve připomenout, jak správně uvedl Tribunál, že podle ustálené judikatury v oblasti společné obchodní politiky a obzvláště v oblasti obchodních ochranných opatření disponují orgány z důvodu složitosti hospodářských, politických a právních situací, které musí zkoumat, širokou posuzovací pravomocí 46 –Soudní přezkum takového posouzení proto musí být omezen na ověření toho, zda byla dodržena procesní pravidla, zda skutková zjištění, na jejichž základě byla učiněna zpochybněná volba, byla věcně správná, zda nedošlo ke zjevně nesprávnému posouzení těchto skutkových zjištění nebo zda nedošlo ke zneužití pravomoci. Mimo jiné viz rozsudek ze dne 7. dubna 2016, ArcelorMittal Tubular Products Ostrava a další v. Rada a Rada v. Hubei Xinyegang Steel (C‑186/14 P a C‑193/14 P, EU:C:2016:209, bod 34, jakož i citovaná judikatura). .

Z judikatury konkrétně vyplývá, že provedení čl. 2 odst. 11 základního nařízení a zejména volba mezi různými metodami výpočtu dumpingového rozpětí předpokládají posouzení složitých hospodářských situací 47 –Viz rozsudek ze dne 27. září 2007, Ikea Wholesale (C‑351/04, EU:C:2007:547, bod 41). .

I když orgány při provádění čl. 2 odst. 11 základního nařízení disponují posuzovací pravomocí, tato pravomoc však musí být vykonávána způsobem slučitelným s právním rámcem stanoveným týmž nařízením. V tomto kontextu se mi jeví relevantní dva zvláštní požadavky vyplývající z tohoto právního rámce.

Zaprvé je třeba uvést, že právní rámec antidumpingu se vztahuje k dumpingovému výrobku. Samotná definice dumpingu obsažená v čl. 1 odst. 2 základního nařízení odkazuje na „dumpingový výrobek“ 48 –Podle znění tohoto ustanovení je výrobek považován za dumpingový, jestliže je vývozní cena výrobku vyváženého do Unie nižší, než je v běžném obchodním styku srovnatelná cena obdobného výrobku určeného pro spotřebu v zemi vývozu. .

Není tedy náhoda, že jedním z prvních opatření, které orgány provádějí v rámci šetření v oblasti antidumpingu, je definování výrobku, jehož se šetření týká. Tato definice má za cíl určit seznam výrobků, jejichž dovoz do Unie je předmětem antidumpingového šetření a na něž je případně v návaznosti na toto šetření uvaleno antidumpingové clo 49 –V tomto ohledu viz ustálená judikatura Tribunálu zmiňovaná v bodě 46 stanoviska generálního advokáta M. Watheleta ve věci Portmeirion Group (C‑232/14, EU:C:2015:583). . Rovněž na základě této definice je následně identifikován „obdobný výrobek“ podle čl. 1 odst. 4 základního nařízení.

Poté, co orgány dotčený výrobek definují, jsou přitom povinny s tímto výrobkem zacházet v souladu s touto definicí konzistentním způsobem v průběhu celého šetření 50 –V tomto ohledu viz, pokud jde o článek 2.4.2 antidumpingové dohody, bod 53 zprávy odvolacího orgánu WTO ze dne 1. března 2001 nazvané „Evropská společenství – Antidumpingová cla z dovozů bavlněného ložního prádla původem z Indie“ (DS141/AB/R). .

Z toho především vyplývá, že když orgány zjistí existenci dumpingových rozpětí, musí je prokázat s ohledem na dotčený výrobek, tak jak byl definován v rámci šetření, a konkrétněji s ohledem na tento výrobek jako celek 51 –V tomto smyslu viz stanovisko generálního advokáta P. Légera ve věci Ikea Wholesale (C‑351/04, EU:C:2006:236, body 159 a 163). To ostatně vyplývá ze samotného znění definice dumpingového rozpětí, které podle čl. 2 odst. 12 základního nařízení odpovídá částce, o niž běžná hodnota přesahuje vývozní cenu. Vývozní cena je přitom definována v čl. 2 odst. 8 jako cena zaplacená nebo cena, kterou je třeba zaplatit, za výrobek prodaný za účelem vývozu do Unie. Kromě toho několik zpráv odvolacího orgánu WTO při výkladu článku 2.4.2 antidumpingové dohody odkazuje na požadavek zohlednit dotčený výrobek jako celek. V tomto ohledu viz například body 51 a 53 zprávy odvolacího orgánu WTO ze dne 1. března 2001 nazvané „Evropská společenství – Antidumpingová cla z dovozů bavlněného ložního prádla původem z Indie“ (DS141/AB/R), jakož i body 98 a 99 zprávy odvolacího orgánu WTO ze dne 11. srpna 2004 nazvané „Spojené státy – Konečné zjištění existence dumpingu u dovozu pryskyřičnatého dřeva původem z Kanady“ (DS264/AB/R). . Nemohou nejprve definovat výrobek, jehož se týká šetření, určitým způsobem a následně vypočítat dumpingová rozpětí způsobem, který není s touto definicí plně konzistentní.

To neznamená, že orgány nesmí v případě, že to shledají vhodným pro účely zjištění dumpingových rozpětí, dále rozdělit dotčený výrobek na druhy nebo modely a provést několik srovnání. Avšak z požadavku konzistentního zacházení s výrobkem v průběhu šetření vyplývá, že je nutné následně zohlednit výsledky všech těchto srovnání a prokázat existenci dumpingových rozpětí pro tento výrobek jako celek 52 –Pokud jde o článek 2.4.2 antidumpingové dohody, viz body 80, 98 a 99 zprávy odvolacího orgánu WTO ze dne 11. srpna 2004 nazvané „Spojené státy – Konečné zjištění existence dumpingu u dovozu pryskyřičnatého dřeva původem z Kanady“ (DS264/AB/R). V tomto ohledu je třeba uvést, že Soudní dvůr v rozsudku ze dne 27. září 2007, Ikea Wholesale (C‑351/04, EU:C:2007:547), nezpochybnil přípustnost použití metody vícenásobného srovnání v unijním právu. .

Zadruhé ze samotného znění čl. 2 odst. 11 základního nařízení vyplývá, že zjištění dumpingových rozpětí podléhá požadavku, aby tato rozpětí odrážela skutečný rozsah dumpingových praktik 53 –Z tohoto ustanovení totiž vyplývá, že obě symetrické metody, které jsou tam stanovené, musí odrážet skutečný rozsah dumpingových praktik, a pouze v případě, že tomu tak není (a jestliže se struktura vývozních cen výrazně liší mezi různými kupujícími, oblastmi nebo obdobími), mohou orgány použít asymetrickou metodu. V tomto ohledu viz rozsudek ze dne 9. ledna 2003, Petrotub a Republica v. Rada (C‑76/00 P, EU:C:2003:4, bod 49), jakož i body 73 a následující stanoviska generálního advokáta F. Jacobse ve věci Petrotub a Republica v. Rada (C‑76/00 P, EU:C:2002:253). .

V rámci výkonu své posuzovací pravomoci při provádění čl. 2 odst. 11 základního nařízení tak musí orgány použít metody výpočtu dumpingových rozpětí takovým způsobem, aby zajistily, že takto zjištěná rozpětí odrážejí skutečný rozsah dumpingových praktik 54 –V tomto smyslu viz stanovisko generálního advokáta P. Légera ve věci Ikea Wholesale (C‑351/04, EU:C:2006:236, bod 154). .

Takový výklad čl. 2 odst. 11 základního nařízení, jaký navrhuje Tribunál v napadeném rozsudku, který orgánům umožňuje vyloučit z výpočtu dumpingového rozpětí vývozní transakce týkající se některých druhů dotčeného výrobku, tak jak je definován v rámci šetření, přičemž jim však umožňuje uplatnit takto vypočítaná dumpingová rozpětí na veškeré druhy dotčeného výrobku, přitom může být podle mého názoru v rozporu s oběma požadavky zmíněnými v bodech 62 a 63, jakož i v bodech 65 a 66 tohoto stanoviska.

Pokud nejsou některé druhy dotčeného výrobku při výpočtu dumpingových rozpětí zohledněny, jsou tato rozpětí vypočítána pouze s ohledem na část dotčeného výrobku, a nikoli s ohledem na tento výrobek jako celek, tak jak byl definován v rámci šetření.

Dále pak orgány tím, že nezahrnuly do výpočtu dumpingových rozpětí vývozní transakce týkající se některých druhů dotčeného výrobku, nemohou zohlednit ani posoudit dopad, který tyto transakce mají na výpočet celkových dumpingových rozpětí. Z toho vyplývá, že tato rozpětí takto nemusí odrážet skutečný rozsah dumpingových praktik.

Závěr, podle něhož orgány nemohou vyloučit vývozní transakce týkající se některých druhů dotčeného výrobku z výpočtu dumpingových rozpětí, ostatně potvrzuje zaprvé znění čl. 2 odst. 11 základního nařízení, zadruhé judikatura Soudního dvora a zatřetí výklad článku 2.4.2 antidumpingové dohody, který byl učiněn na úrovni WTO.

V prvním sledu znění čl. 2 odst. 11 základního nařízení totiž výslovně stanoví, že v rámci první symetrické metody se existence dumpingových rozpětí zjišťuje na základě srovnání váženého průměru běžné hodnoty s váženým průměrem cen všech srovnatelných vývozních obchodů [do Unie]. Taková formulace ponechává málo prostoru pro možnost vyloučit vývozní transakce týkající se některých druhů dotčeného výrobku z výpočtu dumpingového rozpětí.

Ve druhém sledu Soudní dvůr v rozsudku Ikea Wholesale 55 –Rozsudek ze dne 27. září 2007 (C‑351/04, EU:C:2007:547). uvedl, že Rada pochybila, když „nevypočítala celkové dumpingové rozpětí, opírajíc se o srovnání odrážející plně všechny vývozní ceny“ 56 –Viz rozsudek ze dne 27. září 2007, Ikea Wholesale (C‑351/04, EU:C:2007:547, bod 56). Kurziva doplněna autorem tohoto stanoviska. .

Ve třetím sledu odvolací orgán OŘS při výkladu článku 2.4.2 antidumpingové dohody výslovně prohlásil, že existence dumpingových rozpětí týkajících se dotčeného výrobku musí být zjištěna „na základě srovnání váženého průměru běžné hodnoty s váženým průměrem veškerých cen srovnatelných vývozních transakcí – tedy veškerých transakcí týkajících se všech modelů a druhů výrobku, kterého se šetření týká“ 57 –Viz body 55 a 58 zprávy odvolacího orgánu WTO ze dne 1. března 2001 nazvané „Evropská společenství – Antidumpingová cla z dovozů bavlněného ložního prádla původem z Indie“ (DS141/AB/R). Kurziva doplněna autorem tohoto stanoviska. .

Tyto odkazy jak na znění čl. 2 odst. 11 základního nařízení, tak na judikaturu Soudního dvora a na rozhodnutí odvolacího orgánu OŘS vyžadují v případech, které se týkají legality metody takzvaného „nulování“ 58 –Použitím metody nulování orgány při zjišťování celkového dumpingového rozpětí vynulují záporná dumpingová rozpětí, tedy rozpětí stanovená s ohledem na modely dotčeného výrobku, u kterých je vývozní cena vyšší než běžná hodnota. V tomto ohledu viz rozsudek ze dne 27. září 2007, Ikea Wholesale (C‑351/04, EU:C:2007:547, body 53 a 54), jakož i bod 88 napadeného rozsudku. , dvojí upřesnění.

První upřesnění se týká výkladu, který Tribunál provedl ohledně čl. 2 odst. 11 základního nařízení. Tribunál totiž vyložil toto ustanovení ve světle článku 2.4.2 antidumpingové dohody a s ohledem na povinnost provést „spravedlivé srovnání“ stanovené v čl. 2 odst. 10 základního nařízení a článku 2.4 antidumpingové dohody.

Podle Tribunálu ze všech těchto ustanovení v podstatě vyplývá, že by orgány měly srovnat s běžnou hodnotou nikoli ceny veškerých vývozních transakcí, které se týkají dotčeného výrobku, ale pouze všechny „transakce, které jsou s touto běžnou hodnotou srovnatelné“ 59 –Viz bod 40 napadeného rozsudku. Kurziva doplněna autorem tohoto stanoviska. . V projednávaném případě vývozní transakce týkající se druhů dotčeného výrobku, k nimž u indického výrobce neexistoval odpovídající výrobek, a tudíž srovnatelná (prodejní) cena, nepředstavovaly podle Tribunálu srovnatelné transakce. Při absenci metody, která by zaručila spravedlivější srovnání oproti srovnání, které učinily orgány, tedy bylo vyloučení těchto transakcí z výpočtu dumpingových rozpětí opodstatněné.

V tomto ohledu je však třeba zaprvé uvést, že jak vyplývá z bodu 73 tohoto stanoviska, pro účely použití článku 2.4.2 antidumpingové dohody – v jehož světle Tribunál vyložil čl. 2 odst. 11 základního nařízení – musí být za „všechny srovnatelné vývozní transakce“ považovány veškeré transakce, které se týkají každého druhu dotčeného výrobku 60 –Viz citace v poznámce pod čarou 57 tohoto stanoviska. . Jestliže jsou veškeré druhy dotčeného výrobku, tak jak byl definován v šetření, srovnatelné s obdobným výrobkem, potom požadavek konzistentního zacházení s dotčeným výrobkem (a s obdobným výrobkem) zmíněný v bodě 62 tohoto stanoviska totiž vyžaduje, aby všechny tyto druhy byly nutně považovány za srovnatelné, a tudíž aby veškeré transakce, které se jich týkají, byly srovnatelné, a to navzdory neexistenci údajů týkajících se cen některých z těchto transakcí.

V případě, že orgány nemají k dispozici údaje týkající se cen (ať už v zemi vývozu nebo případně v podobné zemi) s ohledem na některé druhy dotčeného výrobku, mají dvě možnosti volby: buď omezí rozsah definice dotčeného výrobku tím, že vyloučí ze šetření ty druhy výrobku, pro které neexistuje srovnatelná cena 61 –V tomto smyslu viz stanovisko generálního advokáta P. Légera ve věci Ikea Wholesale (C‑351/04, EU:C:2006:236, bod 168). , nebo početně zjistí běžnou cenu pro tyto druhy dotčeného výrobku, tak, aby mohly v rámci zjištění dumpingových rozpětí zohlednit rovněž vývozní transakce, které se jich týkají.

Zadruhé platí, že podle odkazu na čl. 2 odst. 10 základního nařízení, který je obsažen v čl. 2 odst. 11 téhož nařízení 62 –Rovněž tak článek 2.4.2 antidumpingové dohody odkazuje na článek 2.4 téže dohody. , povinnost provést spravedlivé srovnání zahrnuje rovněž zjištění existence dumpingových rozpětí. To však nijak neznamená, že tato povinnost může být vykládána v tom smyslu, že omezuje rozsah definice dotčeného výrobku nebo povinnost zohlednit při zjišťování dumpingových rozpětí veškeré vývozní obchody tohoto výrobku do Unie 63 –V tomto ohledu je rovněž třeba uvést, že odvolací orgán OŘS výslovně prohlásil, že „srovnání vývozní ceny s běžnou hodnotou, které řádně nezohlední ceny veškerých srovnatelných vývozních transakcí […] není ‚spravedlivé srovnání‘ vývozní ceny s běžnou hodnotou, jak to vyžaduje odstavec 2.4 a pododstavec 2.4.2“. Viz bod 55 zprávy ze dne 1. března 2001 nazvané „Evropská společenství – Antidumpingová cla z dovozů bavlněného ložního prádla původem z Indie“ (DS141/AB/R). . Dále pak žádná skutečnost v čl. 2 odst. 10 základního nařízení neumožňuje vyvodit existenci pojmu „spravedlivější srovnání“, na němž Tribunál založil značnou část svých úvah 64 –V tomto ohledu viz bod 84 napadeného rozsudku. .

Druhé upřesnění se týká toho, že Tribunál v projednávaném případě výslovně vyloučil relevanci případů týkajících se metody nulování 65 –Viz body 85 až 89 napadeného rozsudku. .

Konkrétněji Tribunál odmítl relevanci věci Ikea Wholesale, v níž orgány takovou metodu použily, když měl za to, že „v projednávaném případě nelze mít za to, že dumpingové rozpětí nebylo vypočteno na základě reprezentativního zastoupení druhů dotčeného výrobku a neodráží tak veškeré srovnatelné vývozní ceny“ 66 – Viz bod 85 napadeného rozsudku. . Tribunál měl následně za to, že na rozdíl od případů, kdy byla použita metoda nulování – ve kterých během srovnání pro účely zjištění dumpingových rozpětí byla opominuta celá jedna kategorie druhů dotčeného výrobku, u nichž bylo zjištěno negativní dumpingové rozpětí – v projednávaném případě není možné mít za to, že přístup orgánů měl za důsledek zkreslení výsledku výpočtu dumpingového rozpětí 67 – Viz bod 88 napadeného rozsudku. .

V projednávaném případě si nemyslím, že je možné absolutně vyloučit relevanci judikatury a rozhodnutí OŘS týkajících se použití metody nulování, jak to učinil Tribunál. Uvedené případy i projednávaná věc totiž vykazují prvky značné podobnosti v rozsahu, v němž se všechny týkají tohoto, že pro účely zjištění dumpingových rozpětí nebyla zohledněna část vývozních transakcí týkajících se dotčeného výrobku, tak jak byl definován v šetření. V rámci věcí týkajících se metody nulování se jednalo o transakce, u kterých srovnání jejich ceny s běžnou hodnotou vedlo k negativnímu rozpětí. V projednávaném případě se jedná o transakce týkající se druhů výrobku, u nichž orgány nedisponovaly údaji o prodejních cenách. Rozdíl mezi oběma typy případů spočívá právě v okolnosti, že u prvního typu byl dopad dotčených transakcí na zjištění dumpingových rozpětí zkreslen, zatímco v projednávaném případě byl dopad těchto vývozních transakcí na uvedené zjištění z důvodu jejich vyloučení jednoduše opominut.

Neshledávám však, z jakého důvodu by takový rozdíl měl mít za důsledek, že by zásady vyjádřené v těchto rozhodnutích s ohledem na zjištění dumpingových rozpětí – a konkrétně požadavek, aby byly při tomto zjišťování zohledněny veškeré vývozní obchody týkající se dotčeného výrobku – měly být pominuty, a nebyly tak uplatněny v projednávaném případě.

Pokud jde o argument vycházející z reprezentativnosti dumpingových rozpětí, jak byla vypočítána s ohledem na všechny druhy dotčeného výrobku 68 –V tomto ohledu viz rovněž body 81 až 84 napadeného rozsudku. , je třeba uvést, že i když byla tato dumpingová rozpětí reprezentativní pro pět nejprodávanějších druhů výrobku, jak uvedl Tribunál v bodě 81 napadeného rozsudku, nic to nemění na skutečnosti, že orgány tím, že vyloučily některé vývozní transakce z výpočtu uvedených rozpětí, opominuly zohlednit dotčený výrobek jako celek a vypočítat uvedená rozpětí při zohlednění cen veškerých vývozních obchodů tohoto výrobku do Unie podle čl. 2 odst. 11 základního nařízení 69 –V tomto ohledu si na rozdíl od toho, co tvrdila Komise, nemyslím, že je možné vyvodit z okolnosti, že Soudní dvůr v bodě 56 rozsudku ze dne 27. září 2007, Ikea Wholesale (C‑351/04, EU:C:2007:547), převzatém v bodě 72 tohoto stanoviska, použil výrazy „odrážející plně“, že by Soudní dvůr chtěl potvrdit výklad čl. 2 odst. 11 základního nařízení, který by na rozdíl od znění samotného ustanovení umožnil zjistit dumpingové rozpětí, tak, že by byly vyloučeny některé vývozní transakce týkající se dotčeného výrobku. .

V projednávaném případě se mimoto nezpochybňuje, že 38 %, respektive 43 % prodejů obou navrhovatelek nebylo zohledněno při výpočtu dumpingových rozpětí, takže je možno považovat reprezentativnost těchto rozpětí, pokud jde o navrhovatelky, za pochybnou a také je možné klást si otázku, přinejmenším pokud jde o navrhovatelky, zda byl dodržen požadavek zmíněný v bodech 65 a 66 tohoto stanoviska, aby dumpingové rozpětí odráželo skutečný rozsah dumpingových praktik 70 –V takovém kontextu nemůže Tribunál napravit zjištění dumpingových rozpětí způsobem, který je neslučitelný s čl. 2 odst. 11 základního nařízení, tím, že tvrdí o navrhovatelkách, že prohlašují „že při zohlednění veškerých druhů výrobků by vypočítané dumpingové rozpětí bylo podstatným způsobem odlišné od rozpětí definovaného ve sporném nařízení“ (viz bod 83 in fine napadeného rozsudku). Mimoto s ohledem na skutečnost, že údaje týkající se výpočtu běžné hodnoty zůstaly důvěrné, prokázat takovou okolnost bylo v projednávaném případě prakticky nemožné (viz body 117 a následující tohoto stanoviska). Právě na základě těchto úvah musí být odmítnut rovněž argument založený na tomto bodě napadeného rozsudku, který vychází z irelevantnosti prvního důvodu, kterou uvedla Komise na jednání. .

Pokud jde konečně o poznámku Tribunálu uvedenou v bodě 89 napadeného rozsudku, podle níž použití metody podobné země může vést k dodatečným obtížím, domnívám se, že žádná skutečnost v čl. 2 odst. 7 písm. a) základního nařízení ani v cílech, které toto ustanovení sleduje 71 –Viz body 99 a 100, jakož i citovaná judikatura v poznámce pod čarou 79 tohoto stanoviska. , neodůvodňuje, aby bylo toto ustanovení vykládáno v tom smyslu, že omezuje povinnost stanovenou v čl. 2 odst. 11 téhož nařízení zohlednit při zjišťování dumpingového rozpětí veškeré vývozní obchody do Unie dotčeného výrobku, tak jak byl definován v šetření.

S ohledem na všechny předcházející úvahy a na základě uvedených důvodů se domnívám, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když dospěl k závěru, že se Rada nedopustila zjevně nesprávného posouzení tím, že vyloučila z výpočtu dumpingového rozpětí vývozní transakce týkající se některých druhů dotčeného výrobku, a tudíž že sporné nařízení neporušuje čl. 2 odst. 11 základního nařízení ani článek 2.4.2 antidumpingové dohody. Proto navrhuji, aby Soudní dvůr prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku vyhověl.

Navrhovatelky tvrdí, že Tribunál pochybil, když nedospěl k závěru, že orgány porušily čl. 2 odst. 10 základního nařízení a článek 2.4 antidumpingové dohody tím, že zamítly jejich žádosti o úpravy z důvodu rozdílů existujících mezi jejich výrobními náklady a výrobními náklady indického výrobce 72 –Navrhovatelky mají konkrétně na mysli vstupní náklady na suroviny a náklady spojené s používáním dodatečných výrobních postupů (vlastní výroba energie) u indického výrobce. , a z důvodu rozdílů v účinnosti spotřeby a v produktivitě 73 –Navrhovatelky se odvolávaly na rozdíly ve spotřebě surovin (v množství, a nikoli v hodnotě), ve spotřebě elektřiny (v množství, a nikoli v hodnotě) a rozdílů v produktivitě práce jejich pracovníků a pracovníků indického výrobce. .

Ve třetí části druhého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky Tribunálu vytýkají, že porušil čl. 2 odst. 10 základního nařízení, článek 2.4 antidumpingové dohody, jakož i zásadu řádné správy.

Navrhovatelky napadají bod 112 napadeného rozsudku, ve kterém Tribunál odmítl jejich výtku vycházející ze skutečnosti, že orgány porušily své povinnosti uvést, jaké informace jsou nezbytné pro podání žádostí o úpravy a neuložit jim nepřiměřené důkazní břemeno.

Navrhovatelky tvrdí, že skutečnost zdůrazněná Tribunálem, že mohly pochopit odůvodnění odmítnutí svých žádostí o úpravy, nemá vliv na otázku, zda jim bylo uloženo nepřiměřené důkazní břemeno. Kromě toho orgány považovaly všechny informace týkající se údajů o výrobci z podobné země za důvěrné a požadovaly po navrhovatelkách, aby prokázaly, že indický výrobce zohlednil údajné rozdíly ve svých cenách. Takové důkazní břemeno, neexistuje-li přístup k údajům o indickém výrobci, přitom není možno unést.

Tato část druhého důvodu kasačního opravného prostředku nastoluje problém uvést do souladu dva požadavky, které se za určitých okolností mohou jevit jako protichůdné. Jde o požadavek zachovat důvěrnost údajů podniků, které se rozhodly s orgány v rámci antidumpingových šetření spolupracovat. Takový požadavek se zdá být mimořádně důležitým v případech použití metody podobné země, ve kterých orgány obecně vycházejí z údajů poskytnutých podniky z podobné země, které v rámci šetření spolupracují. Nezohlednění tohoto požadavku totiž vede k riziku vážného ohrožení možnosti provést taková šetření. Dále pak je však s takovým požadavkem v rozporu požadavek umožnit účastníkům řízení, kteří podávají žádosti o úpravy podle čl. 2 odst. 10 základního nařízení, disponovat nezbytnými informacemi, aby mohli odůvodnit právní základ svých žádostí 83 –Viz body 96 a 97, jakož i judikatura zmiňovaná v poznámce pod čarou 78 tohoto stanoviska. .

V tomto ohledu je třeba nejprve uvést, že článek 2.4 antidumpingové dohody upřesňuje, že „[ú]řady oznámí dotyčným stranám, které informace jsou nezbytné k zajištění správného srovnání a nebudou je nerozumně zatěžovat takovými důkazy“.

Odvolací orgán OŘS upřesnil ve své zprávě ze dne 28. července 2011 – zmíněné v bodech 7, 40 a 41 tohoto stanoviska – týkající se případu „Evropská společenství – Konečná antidumpingová opatření vztahující se na některé spojovací prostředky ze železa nebo oceli z Číny“, že toto ustanovení nařizuje, aby orgány příslušné k provedení šetření oznámily účastníkům řízení, jaké informace mají obsahovat žádosti o úpravy, aby tito účastníci mohli takové žádosti předložit 84 –Bod 489 zprávy odvolacího orgánu nazvané „ES – Spojovací prostředky (Čína)“. .

V tomto ohledu je nutno konstatovat, že výše uvedené požadavky výslovně stanovené v článku 2.4 antidumpingové dohody nejsou výslovně převzaté ve znění čl. 2 odst. 10 základního nařízení. Domnívám se však, že vyplývají z výkladu tohoto ustanovení učiněného ve světle článku 2.4 antidumpingové dohody a že v každém případě jsou spjaty se zásadou řádné správy zakotvenou v článku 41 listiny základních práv Evropské unie 85 –V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. července 2008, Huvis v. Rada (T‑221/05, nezveřejněný, EU:T:2008:258, bod 77). .

Na rozdíl od případu běžného antidumpingového šetření přitom v šetření, kde se běžná hodnota početně zjišťuje na základě cen výrobce z podobné země, se údaje týkající se této hodnoty získávají ze třetího zdroje a týkají se odlišné země oproti zemi vyvážejících výrobců, jichž se šetření týká. Tito vyvážející výrobci, jelikož nemají přístup k těmto údajům, mohou těžko disponovat nezbytnými informacemi pro zjištění, o jaké úpravy mohou orgány žádat, aby byly zohledněny případné rozdíly, které ovlivňují srovnatelnost cen vyvážených výrobků a výrobků prodávaných na domácím trhu výrobcem z podobné země.

V takovém případě tak musí orgány poskytnout vyvážejícím výrobcům, jichž se šetření týká, dostatečné množství informací, aby jim zajistily možnost žádosti o úpravy podat.

V tomto ohledu je třeba uvést, že posouzení otázky, jaké konkrétní údaje musí být in concreto sdíleny s uvedenými vyvážejícími výrobci, bude záviset na analýze, kterou bude třeba provést případ od případu vzhledem ke zvláštním okolnostem každého šetření. Dále pak bude příslušet orgánům poskytnout tyto údaje takovým způsobem, který zohlední požadavek zachovat důvěrnost údajů podniků, které souhlasily se spoluprací v dotčeném šetření, zejména případně výrobců z podobné země.

V projednávaném případě se přitom jeví, že všechny informace týkající se zjišťování běžné hodnoty na základě údajů týkajících se indického výrobce nebyly vyvážejícím výrobcům, jichž se šetření týká, jakožto důvěrné zpřístupněny 86 –Viz bod 112 napadeného rozsudku. Tato okolnost nebyla orgány zpochybněna. . V takové sitauce, jak uvádějí navrhovatelky, se „prokázání, že údajné rozdíly ovlivnily srovnatelnost cen“ 87 – Viz bod 116 napadeného rozsudku. , skutečně jeví jako úkol velmi obtížný, ne-li nemožný.

Za těchto podmínek se domnívám, že třetí části druhého důvodu kasačního opravného prostředku by mělo být vyhověno.

Nicméně předem podotýkám, že i kdyby Soudní dvůr na základě předchozích úvah rozhodl, že Tribunál v projednávaném případě porušil čl. 2 odst. 10 základního nařízení tím, že nekonstatoval, že orgány porušily svoji povinnost uvést, jaké informace jsou nezbytné, a neuložit vyvážejícím výrobcům, jichž se šetření týká, nepřiměřené důkazní břemeno, nemůže to mít žádné důsledky na to, že ve sporném nařízení byly zamítnuty žádosti o úpravy, které navrhovatelky předložily. Jak totiž vyplývá z úvah, které jsem učinil v rámci analýzy první a druhé části tohoto důvodu kasačního opravného prostředku, požadované úpravy nemohly být v žádném případě, z důvodu jejich spojitosti se strukturou nákladů a výrobní činností, předloženy takovými podniky, jako jsou navrhovatelky, kterým nebyl přiznán status společnosti působící v podmínkách tržního hospodářství 88 –V tomto ohledu je rovněž třeba uvést, že navrhovatelky netvrdily, že jim v důsledku skutečnosti, že neměly přístup k informacím týkajícím se zjišťování běžné hodnoty na základě údajů o indickém výrobci, bylo zabráněno předložit žádosti týkající se jiných typů úprav. .

Ve čtvrté části druhého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky tvrdí, že se Tribunál v bodech 120 až 124 napadeného rozsudku dopustil pochybení tím, že dospěl k závěru, že ve sporném nařízení orgány dodržely povinnost uvést odůvodnění, která jim přísluší. Ve svém vyhodnocení stupně přesnosti vyžadovaném pro odůvodnění Tribunál opominul zohlednit kontext, do něhož spadá sporné nařízení, a sice použití metody podobné země a absenci přístupu k údajům týkajícím se indického výrobce. Stejně tak Tribunál dostatečně nezohlednil komunikaci, k níž došlo mezi navrhovatelkami a orgány v průběhu správního řízení, během níž navrhovatelky požádaly orgány o poskytnutí podrobnějších vysvětlení. V tomto kontextu byly orgány povinny dostatečně podrobně upřesnit důvody, na jejichž základě argumenty a důkazy předložené navrhovatelkami nepostačovaly ke splnění důkazního břemene, které jim bylo uloženo.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle judikatury Soudního dvora musí být odůvodnění vyžadované článkem 296 SFEU přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musí z něho jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl provést svůj přezkum. Tento požadavek musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který mohou mít osoby, kterým je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt bezprostředně a osobně dotýká, na získání těchto vysvětlení. Není požadováno, aby odůvodnění vylíčilo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 296 SFEU, musí být posuzována nejen s ohledem na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast 89 –Viz rozsudek ze dne 10. září 2015, Fliesen-Zentrum Deutschland (C‑687/13, EU:C:2015:573, body 75 a 76, jakož i citovaná judikatura). .

V projednávaném případě, jelikož navrhovatelky vytýkají Tribunálu, že dostatečně nezohlednil komunikaci, k níž došlo v průběhu správního řízení, má tento argument za cíl zpochybnit posouzení důkazů, které Tribunál učinil, což je v řízení o kasačním opravném prostředku nepřípustné, jak jsem uvedl v bodě 104 tohoto stanoviska 90 – Viz citovaná judikatura v poznámce pod čarou 81 tohoto stanoviska. .

Pokud jde o argument vycházející z opomenutí zohlednit použití metody podobné země, je třeba uvést, že z analýzy bodů 41 a 103 odůvodnění sporného nařízení převzatých v bodě 99 napadeného rozsudku jednoznačně vyplývá, že Rada tuto okolnost řádně zohlednila v uvedení důvodů, na jejichž základě měla za to, že musí žádosti o úpravy předložené navrhovatelkami zamítnout. Za těchto okolností nemůže být Tribunálu vytýkáno, že z tohoto důvodu nerozhodl o protiprávnosti odůvodnění sporného nařízení. Pokud jde o argument vycházející z absence přístupu k údajům týkajícím se indického výrobce, nemá žádný vliv na povinnost uvést odůvodnění, která orgánům přísluší, a v každém případě nemůže případné rozšířené odůvodnění napravit neposkytnutí přístupu k informacím, které jsou nezbytné pro podání žádostí o úpravy.

Z toho podle mého názoru vyplývá, že čtvrtá část druhého důvodu kasačního opravného prostředku musí být rovněž zamítnuta.

Závěrem lze uvést, že z bodů 87 a 121 tohoto stanoviska podle mého názoru vyplývá, že je třeba vyhovět kasačnímu opravnému prostředku, který navrhovatelky podaly ve věci C‑376/15 P a zrušit napadený rozsudek.