Je třeba poukázat na to, že bod 25 odůvodnění směrnice 2000/60 uvádí, že mají být stanoveny environmentální cíle k tomu, aby bylo dosaženo dobrého stavu povrchových a podzemních vod v celé Unii a na úrovni Unie zabráněno zhoršování stavu vod. Nadto ze znění čl. 4 odst. 1 písm. a) bodu i) této směrnice, který stanoví, že „členské státy provedou potřebná opatření k zamezení zhoršení stavu všech útvarů povrchových vod“, vyplývá, že přijetí takových opatření ze strany členských států je povinné. V této souvislosti je třeba povolení takového konkrétního projektu, jakého se týká rozhodnutí z roku 2007, chápat jako takové provádění (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. července 2015, Bund für Umwelt und Naturschutz Deutschland, C‑461/13, EU:C:2015:433, body 31, 32 a 35).

Soudní dvůr tak rozhodl, že čl. 4 odst. 1 písm. a) směrnice 2000/60 se neomezuje na programové uvedení pouhých cílů plánování hospodaření, ale jakmile je určen ekologický stav dotyčného vodního útvaru, vyvolává závazné účinky v každé etapě postupu stanoveného v této směrnici (rozsudek ze dne 1. července 2015, Bund für Umwelt und Naturschutz Deutschland, C‑461/13, EU:C:2015:433, bod 43).

V tomto ohledu představuje režim výjimek stanovený v čl. 4 odst. 7 této směrnice skutečnost, která podporuje výklad, podle něhož má zamezení zhoršování stavu vodních útvarů závaznou povahu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. července 2015, Bund für Umwelt und Naturschutz Deutschland, C‑461/13, EU:C:2015:433, bod 44).

Kromě toho je třeba zdůraznit, že struktura kategorií výjimek stanovených tímto ustanovením umožňuje mít za to, že článek 4 uvedené směrnice neobsahuje pouze zásadní povinnosti, ale týká se rovněž konkrétních projektů. Důvody pro výjimky se totiž uplatní zejména tehdy, když cíle uvedeného článku 4 nejsou dodrženy v důsledku nových změn fyzikálních vlastností útvaru povrchové vody, z nichž plynou nepříznivé následky, nebo v důsledku nových trvalých činností, které souvisejí s lidským rozvojem. K tomu přitom může dojít v důsledku nových schválení projektů. Není totiž možné posuzovat odděleně projekt a provádění plánů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. července 2015, Bund für Umwelt und Naturschutz Deutschland, C‑461/13, EU:C:2015:433, bod 47).

Na tyto konkrétní projekty se proto vztahuje povinnost zamezit zhoršení stavu vodních útvarů, která je uvedena v článku 4 směrnice 2000/60.

Tento stav je určen podle ekologických kvalitativních poměrů rozdělených u každé kategorie povrchových vod do pěti tříd prostřednictvím minimální hodnoty složek biologické kvality, která určuje hranici mezi těmito jednotlivými třídami, a sice „velmi dobrá“, „dobrá“, „střední“, „poškozená“ a „zničená“ (rozsudek ze dne 1. července 2015, Bund für Umwelt und Naturschutz Deutschland, C‑461/13, EU:C:2015:433, bod 57).

V tomto ohledu Soudní dvůr upřesnil, že je třeba mít za to, že o zhoršení stavu útvaru povrchové vody ve smyslu čl. 4 odst. 1 písm. a) bodu i) směrnice 2000/60 se jedná tehdy, jakmile se stav alespoň jedné z kvalitativních složek ve smyslu přílohy V této směrnice zhorší o jednu třídu, i když toto zhoršení nevede k celkově horšímu zařazení útvaru povrchové vody. Pokud se však dotyčná kvalitativní složka ve smyslu této přílohy již nachází v nejnižší třídě, jakékoli zhoršení této složky představuje zhoršení stavu útvaru povrchové vody (rozsudek ze dne 1. července 2015, Bund für Umwelt und Naturschutz Deutschland, C‑461/13, EU:C:2015:433, bod 69).

V projednávané věci ze spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, že práce nutné k výstavbě vodní elektrárny, o kterou jde u sporného projektu, se dotknou toku řeky Schwarze Sulm v délce 8 km. Při určení ekologického stavu této řeky ve smyslu směrnice 2000/60 dospěl posudek, který vypracoval Institut für Bodenkultur Wien (Agronomický institut ve Vídni, Rakousko) v roce 2006, k závěru, že stav útvaru povrchových vod uvedené řeky je „velmi dobrý“ a že tento projekt musí být vzhledem ke zhoršení tohoto stavu, ke kterému by vedl, zamítnut. Klasifikace stavu útvaru povrchových vod Schwarze Sulm jako „velmi dobrého“ byla založena na konečném výsledku plánování během určité doby, které vedlo v souladu s článkem 13 směrnice 2000/60 k vypracování plánu z roku 2009.

Rakouská republika nadto v odpovědi na první výzvu dopisem nezpochybnila skutečnost, že realizace sporného projektu povede ke zhoršení stavu útvaru povrchových vod Schwarze Sulm, ale dovolávala se výjimky ze zákazu zhoršování stanovené v čl. 4 odst. 7 písm. c) směrnice 2000/60, přičemž poukazovala na to, že nadřazený veřejný zájem vyžaduje využívat více obnovitelných zdrojů energie, jako je vodní energie.

Konečně, jak uvádí Rakouská republika v bodě 20 své žalobní odpovědi, hejtman Štýrska v rozhodnutí z roku 2007, na straně 192 a následujících, sám uznal, že projekt povede k „přinejmenším částečnému zhoršení povrchových vod“, přičemž „zachování ,velmi dobré úrovně‘ v předmětném úseku OK 8026600“ je ve veřejném zájmu, a že „[v] ,horním‘ vodním útvaru OK 8026600, v úseku přibližně 8 km, je jeden ze stavů uvedených v § 30a zákona o vodách dotčen zhoršením o jeden stupeň, totiž z ,velmi dobrého‘ na ,dobrý‘ “.

Za těchto podmínek se jeví, že sporný projekt může vést ke zhoršení stavu útvaru povrchových vod Schwarze Sulm, jak byl posouzen v rozhodnutí z roku 2007.

Je třeba připomenout, že s výhradou udělení výjimky musí být zabráněno jakémukoliv zhoršení stavu útvaru povrchových vod. Povinnost zamezit takovému zhoršení tedy zůstává závazná v každé fázi provádění směrnice 2000/60 a uplatní se na každý typ a stav útvaru povrchové vody, pro který byl přijat plán. Dotyčný členský stát je tedy povinen odmítnout schválení projektu, může-li tento projekt zhoršit stav dotyčného vodního útvaru nebo ohrozit dosažení dobrého stavu útvarů povrchových vod, ledaže by se mělo za to, že se na uvedený projekt vztahuje výjimka podle čl. 4 odst. 7 této směrnice (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. července 2015, Bund für Umwelt und Naturschutz Deutschland, C‑461/13, EU:C:2015:433, bod 50).

Soudní dvůr rozhodl, že pokud může mít projekt na vodu takové negativní účinky, jaké jsou uvedeny v čl. 4 odst. 7 uvedené směrnice, může být povolen přinejmenším tehdy, jsou-li splněny podmínky uvedené v čl. 4 odst. 7 písm. a) až d) této směrnice (rozsudek ze dne 11. září 2012, Nomarchiaki Aftodioikisi Aitoloakarnanias a další, C‑43/10, EU:C:2012:560, body 67 a 69).

V projednávaném případě je třeba k určení, zda při přijetí rozhodnutí z roku 2007 byly dodrženy požadavky stanovené v čl. 4 odst. 7 směrnice 2000/60, zjistit zaprvé, zda byly učiněny všechny schůdné kroky ke zmírnění nepříznivého vlivu sporného projektu na stav dotčeného vodního útvaru, zadruhé, zda důvody, z nichž vycházel tento projekt, byly výslovně uvedeny a vysvětleny, zatřetí, zda uvedený projekt vyplývá z nadřazeného veřejného zájmu nebo přínosy pro životní prostředí a společnost při dosahování cílů stanovených v čl. 4 odst. 1 této směrnice jsou převáženy přínosy pro lidské zdraví, udržení ochrany obyvatel nebo udržitelný rozvoj, vyplývajícími z realizace tohoto projektu, a začtvrté, zda sledovaných prospěšných cílů nemohlo být z důvodů technické neproveditelnosti nebo pro neúměrné náklady dosaženo jinými prostředky, jež by byly z hlediska životního prostředí významně lepší (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. září 2012, Nomarchiaki Aftodioikisi Aitoloakarnanias a další, C‑43/10, EU:C:2012:560, bod 67).

Rakouská republika tvrdí, že sporný projekt je v souladu s požadavky stanovenými v čl. 4 odst. 7 směrnice 2000/60, přičemž poukazuje na to, že cílem výstavby vodní elektrárny na řece Schwarze Sulm je rozvoj energie z obnovitelných zdrojů. Komise má však v podstatě za to, že uplatněním takového argumentu Rakouská republika pouze poukazuje na to, že výroba energie z obnovitelných zdrojů obvykle odpovídá nadřazenému veřejnému zájmu, aniž specifikuje, zda se na sporný projekt má vztahovat výjimka ze zásady zákazu zhoršování.

V tomto ohledu je třeba bez dalšího uvést, že na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, je druhá z podmínek uvedených v bodě 66 tohoto rozsudku v projednávaném případě jednoznačně splněna, jelikož rozhodnutí z roku 2007 podrobně uvádí důvody sporného projektu, jeho dopad na životní prostředí a tvrzené výhody tohoto projektu.

Dále je třeba zdůraznit, že výstavba takové vodní elektrárny, jaké se týká sporný projekt, může být skutečně předmětem nadřazeného veřejného zájmu.

V tomto ohledu musí být členským státům přiznán určitý prostor pro uvážení při určení, zda konkrétní projekt je předmětem takového zájmu. Směrnice 2000/60, která byla přijata na základě čl. 175 odst. 1 ES (nyní čl. 192 odst. 1 SFEU), stanoví obecné zásady a celkový rámec pro ochranu vodních zdrojů a zajišťuje koordinaci, integraci a v delší perspektivě další rozvíjení obecných zásad a struktur pro ochranu a z ekologického hlediska udržitelné užívání vod v rámci Unie. Tyto zásady a tento rámec musí být následně rozvíjeny členskými státy prostřednictvím přijetí zvláštních opatření. Cílem této směrnice tedy není úplná harmonizace právní úpravy členských států v oblasti vodní politiky (rozsudky ze dne 30. listopadu 2006, Komise v. Lucembursko, C‑32/05, EU:C:2006:749, bod 41; ze dne 11, září 2014, Komise v. Německo, C‑525/12, EU:C:2014:2202, bod 50, a ze dne 1. července 2015, Bund für Umwelt und Naturschutz Deutschland, C‑461/13, EU:C:2015:433, bod 34).

V rámci tohoto prostoru pro uvážení mohla přitom Rakouská republika mít právem za to, že sporný projekt, jehož cílem je podpora výroby obnovitelné energie prostřednictvím vodní energie, je předmětem nadřazeného veřejného zájmu.

Článek 194 odst. 1 SFEU totiž stanoví, že v rámci vytváření a fungování vnitřního trhu a s přihlédnutím k potřebě chránit a zlepšovat životní prostředí má politika Unie v oblasti energetiky v duchu solidarity mezi členskými státy za cíl zajistit fungování trhu s energií, zajistit bezpečnost dodávek energie v Unii, podporovat energetickou účinnost a úspory energie, jakož i rozvoj nových a obnovitelných energií a podporovat propojení energetických sítí (rozsudek ze dne 6. září 2012, Parlament v. Rada, C‑490/10, EU:C:2012:525, bod 65).

Kromě toho podpora obnovitelných zdrojů energie, jež je v Unii prvořadou prioritou, je odůvodněna zejména skutečností, že využívání těchto zdrojů energie přispívá k ochraně životního prostředí a k trvale udržitelnému rozvoji a že může přispět k bezpečnosti a diverzifikaci zásobování elektřinou a splnit rychleji cíle Kjótského protokolu k Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu (rozsudek ze dne 26. září 2013, IBV & Cie, C‑195/12, EU:C:2013:598, bod 56).

Konečně je třeba zdůraznit, že v projednávaném případě vnitrostátní orgány poměřily očekávané přínosy sporného projektu se zhoršením stavu útvaru povrchových vod Schwarze Sulm, který by z něj vyplynul. Na základě tohoto poměření mohly mít za to, že z tohoto projektu bude plynout přínos pro udržitelný rozvoj, že byly učiněny všechny schůdné kroky k omezení nepříznivých vlivů uvedeného projektu na stav tohoto útvaru povrchové vody a že cílů sledovaných tímto projektem nelze z důvodů technické neproveditelnosti nebo pro neúměrné náklady dosáhnout jinými prostředky, jež by byly z hlediska životního prostředí významně lepší.

Jak bylo uvedeno v bodě 37 tohoto rozsudku, ze spisu předloženému Soudnímu dvoru v tomto ohledu vyplývá, že při přijetí rozhodnutí z roku 2007 vycházel hejtman Štýrska zejména ze studie vypracované Institutem pro elektroenergetiku a inovace v oblasti energetiky, který mu předložili žadatelé o povolení výstavby vodní elektrárny.

Je pravda, že autoři této studie připomněli, že příslušné orgány musí poměřit dotčené zájmy, zejména očekávané přínosy sporného projektu a jeho dopady na stav útvaru povrchových vod Schwarze Sulm.

Hejtman Štýrska však poté, co připomněl, že uvedená studie „srozumitelně a přesvědčivě dokládá, že energie z vodních zdrojů obecně a [sporný projekt] konkrétně jsou v souladu s nadřazeným veřejným zájmem a mají velký význam pro udržitelný rozvoj (regionu)“, sám zdůraznil, že autoři této studie „podrobně pop[sali] pozitivní energetickou bilanci projektu vzhledem ke značné výšce spádu vody na relativně krátkou vzdálenost i ekonomické aspekty projektu pro místní hospodářství“, „že pozitivní přínos projektu ke snížení tempa globálního oteplování nahrazením výroby fosilní energie, která je zdrojem CO², [byl] rovněž vysvětlen přesvědčivě“, a že studie „rovněž [poukázala] na to, že užitečných cílů [projektu] není možné dosáhnout jinými prostředky, jež by byly z hlediska životního prostředí významně lepší“. Ze spisu předloženého Soudnímu dvoru rovněž vyplývá, že byla stanovena praktická opatření ke zmírnění nepříznivého vlivu sporného projektu na stav dotčeného vodního útvaru, zejména k omezení dopadu tohoto projektu na migraci ryb prostřednictvím vybudování rybího přechodu.

Rozhodnutí z roku 2007 tedy s ohledem na tuto studii dospělo k následujícímu závěru: „Regionální a nadregionální výhody [sporného projektu] pro životní prostředí, klima a ekonomiku, na které přesvědčivě poukázala zpráva, vyvažují tento nepříznivý důsledek projektu (který je ve srovnání s jinými možnými nepříznivými důsledky malý) na stavy uvedené v § 30a [WRG]. Vzhledem k tomu, že díky [uvedenému] projektu může být k dispozici značné množství čistě vyráběné energie, musí rozhodující orgán zohlednit značný veřejný zájem na tomto opatření z hlediska trvale udržitelného energetického rozvoje. Po zvážení těchto okolností rozhodované věci dospěl orgán k závěru, že veřejný zájem na výstavbě vodní elektrárny ,Schwarze Sulm‘ výrazně převažuje nad zjištěnými zásahy do environmentálních cílů uvedených v § 30 a násl. a v paragrafech 104 a 104a [WRG].“

Plán z roku 2009 následně v souladu s čl. 4 odst. 7 písm. b) směrnice 2000/60 zahrnoval analýzu očekávaných přínosů sporného projektu, a sice výrobu energie z vodních zdrojů představující 2 promile regionální výroby a 0,4 promile celostátní výroby.

Na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, tedy hejtman Štýrska posoudil sporný projekt jako celek, včetně jeho přímého a nepřímého dopadu na cíle směrnice 2000/60, a poměřil výhody tohoto projektu s jeho nepříznivými vlivy na stav útvaru povrchových vod Schwarze Sulm. Konkrétně v rámci tohoto posouzení zohlednil skutečnost, že tato řeka má velmi vysokou ekologickou kvalitu, ale vzhledem k různým očekáváným výhodám uvedeného projektu dospěl k závěru, že s tímto projektem související veřejné zájmy výrazně převažují nad zásahy do cíle nezhoršování, který tato směrnice sleduje. Nedovolával se tedy pouze abstraktně nadřazeného veřejného zájmu na výrobě obnovitelné energie, nýbrž vycházel z podrobné vědecké analýzy konkrétně tohoto projektu a poté rozhodl, že podmínky pro výjimku ze zákazu zhoršování jsou splněny.

Z výše uvedeného vyplývá, že hejtman Štýrska, který rozhodl na základě studie Institutu, jež mu mohla poskytnout relevantní informace o důsledcích sporného projektu, zohlednil všechny podmínky stanovené v čl. 4 odst. 7 směrnice 2000/60 a mohl právem mít za to, že jsou splněny.

Komise zpochybňuje věcné posouzení, které provedl hejtman Štýrska, především tím, že energie z vodních zdrojů je pouze jedním z druhů obnovitelné energie a že energie vyráběná vodní elektrárnou, které se týká sporný projekt, bude mít pouze zanedbatelný vliv na zásobování elektřinou jak na regionální, tak na celostátní úrovni. Avšak při neexistenci konkrétních výtek Komise, umožňujících například zjistit, v čem je studie uvedená v bodě 75 tohoto rozsudku, jejíž závěry byly začleněny do rozhodnutí z roku 2007, neúplná nebo chybná kvůli nedostatečné analýze ekologického dopadu tohoto projektu na stav útvaru povrchové vody Schwarze Sulm nebo nevěrohodnosti odhadů výroby elektřiny z vodních zdrojů, a vzhledem k neexistenci komparativních prvků, umožňujících kvalifikovat plánovanou výrobu elektřiny s ohledem na rozsah uvedeného projektu jako nízkou, je nutno konstatovat, že Komise tvrzené nesplnění povinnosti neprokázala.

Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že žaloba Komise musí být zamítnuta jako neopodstatněná.