1

Kasačním opravným prostředkem ve věci C‑792/21 P se AZ domáhá zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 6. října 2021, AZ v. Komise (T‑196/19, EU:T:2021:646; dále jen „napadený rozsudek“), kterým Tribunál zamítl její žalobu na zrušení rozhodnutí Komise (EU) 2019/56 ze dne 28. května 2018 o režimu podpory SA.34045 (2013/c) (ex 2012/NN) zavedené Německem pro spotřebitele základního zatížení podle § 19 StromNEV (Úř. věst. 2019, L 14, s. 1) (dále jen „sporné rozhodnutí“).

2

Kasačním opravným prostředkem ve věci C‑793/21 P se zrušení napadeného rozsudku domáhá Spolková republika Německo.

3

Vedlejšími kasačními opravnými prostředky ve věcech C‑792/21 P a C‑793/21 P se zrušení napadeného rozsudku domáhá i Evropská komise.

Právní rámec

4

V bodě 39 odůvodnění nařízení Rady (EU) 2015/1589 ze dne 13. července 2015, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 108 [SFEU] (Úř. věst. 2015, L 248, s. 9), se uvádí:

5

Článek 1 písm. h) tohoto nařízení stanoví:

6

Článek 32 uvedeného nařízení, nadepsaný „Zveřejňování rozhodnutí“, v odstavci 3 stanoví:

Skutečnosti předcházející sporu a sporné rozhodnutí

7

Skutečnosti předcházející sporu, jak jsou vylíčeny v bodech 1 až 22 napadeného rozsudku, lze shrnout následujícím způsobem.

K dotčeným právním a regulačním opatřením

K systému síťových poplatků před zavedením sporných opatření

8

Ustanovení § 21 Energiewirtschaftsgesetz (zákon o energetice), ve znění Gesetz zur Neuregelung energiewirtschaftsrechtlicher Vorschriften (zákon, kterým se mění předpisy v oblasti energetiky) ze dne 26. července 2011 (BGBl. 2011 I, s. 1554), avšak před změnami provedenými Gesetz zur Weiterentwicklung des Strommarktes (zákon o dalším vývoji trhu s elektřinou) ze dne 26. července 2016 (BGBl. 2016 I, s. 1786) (dále jen „EnWG 2011“), mimo jiné stanovil, že síťové poplatky musí být přiměřené, nediskriminační, transparentní a musí být založeny na nákladech na účinné provozování systému zásobování energiemi.

9

Ustanovení § 24 EnWG 2011 zmocňovalo německou spolkovou vládu, aby nařízením stanovila podrobná pravidla pro určení obecné metodiky výpočtu síťových poplatků a určila, ve kterých případech atypického používání sítě lze schválit nebo zakázat individuální síťové poplatky a za jakých podmínek tak může regulační orgán učinit.

10

Ustanovení § 17 Stromnetzentgeltverordnung (nařízení spolkové vlády o síťových poplatcích za elektřinu) ze dne 25. července 2005 (BGBl. 2005 I, s. 2225, dále jen „StromNEV 2005“) stanoví způsob výpočtu, který mají provozovatelé sítí použít pro účely stanovení obecných poplatků. Výpočet se provádí ve dvou krocích, v nichž se nejprve určí jednotlivé složky ročních nákladů všech sítí a posléze se vypočítají obecné poplatky celkových ročních nákladů sítí.

11

Při stanovování obecných poplatků se zohledňují dvě složky, a sice zaprvé „funkce současnosti“, která vyjadřuje pravděpodobnost, že spotřeba elektřiny určitého jednotlivého uživatele sítě přispívá k ročnímu špičkovému zatížení předmětné sítě, a zadruhé maximální úroveň příjmů každého provozovatele, kterou stanovuje Bundesnetzagentur (Spolková agentura pro sítě, Německo) (dále jen „BNetzA“) na základě referenčního srovnání s ostatními provozovateli sítí tak, aby náklady vyplývající z neefektivnosti nebylo možné získat zpět prostřednictvím síťových poplatků.

12

Ustanovení § 19 StromNEV 2005 stanoví individuální poplatky pro kategorie uživatelů, jejichž profily spotřeby a zatížení jsou velmi odlišné od profilů jiných uživatelů (tzv. „atypičtí uživatelé“). U těchto poplatků se v souladu se zásadou, podle které síťové poplatky zohledňují síťové náklady, přihlíží k tomu, jak atypičtí uživatelé přispívají ke snižování těchto nákladů nebo předcházení jejich zvyšování.

13

V tomto ohledu zavádí § 19 odst. 2 StromNEV 2005 individuální poplatky pro následující dvě kategorie atypických uživatelů:

–

uživatele, jejichž roční špičkové zatížení se může významně odchylovat od současného ročního špičkového zatížení všech ostatních uživatelů sítě připojených k téže síti, tj. uživatele, kteří systematicky spotřebovávají elektřinu mimo špičku (dále jen „spotřebitelé mimo špičku“), a

–

uživatele s roční spotřebou elektřiny, která dosahuje nejméně 7 000 hodin používání a přesahuje 10 gigawatthodin (dále jen „spotřebitelé základního zatížení“).

14

StromNEV 2005 ve znění před změnou provedenou EnWG 2011 stanovilo, že na spotřebitele mimo špičku a na spotřebitele základního zatížení se vztahují individuální poplatky vypočítané podle „metodiky fyzické cesty“, kterou vypracovala BNetzA. Tato metodika zohledňovala síťové náklady způsobené těmito spotřebiteli s minimálním poplatkem rovnajícím se 20 % zveřejněných obecných poplatků (dále jen „minimální poplatek“). Tento minimální poplatek zaručoval příspěvek za správu sítě, ke které byli tito spotřebitelé připojeni, pokud individuální poplatky stanovené podle metodiky fyzické cesty byly nižší než tento minimální poplatek, či dokonce takřka nulové.

Ke sporným opatřením

15

V souladu s § 19 odst. 2 druhou a třetí větou StromNEV 2005 ve znění EnWG 2011 (dále jen „StromNEV 2011“) byly od 1. ledna 2011, data retroaktivní účinnosti tohoto ustanovení, individuální poplatky spotřebitelů základního zatížení zrušeny a nahradilo je úplné osvobození od síťových poplatků (dále jen „sporné osvobození“) udělované povolením příslušného regulačního orgánu, a sice BNetzA nebo regulačního orgánu dotyčné spolkové země. Náklady na uvedené osvobození nesli provozovatelé přenosové, resp. distribuční soustavy, v závislosti na úrovni sítě, ke které byli příjemci připojeni.

16

Podle § 19 odst. 2 věty šesté a sedmé StromNEV 2011 byli provozovatelé přenosové soustavy povinni nahradit provozovatelům distribuční soustavy ztrátu příjmu vyplývající ze sporného osvobození a vyrovnat si mezi sebou náklady způsobené tímto osvobozením prostřednictvím finančního vyrovnání v souladu s § 9 Kraft-Wärme-Kopplungsgesetz (zákon o kombinované výrobě tepla a elektřiny) ze dne 19. března 2002 (BGBl. 2002 I, s. 1092), takže každý nesl stejnou finanční zátěž stanovenou podle množství elektřiny, kterou dodával konečným spotřebitelům připojeným k síti.

17

Od roku 2012 byl rozhodnutím BNetzA ze dne 14. prosince 2011 (BK8-11-024) (dále jen „rozhodnutí BNetzA z roku 2011“) zaveden mechanismus financování. Podle tohoto mechanismu provozovatelé distribuční soustavy vybírali od konečných spotřebitelů nebo dodavatelů elektřiny příplatek (dále jen „sporný příplatek“), jehož výše byla převáděna provozovatelům přenosové soustavy za účelem kompenzace ztráty příjmů způsobené sporným osvobozením.

18

Výše sporného příplatku byla stanovována každý rok předem provozovateli přenosové soustavy na základě metodiky stanovené BNetzA. Částku pro rok 2012, první rok používání mechanismu, stanovila přímo BNetzA.

19

Tato ustanovení neplatila pro náklady na sporné osvobození za rok 2011, takže ztráty spojené s tímto osvobozením v tomto roce museli nést jednotliví provozovatelé přenosové či distribuční soustavy.

K systému síťových poplatků po přijetí sporných opatření

20

V průběhu správního řízení, které vedlo k přijetí sporného rozhodnutí, bylo sporné osvobození nejprve prohlášeno za neplatné soudními rozhodnutími Oberlandesgericht Düsseldorf (Vrchní zemský soud v Düsseldorfu, Německo) ze dne 8. května 2013 a Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo) ze dne 6. října 2015. Následně, s účinností ode dne 1. ledna 2014, bylo zrušeno StromNEV 2005, ve znění Verordnung zur Änderung von Verordnungen auf dem Gebiet des Energiewirtschaftsrechts (nařízení spolkové vlády, kterým se mění několik nařízení v oblasti energetiky) ze dne 14. srpna 2013 (BGBl. 2013 I, s. 3250) (dále jen „StromNEV 2013“). StromNEV 2013 do budoucna znovu zavedlo individuální poplatky vypočtené podle metodiky fyzické cesty s tím, že namísto minimálního poplatku uplatnilo paušální poplatky ve výši 10, 15 a 20 % obecných poplatků, v závislosti na spotřebě elektřiny (7 000, 7 500 a 8 000 hodin využívání sítě ročně).

21

StromNEV 2013 zavedlo přechodný režim, platný od 22. srpna 2013 a se zpětnou účinností použitelný na spotřebitele základního zatížení, kteří dosud nevyužili sporné osvobození v letech 2012 a 2013 (dále jen „přechodný režim“). Namísto individuálních poplatků vypočtených podle metodiky fyzické cesty a minimálního poplatku tento režim stanovil uplatňování těchto paušálních poplatků výlučně ve vztahu k těmto spotřebitelům.

Ke správnímu řízení a spornému rozhodnutí

22

V návaznosti na několik stížností zveřejnila Komise dne 4. května 2013 rozhodnutí o zahájení řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU ve věci režimu podpory, jehož základem jsou sporná opatření (Úř. věst. 2013, C 128, s. 43).

23

Na závěr řízení, v jehož průběhu Spolková republika Německo a další zúčastněné strany předložily připomínky, přijala Komise dne 28. května 2018 sporné rozhodnutí.

24

V tomto rozhodnutí Komise konstatovala, že Spolková republika Německo v období od 1. ledna 2012 do 31. prosince 2013 protiprávně poskytla státní podporu ve formě sporného osvobození.

25

Konkrétně Komise dospěla k závěru, že výše státních podpor odpovídá síťovým nákladům způsobeným v letech 2012 a 2013 spotřebiteli základního zatížení osvobozenými od síťových poplatků nebo, pokud byly tyto náklady nižší než minimální síťový poplatek, minimálnímu poplatku.

26

Komise dále uvedla, že dotčené podpory jsou neslučitelné s vnitřním trhem, protože nespadají pod žádnou z výjimek stanovených v čl. 107 odst. 2 a 3 SFEU a nelze je považovat za slučitelné s vnitřním trhem ani z žádného jiného důvodu.

27

Komise proto rozhodla takto:

–

sporné osvobození představuje státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU v rozsahu, v němž byli spotřebitelé základního zatížení osvobozeni od úhrady síťových poplatků odpovídajících síťovým nákladům způsobeným těmito spotřebiteli, případně pokud tyto síťové náklady byly nižší než minimální síťové poplatky, od úhrady těchto poplatků;

–

Spolková republika Německo provedla dotčenou státní podporu protiprávně porušením čl. 108 odst. 3 SFEU a tato podpora je neslučitelná s vnitřním trhem;

–

jednotlivá podpora poskytnutá v rámci dotčeného režimu nepředstavuje státní podporu, pokud v době svého poskytnutí splňovala podmínky stanovení v nařízení o podporách „de minimis“ přijatém na základě článku 2 nařízení Rady (ES) č. 994/98 ze dne 7. května 1998 o použití článků [107] a [108 SFEU] na určité kategorie horizontální státní podpory (Úř. věst. 1998, L 142, s. 1; Zvl. vyd. 08/01, s. 312), a

–

Spolková republika Německo získá zpět od příjemců podporu neslučitelnou s vnitřním trhem poskytnutou v rámci dotčeného režimu podpory, včetně úroků, a zruší s účinkem ode dne přijetí sporného rozhodnutí všechny neprovedené platby na základě tohoto režimu.

Žaloba k Tribunálu a napadený rozsudek

28

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 4. dubna 2019 podala AZ žalobu na neplatnost sporného rozhodnutí.

29

Rozhodnutím předsedy šestého senátu Tribunálu ze dne 20. září 2019 bylo povoleno vedlejší účastenství Spolkové republiky Německo na podporu návrhových žádání AZ, jak tento členský stát navrhoval.

30

Na podporu žaloby vznesla AZ tři žalobní důvody, z nichž první vycházel z neexistence státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, druhý z porušení zásady rovného zacházení a třetí z porušení zásady ochrany legitimního očekávání.

31

Tribunál v napadeném rozsudku shledal, že žaloba je přípustná, a zamítl všechny žalobní důvody, potažmo žalobu na neplatnost v celém rozsahu.

Řízení před Soudním dvorem a návrhová žádání účastnic řízení

32

Kasačním opravným prostředkem podaným ve věci C‑792/21 P AZ v podstatě navrhuje, aby Soudní dvůr:

–

zrušil napadený rozsudek a zrušil sporné rozhodnutí pro roky 2012 a 2013 v celém rozsahu, nebo, podpůrně, zrušil sporné rozhodnutí pro tyto roky v rozsahu, v němž se týká jí;

–

podpůrně, zrušil napadený rozsudek a částečně zrušil sporné rozhodnutí, a ve zbývající části vrátil věc Tribunálu, aby ten rozhodl o zbývající části návrhových žádání znějících na zrušení sporného rozhodnutí;

–

podpůrněji, zrušil napadený rozsudek a vrátil věc Tribunálu, a

–

uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

33

Spolková republika Německo navrhuje, aby Soudní dvůr kasačnímu opravnému prostředku ve věci C‑792/21 P vyhověl a uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

34

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr kasační opravný prostředek ve věci C‑792/21 P zamítl a uložil AZ náhradu nákladů řízení.

35

Kasačním opravným prostředkem podaným ve věci C‑793/21 P Spolková republika Německo navrhuje, aby Soudní dvůr:

–

zrušil napadený rozsudek v rozsahu, v němž byla žaloba na neplatnost zamítnuta jako neopodstatněná;

–

zrušil sporné rozhodnutí, a

–

uložil Komisi náhradu nákladů řízení před Tribunálem i před Soudním dvorem.

36

AZ navrhuje, aby Soudní dvůr kasačnímu opravnému prostředku ve věci C‑793/21 P vyhověl a uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

37

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr kasační opravný prostředek ve věci C‑793/21 P zamítl a uložil Spolkové republice Německo náhradu nákladů řízení.

38

Vedlejšími kasačními opravnými prostředky podanými ve věcech C‑792/21 P a C‑793/21 P Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

–

zrušil napadený rozsudek;

–

odmítl žalobu na neplatnost jako nepřípustnou a

–

uložil AZ náhradu nákladů řízení před Soudním dvorem i před Tribunálem.

39

AZ a Spolková republika Německo navrhují, aby Soudní dvůr vedlejší kasační opravné prostředky zamítl a uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

40

Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 18. dubna 2023 byly věci C‑792/21 P a C‑793/21 P spojeny pro účely ústní části řízení a rozsudku.

K návrhu na znovuotevření ústní části řízení ve věci C‑792/21 P

41

Podáním došlým kanceláři Soudního dvora dne 1. února 2024 podala AZ návrh, aby bylo na základě článku 83 jednacího řádu Soudního dvora nařízeno znovuotevření ústní části řízení.

42

Na podporu tohoto návrhu AZ zaprvé tvrdí, že generální advokátka ve stanovisku náležitě nezohlednila rozhodující argument předložený touto účastnicí řízení k prokázání neexistence povinného odvodu v projednávané věci.

43

Zadruhé je AZ toho názoru, že bod 61 rozsudku Tribunálu ze dne 24. ledna 2024, Německo v. Komise (T‑409/21, EU:T:2024:34), v němž Tribunál rozhodl, že „provozovatelé soustav nejsou ze zákona povinni požadovat od svých zákazníků poplatek [dotčený ve věci, ve které byl vydán uvedený rozsudek], takže tento poplatek nelze kvalifikovat jako povinný odvod“, představuje novou a rozhodující skutečnost pro účely tohoto řízení.

44

V tomto ohledu článek 83 jednacího řádu Soudního dvora stanoví, že Soudní dvůr může kdykoli po vyslechnutí generálního advokáta nařídit znovuotevření ústní části řízení, zejména má-li za to, že věc není dostatečně objasněna, nebo předložil-li některý z účastníků řízení po ukončení této části řízení novou skutečnost, která může mít rozhodující vliv na rozhodnutí Soudního dvora, anebo má-li být věc rozhodnuta na základě argumentu, který ještě nebyl mezi účastníky řízení projednán.

45

Zaprvé k údajnému nezohlednění rozhodujícího argumentu generální advokátkou je třeba připomenout, že statut Soudního dvora Evropské unie ani jeho jednací řád nedávají účastníkům řízení možnost vyjádřit se v reakci na stanovisko přednesené generálním advokátem. Podle čl. 252 druhého pododstavce SFEU generální advokát předkládá veřejně, zcela nestranně a nezávisle odůvodněná stanoviska ve věcech, které vyžadují jeho účast. Soudní dvůr není vázán ani tímto stanoviskem, ani důvody, na základě kterých k němu generální advokát dospěl. Nesouhlas účastníka řízení se stanoviskem generálního advokáta tedy nemůže sám o sobě představovat důvod ke znovuotevření ústní části řízení, a to bez ohledu na otázky, kterými se generální advokát ve stanovisku zabýval (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 13. července 2023, Grupa Azoty a další v. Komise, C‑73/22 P a C‑77/22 P, EU:C:2023:570, bod 25 a citovaná judikatura, a ze dne 8. února 2024, Pilatus Bank v. ECB, C‑256/22 P, EU:C:2024:125, body 29 a 30 a citovaná judikatura).

46

Zadruhé u odkazu na rozsudek Tribunálu ze dne 24. ledna 2024, Německo v. Komise (T‑409/21, EU:T:2024:34), je třeba konstatovat, že rozsudek vydaný Tribunálem nemůže zavazovat Soudní dvůr (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. prosince 2019, Polskie Górnictwo Naftowe i Gazownictwo v. Komise, C‑342/18 P, EU:C:2019:1043, bod 60).

47

Za těchto podmínek má Soudní dvůr po vyslechnutí generální advokátky za to, že není důvodné nařídit znovuotevření ústní části řízení.

K vedlejším kasačním opravným prostředkům

48

Cílem vedlejších kasačních opravných prostředků podaných Komisí je zpochybnit přípustnost žaloby, přičemž otázka přípustnosti předchází meritorním otázkám vzneseným v hlavních kasačních opravných prostředcích. Nejprve je tedy třeba projednat vedlejší kasační opravné prostředky (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. prosince 2020, Changmao Biochemical Engineering v. Distillerie Bonollo a další, C‑461/18 P, EU:C:2020:979, bod 43).

49

Na podporu vedlejších kasačních opravných prostředků uplatňuje Komise dva důvody.

K prvnímu důvodu vedlejších kasačních opravných prostředků

Argumentace účastnic řízení

50

V rámci prvního důvodu vzneseného na podporu vedlejších kasačních opravných prostředků Komise vytýká Tribunálu, že se v bodech 36 až 43 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení, když použil široký výklad pojmu „vyhlášení“ ve smyslu čl. 263 šestého pododstavce SFEU. Tribunál měl totiž nesprávně za to, že tomuto pojmu odpovídá každé vyhlášení v Úředním věstníku bez ohledu na to, zda je takové vyhlášení podmínkou vstupu dotyčného aktu v platnost, jak stanoví článek 297 SFEU, a zda je stanoveno samotnou Smlouvou.

51

V první řadě je výklad Tribunálu v rozporu s judikaturou Soudního dvora vyplývající z rozsudku ze dne 17. května 2017, Portugalsko v. Komise (C‑339/16 P, EU:C:2017:384, body 34 až 40), jakož i z usnesení ze dne 31. ledna 2019, Iordăchescu v. Parlament a další (C‑426/18 P, EU:C:2019:89, bod 22), a ze dne 5. září 2019, Fryč v. Komise (C‑230/19 P, EU:C:2019:685, bod 15). Podle názoru Komise Soudní dvůr v této judikatuře zavedl paralelu mezi čl. 263 šestým pododstavcem SFEU a článkem 297 SFEU v tom smyslu, že vyhlášení dotyčného aktu představuje počátek lhůty pro podání žaloby jen tehdy, když je podmínkou vstupu tohoto aktu v platnost a když je stanoveno samotnou Smlouvou.

52

Tento závěr podle ní potvrzuje doslovný, kontextuální a teleologický výklad čl. 263 šestého pododstavce SFEU.

53

Ke znění tohoto ustanovení Komise uvádí, že s výjimkou německé verze jsou pojmy „vyhlášení“ a „oznámení“ použity v čl. 263 šestém pododstavci SFEU i v článku 297 SFEU, což dokládá, že mezi oběma ustanoveními existuje paralela.

54

K duchu a účelu článku 263 šestého pododstavce SFEU uvádí, že lhůty pro podání žaloby stanovené v tomto ustanovení jsou součástí cíle právní jistoty. Kdyby měl akt v úmyslu napadnout jednotlivec, měl by tak učinit v zásadě ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy mu bylo oznámeno konečné znění obsahu daného aktu. Naproti tomu u aktů s obecnou působností, které nemají adresáty, je tímto dnem den jejich vyhlášení v Úředním věstníku. U aktů, v nichž je jejich adresát uveden, je tímto dnem den jejich oznámení tomuto adresátovi. Jen výjimečně a podpůrně může u aktu, jenž nemá být vyhlášen ani oznámen, být dnem zahajujícím běh lhůty pro podání žaloby den, kdy se o něm dotyčná osoba dozvěděla. Paralela mezi čl. 263 šestým pododstavcem SFEU a článkem 297 SFEU tak zajišťuje, že pozdější vyhlášení aktu v Úředním věstníku pro informaci nevede k prodloužení lhůty pro podání žaloby, potažmo k právní nejistotě.

55

Ve druhé řadě zveřejnění rozhodnutí Komise ukončit formální vyšetřovací řízení v Úředním věstníku nelze považovat za „vyhlášení“ ve smyslu čl. 297 odst. 2 druhého pododstavce SFEU. Nepředstavuje tedy počátek běhu lhůty pro podání žaloby.

56

Toto rozhodnutí je totiž určeno dotyčnému členskému státu a oznámeno je jen jemu. Podle čl. 297 odst. 2 třetího pododstavce SFEU nabývá účinků tímto oznámením, a nikoli zveřejněním v Úředním věstníku, jehož cílem je jen informovat veřejnost, včetně příjemců podpory, od kterých by měl dotyčný členský stát získat tuto podporu zpět ještě před zveřejněním rozhodnutí. Kromě toho uvedené zveřejnění vyplývá nikoli ze Smlouvy o FEU, nýbrž z článku 32 nařízení 2015/1589 vykládaného ve spojení s bodem 39 jeho odůvodnění. Za těchto podmínek je pro určení počátku lhůty pro podání žaloby, kterou má podnik-příjemce k napadení rozhodnutí o ukončení formálního vyšetřovacího řízení, třeba vycházet z toho, kdy se o tomto rozhodnutí skutečně dozvěděl. Jen v případě, že se dotyčný o daném aktu prokazatelně nedozví dříve, bude na základě právní fikce za datum, kdy se o něm skutečně dozvěděl, považován den jeho zveřejnění v Úředním věstníku.

57

Ve třetí řadě vznáší Komise řadu argumentů, které podle ní podporují její výklad čl. 263 šestého pododstavce SFEU.

58

Zaprvé s oporou v systematice tohoto ustanovení tvrdí, že vyhlášení a oznámení aktu jsou si rovnocenné a seznámení se s ním je událostí podpůrnou ve vztahu k prvním dvěma. Tento vztah subsidiarity je výkladem, který podal Tribunál, narušen, protože kdyby zveřejnění ve smyslu článku 32 nařízení 2015/1598 bylo rovnocenné vyhlášení ve smyslu čl. 297 odst. 1 SFEU, musela by lhůta pro podání žaloby začít běžet, a to i ve vztahu k dotyčnému členskému státu navzdory oznámení, dnem tohoto zveřejnění.

59

Zadruhé má Komise za to, že výklad podaný Tribunálem vede k nerovnosti zbraní mezi podniky, od nichž je podpora získávána zpět, a jejich konkurenty, kteří podporu neobdrželi. Zatímco první skupina podniků zpravidla obdrží od dotyčného členského státu kopii rozhodnutí, druhá skupina podniků bude muset vyčkat zveřejnění rozhodnutí v Úředním věstníku podle článku 32 nařízení 2015/1589, takže skutečné lhůty pro podání žaloby budou pro tyto podniky odlišné. Takový výklad by vedl i k nerovnosti mezi Komisí a podniky, od kterých musí být podpora získána zpět. Komise má totiž na přípravu žalobní odpovědi dva měsíce, kdežto podniky by v důsledku takového výkladu disponovaly delší dobou na přípravu žaloby.

60

Zatřetí Tribunál vycházel z nesprávného výkladu rozsudku ze dne 10. března 1998, Německo v. Rada (C‑122/95, EU:C:1998:94). Na rozdíl od sporného rozhodnutí totiž v rozhodnutí dotčeném ve věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek, nebyl určen žádný adresát.

61

Začtvrté bod 38 napadeného rozsudku, ve kterém Tribunál uvedl, že AZ mohla subjektivně očekávat zveřejnění sporného rozhodnutí v Úředním věstníku, je v rozporu s kogentní povahou lhůt pro podání žaloby.

62

Spolková republika Německo namítá, že první důvod vedlejších kasačních opravných prostředků není opodstatněný. AZ navrhuje, aby byl tento důvod vedlejších kasačních opravných prostředků zčásti odmítnut jako nepřípustný a zčásti zamítnut jako neopodstatněný.

Závěry Soudního dvora

–

K přípustnosti prvního důvodu vedlejších kasačních opravných prostředků

63

Z ustálené judikatury vyplývá, že Soudnímu dvoru, jehož pravomoc je ve vztahu ke kasačnímu opravnému prostředku omezena, sice nelze předložit spor širšího rozsahu než spor, který projednával Tribunál (rozsudek ze dne 1. června 1994, Komise v. Brazzelli Lualdi a další, C‑136/92 P, EU:C:1994:211, bod 59), avšak to nic nemění na tom, že navrhovatel může vznést kasační opravný prostředek tak, že před Soudním dvorem uvede důvody vyplývající ze samotného napadeného rozsudku a směřující ke zpochybnění jeho právní opodstatněnosti (rozsudky ze dne 29. listopadu 2007, Stadtwerke Schwäbisch Hall a další v. Komise, C‑176/06 P, EU:C:2007:730, bod 17, jakož i ze dne 26. února 2020, ESVČ v. Alba Aguilera a další, C‑427/18 P, EU:C:2020:109, bod 54).

64

V rámci prvního důvodu vedlejších kasačních opravných prostředků Komise zpochybňuje, jak Tribunál posoudil námitku nepřípustnosti, kterou před ním vznesla a která vycházela z opožděnosti žaloby podané AZ. Skutečnost, že se v tomto rámci dovolává dřívější judikatury, které se nedovolávala v řízení před Tribunálem, tak představuje pouhé rozšíření její argumentace, což musí být prohlášeno za přípustné (obdobně viz rozsudky ze dne 19. května 1983, Verros v. Parlament, 306/81, EU:C:1983:143, bod 9; ze dne 26. dubna 2007, Alcon v. OHIM, C‑412/05 P, EU:C:2007:252, bod 40, a ze dne 5. března 2024, Kočner v. Europol, C‑755/21 P, EU:C:2024:202, bod 41).

65

Z toho vyplývá, že na rozdíl od toho, co tvrdí AZ, je tento důvod vedlejších kasačních opravných prostředků přípustný v celém rozsahu.

–

K opodstatněnosti prvního důvodu vedlejších kasačních opravných prostředků

66

V rámci prvního důvodu vedlejších kasačních opravných prostředků Komise zpochybňuje opodstatněnost závěrů Tribunálu uvedených v bodech 36 až 43 napadeného rozsudku. Má za to, že na rozdíl od toho, co Tribunál v těchto bodech rozhodl, lhůta pro podání žaloby na neplatnost sporného rozhodnutí v případě AZ neběžela ode dne zveřejnění uvedeného rozhodnutí v Úředním věstníku, nýbrž ode dne, kdy se AZ o tomto rozhodnutí skutečně dozvěděla.

67

V tomto ohledu je třeba konstatovat, že Tribunál v bodech 36 až 43 napadeného rozsudku zamítl námitku nepřípustnosti vznesenou Komisí a vycházející z údajně opožděného podání žaloby na neplatnost sporného rozhodnutí AZ.

68

Z bodů 36 až 38 tohoto rozsudku vykládaných společně vyplývá, že Tribunál měl za to, že lhůta pro podání žaloby začala v projednávaných věcech běžet ode dne zveřejnění sporného rozhodnutí v Úředním věstníku, ke kterému došlo dne 16. ledna 2019, a shledal, že tato lhůta byla dodržena.

69

Na podporu tohoto závěru Tribunál v bodě 37 napadeného rozsudku připomenul, že kritérium data seznámení se s aktem jakožto počátku lhůty pro podání žaloby je ve vztahu ke kritériím data vyhlášení či zveřejnění aktu nebo data jeho oznámení kritériem podpůrným. Zároveň v bodě 38 téhož rozsudku zdůraznil, že zveřejnění sporného rozhodnutí nebylo podmínkou pro to, aby nabylo účinku, a v Úředním věstníku bylo zveřejněno na základě čl. 32 odst. 3 nařízení 2015/1589, takže AZ mohla legitimně očekávat, že toto rozhodnutí bude zveřejněno.

70

V této souvislosti je třeba připomenout, že podle čl. 263 šestého pododstavce SFEU „[ž]aloby uvedené v tomto článku musí být podány ve lhůtě dvou měsíců, a to podle okolností ode dne vyhlášení příslušného aktu, ode dne jeho oznámení navrhovateli nebo ode dne, kdy se o něm navrhovatel dozvěděl“.

71

Z formulace tohoto ustanovení, zejména z výrazů „podle okolností“ a „nebo“, jasně vyplývá, že počátek lhůty pro podání žaloby se určuje v závislosti na dotčené situaci a že tři kritéria, na jejichž základě může tato lhůta začít běžet, jsou hierarchicky seřazena.

72

Lhůta pro podání žaloby na neplatnost tedy začíná běžet primárně od vyhlášení či zveřejnění aktu nebo ode dne jeho oznámení žalobci. Tato dvě kritéria jsou si v rámci systematiky citovaného ustanovení rovnocenná v tom smyslu, že žádné z těchto kritérií není ve vztahu ke druhému podpůrné (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. května 2017, Portugalsko v. Komise, C‑339/16 P, EU:C:2017:384, bod 38).

73

Naproti tomu kritérium data seznámení se s aktem jakožto počátku lhůty pro podání žaloby má, jak správně podotkl Tribunál v bodě 37 napadeného rozsudku, podpůrnou povahu ve vztahu ke kritériím data vyhlášení či zveřejnění aktu nebo data jeho oznámení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. března 1998, Německo v. Rada, C‑122/95, EU:C:1998:94, bod 35), což ostatně není v projednávaných věcech zpochybňováno.

74

V projednávaných věcech bylo sporné rozhodnutí, kterým bylo ukončeno formální vyšetřovací řízení týkající se státní podpory, určené, podle údajů v něm obsažených, dotyčnému členskému státu, a sice Spolkové republice Německo, a bylo tomu členskému státu oznámeno v souladu s čl. 297 odst. 2 třetím pododstavcem SFEU. Zároveň bylo toto rozhodnutí na základě čl. 32 odst. 3 nařízení 2015/1589 zveřejněno v Úředním věstníku.

75

V takovém případě z judikatury Soudního dvora vyplývá, že adresátovi aktu, jemuž měl být akt oznámen, a sice dotyčnému členskému státu, začíná lhůta pro podání žaloby na neplatnost běžet ode dne tohoto oznámení, a to i když je tento akt také zveřejněn v Úředním věstníku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. května 2017, Portugalsko v. Komise, C‑339/16 P, EU:C:2017:384, bod 37).

76

Naproti tomu z doslovného, teleologického a kontextuálního výkladu čl. 263 šestého pododstavce SFEU ve spojení s judikaturou Soudního dvora vyplývá, že ostatním zúčastněným stranám, jako je AZ, začíná lhůta pro podání žaloby na neplatnost běžet ode dne zveřejnění aktu v Úředním věstníku, a to i tehdy, kdy základem pro takové zveřejnění není čl. 297 odst. 2 druhý pododstavec SFEU, nýbrž ustanovení sekundárního práva, jako je čl. 32 odst. 3 nařízení 2015/1589.

77

Zaprvé je totiž třeba konstatovat, že znění čl. 263 šestého pododstavce SFEU odkazuje na „vyhl[ašová]ní“ či zveřejňování aktů obecně (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. září 2013, PPG a SNF v. ECHA, C‑625/11 P, EU:C:2013:594, bod 31). Ve formulaci tohoto ustanovení není uvedený pojem spojen s žádnou konkrétní podmínkou, zejména co do právního základu publikační povinnosti

78

V této souvislosti je pravda, jak tvrdí Komise, že Soudní dvůr zejména rozhodl, že pojem „vyhlášení“ ve smyslu čl. 263 šestého pododstavce SFEU označuje takové vyhlášení či zveřejnění v Úředním věstníku, které je podmínkou pro vstup aktu v platnost a je stanoveno Smlouvou o FEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. května 2017, Portugalsko v. Komise, C‑339/16 P, EU:C:2017:384, bod 36; usnesení ze dne 31. ledna 2019, Iordăchescu v. Parlament a další, C‑426/18 P, EU:C:2019:89, bod 22, a ze dne 5. září 2019, Fryč v. Komise, C‑230/19 P, EU:C:2019:685, bod 15).

79

Z toho ovšem nelze, ačkoli má Komise opačný názor, vyvodit, že by se pojem „vyhlášení“ ve smyslu čl. 263 šestého pododstavce SFEU omezoval jen na tento případ.

80

Judikaturu citovanou v bodě 78 tohoto rozsudku nelze totiž vykládat izolovaně, protože je součástí judikatury Soudního dvora vykládající pojem „vyhlášení“ ve smyslu čl. 263 šestého pododstavce SFEU široce. Pod tento pojem tak spadá, vedle případu uvedeného v bodě 78 výše, i zveřejnění napadeného aktu v Úředním věstníku, jehož základem je nikoli povinnost uložená Smlouvou, nýbrž buď ustálená praxe orgánů Evropské unie (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. března 1998, Německo v. Rada, C‑122/95, EU:C:1998:94, body 36 a 39), nebo takové ustanovení sekundárního práva, jako je čl. 32 odst. 3 nařízení 2015/1589 (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 25. listopadu 2008, S.A.BA.R. v. Komise, C‑501/07 P, EU:C:2008:652, bod 23), anebo dokonce i zveřejnění na internetových stránkách orgánu, instituce nebo jiného subjektu Unie, pokud je stanoveno sekundárním právem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. září 2013, PPG a SNF v. ECHA, C‑625/11 P, EU:C:2013:594, body 30 až 32).

81

Zadruhé k cílům čl. 263 šestého pododstavce SFEU je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury mají lhůty pro podání žaloby stanovené v tomto ustanovení kogentní povahu, takže účastníci řízení ani soud s nimi nemohou disponovat. Byly zavedeny s cílem zachovat právní jistotu tím, že se zamezí neomezenému zpochybňování unijních aktů zakládajících právní účinky, a bránit jakékoli diskriminaci nebo jakémukoli svévolnému zacházení při výkonu spravedlnosti (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 12. prosince 1967, Muller-Collignon v. Komise, 4/67, EU:C:1967:51, s. 479; ze dne 23. ledna 1997, Coen, C‑246/95, EU:C:1997:33, bod 21; usnesení ze dne 16. listopadu 2010, Internationale Fruchtimport Gesellschaft Weichert v. Komise, C‑73/10 P, EU:C:2010:684, bod 52, a ze dne 31. ledna 2019, Iordăchescu v. Parlament a další, C‑426/18 P, EU:C:2019:89, bod 21).

82

U takového rozhodnutí, jako je sporné rozhodnutí, kterým se ukončuje formální vyšetřovací řízení týkající se státní podpory, je přitom patrné, že na rozdíl od data, kdy se žalobce o aktu dozvěděl, lze datum zveřejnění aktu v Úředním věstníku v zájmu právní jistoty objektivně a s jistotou doložit ve vztahu ke všem zúčastněným stranám, jimž akt nebyl oznámen. V tomto ohledu je bezvýznamné, že se tyto zúčastněné strany mohly o tomto aktu dozvědět před jeho zveřejněním.

83

To ostatně vysvětluje, proč má v obecné systematice čl. 263 šestého pododstavce SFEU a v zájmu právní jistoty datum vyhlášení či zveřejnění přednost před datem seznámení se s aktem, které je, jak bylo připomenuto v bodě 73 tohoto rozsudku, podpůrným kritériem pro určení počátku lhůty pro podání žaloby. S Komisí, která de facto navrhuje obrátit vztah mezi těmito dvěma kritérii uvedenými v čl. 263 šestém pododstavci SFEU, se tedy nelze ztotožnit.

84

Výklad provedený v bodech 76 a 80 tohoto rozsudku navíc může, ačkoli Komise tvrdí opak, zabránit jakékoli diskriminaci nebo jakémukoli svévolnému zacházení při výkonu spravedlnosti, a tím zajistit rovnosti zbraní příjemců státní podpory a konkurenčních podniků. Všem zúčastněným stranám totiž lhůta pro podání žaloby začíná běžet v týž den, a sice v den zveřejnění rozhodnutí v Úředním věstníku. Dále se Komise vzhledem k tomu, že je autorkou takového rozhodnutí a odpovídá za jeho zveřejnění v Úředním věstníku, nemůže platně dovolávat údajné nerovnosti zbraní ve svůj neprospěch.

85

Co se zatřetí kontextu týče, ani struktura Smluv není oporou pro Komisí prosazovanou těsnou paralelu mezi pojmem „vyhlášení“ použitým v čl. 263 šestém pododstavci SFEU a pojmem „vyhlášení“ použitým v čl. 297 odst. 2 druhém pododstavci SFEU. V tomto ohledu postačí totiž konstatovat, že i když jsou tato dvě ustanovení součástí hlavy I části šesté Smlouvy o FEU, předmět jejich úpravy není týž. První ze zmíněných ustanovení je totiž součástí kapitoly 1 věnované orgánům, a konkrétně oddílu 5 věnovaného Soudnímu dvoru Evropské unie, kdežto druhé z nich je součástí kapitoly 2 věnované unijním právním aktům a postupům jejich přijímání.

86

Ze všech těchto důvodů je třeba dospět k závěru, že Tribunál v bodech 36 až 43 napadeného rozsudku správně rozhodl, že lhůta pro podání žaloby začala pro AZ běžet dnem zveřejnění sporného rozhodnutí v Úředním věstníku.

87

První důvod vedlejších kasačních opravných prostředků musí proto být jako neopodstatněný zamítnut.

Ke druhému důvodu vedlejších kasačních opravných prostředků

Argumentace účastnic řízení

88

V rámci druhého důvodu vzneseného na podporu vedlejších kasačních opravných prostředků Komise vytýká Tribunálu, že se v bodě 41 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení.

89

Tribunál závěrem vysloveným v onom bodě 41, a sice že „nebylo prokázáno, že se v projednávané věci [AZ] ‚věrohodně‘ seznámila s[e sporným] rozhodnutím“ před jeho zveřejněním, zkreslil skutkový stav a důkazy. S ohledem na skutečnosti uvedené Komisí před Tribunálem je totiž zjevné, že AZ se dozvěděla o existenci sporného rozhodnutí před jeho zveřejněním v Úředním věstníku, nejpozději dne 21. září 2018.

90

Spolková republika Německo má za to, že první důvod vedlejších kasačních opravných prostředků není opodstatněný a druhý důvod vedlejších kasačních opravných prostředků je pro účely rozhodnutí o řečených kasačních opravných prostředcích irelevantní. AZ považuje druhý důvod vedlejších kasačních opravných prostředků za nepřípustný a v každém případě za neopodstatněný.

Závěry Soudního dvora

91

Tribunál v bodě 41 napadeného rozsudku poukázal na to, že „v každém případě nebylo prokázáno, že se v projednávané věci [AZ] ‚věrohodně‘ seznámila s[e sporným] rozhodnutím“.

92

V této souvislosti výraz „v každém případě“ napovídá tomu, že jde o obiter dictum napadeného rozsudku. Podle ustálené judikatury přitom argumenty směřující proti doplňujícímu odůvodnění rozhodnutí Tribunálu nemohou vést ke zrušení tohoto rozhodnutí, a jsou tedy irelevantní (rozsudek ze dne 21. prosince 2023, United Parcel Service v. Komise, C‑297/22 P, EU:C:2023:1027, bod 55 a citovaná judikatura).

93

Druhý důvod vedlejších kasačních opravných prostředků musí proto být jako irelevantní zamítnut, aniž je nutné rozhodovat o jeho přípustnosti.

94

V důsledku toho je třeba vedlejší kasační opravné prostředky zamítnout v celém rozsahu.

K hlavním kasačním opravným prostředkům

95

AZ na podporu kasačního opravného prostředku ve věci C‑792/21 P uplatňuje formálně čtyři důvody. S důvody kasačního opravného prostředku, které označuje jako první a druhý, ovšem nakládá společně a nečiní mezi nimi žádný rozdíl. Je tedy třeba mít za to, že fakticky uplatňuje AZ tři důvody kasačního opravného prostředku. První důvod kasačního opravného prostředku, který je rozčleněn do čtyř částí, vychází z porušení práva být vyslechnut a povinnosti uvést odůvodnění. Druhý důvod kasačního opravného prostředku, který lze rozčlenit na čtyři části, vychází z porušení čl. 107 odst. 1 SFEU. Třetí důvod kasačního opravného prostředku vychází z porušení zásady nediskriminace.

96

Spolková republika Německo, podporovaná AZ, uplatňuje na podporu kasačního opravného prostředku ve věci C‑793/21 P jediný důvod, který vychází z porušení čl. 107 odst. 1 SFEU. Tento důvod se v podstatě shoduje s první, druhou a třetí částí druhého důvodu vzneseného AZ, podporovanou Spolkovou republikou Německo, na podporu kasačního opravného prostředku ve věci C‑792/21 P.

K prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑792/21 P

Argumentace účastnic řízení

97

V rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku AZ tvrdí, že Tribunál porušil její právo být vyslechnuta, povinnost uvést odůvodnění napadeného rozsudku, článek 47 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 6 odst. 1 první větu evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950.

98

Tento důvod je rozčleněn do čtyř částí.

99

V rámci první části AZ vytýká Tribunálu, že nedodržel svou povinnost uvést odůvodnění a porušil její právo být vyslechnuta, když v bodě 8 napadeného rozsudku dospěl ke zjevně nesprávnému závěru, že síťové poplatky, které se vztahovaly na spotřebitele mimo špičku, byly vypočítány podle „metodiky fyzické cesty“. Na rozdíl od toho, co Tribunál uvedl v řečeném bodě, a jak AZ podtrhla již v prvním stupni, StromNEV 2005 pro spotřebitele mimo špičku nikdy nestanovilo výpočet poplatku podle metodiky fyzické cesty. Tribunál v tomto ohledu v bodech 117 a 127 napadeného rozsudku pochopil argumentaci AZ nesprávně. Kdyby Tribunál tento argument AZ zohlednil správně, nehledal by při určování relevantního právního rámce oporu jen v individuálních síťových poplatcích podle § 19 odst. 2 první věty StromNEV 2005.

100

V rámci druhé části AZ vytýká Tribunálu, že v bodech 12, 68 a 101 napadeného rozsudku nezohlednil její argumentaci týkající se stanovení výše sporného příplatku. Tribunál nesprávně vycházel ze zásady, že tato výše byla pro rok 2012 vypočítána a stanovena rozhodnutím BNetzA z roku 2011, z čehož v bodě 100 napadeného rozsudku vyvodil nesprávný závěr o existenci státní kontroly nad tímto příplatkem. AZ je přitom toho názoru, že výpočet a stanovení výše tohoto příplatku spadá do prostoru pro rozhodování provozovatelů sítí, a že tento příplatek nepodléhá žádné státní kontrole ani regulaci.

101

V rámci třetí části AZ vytýká Tribunálu, že v bodech 95 a 96 napadeného rozsudku nezohlednil její argumentaci týkající se neproplacení ztráty všech příjmů a veškerých nákladů souvisejících se sporným osvobozením. Tím Tribunál porušil svou povinnost uvést odůvodnění a právo AZ být vyslechnuta. Kdyby Tribunál tuto argumentaci AZ zohlednil, musel by shledat, že sporný příplatek nepředstavuje daň.

102

V rámci čtvrté části AZ vytýká Tribunálu, že v bodě 76 napadeného rozsudku nezohlednil její argumentaci týkající neplatnosti rozhodnutí BNetzA z roku 2011. Tribunál ve svém závěru, že toto rozhodnutí bylo skutečně uplatňováno a mohlo vyvolávat účinky po celou dobu předcházející jeho zrušení, resp. prohlášení jeho protiprávnosti, vycházel z nesprávného výkladu vnitrostátního práva. Podle AZ bylo totiž toto rozhodnutí zrušeno se zpětnou účinností k 1. lednu 2012, takže bylo neplatné od samého počátku.

103

Komise navrhuje, aby byl první důvod kasačního opravného prostředku zčásti odmítnut jako nepřípustný a v každém případě v celém rozsahu zamítnut jako neopodstatněný.

Závěry Soudního dvora

104

V rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku AZ v zásadě vytýká Tribunálu, že porušil její právo být vyslechnuta a svou povinnost uvést odůvodnění napadeného rozsudku, když řádně nezohlednil některé argumenty, které předložila. Tato opomenutí vedla navíc k nesprávnému posouzení německého práva a sporného příplatku.

105

V tomto ohledu je třeba v první řadě připomenout, že povinnost uvést odůvodnění, kterou má Tribunál na základě článku 36 ve spojení s čl. 53 prvním pododstavcem statutu Soudního dvora Evropské unie, Tribunálu ukládá, aby jasně a jednoznačně uvedl své úvahy, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí rozhodnutí, a Soudní dvůr mohl vykonat soudní přezkum (rozsudek ze dne 14. října 2010, Deutsche Telekom v. Komise, C‑280/08 P, EU:C:2010:603, body 135 a 136 a citovaná judikatura).

106

Tato povinnost ovšem Tribunálu neukládá, aby podal vyčerpávající vysvětlení ke každé jednotlivé úvaze uvedené stranami sporu. Odůvodnění tedy může být implicitní za podmínky, že zúčastněným osobám umožní seznámit se s důvody, o které se Tribunál opírá, a Soudnímu dvoru disponovat poznatky dostatečnými k tomu, aby mohl provést přezkum v rámci kasačního opravného prostředku (rozsudek ze dne 30. listopadu 2016, Komise v. Francie a Orange, C‑486/15 P, EU:C:2016:912, bod 80 a citovaná judikatura).

107

V projednávané věci je v souvislosti s první částí tohoto důvodu kasačního opravného prostředku třeba konstatovat, že bod 8 napadeného rozsudku spadá nikoli do odůvodnění, na základě kterého Tribunál rozhodl o žalobních důvodech a argumentech účastnic řízení, nýbrž do shrnutí skutkového stavu sporu. Dále k bodům 117 a 127 napadeného rozsudku je nutno podotknout, že tyto body obsahují shrnutí některých argumentů vznesených AZ před Tribunálem, které Tribunál v bodech 128 až 132 téhož rozsudku projednal a s odůvodněním zamítl, a to vzhledem k judikatuře, kterou připomněl v bodech 122 až 125 uvedeného rozsudku. Tvrzení o tom, že v bodě 8 napadeného rozsudku došlo k porušení povinnosti uvést odůvodnění, je tedy zčásti irelevantní a zčásti neopodstatněné.

108

Ke druhé, třetí a čtvrté části tohoto důvodu kasačního opravného prostředku je třeba podotknout, že Tribunál v bodech 53 až 115 napadeného rozsudku projednal a s odůvodněním zamítl druhou část prvního žalobního důvodu AZ, která vycházela z neexistence podpory poskytnuté ze státních prostředků. V tomto kontextu rozhodl o několika argumentech AZ a zejména v bodech 76 a 90 téhož rozsudku zamítl její argument vycházející z neplatnosti rozhodnutí BNetzA z roku 2011, v bodech 95 a 96 argument vycházející z neexistence plného vyrovnání ztrát a v bodě 101 argument týkající se stanovení výše sporného příplatku.

109

Z toho vyplývá, že Tribunál na rozdíl od toho, co tvrdí AZ, tím, že tyto argumenty řádně nezohlednil, neporušil svou povinnost uvést odůvodnění. Tvrzení AZ o porušení jejího práva být vyslechnuta je založeno na předpokladu, že Tribunál nezohlednil její argumenty, musí proto rovněž být zamítnuto.

110

Pokud AZ pod záminkou údajného porušení povinnosti uvést odůvodnění patrně tvrdí, že Tribunál měl uvedeným argumentům vyhovět, je třeba konstatovat, že se zde jedná o otázku odlišnou od otázky porušení povinnosti uvést odůvodnění, a sice o otázku opodstatněnosti odůvodnění (obdobně viz rozsudek ze dne 30. listopadu 2016, Komise v. Francie a Orange, C‑486/15 P, EU:C:2016:912, bod 79).

111

Ve druhé řadě v souvislosti s argumenty poukazujícími na pochybení Tribunálu při rozboru německého práva je třeba připomenout, že z čl. 256 odst. 1 druhého pododstavce SFEU a čl. 58 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie vyplývá, že kasační opravný prostředek je omezen na právní otázky. Ke zjištění a posouzení relevantního skutkového stavu, jakož i k hodnocení důkazů, je tedy příslušný pouze Tribunál. Posuzování těchto skutečností a hodnocení těchto důkazů tedy s výhradou případu jejich zkreslení nepředstavuje právní otázku, která by jako taková podléhala přezkumu Soudního dvora v rámci kasačního opravného prostředku (rozsudek ze dne 4. března 2021, Komise v. Fútbol Club Barcelona, C‑362/19 P, EU:C:2021:169, bod 46 a citovaná judikatura).

112

Pokud jde tedy o přezkum, v rámci kasačního opravného prostředku, závěrů Tribunálu týkajících se vnitrostátního práva, které v oblasti státních podpor představují posouzení skutkového stavu, Soudní dvůr je oprávněn pouze ověřit, zda došlo ke zkreslení tohoto práva (rozsudky ze dne 3. dubna 2014, Francie v. Komise, C‑559/12 P, EU:C:2014:217, bod 79, jakož i ze dne 14. prosince 2023, Komise v. Amazon.com a další, C‑457/21 P, EU:C:2023:985, bod 20 a citovaná judikatura). Zkreslení musí zjevně vyplývat z písemností ve spise, aniž je nutné provést nové posouzení skutkového stavu a důkazů (rozsudek ze dne 3. dubna 2014, Francie v. Komise, C‑559/12 P, EU:C:2014:217, bod 80).

113

Namítá-li navrhovatel, že Tribunál zkreslil skutkový stav nebo důkazy, musí na základě článku 256 SFEU, čl. 58 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie a čl. 168 odst. 1 písm. d) jednacího řádu Soudního dvora přesně uvést skutečnosti, které Tribunál zkreslil, a prokázat pochybení v analýze, která podle něj vedla Tribunál ke zkreslení (rozsudky ze dne 30. listopadu 2016, Komise v. Francie a Orange, C‑486/15 P, EU:C:2016:912, bod 99 a citovaná judikatura, a ze dne 28. dubna 2022, Yieh United Steel v. Komise, C‑79/20 P, EU:C:2022:305, bod 53).

114

V projednávané věci je zaprvé pravda, že způsob, jakým Tribunál v bodě 8 napadeného rozsudku prezentuje německé právo, je do jisté míry nepřesný. Na rozdíl od toho, co by z tohoto bodu mohlo plynout, byly před zavedením sporného osvobození metodikou fyzické cesty vypočítány jen individuální poplatky pro spotřebitele základního zatížení, a nikoli poplatky účtované spotřebitelům mimo špičku. AZ se nicméně v rámci tohoto důvodu kasačního opravného prostředku nepodařilo prokázat, že by tato nepřesnost v rekapitulaci skutkového stavu sporu měla vliv na posouzení opodstatněnosti žaloby provedené Tribunálem.

115

Zadruhé je stran zbývající části třeba konstatovat, že AZ neprokázala, že by došlo ke zkreslení vnitrostátního práva, skutkových okolností a její argumentace před Tribunálem. Omezila se totiž v podstatě na pouhá tvrzení, jejichž cílem bylo v obecné rovině zpochybnit některé jeho závěry.

116

Ve třetí řadě argument týkající se neúčinnosti rozhodnutí BNetzA z roku 2011 bude vzhledem k tomu, že souvisí s argumentací, kterou AZ předkládá v rámci druhé části druhého důvodu kasačního opravného prostředku, projednán v rámci řečené druhé části.

117

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy a s výhradou vyjádřenou v předchozím bodě tohoto rozsudku je třeba první důvod kasačního opravného prostředku ve věci C‑792/21 P zamítnout jako zčásti irelevantní a zčásti neopodstatněný.

K první, druhé a třetí části druhého důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑792/21 P a k jedinému důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑793/21 P

118

AZ a Spolková republika Německo vytýkají Tribunálu, že porušil čl. 107 odst. 1 SFEU, neboť dospěl k nesprávnému závěru, že sporné osvobození představuje podporu poskytnutou ze „státních prostředků“ ve smyslu tohoto ustanovení.

119

Jejich argumentace pokrývá v podstatě tři otázky, z nichž první se týká právního kritéria umožňujícího posoudit existenci opatření poskytnutého ze „státních prostředků“, druhá existence povinného odvodu a třetí státní kontroly.

K právnímu kritériu umožňujícímu posoudit existenci opatření poskytnutého ze „státních prostředků“

–

Argumentace účastnic řízení

120

AZ v rámci první části druhého důvodu kasačního opravného prostředku a Spolková republika Německo v rámci první části jediného důvodu kasačního opravného prostředku vytýkají Tribunálu, že při posuzování otázky, zda jsou dotčené prostředky státní, uplatnil nesprávné právní kritérium.

121

V první řadě AZ a Spolková republika Německo ve svých písemnostech předložených Soudnímu dvoru zpochybnily bod 77, jakož i body 64 až 66 a 77 napadeného rozsudku s tím, že Tribunál měl nesprávně za to, že pro účely určení, zda jsou prostředky státní, jsou existence povinného odvodu k tíži konečných spotřebitelů nebo zákazníků a existence státní kontroly nad finančními prostředky nebo správci těchto prostředků dva prvky, které „tvoří alternativu“, takže stačí ověřit, zda byl sporný příplatek povinným odvodem obdobným k parafiskální dani. Podle navrhovatelek jsou tato kritéria naopak kumulativní, jak vyplývá z judikatury vycházející zejména z rozsudků ze dne 17. července 2008, Essent Netwerk Noord a další (C‑206/06, EU:C:2008:413, body 66, 69, 70, 72 a 75); ze dne 28. března 2019, Německo v. Komise (C‑405/16 P, EU:C:2019:268, bod 72); ze dne 15. května 2019, Achema a další (C‑706/17, EU:C:2019:407), jakož i ze dne 16. září 2021, FVE Holýšov I a další v. Komise (C‑850/19 P, EU:C:2021:740).

122

Podle Spolkové republiky Německo je navíc tento výklad Tribunálu, vycházející z alternativnosti kritérií, v rozporu s bodem 99 a následujícími napadeného rozsudku, v nichž Tribunál zkoumal existenci státní kontroly, přestože již dospěl k závěru, že existuje povinný odvod.

123

Ve druhé řadě tento přístup Tribunálu nemá podle Spolkové republiky Německo oporu ani v článcích 30 a 110 SFEU, které se týkají především zrušení a zákazu protekcionistických opatření.

124

AZ v tomto ohledu tvrdí, že Tribunál se v bodech 83 a 86 napadeného rozsudku nesprávně zabýval existencí platební povinnosti uživatelů sítí, a nikoli konečného spotřebitele, a v této souvislosti odkázal na pojem „poplatek“ či „zdanění“ ve smyslu článků 30 a 110 SFEU. Sporný příplatek nesplňuje kritéria vyplývající z judikatury Soudního dvora týkající se uvedeného pojmu. Liší se od odvodů dotčených ve věcech, které vedly k citované judikatuře.

125

Ve třetí řadě Spolková republika Německo tvrdí, že výklad čl. 107 odst. 1 SFEU, podle kterého je třeba předpokládat, že každé zdanění má státní původ, bez ohledu na cíle sledované tímto ustanovením, je z právního hlediska nesprávný. Tento výklad by vedl k důsledku, se kterým Smlouvy nepočítají, a sice že by jakákoli regulace tržních cen vedla k využití státních prostředků, a musela by tak být oznámena v souladu s článkem 108 SFEU. Taková regulace přitom spadá do působnosti volného pohybu zboží, a nikoli do působnosti pravidel týkajících se státních podpor.

126

Ve čtvrté řadě AZ tvrdí, že se Tribunál v bodech 101, 104 a 110 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že určení prostředků nařízené státem prokazuje v daném případě existenci státní kontroly.

127

Komise namítá, že první část druhého důvodu kasačního opravného prostředku AZ je zčásti nepřípustná a zčásti neopodstatněná. Má za to, že první část jediného důvodu kasačního opravného prostředku Spolkové republiky Německo je jako taková irelevantní.

–

Závěry Soudního dvora

128

AZ a Spolková republika Německo Tribunálu v podstatě vytýkají, že pro zjištění, zda částky vyplývající ze sporného příplatku pocházejí ze „státních prostředků“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, uplatnil nesprávné právní kritérium.

129

Podle ustálené judikatury platí, že kvalifikace jako „státní podpora“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU předpokládá splnění čtyř podmínek, a sice že existuje státní zásah nebo zásah „ze státních prostředků“, že tento zásah může ovlivnit obchod mezi členskými státy, uvedený zásah poskytuje selektivní výhodu svému příjemci, a tentýž zásah narušuje nebo může narušit hospodářskou soutěž (rozsudek ze dne 12. ledna 2023, DOBELES HES, C‑702/20 a C‑17/21, EU:C:2023:1, bod 31 a citovaná judikatura).

130

U první z těchto podmínek z ustálené judikatury vyplývá, že opatření může být kvalifikováno jako státní zásah nebo jako podpora poskytnutá „ze státních prostředků“, pokud je opatření zaprvé poskytnuto přímo nebo nepřímo z těchto prostředků, a zadruhé je opatření přičitatelné členskému státu (rozsudek ze dne 12. ledna 2023, DOBELES HES, C‑702/20 a C‑17/21, EU:C:2023:1, bod 32 a citovaná judikatura).

131

Konkrétně v souvislosti s podmínkou, aby zvýhodnění bylo poskytnuto „ze státních prostředků“, Soudní dvůr v rámci své judikatury vyvodil dvě kritéria umožňující doložit, že finanční prostředky, jejichž prostřednictvím je na základě vnitrostátních právních předpisů poskytnuta cenová výhoda, jsou „státními prostředky“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. ledna 2023, DOBELES HES, C‑702/20 a C‑17/21, EU:C:2023:1, body 34, 38, 39 a 42).

132

V této souvislosti je třeba v první řadě konstatovat, že finanční prostředky pocházející z daní nebo jiných povinných odvodů podle vnitrostátních právních předpisů, které jsou spravované a rozdělované v souladu s těmito právními předpisy, jsou „státními prostředky“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU (rozsudek ze dne 12. ledna 2023, DOBELES HES, C‑702/20 a C‑17/21, EU:C:2023:1, bod 38).

133

Ve druhé řadě skutečnost, že částky zůstávají neustále pod veřejnou kontrolou, a tudíž jsou k dispozici příslušným vnitrostátním orgánům, stačí k tomu, aby byly kvalifikovány jako „státní prostředky“ ve smyslu tohoto ustanovení (rozsudek ze dne 12. ledna 2023, DOBELES HES, C‑702/20 a C‑17/21, EU:C:2023:1, bod 39 a citovaná judikatura).

134

Kritéria uvedená v bodech 132 a 133 tohoto rozsudku představují alternativní kritéria umožňující určit, že opatření je poskytnuto „ze státních prostředků“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. ledna 2023, DOBELES HES, C‑702/20 a C‑17/21, EU:C:2023:1, bod 42), jak uznaly AZ i Spolková republika Německo na jednání v odpovědi na otázku Soudního dvora na dosah rozsudku ze dne 12. ledna 2023, DOBELES HES (C‑702/20 a C‑17/21, EU:C:2023:1).

135

Z toho zaprvé vyplývá, že se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, když měl v bodech 64 až 66 a 77 napadeného rozsudku za to, skutečnost, že prostředky jsou státní ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, lze doložit dvěma alternativními podmínkami, z nichž jedna se týká existence povinného odvodu k tíži konečných spotřebitelů nebo zákazníků a druhá státní kontroly nad správou systému, a zejména nad finančními prostředky nebo správci těchto prostředků. S ohledem na odpovědi podané AZ a Spolkovou republikou Německo na jednání musí být všechny argumenty směřující ke zpochybnění tohoto závěru odmítnuty.

136

Zadruhé na rozdíl od toho, co tvrdí Spolková republika Německo, nelze Tribunálu vytýkat, že poté, co v bodě 98 napadeného rozsudku konstatoval existenci parafiskální daně, resp. povinného odvodu zahrnujícího použití státních prostředků, považoval za účelné zkoumat v bodech 99 až 112 rozsudku existenci státní kontroly nad prostředky vybranými z titulu sporného příplatku nebo nad provozovateli sítí.

137

Je pravda, že si Tribunál mohl ušetřit zkoumání existence státní kontroly, jelikož obě kritéria, která posuzoval, jsou alternativní. Nic ovšem nebránilo tomu, aby Tribunál zejména z důvodů řádného výkonu spravedlnosti rozvedl pro úplnost svou argumentaci úvahami o existenci státní kontroly, stejně jako dříve Soudní dvůr v bodě 41 rozsudku ze dne 12. ledna 2023, DOBELES HES (C‑702/20 a C‑17/21, EU:C:2023:1).

138

Zatřetí pokud Spolková republika Německo tvrdí, že předpoklad, že každé zdanění má státní původ, je v rozporu s cíli čl. 107 odst. 1 SFEU, je třeba konstatovat, že její argumentace je založena na nesprávném východisku a výkladu napadeného rozsudku.

139

Jak totiž vyplývá z bodu 132 tohoto rozsudku, „státními prostředky“ ve smyslu tohoto ustanovení mohou být nikoli finanční prostředky pocházející z jakéhokoli poplatku či zdanění, ale jen ty, které pocházejí z povinného odvodu stanoveného vnitrostátními právními předpisy a na základě těchto předpisů spravovaného a rozdělovaného. Kromě toho se Tribunál zabýval, jak vyplývá z bodů 77 a 78 napadeného rozsudku, právě ověřováním toho, zda byl sporný příplatek uložen státem a zda byl v plném rozsahu přenesen zákonnou povinností na konečné poplatníky tohoto příplatku.

140

Začtvrté je k argumentaci AZ a Spolkové republiky Německo ohledně článků 30 a 110 SFEU třeba konstatovat, že Tribunál v bodě 86 napadeného rozsudku, v obiter dicti uvedeném výrazem „[k]romě toho“, judikaturu týkající se těchto ustanovení zohlednil. Vyvodil z ní, že postavení poplatníka poplatku není významné, pokud se poplatek týká dotčeného výrobku nebo činnosti nezbytné ve vztahu k tomuto výrobku. Dodal, že rozhodující skutečností v tomto ohledu je nikoli to, že entity, které poplatek vybraly, jsou pouze povinné provést nákup ze svých vlastních finančních prostředků, ale že jsou státem zmocněny ke správě státních prostředků.

141

Vzhledem k tomu, že řečený bod obsahuje obiter dictum, je argumentace spočívající v jeho kritice irelevantní.

142

V každém případě je nutno konstatovat, že Tribunál odkázal na judikaturu k článkům 30 a 110 SFEU nikoli pro účely posouzení sporného příplatku vzhledem k některému z těchto ustanovení, ale proto, aby podpořil své závěry stran tohoto příplatku vzhledem k čl. 107 odst. 1 SFEU. Nelze mu vytýkat, že by si spletl dva odlišné právní režimy založené jeden na dvou prvně uvedených ustanoveních Smlouvy o FEU a druhý na třetím z nich.

143

Zapáté k argumentu AZ, jehož podstatou je tvrzení, že o poplatek či zdanění se může jednat jen tehdy, je-li jeho poplatníkem konečný spotřebitel, je třeba konstatovat, že tento argument se týká konkrétně posouzení existence povinného odvodu. Vzhledem k tomu, že tohoto posouzení se týká druhá část druhého důvodu kasačního opravného prostředku AZ, bude tento argument projednán v rámci této druhé části.

144

Zašesté k argumentům AZ uvedeným na podporu zpochybnění bodů 101, 104 a 110 napadeného rozsudku je třeba shledat, že tyto body se stejně jako tyto argumenty týkají způsobu, jakým Tribunál posoudil existenci státní kontroly. Vzhledem k tomu, že tohoto posouzení se týká třetí část druhého důvodu kasačního opravného prostředku AZ, je na tomto místě třeba odkázat na projednání řečené třetí části níže.

145

Z výše uvedených důvodů vyplývá, s výhradami vyjádřenými v bodech 143 a 144 tohoto rozsudku, že první část druhého důvodu kasačního opravného prostředku AZ a první část jediného důvodu kasačního opravného prostředku Spolkové republiky Německo je třeba zamítnout jako zčásti irelevantní a zčásti neopodstatněné.

K existenci povinného odvodu

–

Argumentace účastnic řízení

146

AZ v rámci druhé části druhého důvodu kasačního opravného prostředku a Spolková republika Německo v rámci druhé části jediného důvodu kasačního opravného prostředku tvrdí, že Tribunál v bodech 68 a 75 až 115 napadeného rozsudku nesprávně uplatnil čl. 107 odst. 1 SFEU, když sporný příplatek kvalifikoval jako parafiskální daň nebo povinný odvod.

147

AZ zaprvé tvrdí, že Tribunál nezohlednil vnitrostátní právo, když nesprávně konstatoval existenci povinnosti provozovatelů sítí vybírat sporný příplatek. Pro tyto účely Tribunál nesprávně vycházel jen z rozhodnutí BNetzA z roku 2011. Toto rozhodnutí ovšem bylo německými soudy prohlášeno nejen za protiprávní, ale dokonce za neplatné od samého počátku, takže na rozdíl od toho, co Tribunál rozhodl v bodě 76 napadeného rozsudku, nemohlo vyvolávat účinky. Tribunál v tomto ohledu nesprávně považoval argument AZ uvedený v její odpovědi na otázky Tribunálu za opožděný. Podle AZ bylo třeba posoudit fungování mechanismu sporného příplatku podle StromNEV 2013, použitelného se zpětnou účinností od 1. ledna 2012 v návaznosti na zrušení § 19 odst. 2 věty sedmé StromNEV 2011. Tato nařízení spolkové vlády přitom nestanovila ani povinnost provozovatelů sítí vybírat sporný příplatek, ani nezmocňovala BNetzA, aby těmto provozovatelům takovou povinnost uložila ona. Ani rozsudek Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) ze dne 6. října 2015, na který Tribunál poukázal v bodě 85 napadeného rozsudku, nestanoví žádnou povinnost tohoto druhu.

148

Zadruhé AZ tvrdí, že vnitrostátní právo neobsahuje žádnou povinnost platit sporný příplatek ani pro uživatele sítí, které Tribunál nesprávně označil za „konečné spotřebitele“, ani pro konečné spotřebitele v pravém slova smyslu. I za předpokladu, že by rozhodnutí BNetzA z roku 2011 ukládalo provozovatelům sítí povinnost vybírat tento příplatek, taková povinnost nemůže na rozdíl od toho, co Tribunál rozhodl v bodech 85, 88 a 90 napadeného rozsudku, stačit k tomu, aby uživatelé sítí měli symetrickou povinnost tento příplatek platit. Platební povinnost mohla být stanovena pouze na základě individuálně sjednané smlouvy, jelikož v letech 2012 a 2013 neplatila zákonná povinnost týkající se zavedení nebo obsahu smluvní povinnosti přenést sporný příplatek na uživatele sítí. AZ je toho názoru, že ve skutečnosti bylo na každém dodavateli elektřiny jakožto uživateli sítí, aby sporný příplatek přenesl na konečné spotřebitele, čímž se Tribunál nezabýval. I kdyby se všichni dodavatelé rozhodli systematicky přenášet tento příplatek na konečného spotřebitele, nestačila by taková praxe k závěru o existenci zákonné povinnosti.

149

Zatřetí má AZ za to, že na rozdíl od toho, co Tribunál uvedl v bodech 91 až 96 napadeného rozsudku, provozovatelé sítí nedostávali plné vyrovnání ztrát příjmů a nákladů vzniklých v důsledku sporného osvobození. Konkrétně v případě platební neschopnosti spotřebitele základního zatížení, na nějž by se toto osvobození navzdory nesplnění podmínek vztahovalo, by rozhodnutí BNetzA z roku 2011 i tehdy platný právní rámec vylučovaly vyrovnání ztrát z pohledávek provozovatele sítí vůči takovému spotřebiteli. Tribunál navíc zkreslil vnitrostátní právní kontext, když v bodě 96 napadeného rozsudku odmítl argument AZ vycházející ze skutečnosti, že provozovatelé uzavřené distribuční soustavy utrpěli v důsledku sporných osvobození ztrátu příjmů.

150

Podobně i Spolková republika Německo tvrdí, že Tribunál zejména v bodech 78, 83, 84 a 86 napadeného rozsudku nesprávně konstatoval, že vztah mezi dodavatelem a konečným spotřebitelem elektřiny není rozhodující pro učinění závěru o existenci povinného odvodu, a to z toho důvodu, který je nesprávný, že sporný příplatek není vybírán ze spotřeby elektřiny, nýbrž z užívání sítě. V bodech 85 a 87 až 90 téhož rozsudku Tribunál nesprávně a bez jakéhokoli odůvodnění zmínil odvodovou povinnost, z níž nesprávně vyvodil povinnost platit sporný příplatek na základě vnitrostátního zákona. Vzhledem k tomu, že neexistuje žádná zákonná povinnost platit tento příplatek, mohl být příplatek vybírán toliko na základě občanskoprávních norem. Argumentace Tribunálu, která vedla k uvedenému konstatování a k uvedenému vývodu, je v rozporu s judikaturou Soudního dvora.

151

Komise namítá, že argumenty AZ jsou zčásti nepřípustné, zčásti irelevantní a zčásti neopodstatněné. Má za to, že argumenty předložené Spolkovou republikou Německo vycházejí z nesprávného výkladu napadeného rozsudku a judikatury Soudního dvora a jsou v každém případě irelevantní.

–

Závěry Soudního dvora

152

Jak vyplývá z judikatury citované v bodě 132 tohoto rozsudku, finanční prostředky pocházející z daní nebo jiných povinných odvodů podle vnitrostátních právních předpisů, které jsou spravované a rozdělované v souladu s těmito právními předpisy, jsou „státními prostředky“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.

153

V projednávaných věcech Tribunál poté, co v bodech 78 až 97 napadeného rozsudku analyzoval sporný příplatek, dospěl v bodě 98 téhož rozsudku k závěru, že tento příplatek znamená použití státních prostředků. Na podporu tohoto závěru uvedl, že rozhodnutí BNetzA z roku 2011 ukládalo provozovatelům distribuční soustavy povinnost vybírat sporný příplatek od uživatelů soustavy a převádět odpovídající příjmy provozovatelům přenosové soustavy. Měl rovněž za to, že mechanismus tohoto příplatku zajišťoval provozovatelům sítí plné vyrovnání ztráty příjmu, kterou utrpěli z důvodu sporného osvobození, jelikož výše uvedeného příplatku byla přizpůsobena částce zdrojů požadovaných v důsledku řečeného osvobození. Zdůraznil také, že tato částka byla stanovena podle metodiky stanovené rozhodnutím BNetzA z roku 2011 s tím, že pro rok 2012 byla počáteční výše tohoto příplatku stanovena tímto rozhodnutím.

154

AZ a Spolková republika Německo tyto závěry zpochybňují třemi okruhy argumentů.

155

V první řadě AZ vytýká Tribunálu, že vyvodil povinnost vybírat sporný příplatek z rozhodnutí BNetzA z roku 2011, přestože německé soudy toto rozhodnutí prohlásily za neplatné a legislativní rámec nezmocňoval BNetzA k uložení takové povinnosti.

156

V tomto ohledu Tribunál zaprvé v bodech 76 a 90 napadeného rozsudku konstatoval, že argumenty vycházející z neúčinnosti rozhodnutí BNetzA z roku 2011 byly před ním vzneseny opožděně.

157

Toto konstatování netrpí žádným nesprávným právním posouzením.

158

Je totiž nesporné, že AZ tyto argumenty uplatnila před Tribunálem teprve ve fázi odpovědi na otázky položené Tribunálem. Tyto argumenty navíc nelze považovat za rozšíření prvního žalobního důvodu, vycházejícího z neexistence státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, jelikož tento žalobní důvod jako takový nezpochybňuje, že rozhodnutí BNetzA z roku 2011 vyvolávalo účinky, ale směřuje ke zpochybnění závěrů, které Komise z tohoto rozhodnutí vyvodila. Tribunál proto správně uplatnil ustanovení čl. 84 odst. 1 svého jednacího řádu, když konstatoval, že tyto argumenty jsou nepřípustné z důvodu opožděnosti.

159

Zadruhé je třeba pro každý případ uvést, že argumenty reprodukované v bodě 155 tohoto rozsudku nemohou obstát.

160

Případná protiprávnost režimu podpory, zejména vzhledem k vnitrostátnímu právu, ani jeho zrušení nezbavuje totiž tento režim jeho povahy „státní podpory“, protože tento režim, navzdory své protiprávnosti či svému zrušení, v praxi vyvolával účinky (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 3. března 2005, Heiser, C‑172/03, EU:C:2005:130, bod 38, jakož i ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Aer Lingus a Ryanair Designated Activity, C‑164/15 P a C‑165/15 P, EU:C:2016:990, bod 69), jak Tribunál správně rozhodl v bodech 76 a 90 napadeného rozsudku. Ostatně, jak Tribunál rovněž správně uvedl v bodě 76 tohoto rozsudku, účinnost pravidel v oblasti státních podpor by byla výrazně narušena, kdyby jejich použití mohlo být vyloučeno na základě pouhé skutečnosti, že podpora, která byla v praxi uplatňována, byla později prohlášena za neplatnou od samého počátku. V tomto ohledu je tedy irelevantní, že případné zrušení režimu podpor je retroaktivní, protože po určitou dobu byl režim v praxi skutečně uplatňován (obdobně viz rozsudek ze dne 6. listopadu 2012, Komise v. Maďarsko, C‑286/12, EU:C:2012:687, body 44 a 45).

161

K rozsudku Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) ze dne 6. října 2015, zmíněnému v bodě 85 napadeného rozsudku, je třeba zdůraznit, že se Tribunál omezil na uvedení, že tento německý soud měl za to, že sporný příplatek představoval poplatek, prostřednictvím kterého měla být pokryta ztráta příjmu utrpěná provozovateli sítí. Z toho vyplývá, že pokud AZ vytýká Tribunálu, že z tohoto rozsudku nesprávně vyvodil existenci povinnosti vybírat sporný příplatek, je její argument založen na nesprávném výkladu napadeného rozsudku.

162

Ve druhé řadě AZ a Spolková republika Německo tvrdí, že Tribunál nesprávně konstatoval existenci povinnosti platit sporný příplatek na straně konečných spotřebitelů, které nadto nesprávně definoval tak, že zahrnují uživatele sítí.

163

Zaprvé stran určení konečných poplatníků sporného příplatku měl Tribunál v bodě 83 napadeného rozsudku za to, že se tento příplatek týkal jen vztahu mezi provozovateli sítí a uživateli sítí, jelikož byl vybírán nikoli v důsledku spotřeby elektřiny, nýbrž v důsledku užívání sítě. V bodě 84 rozsudku z toho vyvodil, že otázka, zda byli dodavatelé elektřiny zase povinni přenést uvedený příplatek na konečné spotřebitele elektřiny, je irelevantní. Měl totiž za to, že konečnými poplatníky příplatku byli uživatelé sítí, tedy sami dodavatelé a koneční spotřebitelé přímo připojení do sítě, a nikoli ostatní koneční spotřebitelé.

164

V této souvislosti je třeba konstatovat, že závěr, že sporný příplatek je vybírán v důsledku užívání sítě, i závěr, že za uživatele sítí je třeba považovat i konečné spotřebitele, spadají do posouzení skutkového stavu. V souladu s judikaturou připomenutou v bodě 111 tohoto rozsudku přitom Soudnímu dvoru nepřísluší takové posouzení přezkoumávat, není-li namítáno zkreslení.

165

Zadruhé v souvislosti s platební povinností na straně uživatelů sítí z bodů 85 a 87 až 89 napadeného rozsudku vyplývá, že se Tribunál ztotožnil s posouzením Komise, podle kterého rozhodnutí BNetzA z roku 2011 ukládalo provozovatelům distribuční soustavy povinnost vybrat a přenést sporný příplatek a stanovilo, že příjmy z tohoto příplatku budou měsíčně převáděny jednotlivým provozovatelům přenosové soustavy. Na základě toho dospěl k závěru, že sporný příplatek zavedený správním orgánem prostřednictvím regulačního opatření byl pro uživatele sítí závazný.

166

Podle judikatury Soudního dvora, která upřesňuje kritérium připomenuté v bodech 132 a 152 tohoto rozsudku, se částky vyplývající z příplatku k ceně uloženého státem odběratelům elektřiny podobají dani, která zatěžuje elektřinu, a pocházejí ze „státních prostředků“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU. Finanční prostředky mohou být považovány za „státní“ tehdy, pokud pocházejí z povinných příspěvků uložených právními předpisy dotyčného členského státu a jsou spravované a rozdělované v souladu s těmito právními předpisy, a to bez ohledu na to, zda mechanismus financování spadá v úzkém slova smyslu do kategorie odvodu daňové povahy ve vnitrostátním právu. Naproti tomu nestačí, aby provozovatelé sítí přenesli do prodejní ceny elektřiny svým koncovým zákazníkům dodatečné náklady způsobené jejich povinností vykupovat elektřinu vyrobenou z určitých zdrojů energie za sazby stanovené zákonem, jestliže tato kompenzace vyplývá nikoli ze zákonné povinnosti, nýbrž pouze z praxe. V takovém případě by totiž odvod nemohl být považován za povinný (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. ledna 2023, DOBELES HES, C‑702/20 a C‑17/21, EU:C:2023:1, body 34 až 37 a citovaná judikatura).

167

V projednávaných věcech ze skutkových zjištění učiněných Tribunálem vyplývá, že Soudnímu dvoru nepřísluší přezkoumávat, zda rozhodnutí BNetzA z roku 2011 skutečně ukládalo provozovatelům distribuční soustavy povinnost vybírat sporný příplatek od uživatelů sítí. S ohledem na skutková zjištění učiněná Tribunálem v bodech 12, 68 a 94 napadeného rozsudku je rovněž nesporné, že Soudnímu dvoru nepřísluší přezkoumávat, zda toto rozhodnutí stanovilo metodiku, podle které musí výši sporného příplatku stanovovat každoročně provozovatelé přenosové soustavy.

168

S ohledem na judikaturu připomenutou v bodě 166 tohoto rozsudku je přitom třeba mít za to, že částky pocházející z povinného odvodu, který je, stejně jako sporný příplatek, uložen regulačním opatřením, v němž jsou identifikovány entity, byť soukromé, pověřené výběrem tohoto odvodu od poplatníků, rovněž identifikovaných tímto opatřením, a jež vymezuje metodiku pro stanovení výše řečeného odvodu a jeho každoroční aktualizaci, pocházejí ze „státních prostředků“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU. Konkrétně vzhledem k tomu, že základem tohoto odvodu je regulační opatření, které ukládá provozovatelům sítí povinnost jej vybírat, nelze tvrdit, že uvedený odvod vychází z pouhé praxe.

169

V tomto ohledu je bezvýznamné, že regulační opatření stanoví jen povinnost vybírat sporný příplatek, která spočívá na provozovatelích sítí, aniž výslovně popisuje povinnost platit tento příplatek, jež by spočívala na uživatelích sítí. Užitečný účinek zákonné povinnosti vybírat uvedený příplatek s sebou totiž nutně nese symetrickou povinnost poplatníků tento poplatek platit.

170

Ve třetí řadě v souvislosti zaprvé s náhradou nákladů způsobených sporným osvobozením Tribunál s odkazem na rozhodnutí BNetzA z roku 2011 učinil v bodech 91, 92 a 95 napadeného rozsudku závěr, v němž se ztotožnil se závěrem, jejž učinila Komise ve sporném rozhodnutí a podle něhož mechanismus sporného příplatku zajišťoval provozovatelům sítí plné vyrovnání ztráty příjmu, kterou utrpěli v důsledku sporného osvobození, jelikož výše uvedeného příplatku byla přizpůsobena částce zdrojů požadovaných v důsledku tohoto osvobození.

171

Závěr, podle kterého metodika pro stanovení výše sporného příplatku stanovená rozhodnutím BNetzA z roku 2011 měla umožnit pokrýt veškeré náklady spojené se sporným osvobozením, přitom spadá do skutkového posouzení Tribunálem, které v souladu s judikaturou připomenutou v bodě 111 tohoto rozsudku nepřísluší Soudnímu dvoru přezkoumávat ve fázi kasačního opravného prostředku, není-li namítáno zkreslení.

172

Zadruhé v souvislosti se ztrátami příjmů z důvodu platební neschopnosti, které hospodářsky nesou provozovatelé distribuční soustavy, Tribunál v bodě 95 napadeného rozsudku konstatoval, že taková ztráta nepředstavuje ztrátu příjmů ve smyslu dotčeného režimu a je odůvodněna tím, že vztahy mezi provozovateli sítí a konečnými poplatníky sporného příplatku jsou soukromoprávní.

173

Z judikatury Soudního dvora přitom plyne, že finanční prostředky pocházející z povinných příspěvků uložených právními předpisy státu, které jsou spravované a rozdělované v souladu s těmito právními předpisy, lze považovat za „státní prostředky“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, i když jsou spravovány subjekty, které jsou od veřejné moci oddělené (rozsudky ze dne 19. prosince 2013, Association Vent De Colère! a další, C‑262/12, EU:C:2013:851, bod 25, a ze dne 15. května 2019, Achema a další, C‑706/17, EU:C:2019:407, bod 54).

174

Pokud tedy takové entity, stejně jako provozovatelé sítí, podléhají povinnosti vybírat dotčené odvody, nebrání okolnost, že vztahy mezi těmito provozovateli a konečnými poplatníky sporného příplatku jsou soukromoprávní, tomu, aby finanční prostředky pocházející z tohoto příplatku byly považovány za státní prostředky. Totéž platí pro okolnost, že ztráty příjmů, včetně nedoplatků na sporném příplatku, nesou v případě platební neschopnosti uvedení provozovatelé.

175

V tomto ohledu je pravda, jak tvrdí AZ, že se její argumentace před Tribunálem týkala nikoli pohledávek odpovídajících nedoplatkům na sporném příplatku, nýbrž pohledávek odpovídajících nedoplatkům na síťových poplatcích od uživatele, který neoprávněně využíval sporného osvobození v průběhu daného roku a octl se v neschopnosti doplatit dlužné síťové poplatky později. Takové pohledávky ovšem, jak tvrdí Komise, patří k obchodním pohledávkám vyplývajícím ze soukromoprávních vztahů, podobně jako pohledávky odpovídající nedoplatkům na sporném příplatku. Argumentace AZ tedy, z důvodů uvedených v bodech 173 a 174 tohoto rozsudku, každopádně nemohla obstát, takže toto pochybení Tribunálu je irelevantní.

176

Zatřetí u uzavřených distribučních soustav měl Tribunál v bodě 96 napadeného rozsudku za to, že provozovatelé uzavřené distribuční soustavy nejsou „provozovateli sítí“ ve smyslu zákona o kombinované výrobě tepla a elektřiny a spornému příplatku podléhají stejně jako koneční spotřebitelé elektřiny.

177

Je přitom nutno konstatovat, že AZ věcně nezpochybňuje žádný z těchto dvou důvodů a jen – aniž prokázala, že by Tribunál zkreslil skutkové okolnosti a vnitrostátní právní předpisy – tvrdí, že provozovatelům uzavřené distribuční soustavy vznikly v souvislosti se sporným osvobozením ztráty příjmů. Takovou argumentaci je tedy nutné odmítnout jako nepřípustnou ve stadiu kasačního opravného prostředku.

178

Začtvrté pokud AZ v rámci třetí části prvního důvodu kasačního opravného prostředku, kterou je třeba projednat nyní, tvrdí, že Tribunál nezohlednil její argument týkající se neproplacení „jiných nákladů“ spojených se sporným osvobozením, postačí uvést, že takový argument v její žalobě nefiguroval. Tribunálu tudíž nelze vytýkat, že jej řádně nezohlednil.

179

S ohledem na výše uvedené důvody je třeba druhou část druhého důvodu kasačního opravného prostředku AZ zčásti odmítnout jako nepřípustnou a zčásti zamítnout jako zčásti irelevantní a zčásti neopodstatněnou. Druhou část jediného důvodu kasačního opravného prostředku Spolkové republiky Německo je třeba zamítnout jako neopodstatněnou.

Ke státní kontrole

–

Argumentace účastnic řízení

180

AZ v rámci třetí části druhého důvodu kasačního opravného prostředku a Spolková republika Německo v rámci třetí části jediného důvodu kasačního opravného prostředku Tribunálu v podstatě vytýkají, že se dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že prostředky pocházející ze sporného příplatku podléhají státní kontrole.

181

Komise namítá, že argumenty AZ jsou zčásti nepřípustné, zčásti irelevantní a zčásti neopodstatněné. Má za to, že třetí část jediného důvodu kasačního opravného prostředku Spolkové republiky Německo je neopodstatněná a v každém případě irelevantní.

–

Závěry Soudního dvora

182

Jak vyplývá z judikatury citované v bodech 131 až 134 tohoto rozsudku, existence daní nebo jiných povinných odvodů podle vnitrostátních právních předpisů, které jsou spravované a rozdělované v souladu s těmito právními předpisy, a existence státní kontroly nad dotčenými částkami jsou dvě alternativní kritéria umožňující identifikovat „státní prostředky“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.

183

V projednávaných věcech Tribunál v bodě 98 napadeného rozsudku konstatoval, že sporný příplatek představuje parafiskální daň nebo povinný odvod a znamená použití „státních prostředků“ ve smyslu této judikatury. Jak vyplývá z bodů 152 až 179 tohoto rozsudku, AZ ani Spolková republika Německo neprokázaly, že by toto konstatování Tribunálu bylo stiženo nesprávným právním posouzením.

184

Uvedené konstatování je přitom samo o sobě dostatečné k tomu, aby bylo možné mít za to, že dotčené opatření bylo poskytnuto ze „státních prostředků“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, aniž je třeba zkoumat, zda dotčené částky byly pod státní kontrolou.

185

Třetí část druhého důvodu kasačního opravného prostředku AZ a třetí část jediného důvodu kasačního opravného prostředku Spolkové republiky Německo jsou tudíž irelevantní.

186

Ze všech výše uvedených důvodů a s ohledem na výhrady vyjádřené v bodě 145 tohoto rozsudku vyplývá, že první, druhou a třetí část druhého důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑792/21 P i jediný důvod kasačního opravného prostředku ve věci C‑793/21 P je třeba zamítnout v celém rozsahu.

Ke čtvrté části druhého důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑792/21 P

Argumentace účastnic řízení

187

AZ tvrdí, že se Tribunál v bodech 8 a 128 až 131 napadeného rozsudku při určování referenčního rámce, který Komise zvolila pro účely analýzy selektivity sporného opatření, dopustil nesprávného právního posouzení.

188

Zaprvé měl Tribunál nesprávně za to, že Komise nevycházela jen ze zvláštních síťových poplatků podle § 19 odst. 2 StromNEV 2011. Měl dospět k závěru, že Komise měla koumat všechny zvláštní síťové poplatky, včetně síťových poplatků uvedených v § 19 odst. 1 a 3 StromNEV 2011, což neučinila.

189

Zadruhé Tribunál nesprávně vyložil vnitrostátní právo, když při určování referenčního rámce dospěl k mylnému závěru, že síťové poplatky jsou srovnatelné. Na rozdíl od toho, co uvedl, se ale poplatky pro spotřebitele mimo špičku nevypočítávají podle metodiky fyzické cesty.

190

Podle Komise je tato část tohoto důvodu kasačního opravného prostředku zčásti nepřípustná a v celém rozsahu neopodstatněná.

Závěry Soudního dvora

191

Podle ustálené judikatury z článku 256 SFEU, čl. 58 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie a čl. 169 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora vyplývá, že kasační opravný prostředek musí přesným způsobem uvádět kritizované části rozsudku, jehož zrušení je navrhováno, jakož i právní argumenty, kterými je tento návrh konkrétně podpořen. Kasační opravný prostředek, který se omezuje na zopakování žalobních důvodů a argumentů, které již byly předloženy Tribunálu, a vůbec neuvádí argumentaci, která by specificky určila nesprávné právní posouzení, jímž má být stižen napadený rozsudek, tento požadavek nesplňuje. Takový kasační opravný prostředek totiž ve skutečnosti představuje návrh směřující k dosažení prostého nového přezkumu žaloby podané Tribunálu, což je mimo pravomoc Soudního dvora (rozsudek ze dne 22. září 2020, Rakousko v. Komise, C‑594/18 P, EU:C:2020:742, bod 91 a citovaná judikatura).

192

Prvním argumentem vzneseným na podporu této části tohoto důvodu se přitom AZ v podstatě omezuje na převzetí výtky vznesené před Tribunálem, aniž uvedla konkrétní důvody, proč se Tribunál měl v bodech 128 až 131 napadeného rozsudku dopustit nesprávného právního posouzení. Tento argument je proto nepřípustný.

193

U druhého argumentu vzneseného AZ na podporu této části druhého důvodu kasačního opravného prostředku je nutno uznat, jak bylo uvedeno v bodě 114 tohoto rozsudku, že bod 8 napadeného rozsudku je do jisté míry nepřesný. V odůvodnění uvedeném v bodech 128 až 131 napadeného rozsudku není ovšem nic, na základě čeho by bylo možno usuzovat, že by tato nepřesnost měla vliv na závěr o srovnatelnosti síťových poplatků vymezujících referenční rámec. AZ sice tvrdí opak, ale nepodařilo se jí ho prokázat. Její argument je tedy neopodstatněný.

194

Ze všech těchto důvodů je třeba čtvrtou část druhého důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑792/21 P zčásti odmítnout jako nepřípustnou a zčásti zamítnout jako neopodstatněnou.

195

Druhý důvod vznesený na podporu tohoto kasačního opravného prostředku je tudíž třeba zamítnout v celém rozsahu.

Ke třetímu důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑792/21 P

Argumentace účastnic řízení

196

V rámci třetího důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑792/21 P AZ namítá porušení zásady nediskriminace, kterého se měl Tribunál dopustit v bodě 141 napadeného rozsudku. Tribunál nezohlednil rozdílné zacházení vyplývající z příkazu k navrácení podpory v souvislosti s uplatňováním přechodného režimu. Závěr Tribunálu, že tento režim není v projednávaném případě relevantní, je odůvodněna odkazem na bod 132 uvedeného rozsudku. Podle AZ je přitom nepochopitelné, že Tribunál právní situaci, která panovala v okamžiku přijetí sporného rozhodnutí, neposuzoval vzhledem k uvedenému režimu. Okolnost, že tento režim nebyl oznámen Komisi, není přesvědčivým důvodem k tomu, aby se jím odmítal zabývat. Kdyby Tribunál shledal uvedený režim jako relevantní a projednal argumentaci AZ, dospěl by stran existence diskriminace k odlišnému závěru.

197

Komise tvrdí, že tento důvod kasačního opravného prostředku je nejen nepřípustný, ale také irelevantní a v každém případě neopodstatněný.

Závěry Soudního dvora

198

Úvodem je třeba konstatovat, že na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, je tento důvod kasačního opravného prostředku přípustný. AZ totiž v tomto důvodu kasačního opravného prostředku Tribunálu v podstatě vytýká, že porušil zásadu nediskriminace, když v bodě 141 ve spojení s bodem 132 napadeného rozsudku odmítl její argumenty vycházející z diskriminační povahy příkazu k navrácení podpory. I když AZ v argumentaci opakuje některé argumenty, které již uplatnila před Tribunálem, nic to nemění na tom, že konkrétně kritizuje důvody, ze kterých Tribunál odmítl relevanci těchto argumentů.

199

Předně je třeba poukázat na to, že Tribunál zamítl uvedené argumenty AZ v bodě 141 ve spojení s bodem 132 napadeného rozsudku. V tomto ohledu uvedl, že jakýkoli odkaz na přechodný režim, který nebyl předmětem sporného rozhodnutí a který se nevztahuje na spotřebitele základního zatížení, na něž se vztahuje toto rozhodnutí, je v rámci přezkumu legality režimu založeného na sporných opatřeních irelevantní. Přechodný režim navíc nebyl Komisi oznámen.

200

Tento závěr netrpí žádným nesprávným právním posouzením.

201

Podle judikatury Soudního dvora je totiž zrušení protiprávní podpory prostřednictvím jejího navrácení logickým důsledkem konstatování její protiprávnosti a vede k obnovení stavu před poskytnutím podpory (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. prosince 2005, Unicredito Italiano, C‑148/04, EU:C:2005:774, bod 113, jakož i ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Aer Lingus a Ryanair Designated Activity, C‑164/15 P a C‑165/15 P, EU:C:2016:990, bod 116). V souvislosti s navracením protiprávní podpory je tedy třeba se vrátit nikoli k právní úpravě účinné v okamžiku přijetí sporného rozhodnutí, jak tvrdí AZ, nýbrž k právní úpravě účinné před poskytnutím této podpory.

202

Judikatura, na niž poukazuje AZ a podle níž musí být legalita rozhodnutí v oblasti státních podpor posuzována unijním soudem v závislosti na informacích, které mohla mít Komise k dispozici v okamžiku, kdy jej přijala (rozsudek ze dne 7. února 1979, Francie v. Komise, 15/76 a 16/76, EU:C:1979:29, bod 7), není v tomto ohledu relevantní. Tato judikatura se totiž týká jiné otázky, než která je projednávána v rámci tohoto důvodu kasačního opravného prostředku, a sice otázky, na základě jakých skutkových okolností může být přezkoumávána legalita napadeného aktu.

203

K tomu je třeba doplnit, že podle judikatury Soudního dvora se příjemci protiprávní podpory, kteří ji musí vrátit, zjevně nenacházejí ve stejné situaci, jako osoby, které nebyly příjemci podpory a jichž se navrácení netýká, čímž nevzniká otázka odlišného zacházení ve srovnatelných situacích v rozporu se zásadou rovného zacházení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Aer Lingus a Ryanair Designated Activity, C‑164/15 P a C‑165/15 P, EU:C:2016:990, bod 117).

204

Z toho vyplývá – aniž je dotčena otázka, zda je přechodný režim jako takový slučitelný s unijním právem, která je pro tuto věc irelevantní – že třetí důvod kasačního opravného prostředku AZ ve věci C‑792/21 P musí být zamítnut jako neopodstatněný.

205

Vzhledem k tomu, že všechny důvody vznesené na podporu hlavních kasačních opravných prostředků ve věcech C‑792/21 P a C‑793/21 P byly zamítnuty, je v celém rozsahu třeba zamítnout i tyto kasační opravné prostředky jako takové.

K nákladům řízení

206

Podle čl. 184 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora platí, že není-li kasační opravný prostředek opodstatněný, Soudní dvůr rozhodne o nákladech řízení. Podle čl. 138 odst. 1 a 2 tohoto jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě čl. 184 odst. 1 tohoto jednacího řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval, a je-li neúspěšných účastníků řízení více, rozhodne Soudní dvůr o rozdělení nákladů řízení.

207

V projednávaném případě neměla AZ úspěch co do hlavního kasačního opravného prostředku ve věci C‑792/21 P a Spolková republika Německo co do hlavního kasačního opravného prostředku ve věci C‑793/21 P a Komise neměla úspěch co do vedlejších kasačních opravných prostředků v obou těchto věcech.

208

Za těchto podmínek budou okolnosti projednávaných věcí spravedlivě zohledněny rozhodnutím, že každá z účastnic řízení ponese vlastní náklady řízení.

1)

Hlavní kasační opravné prostředky i vedlejší kasační opravné prostředky se zamítají.

2)

AZ, Spolková republika Německo a Evropská komise ponesou vlastní náklady řízení.