<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?><CONCLUSION NNC="YES" xmlns:fmx="http://opoce" xmlns:xsi="http://www.w3.org/2001/XMLSchema-instance" xsi:noNamespaceSchemaLocation="http://formex.publications.europa.eu/schema/formex-05.58-20161101.xd"><BIB.CONCLUSION><REF.CASE FILE="n.a."><NO.CASE>C-558/18</NO.CASE><NO.CASE>C-563/18</NO.CASE></REF.CASE><NO.CELEX>62018CC0558</NO.CELEX><NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2019:775">EU:C:2019:775</NO.ECLI><NO.SEQ>0001</NO.SEQ><PAGE.FIRST.ECR>1</PAGE.FIRST.ECR><PAGE.SEQ>1</PAGE.SEQ><PAGE.LAST.ECR>27</PAGE.LAST.ECR><PAGE.TOTAL>27</PAGE.TOTAL></BIB.CONCLUSION><CURR.TITLE><PAGE.HEADER><P><HT TYPE="SC">Stanovisko generálního advokáta E. Tančeva – spojené věci C‑558/18 a C‑563/18</HT></P><P><HT TYPE="SC">Miasto Łowicz a Prokurator Generalny (disciplinární režim soudců)</HT></P></PAGE.HEADER></CURR.TITLE><TITLE><TI><P><HT TYPE="UC">Stanovisko generálního advokáta</HT></P><P><HT TYPE="UC">Evgenije Tančeva</HT></P><P>přednesené dne <DATE ISO="20190924">24. září 2019</DATE><NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0001"><P>Původní jazyk: angličtina.</P></NOTE></P></TI><STI><P><HT TYPE="BOLD">Spojené věci C‑558/18 a C‑563/18</HT></P><P>Miasto Łowicz</P><P>proti</P><P>Skarb Państwa – Wojewoda Łódzki <HT TYPE="NORMAL">(C‑558/18),</HT></P><P>za účasti:</P><P>Prokurator Generalny zastępowany przez Prokuraturę Krajową</P><P>(původně Prokuratura Regionalny w Łodzi),</P><P>Rzecznik Praw Obywatelskich</P><P><HT TYPE="NORMAL">[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Sądem Okręgowym w Łodzi (Krajský soud v Lodži, Polsko)]</HT></P><P>a</P><P>Prokurator Generalny zastępowany przez Prokuraturę Krajową</P><P>(původně Prokuratura Okręgowa w Płocku)</P><P>proti</P><P>VX,</P><P>WW,</P><P>XV (C-563/18)</P><P><HT TYPE="NORMAL">[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Sąd Okręgowy w Warszawie (Krajský soud ve Varšavě, Polsko)]</HT></P></STI></TITLE><INTERMEDIATE><INDEX IDX.CLOSE="“" SEPARATOR=" – " IDX.OPEN="„"><KEYWORD>Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce</KEYWORD><KEYWORD>Článek 267 SFEU</KEYWORD><KEYWORD>Přípustnost předběžných otázek</KEYWORD><KEYWORD>Právní stát</KEYWORD><KEYWORD>Článek 2 SEU</KEYWORD><KEYWORD>Článek 19 odst. 1 SEU</KEYWORD><KEYWORD>Zásada účinné soudní ochrany</KEYWORD><KEYWORD>Zásada nezávislosti soudů</KEYWORD><KEYWORD>Vnitrostátní opatření zavádějící režim pro disciplinární řízení proti soudcům</KEYWORD></INDEX></INTERMEDIATE><?PAGE NO="2"?><CONTENTS.CONCLUSION><GR.SEQ LEVEL="1"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="BOLD">I.</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="BOLD">Úvod</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0001"><NO.P>1.</NO.P><TXT>Projednávané věci představují čtvrtou řadu stanovisek, které jsem vypracoval<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0002"><P>Viz stanoviska generálního advokáta E. Tančeva ve věci <REF.DOC.ECR><NAME.CASE>Komise v. Polsko (nezávislost Nejvyššího soudu</NAME.CASE>) (<NO.CASE>C‑619/18</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2019:325">EU:C:2019:325</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>) týkající se snížení věkové hranice pro odchod do důchodu soudců Nejvyššího soudu a přiznání pravomoci prezidentu republiky prodloužit dobu aktivní služby soudců Nejvyššího soudu); ve věci <REF.DOC.ECR><NAME.CASE>Komise v. Polsko (nezávislost obecných soudů</NAME.CASE>) (<NO.CASE>C‑192/18</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2019:529">EU:C:2019:529</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>) týkající se údajné diskriminace na základě pohlaví v důsledku snížení věku odchodu do důchodu rozdílně pro soudkyně a soudce obecných soudů, Nejvyššího soudu a státních zástupců, a pravomoci ministra spravedlnosti prodloužit dobu aktivní služby soudců běžných soudů; a ve spojených věcech <REF.DOC.ECR><NAME.CASE>A. K. a další (nezávislost disciplinární komory Nejvyššího soudu)</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑585/18, C‑624/18 a C‑625/18</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2019:551">EU:C:2019:551</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>) týkající se nezávislosti disciplinární komory Nejvyššího soudu z hlediska změn týkajících se způsobu, jakým jsou jmenováni soudní členové Státní soudní rady.</P></NOTE> v souvislosti s reformou polského soudního systému zavedenou opatřeními přijatými v roce 2017 a která jsou součástí odůvodněného návrhu Komise podle článku 7 odst. 1 SEU týkajícího se právního státu v Polsku<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0003"><P>Návrh rozhodnutí Rady o zjištění zřejmého nebezpečí závažného porušení zásady právního státu ze strany Polské republiky, COM(2017) 835 final, <DATE ISO="20171220">20. prosince 2017</DATE>. V tomto odůvodněném návrhu nesouhlasí Komise zejména s následujícími opatřeními: (1) Ustawa o zmianie ustawy o Krajowej Szkole Sądownictwa i Prokuratury, ustawy – Prawo o ustroju sądów powszechnych oraz niektórych innych ustaw (zákon, kterým se mění zákon o Národní škole soudnictví a státního zastupitelství, zákon o organizaci obecných soudů a některé další zákony) ze dne <DATE ISO="20170511">11. května 2017</DATE> (Dz.U. z 2017 r. poz. 1139, ve znění pozdějších předpisů). (2) Ustawa o zmianie ustawy – Prawo o ustroju sądów powszechnych oraz niektórych innych ustaw (zákon, kterým se mění zákon o organizaci obecných soudů a některé další zákony) ze dne <DATE ISO="20170712">12. července 2017</DATE> (Dz. U. z 2017 r. poz. 1452, ve znění pozdějších předpisů); (3) Ustawa o Sądzie Najwyższym (zákon o Nejvyšším soudu) ze dne <DATE ISO="20171208">8. prosince 2017</DATE> (Dz. U. z 2018 r. poz. 5, ve znění pozdějších předpisů); a (4) Ustawa o zmianie ustawy o Krajowej Radzie Sądownictwa oraz niektórych innych ustaw (zákon, kterým se mění zákon o Státní soudní radě a některé další zákony) ze dne <DATE ISO="20171208">8. prosince 2017</DATE> (Dz. U. z 2018 r. poz. 3, ve znění pozdějších předpisů). Projednávané věci se týkají především dvou posledně uvedených opatření.</P></NOTE>. Změny právních předpisů v tomto členském státě, které mají dopad na nezávislost polského soudnictví, vyvolaly značnou mezinárodní kritiku<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0004"><P>Viz např. Evropská komise pro demokracii prostřednictvím práva (Benátská komise), stanovisko č. 904/2017 ze dne <DATE ISO="20171211">11. prosince 2017</DATE> k návrhu zákona, kterým se mění zákon o Státní soudní radě, k návrhu zákona, kterým se mění zákon o Nejvyšším soudu, jež byly navrženy prezidentem Polska, a k zákonu o organizaci obecných soudů, CDL-AD(2017)031; Organizace spojených národů, Rada pro lidská práva, zpráva zvláštního zpravodaje o nezávislosti soudců a advokátů v Polsku ze dne <DATE ISO="20180405">5. dubna 2018</DATE>, A/HRC/38/38/Add.1; stanovisko Úřadu pro demokratické instituce a lidská práva při Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) k určitým ustanovením návrhu zákona o Nejvyšším soudu Polska (ze dne <DATE ISO="20170926">26. září 2017</DATE>), <DATE ISO="20171113">13. listopadu 2017</DATE>, JUD-POL/315/2017.</P></NOTE> a jsou rovněž předmětem řady případů, které byly předloženy Soudnímu dvoru<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0005"><P>Patří k nim žádosti o rozhodnutí o předběžných otázkách předložené Nejvyšším soudem Polska (C‑522/18, C‑537/18, C‑585/18, C‑624/18, C‑625/18, C‑668/18, C‑487/19 a C‑508/19), Nejvyšším správním soudem Polska (C‑824/18) a nižšími polskými soudy (C‑623/18), společně s dvěma žalobami na nesplnění povinnosti podanými Komisí proti Polsku (C‑619/18 a C‑192/18). V rozsudku ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20190624">24. června 2019</DATE>, <NAME.CASE>Komise v. Polsko (nezávislost Nejvyššího soudu)</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑619/18</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2019:531">EU:C:2019:531</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>), Soudní dvůr uvedl, že opatření snižující věk odchodu do důchodu soudců Nejvyššího soudu a přiznávající pravomoc prezidentu republiky prodloužit dobu aktivní služby soudců Nejvyššího soudu jsou neslučitelná s povinnostmi Polska podle čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, a to pro jejich neslučitelnost se zásadami neodvolatelnosti a nezávislosti soudců, jež jsou chráněny unijním právem.</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0002"><NO.P>2.</NO.P><TXT>V projednávaných věcech se Sąd Okręgowy w Łodzi (Krajský soud v Lodži, Polsko) a Sąd Okręgowy w Warszawie (Krajský soud ve Varšavě, Polsko) dotazují Soudního dvora, zda nový režim disciplinárního řízení proti soudcům v Polsku splňuje požadavky nezávislosti soudů podle druhého pododstavce čl. 19 odst. 1 SEU. A to mimo jiné z hlediska, že podle předkládacích rozhodnutí získal ministr spravedlnosti vliv na zahájení a vedení disciplinárních řízení proti soudcům a zákonodárné orgány získaly vliv na složení Krajowé Rady Sądownictwa (Státní soudní rada), která je orgánem zodpovědným za výběr skupiny soudců, kteří jsou způsobilí být jmenováni do disciplinární komory Nejvyššího soudu, která přezkoumává disciplinární případy týkající se soudců.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0003"><NO.P>3.</NO.P><TXT>Kromě toho vyjadřují předkládající soudy v předkládacích rozhodnutích obavu z odplaty, pokud nerozhodnou ve prospěch Polska, což je obava, která pramení ze zneužití disciplinárního procesu podle nového režimu. Důležité je rovněž to, že soudci předkládajících soudů uvedli, že jsou voláni k odpovědnosti za to, že se rozhodli předložit tyto žádosti o rozhodnutí o předběžných otázkách, a to prostřednictvím vyšetřování, která byla zahájena po podání těchto žádostí, i když disciplinární řízení proti těmto soudcům formálně zahájena nebyla.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0004"><NO.P>4.</NO.P><TXT>Dospěl jsem k závěru, že žádosti o rozhodnutí o předběžných otázkách jsou v projednávaných věcech nepřípustné, neboť Soudní dvůr nemůže vydávat poradní stanoviska k obecným či hypotetickým problémům podle článku 267 SFEU.</TXT></NP.ECR><?PAGE NO="3"?><NP.ECR IDENTIFIER="NP0005"><NO.P>5.</NO.P><TXT>Konkrétně je v předkládacích rozhodnutích (která nejsou ve spisu v odpovídající míře doplněna) nedostatečné vysvětlení vztahu mezi dotčenými opatřeními členského státu a relevantními ustanoveními unijního práva, zejména druhým pododstavcem čl. 19 odst. 1 SEU, který chrání před strukturálními narušeními nezávislosti soudů<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0006"><P>Viz body 92 a 125 tohoto stanoviska.</P></NOTE>, jelikož ukládá členským státům povinnost <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0001" REF.END="QE0001"/>stanovit prostředky nezbytné k zajištění účinné právní ochrany v oblastech pokrytých právem Unie<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0007"><P>Jak jsem uvedl ve svém stanovisku ve věci <REF.DOC.ECR><NAME.CASE>Komise v. Polsko (nezávislost obecných soudů</NAME.CASE>) (<NO.CASE>C‑192/18</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2019:529">EU:C:2019:529</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>), používám pojem <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0002" REF.END="QE0002"/>účinná právní ochrana<QUOT.END REF.START="QS0002" CODE="201C" ID="QE0002"/> v souladu se zněním anglické verze druhého pododstavce čl. 19 odst. 1 SEU, i když uznávám, že Soudní dvůr rozhodl, že dané ustanovení zaručuje <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0003" REF.END="QE0003"/>účinnou soudní ochranu<QUOT.END REF.START="QS0003" CODE="201C" ID="QE0003"/>. Viz např. rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20190624">24. června 2019</DATE>, <NAME.CASE>Komise v. Polsko (nezávislost Nejvyššího soudu)</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑619/18</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2019:531">EU:C:2019:531</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>, zejména body 3, 48 a 54 a citovaná judikatura). Obdobné znění je v někoika jazykových verzích daného ustanovení, jak to ukazuje právě citovaný rozsudek (viz např. maltština: <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0004" REF.END="QE0004"/>protezzjoni legali effettiva<QUOT.END REF.START="QS0004" CODE="201C" ID="QE0004"/> a <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0005" REF.END="QE0005"/>protezzjoni ġudizzjarja effettiva<QUOT.END REF.START="QS0005" CODE="201C" ID="QE0005"/>; polština: <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0006" REF.END="QE0006"/>skutecznej ochrony prawnej<QUOT.END REF.START="QS0006" CODE="201C" ID="QE0006"/> a <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0007" REF.END="QE0007"/>skutecznej ochrony sądowej<QUOT.END REF.START="QS0007" CODE="201C" ID="QE0007"/>), v porovnání s jinými (viz např. holandština: <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0008" REF.END="QE0008"/>daadwerkelijke rechtsbescherming<QUOT.END REF.START="QS0008" CODE="201C" ID="QE0008"/>; francouzština: <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0009" REF.END="QE0009"/>protection juridictionnelle effective<QUOT.END REF.START="QS0009" CODE="201C" ID="QE0009"/>; španělština: <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0010" REF.END="QE0010"/>tutela judicial efectiva<QUOT.END REF.START="QS0010" CODE="201C" ID="QE0010"/>).</P></NOTE><QUOT.END REF.START="QS0001" CODE="201C" ID="QE0001"/>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0006"><NO.P>6.</NO.P><TXT>Jinými slovy, požadavky týkající se obsahu žádostí o rozhodnutí o předběžných otázkách stanovené článkem 94 jednacího řádu Soudního dvora musí být náležitě dodržovány<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0008"><P>Viz např. rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20160705">5. července 2016</DATE>, <NAME.CASE>Ogňanov</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑614/14</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2016:514">EU:C:2016:514</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0019">19</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>) a ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20190502">2. května 2019</DATE>, <NAME.CASE>Asendia Spain</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑259/18</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2019:346">EU:C:2019:346</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0019">19</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>, jak opakovaně rozhodl Soudní dvůr; v tomto případě však dodrženy nebyly. Tyto požadavky jsou rovněž uvedeny v doporučení Soudního dvora pro vnitrostátní soudy o zahajování řízení o předběžné otázce<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0009"><P>Viz např. rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20181213">13. prosince 2018</DATE>, <NAME.CASE>Rittinger a další</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑492/17</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2018:1019">EU:C:2018:1019</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0038">38</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>). Uvedená doporučení jsou zveřejněna v <HT TYPE="ITALIC">Úředním věstníku Evropské unie</HT> (<REF.DOC.OJ COLL="C" NO.OJ="257" PAGE.FIRST="1" DATE.PUB="2018">Úř. věst. 2018, C 257, s. 1</REF.DOC.OJ>) (dále jen <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0011" REF.END="QE0011"/>doporučení Soudního dvora<QUOT.END REF.START="QS0011" CODE="201C" ID="QE0011"/>).</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="1"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="BOLD">II.</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="BOLD">Právní rámec</HT></TXT></NP></TI></TITLE><GR.SEQ LEVEL="2"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="BOLD"><HT TYPE="ITALIC">A.</HT></HT></NO.P><TXT><HT TYPE="BOLD"><HT TYPE="ITALIC">Unijní právo:</HT></HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0007"><NO.P>7.</NO.P><TXT>Druhý pododstavec čl. 19 odst. 1 SEU stanoví:</TXT><P><QUOT.S LEVEL="1"><ALINEA><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0012" REF.END="QE0012"/>Členské státy stanoví prostředky nezbytné k zajištění účinné právní ochrany v oblastech pokrytých právem Unie.<QUOT.END REF.START="QS0012" CODE="201C" ID="QE0012"/></ALINEA></QUOT.S></P></NP.ECR></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="2"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="BOLD"><HT TYPE="ITALIC">B.</HT></HT></NO.P><TXT><HT TYPE="BOLD"><HT TYPE="ITALIC">Polské právo</HT></HT></TXT></NP></TI></TITLE><GR.SEQ LEVEL="3"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="ITALIC">1.</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="ITALIC">Zákon o Nejvyšším soudu z roku 2017</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0008"><NO.P>8.</NO.P><TXT>Článek 3 Ustawa o Sądzie Najwyższym (zákon o Nejvyšším soudu) ze dne <DATE ISO="20171208">8. prosince 2017</DATE> (Dz.U. z 2018 r. poz. 5, 650, 771, 847, 848, 1045 a 1443) (dále jen <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0013" REF.END="QE0013"/>zákon o Nejvyšším soudu z roku 2017<QUOT.END REF.START="QS0013" CODE="201C" ID="QE0013"/>), který vstoupil v platnost dne <DATE ISO="20180403">3. dubna 2018</DATE>, stanoví, že Nejvyšší soud je rozdělen do několika komor, včetně disciplinární komory.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0009"><NO.P>9.</NO.P><TXT>Podle článku 27 zákona o Nejvyšším soudu z roku 2017 platí:</TXT><P><QUOT.S LEVEL="1"><PARAG IDENTIFIER="027.001"><NO.PARAG><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0014" REF.END="QE0014"/>1.</NO.PARAG><ALINEA><P>Disciplinární komora rozhoduje ve věcech:</P><LIST TYPE="ARAB"><ITEM><NP><NO.P>(1)</NO.P><TXT>disciplinárních;</TXT><P><LIST TYPE="alpha"><ITEM><NP><NO.P>(a)</NO.P><TXT>soudců Nejvyššího soudu,</TXT></NP></ITEM><ITEM><NP><NO.P>(b)</NO.P><TXT>projednávaných Nejvyšším soudem v souvislosti s disciplinárními řízeními vedenými podle:</TXT><P>[…]</P><?PAGE NO="4"?><P><LIST TYPE="DASH"><ITEM><P>ustawa z dnia <DATE ISO="19970821">21 sierpnia 1997 r.</DATE> — Prawo o ustroju sądów wojskovych [(Dz.U. z 2017 r. poz. 2243 a 2265 a Dz.U. z 2018 r. poz. 3 a 5) (zákon ze dne <DATE ISO="19970821">21. srpna 1997</DATE>, o organizaci vojenských soudů)];</P></ITEM></LIST></P><P>[…]</P><P><LIST TYPE="DASH"><ITEM><P>ustawa z dnia <DATE ISO="20010727">27 lipca 2001 r.</DATE> — Prawo o ustroju sądów powszechnych [zákon ze dne <DATE ISO="20010727">27. července 2001</DATE>, o organizaci obecných soudů];</P></ITEM></LIST></P><P>[…]</P></NP></ITEM></LIST></P></NP></ITEM></LIST></ALINEA></PARAG><PARAG IDENTIFIER="027.002"><NO.PARAG>2.</NO.PARAG><ALINEA><P>Disciplinární komora se skládá z:</P><LIST TYPE="ARAB"><ITEM><NP><NO.P>(1)</NO.P><TXT>prvního úseku;</TXT></NP></ITEM><ITEM><NP><NO.P>(2)</NO.P><TXT>druhého úseku.</TXT></NP></ITEM></LIST></ALINEA></PARAG><PARAG IDENTIFIER="027.003"><NO.PARAG>3.</NO.PARAG><ALINEA><P>První úsek projednává konkrétně věci:</P><LIST TYPE="ARAB"><ITEM><NP><NO.P>(1)</NO.P><TXT>soudců Nejvyššího soudu;</TXT></NP></ITEM><ITEM><NP><NO.P>(2)</NO.P><TXT>soudců a státních zástupců, týkající se disciplinárních provinění naplňujících znaky skutkové podstaty úmyslných trestných činů, které jsou státním zastupitelstvím stíhány z moci úřední, a provinění uvedených v návrhu podle čl. 97 § 3.</TXT></NP></ITEM></LIST></ALINEA></PARAG><PARAG IDENTIFIER="027.004"><NO.PARAG>4.</NO.PARAG><ALINEA><P>Druhý úsek projednává konkrétně:</P><LIST TYPE="ARAB"><ITEM><NP><NO.P>(1)</NO.P><TXT>odvolání proti rozhodnutím disciplinárních soudů prvního stupně ve věcech soudců i státních zástupců, jakož i proti usnesením a opatřením, která brání vydání rozsudku;</TXT></NP></ITEM><ITEM><NP><NO.P>(2)</NO.P><TXT>kasační stížnosti proti disciplinárním rozhodnutím;</TXT></NP></ITEM><ITEM><NP><NO.P>(3)</NO.P><TXT>odvolání proti rozhodnutím Státní soudní rady.<QUOT.END REF.START="QS0014" CODE="201C" ID="QE0014"/></TXT></NP></ITEM></LIST></ALINEA></PARAG></QUOT.S></P></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0010"><NO.P>10.</NO.P><TXT>Článek 29 zákona o Nejvyšším soudu z roku 2017 stanoví:</TXT><P><QUOT.S LEVEL="1"><ALINEA><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0015" REF.END="QE0015"/>Soudce Nejvyššího soudu jmenuje do funkce prezident Polské republiky na návrh Státní soudní rady.<QUOT.END REF.START="QS0015" CODE="201C" ID="QE0015"/></ALINEA></QUOT.S></P></NP.ECR></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="3"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="ITALIC">2.</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="ITALIC">Zákon o Národní radě soudnictví (dále jen <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0016" REF.END="QE0016"/>NRS<QUOT.END REF.START="QS0016" CODE="201C" ID="QE0016"/>)</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0011"><NO.P>11.</NO.P><TXT>Podle článku 3 Ustawy o Krajowej Radzie Sądownictwa (zákon o Státní soudní radě) ze dne <DATE ISO="20110512">12. května 2011</DATE> (Dz.U. z 2018 r. poz. 389, 848 a 1045) (dále jen <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0017" REF.END="QE0017"/>zákon o NRS<QUOT.END REF.START="QS0017" CODE="201C" ID="QE0017"/>) platí, že:</TXT><P><QUOT.S LEVEL="1"><PARAG IDENTIFIER="003.002"><NO.PARAG><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0018" REF.END="QE0018"/>2.</NO.PARAG><ALINEA><P>Vedle toho plní Rada jiné úkoly stanovené zákonem, konkrétně:</P><LIST TYPE="ARAB"><ITEM><NP><NO.P>(4)</NO.P><TXT>volí disciplinárního úředníka ve věcech soudců obecných soudů a justičních čekatelů a disciplinárního úředníka ve věcech soudců vojenských soudů.<QUOT.END REF.START="QS0018" CODE="201C" ID="QE0018"/></TXT></NP></ITEM></LIST></ALINEA></PARAG></QUOT.S></P></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0012"><NO.P>12.</NO.P><TXT>Článek 7 zákona o NRS stanoví:</TXT><P><QUOT.S LEVEL="1"><ALINEA><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0019" REF.END="QE0019"/>První předseda Nejvyššího soudu, předseda Nejvyššího správního soudu a ministr spravedlnosti jsou členy Rady po dobu, kdy zastávají uvedené funkce.<QUOT.END REF.START="QS0019" CODE="201C" ID="QE0019"/></ALINEA></QUOT.S></P></NP.ECR><?PAGE NO="5"?><NP.ECR IDENTIFIER="NP0013"><NO.P>13.</NO.P><TXT>Článek 8 zákona o NRS stanoví:</TXT><P><QUOT.S LEVEL="1"><PARAG IDENTIFIER="008.001"><NO.PARAG><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0020" REF.END="QE0020"/>1.</NO.PARAG><ALINEA>Osoba jmenovaná prezidentem republiky zastává funkci v Radě bez určení funkčního období a může být z této funkce kdykoli odvolána.</ALINEA></PARAG><PARAG IDENTIFIER="008.002"><NO.PARAG>2.</NO.PARAG><ALINEA>Mandát osoby jmenované prezidentem republiky zaniká nejpozději do tří měsíců od skončení volebního období prezidenta republiky nebo od uvolnění úřadu prezidenta republiky.<QUOT.END REF.START="QS0020" CODE="201C" ID="QE0020"/></ALINEA></PARAG></QUOT.S></P></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0014"><NO.P>14.</NO.P><TXT>Článek 9 zákona o NRS stanoví:</TXT><P><QUOT.S LEVEL="1"><PARAG IDENTIFIER="009.001"><NO.PARAG><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0021" REF.END="QE0021"/>1.</NO.PARAG><ALINEA>Sejm [dolní komora polského parlamentu] volí z řad poslanců čtyři členy Rady na dobu čtyř let.</ALINEA></PARAG><PARAG IDENTIFIER="009.002"><NO.PARAG>2.</NO.PARAG><ALINEA>Senát [horní komora polského parlamentu] volí z řad senátorů dva členy Rady na dobu čtyř let.</ALINEA></PARAG><PARAG IDENTIFIER="009.003"><NO.PARAG>3.</NO.PARAG><ALINEA>Členové Rady zvolení Sejmem a Senátem plní své funkce do okamžiku zvolení nových členů.<QUOT.END REF.START="QS0021" CODE="201C" ID="QE0021"/></ALINEA></PARAG></QUOT.S></P></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0015"><NO.P>15.</NO.P><TXT>Článek 9a zákona o NRS stanoví:</TXT><P><QUOT.S LEVEL="1"><PARAG IDENTIFIER="009A.001"><NO.PARAG><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0022" REF.END="QE0022"/>1.</NO.PARAG><ALINEA>Sejm volí z řad soudců Nejvyššího soudu, obecných soudů, správních soudů a vojenských soudů patnáct členů Rady na společné čtyřleté funkční období.</ALINEA></PARAG><PARAG IDENTIFIER="009A.002"><NO.PARAG>2.</NO.PARAG><ALINEA>Při volbě podle odstavce 1 Sejm pokud možno přihlíží k potřebě, aby v Radě byli zastoupeni soudci jednotlivých odvětví soudnictví a jednotlivých stupňů soudů.</ALINEA></PARAG><PARAG IDENTIFIER="009A.003"><NO.PARAG>3.</NO.PARAG><ALINEA>Společné funkční období nových členů Rady volených z řad soudců začíná plynout dnem následujícím po dni, kdy došlo k jejich zvolení. Členové Rady předchozího funkčního období plní své funkce do dne, kdy začíná plynout společné funkční období nových členů Rady.<QUOT.END REF.START="QS0022" CODE="201C" ID="QE0022"/></ALINEA></PARAG></QUOT.S></P></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0016"><NO.P>16.</NO.P><TXT>Podle článku 11a zákona o NRS platí:</TXT><P><QUOT.S LEVEL="1"><PARAG IDENTIFIER="011A.002"><NO.PARAG><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0023" REF.END="QE0023"/>2.</NO.PARAG><ALINEA>Kandidáty na člena Rady může navrhnout skupina nejméně: 1) dvou tisíc občanů Polské republiky, kteří dosáhli věku osmnácti let, mají plnou způsobilost k právnímu jednání a požívají plných občanských práv; 2) dvaceti pěti soudců s vyloučením soudců v důchodu.<QUOT.END REF.START="QS0023" CODE="201C" ID="QE0023"/></ALINEA></PARAG></QUOT.S></P></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0017"><NO.P>17.</NO.P><TXT>Článek 11d zákona o NRS dále stanoví:</TXT><P><QUOT.S LEVEL="1"><PARAG IDENTIFIER="011D.001"><NO.PARAG><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0024" REF.END="QE0024"/>1.</NO.PARAG><ALINEA>Maršálek Sejmu požádá poslanecké kluby o předložení jmen kandidátů na členy Rady ve lhůtě sedmi dnů.</ALINEA></PARAG><PARAG IDENTIFIER="011D.002"><NO.PARAG>2.</NO.PARAG><ALINEA>Poslanecký klub z řad soudců navržených postupem podle článku 11a určí nejvýše devět kandidátů na členy Rady.</ALINEA></PARAG><PARAG IDENTIFIER="011D.003"><NO.PARAG>3.</NO.PARAG><ALINEA>Nedosáhne-li celkový počet kandidátů určených poslaneckými kluby patnáct osob, určí z řad kandidátů navržených postupem podle článku 11a kandidáty v počtu do patnácti osob předsednictvo Sejmu.</ALINEA></PARAG><PARAG IDENTIFIER="011D.004"><NO.PARAG>4.</NO.PARAG><ALINEA>Seznam kandidátů sestavuje příslušný sněmovní výbor tak, že z řad kandidátů určených postupem podle odstavců 2 a 3 zvolí patnáct kandidátů na členy Rady s tím, že na seznamu uvede alespoň jednoho kandidáta určeného každým poslaneckým klubem působícím v době do šedesáti dnů ode dne první schůze Sejmu ve volebním období, ve kterém se volba koná, určil-li kandidáta klub postupem podle odstavce 2.</ALINEA></PARAG><?PAGE NO="6"?><PARAG IDENTIFIER="011D.005"><NO.PARAG>5.</NO.PARAG><ALINEA>Sejm volí členy Rady na společné čtyřleté funkční období na nejbližší schůzi Sejmu třípětinovou většinou hlasů za přítomnosti nejméně poloviny zákonného počtu poslanců s tím, že hlasuje o seznamu kandidátů podle odstavce 4.</ALINEA></PARAG><PARAG IDENTIFIER="011D.006"><NO.PARAG>6.</NO.PARAG><ALINEA>V případě, že nedojde ke zvolení členů Rady postupem podle odstavce 5, zvolí Sejm členy Rady absolutní většinou hlasů za přítomnosti nejméně poloviny zákonného počtu poslanců s tím, že hlasuje o seznamu kandidátů podle odstavce 4. […]<QUOT.END REF.START="QS0024" CODE="201C" ID="QE0024"/></ALINEA></PARAG></QUOT.S></P></NP.ECR></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="3"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="ITALIC">3.</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="ITALIC">Zákon o organizaci obecných soudů</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0018"><NO.P>18.</NO.P><TXT>Článek 22a Ustawy – Prawo o ustroju sądów powszechnych (zákon o organizaci obecných soudů) ze dne <DATE ISO="20010727">27. července 2001</DATE> (Dz.U. z 2018 r. poz. 23, 3, 5, 106, 138, 771, 848, 1000, 1045 a 1443) (dále jen <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0025" REF.END="QE0025"/>zákon o organizaci obecných soudů<QUOT.END REF.START="QS0025" CODE="201C" ID="QE0025"/>) stanoví:</TXT><P><QUOT.S LEVEL="1"><PARAG IDENTIFIER="022A.005"><NO.PARAG><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0026" REF.END="QE0026"/>5.</NO.PARAG><ALINEA><P>Soudce nebo justiční čekatel, rozvržení jehož úkolů bylo změněno takovým způsobem, že došlo ke změně rozsahu jeho povinností, zejména přidělením k jinému soudnímu úseku, může do sedmi dnů od obdržení nového rozsahu povinností podat odvolání ke Státní soudní radě. Odvolání je nepřípustné v případě:</P><LIST TYPE="ARAB"><ITEM><NP><NO.P>(1)</NO.P><TXT>přidělení k úseku, který projednává věci z téže oblasti;</TXT></NP></ITEM><ITEM><NP><NO.P>(2)</NO.P><TXT>pověření povinnostmi tohoto soudce či justičního čekatele v rámci téhož úseku na základě pravidel platných pro ostatní soudce, a konkrétně v případě zrušení přidělení k soudnímu oddělení nebo jiné formy specializace.</TXT></NP></ITEM></LIST></ALINEA></PARAG><PARAG IDENTIFIER="022A.006"><NO.PARAG>6.</NO.PARAG><ALINEA>Odvolání podle § 5 se podává prostřednictvím předsedy soudu, který provedl rozvržení úkolů napadené odvoláním. Předseda soudu postoupí odvolání [NRS] do 14 dnů od jeho obdržení a připojí k němu stanovisko ve věci. [NRS] přijme rozhodnutí, kterým odvolání soudce vyhoví, nebo jej zamítne, a přihlédne přitom k hlediskům uvedeným v § 1. Rozhodnutí [NRS] ve věci odvolání podle § 5 nemusí obsahovat odůvodnění. Proti rozhodnutí [NRS] se nelze odvolat. Do přijetí rozhodnutí plní soudce nebo justiční čekatel své dosavadní povinnosti.<QUOT.END REF.START="QS0026" CODE="201C" ID="QE0026"/></ALINEA></PARAG></QUOT.S></P></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0019"><NO.P>19.</NO.P><TXT>Článek 82c zákona o organizaci obecných soudů stanoví:</TXT><P><QUOT.S LEVEL="1"><ALINEA><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0027" REF.END="QE0027"/>Soudce je povinen plnit úkoly související s povinnostmi soudce disciplinárního soudu při odvolacím soudu, kterými byl pověřen.<QUOT.END REF.START="QS0027" CODE="201C" ID="QE0027"/></ALINEA></QUOT.S></P></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0020"><NO.P>20.</NO.P><TXT>Článek 107 zákona o organizaci obecných soudů stanoví:</TXT><P><QUOT.S LEVEL="1"><PARAG IDENTIFIER="107.001"><NO.PARAG><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0028" REF.END="QE0028"/>1.</NO.PARAG><ALINEA>Soudce je disciplinárně odpovědný za služební provinění, včetně zjevného a hrubého porušení právních předpisů a narušení důstojnosti soudcovské funkce (disciplinární provinění).</ALINEA></PARAG><PARAG IDENTIFIER="107.002"><NO.PARAG>2.</NO.PARAG><ALINEA>Soudce je disciplinárně odpovědný i za své jednání před nástupem do funkce, porušil-li jím povinnost, kterou měl v době zastávání veřejného úřadu, nebo na jehož základě vyšlo najevo, že není hoden soudcovské funkce.<QUOT.END REF.START="QS0028" CODE="201C" ID="QE0028"/></ALINEA></PARAG></QUOT.S></P></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0021"><NO.P>21.</NO.P><TXT>Článek 109a zákona o organizaci obecných soudů stanoví:</TXT><P><QUOT.S LEVEL="1"><PARAG IDENTIFIER="109A.001"><NO.PARAG><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0029" REF.END="QE0029"/>1.</NO.PARAG><ALINEA>Pravomocný odsuzující rozsudek disciplinárního soudu se zveřejní.</ALINEA></PARAG><PARAG IDENTIFIER="109A.002"><NO.PARAG>2.</NO.PARAG><ALINEA>Disciplinární soud může upustit od zveřejnění rozsudku, pokud to není nezbytné pro dosažení účelu disciplinárního řízení nebo pokud je to nezbytné k ochraně oprávněných soukromých zájmů. […]<QUOT.END REF.START="QS0029" CODE="201C" ID="QE0029"/></ALINEA></PARAG></QUOT.S></P></NP.ECR><?PAGE NO="7"?><NP.ECR IDENTIFIER="NP0022"><NO.P>22.</NO.P><TXT>Článek 110 zákona o organizaci obecných soudů stanoví:</TXT><P><QUOT.S LEVEL="1"><PARAG IDENTIFIER="110.001"><NO.PARAG><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0030" REF.END="QE0030"/>1.</NO.PARAG><ALINEA><P>V disciplinárních věcech soudců rozhodují:</P><LIST TYPE="ARAB"><ITEM><NP><NO.P>(1)</NO.P><TXT>v prvním stupni:</TXT><P><LIST TYPE="alpha"><ITEM><NP><NO.P>(a)</NO.P><TXT>disciplinární soudy při odvolacích soudech zasedající ve složení tří soudců,</TXT></NP></ITEM><ITEM><NP><NO.P>(b)</NO.P><TXT>Nejvyšší soud zasedající ve složení dvou soudců disciplinární komory a jednoho přísedícího Nejvyššího soudu – ve věcech disciplinárních provinění naplňujících znaky skutkové podstaty úmyslných trestných činů, které jsou státním zastupitelstvím stíhány z moci úřední, nebo úmyslných daňových trestných činů anebo ve věcech, ve kterých Nejvyšší soud podal návrh na projednání disciplinární věci spolu s vytčením nesplnění povinnosti;</TXT></NP></ITEM></LIST></P></NP></ITEM><ITEM><NP><NO.P>(2)</NO.P><TXT>ve druhém stupni Nejvyšší soud zasedající ve složení dvou soudců disciplinární komory a jednoho přísedícího Nejvyššího soudu.<QUOT.END REF.START="QS0030" CODE="201C" ID="QE0030"/></TXT></NP></ITEM></LIST></ALINEA></PARAG></QUOT.S></P></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0023"><NO.P>23.</NO.P><TXT>Článek 110a zákona o organizaci obecných soudů stanoví:</TXT><P><QUOT.S LEVEL="1"><PARAG IDENTIFIER="110A.001"><NO.PARAG><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0031" REF.END="QE0031"/>1.</NO.PARAG><ALINEA>Povinnostmi soudce disciplinárního soudu při odvolacím soudu pověří ministr spravedlnosti, po konzultaci s [NRS], soudce obecného soudu, který vykonává funkci soudce po dobu nejméně deseti let.<QUOT.END REF.START="QS0031" CODE="201C" ID="QE0031"/></ALINEA></PARAG></QUOT.S></P></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0024"><NO.P>24.</NO.P><TXT>Článek 112 zákona o organizaci obecných soudů stanoví:</TXT><P><QUOT.S LEVEL="1"><ALINEA><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0032" REF.END="QE0032"/>3. Disciplinárního úředníka ve věcech soudců obecných soudů a dva zástupce disciplinárního úředníka ve věcech soudců obecných soudů jmenuje ministr spravedlnosti na čtyřleté funkční období.<QUOT.END REF.START="QS0032" CODE="201C" ID="QE0032"/></ALINEA></QUOT.S></P></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0025"><NO.P>25.</NO.P><TXT>Článek 112b zákona o organizaci obecných soudů stanoví:</TXT><P><QUOT.S LEVEL="1"><PARAG IDENTIFIER="112B.001"><NO.PARAG><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0033" REF.END="QE0033"/>1.</NO.PARAG><ALINEA>Ministr spravedlnosti může pro účely určité věci týkající se soudce jmenovat disciplinárního úředníka ministra spravedlnosti. Jmenování disciplinárního úředníka ministra spravedlnosti brání jiným úředníkům činit ve věci úkony.</ALINEA></PARAG><PARAG IDENTIFIER="112B.002"><NO.PARAG>2.</NO.PARAG><ALINEA>Disciplinární úředník ministra spravedlnosti je jmenován z řad soudců obecných soudů nebo Nejvyššího soudu. Ve věcech disciplinárních provinění naplňujících znaky skutkové podstaty úmyslných trestných činů, které jsou státním zastupitelstvím stíhány z moci úřední, může být disciplinární úředník ministra spravedlnosti jmenován i z řad státních zástupců určených prvním náměstkem nejvyššího státního zástupce. V odůvodněných případech, zejména v případě smrti nebo dlouhodobé překážky v plnění funkce disciplinárního úředníka ministra spravedlnosti, určí ministr spravedlnosti namísto něj jiného soudce, nebo ve věci disciplinárního provinění naplňujícího znaky skutkové podstaty úmyslného trestného činu, který je státním zastupitelstvím stíhán z moci úřední, soudce nebo státního zástupce.</ALINEA></PARAG><PARAG IDENTIFIER="112B.003"><NO.PARAG>3.</NO.PARAG><ALINEA>Disciplinární úředník ministra spravedlnosti může zahájit řízení na návrh ministra spravedlnosti nebo vstoupit do probíhajícího řízení.</ALINEA></PARAG><PARAG IDENTIFIER="112B.004"><NO.PARAG>4.</NO.PARAG><ALINEA>Má se za to, že jmenováním disciplinárního úředníka ministra spravedlnosti je podán návrh na zahájení vyšetřovacího nebo disciplinárního řízení.<QUOT.END REF.START="QS0033" CODE="201C" ID="QE0033"/></ALINEA></PARAG></QUOT.S></P></NP.ECR><?PAGE NO="8"?><NP.ECR IDENTIFIER="NP0026"><NO.P>26.</NO.P><TXT>Článek 114 zákona o organizaci obecných soudů stanoví:</TXT><P><QUOT.S LEVEL="1"><PARAG IDENTIFIER="114.001"><NO.PARAG><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0034" REF.END="QE0034"/>1.</NO.PARAG><ALINEA>Disciplinární úředník provádí vyšetřovací úkony na návrh ministra spravedlnosti, předsedy odvolacího soudu nebo předsedy krajského soudu, soudního oddělení odvolacího soudu nebo soudního oddělení krajského soudu, [NRS] a také bez návrhu, po předběžném zjištění okolností nezbytných pro shledání znaků skutkové podstaty disciplinárního provinění. Vyšetřovací úkony se provedou do třiceti dnů ode dne, kdy disciplinární úředník provedl první úkon.</ALINEA><ALINEA>[…]</ALINEA></PARAG><PARAG IDENTIFIER="114.009"><NO.PARAG>9.</NO.PARAG><ALINEA>Neshledá-li disciplinární úředník, že zahájení disciplinárního řízení na návrh oprávněného orgánu je důvodné, vydá usnesení o odmítnutí jeho zahájení. Písemné vyhotovení usnesení se doručí orgánu, který podal návrh na zahájení řízení, příslušnému soudnímu oddělení krajského nebo odvolacího soudu a obviněnému. Písemné vyhotovení usnesení se doručí i ministru spravedlnosti, který může do třiceti dnů podat odpor. Má se za to, že podáním odporu vzniká povinnost zahájit disciplinární řízení a disciplinární úředník je pokyny ministra spravedlnosti týkajícími se dalšího postupu v řízení vázán.</ALINEA></PARAG><PARAG IDENTIFIER="114.010"><NO.PARAG>10.</NO.PARAG><ALINEA>Nebyly-li v disciplinárním řízení shromážděny dostatečné informace odůvodňující podání disciplinárního návrhu k disciplinárnímu soudu, vydá disciplinární úředník rozhodnutí o zastavení disciplinárního řízení.</ALINEA></PARAG><PARAG IDENTIFIER="114.011"><NO.PARAG>11.</NO.PARAG><ALINEA>Do sedmi dnů od doručení rozhodnutí podle § 10 obviněnému, orgánu, který podal návrh na zahájení disciplinárního řízení, a příslušné komoře, lze k disciplinárnímu soudu podat stížnost.<QUOT.END REF.START="QS0034" CODE="201C" ID="QE0034"/></ALINEA></PARAG></QUOT.S></P></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0027"><NO.P>27.</NO.P><TXT>Článek 115a zákona o organizaci obecných soudů stanoví:</TXT><P><QUOT.S LEVEL="1"><PARAG IDENTIFIER="115A.001"><NO.PARAG><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0035" REF.END="QE0035"/>1.</NO.PARAG><ALINEA>Nedostaví-li se bez důvodné omluvy na jednání nebo na zasedání obviněný, jenž byl o jeho termínu vyrozuměn, nebo obhájce obviněného, lze věc projednat.</ALINEA></PARAG><PARAG IDENTIFIER="115A.002"><NO.PARAG>2.</NO.PARAG><ALINEA>Nelze-li věc projednat z důvodu odůvodněné nepřítomnosti obviněného, který nemá obhájce, ustanoví mu obhájce disciplinární soud, který zároveň obhájci určí dobu pro seznámení se se spisem.</ALINEA></PARAG><PARAG IDENTIFIER="115A.003"><NO.PARAG>3.</NO.PARAG><ALINEA>Disciplinární soud vede řízení i navzdory odůvodněné nepřítomnosti obviněného, jenž byl řádně vyrozuměn, nebo jeho obhájce, ledaže by to bylo v rozporu se zájmem na řádném průběhu disciplinárního řízení.<QUOT.END REF.START="QS0035" CODE="201C" ID="QE0035"/></ALINEA></PARAG></QUOT.S></P></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0028"><NO.P>28.</NO.P><TXT>Článek 115b zákona o organizaci obecných soudů stanoví:</TXT><P><QUOT.S LEVEL="1"><PARAG IDENTIFIER="115B.001"><NO.PARAG><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0036" REF.END="QE0036"/>1.</NO.PARAG><ALINEA>Má-li disciplinární soud na základě materiálu shromážděného disciplinárním úředníkem za to, že okolnosti skutku a vina obviněného nevzbuzují pochybnosti a postačí uložení disciplinárních opatření uvedených v čl. 109 § 1 bodech 1 až 3, může vydat disciplinární příkaz.</ALINEA></PARAG><PARAG IDENTIFIER="115B.002"><NO.PARAG>2.</NO.PARAG><ALINEA>Disciplinární příkaz vydává disciplinární soud jako samosoudce.</ALINEA></PARAG><PARAG IDENTIFIER="115B.003"><NO.PARAG>3.</NO.PARAG><ALINEA>Disciplinárním příkazem se uloží disciplinární opatření podle čl. 109 § 1 bodu 2a ve výši snížení základního platu o 5 % až 10 % na dobu od šesti měsíců do jednoho roku.<QUOT.END REF.START="QS0036" CODE="201C" ID="QE0036"/></ALINEA></PARAG></QUOT.S></P></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0029"><NO.P>29.</NO.P><TXT>Článek 115c zákona o organizaci obecných soudů stanoví:</TXT><P><QUOT.S LEVEL="1"><ALINEA><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0037" REF.END="QE0037"/>V disciplinárním řízení lze uplatnit důkazy získané pro účely trestního řízení postupem podle článků 168b, 237 nebo 237a Kodeksu postępowania karnego [polský trestní řád] nebo důkazy získané v rámci operativní kontroly.<QUOT.END REF.START="QS0037" CODE="201C" ID="QE0037"/></ALINEA></QUOT.S></P></NP.ECR><?PAGE NO="9"?><NP.ECR IDENTIFIER="NP0030"><NO.P>30.</NO.P><TXT>Článek 125 zákona o organizaci obecných soudů stanoví:</TXT><P><QUOT.S LEVEL="1"><ALINEA><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0038" REF.END="QE0038"/>Oprávnění podat návrh na obnovu disciplinárního řízení mají [NRS], první předseda Nejvyššího soudu a ministr spravedlnosti.<QUOT.END REF.START="QS0038" CODE="201C" ID="QE0038"/></ALINEA></QUOT.S></P></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0031"><NO.P>31.</NO.P><TXT>Článek 126 odst. 1 zákona o organizaci obecných soudů stanoví:</TXT><P><QUOT.S LEVEL="1"><ALINEA><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0039" REF.END="QE0039"/>Disciplinární řízení lze obnovit v neprospěch obviněného tehdy, pokud bylo řízení zastaveno nebo rozhodnutí vydáno v důsledku trestného činu nebo pokud ve lhůtě pěti let od zastavení řízení nebo od vydání rozhodnutí vyjdou najevo nové okolnosti nebo důkazy, které mohly odůvodnit uznání viny nebo uložení přísnějšího disciplinárního opatření.<QUOT.END REF.START="QS0039" CODE="201C" ID="QE0039"/></ALINEA></QUOT.S></P></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0032"><NO.P>32.</NO.P><TXT>Článek 129 zákona o organizaci obecných soudů stanoví:</TXT><P><QUOT.S LEVEL="1"><PARAG IDENTIFIER="129.001"><NO.PARAG><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0040" REF.END="QE0040"/>1.</NO.PARAG><ALINEA>Disciplinární soud může dočasně zprostit výkonu funkce soudce toho soudce, proti kterému bylo zahájeno disciplinární řízení nebo podán návrh na zjištění nezpůsobilosti soudce vykonávat soudcovskou funkci, a také v případě vydání rozhodnutí o souhlasu s vydáním soudce k trestnímu stíhání.</ALINEA></PARAG><PARAG IDENTIFIER="129.002"><NO.PARAG>2.</NO.PARAG><ALINEA>Vydá-li disciplinární soud rozhodnutí o souhlasu s vydáním soudce k trestnímu stíhání za úmyslný trestný čin, který je státním zastupitelstvím stíhán z moci úřední, zprostí daného soudce dočasně výkonu této funkce z úřední povinnosti.</ALINEA></PARAG><PARAG IDENTIFIER="129.003"><NO.PARAG>3.</NO.PARAG><ALINEA>Disciplinární soud spolu s dočasným zproštěním výkonu funkce soudce sníží základní plat tohoto soudce o 25 % až 50 % na dobu trvání dočasného zproštění výkonu funkce; to neplatí v případě osob, proti kterým byl podán návrh na zjištění nezpůsobilosti soudce vykonávat soudcovskou funkci.</ALINEA></PARAG><PARAG IDENTIFIER="129.003A"><NO.PARAG>3a.</NO.PARAG><ALINEA>Vydá-li disciplinární soud rozhodnutí o souhlasu s vydáním soudce v důchodu k trestnímu stíhání za úmyslný trestný čin, který je státním zastupitelstvím stíhán z moci úřední, sníží jeho důchod o 25 % až 50 % na dobu trvání disciplinárního řízení.</ALINEA></PARAG><PARAG IDENTIFIER="129.004"><NO.PARAG>4.</NO.PARAG><ALINEA>Je-li disciplinární řízení zastaveno, nebo je-li vyneseno zprošťující rozhodnutí, provede se dorovnání všech složek odměny nebo důchodu do plné výše.<QUOT.END REF.START="QS0040" CODE="201C" ID="QE0040"/></ALINEA></PARAG></QUOT.S></P></NP.ECR></GR.SEQ></GR.SEQ></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="1"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="BOLD">III.</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="BOLD">Skutkový stav, původní řízení a předběžné otázky</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0033"><NO.P>33.</NO.P><TXT>Věc C‑558/18 se týká žaloby podané městem Łowicz, Polsko (dále jen <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0041" REF.END="QE0041"/>město<QUOT.END REF.START="QS0041" CODE="201C" ID="QE0041"/>) proti Státní pokladně zastoupené guvernérem Vojvodství Lodž, Polsko (dále jen <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0042" REF.END="QE0042"/>Státní pokladna<QUOT.END REF.START="QS0042" CODE="201C" ID="QE0042"/>) u Sądem Okręgowym w Łodzi, Wydział I Cywilny (Krajský soud v Lodži, I. občanskoprávní úsek).</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0034"><NO.P>34.</NO.P><TXT>Podle předkládacího rozhodnutí se žaloba týká použití článku 49 Ustawy dochodach jednostek samorządu terytorialnego (zákon o příjmech územních samosprávných celků) ze dne <DATE ISO="20031113">13. listopadu 2003</DATE> (Dz. U. z 2017 r. poz. 1453, 2203, 2260 a z 2018 r. poz. 317). Město tvrdí, že v letech 2005 až 2015 obdrželo nedostatečné dotace na plnění úkolů v přenesené působnosti a požaduje úhradu ve výši <FT TYPE="NUMBER">2357148</FT> polských zlotých (PLN) na pokrytí těchto nákladů. Předkládající soud naznačuje, že je pravděpodobné, že rozsudek v této věci bude pro Státní pokladnu nepříznivý. To způsobilo, že předkládající soud má reálnou obavu, že v případě vydání určitého rozhodnutí bude proti členům kolegia rozhodujícím v dané věci zahájeno disciplinární řízení.</TXT></NP.ECR><?PAGE NO="10"?><NP.ECR IDENTIFIER="NP0035"><NO.P>35.</NO.P><TXT>Věc C‑563/18 se týká trestního řízení vedeného Prokuratorem Generalnym zastępowanym przez Prokuraturę Krajową (původně Prokuratura Okregowa w Płocku) [nejvyšší státní zástupce zastoupený Národním státním zastupitelstvím, Polsko (původně Krajské státní zastupitelství v Plocku, Polsko)] proti VX, WW and XV (dále jen <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0043" REF.END="QE0043"/>obžalovaní<QUOT.END REF.START="QS0043" CODE="201C" ID="QE0043"/>) u Sądu Okręgowyho w Warszawie w VIII Wydziale Karnym (Krajský soud ve Varšavě, VIII. trestní úsek), kterému předsedá soudce Igor Tuleya.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0036"><NO.P>36.</NO.P><TXT>Podle předkládacího rozhodnutí se původní řízení týká vyšetřování Prokurator Generalny zastępowany przez Prokuraturę Krajową (původně Prokuratura Okręgowa w Płocku) [nejvyšší státní zástupce zastoupený Národním státním zastupitelstvím, Polsko (původně Krajské státní zastupitelství v Plocku, Polsko)] Krajského státního zastupitelství v Plocku ohledně činností členů organizované zločinecké skupiny, která mimo jiné provádí vraždy a únosy osob s cílem získat peníze za jejich propuštění. Obžalovaní se k trestné činnosti doznali a požádali o status spolupracujících svědků z důvodu jejich spolupráce s orgány činnými v trestním řízení. Předkládající soud tedy uvádí, že bude muset rozhodnout, zda uplatní mimořádné snížení sankce podle čl. 60 odst. 3 až 5 polského trestního zákoníku. Uplatnění mírnější sankce působí předkládajícímu soudu reálnou obavu, že v případě přijetí konkrétního rozhodnutí v této věci může dojít k zahájení disciplinárního řízení proti členům kolegia, kteří v této věci rozhodují, a zejména proti soudci Igoru Tuleyaovi.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0037"><NO.P>37.</NO.P><TXT>Předkládající soudy mají pochybnosti o tom, zda je nový režim týkající se disciplinárních řízení proti soudcům v Polsku v souladu s druhým pododstavcem čl. 19 odst. 1 SEU<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0010"><P>Odkazují zejména na rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20180227">27. února 2018</DATE>, <NAME.CASE>Associação Sindical dos Juízes Portugueses</NAME.CASE>, (<NO.CASE>C‑64/16</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2018:117">EU:C:2018:117</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>) a ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20180725">25. července 2018</DATE>, <NAME.CASE>Minister for Justice and Equality (nedostatky soudního systému)</NAME.CASE>, (<NO.CASE>C‑216/18 PPU</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2018:586">EU:C:2018:586</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>. Uvádějí, že v důsledku změn v systému disciplinárních řízení ve vztahu k soudcům, které byly zavedeny zákonem o Nejvyšším soudu z 2017 ve spojení se zákonem o NRS a zákonem o organizaci obecných soudů, získal ministr spravedlnosti, který je zároveň nejvyšším státním zástupcem, vliv na zahájení a vedení disciplinárních řízení proti soudcům. Předkládající soudy mají za to, že v důsledku přijatého systému pro disciplinární řízení se mohou disciplinární soudy stát nástrojem k odstranění osob, které vydají rozhodnutí, se kterými státní orgány nesouhlasí, a může dojít k paralyzujícímu účinku na soudce tím, že jim bude hrozit zahájení disciplinárního řízení kvůli soudním rozhodnutím, která vydají, což představuje přímé ohrožení nezávislosti soudů, a hrozí riziko, že soudnictví bude použito k politickým účelům. V tomto ohledu uvádějí předkládající soudy mimo jiné následující.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0038"><NO.P>38.</NO.P><TXT>Zaprvé soudci zasedající v nově vytvořené disciplinární komoře Nejvyššího soudu (dále jen <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0044" REF.END="QE0044"/>disciplinární komora<QUOT.END REF.START="QS0044" CODE="201C" ID="QE0044"/>), která přezkoumává disciplinární případy soudců, jsou vybráni NRS pro jmenování prezidentem republiky. Avšak členové NRS jsou nyní voleni především legislativními orgány, a proto její složení odráží politickou volbu vládnoucí politické strany v Polsku. To je potvrzeno výběrem kandidátů na soudce disciplinární komory ze strany NRS, což vyvolává pochybnosti o spravedlnosti a nestrannosti disciplinárních řízení proti soudcům. NRS se také stala kvazidisciplinárním orgánem, který přezkoumává odvolání proti rozhodnutím předsedů soudů týkajících se přeložení soudce k jinému soudnímu úseku.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0039"><NO.P>39.</NO.P><TXT>Ministr spravedlnosti navíc jmenuje soudce disciplinárního soudu působící při odvolacích soudech a platná ustanovení ukládají soudcům povinnost vykonávat funkce soudce disciplinárního soudu, přičemž nesplnění této povinnosti je spojeno s možností zahájení disciplinárního řízení proti tomuto soudci. Ministr spravedlnosti rovněž jmenuje disciplinárního úředníka a dva zástupce disciplinárního úředníka ve věcech soudců obecných soudů, což mu umožňuje ovlivnit zahájení disciplinárního řízení proti soudcům. Existuje nový orgán s názvem disciplinární úředník ministra spravedlnosti, jenž je jmenován ministrem spravedlnosti, aby se zabýval určitými případy týkajícími se soudců a má zvýhodněné postavení, neboť jeho jmenování brání jiným disciplinárním úředníkům, aby v dané věci jednali. Ministr spravedlnosti může podat odpor proti rozhodnutí disciplinárního úředníka nezahájit řízení, což může vést k tomu, že takové řízení bude pokračovat bez daného časového rámce.</TXT></NP.ECR><?PAGE NO="11"?><NP.ECR IDENTIFIER="NP0040"><NO.P>40.</NO.P><TXT>Existují rovněž obavy z omezení procesních záruk přiznaných soudcům v disciplinárních řízeních. Zejména proto, že disciplinární soud může věc projednat navzdory odůvodněné nepřítomnosti obviněného soudce či jeho zástupce; existuje možnost vydání disciplinárního příkazu a použití důkazů získaných pomocí trestného činu proti soudci; definice provinění, za která mohou být soudci odpovědní, není jasná; a ministr spravedlnosti může v určitých případech požadovat obnovu disciplinárního řízení, což znamená, že rozhodnutí disciplinárního soudu nebrání tomu, aby obviněný soudce byl v budoucnu odsouzen za tentýž čin.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0041"><NO.P>41.</NO.P><TXT>Předkládající soudy uvádějí, že nový disciplinární režim týkající se soudců a ustanovení zákona o Nejvyšším soudu z roku 2017, zákona o NRS a zákona o organizaci obecných soudů uvedená v předkládacích rozhodnutích mají zásadní význam pro rozhodnutí v původních řízeních, neboť tato rozhodnutí mohou pro soudce představovat rozhodnutí v případech politicky motivovaných disciplinárních trestů uplatněných na základě uvedených polských právních předpisů. Podle předkládajících soudů to je v rozporu s druhým pododstavcem čl. 19 odst. 1 SEU, a proto je výklad tohoto ustanovení nezbytný k tomu, aby předkládající soudy mohly v daných věcech rozhodnout. Předkládající soudy mají také za to, že výklad druhého pododstavce čl. 19 odst. 1 SEU je pro původní řízení relevantní, neboť článek 267 SFEU jim poskytuje diskreci určit ta ustanovení unijního práva, jejichž výklad je pro rozhodnutí o původních žalobách nezbytný, a že ustanovení polských právních předpisů týkajících se disciplinárních řízení proti soudcům mají reálný, a nikoli čistě hypotetický význam pro rozhodnutí v těchto případech.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0042"><NO.P>42.</NO.P><TXT>Předkládající soudy dále uvádějí, že jsou evropskými soudy, neboť věci v oblastech pokrytých unijním právem, jak je uvedeno ve druhém pododstavci čl. 19 odst. 1 SEU, spadají do jejich pravomoci.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0043"><NO.P>43.</NO.P><TXT>Za těchto okolností se Sąd Okręgowy w Łodzi (Krajský soud v Lodži) ve věci C‑558/18 rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:</TXT><QUOT.S LEVEL="1"><P><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0045" REF.END="QE0045"/>Musí být čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec Smlouvy o Evropské unii vykládán v tom smyslu, že povinnost, která z něj vyplývá pro členské státy, a sice povinnost stanovit prostředky nezbytné k zajištění účinné právní ochrany v oblastech pokrytých právem Unie, brání vnitrostátní právní úpravě, která podstatně zvyšuje riziko porušení záruk nezávislého disciplinárního řízení vůči soudcům v Polsku prostřednictvím:</P><P><LIST TYPE="ARAB"><ITEM><NP><NO.P>(1)</NO.P><TXT>politického vlivu na vedení disciplinárních řízení,</TXT></NP></ITEM><ITEM><NP><NO.P>(2)</NO.P><TXT>rizika použití disciplinárního režimu jakožto systému politické kontroly obsahu soudních rozhodnutí a</TXT></NP></ITEM><ITEM><NP><NO.P>(3)</NO.P><TXT>možnosti použít v disciplinárních řízeních proti soudcům důkazy získané za pomoci trestného činu?<QUOT.END REF.START="QS0045" CODE="201C" ID="QE0045"/></TXT></NP></ITEM></LIST></P></QUOT.S></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0044"><NO.P>44.</NO.P><TXT>Sąd Okręgowy w Warszawie (Krajský soud ve Varšavě) se ve věci C‑563/18 také rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující žádost o rozhodnutí o předběžné otázce:</TXT><QUOT.S LEVEL="1"><P><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0046" REF.END="QE0046"/>Musí být čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec Smlouvy o Evropské unii vykládán v tom smyslu, že povinnost, která z něj vyplývá pro členské státy, a sice povinnost stanovit prostředky nezbytné k zajištění účinné právní ochrany v oblastech pokrytých právem Unie, brání vnitrostátní právní úpravě, která podstatně zvyšuje riziko porušení záruk nezávislého disciplinárního řízení vůči soudcům v Polsku prostřednictvím politického vlivu na vedení disciplinárních řízení a vzniku rizika použití disciplinárního režimu jakožto systému politické kontroly obsahu soudních rozhodnutí?<QUOT.END REF.START="QS0046" CODE="201C" ID="QE0046"/></P></QUOT.S></NP.ECR></GR.SEQ><?PAGE NO="12"?><GR.SEQ LEVEL="1"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="BOLD">IV.</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="BOLD">Události následující po předložení žádostí o rozhodnutí o předběžných otázkách</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0045"><NO.P>45.</NO.P><TXT>Předkládající soudy předložily na základě bodu 24 doporučení Soudního dvora<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0011"><P>Bod 24 doporučení Soudního dvora v relevantní části uvádí: <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0047" REF.END="QE0047"/>Vzhledem k tomu, že řízení o předběžné otázce předpokládá, že před předkládajícím soudem skutečně probíhá spor, přísluší předkládajícímu soudu, aby Soudní dvůr uvědomil o veškerých procesních skutečnostech, jež by mohly mít dopad na postup řízení před Soudním dvorem, zejména o jakémkoli zpětvzetí návrhu, smírném řešení sporu nebo námitkách či překážkách, které by mohly vést k zastavení řízení<QUOT.END REF.START="QS0047" CODE="201C" ID="QE0047"/>.</P></NOTE> dopisy doplňující jejich žádosti o rozhodnutí o předběžných otázkách, aby informovaly Soudní dvůr o událostech, ke kterým došlo po podání uvedených žádostí.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0046"><NO.P>46.</NO.P><TXT>Pokud jde o věc C‑558/18, uvedl předkládající soud v prvním dopisu ze dne <DATE ISO="20181207">7. prosince 2018</DATE> mimo jiné, že zástupce disciplinárního úředníka ve věcech soudců obecných soudů předvolal soudkyni Ewu Maciejewskou, která ve věci C‑558/18 předložila žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, jako svědkyni na jednání dne <DATE ISO="20180920">20. září 2018</DATE> <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0048" REF.END="QE0048"/>týkající se omezení nezávislosti rozhodování předsedajícího soudce<QUOT.END REF.START="QS0048" CODE="201C" ID="QE0048"/> v původním řízení. Uvedený disciplinární úředník rovněž požádal předsedu Sądu Okręgowyho w Łodzi (Krajský soud v Lodži) o informace týkající se počtu žalob na zaplacení podaných proti Státní pokladně a vedených I. občanskoprávním senátem Sądu Okręgowyho w Łodzi (Krajský soud v Lodži) mezi lednem 2015 a 31. srpnem 2018, jakož i seznam případů tohoto typu přidělených senátu soudkyně E. Maciejewské společně s uvedením informací o obsahu vydaných rozhodnutí, včetně jednacích čísel případů, ve kterých byly uvedeny důvody rozhodnutí.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0047"><NO.P>47.</NO.P><TXT>Podle druhého dopisu ze dne <DATE ISO="20181211">11. prosince 2018</DATE> uvedl předkládající soud ve věci C‑558/18, že soudkyně Ewa Maciejewska obdržela žádost zástupce disciplinárního úředníka ve věcech soudců obecných soudů o předložení <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0049" REF.END="QE0049"/>písemného vyjádření […] k možnému překročení pravomoci (předkládajícím soudem) spočívajícímu v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané uvedeným soudem v rozporu s podmínkami článku 267 SFEU<QUOT.END REF.START="QS0049" CODE="201C" ID="QE0049"/>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0048"><NO.P>48.</NO.P><TXT>Pokud jde o věc C‑563/18, v prvním dopisu ze dne <DATE ISO="20181030">30. října 2018</DATE> předkládající soud uvedl, že soudce Igor Tuleya je účastníkem šesti řízení vedených disciplinárním úředníkem ve věcech soudců obecných soudů, přičemž jedno z nich se týká důvodů předložení žádostí o rozhodnutí o předběžných otázkách ve věcech C‑558/18 a C‑563/18 předkládajícími soudy.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0049"><NO.P>49.</NO.P><TXT>V druhém dopisu ze dne <DATE ISO="20181212">12. prosince 2018</DATE> ve věci C‑563/18 předkládající soud zejména uvedl, že soudce Igor Tuleya je účastníkem sedmi řízení vedených disciplinárním úředníkem ve věcech soudců obecných soudů a že obdržel od zástupce disciplinárního úředníka ve věcech soudců obecných soudů žádost o předložení <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0050" REF.END="QE0050"/>písemného vyjádření k možnému překročení pravomoci (předkládajícím soudem) spočívajícímu v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané uvedeným soudem v rozporu s podmínkami článku 267 SFEU<QUOT.END REF.START="QS0050" CODE="201C" ID="QE0050"/>.</TXT></NP.ECR></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="1"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="BOLD">V.</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="BOLD">Řízení před Soudním dvorem</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0050"><NO.P>50.</NO.P><TXT>Rozhodnutím Soudního dvora byly obě věci spojeny pro účely písemné a ústní části řízení a rozsudku.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0051"><NO.P>51.</NO.P><TXT>Usnesením předsedy Soudního dvora ze dne <DATE ISO="20181001">1. října 2018</DATE><NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0012"><P>Miasto Łowicz a <REF.DOC.ECR><NAME.CASE>Prokuratura Okręgowa w Płocku</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑558/18 a C‑563/18</NO.CASE>, nezveřejněné, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2018:923">EU:C:2018:923</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE> byly žádosti předkládajících soudů o projednání těchto věcí ve zrychleném řízení podle čl. 105 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora zamítnuty.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0052"><NO.P>52.</NO.P><TXT>Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne <DATE ISO="20181112">12. listopadu 2018</DATE> bylo rozhodnuto o přednostním projednání věcí podle čl. 53 odst. 3 jednacího řádu Soudního dvora.</TXT></NP.ECR><?PAGE NO="13"?><NP.ECR IDENTIFIER="NP0053"><NO.P>53.</NO.P><TXT>Písemná vyjádření k položeným otázkám předložili Skarb Państwa – Wojewoda Łódzki (Státní pokladna – guvernér Vojvodství Lodž), Prokurator Generalny zastępowany przez Prokuraturę Krajową (původně Prokuratura Regionalna w Łodzi) (nejvyšší státní zástupce zastoupený Národním státním zastupitelstvím, Polsko [původně Krajské státní zastupitelství v Lodži, Polsko]) a Prokurator Generalny zastępowany przez Prokuraturę Krajową (původně Prokuratura Okręgowa w Płocku) (nejvyšší státní zástupce zastoupený Národním státním zastupitelstvím [původně Krajské státní zastupitelství v Plocku]) (<QUOT.START CODE="201E" ID="QS0051" REF.END="QE0051"/>nejvyšší státní zástupce<QUOT.END REF.START="QS0051" CODE="201C" ID="QE0051"/>), nizozemská vláda, Lotyšská republika, Polská republika a Evropská komise.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0054"><NO.P>54.</NO.P><TXT>Ústní vyjádření na jednání konaném dne <DATE ISO="20190618">18. června 2019</DATE><NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0013"><P>Ačkoliv není disciplinární komora účastníkem původního řízení, a tudíž se podle jednacího řádu Soudního dvora nemůže účastnit projednávaných věcí, připustil předseda Soudního dvora rozhodnutím ze dne <DATE ISO="20190614">14. června 2019</DATE> listinu podanou ze strany Polska od disciplinární komory, konkrétně rozhodnutí č. 8 shromáždění soudců disciplinární komory Nejvyššího soudu ze dne <DATE ISO="20190604">4. června 2019</DATE> obsahující stanovisko této komory k projednávaným věcem (viz poznámky pod čarou č. 17 a 30 tohoto stanoviska).</P></NOTE> přednesli nejvyšší státní zástupce, Rzecznik Praw Obywatelskich (Komisař pro lidská práva, Polsko), Polská republika, Kontrolní úřad ESVO a Evropská komise.</TXT></NP.ECR></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="1"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="BOLD">VI.</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="BOLD">Shrnutí vyjádření účastníků řízení</HT></TXT></NP></TI></TITLE><GR.SEQ LEVEL="2"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="BOLD"><HT TYPE="ITALIC">A.</HT></HT></NO.P><TXT><HT TYPE="BOLD"><HT TYPE="ITALIC">Procesní námitky</HT></HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0055"><NO.P>55.</NO.P><TXT>Státní pokladna a Polsko tvrdí, že původní řízení se týkají výlučně vnitrostátních situací a nespadají po působnosti unijního práva. Státní pokladna zdůrazňuje, že čl. 19 odst. 1 SEU nemá žádný vztah k původním řízením a žádná z výjimek týkajících se vnitrostátních situací uvedených v judikatuře nezakládá pravomoc Soudního dvora v projednávaných věcech<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0014"><P>Státní pokladna odkazuje zejména na rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="19901018">18. října 1990</DATE>, <NAME.CASE>Dzodzi</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑297/88 a C‑197/89</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:1990:360">EU:C:1990:360</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>); ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20061205">5. prosince 2006</DATE>, <NAME.CASE>Cippola a další</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑94/04 a C‑202/04</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2006:758">EU:C:2006:758</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>); a ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20161115">15. listopadu 2016</DATE>, <NAME.CASE>Ullens de Schooten</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑268/15</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2016:874">EU:C:2016:874</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0056"><NO.P>56.</NO.P><TXT>Polsko, k němuž se připojil nejvyšší státní zástupce, mimo jiné tvrdí, že pravidla upravující disciplinární řízení proti soudcům spadají do pravomoci členských států, a z tohoto důvodu se na jejich posouzení nevztahuje unijní právo. Polsko se domnívá, že z čl. 19 odst. 1 SEU nelze vyvodit konkrétní normy vztahující se k disciplinárnímu řízení. Na jednání Polsko zdůraznilo, že podle judikatury Soudního dvora<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0015"><P>Polsko odkázalo zejména na rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="19970529">29. května 1997</DATE>, <NAME.CASE>Kremzow</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑299/95</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:1997:254">EU:C:1997:254</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0016">16</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>) a ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20180227">27. února 2018</DATE>, <NAME.CASE>Associação Sindical dos Juízes Portugueses</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑64/16</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2018:117">EU:C:2018:117</NO.ECLI>, body <REF.NP.ECR REF="NP0039">39</REF.NP.ECR> a <REF.NP.ECR REF="NP0040">40</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE> musí opatření členského státu spadat do působnosti unijního práva podle druhého pododstavce čl. 19 odst. 1 SEU skutečně, a nikoliv potenciálně. Nejvyšší státní zástupce dále uvedl, že pravomoc členských států v oblasti organizace soudnictví nebyla změněna Lisabonskou smlouvou, jak je uvedeno v <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0052" REF.END="QE0052"/>lisabonském<QUOT.END REF.START="QS0052" CODE="201C" ID="QE0052"/> rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0016"><P>BVerfG, rozsudek ze dne <DATE ISO="20090630">30. června 2009</DATE> (2 BvE 2/08), BVerfE 123, 267.</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0057"><NO.P>57.</NO.P><TXT>Komise sice nevznesla formální námitku, avšak pro úplnost uvedla, že původní řízení nespadají do působnosti unijního práva podle druhého pododstavce čl. 19 odst. 1 SEU. Ve vztahu k věci C‑558/18 uvedla, že výkon úkolů v oblasti veřejné správy není upraven unijním právem a zejména nepředstavuje státní podporu podle čl. 107 odst. 1 SFEU. Stejně tak ve vztahu k věci C‑563/18 Komise uvedla, že původní řízení se týkají polského trestního práva a nespadají zejména do působnosti čl. 4 písm. b) rámcového rozhodnutí Rady 2008/841/JHA ze dne <DATE ISO="20081024">24. října 2008</DATE> o boji proti organizované trestné činnosti (<REF.DOC.OJ COLL="L" NO.OJ="300" PAGE.FIRST="42" DATE.PUB="2008">Úř. věst. 2008, L 300, s. 42</REF.DOC.OJ>) ani do působnosti čl. 7 odst. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/343 ze dne <DATE ISO="20160309">9. března 2016</DATE>, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem (<REF.DOC.OJ COLL="L" NO.OJ="065" PAGE.FIRST="1" DATE.PUB="2016">Úř. věst. 2016, L 65, s. 1</REF.DOC.OJ>).</TXT></NP.ECR><?PAGE NO="14"?><NP.ECR IDENTIFIER="NP0058"><NO.P>58.</NO.P><TXT>Státní pokladna, nejvyšší státní zástupce, Polsko a Komise uvedli, že předložené žádosti jsou nepřípustné, neboť jsou hypotetické a nemají žádný vztah k původním řízením<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0017"><P>Poznamenávám, že v rozhodnutí disciplinární komory, ve kterém disciplinární komora předložila svůj názor k projednávaným věcem (viz poznámka pod čarou č. 13 tohoto stanoviska), uvedla, že předložené žádosti jsou nepřípustné a bezpředmětné, neboť vycházejí z případů, které nemají žádný vztah k unijnímu právu a jsou abstraktní a hypotetické, protože se netýkají sporů v původních řízeních, ale spíše organizace soudnictví v členském státě, jež spadá do výlučné pravomoci tohoto členského státu.</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0059"><NO.P>59.</NO.P><TXT>Státní pokladna, nejvyšší státní zástupce a Polsko tvrdí, že předkládající soudy mimo jiné neuvádí důvody k přezkoumání otázky výkladu čl. 19 odst. 1 SEU, ani vztah mezi tímto ustanovením unijního práva a vnitrostátními právními předpisy použitelnými v původních řízeních, jak vyžaduje judikatura, článek 94 jednacího řádu Soudního dvora a doporučení Soudního dvora.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0060"><NO.P>60.</NO.P><TXT>Státní pokladna, nejvyšší státní zástupce a Polsko dále tvrdí, že odpověď Soudního dvora není nezbytná pro vyřešení sporů v původních řízeních, protože tyto spory nemají nic společného s disciplinárním režimem v Polsku a proti dotčeným soudcům není v současné chvíli vedeno disciplinární řízení. Podle jejich názoru se otázky týkají subjektivních obav soudců z potenciálních disciplinárních řízení, což jsou však hypotetické události, přičemž Soudní dvůr se obdobnými situacemi zabýval ve věcech Falciola<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0018"><P>Usnesení ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="19900126">26. ledna 1990</DATE> (<NO.CASE>C‑286/88</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:1990:33">EU:C:1990:33</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE> a Nour<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0019"><P>Usnesení ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="19980525">25. května 1998</DATE> (<NO.CASE>C‑361/97</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:1998:250">EU:C:1998:250</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>, ve kterých došlo k zamítnutí předložených otázek. Dále tvrdí, že pokud by vnitrostátní soudy mohly předkládat otázky nesouvisející se spory v původních řízeních, mohlo by to ohrozit účel řízení o předběžné otázce. Státní pokladna zdůrazňuje, že judikatura Soudního dvora<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0020"><P>Státní pokladna odkazuje na rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20081216">16. prosince 2008</DATE>, <NAME.CASE>Cartesio</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑210/06</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2008:723">EU:C:2008:723</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>) a ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20110217">17. února 2011</DATE>, <NAME.CASE>Weryński</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑283/09</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2011:85">EU:C:2011:85</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE> týkající se zmírnění podmínek relevance položených otázek pro vyřešení původních řízení je na projednávané věci nepoužitelná.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0061"><NO.P>61.</NO.P><TXT>Polsko a Komise zdůrazňují, že skutečnost, že předkládající soudy mohou rozhodnout o otázkách týkajících se použití nebo výkladu unijního práva, nestačí k prokázání přípustnosti položených otázek, neboť tyto otázky musí být relevantní a nezbytné k vyřešení sporů projednávaných před předkládajícími soudy. Nejvyšší státní zástupce a Komise dále uvádějí, že projednávané věci se liší od věci Associação Sindical dos Juízes Portugueses<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0021"><P>Rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20180227">27. února 2018</DATE> (<NO.CASE>C‑64/16</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2018:117">EU:C:2018:117</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>, neboť v uvedené věci byl výklad čl. 19 odst. 1 SEU pro vyřešení sporu v původním řízení relevantní.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0062"><NO.P>62.</NO.P><TXT>Komise uvádí, že čl. 19 odst. 1 SEU není relevantní pro předmět sporu v původních řízeních, ani pro jakoukoliv předběžnou otázku (<HT TYPE="ITALIC">quaestio in limine litis</HT>) týkající se těchto sporů. Z pohledu Komise by odpověď Soudního dvora představovala vydání poradního stanoviska k obecným či hypotetickým otázkám a překročila by meze mechanismu pro předkládání předběžných otázek podle článku 267 SFEU, jak je uvedeno v judikatuře<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0022"><P>Komise odkazuje zejména na rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20150616">16. června 2015</DATE>, <NAME.CASE>Gauweiler a další</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑62/14</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2015:400">EU:C:2015:400</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>) a ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20170328">28. března 2017</DATE>, <NAME.CASE>Rosneft</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑72/15</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2017:236">EU:C:2017:236</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>. Komise připouští, že obavy předkládajících soudů ohledně možnosti zahájení disciplinárních řízení nelze vyloučit, ale domnívá se, že tato okolnost nemění nic na tom, že položené otázky jsou nepřípustné. Při jednání Komise zdůraznila, že předkládající soudy neuvedly žádnou skutečnost, jež by je vedla k přijetí rozhodnutí v důsledku odpovědi poskytnuté Soudním dvorem ohledně výkladu čl. 19 odst. 1 SEU.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0063"><NO.P>63.</NO.P><TXT>Polský komisař pro lidská práva a Kontrolní úřad ESVO uvádí, že položené otázky jsou přípustné.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0064"><NO.P>64.</NO.P><TXT>Polský komisař pro lidská práva tvrdí, že věc Falciola<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0023"><P>Usnesení ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="19900126">26. ledna 1990</DATE> (<NO.CASE>C‑286/88</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:1990:33">EU:C:1990:33</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE> se na projednávané věci nepoužije, neboť byla rozhodnuta před zavedením čl. 19 odst. 1 SEU do Smluv. Uvádí, že v projednávaných věcech se vyskytuje prvek unijního práva, a to zejména z důvodu nutnosti zajistit užitečný účinek čl. 19 odst. 1 SEU a řízení o předběžné otázce podle článku 267 SFEU. Jak vyplývá z rozhodnutí ve věci Associação<?PAGE NO="15"?> Sindical dos Juízes Portugueses<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0024"><P>Rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20180227">27. února 2018</DATE> (<NO.CASE>C‑64/16</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2018:117">EU:C:2018:117</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0040">40</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>, ochrana nezávislosti soudů podle čl. 19 odst. 1 SEU se uplatní tehdy, když vnitrostátní zákonodárce svěří záležitosti unijního práva soudu a zahrnuje veškerou soudní činnost vnitrostátního soudu, aby toto ustanovení nepřipravilo o užitečný účinek. Dále podle jeho názoru musí mít soudci, na které se vztahuje ochrana podle čl. 19 odst. 1 SEU, možnost zahájit řízení o předběžné otázce bez jakéhokoliv rizika, přičemž neexistence těchto záruk představuje sama o sobě prvek unijního práva v projednávaných věcech, a to bez ohledu na to, že proti předkládajícím soudcům bylo zahájeno vyšetřování.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0065"><NO.P>65.</NO.P><TXT>Polský komisař pro lidská práva dále tvrdí, že položené otázky nejsou hypotetické a že odpověď Soudního dvora je nezbytná k tomu, aby předkládající soudy vydaly rozhodnutí, a to podle druhého pododstavce čl. 19 odst. 1 SEU, poskytujícího ochranu nezávislosti soudů. Zdůrazňuje, že pokud by soudci mohli vznést otázku nezávislosti soudů pouze v rámci disciplinárního řízení vedeného proti nim, bylo by to neslučitelné s rozsudkem ve věci Unibet<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0025"><P>Rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20070313">13. března 2007</DATE> (<NO.CASE>C‑432/05</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2007:163">EU:C:2007:163</NO.ECLI></REF.DOC.ECR> body 62 a 64).</P></NOTE>, kde Soudní dvůr uvedl, že uplatnění otázky neslučitelnosti vnitrostátního práva s unijním právem v případě, kdy jednotlivci hrozí uložení určitých sankcí, není dostačující k zajištění účinné soudní ochrany.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0066"><NO.P>66.</NO.P><TXT>Kontrolní úřad ESVO uvádí, že z rozsudku ve věci Associação Sindical dos Juízes Portugueses<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0026"><P>Rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20180227">27. února 2018</DATE> (<NO.CASE>C‑64/16</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2018:117">EU:C:2018:117</NO.ECLI>, body <REF.NP.ECR REF="NP0037">37</REF.NP.ECR> a <REF.NP.ECR REF="NP0040">40</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE> vyplývá, že nezávislost soudů je nedělitelná. Podle jeho názoru jednají vnitrostátní soudy jako unijní soudy vždy, a nikoliv pouze tehdy, když rozhodují o případech týkajících se konkrétně unijního práva. Uvádí tedy, že projednávané věci jsou přípustné, neboť zde jasně existuje otázka unijního práva, kterou je potřeba řešit ve vztahu k požadavkům na nezávislost soudů uloženým vnitrostátním soudům.</TXT></NP.ECR></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="2"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="BOLD"><HT TYPE="ITALIC">B.</HT></HT></NO.P><TXT><HT TYPE="BOLD"><HT TYPE="ITALIC">K věci samé</HT></HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0067"><NO.P>67.</NO.P><TXT>Polský komisař pro lidská práva uvádí, že položené otázky by měly být zodpovězeny kladně. Tvrdí, že ve světle judikatury Soudního dvora<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0027"><P>Polský komisař pro lidská práva odkázal na rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20180725">25. července 2018</DATE>, <NAME.CASE>Minister for Justice and Equality (nedostatky soudního systému)</NAME.CASE> <NO.CASE>C‑216/18 PPU</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2018:586">EU:C:2018:586</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0067">67</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>.</P></NOTE> nezajišťují polská opatření vztahující se k disciplinárním řízením ochranu soudců před nadměrnou kontrolou ze strany orgánů výkonné moci. Dále mimo jiné tvrdí, že ministr spravedlnosti jmenuje soudce disciplinárního soudu při odvolacích soudech na určité funkční období, ale toto funkční období skončí, pokud je soudci uložena disciplinární sankce, přičemž došlo k situacím, kdy soudci odmítli zahájit disciplinární řízení proti jinému soudci, a následně s nimi bylo vedeno disciplinární řízení. Rovněž uvádí, že ministr spravedlnosti jmenuje disciplinárního úředníka ve věcech soudců obecných soudů a jeho dva zástupce a může rozporovat rozhodnutí disciplinárního úředníka zahájit disciplinární řízení, což vede k potřebě zahájit disciplinární řízení, přičemž pokyny ministra spravedlnosti týkající se vedení takového řízení jsou pro uvedeného úředníka závazné.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0068"><NO.P>68.</NO.P><TXT>Kromě toho může podle polského komisaře pro lidská práva jmenovat ministr spravedlnosti disciplinárního úředníka ministra spravedlnosti, což vylučuje ostatní disciplinární úředníky z jednání a rovná se potřebě zahájit disciplinární řízení. Tvrdí, že disciplinární řízení může být zahájeno bez stanoveného časového rámce, což porušuje požadavek na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě a že ministr spravedlnosti může žádat o obnovu disciplinárního řízení, což umožňuje potrestat soudce za stejná porušení v případě nových okolností či důkazů.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0069"><NO.P>69.</NO.P><TXT>Polský komisař pro lidská práva dále uvádí, že neexistují dostatečné záruky práva soudců na obhajobu v disciplinárním řízení. Konkrétně uvádí, že disciplinární soud může rozhodnout i v případě odůvodněné nepřítomnosti obviněného soudce a jeho zástupce a že s odkazem na článek 115c zákona o organizaci obecných soudů není v disciplinárních případech vztahujících se k profesnímu pochybení<?PAGE NO="16"?> soudců odůvodněné použití důkazů z trestního řízení. Podle jeho názoru jsou rovněž problematické institucionální aspekty disciplinárního režimu, včetně používání přísedících v disciplinární komoře, neboť pro rozhodování disciplinárních případů je potřeba právních znalostí; a také skutečnost, že předseda disciplinární komory určuje disciplinární soud prvního stupně, což vyvolává pochybnosti o tom, zda je takový soud zřízený zákonem.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0070"><NO.P>70.</NO.P><TXT>Nejvyšší státní zástupce uvádí, že polský disciplinární režim týkající se soudců splňuje záruky na nezávislost soudů stanovené judikaturou Soudního dvora<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0028"><P>Nejvyšší státní zástupce odkázal na rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20180725">25. července 2018</DATE>, <NAME.CASE>Minister for Justice and Equality (nedostatky v soudním systému)</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑216/18 PPU</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2018:586">EU:C:2018:586</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0067">67</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE> stejně jako standardy vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0029"><P>Nejvyšší státní zástupce odkázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ze dne <DATE ISO="20180925">25. září 2018</DATE>, Denisov v. Ukrajina (CE:ECHR:2018:0925JUD007663911) a rozsudek ESLP ze dne <DATE ISO="20130109">9. ledna 2013</DATE>, Oleksandr Volkov v. Ukrajina (CE:ECHR:2013:0109JUD002172211).</P></NOTE>. Zejména uvádí, že ministr spravedlnosti může zahájit disciplinární řízení a rozporovat rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto zahájit řízení, nemůže však určit výsledek řízení, ani potrestat soudce. Z jeho pohledu je cílem reforem polského disciplinárního režimu zvýšení odpovědnosti soudců. Na jednání zdůraznilo, že neexistuje disciplinární odpovědnost soudců za obsah jejich rozhodnutí, a proti žádnému soudci nebylo vedeno disciplinární řízení z důvodu předložení žádostí o rozhodnutí o předběžných otázkách. Vyšetřování soudců v projednávaných věcech bylo odlišné a mělo za cíl objasnit, proč byla předkládací rozhodnutí totožná.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0071"><NO.P>71.</NO.P><TXT>Polsko uvádí, že polský právní systém neobsahuje ustanovení, která by byla v rozporu se zárukami nezávislého disciplinárního řízení proti soudcům nebo která zvyšují riziko porušení těchto záruk. Z pohledu Polska se žádosti týkají opatření, která v Polsku neexistují a jsou hypotetická, neboť neuvádějí, které konkrétní záruky byly porušeny a jakým způsobem. Polsko dále tvrdí, že je obtížné odpovědět na tvrzení uvedená v žádostech, neboť se skládají ze selektivních tvrzení o některých ustanoveních polského práva týkajících se disciplinárního řízení, smíšené se subjektivními hodnoceními, jejichž cílem je formulovat obecnou kritiku reformy soudního systému v Polsku.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0072"><NO.P>72.</NO.P><TXT>Polsko mimo jiné uvádí, že ani ministr spravedlnosti ani jiný orgán výkonné moci nerozhoduje o disciplinárních řízeních, ani neuplatňuje disciplinární sankce ve vztahu k soudcům. Uvádí, že v souladu s články 110 a 110a zákona o organizaci obecných soudů rozhodují disciplinární soudy při odvolacích soudech v disciplinárních řízeních týkajících se soudců obecných soudů a v určitých případech rozhoduje v těchto řízeních disciplinární komora. Podle Polska jsou soudci disciplinární komory jmenováni v souladu s článkem 179 polské ústavy prezidentem republiky a ministr spravedlnosti po konzultaci se NRS jmenuje soudce disciplinárních soudů při odvolacích soudech na funkční období 6 let, a to ze soudců obecných soudů, kteří mají odslouženo alespoň 10 let a byli tak do funkce jmenováni v souladu s polskou ústavou. Podle Polska požívají soudci, kteří rozhodují v disciplinárních řízeních proti soudcům formální záruky nezávislosti<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0030"><P>Poznamenávám, že v rozhodnutích, ve kterých disciplinární komora zaujala postoj k projednávaným věcem (viz poznámka pod čarou č. 13 tohoto stanoviska), mimo jiné uvedla, že soudci disciplinární komory požívají všech záruk nezávislosti podle stejných pravidel jako ostatní komory Nejvyššího soudu, a že tato komora splňuje veškeré požadavky unijního práva na zajištění práva na účinnou právní ochranu, a to i v disciplinárních věcech týkajících se soudců.</P></NOTE>, a to včetně jmenování na neomezenou dobu, neodvolatelnosti, imunity, odměňování a povinnosti být nepolitický<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0031"><P>Polsko odkazuje na čl. 178 odst. 2 a 3, čl. 179, 180 a 181 polské ústavy.</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0073"><NO.P>73.</NO.P><TXT>Polsko zdůrazňuje, že ani ministr spravedlnosti, ani žádný jiný politik nevykonává vliv na disciplinární soudy ani na jejich soudce, a to zejména proto, že: (1) neurčují složení disciplinárních soudů, které je podle článku 111 zákona o organizaci obecných soudů určeno losem ze seznamu soudců daného soudu; (2) nemohou soudcům disciplinárních soudů ukládat pokyny; (3) nemohou odvolávat soudce disciplinárních soudů; (4) nemohou vyloučit soudce disciplinárního soudu z případu, který projednává; a (5) nemají žádné právo kontrolovat činnost disciplinárních soudů.</TXT></NP.ECR><?PAGE NO="17"?><NP.ECR IDENTIFIER="NP0074"><NO.P>74.</NO.P><TXT>Polsko uznává, že ministr spravedlnosti má určité pravomoci zahájit disciplinární řízení, neboť může požádat disciplinárního úředníka, aby zahájil vyšetřování, může rozporovat rozhodnutí disciplinárního úředníka, kterým bylo odmítnuto zahájit disciplinární řízení nebo může jmenovat disciplinárního úředníka ministra spravedlnosti pro řešení konkrétního případu. Přesto však Polsko zdůrazňuje, že ministr spravedlnosti vykonává nepřímý vliv, zejména tím, že rozporuje rozhodnutí o odmítnutí zahájení disciplinárního řízení, a nemá vliv na výsledek řízení, které bylo zahájeno disciplinárním úředníkem nebo na rozhodnutí disciplinárního soudu. Na jednání Polsko uvedlo, že disciplinární úředník ministra spravedlnosti je jmenován v případech, kdy je potřeba se zaměřit na jedno řízení, a že tento orgán byl vytvořen proto, aby disciplinárním úředníkům pomohl s pracovním vytížením a aby se zabýval věcmi, které se týkají složitých právních a skutkových okolností.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0075"><NO.P>75.</NO.P><TXT>Polsko uvádí, že soudci požívají procesní záruky týkající se práva na spravedlivý proces v rámci disciplinárního řízení. Tvrdí, že věci jsou rozhodovány soudem, který jedná na základě zákona o organizaci obecných soudů, soudci rozhodující v těchto věcech podléhají zárukám nestrannosti a nezávislosti a disciplinární řízení jsou podle čl. 116 odst. 1 zákona o organizaci obecných soudů veřejná. Polsko poukazuje na to, že disciplinární řízení respektuje zásady rovnosti zbraní a <HT TYPE="ITALIC">ne bis in idem</HT> a že obviněný soudce si může zvolit obhájce z řad soudců, státních zástupců, advokátů či právních poradců a že v případě nemoci má právo na to, aby mu byl obhájce ustanoven soudem podle čl. 113 odst. 1 a 2 zákona o organizaci obecných soudů. Uvedený soudce rovněž požívá presumpce neviny a může podat opravný prostředek proti rozhodnutí disciplinárního soudu v prvním stupni, který musí být přezkoumán do 2 měsíců od podání podle článku 121 zákona o organizaci obecných soudů. Podle Polska se definice disciplinárních provinění uvedená v článku 107 zákona o organizaci obecných soudů za dlouhé roky nezměnila a zajišťuje flexibilitu a předvídatelnost. Na jednání Polsko zdůraznilo, že neexistuje disciplinární odpovědnost za obsah soudních rozhodnutí.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0076"><NO.P>76.</NO.P><TXT>Pokud jde o dopisy předkládajících soudů, které doplňují jejich žádosti o rozhodnutí o předběžných otázkách, Polsko uvádí, že disciplinární úředník ve věcech soudců obecných soudů odpověděl na informace obsažené v těchto dopisech sdělením označeným <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0053" REF.END="QE0053"/>o vyšetřovacích postupech za účasti soudců Ewy Maciejewske a Igora Tuleya v souvislosti s podáním předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0032"><P>NR RDSP 713-53/18 ze dne <DATE ISO="20181217">17. prosince 2018</DATE>, dostupné na http://rzecznik.gov.pl/wp-content/uploads/2018/12/Komunikat-Rzecznika-Dysc-z-1712.pdf.</P></NOTE><QUOT.END REF.START="QS0053" CODE="201C" ID="QE0053"/>. Polsko tvrdí, že podle tohoto sdělení bylo cílem vyšetřování zjistit, zda nebyl ze strany některých soudců vyvíjen tlak na soudce předkládajících soudů s cílem zasáhnout do obsahu rozsudků ve věcech, ve kterých byly tyto otázky položeny. Polsko uvádí, že ke vznesení podezření z disciplinárního pochybení došlo proto, že předkládací rozhodnutí byla prakticky totožná. Dále Polsko tvrdí, že zástupce disciplinárního úředníka ve věcech soudců obecných soudů ukončil vyšetřování pro neexistenci disciplinárního pochybení a že v těchto řízeních měli dotčení soudci postavení svědků, a nikoliv obviněných. Kromě toho Polsko uvádí, že vůči těmto soudcům není v současné době vedeno disciplinární řízení, a tito soudci byli vyslechnuti pouze jako svědci v případech týkajících se jiných soudců.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0077"><NO.P>77.</NO.P><TXT>Lotyšsko navrhuje, aby Soudní dvůr na položené otázky odpověděl tak, že druhý pododstavec čl. 19 odst. 1 SEU musí být vykládán v tom smyslu, že členský stát má povinnost zajistit, aby disciplinární režim pro soudce respektoval záruky nezávislosti soudů. Zdůrazňuje, že takový režim musí odpovídat zárukám stanoveným v judikatuře Soudního dvora<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0033"><P>Lotyšsko odkazuje na rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20180725">25. července 2018</DATE>, <NAME.CASE>Minister for Justice and Equality (nedostatky soudního systému)</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑216/18 PPU</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2018:586">EU:C:2018:586</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0067">67</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>, jak dokládá lotyšský disciplinární systém.<?PAGE NO="18"?> Poznamenává, že disciplinární odpovědnost soudců se v zásadě netýká soudních rozhodnutí, a pouze závažné a neomluvitelné nesplnění povinností může tuto odpovědnost založit<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0034"><P>Lotyšsko odkazuje zejména na společné stanovisko Benátské komise, Generálního ředitelství Rady Evropy pro lidská práva a Úřadu pro demokratické instituce a lidská práva OBSE č. 755/2014 ze dne <DATE ISO="20140324">24. března 2014</DATE> k návrhu zákona o disciplinární odpovědnosti soudců Moldavské republiky, CDL-AD(2014)006 a stanovisko Benátské komise č. 825/2015 ze dne <DATE ISO="20151221">21. prosince 2015</DATE> k zákonu o disciplinární odpovědnosti a hodnocení soudců <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0054" REF.END="QE0054"/>Bývalé jugoslávské republiky Makedonie<QUOT.END REF.START="QS0054" CODE="201C" ID="QE0054"/>, CDL-AD(2015)042.</P></NOTE>. Zdůrazňuje propojení mezi nezávislostí soudů a dělbou moci a právního státu, jak je uznáno mimo jiné lotyšským a unijním právem<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0035"><P>Lotyšsko odkazuje zejména na rozsudek Satversmes tiesa (Ústavní soud) ze dne <DATE ISO="20100118">18. ledna 2010</DATE>, č. <DATE ISO="20091101">2009-11-01</DATE> a na rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20060919">19. září 2006</DATE>, <NAME.CASE>Wilson</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑506/04</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2006:587">EU:C:2006:587</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>); ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20180306">6. března 2018</DATE>, <NAME.CASE>Achmea</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑284/16</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2018:158">EU:C:2018:158</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>); a ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20180227">27. února 2018</DATE>, <NAME.CASE>Associação Sindical dos Juízes Portugueses</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑64/16</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2018:117">EU:C:2018:117</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0078"><NO.P>78.</NO.P><TXT>Nizozemsko navrhuje, aby položené otázky byly zodpovězeny kladně<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0036"><P>Nizozemsko v písemném vyjádření uvádí, že k bodu 3 předběžné otázky ve věci C‑558/18 ohledně možnosti použití důkazů získaných za pomoci trestného činu v disciplinárních řízeních proti soudcům, nezaujalo stanovisko, neboť nemá k dispozici dostatek podkladů.</P></NOTE>. Má za to, že jak vyplývá z judikatury Soudního dvora<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0037"><P>Nizozemsko odkazuje na rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20180725">25. července 2018</DATE>, <NAME.CASE>Minister for Justice and Equality (nedostatky soudního systému</NAME.CASE>), <NO.CASE>C‑216/18 PPU</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2018:586">EU:C:2018:586</NO.ECLI>, body <REF.NP.ECR REF="NP0048">48</REF.NP.ECR> až <REF.NP.ECR REF="NP0054">54</REF.NP.ECR>, <REF.NP.ECR REF="NP0063">63</REF.NP.ECR> až <REF.NP.ECR REF="NP0067">67</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>.</P></NOTE>, vnitrostátní opatření, která jak bylo vysvětleno předkládajícími soudy, zahrnují nebo připouští politický vliv na disciplinární řízení proti soudcům a mohou být používána k výkonu politické kontroly nad obsahem soudních rozhodnutí, porušují zásadu nezávislosti soudů podle druhého pododstavce čl. 19 odst. 1 SEU, stejně jako článek 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0055" REF.END="QE0055"/>Listina<QUOT.END REF.START="QS0055" CODE="201C" ID="QE0055"/>).</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0079"><NO.P>79.</NO.P><TXT>Kontrolní úřad ESVO zdůrazňuje důležitost nezávislosti soudů pro dodržování zásady právního státu uznanou právem EHP a unijním právem<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0038"><P>Kontrolní úřad ESVO odkazuje zejména na rozhodnutí Soudního dvora ESVO ze dne <DATE ISO="20170214">14. února 2017</DATE>, Pascal Nobile v. DAS Rechtsschutz-Versicherungs, E-21/16; a na rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20060919">19. září 2006</DATE>, <NAME.CASE>Wilson</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑506/04</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2006:587">EU:C:2006:587</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>); a ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20180227">27. února 2018</DATE>, <NAME.CASE>Associação Sindical dos Juízes Portugueses</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑64/16</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2018:117">EU:C:2018:117</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>. Vyjadřuje obavy, že podle judikatury Soudního dvora<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0039"><P>Kontrolní úřad ESVO odkazuje na rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20180725">25. července 2018</DATE>, <NAME.CASE>Minister for Justice and Equality (nedostatky soudního systému)</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑216/18 PPU</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2018:586">EU:C:2018:586</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0067">67</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE> je řada prvků polského disciplinárního režimu proti soudcům v rozporu s požadavky na nezávislost soudů. K těmto prvkům patří: (1) disciplinární provinění profesního pochybení není jasně definováno; (2) existuje zřejmě vazba mezi stranou odpovědnou za disciplinární řízení a výkonnou mocí ve vztahu ke složení disciplinární komory a jmenování disciplinárních úředníků ze strany výkonné moci pro šetření případů a výsledkem vyšetřování; (3) použití důkazů získaných z trestního řízení či z operačního dohledu v disciplinárních řízeních; (4) obavy ohledně nezávislosti disciplinární komory; a (5) disciplinární sankce jsou přísné a může dojít k obnovení disciplinárního řízení v neprospěch obviněných soudců.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0080"><NO.P>80.</NO.P><TXT>Kontrolní úřad ESVO uvádí, že je třeba vzít v úvahu celkový obraz změn právních předpisů týkajících se soudního systému v Polsku, a pokud bude na každou změnu nahlíženo odděleně a nebudou posuzovány celkové účinky, je zde nebezpečí, že by nebyla dostatečná pozornost věnována celkovému dopadu toho, co se jeví jako soubor koordinovaných opatření. Zdůrazňuje také, že zde existuje odrazující účinek vyplývající ze skutečnosti, že předkládající soudy byly vyzvány, aby předložily písemná vyjádření týkající se položených otázek.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0081"><NO.P>81.</NO.P><TXT>Komise na jednání podpůrně uvedla, že podle judikatury Soudního dvora<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0040"><P>Komise odkazuje na rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20180725">25. července 2018</DATE>, <NAME.CASE>Minister for Justice and Equality (nedostatky soudního systému)</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑216/18 PPU</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2018:586">EU:C:2018:586</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0067">67</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE> porušuje disciplinární systém v Polsku zásadu nezávislosti soudů, neboť neposkytuje dostatečné záruky k zamezení riziku použití tohoto systému jakožto nástroje pro politickou kontrolu obsahu soudních rozhodnutí. Komise uvedla, že z toho důvodu zahájila proti Polsku řízení o nesplnění povinnosti podle článku 258 SFEU, které vychází z toho, že nový disciplinární režim pro soudce je neslučitelný s druhým pododstavcem čl. 19 odst. 1 SEU ve spojení s článkem 47 Listiny<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0041"><P>Tisková zpráva – Právní stát: Evropská komise zahájila řízení o nesplnění povinnosti za účelem ochrany soudců v Polsku před politickou kontrolou, <DATE ISO="20190403">3. dubna 2019</DATE>, dostupná na http://europa.eu/rapid/press-release_IP-19-1957_en.htm.</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><?PAGE NO="19"?><NP.ECR IDENTIFIER="NP0082"><NO.P>82.</NO.P><TXT>Komise shrnuje svá tvrzení v rámci řízení o nesplnění povinnosti zejména následovně: (1) polské právo umožňuje, aby byli soudci obecných soudů disciplinárně potrestáni za obsah jejich soudních rozhodnutí, včetně žádostí o rozhodnutí o předběžných otázkách; (2) disciplinární komora nesplňuje požadavky na nezávislost soudů podle unijního práva, na něž se vztahují projednávané spojené věci C‑585/18, C‑624/18 a C‑625/18 A. K. a další (nezávislost disciplinární komory Nejvyššího soudu); (3) polský disciplinární režim nezaručuje, že soud zřízený zákonem bude rozhodovat v prvním stupni v disciplinárních řízeních proti soudci obecného soudu, neboť předseda disciplinární komory určuje podle vlastního uvážení a případ od případu disciplinární soud, který bude ve věci rozhodovat; a (4) procesní práva soudců jsou v disciplinárních řízeních omezena, neboť tento režim již nezaručuje projednání případů v přiměřené lhůtě a práva na obhajobu obviněných soudců jsou dotčena.</TXT></NP.ECR></GR.SEQ></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="1"><TITLE><TI><P><HT TYPE="BOLD">VII. Analýza</HT></P></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0083"><NO.P>83.</NO.P><TXT>Dospěl jsem k závěru, že žádosti o rozhodnutí o předběžných otázkách jsou v projednávaných věcech nepřípustné, neboť Soudní dvůr nemá k dispozici dostatek skutkových a právních poznatků, aby určil, zda došlo k porušení povinnosti členského státu zaručit nezávislost soudů podle druhého pododstavce čl. 19 odst. 1 SEU.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0084"><NO.P>84.</NO.P><TXT>Konkrétně chybějící vysvětlení v předkládacích rozhodnutích ohledně souvislosti mezi dotčenými opatřeními členského státu a druhým pododstavcem čl. 19 odst. 1 SEU, jež není v souladu s požadavky stanovenými v čl. 94 písm. c) jednacího řádu Soudního dvora, vedly předkládající soudy k předložení obecných otázek. Odpověď Soudního dvora na tyto otázky by představovala poradní stanovisko, což je podle článku 267 SFEU vyloučeno.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0085"><NO.P>85.</NO.P><TXT>Má analýza je rozdělena do dvou částí. Nejprve se v oddílu A budu zabývat otázkou, zda situace v původních řízeních spadá do věcné působnosti unijního práva, a zejména do působnosti druhého pododstavce čl. 19 odst. 1 SEU. Dále v oddílu B posoudím přípustnost žádostí o rozhodnutí o předběžných otázkách. Z vysvětlení v oddílu B jasně vyplyne, proč je ve spisu nedostatek informací k provedení věcného posouzení, a podpůrně, pokud by Soudní dvůr nesouhlasil s mým návrhem ohledně přípustnosti položených otázek, zda došlo ke strukturálnímu porušení nezávislosti soudů podle druhého pododstavce čl. 19 odst. 1 SEU. Z tohoto důvodu se nevyjádřím k tomu, zda byly porušeny záruky plynoucí z druhého pododstavce čl. 19 odst. 1 SEU.</TXT></NP.ECR><GR.SEQ LEVEL="2"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="BOLD"><HT TYPE="ITALIC">A.</HT></HT></NO.P><TXT><HT TYPE="BOLD"><HT TYPE="ITALIC">Situace v původních řízeních spadá do věcné působnosti druhého pododstavce čl. 19 odst. 1 SEU</HT></HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0086"><NO.P>86.</NO.P><TXT>Domnívám se, že situace v původních řízeních spadá do věcné působnosti unijního práva, a konkrétně pod druhý pododstavec čl. 19 odst. 1 SEU.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0087"><NO.P>87.</NO.P><TXT>V rozsudku ze dne <DATE ISO="20190624">24. června 2019</DATE>, Komise v. Polsko (nezávislost Nejvyššího soudu) (C‑619/18)<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0042"><P><REF.DOC.ECR><NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2019:531">EU:C:2019:531</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0050">50</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR> a citovaná judikatura.</P></NOTE>, Soudní dvůr ohledně věcné působnosti druhého pododstavce čl. 19 odst. 1 SEU potvrdil, že toto ustanovení se vztahuje na <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0056" REF.END="QE0056"/>oblasti pokryté právem Unie<QUOT.END REF.START="QS0056" CODE="201C" ID="QE0056"/> bez ohledu na to, zda členské státy uplatňují unijní právo ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny. V bodě 51 tohoto rozsudku uvedl Soudní dvůr následující:</TXT><P><QUOT.S LEVEL="1"><ALINEA><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0057" REF.END="QE0057"/>Na rozdíl od toho, co v tomto ohledu tvrdily Polská republika a Maďarsko, okolnost, že vnitrostátní opatření ke snížení platů, jichž se týkala věc, v níž byl vydán rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20180227">27. února 2018</DATE>, <NAME.CASE>Associação Sindical dos Juízes Portugueses</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑64/16</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2018:117">EU:C:2018:117</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>), byla přijata z důvodu naléhavé potřeby odstranit nadměrný schodek rozpočtu dotyčného členského státu v rámci unijního programu finanční pomoci poskytnuté tomuto členskému státu, byla – jak vyplývá z bodů 29 až 40 tohoto<?PAGE NO="20"?> rozsudku – zcela bezvýznamná pro výklad, na jehož základě dospěl Soudní dvůr k závěru, že se na dotčenou věc použije čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU. Tento závěr byl totiž založen na okolnosti, že vnitrostátní orgán dotčený v uvedené věci, a sice Tribunal de Contas (Účetní dvůr, Portugalsko), <HT TYPE="ITALIC">byl</HT> s výhradou ověření předkládajícím soudem v uvedené věci způsobilý rozhodovat jakožto soud o otázkách týkajících se uplatňování nebo výkladu unijního práva, a tudíž spadajících do oblastí pokrytých právem Unie (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20180227">27. února 2018</DATE>, <NAME.CASE>Associação Sindical dos Juízes Portugueses</NAME.CASE>, <NO.CASE>C‑64/16</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2018:117">EU:C:2018:117</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0040">40</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>)<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0043"><P>Kurzivou zvýraznil autor stanoviska.</P></NOTE>.<QUOT.END REF.START="QS0057" CODE="201C" ID="QE0057"/></ALINEA></QUOT.S></P></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0088"><NO.P>88.</NO.P><TXT>V právě uvedeném rozsudku stojí za povšimnutí, že Soudní dvůr odmítl argumenty předložené Polskem a Maďarskem o tom, že druhý pododstavec čl. 19 odst. 1 SEU byl použitelný ve věci Associação Sindical dos Juízes Portugueses, protože dotčená vnitrostátní opatření ke snížení platů byla přijata z důvodu požadavků na omezení nadměrného schodku rozpočtu dotyčného členského státu v rámci unijního programu finanční pomoci. Soudní dvůr spíše potvrdil, že ve věci Associação Sindical dos Juízes Portugueses, bylo podstatné právě to, že dotčený vnitrostátní orgán <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0058" REF.END="QE0058"/>mohl<QUOT.END REF.START="QS0058" CODE="201C" ID="QE0058"/> v této věci rozhodnout jako soud, což podle mě znamená na základě článku 267 SFEU, o otázkách týkajících se použití či výkladu unijního práva, které tedy spadají do oblastí pokrytých unijních právem.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0089"><NO.P>89.</NO.P><TXT>Totéž platí pro předkládající soudy v projednávaných věcech (viz bod 42 tohoto stanoviska). Je nesporné, že se jedná o orgány, jež <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0059" REF.END="QE0059"/>mohou<QUOT.END REF.START="QS0059" CODE="201C" ID="QE0059"/> rozhodovat jako soudy podle článku 267 SFEU o otázkách týkajících se použití či výkladu unijního práva. Předkládající soudy tedy v zásadě spadají do věcné působnosti druhého pododstavce čl. 19 odst. 1 SEU a toto ustanovení je v projednávaných věcech použitelné.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0090"><NO.P>90.</NO.P><TXT>Vzhledem k uvedenému mám tedy za to, že Soudní dvůr v rozsudcích Associação Sindical dos Juízes Portugueses či Komise v. Polsko (nezávislost Nejvyššího soudu) (C‑619/18) nerozhodl tak, že široká oblast věcné působnosti druhého pododstavce čl. 19 odst. 1 SEU vyloučila či zmírnila pravidla Soudního dvora týkající se přípustnosti žádostí o rozhodnutí o předběžných otázkách. Je to tedy tento aspekt – jenž se nevyskytoval ani v řízení, které vedlo k vydání mého stanoviska ve spojených věcech A. K. a další (nezávislost disciplinární komory Nejvyššího soudu)<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0044"><P><REF.DOC.ECR><NO.CASE>C‑585/18, C‑624/18 a C‑625/18</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2019:551">EU:C:2019:551</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>. V těchto případech nebyla přípustnost položených otázek problematická, neboť v nich existoval jasný vztah mezi unijním právem, konkrétně směrnicí Rady 2000/78/ES ze dne <DATE ISO="20001127">27. listopadu 2000</DATE>, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání (<REF.DOC.OJ COLL="L" NO.OJ="303" PAGE.FIRST="16" DATE.PUB="2000">Úř. věst. 2000, L 303, s. 16</REF.DOC.OJ>) a mezi spory vyžadujícími rozhodnutí v původních řízeních. Za těchto podmínek se domnívám, že v těchto případech může Soudní dvůr rozhodnout, kromě tvrzeného porušení článku 47 Listiny, o tom, zda došlo ke strukturálnímu zásahu do nezávislosti soudů podle druhého pododstavce čl. 19 odst. 1 SEU. K tomu viz dále bod 125 tohoto stanoviska.</P></NOTE>, což byla další žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná polským soudem týkající se souladu polských opatření s požadavky na nezávislost soudů podle druhého pododstavce čl. 19 odst. 1 SEU – jenž brání tomu, aby Soudní dvůr rozhodl o tom, zda v tomto řízení došlo k porušení druhého pododstavce čl. 19 odst. 1 SEU. To bude rozebráno níže v oddílu B tohoto stanoviska.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0091"><NO.P>91.</NO.P><TXT>Široká oblast působnosti druhého pododstavce čl. 19 odst. 1 SEU rovněž znamená, že narozdíl od tvrzení předložených Státní pokladnou se judikatura Soudního dvora ohledně takzvaných vnitrostátních situací, a zejména rozsudek Soudního dvora ve věci Ullens de Schooten<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0045"><P>Rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20161115">15. listopadu 2016</DATE>, <NAME.CASE>Ullens de Schooten</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑268/15</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2016:874">EU:C:2016:874</NO.ECLI>, body <REF.NP.ECR REF="NP0049">49</REF.NP.ECR> až <REF.NP.ECR REF="NP0055">55</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>); viz také rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20180920">20. září 2018</DATE>, <NAME.CASE>Fremoluc</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑343/17</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2018:754">EU:C:2018:754</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>, ve vztahu k projednávaným věcem nepoužije. Tato judikatura se týká možnosti Soudního dvora odpovědět na žádosti o rozhodnutí o předběžných otázkách za okolností, které lze považovat za odchýlení se od obecného pravidla, že vnitrostátní situace, ve kterých se všechny prvky konkrétního případu omezují na jediný členský stát, spadají mimo působnost unijního práva. Tato judikatura se z velké části vyskytuje v oblasti žádostí<?PAGE NO="21"?> o rozhodnutí o předběžných otázkách týkajících se pravidel Unie o volném pohybu a dalších oblastí unijního práva, kde se v zásadě vyžaduje přeshraniční prvek<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0046"><P>Viz Iglesias Sánchez, S., <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0060" REF.END="QE0060"/>Purely Internal Situations and the Limits of EU Law: A Consolidated Case Law or a Notion to be Abandoned?<QUOT.END REF.START="QS0060" CODE="201C" ID="QE0060"/>, European Constitutional Law Review, sv. 14, 2018, s. 7 až 36, zejména s. 14 až 28. Pro další rozbor viz např. Dubout, E., <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0061" REF.END="QE0061"/>Voyage en eaux troubles: vers une épuration des situations ,purement internes?: CJUE, gde ch., <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20161115">15 novembre 2016</DATE>, <NAME.CASE>Ullens de Schooten</NAME.CASE>, aff. <NO.CASE>C‑268/15</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2016:874">ECLI:EU:C:2016:874</NO.ECLI></REF.DOC.ECR><QUOT.END REF.START="QS0061" CODE="201C" ID="QE0061"/>, Revue des affaires européennes, č. 4, 2016, s. 679 až 693; Krommendijk, J., <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0062" REF.END="QE0062"/>Wide Open and Unguarded Stand our Gates: The CJEU and References for a Preliminary Ruling in Purely Internal Situations<QUOT.END REF.START="QS0062" CODE="201C" ID="QE0062"/> German Law Journal, sv. 18, 2017, s. 1359 až 1394; Potvin-Solis, L., <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0063" REF.END="QE0063"/>Qualification des situations puremenet internes<QUOT.END REF.START="QS0063" CODE="201C" ID="QE0063"/>, in E. Neframi, E., ed., Renvoi préjudiciel et marge d’appréciation du juge national, Larcier, 2015, s. 39 až 99.</P></NOTE>. Projednávané věci se týkají oblasti působnosti druhého pododstavce čl. 19 odst. 1 SEU. To z povahy věci nelze kvalifikovat jako čistě vnitrostátní záležitost.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0092"><NO.P>92.</NO.P><TXT>Je tomu tak proto, že <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0064" REF.END="QE0064"/>oblasti pokryté právem Unie<QUOT.END REF.START="QS0064" CODE="201C" ID="QE0064"/> podle druhého pododstavce čl. 19 odst. 1 SEU zahrnují pravomoc Soudního dvora rozhodnout o strukturálních porušeních záruk nezávislosti soudů, neboť článek 19 SEU je konkrétním projevem zásady právního státu jakožto jedné ze základních hodnot, na nichž je Evropská unie založena podle článku 2 SEU a členské státy jsou podle druhého pododstavce čl. 19 odst. 1 SEU povinny <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0065" REF.END="QE0065"/>stanovit prostředky nezbytné k zajištění účinné právní ochrany<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0047"><P>V tomto ohledu viz rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20190624">24. června 2019</DATE>, <NAME.CASE>Komise v. Polsko (nezávislost Nejvyššího soudu)</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑619/18</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2019:531">EU:C:2019:531</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>), zejména body 42 až 48, 54, 55, 57, 58 a citovaná judikatura.</P></NOTE><QUOT.END REF.START="QS0065" CODE="201C" ID="QE0065"/>. Strukturální narušení nezávislosti soudů nevyhnutelně dopadá na mechanismus řízení o předběžných otázkách podle článku 267 SFEU, a tudíž na schopnost soudů členských států jednat jako unijní soudy.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0093"><NO.P>93.</NO.P><TXT>V tomto ohledu přijímám argumenty polského komisaře pro lidská práva uvedené v bodě 64 tohoto stanoviska ohledně významu pojmu <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0066" REF.END="QE0066"/>oblasti pokryté právem Unie<QUOT.END REF.START="QS0066" CODE="201C" ID="QE0066"/> podle druhého pododstavce čl. 19 odst. 1 SEU<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0048"><P>To je pro vyloučení jeho argumentů týkajících se věci Falciola, alespoň za okolností v projednávaných věcech.</P></NOTE> a odmítám argumenty nejvyššího státního zástupce a Polska uvedené v bodě 56 tohoto stanoviska, že rozhodnutí o tom, že původní řízení spadají do věcné působnosti druhého pododstavce čl. 19 odst. 1 SEU, by zasahovalo do rozdělení pravomocí mezi Evropskou unii a členské státy. To proto, že unijní právo má dopad na pravomoci členských států organizovat jejich systémy správy soudnictví za zde uvedených restriktivních okolností.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0094"><NO.P>94.</NO.P><TXT>Z toho důvodu je mi lhostejné, že se spory v původních řízeních týkají použití ustanovení polského zákona o veřejné správě ve věci C‑558/18 a polského trestního práva ve věci C‑563/18. Jak Soudní dvůr jasně uvedl v bodě 51 rozsudku ve věci Komise v. Polsko (nezávislost Nejvyššího soudu) (C‑619/18) a jak je uvedeno v bodě 87 tohoto stanoviska, věcná působnost druhého pododstavce čl. 19 odst. 1 SEU nemá žádný vztah k tomu, zda se hmotněprávní spor, ve kterém je zpochybněna nezávislost soudů, týká unijního práva. Jak bylo uvedeno výše v bodech 88 a 89 tohoto stanoviska, je věcná působnost druhého pododstavce čl. 19 odst. 1 SEU široká. Skutečnost, zda má porušení nezávislosti soudů strukturální povahu, a zda tedy porušuje druhý pododstavec čl. 19 odst. 1 SEU, je odlišným posouzením (viz bod 125 tohoto stanoviska).</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0095"><NO.P>95.</NO.P><TXT>Podobnost projednávaných věcí s rozhodnutími Soudního dvora ve věcech Falciola<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0049"><P>Usnesení ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="19900126">26. ledna 1990</DATE> (<NO.CASE>C‑286/88</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:1990:33">EU:C:1990:33</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE> and Nour<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0050"><P>Usnesení ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="19980525">25. května 1998</DATE> (<NO.CASE>C‑361/97</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:1998:250">EU:C:1998:250</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE> není tudíž pro situaci v projednávaných věcech relevantní, neboť tato rozhodnutí byla vydána před rozsudky Soudního dvora ve věci Associação Sindical dos Juízes Portugueses a Komise v. Polsko (nezávislost Nejvyššího soudu) (C‑619/18).</TXT></NP.ECR><?PAGE NO="22"?><NP.ECR IDENTIFIER="NP0096"><NO.P>96.</NO.P><TXT>V usnesení pléna Soudního dvora ze dne <DATE ISO="19900126">26. ledna 1990</DATE> ve věci Falciola<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0051"><P>Věc <REF.DOC.ECR><NO.CASE>C‑286/88</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:1990:33">EU:C:1990:33</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>, zejména body 1 až 5 a 8 až 10. Pro další diskuzi o této věci a její roli pro vývoj judikatury Soudního dvora ohledně přípustnosti žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce viz např. stanovisko generálního advokáta C. O. Lenze ve věci <REF.DOC.ECR><NAME.CASE>Bosman a další</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑415/93</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:1995:293">EU:C:1995:293</NO.ECLI>, body <REF.NP.ECR REF="NP0076">76</REF.NP.ECR> až <REF.NP.ECR REF="NP0080">80</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>); generálního advokáta N. Fennellyho ve věci <REF.DOC.ECR><NAME.CASE>Corsica Ferries France</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑266/96</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:1998:19">EU:C:1998:19</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0019">19</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>, poznámka pod čarou 30); a generálního advokáta F. Jacobse ve věci <REF.DOC.ECR><NAME.CASE>Centrosteel</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑456/98</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2000:137">EU:C:2000:137</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0024">24</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE> se spor u předkládajícího soudu týkal použití unijních pravidel v oblasti veřejných zakázek, avšak z předkládacího rozhodnutí bylo jasné, že cílem položených otázek bylo určit, zda mohou vnitrostátní soudci plnit své povinnosti jako unijní soudci nezávisle a nestranně, navzdory přijetí italských právních předpisů týkajících se odpovědnosti soudů. Soudní dvůr konstatoval, že položené otázky neměly žádný vztah k předmětu sporu v původním řízení, neboť se netýkaly výkladu předmětných unijních pravidel v oblasti veřejných zakázek a předkládající soud <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0067" REF.END="QE0067"/>choval pochybnosti pouze ve vztahu k možným psychologickým reakcím některých italských soudců<QUOT.END REF.START="QS0067" CODE="201C" ID="QE0067"/> v důsledku uvedené právní úpravy. Soudní dvůr následně rozhodl, že položené otázky se netýkaly výkladu unijního práva, který byl pro řešení sporu objektivně nezbytný, a že neměl pravomoc o těchto otázkách rozhodovat.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0097"><NO.P>97.</NO.P><TXT>Obdobně Soudní dvůr ve svém usnesení ze dne <DATE ISO="19980525">25. května 1998</DATE> ve věci Nour<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0052"><P>Věc <REF.DOC.ECR><NO.CASE>C‑361/97</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:1998:250">EU:C:1998:250</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>, zejména body 1 až 9 a 12 až 20. Toto usnesení bylo vydáno senátem složeným ze tří soudců.</P></NOTE> uvedl, že položené otázky neměly žádný vztah k předmětu sporu v původním řízení a že na ně neměl pravomoc odpovědět. Tyto otázky byly položeny rakouským odvolacím senátem v rámci sporu mezi lékařem a pojišťovnou týkajícího se jeho lékařských poplatků a zabývaly se obecnými zásadami, které jsou součástí unijního práva ve vztahu k určitým aspektům činnosti této pojišťovny. Odůvodnění Soudního dvora spočívalo na třech důvodech. Zaprvé položené otázky spadaly mimo rámec sporu, a tedy se netýkaly výkladu unijního práva, který byl objektivně nezbytný k vyřešení tohoto sporu. Zadruhé podle článku 267 SFEU nebylo přípustné, aby vnitrostátnímu soudci příslušelo položit otázky spojené se sporem, který se týkal jeho soukromé záležitosti prostřednictvím soudu, kterému předsedá a v kontextu jiných řízení, jak učinil předseda daného odvolacího senátu. Zatřetí nebylo prokázáno, že by unijní právo bylo použitelné na situaci v původním řízení.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0098"><NO.P>98.</NO.P><TXT>Žádná z uvedených věcí se však netýkala druhého pododstavce čl. 19 odst. 1 SEU. S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba námitku týkající se toho, že situace v původních řízeních nespadá do věcné působnosti druhého pododstavce čl. 19 odst. 1 SEU, zamítnout.</TXT></NP.ECR></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="2"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="BOLD"><HT TYPE="ITALIC">B.</HT></HT></NO.P><TXT><HT TYPE="BOLD"><HT TYPE="ITALIC">Proč jsou předběžné otázky nepřípustné</HT></HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0099"><NO.P>99.</NO.P><TXT>Mám za to, že námitka týkající se přípustnosti předběžných otázek by měla být přijata, avšak z trochu jiných důvodů než z těch, které byly uvedeny ve vyjádřeních účastníků. V projednávaných věcech spočívá jádro problému přípustnosti v neexistenci dostatečného skutkového a právního základu k tomu, aby Soudní dvůr určil, zda došlo k porušení nezávislosti soudů chráněné podle druhého pododstavce čl. 19 odst. 1 SEU. Z tohoto důvodu je pro mě nemožné poradit Soudnímu dvoru ohledně toho, zda k porušení daného ustanovení došlo. Nebudu tedy vyjadřovat svůj názor pro případ, že by Soudní dvůr nesouhlasil s mojí analýzou přípustnosti položených otázek.</TXT></NP.ECR><GR.SEQ LEVEL="3"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="ITALIC">1.</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="ITALIC">Relevantní pravidla o přípustnosti žádostí o rozhodnutí o předběžných otázkách</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0100"><NO.P>100.</NO.P><TXT>Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je pouze na vnitrostátním soudci, kterému byl spor předložen a který musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit, a to s ohledem na konkrétní okolnosti věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání rozsudku, tak relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. Jestliže se tedy položené otázky týkají výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0053"><P>Viz např. rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20181210">10. prosince 2018</DATE>, <NAME.CASE>Wightman a další</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑621/18</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2018:999">EU:C:2018:999</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0026">26</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>) a ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20190326">26. března 2019</DATE>, <NAME.CASE>Abanca Corporación Bancaria a Bankia</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑70/17 a C‑179/17</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2019:250">EU:C:2019:250</NO.ECLI>, body <REF.NP.ECR REF="NP0043">43</REF.NP.ECR> a <REF.NP.ECR REF="NP0044">44</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><?PAGE NO="23"?><NP.ECR IDENTIFIER="NP0101"><NO.P>101.</NO.P><TXT>Z toho vyplývá, že k otázkám týkajícím se unijního práva se váže domněnka relevance. Soudní dvůr odmítne rozhodnout o předběžné otázce pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jedná-li se o hypotetický problém, nebo také nedisponuje-li Soudní dvůr skutkovými či právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na položené otázky<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0054"><P>Viz např. rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20181210">10. prosince 2018</DATE>, <NAME.CASE>Wightman a další</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑621/18</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2018:999">EU:C:2018:999</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0027">27</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>) a ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20190305">5. března 2019</DATE>, <NAME.CASE>Eesti Pagar</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑349/17</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2019:172">EU:C:2019:172</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0048">48</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0102"><NO.P>102.</NO.P><TXT>Podle judikatury vykládající čl. 94 písm. a) a b) jednacího řádu Soudního dvora<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0055"><P>Článek 94 jednacího řádu Soudního dvora stanoví: <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0068" REF.END="QE0068"/>Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce obsahuje kromě znění předběžných otázek položených Soudnímu dvoru: a) stručné vylíčení předmětu sporu, jakož i rozhodných skutečností tak, jak byly zjištěny předkládajícím soudem, nebo alespoň vylíčení skutkových okolností, na kterých jsou otázky založeny; b) znění vnitrostátních předpisů, jejichž použití přichází v projednávané věci v úvahu, a případně příslušnou vnitrostátní judikaturu; c) uvedení důvodů, na základě kterých má předkládající soud pochybnosti o výkladu nebo platnosti určitých ustanovení práva Unie, jakož i vztah, který spatřuje mezi těmito ustanoveními a vnitrostátními právními předpisy použitelnými ve sporu v původním řízení.<QUOT.END REF.START="QS0068" CODE="201C" ID="QE0068"/></P></NOTE> je třeba, aby výklad unijního práva, který bude užitečný pro vnitrostátní soud, vyžadoval, aby tento soud vymezil skutkový a právní rámec položených otázek, nebo alespoň vysvětlil skutkové předpoklady, na nichž jsou tyto otázky založeny<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0056"><P>Viz např. rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20160310">10. března 2016</DATE>, <NAME.CASE>Safe Interenvios</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑235/14</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2016:154">EU:C:2016:154</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0114">114</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>) a ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20171220">20. prosince 2017</DATE>, <NAME.CASE>Asociación Profesional Élite Taxi</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑434/15</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2017:981">EU:C:2017:981</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0024">24</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>. Kromě toho je podle čl. 94 písm. c) jednacího řádu Soudního dvora nezbytné, aby předkládající soud poskytl nějaké vysvětlení k důvodům volby ustanovení unijního práva, o jejichž výklad žádá, jakož i k souvislosti, kterou spatřuje mezi těmito ustanoveními a vnitrostátní právní úpravou použitelnou na původní řízení<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0057"><P>Viz např. rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20171109">9. listopadu 2017</DATE>, <NAME.CASE>Maio Marques da Rosa</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑306/16</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2017:844">EU:C:2017:844</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0054">54</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>) a ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20190502">2. května 2019</DATE>, <NAME.CASE>Asendia Spain</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑259/18</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2019:346">EU:C:2019:346</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0018">18</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>. Jak bylo uvedeno v bodě 6 tohoto stanoviska, tyto požadavky jsou rovněž obsaženy v doporučení Soudního dvora<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0058"><P>Viz např. rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20170713">13. července 2017</DATE>, <NAME.CASE>INGSTEEL a Metrostav</NAME.CASE> (<NO.CASE>C-76/16</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2017:549">EU:C:2017:549</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0051">51</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>) a ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20190502">2. května 2019</DATE>, <NAME.CASE>Asendia Spain</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑259/18</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2019:346">EU:C:2019:346</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0020">20</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0103"><NO.P>103.</NO.P><TXT>Podle ustálené judikatury není důvodem pro předběžnou otázku poskytnutí poradního stanoviska k obecným nebo hypotetickým otázkám, nýbrž její nezbytnost pro efektivní vyřešení sporu<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0059"><P>Viz např. rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20181210">10. prosince 2018</DATE>, <NAME.CASE>Wightman a další</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑621/18</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2018:999">EU:C:2018:999</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0028">28</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>) a ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20181213">13. prosince 2018</DATE>, <NAME.CASE>Rittinger a další</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑492/17</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2018:1019">EU:C:2018:1019</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0050">50</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>. Pokud by tedy odpověď Soudního dvora na položenou otázku měla vést k poskytnutí poradního stanoviska k problému, který má obecnou<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0060"><P>Viz např. rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20120424">24. dubna 2012</DATE>, <NAME.CASE>Kamberaj</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑571/10</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2012:233">EU:C:2012:233</NO.ECLI>, body <REF.NP.ECR REF="NP0044">44</REF.NP.ECR> až <REF.NP.ECR REF="NP0046">46</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>) a ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20131107">7. listopadu 2013</DATE>, <NAME.CASE>Romeo</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑313/12</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2013:718">EU:C:2013:718</NO.ECLI>, body <REF.NP.ECR REF="NP0039">39</REF.NP.ECR> až <REF.NP.ECR REF="NP0041">41</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE> či hypotetickou<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0061"><P>Viz např. rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20180725">25. července 2018</DATE>, <NAME.CASE>Aviabaltika</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑107/17</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2018:600">EU:C:2018:600</NO.ECLI>, body <REF.NP.ECR REF="NP0040">40</REF.NP.ECR> až <REF.NP.ECR REF="NP0043">43</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>) a ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20181211">11. prosince 2018</DATE>, <NAME.CASE>Weiss a další</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑493/17</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2018:1000">EU:C:2018:1000</NO.ECLI>, body <REF.NP.ECR REF="NP0165">165</REF.NP.ECR> a <REF.NP.ECR REF="NP0166">166</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE> povahu, rozhodne Soudní dvůr o nepřípustnosti takových otázek.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0104"><NO.P>104.</NO.P><TXT>To odpovídá účelu řízení o předběžné otázce podle článku 267 SFEU. Prostřednictvím nastoleného dialogu mezi Soudním dvorem a soudy členských států je cílem tohoto řízení zajistit soudržný a jednotný výklad unijního práva, což umožňuje zaručit jeho plný účinek a autonomii a v konečném důsledku i zvláštní povahu práva stanoveného Smlouvami<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0062"><P>Viz např. rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20190624">24. června 2019</DATE>, <NAME.CASE>Komise v. Polsko (nezávislost Nejvyššího soudu)</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑619/18</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2019:531">EU:C:2019:531</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0045">45</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0105"><NO.P>105.</NO.P><TXT>Analýza judikatury ohledně požadavků na obsah žádostí o rozhodnutí o předběžných otázkách stanovených v článku 94 jednacího řádu Soudního dvora ukazuje, proč jsou žádosti o rozhodnutí o předběžných otázkách v projednávaných věcech problematické z hlediska přípustnosti.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0106"><NO.P>106.</NO.P><TXT>Rozsudek Soudního dvora ze dne <DATE ISO="20170927">27. září 2017</DATE> ve věci Puškár<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0063"><P><REF.DOC.ECR><NO.CASE>C‑73/16</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2017:725">EU:C:2017:725</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>, zejména body 1, 2, 25 a 26.</P></NOTE> se týkal výkladu několika ustanovení unijního práva v souvislosti se žalobou podanou proti slovenským orgánům na odstranění jména žalobce ze seznamu osob považovaných za <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0069" REF.END="QE0069"/>bílé koně<QUOT.END REF.START="QS0069" CODE="201C" ID="QE0069"/> ve vedoucích pozicích společností. Žalobce tvrdil, že jeho zařazení na tento seznam porušovalo jeho osobnostní práva.</TXT></NP.ECR><?PAGE NO="24"?><NP.ECR IDENTIFIER="NP0107"><NO.P>107.</NO.P><TXT>Čtvrtá otázka ve věci Puškár<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0064"><P>Rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20170927">27. září 2017</DATE> (<NO.CASE>C‑73/16</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2017:725">EU:C:2017:725</NO.ECLI>, body <REF.NP.ECR REF="NP0118">118</REF.NP.ECR> až <REF.NP.ECR REF="NP0124">124</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE> se týkala toho, zda se má upřednostnit judikatura Soudního dvora, pokud se liší od judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Soudní dvůr uvedl, že tato otázka je nepřípustná, protože <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0070" REF.END="QE0070"/>byla předkládajícím soudem položena obecně, aniž tento soud jasně a konkrétně vyjasnil, o jaké rozdíly se jedná<QUOT.END REF.START="QS0070" CODE="201C" ID="QE0070"/>. Soudní dvůr ve vztahu k požadavkům stanoveným v článku 94 jednacího řádu Soudního dvora dodal, že <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0071" REF.END="QE0071"/>předkládající soud musí uvést přesné důvody, které jej vedly k tomu, že si klade otázku týkající se výkladu určitých ustanovení unijního práva<QUOT.END REF.START="QS0071" CODE="201C" ID="QE0071"/> a že <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0072" REF.END="QE0072"/>je nezbytné, aby vnitrostátní soud poskytl alespoň minimální vysvětlení k důvodům volby ustanovení unijního práva, o jejichž výklad žádá, a souvislosti, kterou spatřuje mezi těmito ustanoveními a vnitrostátními právními předpisy použitelnými na spor, který mu byl předložen<QUOT.END REF.START="QS0072" CODE="201C" ID="QE0072"/>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0108"><NO.P>108.</NO.P><TXT>Nedostatečné vysvětlení k právnímu řádu členského státu, které by umožnilo vytvořit tuto rozhodující souvislost, a tedy vedlo k rozhodnutí o nepřípustnosti, se objevilo zejména v rozsudcích ze dne <DATE ISO="20170309">9. března 2017</DATE> ve věci Milkova<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0065"><P><REF.DOC.ECR><NO.CASE>C‑406/15</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2017:198">EU:C:2017:198</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>.</P></NOTE> a ze dne <DATE ISO="20181213">13. prosince 2018</DATE> ve věci Rittinger a další<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0066"><P><REF.DOC.ECR><NO.CASE>C‑492/17</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2018:1019">EU:C:2018:1019</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>.</P></NOTE>, jakož i v usnesení ze dne <DATE ISO="20180607">7. června 2018</DATE> ve věci Filippi a další<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0067"><P><REF.DOC.ECR><NO.CASE>C‑589/16</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2018:417">EU:C:2018:417</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>.</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0109"><NO.P>109.</NO.P><TXT>Ve věci Milkova<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0068"><P>Rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20170309">9. března 2017</DATE> (<NO.CASE>C‑406/15</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2017:198">EU:C:2017:198</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>, zejména body 73 až 77).</P></NOTE>, která se týkala zpochybnění propouštění zaměstnanců před bulharskými soudy, což údajně porušilo zákaz diskriminace na základě zdravotního postižení, Soudní dvůr uvedl, že předkládající soud pouze obecně odkázal na článek 4 směrnice 2000/78 a na další ustanovení této směrnice, aniž prokázal vztah mezi těmito ustanoveními a dotčenou vnitrostátní právní úpravou v uvedeném řízení.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0110"><NO.P>110.</NO.P><TXT>Věc Rittinger a další<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0069"><P>Rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20181213">13. prosince 2018</DATE> (<NO.CASE>C‑492/17</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2018:1019">EU:C:2018:1019</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>, zejména body 45 až 47).</P></NOTE> se mimo jiné týkala sporu v původním řízení ohledně unijního práva v oblasti státní podpory ve vztahu k německé právní úpravě ukládající povinnost každé zletilé osobě, která má v držbě obydlí na vnitrostátním území, platit poplatek veřejnoprávním vysílacím organizacím. Soudní dvůr dospěl k závěru, že pro přípustnost předkládajícího rozhodnutí bylo zásadní, že <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0073" REF.END="QE0073"/>i když tento soud uvádí, že audiovizuální příspěvek umožňuje financovat pouze vysílací organizace v Německu, neupřesňuje podmínky financování uvedeného systému ani důvody, pro které jsou jiné vysílací organizace vyloučeny z využívání téhož systému<QUOT.END REF.START="QS0073" CODE="201C" ID="QE0073"/>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0111"><NO.P>111.</NO.P><TXT>Ve věci Filippi a další<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0070"><P>Usnesení ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20180607">7. června 2018</DATE> (<NO.CASE>C‑589/16</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2018:417">EU:C:2018:417</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>, zejména body 25, 28, 31 až 33).</P></NOTE> týkající se toho, že rakouské orgány zabavily herní automaty vyžadující povolení a uložily další sankce, Soudní dvůr uvedl, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla zjevně nepřípustná. Důvodem bylo zejména nesplnění požadavků uvedených v čl. 94 písm. c) jednacího řádu Soudního dvora, neboť v žádné části předkládacího rozhodnutí nebyly s požadovanou přesností a jasností uvedeny důvody, na základě kterých měl předkládající soud v rámci sporů v původních řízeních pochybnosti o výkladu relevantních ustanovení unijního práva, a nebyl ani vysvětlen vztah unijního práva a vnitrostátních právních předpisů použitelných ve sporech v původních řízeních. Navíc ve vztahu k těmto požadavkům chyběly nutné informace týkající se dané vnitrostátní právní úpravy. I když žádost o rozhodnutí o předběžné otázce uvedla obsah určitých ustanovení vnitrostátního práva, nebylo v ní <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0074" REF.END="QE0074"/>dostatečně jasně popsáno, jakým způsobem by se tato ustanovení mohla použít ve sporech, které byly předloženy předkládajícímu soudu a jsou předmětem této žádosti<QUOT.END REF.START="QS0074" CODE="201C" ID="QE0074"/>.</TXT></NP.ECR><?PAGE NO="25"?><NP.ECR IDENTIFIER="NP0112"><NO.P>112.</NO.P><TXT>Konečně uvádím, že v nedávném rozsudku pléna Soudního dvora ve věci Wightman a další<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0071"><P>Rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20181210">10. prosince 2018</DATE> (<NO.CASE>C‑621/18</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2018:999">EU:C:2018:999</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>, zejména body 29 až 34).</P></NOTE>, ve kterém Soudní dvůr zamítl argumenty týkající se přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vztahující se k oznámení záměru Spojeného království vystoupit z Evropské unie, nebyly požadavky čl. 94 jednacího řádu Soudního dvora, včetně spojení mezi relevantními ustanoveními unijního práva a právního řádu členského státu použitelného v původních řízeních vyžadovaného čl. 94 písm. c) jednacího řádu Soudního dvora, zpochybněny.</TXT></NP.ECR></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="3"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="ITALIC">2.</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="ITALIC">Použití na projednávané věci</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0113"><NO.P>113.</NO.P><TXT>Soudní dvůr uvedl, že aby bylo možné se ujistit, že údaje poskytnuté v předkládacím rozhodnutí odpovídají požadavkům týkajícím se obsahu žádostí o rozhodnutí o předběžných otázkách, je namístě vzít v potaz povahu a dosah položené otázky<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0072"><P>Viz např. rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20061214">14. prosince 2006</DATE>, <NAME.CASE>Confederación Española de Empresarios de Estaciones de Servicio</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑217/05</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2006:784">EU:C:2006:784</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0029">29</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>. Podle ustálené judikatury Soudního dvora také platí, že požadavky stanovené v článku 94 jednacího řádu Soudního dvora se uplatní obzvláště v oblastech, jako například právo hospodářské soutěže, které se vyznačují složitými skutkovými a právními situacemi<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0073"><P>Viz např. rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20181213">13. prosince 2018</DATE>, <NAME.CASE>Rittinger a další</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑492/17</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2018:1019">EU:C:2018:1019</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0039">39</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>) a ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20190305">5. března 2019</DATE>, <NAME.CASE>Eesti Pagar</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑349/17</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2019:172">EU:C:2019:172</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0049">49</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>); viz také stanovisko generálního advokáta Y. Bota ve věci <REF.DOC.ECR><NAME.CASE>Danqua</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑429/15</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2016:485">EU:C:2016:485</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0032">32</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0114"><NO.P>114.</NO.P><TXT>Tyto úvahy spolu se skutečností, že z judikatury šířeji vyplývá, že požadavky stanovené v článku 94 jednacího řádu Soudního dvora předpokládají náležité dodržování<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0074"><P>Viz např. rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20160705">5. července 2016</DATE>, <NAME.CASE>Ognyanov</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑614/14</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2016:514">EU:C:2016:514</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0019">19</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>) a ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20190502">2. května 2019</DATE>, <NAME.CASE>Asendia Spain</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑259/18</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2019:346">EU:C:2019:346</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0019">19</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>, mě vedou k tomu, abych uzavřel, že složitost rozhodování o tom, zda došlo ke strukturálnímu porušení nezávislosti soudů podle druhého pododstavce čl. 19 odst. 1 SEU, znamená v tomto ohledu, že čl. 94 písm. c) jednacího řádu Soudního dvora vyžaduje dostatečné vysvětlení napadených opatření členského státu a vysvětlení toho, proč nejsou tato opatření v souladu se zárukami nezávislosti soudů stanovenými druhým pododstavcem čl. 19 odst. 1 SEU.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0115"><NO.P>115.</NO.P><TXT>V projednávaných věcech předkládací rozhodnutí dostatečně nevysvětlují vztah mezi druhým pododstavcem čl. 19 odst. 1 SEU a dotčenými polskými opatřeními. V souvislosti s obavami předkládajících soudů ohledně nezávislosti soudů jsou příslušná polská opatření obecně uvedena v bodech 8 až 32 tohoto stanoviska. Na rozdíl od jiných případů, kde Soudní dvůr posuzoval slučitelnost vnitrostátních opatření vztahujících se k reformě soudního systému v Polsku se zárukami nezávislosti soudů podle druhého pododstavce čl. 19 odst. 1 SEU<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0075"><P>Viz poznámka pod čarou č. 2.</P></NOTE>, je však ve spise nedostatek informací o tom, jaká ustanovení polského právního řádu jsou neslučitelná s těmito zárukami a z jakého důvodu.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0116"><NO.P>116.</NO.P><TXT>V tomto ohledu souhlasím s argumenty Polska, které jsou uvedeny výše v bodě 71 tohoto stanoviska, že tvrzení uvedená v předkládacích rozhodnutích jsou obecné povahy. Přestože předkládací rozhodnutí uvádějí obsah určitých ustanovení polského právního řádu, nevysvětlují fungování těchto ustanovení ani neuvádějí, jak by tato ustanovení měla porušovat požadavky nezávislosti soudů podle druhého pododstavce čl. 19 odst. 1 SEU. Předkládací rozhodnutí rovněž nevysvětlují, jak byla konkrétní ustanovení polského právního řádu upravena právními předpisy přijatými v souvislosti s reformou polského soudního systému či jak se tato ustanovení použijí v rámci nového režimu disciplinárního řízení proti soudcům. Skutkové a právní poznatky nezbytné k posouzení tvrzení obsažených v předkládacích rozhodnutích, jakožto i pro zjištění jejich rozsahu, zde chybí.</TXT></NP.ECR><?PAGE NO="26"?><NP.ECR IDENTIFIER="NP0117"><NO.P>117.</NO.P><TXT>Předkládací rozhodnutí navíc obsahují prvek předpojatosti ve vztahu k dopadu nového disciplinárního režimu na schopnost předkládajících soudců rozhodovat nezávisle. To bylo popsáno v obou předkládacích rozhodnutích jako <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0075" REF.END="QE0075"/>obava<QUOT.END REF.START="QS0075" CODE="201C" ID="QE0075"/> (viz body 34 a 36 tohoto stanoviska). Při neexistenci sporu mezi zúčastněnými stranami ve vztahu k této otázce je obtížné určit, zda nezávislost soudů byla poznamenána subjektivní předpojatostí, což jak jsem uvedl ve svých předchozích stanoviscích týkajících se nezávislosti soudů v Polsku<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0076"><P>Viz stanovisko generálního advokáta E. Tančeva ve spojených věcech <REF.DOC.ECR><NAME.CASE>A. K. a další (nezávislost disciplinární komory Nejvyššího soudu)</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑585/18, C‑624/18 a C‑625/18</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2019:551">EU:C:2019:551</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0120">120</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>, představuje odlišný postup od posouzení objektivní nezávislosti.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0118"><NO.P>118.</NO.P><TXT>V projednávaných věcech uvádějí předkládací rozhodnutí, že výklad druhého pododstavce čl. 19 odst. 1 SEU je nezbytný pro vydání rozhodnutí v původních řízeních, a to proto, že se předkládající soudy obávají, že v případě přijetí určitého rozhodnutí v těchto řízeních budou proti soudcům těchto soudů zahájena disciplinární řízení. Z toho vyplývá, že k zahájení disciplinárních řízení zatím nedošlo. Na základě předkládacích rozhodnutí mají předkládající soudy pouze subjektivní obavu, která se nepromítla do disciplinárního řízení a zůstává hypotetická.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0119"><NO.P>119.</NO.P><TXT>Otázka, zda došlo ke strukturálnímu porušení nezávislosti soudů podle druhého pododstavce čl. 19 odst. 1 SEU, je tedy za okolností původních řízení hypotetická, a to z důvodu nedostatku informací o tom, jak k tomuto porušení došlo a z jakého důvodu, přičemž k oběma otázkám se připojuje nedostatečné promítnutí sporu mezi zúčastněnými osobami vzhledem k nezávislosti soudů.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0120"><NO.P>120.</NO.P><TXT>Zejména uvádím, že žádný z účastníků, kteří v projednávaných věcech předložili vyjádření, při jednání nevyvrátil podrobné argumenty obsažené v písemných vyjádřeních Polska k tomu, proč jsou konkrétní ustanovení polského právního řádu v souladu s povinnostmi členských států ohledně nezávislosti soudů (viz body 72 až 75 tohoto stanoviska). Nebyla ani předložena vyjádření ohledně toho, proč zůstaly subjektivní obavy dotčených soudců opodstatněné, i když nejvyšší státní zástupce a Polsko tvrdili, že důvodem pro vyšetřování těchto soudců byla totožnost podaných žádostí, a nikoliv to, že došlo k podání těchto žádostí a že nedošlo k zahájení disciplinárních řízení proti těmto soudcům (viz body 70 a 76 tohoto stanoviska). Vzhledem k výše uvedenému je obtížné pochopit, jak se jakýkoliv spor týkající se těchto soudců promítnul do projednávaných věcí.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0121"><NO.P>121.</NO.P><TXT>Jak uvedli nejvyšší státní zástupce a Komise, okolnosti projednávaných věcí se liší od těch, které vedly Soudní dvůr k vydání rozsudku ve věci Associação Sindical dos Juízes Portugueses<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0077"><P>Rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20180227">27. února 2018</DATE> (<NO.CASE>C‑64/16</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2018:117">EU:C:2018:117</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>. Tato věc se týkala žaloby podané u portugalského soudu, kterou se Odborový svaz portugalských soudců domáhal proti portugalskému Účetnímu dvoru mimo jiné zrušení vnitrostátních opatření ke snížení platů, kterými byly sníženy jejich platy. Na podporu své žaloby uvedla tato odborová organizace, že dotčená opatření porušila zásadu nezávislosti soudců zakotvenou v portugalském i unijním právu<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0078"><P>Viz rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20180227">27. února 2018</DATE>, <NAME.CASE>Associação Sindical dos Juízes Portugueses</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑64/16</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2018:117">EU:C:2018:117</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>, zejména body 11 až 13).</P></NOTE>. Je zřejmé, že soudcům v tomto řízení byly sníženy platy. Z okolností v projednávaných věcech není zřejmé, že opatření přijatá Polskem vedla k odůvodněné obavě ohledně předpojatosti, která vyžaduje věcné vyšetřování.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0122"><NO.P>122.</NO.P><TXT>Jak navíc uvedla Státní pokladna, příklady v judikatuře Soudního dvora, které poskytují široký výklad relevance položených otázek pro účely vyřešení sporů v původních řízeních, nevedou k neplatnosti této analýzy. Soudní dvůr například odpověděl na otázky vztahující se k právu či povinnosti vnitrostátního soudu položit otázku podle článku 267 SFEU<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0079"><P>Viz např. rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20060110">10. ledna 2006</DATE>, <NAME.CASE>IATA a ELFAA</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑344/04</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2006:10">EU:C:2006:10</NO.ECLI>, body <REF.NP.ECR REF="NP0023">23</REF.NP.ECR> až <REF.NP.ECR REF="NP0026">26</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>); ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20081216">16. prosince 2008</DATE>, <NAME.CASE>Cartesio</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑210/06</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2008:723">EU:C:2008:723</NO.ECLI>, body <REF.NP.ECR REF="NP0068">68</REF.NP.ECR> až <REF.NP.ECR REF="NP0074">74</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>); a ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20160405">5. dubna 2016</DATE>, <NAME.CASE>PFE</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑689/13</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2016:199">EU:C:2016:199</NO.ECLI>, body <REF.NP.ECR REF="NP0031">31</REF.NP.ECR> až <REF.NP.ECR REF="NP0036">36</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>). Poznamenávám, že v posledně uvedené věci nebyla vznesena námitka k přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.</P></NOTE>, což striktně vzato nemůže<?PAGE NO="27"?> určit výsledek rozhodnutí v původních řízeních. Kromě toho v souladu s judikaturou týkající se oblasti soudní spolupráce v občanských věcech<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0080"><P>Viz rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20110217">17. února 2011</DATE>, <NAME.CASE>Weryński</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑283/09</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2011:85">EU:C:2011:85</NO.ECLI>, body <REF.NP.ECR REF="NP0034">34</REF.NP.ECR> až <REF.NP.ECR REF="NP0042">42</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>); ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20150611">11. června 2015</DATE>, <NAME.CASE>Fahnenbrock a další</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑226/13, C‑245/13, C‑247/13 a C‑578/13</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2015:383">EU:C:2015:383</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0030">30</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>); a ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20160616">16. června 2016</DATE>, <NAME.CASE>Pebros Servizi</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑511/14</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2016:448">EU:C:2016:448</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0028">28</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE> vyložil Soudní dvůr pro účely druhého odstavce čl. 267 SFEU pojem <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0076" REF.END="QE0076"/>vynést rozsudek<QUOT.END REF.START="QS0076" CODE="201C" ID="QE0076"/> široce, a to tak, že zahrnuje celé řízení vedoucí k vynesení rozsudku předkládajícím soudem.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0123"><NO.P>123.</NO.P><TXT>To je však odlišná záležitost od dostatečného vysvětlení vztahu mezi dotčenými opatřeními členského státu a příslušnými ustanoveními unijního práva představovanými zde druhým pododstavcem čl. 19 odst. 1 SEU. Jak bylo také uvedeno výše v bodě 114 tohoto stanoviska, složitost posouzení, zda opatření členského státu nejsou v souladu se zárukami nezávislosti soudů podle druhého pododstavce čl. 19 odst. 1 SEU, vyžaduje přísné dodržování požadavků stanovených v článku 94 jednacího řádu Soudního dvora.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0124"><NO.P>124.</NO.P><TXT>K tomuto bych dodal, že ve světle argumentů předložených polským komisařem pro lidská práva týkajících se významu rozsudku Soudního dvora ve věci Unibet<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0081"><P>Rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20070313">13. března 2007</DATE> (<NO.CASE>C‑432/05</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2007:163">EU:C:2007:163</NO.ECLI>, body <REF.NP.ECR REF="NP0062">62</REF.NP.ECR> a <REF.NP.ECR REF="NP0064">64</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE> na projednávané věci (viz bod 65 tohoto stanoviska), uvedený rozsudek nezbavuje vnitrostátní soud povinnosti vyhovět pravidlům Soudního dvora týkajících se přípustnosti žádostí o rozhodnutí o předběžných otázkách. Nedomnívám se, že projednávané věci představují případy, ve kterých neexistence opravného prostředku v členském státě maří použití unijního práva. Projednávané věci jsou pouze případy, ve kterých nemá Soudní dvůr dostatečné informace pro určení, zda došlo k porušení unijního práva.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0125"><NO.P>125.</NO.P><TXT>Konečně uvádím, že i když má druhý pododstavec čl. 19 odst. 1 SEU širokou věcnou působnost a vztahuje se na všechny vnitrostátní soudy, které <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0077" REF.END="QE0077"/>mohou<QUOT.END REF.START="QS0077" CODE="201C" ID="QE0077"/> položit otázku podle článku 267 SFEU (viz body 87 až 89 tohoto stanoviska), z obsahového hlediska a z hlediska pravomoci Unie mám za to, že v souvislosti s nezávislostí soudů je druhý pododstavec čl. 19 odst. 1 SEU omezen na strukturální porušení, která ohrožují samotnou podstatu nezávislosti soudů. V předešlých stanoviscích jsem vyjádřil názor, že k takovému strukturálnímu porušení dochází tehdy, když má dopad na všechny úrovně soudnictví, a ke stejnému závěru jsem dospěl ve vztahu k disciplinární komoře v kontextu, že se jedná o místo, kde se podle polského právního řádu rozhodují případy týkající se soudců dotčených opatřeními, která snižují věk odchodu do důchodu soudců Nejvyššího soudu<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0082"><P>Viz stanovisko generálního advokáta E. Tančeva ve věci <REF.DOC.ECR><NAME.CASE>Komise v. Polsko (nezávislost obecných soudů</NAME.CASE>) (<NO.CASE>C‑192/18</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2019:529">EU:C:2019:529</NO.ECLI>, body <REF.NP.ECR REF="NP0114">114</REF.NP.ECR> až <REF.NP.ECR REF="NP0116">116</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>), a ve spojených věcech <REF.DOC.ECR><NAME.CASE>A. K. a další (nezávislost disciplinární komory Nejvyššího soudu)</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑585/18, C‑624/18 a C‑625/18</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2019:551">EU:C:2019:551</NO.ECLI>, body <REF.NP.ECR REF="NP0145">145</REF.NP.ECR> až <REF.NP.ECR REF="NP0152">152</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE> a která byla Soudním dvorem v rozsudku ze dne <DATE ISO="20190624">24. června 2019</DATE>, Komise v. Polsko (nezávislost Nejvyššího soudu) (C‑619/18), prohlášena za porušující nezávislost soudů podle druhého pododstavce čl. 19 odst. 1 SEU<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0083"><P><REF.DOC.ECR><NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2019:531">EU:C:2019:531</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>. Viz poznámka pod čarou č. 5 tohoto stanoviska.</P></NOTE>. Soulad s článkem 94 jednacího řádu Soudního dvora také vyžadoval dostatečné vysvětlení toho, proč má dotčené porušení nezávislosti soudů strukturální povahu pro účely druhého pododstavce čl. 19 odst. 1 SEU, a nikoliv podle článku 47 Listiny, ale pouze tehdy, když členské státy provádějí unijní právo podle čl. 51 odst. 1 Listiny.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0126"><NO.P>126.</NO.P><TXT>Vzhledem k výše uvedeným úvahám je třeba námitce nepřípustnosti otázek položených v projednávaných věcech vyhovět.</TXT></NP.ECR></GR.SEQ></GR.SEQ></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="1"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="BOLD">VIII.</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="BOLD">Závěry</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0127"><NO.P>127.</NO.P><TXT>Navrhuji, aby Soudní dvůr konstatoval, že žádosti o rozhodnutí o předběžných otázkách položené Sądem Okręgowym w Łodzi (Krajský soud v Lodži, Polsko) ve věci C‑558/18 a Sądem Okręgowym w Warszawie (Krajský soud ve Varšavě, Polsko) ve věci C‑563/18 jsou nepřípustné.</TXT></NP.ECR></GR.SEQ></CONTENTS.CONCLUSION></CONCLUSION>