<TI><NP><NO.P>I –</NO.P><TXT><HT TYPE="BOLD">Úvod</HT></TXT></NP></TI>1.Jak Evropská komise konstatovala ve sdělení ze dne 27. listopadu 2013Sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě, nazvané Obnovení důvěry v toky údajů mezi EU a USA [COM(2013) 846 final].
, [p]ředávání osobních údajů je důležitým a nezbytným prvkem transatlantických vztahů. Tvoří nedílnou součást transatlantických obchodních výměn, mimo jiné pro potřeby nových rostoucích digitálních odvětví, jakými jsou sociální média nebo cloud computing, v jejichž rámci putuje z EU do USA velké množství údajůStrana 2.
.2.Obchodní výměny jsou předmětem rozhodnutí Komise 2000/520/ES ze dne 26. července 2000 podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES o odpovídající ochraně poskytované podle zásad bezpečného přístavu, a s tím souvisejících často kladených otázek vydaných ministerstvem obchodu Spojených státůÚř. věst L 215, s. 7, a oprava Úř. věst. 2001, L 115, s. 14; Zvl. vyd. 16/01, s. 119.
. Toto rozhodnutí poskytuje právní základ pro předávání osobních údajů z Unie společnostem usazeným ve Spojených státech, které přijaly zásady bezpečného přístavu.3.Uvedené rozhodnutí dnes čelí výzvě, jež spočívá v umožnění toků údajů z Unie do Spojených států a zároveň v zajištění vysoké úrovně ochrany těchto údajů, jak vyžaduje unijní právo.4.Několik zjištění totiž v nedávné době odhalilo existenci amerických programů pro rozsáhlé shromažďování osobních údajů. Tato zjištění vyvolala pochybnosti o dodržování unijních právních norem při předávání osobních údajů společnostem usazeným ve Spojených státech a poukázala na slabiny režimu bezpečného přístavu.5.Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce vyzývá Soudní dvůr k upřesnění, jaký přístup musí vnitrostátní orgány dozoru a Komise zaujmout v případě nesprávného uplatňování rozhodnutí 2000/520.6.Směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajůÚř. věst. L 281, s. 31. Směrnice ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rasy (ES) č. 1882/2003 ze dne 29. září 2003 (Úř. věst. L 284, s. 1; Zvl. vyd. 13/15, s. 355, dále jen směrnice 95/46).
stanoví v kapitole IV pravidla pro předávání osobních údajů do třetích zemí.7.V rámci této kapitoly je v čl. 25 odst. 1 této směrnice zakotvena zásada, podle které k předávání osobních údajů, které jsou předmětem zpracování nebo které mají být předmětem zpracování po předání, do třetích zemí může dojít, pouze pokud dotyčná třetí země zajistí odpovídající úroveň ochrany.8.Jak uvádí bod 57 odůvodnění uvedené směrnice, v případě, kdy třetí země naopak neposkytuje odpovídající úroveň ochrany, musí být předávání osobních údajů do této země zakázáno.9.Podle čl. 25 odst. 2 směrnice 95/46 [o]dpovídající úroveň ochrany poskytovaná třetí zemí se posoudí s ohledem na všechny okolnosti související s předáním nebo předáváním údajů; zejména se přihlédne k povaze údajů, účelu a trvání předpokládaného či předpokládaných zpracování, zemi původu a zemi konečného určení, právním předpisům, obecným nebo zvláštním, platným v dotčené třetí zemi, jakož i profesním pravidlům a bezpečnostním opatřením, která jsou ve třetí zemi dodržována.10.Podle čl. 25 odst. 6 této směrnice může Komise konstatovat, že třetí země zajišťuje odpovídající úroveň ochrany osobních údajů na základě svých vnitrostátních předpisů nebo mezinárodních závazků. Jakmile Komise přijme rozhodnutí v tomto směru, k předání osobních údajů do dotyčné třetí země může dojít.11.K provedení tohoto ustanovení přijala Komise rozhodnutí 2000/520. Z článku 1 odst. 1 tohoto rozhodnutí vyplývá, že zásady bezpečného přístavu prováděné podle pokynů obsažených v často kladených otázkáchFrequently asked questions, dále jen FAQ.
, zajišťují odpovídající úroveň ochrany osobních údajů předávaných z Unie společnostem usazeným ve Spojených státech.12.V důsledku toho dovoluje rozhodnutí 2000/520 předávání osobních údajů z členských států společnostem usazeným ve Spojených státech, které se zavázaly k dodržování zásad bezpečného přístavu.13.Rozhodnutí 2000/520 stanoví v příloze I několik zásad, k jejichž dodržování se mohou společnosti dobrovolně zavázat, společně s určitými omezeními a zvláštním systémem kontroly. Společností, které se zavázaly k dodržování tohoto tzv. kodexu chování, bylo v roce 2013 více než 3200.14.Režim bezpečného přístavu spočívá na řešení, v němž se směšuje vlastní osvědčení a vlastní posouzení ze strany soukromých společností se zásahem veřejné moci.15.Zásady bezpečného přístavu byly vyvinuty „na základě konzultací s představiteli průmyslu a široké veřejnosti za účelem usnadnění obchodu mezi Spojenými státy a [Unií]. Jsou určeny výlučně organizacím ve Spojených státech, které získávají osobní údaje z [Unie], aby mohly splnit požadavky bezpečného přístavu a z něj vyplývající domněnku odpovídající ochrany údajůDruhý pododstavec přílohy I rozhodnutí 2000/520.
.16.Zásady bezpečného přístavu obsažené v příloze I rozhodnutí 2000/520 stanoví zejména:oznamovací povinnost, podle které [o]rganizace musí informovat fyzické osoby o tom, za jakým účelem informace o nich shromažďuje a využívá, jak se mohou na organizaci obrátit v případě jakýchkoli dotazů nebo stížností, jakým třetím osobám tyto informace předává a jaké možnosti volby a prostředky tato organizace poskytuje fyzickým osobám, aby mohly omezit používání a předávání těchto informací. Toto oznámení musí být učiněno jasně a zřetelně při první příležitosti, při které je fyzická osoba požádána, aby poskytla organizaci své osobní údaje, nebo co možná nejdříve poté, avšak v každém případě před tím, než tato organizace takové údaje použije pro účely jiné, než pro jaké je předávající organizace původně shromáždila či zpracovala, nebo než je poprvé předá třetí osoběViz příloha I, pod nadpisem Oznamovací povinnost.
;
povinnost organizací dát fyzickým osobám možnost zvolit, zda jejich osobní údaje mohou být předány třetí osobě nebo použity k účelu, který je neslučitelný s účelem (účely), ke kterému (kterým) byly původně shromážděny nebo následně dotčenou fyzickou osobou schváleny. U citlivých informací musí být poskytnuta možnost potvrzující nebo výslovné volby (svolení), jestliže mají být tyto informace předány třetí osobě nebo použity k účelu, který neodpovídá účelu, pro který byly původně shromážděny nebo pro který byly následně dotčenou fyzickou osobou schváleny výkonem práva na volbuViz příloha I, pod nadpisem Možnost volby.
;
pravidla pro další předání údajů. „Při předávání informací třetí osobě musí organizace uplatňovat zásady oznamovací povinnosti a možnosti volbyViz příloha I, pod nadpisem Další předání.
;
v souvislosti s bezpečností údajů povinnost pro [o]rganizace, které vytvářejí, uchovávají, používají nebo šíří osobní údaje, […] učinit přiměřená bezpečnostní opatření, aby zabránily jejich ztrátě, zneužití a neoprávněnému přístupu k nim, jejich předávání, změně nebo zničeníViz příloha I, pod nadpisem Bezpečnost.
;
v souvislosti s integritou údajů povinnost organizací „podniknout přiměřené kroky, aby zajistil[y] spolehlivost údajů pro zamýšlený účel, jejich přesnost, úplnost a aktuálnostViz příloha I, pod nadpisem Integrita údajů.
;
povinnost, že fyzické osoby, o nichž organizace uchovávají údaje, musí v zásadě mít přístup k osobním údajům a musí mít možnost opravit, změnit nebo vymazat ty, které jsou nepřesnéViz příloha I, pod nadpisem Právo na přístup.
;
povinnost zavést mechanismy zajišťující dodržování zásad bezpečného přístavu, opravné prostředky pro fyzické osoby, jichž se údaje týkají a které byly dotčeny nedodržením těchto zásad, jakož i sankce pro organizace, jestliže se zásadami neřídíViz příloha I, pod nadpisem „Prosazování.
.
17.Organizace Spojených států, které si přejí přijmout zásady bezpečného přístavu, musí v opatřeních na ochranu soukromí uvést, že veřejně přijímají tyto zásady a budou je dodržovat a samy se osvědčují tím, že ministerstvu obchodu Spojených států prohlásí, že dodržují uvedené zásadyČlánek 1 odst. 2 a 3 rozhodnutí 2000/520. Viz též příloha II, FAQ 6.
.18.Organizace disponují několika prostředky k dodržování zásad bezpečného přístavu. Mohou se například připoj[it] k programu na ochranu soukromí, který byl vytvořen v soukromém sektoru a který je v souladu s těmito zásadami“ [nebo] tyto požadavky splnit také vytvořením vlastních opatření na ochranu soukromí, pokud jsou v souladu s těmito zásadami. […] Dále mohou organizace podléhající právním a správním nebo jiným předpisům (nebo pravidlům), které účinně zajišťují ochranu osobních údajů, rovněž využívat výhod plynoucích z bezpečného přístavu“Třetí pododstavec přílohy I.
.19.K ověřování, zda jsou dodržovány zásady bezpečného přístavu, existuje několik mechanismů směšujících soukromé rozhodčí řízení s dohledem orgánů veřejné moci. Dohled tedy může být zajišťován prostřednictvím systému mimosoudního řešení sporů nezávislým subjektem. Kromě toho se mohou společnosti zavázat ke spolupráci s orgánem Evropské unie pro ochranu údajů. Konečně k vyřizování stížností jsou příslušné Federální obchodní komise (Federal Trade Commission, dále jen FTC) na základě pravomocí, které jí byly svěřeny na základě oddílu 5 zákonu o Federální obchodní komisi (Federal Trade Commission Act), a ministerstvo dopravy (Department of Transportation) na základě pravomocí podle hlavy 49 United States Code oddíl 41712.20.Podle čtvrtého pododstavce přílohy I rozhodnutí 2000/520 může být dodržování zásad bezpečného přístavu omezeno zejména v rozsahu nezbytném pro splnění požadavků bezpečnosti státu, veřejného zájmu nebo prosazování zákonů Spojených států nebo zákonem, správním nařízením nebo judikaturou, které vytvářejí protichůdné závazky, nebo výslovným zmocněním za předpokladu, že při výkonu takového zmocnění může organizace prokázat, že nedodržení zásad je omezeno na rozsah nezbytný pro dodržení nadřazených oprávněných zájmů, jimž má takové zmocnění sloužitViz též příloha IV část B.
.21.Kromě toho možnost příslušných orgánů členských států zastavit toky údajů podléhá několika podmínkám, jež jsou stanoveny v čl. 3 odst. 1 rozhodnutí 2000/520.22.Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce vede k zamyšlení se nad dosahem rozhodnutí 2000/520, s ohledem na články 7, 8 a 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen Listina), jakož i čl. 25 odst. 6 a článku 28 směrnice 95/46. Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi M. Schremsem a Data Protection Commissioner (komisař pro ochranu údajů, dále jen Komisař) ohledně odmítnutí Komisaře prošetřit stížnost podanou M. Schremsem z důvodu, že společnost Facebook Ireland Ltd (dále jen Facebook Ireland) uchovává osobní údaje o svých uživatelích na serverech umístěných ve Spojených státech.23.Maximillian Schrems je rakouský státní příslušník s bydlištěm v Rakousku. Je uživatelem sociální sítě Facebook od roku 2008.24.Od všech uživatelů Facebooku s bydlištěm na území Unie se vyžaduje, aby podepsali smlouvu se společností Facebook Ireland, která je dceřinou společností mateřské společnosti Facebook Inc., se sídlem ve Spojených státech (dále jen Facebook USA). Údaje o zákaznících společnosti Facebook Ireland s bydlištěm na území Unie jsou zcela nebo zčásti přenášeny na servery náležející společnosti Facebook USA umístěné na území Spojených států, kde jsou tyto údaje uchovávány.25.M. Schrems podal dne 25. června 2013 ke Komisaři stížnost, v níž v podstatě tvrdil, že právní předpisy a praxe platné ve Spojených státech nezajišťují žádnou skutečnou ochranu údajů uchovávaných na území Spojených států před sledováním ze strany tohoto státu. To vyplývalo ze zjištění učiněných Edwardem Snowdenem od května 2013 ohledně činností amerických zpravodajských služeb, a konkrétně činností National Security Agency (dále jen NSA).26.Z těchto zjištění zejména vyplývá, že NSA vytvořila program nazvaný PRISM, v rámci něhož tato agentura získala volný přístup k hromadným údajům uloženým na serverech umístěných ve Spojených státech, které drží nebo nad nimiž dohlíží řada společností působících v oblasti internetu a technologií, jako je Facebook USA.27.Komisař měl za to, že není povinen prošetřit stížnost, neboť ji považoval za po právní stránce nepodloženou. Shledal, že neexistují důkazy o tom, že by NSA skutečně využila možnosti přístupu k osobním údajům M. Schremse. Dále musela být stížnost podle něj zamítnuta z důvodu rozhodnutí 2000/520, v němž Komise konstatovala, že Spojené státy zajišťují v rámci režimu bezpečného přístavu odpovídající úroveň ochrany předaných osobních údajů. Jakákoli otázka týkající se odpovídající ochrany osobních údajů ve Spojených státech musí být vyřešena v souladu s tímto rozhodnutím, které brání posouzení problému nadneseného v dané stížnosti.28.Vnitrostátní předpisy, jež vedly Komisaře k zamítnutí stížnosti, jsou následující.29.Článek 10 odst. 1 zákona z roku 1988 o ochraně osobních údajů (Data Protection Act 1988), ve znění zákona z roku 2003 o ochraně osobních údajů [Data Protection (Amendment) Act 2003, dále jen zákon o ochraně osobních údajů] svěřuje Komisaři pravomoc posoudit stížnosti a uvádí:- a)Komisař může posoudit nebo nechat posoudit skutečnost, zda ustanovení tohoto zákona byla, jsou nebo by mohla být porušena ze strany dotyčné osoby, buď na základě stížnosti podané touto osobou pro porušení jakéhokoli tohoto ustanovení, nebo má-li Komisař za to, že k takovému porušení může dojít.
- b)Podá-li dotyčná osoba stížnost ke Komisaři podle písmene a) tohoto odstavce, Komisař:
- i)prošetří či nechá prošetřit stížnost, ledaže by dospěl k závěru, že stížnost je neopodstatněná nebo šikanózní, a
- ii)nedojde-li v přiměřené lhůtě ke smírnému vyřízení stížnosti mezi dotyčnými stranami, oznámí písemně stěžovateli rozhodnutí, které přijme v souvislosti s danou stížností, přičemž uvede, že pokud toto rozhodnutí nepříznivě zasahuje do jeho právního postavení, může je stěžovatel napadnout soudní žalobou podle článku 26 tohoto zákona, ve lhůtě 21 dnů od doručení oznámení.
30.V projednávané věci dospěl Komisař k závěru, že stížnost M. Schremse byla neopodstatněná nebo šikanózní v tom smyslu, že byla odsouzena k neúspěchu, neboť nebyla po právní stránce podložená. Právě z tohoto důvodu odmítl Komisař tuto stížnost prošetřit.31.Článek 11 zákona o ochraně osobních údajů upravuje předávání osobních údajů mimo území dotyčného státu. Článek 11 odst. 2 písm. a) tohoto zákona stanoví:Vyvstane-li v jakémkoli řízení, na které se vztahuje tento zákon, otázka:
- i)za účelem určení, zda určitá země nebo území nacházející se mimo Evropský hospodářský prostor [(EHP)], do nichž mají být předány osobní údaje, zajišťuje odpovídající úroveň ochrany ve smyslu odstavce 1 tohoto článku a
- ii)Unie učinila ve vztahu k předmětnému typu předání určité zjištění,
bude otázka vyřešena v souladu s tímto zjištěním.
32.Článek 11 odst. 2 písm. b) zákona o ochraně osobních údajů definuje pojem zjištění Unie následovně:V písmeně a) tohoto odstavce se zjištěním Unie rozumí zjištění, které Komise [...] učinila ve smyslu odstavců 4 nebo 6 článku 25 směrnice [95/46], v rámci postupu podle čl. 31 odst. 2 [této směrnice] s cílem určit, zda určitá země nebo území nacházející se mimo [EHP] zajišťují odpovídající úroveň ochrany uvedenou v odstavci 1 tohoto článku.
33.Komisař poukázal na to, že rozhodnutí 2000/520 je zjištěním Unie ve smyslu čl. 11 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů, takže podle tohoto zákona musí být každá otázka týkající se odpovídající ochrany osobních údajů ve třetí zemi, do níž jsou tyto údaje předávány, vyřešena v souladu s tímto zjištěním. Vzhledem k tomu, že podstatou stížnosti žalobce bylo právě toto – tj. že osobní údaje byly předány do třetí země, která v praxi nezajišťuje odpovídající úroveň ochrany – měl Komisař za to, že povaha a samotná existence rozhodnutí 2000/520 mu brání v posouzení této otázky.34.M. Schrems podal proti rozhodnutí Komisaře zamítajícímu jeho stížnost žalobu k High Court. Poté, co posoudil důkazy předložené v původním řízení, tento soud konstatoval, že elektronické sledování a zachycování osobních údajů států slouží nutným a nezbytným cílům, které jsou ve veřejném zájmu, a sice ochraně národní bezpečnosti a prevenci závažné trestné činnosti. High Court v této souvislosti uvedl, že sledování a zachycování osobních údajů předávaných z Unie do Spojených států slouží legitimním cílům souvisejícím s bojem proti terorismu.35.Podle téhož soudu však zjištění učiněná E. Snowdenem prokázala, že se NSA a další podobné orgány dopustily značných přešlapů. Přestože existuje dohled ze strany Foreign Intelligence Surveillance Court (dále jen FISC), který působí v rámci zákona o sledování zahraničních zpravodajských služeb z roku 1978 (Foreign Intelligence Surveillance Act of 1978)Viz oddíl 702 tohoto zákona, ve znění zákona z roku 2008 (Foreign Intelligence Surveillance Act of 2008). Právě na základě tohoto oddílu disponuje NSA databází známou pod názvem PRISM (viz report on the Findings by the EU Co-chairs of the ad hoc EU-US Working Group on Data Protection ze dne 27. listopadu 2013).
, řízení před ním je tajné a nekontradiktorní. Navíc vedle toho, že rozhodnutí o přístupu k osobním údajům jsou přijímána na základě amerického práva, nemají unijní občané žádné účinné právo být vyslechnuti k otázce sledování a zachycování jejich údajů.36.Z obsáhlých dokumentů přiložených k čestným prohlášením učiněným v původním řízení podle uvedeného soudu jasně vyplývá, že správnost četných zjištění učiněných E. Snowdenem není zpochybňována. High Court tudíž dospěl k závěru, že jakmile jsou osobní údaje předány do Spojených států, NSA a další americké bezpečnostní agentury, jako např. Federal Bureau of Investigation (FBI), mohou získat přístup k těmto údajům v rámci jimi prováděného rozsáhlého a nediferencovaného sledování a zachycování.37.High Court konstatuje, že význam ústavních práv na respektování soukromého života a nedotknutelnosti obydlí v irském právu vyžaduje, aby jakýkoli zásah do těchto práv byl přiměřený a v souladu se zákonnými požadavky. Rozsáhlý a nediferencovaný přístup k osobním údajům nijak nesplňuje požadavek přiměřenosti, a musí být tudíž považován za v rozporu s irskou ústavouHigh Court odkazuje zejména na respektování lidské důstojnosti a osobní svobodu (preambule), osobní autonomii (čl. 40 odst. 3, body 1 a 2), nedotknutelnost obydlí (čl. 40 odst. 5) a ochranu rodinného života (článek 41).
.38.High Court podotýká, že k tomu, aby zachycování elektronických komunikací mohlo být považováno za slučitelné s touto ústavou, muselo by být prokázáno, že cílené zachycování komunikací a sledování určitých osob nebo skupin osob je objektivně odůvodněné v zájmu bezpečnosti státu nebo potírání trestné činnosti a že existují odpovídající a ověřitelné záruky.39.High Court tudíž uvádí, že kdyby projednávaná věc měla být rozhodnuta výlučně na základě irského práva, vyvstal by závažný problém v souvislosti s otázkou, zda Spojené státy zajišťují odpovídající úroveň ochrany soukromí a základních práv a svobod ve smyslu čl. 11 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů. Z toho vyplývá, že na základě irského práva, konkrétně požadavků plynoucích z jeho ústavy, nemohl Komisař zamítnout stížnost M. Schremse, ale měl tuto otázku posoudit.40.High Court však konstatuje, že se věc, která mu byla předložena, týká uplatňování unijního práva ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny, takže by legalita rozhodnutí Komisaře měla být posuzována z hlediska unijního práva.41.Problém, s nímž se Komisař potýká, vysvětlil High Court následovně. Podle čl. 11 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů musí Komisař rozhodnout o otázce odpovídající ochrany ve třetích zemích v souladu se zjištěním Unie, které učiní Komise na základě čl. 25 odst. 6 směrnice 95/46. Z toho plyne, že se Komisař nemůže od tohoto zjištění odchýlit. Vzhledem k tomu, že Komise v rozhodnutí 2000/520 konstatovala, že Spojené státy zajišťují odpovídající úroveň ochrany v souvislosti se zpracováním osobních údajů společnostmi, které přijmou zásady bezpečného přístavu, Komisař musí nutně zamítnout stížnost, v níž se poukazuje na neodpovídající úroveň takovéto ochrany.42.High Court konstatuje, že se Komisař úzkostlivě držel znění směrnice 95/46 a rozhodnutí 2000/520, avšak zároveň podotýká, že M. Schrems má ve skutečnosti výhrady spíše vůči podmínkám samotného režimu bezpečného přístavu než vůči způsobu, jakým jej Komisař uplatnil, a zároveň zdůrazňuje, že M. Schrems přímo nezpochybnil platnost směrnice 95/46 ani platnost rozhodnutí 2000/520.43.Podle High Court je tudíž zásadní otázka, zda je Komisař s ohledem na unijní právo a s přihlédnutím zejména k následnému nabytí účinnosti článků 7 a 8 Listiny absolutně vázán zjištěním Komise obsaženým v rozhodnutí 2000/520 ohledně odpovídajícího charakteru práva a praxe v oblasti ochrany osobních údajů ve Spojených státech.44.High Court dále upřesňuje, že v žalobě, která mu byla předložena, nebyla uplatněna žádná výtka ohledně činností společností Facebook Ireland a Facebook USA jako takových. Článek 3 odst. 1 písm. b) rozhodnutí 2000/520, který příslušným vnitrostátním orgánům dovoluje, aby určité společnosti nařídily zastavit toky údajů do třetí země, se přitom podle tohoto soudu použije pouze v případě, kdy je stížnost namířena proti chování dotyčné společnosti, čemuž v projednávané věci není.45.High Court tudíž zdůrazňuje, že skutečná námitka nesměřuje vůči chování společnosti Facebook USA jako takovému, ale spíše proti tomu, že Komise konstatovala, že právo a praxe v oblasti ochrany osobních údajů ve Spojených státech zajišťují odpovídající ochranu, přestože ze zjištění učiněných E. Snowdenem vychází jasně najevo, že americké orgány mohou mít rozsáhlý a nediferencovaný přístup k osobním údajům týkajícím se populace žijící na území UnieHigh Court v tomto ohledu uvádí, že hlavní žalobní důvod, který před ním uplatnil M. Schrems, spočívá v tvrzení, že vzhledem k nedávným zjištěním E. Snowdena a ke skutečnosti, že osobní údaje byly rozsáhle zpřístupněny zpravodajským službám Spojených států, nemohl Komisař důvodně dospět k závěru, že v této třetí zemi existuje odpovídající úroveň ochrany těchto údajů.
.46.V této souvislosti je High Court názoru, že si lze jen stěží představit, jak by rozhodnutí 2000/520 mohlo v praxi splňovat požadavky stanovené články 7 a 8 Listiny tím spíše v případě, že se přihlédne k zásadám vytýčeným Soudním dvorem v rozsudku Digital Rights Ireland a dalšíC‑293/12 a C‑594/12, EU:C:2014:238, body 65 až 69.
. Konkrétně záruka zakotvená v článku 7 Listiny a základními hodnotami společnými tradicím členských států by byla popřena, kdyby byl orgánům veřejné moci umožněn nahodilý a globální přístup k elektronickým komunikacím bez jakéhokoli objektivního odůvodnění založeného na důvodech bezpečnosti státu nebo předcházení trestným činům, které se konkrétně vážou k dotyčným osobám, a bez jakýchkoli odpovídajících a ověřitelných záruk. Vzhledem k tomu, že žaloba M. Schremse naznačuje, že rozhodnutí 2000/520 by in abstracto mohlo být neslučitelné s články 7 a 8 Listiny, Soudní dvůr by mohl pokládat za možné vykládat směrnici 95/46, a konkrétně její čl. 25 odst. 6, jakož i rozhodnutí 2000/520 v tom smyslu, že by vnitrostátním orgánům umožňovaly provést vlastní šetření s cílem určit, zda předání osobních údajů do třetí země splňuje požadavky plynoucí z článků 7 a 8 Listiny.47.Za těchto podmínek se High Court rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:Je s ohledem na články 7, 8 a 47 Listiny, aniž je dotčen čl. 25 odst. 6 směrnice 95/46, Komisař při posuzování stížnosti, která mu byla podána a podle které dochází k předávání osobních údajů do třetí země (v tomto případě do Spojených států), jejíž právní předpisy a praxe údajně nezajišťují odpovídající ochranu pro subjekty údajů, absolutně vázán opačným zjištěním Unie obsaženým v rozhodnutí 2000/520?
Nebo v opačném případě může či musí Komisař provést ve věci vlastní šetření s ohledem na vývoj faktické situace, ke kterému došlo od prvotního zveřejnění rozhodnutí 2000/520?