I.

Úvod

1.

V zájmu posílení ochrany veřejného zdraví a životního prostředí francouzský regulační orgán rozhodl, že rodenticidy a insekticidy, tj. dvě kategorie biocidních přípravků, nemohou být předmětem určitých obchodních praktik, jako jsou slevy, srážky z ceny a věrnostní slevy. Francouzský regulační orgán rovněž omezil reklamu na tytéž kategorie přípravků, jakož i na některé dezinfekční prostředky.

2.

V původním řízení se několik společností domáhá zrušení uvedených pravidel a zpochybňuje jejich slučitelnost mimo jiné s nařízením (EU) č. 528/2012 ( 2 ).

3.

Conseil d’État (Státní rada, Francie) má pochybnosti o tom, zda uvedený akt dosáhl úplné harmonizace, která brání dotčené vnitrostátní právní úpravě, a pokud ne, za jakých podmínek může být tato úprava přijata.

4.

V projednávané věci jde tedy o rozsah autonomie, která byla členským státům ponechána po přijetí nařízení o biocidních přípravcích. Podpůrně se tato věc v podstatě týká podmínek, za kterých je podle ustanovení Smlouvy taková vnitrostátní úprava, o jakou jde v projednávané věci, možná.

II.

Právní rámec

A.

Unijní právo

5.

Podle čl. 1 odst. 1 je účelem nařízení o biocidních přípravcích „zlepšit fungování vnitřního trhu pomocí harmonizace předpisů pro dodávání biocidních přípravků na trh a jejich používání a současně zajistit vysokou úroveň ochrany zdraví lidí i zvířat a životního prostředí. Ustanovení tohoto nařízení vycházejí ze zásady obezřetnosti, která má zajistit ochranu zdraví lidí a zvířat i ochranu životního prostředí. Zvláštní pozornost je třeba věnovat ochraně zranitelných skupin.“

6.

Nařízení o biocidních přípravcích podle svého čl. 1 odst. 2 „stanoví pravidla pro:

7.

Článek 72 nařízení o biocidních přípravcích se týká reklamy. Toto ustanovení stanoví:

B.

Vnitrostátní právní předpisy

8.

Nový článek L. 522-18 zákona o životním prostředí ( 4 ) stanoví:

9.

Nový článek L. 522-5-3 zákona o životním prostředí ( 5 ) stanoví:

10.

Výnos č. 2019-642 ze dne 26. června 2019, přijatý na základě nového článku L. 522-18 zákona o životním prostředí, zařazuje do tohoto zákona článek R. 522-16-1, který stanoví:

11.

Výnos č. 2019-643 ze dne 26. června 2019, přijatý na základě článku L. 522-5-3 zákona o životním prostředí, zařazuje do tohoto zákona nový článek R. 522-16-2 tohoto znění:

III.

Skutkový stav, vnitrostátní řízení a předběžné otázky

12.

Dvěma žalobami se Comité interprofessionnel des huiles essentielles françaises (CIHEF) a společnosti Florame, Hyteck Aroma-Zone, Laboratoires Gilbert, Laboratoire Léa Nature, Laboratoires Oméga Pharma France, Pierre Fabre Médicament, Pranarom France a Puressentiel France (dále společně jen „žalobci“) domáhají, aby Conseil d’État (Státní rada) zrušila výnos č. 2019-642 ze dne 26. června 2019 o obchodních praktikách zakázaných pro určité kategorie biocidních přípravků (dále jen „napadený výnos č. 2019-642“) a výnos č. 2019-643 ze dne 26. června 2019 o obchodní reklamě pro určité kategorie biocidních přípravků (dále jen „napadený výnos č. 2019-643“) (dále společně jen „napadené výnosy“).

13.

Podle žalobců došlo při přijetí napadených výnosů k překročení pravomoci. V této souvislosti požádali žalobci Conseil d’État (Státní rada), aby Soudnímu dvoru předložila předběžnou otázku týkající se úplné harmonizace provedené nařízením o biocidních přípravcích. Žalobci tvrdí, že zákazy stanovené v napadených výnosech porušují články L. 522-18 a L. 522-5-3 zákona o životním prostředí, neboť jsou příliš obecné. Žalobci rovněž tvrdí, že napadené výnosy zavádějí neodůvodněnou diskriminaci ve prospěch výrobků, na které předmětné zákazy nedopadají, že porušují právo na vlastnictví chráněné článkem 17 Listiny základních práv Evropské unie a že porušují ustanovení článku 1 protokolu č. 1 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „EÚLP“), podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950. Žalobci mají dále za to, že napadený výnos č. 2019-642 je v rozporu se směrnicí 2000/31/ES ( 6 ), jelikož představuje neodůvodněnou a nepřiměřenou překážku volného pohybu služeb, a že napadený výnos č. 2019-643 je protiprávní, jelikož představuje nadměrný zásah do práva na svobodu projevu zaručeného článkem 10 EÚLP.

14.

Ministre de la Transition écologique (ministryně pro ekologickou přeměnu, Francie) v žalobní odpovědi navrhla zamítnutí obou žalob.

15.

Conseil d’État (Státní rada) ve svém předkládacím rozhodnutí vysvětluje důvody pro zamítnutí všech výše uvedených žalobních důvodů s výjimkou důvodu založeného na nařízení o biocidních přípravcích, které podle uvedeného soudu neobsahuje žádné ustanovení, jež by členským státům umožňovalo či zakazovalo stanovit taková omezující opatření, jako jsou opatření obsažená v článcích L. 522-18 a L. 522-5-3 zákona o životním prostředí. Předkládající soud si tedy není jistý, zda taková opatření mohou být přijata, aniž by došlo k porušení uvedeného nařízení.

16.

Za těchto podmínek se Conseil d’État (Státní rada) rozhodla přerušit řízení a předložit Soudnímu dvoru následující otázku:

17.

Písemná vyjádření předložili žalobci, francouzská, italská a nizozemská vláda, jakož i Evropská komise. Žalobci, francouzská vláda a Komise přednesli ústní argumentaci na jednání, které se konalo dne 9. března 2022.

IV.

Posouzení

18.

Tato věc se týká slučitelnosti francouzských vnitrostátních právních předpisů ( 7 ), které na jedné straně zakazují určité obchodní praktiky týkající se dvou kategorií biocidních přípravků a na druhé straně omezují reklamu týkající se stejných kategorií biocidních přípravků, jakož i dvou dalších kategorií, s unijním právem.

19.

Analýzu zahájím úvahou o míře harmonizace dosažené nařízením o biocidních přípravcích, a to vzhledem k tomu, že se jedná o nástroj unijního práva, na který se předkládající soud konkrétně dotazuje. Podpůrně se předkládající soud rovněž obecněji dotazuje na podmínky, za nichž unijní právo umožňuje přijímat vnitrostátní pravidla, jako jsou pravidla dotčená v projednávané věci. V rozsahu, v jakém je to nezbytné, tedy posoudím dotčená pravidla z hlediska relevantního unijního práva, kterým jsou v projednávané věci ustanovení o volném pohybu zboží podle článků 34 a 36 SFEU ( 8 ). Uvedená ustanovení jsou však použitelná pouze tehdy, pokud věc v původním řízení zahrnuje přeshraniční prvek ( 9 ), což přísluší ověřit předkládajícímu soudu ( 10 ).

20.

Výše uvedenou dvoudílnou analýzu provedu nejprve z hlediska vnitrostátního zákazu určitých obchodních praktik (část A) a poté se budu věnovat otázce reklamy (část B).

A.

Zákaz dotčených obchodních praktik

21.

Články L. 522-18 a R. 522-16-1 zákona o životním prostředí zakazují při prodeji určitých biocidních přípravků definovaných v příloze V nařízení o biocidních přípravcích (dále jen „příloha V“) jako typy přípravků 14 a 18, s výjimkou biocidních přípravků, které jsou způsobilé pro zjednodušený povolovací postup podle článku 25 uvedeného nařízení, slevy, srážky z ceny, věrnostní slevy, diferenciaci obecných a zvláštních prodejních podmínek, poskytování kusů zdarma a veškeré rovnocenné praktiky.

22.

Typ přípravku 14 se týká „rodenticidů“, které jsou v příloze V popsány jako „přípravky používané pro regulaci myší, potkanů a dalších hlodavců jiným způsobem než jejich odpuzováním či vábením“. Typ přípravku 18 se týká „insekticidů, akaricidů a přípravků k regulaci jiných členovců“, které jsou popsány jako „přípravky používané k regulaci členovců (tj. hmyzu, pavouků a korýšů) jiným způsobem než jejich odpuzováním či vábením.“ Typy přípravků 14 a 18 spadají do širší kategorie nazvané „Hlavní skupina 3: Regulace živočišných škůdců“.

23.

V následující analýze dospěji k závěru, že dotčený vnitrostátní zákaz není v rozporu s nařízením o biocidních přípravcích (část 1). Dospěji rovněž k závěru, že tentýž zákaz neporušuje ustanovení Smlouvy o volném pohybu zboží (část 2).

1.

Oblast působnosti harmonizovaných pravidel

24.

Nařízení o biocidních přípravcích bylo přijato na základě článku 114 SFEU, který je hlavním právním základem pro přijímání unijních opatření nezbytných pro vytvoření a fungování vnitřního trhu ( 11 ). Uvedené nařízení tedy harmonizuje „předpisy pro dodávání biocidních přípravků na trh a jejich používání a současně zajišťuje vysokou úroveň ochrany zdraví lidí i zvířat a životního prostředí“, jak je stanoveno v jeho čl. 1 odst. 1 ( 12 ). Za tímto účelem uvádí čl. 1 odst. 2 kategorie pravidel stanovených uvedeným nástrojem. Tento výčet zahrnuje pod písmenem d) pravidla týkající se „dodávání biocidních přípravků na trh a jejich používání v rámci jednoho nebo více členských států nebo v rámci Unie“.

25.

Věc v původním řízení se týká biocidních přípravků a kategorie pravidel týkajících se „dodávání na trh a používání“ je patrně dostatečně široká, aby zahrnovala pravidla zakazující určité cenové praktiky. V článku 3 odst. 1 písm. i) je totiž „dodání na trh“ definováno jako „jakékoliv dodání biocidního přípravku […] k distribuci nebo použití v rámci obchodní činnosti, a to buď za úplatu, nebo bezplatně“.

26.

Vzhledem k tomu musí být posouzení toho, zda unijní nástroj plně harmonizuje určitou oblast, provedeno nikoliv na základě zohlednění obecně vymezených právních kategorií, ale na základě zkoumání konkrétní oblasti ( 13 ).

27.

V projednávané věci se tato konkrétní oblast týká zákazu „slev, srážek z ceny, věrnostních slev, diferenciace obecných a zvláštních prodejních podmínek […], poskytování kusů zdarma a veškerých rovnocenných praktik“ v souvislosti s prodejem některých biocidních přípravků.

28.

Vzhledem k tomu, že příslušné obchodní praktiky jsou takto vymezeny, mám společně s francouzskou a nizozemskou vládou a Komisí za to, že nařízení o biocidních přípravcích neobsahuje žádné ustanovení, které by se uvedených praktik výslovně týkalo.

29.

Jak uvádí Komise, nařízení o biocidních přípravcích se týká především povolení biocidních přípravků za účelem jejich dodávání na trh a jejich používání. Ustanovení týkající se používání biocidních přípravků jsou poměrně omezená a stanoví především, že toto používání je podmíněno a musí být v souladu s příslušným povolením a požadavky na označování a balení ( 14 ).

30.

V tomto kontextu se ustanovení, která se věcně nejvíce blíží projednávané věci, nacházejí v článcích 69 a 72 nařízení o biocidních přípravcích, které na jedné straně obsahují požadavky na balení a označování a na druhé straně požadavky na reklamu. Podotýkám, že žádné z těchto ustanovení není relevantní pro zákaz dotčených praktik ( 15 ).

31.

Sami žalobci v průběhu řízení připustili, že nařízení o biocidních přípravcích neobsahuje žádné ustanovení o cenových praktikách. Tvrdili však, že dotčená vnitrostátní právní úprava narušuje harmonizovaný rámec vytvořený uvedeným nařízením a nařízením CLP. Žalobci vysvětlili, že vnitrostátní předpisy o obchodních praktikách zavádějí další úroveň regulace s novou kategorizací výrobků, která je pro výrobce nepředvídatelná, protože nemá žádnou přímou souvislost s rizikem spojeným s daným výrobkem. Dotčená vnitrostátní právní úprava tedy podle názoru žalobců narušuje volný pohyb biocidních přípravků, čímž maří cíl sledovaný uvedenými nařízeními. Žalobci dále tvrdí, že nařízení o biocidních přípravcích omezuje působnost členských států v oblasti informační politiky o účincích biocidních přípravků, jak vyžaduje čl. 17 odst. 5 třetí pododstavec uvedeného nařízení. Podle jejich názoru však taková politika nezahrnuje dotčený zákaz.

32.

V tomto ohledu uvádím, pokud jde o nařízení CLP, že tento nástroj v podstatě harmonizuje kritéria pro klasifikaci látek a směsí a stanoví pravidla pro označování a balení nebezpečných látek a směsí ( 16 ). Jinými slovy, uvedené nařízení má za cíl stanovit „vlastnosti, na základě kterých by měly být látky a směsi klasifikovány jako nebezpečné, aby mohla být nebezpečnost látek a směsí patřičným způsobem zjišťována a uváděna“ ( 17 ), a upravuje obecné normy balení pro zajištění jejich bezpečného dodávání ( 18 ).

33.

Nařízení o biocidních přípravcích obsahuje křížové odkazy na nařízení CLP, aby jej mohlo použít jako referenční bod v souvislosti se schvalováním účinných látek a povolováním biocidních přípravků ( 19 ). Nařízení o biocidních přípravcích rovněž odkazuje na nařízení CLP při definování požadavků týkajících se označování a balení biocidních přípravků (článek 69 nařízení o biocidních přípravcích) a jejich reklamy (článek 72 nařízení o biocidních přípravcích), protože nařízení CLP obsahuje v obou těchto oblastech zvláštní pravidla, jejichž uplatňování nařízení o biocidních přípravcích zachovává ( 20 ). Ačkoli tedy nařízení CLP v těchto ohledech doplňuje nařízení o biocidních přípravcích a ačkoli nařízení o biocidních přípravcích obecněji prohlašuje, že jím není dotčeno nařízení CLP ( 21 ), poznamenávám, že nařízení CLP nezavádí žádná další pravidla relevantní pro dotčené obchodní praktiky.

34.

Pokud jde o čl. 17 odst. 5 třetí pododstavec nařízení o biocidních přípravcích, jehož se rovněž žalobci dovolávají, toto ustanovení vyžaduje, aby členské státy přijaly „potřebná opatření k tomu, aby veřejnosti poskytly příslušné informace o výhodách a rizicích biocidních přípravků a o způsobech minimalizace jejich použití.“ Potvrzení působnosti členských států, které z uvedeného ustanovení vyplývá, však neznamená, že oblast působnosti členských států by byla omezena na takovou informační politiku.

35.

Lze přesto tvrdit, že ačkoli se dotčený zákaz týká jmenovitě jiné oblasti než informační politiky, narušuje regulační rovnováhu, kterou unijní normotvůrce vytvořil mezi snahou o zlepšení vnitřního trhu s biocidními přípravky na jedné straně a ochranou veřejného zdraví a životního prostředí na straně druhé? Jinými slovy, bylo by možné tvrdit, že cílem unijního normotvůrce bylo, aby jediným způsobem, jakým by bylo možné posoudit používání biocidních přípravků po jejich uvedení na trh, byla informační politika prováděná členskými státy na základě čl. 17 odst. 5 třetího pododstavce nařízení o biocidních přípravcích?

36.

Domnívám se, že tak tomu není. Ustanovení týkající se pravomoci členských států ve věcech informační politiky doplňuje v rámci článku 17 nařízení o biocidních přípravcích obecná pravidla týkající se možnosti uvedení přípravku na trh a jeho používání. Je začleněna do čl. 17 odst. 5 uvedeného nařízení, jehož první pododstavec stanoví povinnost použít biocidní přípravky v souladu s povolením a rovněž požadavky na označování a balení. Druhý pododstavec vysvětluje, že „správné použití“ biocidního přípravku „zahrnuje racionální uplatňování kombinace fyzikálních, biologických, chemických nebo jiných opatření podle potřeby, jejichž prostřednictvím je použití biocidních přípravků omezeno na nezbytné minimum a jsou přijata vhodná preventivní opatření.“ Z třetího pododstavce vyplývá povinnost členských států přijmout opatření k tomu, aby veřejnosti poskytly příslušné informace o výhodách a rizicích biocidních přípravků a o způsobech minimalizace jejich použití.

37.

Článek 17 odst. 5 třetí pododstavec nařízení o biocidních přípravcích tedy přistupuje k otázce použití biocidních přípravků nikoli z hlediska jejich souladu s různými regulačními požadavky (uvedenými v čl. 17 odst. 1 tohoto nařízení), ale spíše z širšího hlediska jejich udržitelného používání, jak patrně potvrzuje pracovní dokument útvarů Komise, který tvoří přílohu zprávy Komise o provádění nařízení o biocidních přípravcích ( 22 ). Tento dokument z roku 2021 uvádí v kapitole „Udržitelné používání“ opatření přijatá členskými státy, přičemž uznává, že směrnice 2009/128/ES ( 23 ) se nevztahuje na biocidní přípravky a že „užitečnost takového rozšíření působnosti bude posuzována v souvislosti s budoucím hodnocením nařízení o biocidních přípravcích.“ ( 24 )

38.

Poznamenávám, že čl. 17 odst. 5 třetí pododstavec nařízení o biocidních přípravcích odpovídá, velmi obecně řečeno, článku 7 směrnice o udržitelném používání pesticidů upravujícímu „informace a zvyšování povědomí“. Uvedená směrnice však obsahuje také pravidla týkající se národních akčních plánů, odborné přípravy profesionálních uživatelů, distributorů a poradců (včetně systému certifikace), požadavků na prodej a pravidel pro zvláštní postupy.

39.

Za těchto okolností a s ohledem na velmi omezený počet a rozsah ustanovení nařízení o biocidních přípravcích týkajících se způsobů zajištění udržitelného používání biocidních přípravků po jejich uvedení na trh považuji za obtížné dospět k závěru, že působnost členských států byla v této oblasti omezena.

40.

Dospívám proto k závěru, že nařízení o biocidních přípravcích nebrání dotčenému zákazu. Dotčený zákaz nicméně nadále podléhá, pokud jde o případy s přeshraničním prvkem a s ohledem na specifika projednávané věci ( 25 ), ustanovením Smlouvy o volném pohybu zboží, jimiž se nyní budu zabývat.

2.

Omezení vyplývající z článků 34 a 36 SFEU

41.

V této části uvedu důvody, které mě vedou k závěru, že článek 34 SFEU nebrání zákazu dotčených obchodních praktik (část A). Pokud by Soudní dvůr dospěl k opačnému závěru, uvedu důvody, proč je tento zákaz podle mého názoru v každém případě odůvodněný (část B).

a)

Článek 34 SFEU nebrání zákazu

42.

Článek 34 SFEU tím, že zakazuje množstevní omezení dovozu mezi členskými státy, jakož i všechna opatření s rovnocenným účinkem, vyjadřuje základní zásadu volného pohybu zboží v rámci Evropské unie ( 26 ).

43.

Podle ustálené judikatury se opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením ve smyslu uvedeného ustanovení vztahuje na každou právní úpravu členského státu, která by mohla, ať přímo, nebo nepřímo, skutečně, nebo potenciálně, narušit obchod mezi členskými státy“ ( 27 ). Uvedená formulace byla upravena na základě judikatury vyplývající z rozsudku Keck a Mithouard. Z uvedené judikatury vyplývá, že vnitrostátní opatření nespadá do působnosti článku 34 SFEU, pokud představuje způsob prodeje, který se vztahuje „na všechny dotčené subjekty provozující činnost na vnitrostátním území“, a pokud „[postihuje] stejným způsobem, právně i fakticky, uvádění tuzemských výrobků i výrobků pocházejících z jiných členských států na trh.“ ( 28 )

44.

V pozdější judikatuře Soudní dvůr upřesnil, že pojem „způsob prodeje“ se vztahuje na omezení nebo zákazy, které se nedotýkají vlastností výrobků, ale které se vztahují výlučně ke způsobům, jak mohou být uváděny na trh ( 29 ).

45.

Podotýkám, že dotčený zákaz se netýká požadavků vztahujících se na biocidní přípravky, ale brání určitým způsobům podpory jejich prodeje. Z tohoto důvodu je třeba dotčený zákaz podle mého názoru považovat za takový, který se týká „způsobu prodeje“ ve smyslu uvedené judikatury.

46.

Pokud jde o otázku, zda dotčený zákaz dodržuje podmínky uvedené v bodě 43 výše, poznamenávám nejprve, že zákaz uvedený v článcích L. 522-18 a R. 522-16-1 zákona o životním prostředí se vztahuje na všechny příslušné obchodníky působící na vnitrostátním území, a to nezávisle na jejich státní příslušnosti. Není tedy formálně diskriminační.

47.

Zadruhé, pokud jde o otázku, zda se takový zákaz více dotýká uvádění na trh insekticidů a rodenticidů z jiných členských států než domácích, francouzská vláda uvádí, že tomu tak není. Francouzská vláda na jednání vysvětlila, že pro hospodářské subjekty usazené v jiných členských státech, které chtějí nabízet své biocidní přípravky ve Francii, nepředstavuje tento zákaz žádné dodatečné náklady. Uvedená vláda rovněž dodala, že dotčený zákaz se netýká všech způsobů uvádění na trh.

48.

Komise je opačného názoru a domnívá se, že předmětný zákaz omezuje jeden z nástrojů, které mají obchodníci k dispozici, aby se zviditelnili na francouzském trhu. Může se tak ve větší míře dotknout výrobků z jiných členských států než výrobků tuzemských.

49.

Žalobci při jednání v podstatě zastávali stejný názor ( 30 ).

50.

Souhlasím s francouzskou vládou.

51.

Ačkoli má Komise pravdu v tom, že možnost konkurovat prostřednictvím cen výrobků je důležitým nástrojem, který mají obchodníci k dispozici, nevyplývá z toho, že každé omezení v tomto ohledu bude automaticky považováno za takové, které spadá do působnosti článku 34 SFEU. Judikatura Soudního dvora je v tomto ohledu diferencovaná.

52.

Soudní dvůr měl za to, že právní úprava, která vyloučila volnost obchodníků ovlivňovat minimální ceny ( 31 ) nebo je jakkoli ovlivňovat ( 32 ), spadá pod zákaz uvedený v článku 34 SFEU. Naproti tomu v rozsudku Etablissements Fr. Colruyt, který se týkal pravidla zakazujícího maloobchodním prodejcům prodávat tabákové výrobky za nižší maloobchodní cenu, než je cena uvedená výrobcem nebo dovozcem, se Soudní dvůr opřel o skutečnost, že dovozcům zůstala volnost v určování této ceny, a dospěl k závěru, že dotčená právní úprava nepodléhá článku 34 SFEU ( 33 ).

53.

Domnívám se, že podobně jako v uvedené věci je i v projednávané věci důležité, že obchodníci mají i nadále volnost při určování cen. Mohou tedy na této úrovni soutěžit v tom smyslu, že se mohou rozhodnout, že cena jejich výrobků (bez jakékoli propagace) bude vyšší nebo nižší.

54.

Kromě toho Soudní dvůr nad rámec judikatury týkající se způsobů stanovení cen v řadě judikátů, mezi něž patří rozsudky Ker-Optika, Deutsche Parkinson Vereinigung nebo A, zdůraznil problém přístupu na trh, který dotčené vnitrostátní opatření (v podstatě zakazující některé aspekty uvádění na trh na internetu) obzvláště ztěžovalo, ne-li znemožňovalo ( 34 ).

55.

V projednávané věci tomu tak podle všeho není.

56.

Žalobci při jednání uvedli, že uvádějí na trh biocidní přípravky, jejichž účinnými látkami jsou éterické oleje. Vysvětlili, že tyto přípravky představují alternativu k tradičním biocidním přípravkům na bázi chemické syntézy, protože mají menší dopad na životní prostředí. Žalobci dále vysvětlili, že jsou menšinovými účastníky trhu, kteří jsou proto závislí na obchodních praktikách (a reklamě), které jim umožňují, aby se zviditelnili.

57.

I když připouštím, že může být obtížnější zavést na trh výrobek, který je alternativou k tradičnímu výrobku, jde patrně o přirozený problém, se kterým se potýkají zahraniční i domácí „alternativní“ výrobky. Domnívám se, že v projednávané věci je důležité, zda dotčený zákaz výrazně brání přístupu těchto zřejmě alternativních zahraničních výrobků na francouzský trh.

58.

Mám za to, že tomu tak není.

59.

Samozřejmě, a jak uvedla francouzská vláda, nelze vyloučit, že dotčený vnitrostátní zákaz omezuje ve Francii objem prodeje výrobků pocházejících z jiných členských států, jelikož „subjekty zbavuje jedné z metod zvyšování prodeje zboží“ ( 35 ).

60.

Za relevantní v této chvíli nicméně považuji skutečnost, že ačkoli dotčený zákaz omezuje některé metody podpory prodeje, obchodníci mohou i nadále volně stanovit „plnou“ cenu insekticidů a rodenticidů, jak jsem již uvedl, a že je mohou i nadále volně uvádět na trh na místech, která považují za vhodná, ať už se jedná o internet nebo obchody.

61.

Jinými slovy, v dotčené právní úpravě nespatřuji nic, co by umožňovalo dospět k závěru, že zákaz slev, srážek z ceny, věrnostních slev, diferenciace obecných a zvláštních prodejních podmínek, poskytování kusů zdarma a veškerých rovnocenných praktik zbavuje obchodníky určitého způsobu uvádění na trh, což by jim zásadně bránilo v možnosti účinně konkurovat místním výrobkům nebo by jim tuto konkurenci obzvláště ztěžovalo, a to způsobem, který by bylo možné srovnat se zákazem prodeje přes internet nebo se stanovením pevných nebo minimálních cen.

62.

Pokud by však Soudní dvůr s touto analýzou nesouhlasil a dospěl k závěru, že na dotčený vnitrostátní zákaz dopadá článek 34 SFEU, níže uvádím důvody, které podle mého názoru tento zákaz odůvodňují.

b)

Dotčený zákaz je v každém případě odůvodněný

63.

Podle ustálené judikatury platí, že překážka volnému pohybu zboží může být odůvodněna důvody obecného zájmu uvedenými v článku 36 SFEU nebo naléhavými důvody obecného zájmu ( 36 ).

64.

V předkládacím rozhodnutí je vysvětleno, že cílem dotčeného zákazu je ochrana veřejného zdraví a životního prostředí ( 37 ).

65.

Prvně uvedené odůvodnění odpovídá zájmu na zdraví, které uznává článek 36 SFEU. Jak Soudní dvůr opakovaně rozhodl, „zdraví a život člověka zaujímají první místo mezi statky a zájmy chráněnými Smlouvou a členským státům přísluší rozhodnout o úrovni, na které zamýšlí zajistit ochranu veřejného zdraví, a o způsobu, jímž má být této úrovně dosaženo. Vzhledem k tomu, že v jednotlivých členských státech se tato úroveň může lišit, je třeba členským státům přiznat prostor pro uvážení.“ ( 38 )

66.

Pokud jde zadruhé o životní prostředí, jeho ochrana byla v judikatuře uznána jako naléhavý důvod obecného zájmu ( 39 ).

67.

Podotýkám, že pokud je cílem dotčeného zákazu omezit používání přípravků, které „mohou pro člověka, zvířata a životní prostředí představovat rizika vznikající v důsledku jejich vnitřních vlastností a s nimi souvisejících způsobů použití“ ( 40 ), mohou tyto cíle odůvodnit omezení obchodu, která jsou s tímto zákazem spojená.

68.

Aby však bylo omezení odůvodněné, musí splňovat kritérium proporcionality. Musí být tedy vhodné k dosažení sledovaných cílů a nesmí překračovat meze toho, co je k dosažení těchto cílů nezbytné. To znamená, že nesmí existovat opatření, která by při dosahování tohoto cíle omezovala volný pohyb zboží v menší míře ( 41 ).

69.

Co se týče vhodnosti, dotčený zákaz zřejmě nevylučuje všechny případy zbytečného používání insekticidů a rodenticidů (jednoduše proto, že nelze vyloučit zbytečné používání těchto přípravků zakoupených za plnou cenu). Lze však podle mého názoru důvodně očekávat, že neexistence finanční výhody při jejich nákupu toto riziko do určité míry sníží, neboť odrazuje od zbytečných nákupů (které pak mohou vést ke zbytečnému užívání).

70.

Pokud jde o nezbytnost, Komise na jednání v reakci na otázku položenou Soudním dvorem uvedla, že menší míry omezení by mohlo být dosaženo prostřednictvím reklamy nebo pokud by prodejci museli poskytovat informace o souvisejících rizicích.

71.

Tato tvrzení mě nepřesvědčují.

72.

Pokud jde o první uvedenou možnost, Komise v příslušné části svých podání namítá slučitelnost dodatečné věty, kterou francouzský regulační orgán stanovil jako povinnou součást veškeré reklamy na tyto přípravky, s nařízením o biocidních přípravcích. Tato dodatečná věta v podstatě vyzývá ke zvážení rizik a je podrobně rozebrána v části B oddílu IV tohoto stanoviska. Souhlasím s Komisí, že tato dodatečná věta je neslučitelná s úplnou harmonizací, které nařízení o biocidních přípravcích v této konkrétní otázce dosáhlo. Vzhledem k tomu nelze poskytnutí doplňujících informací o rizicích propagovaných přípravků jako součást reklamy považovat za méně omezující alternativu k dotčenému zákazu.

73.

Pokud jde o druhé tvrzení, domnívám se, že aby takové sdělování informací ze strany prodejce mělo smysl a bylo stejně účinné jako neexistence finanční výhody, muselo by se opírat o určitou úroveň odborných znalostí, které by pravděpodobně musely být získány prostřednictvím odborné přípravy. To spolu s jinak nejasnými podmínkami zvažovaného scénáře podle mého názoru znemožňuje považovat tuto možnost za méně omezující ( 42 ).

74.

Sama Komise připustila, že tyto navrhované alternativy nemusí být dostatečné k dosažení stanovených cílů a mohou vést k protichůdným sdělením. Souhlasím totiž s tím, že prodejce, který informuje zákazníky o rizicích spojených s výrobky, které nabízí, a zároveň poskytuje výraznou slevu a několik vzorků insekticidu zdarma, nepodporuje konzistentní přístup.

75.

Konečně by bylo možné tvrdit, že méně omezujícího způsobu k zamezení zbytečného používání biocidních přípravků by bylo možné dosáhnout prostřednictvím informační kampaně založené na pravomoci členských států vyhrazené v čl. 17 odst. 5 třetím pododstavci nařízení o biocidních přípravcích ( 43 ). V tomto ohledu připouštím, že pro Soudní dvůr je poměrně obtížné abstraktně posoudit potenciální zaměnitelnost dvou různých politik z hlediska jejich účinků. Domnívám se, že vzdělávací ambice sledované veřejnou informační kampaní vyžadují ze své podstaty k tomu, aby změnily myšlení a chování, určitý čas. V tomto ohledu chápu, že nemusí být považována za vhodnou k řešení problému, který je vnímán jako akutní. Kromě toho perspektiva bezprostředně dostupné finanční výhody může jednoduše přebít vzdělávací úsilí, a není tedy nerozumné se domnívat, že potlačení této finanční výhody je nezbytné, aby bylo možné smysluplně sledovat stanovený cíl.

76.

Z článku R-522-16-1 zákona o životním prostředí navíc vyplývá, že zákaz se nepoužije, pokud se na daný insekticid nebo rodenticid vztahuje zjednodušený postup povolování podle článku 25 nařízení o biocidních přípravcích. Tento postup se obecně týká biocidních přípravků, které představují nízké riziko pro zdraví a životní prostředí ( 44 ). To podle mého názoru ukazuje, že se francouzský regulační orgán snažil vyhnout regulačnímu přesahu, který by se týkal přípravků, jež nejsou považovány za zvlášť nebezpečné, a který by tak byl zbytečný.

77.

Za těchto okolností a pro případ, že by Soudní dvůr dospěl v rozporu s mým výše uvedeným návrhem k závěru, že se na dotčený zákaz vztahuje článek 34 SFEU, se domnívám, že tento zákaz je odůvodněn cílem ochrany zdraví a životního prostředí, je vhodný k dosažení těchto cílů a nepřekračuje rámec toho, co je k jeho dosažení nezbytné.

B.

Vnitrostátní předpisy o reklamě

78.

Články L. 522-5-3 a R. 522-16-2 zákona o životním prostředí zakazují reklamu na čtyři kategorie biocidních přípravků, pokud je tato reklama určena široké veřejnosti. Reklama na tyto výrobky je možná, pokud je určena profesionálním uživatelům v místech distribuce přípravků těmto uživatelům a v publikacích, které jsou pro ně určeny. Reklama však musí obsahovat zvláštní větu, která v podstatě vyzývá ke zvážení, zda je použití těchto biocidních přípravků nezbytně nutné.

79.

Uvedená pravidla se týkají typů přípravků 14 a 18 (na něž se rovněž vztahuje zákaz určitých obchodních praktik diskutovaných v části A oddílu IV tohoto stanoviska) a typů přípravků 2 ( 45 ) a 4 ( 46 ), dvou podkategorií dezinfekčních prostředků, které jsou v souladu s nařízením CLP klasifikovány jako nebezpečné pro vodní prostředí, kategorie 1: akutně toxická kategorie 1 (H400) a chronicky toxická kategorie 1 (H410). Je třeba dodat, že vnitrostátní předpisy o reklamě se nepoužijí, pokud se na dotčený přípravek vztahuje zjednodušený povolovací postup podle článku 25 nařízení o biocidních přípravcích, který se, jak již bylo uvedeno, vztahuje na přípravky představující nízké riziko pro zdraví a životní prostředí ( 47 ).

80.

Podobně jak bylo uvedeno výše ( 48 ), posouzení dotčených pravidel musí začít zkoumáním stupně harmonizace dosaženého nařízením o biocidních přípravcích, a teprve poté, pokud je to nutné, zkoumat články 34 a 36 SFEU. Za tímto účelem se nejprve zaměřím na povinnost použít v reklamě určené profesionálním uživatelům zvláštní větu (1). Následně se budu zabývat zákazem reklamy určené široké veřejnosti (2).

1.

Povinné použití dodatečné věty

81.

Z článku R. 522-16-2 odst. 2 zákona o životním prostředí vyplývá, že reklama určená profesionálním uživatelům, která se týká rodenticidů, insekticidů a některých dezinfekčních prostředků musí obsahovat následující věty: „Před každým použitím se přesvědčte, že je nezbytné, zejména na místech navštěvovaných širokou veřejností. Je-li to možné, upřednostněte vždy alternativní metody a přípravky představující co nejnižší riziko pro zdraví lidí a zvířat a pro životní prostředí.“

82.

Z uvedeného ustanovení rovněž vyplývá, že tato věta se použije vedle věty, jejíž použití vyžaduje čl. 72 odst. 1 nařízení o biocidních přípravcích, podle níž musí každá reklama na biocidní přípravky zahrnovat věty: „Používejte biocidy bezpečným způsobem. Před použitím si vždy přečtěte označení a informace o přípravku.“

83.

Žalobci v podstatě tvrdí, že použití dodatečné věty porušuje článek 72 nařízení o biocidních přípravcích, jelikož uvedený článek představuje úplnou harmonizaci reklamy na biocidní přípravky.

84.

Komise zastává podobný názor, zatímco francouzská, italská a nizozemská vláda zastávají opačný názor.

85.

Pro určení, zda je harmonizace dosažená ustanoveními nařízení o biocidních přípravcích týkajícími se reklamy úplná, je třeba vzít v úvahu nejen znění těchto ustanovení, ale rovněž jejich kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž jsou součástí ( 49 ).

86.

Úvodem bych poznamenal, že článek 72 nařízení o biocidních přípravcích je jediným ustanovením nařízení o biocidních přípravcích týkajícím se reklamy a týká se poměrně úzkého aspektu obsahu reklamy. Skutečnost, že věcná působnost pravidel o reklamě v nařízení o biocidních přípravcích je ve srovnání s (vyčerpávajícím režimem reklamy upraveným) směrnicí 2001/83/ES ( 50 ), na kterou odkazuje francouzská vláda, aby ji postavila do protikladu k prvně uvedenému nařízení, poněkud omezená, však sama o sobě nevylučuje jejich vyčerpávající povahu. Podle mého názoru není důležité, zda je oblast působnosti zkoumaných pravidel (relativně) úzká nebo široká, ale spíše míra podrobnosti, které tato pravidla dosahují s ohledem na konkrétní (a potenciálně úzkou) otázku, kterou upravují ( 51 ).

87.

Článek 72 nařízení o biocidních přípravcích se týká vět, které musí být v reklamě na biocidní přípravky použity, nebo které jsou naopak zakázány.

88.

Podle prvního odstavce uvedeného článku, který vyžaduje, aby byly použity dvě výše uvedené věty, musí být tyto věty „v rámci celé reklamy jasně rozlišitelné a čitelné.“ Článek 72 odst. 2 umožňuje nahradit slovo „biocidy“ v uvedených větách „jednoznačným odkazem na inzerovaný typ přípravku.“

89.

Třetí odstavec uvedeného článku zakazuje reklamu, která je „zavádějící z hlediska rizik přípravku pro zdraví lidí nebo zvířat nebo pro životní prostředí nebo z hlediska jeho účinnosti“, a rovněž obsahuje výčet výrazů, jejichž použití „je v každém případě“ zakázáno ( 52 ).

90.

V tomto světle se pravidla obsažená v článku 72 nařízení o biocidních přípravcích jeví jako poměrně podrobná, pokud jde o věty o rizicích spojených s používáním biocidních přípravků. V tomto konkrétním rozsahu se jeví být srovnatelná, ne-li podrobnější než taxativní pravidla o reklamě obsažená ve směrnici 2001/83 ( 53 ), na niž se odvolává francouzská vláda. Článek 87 odst. 3 uvedené směrnice totiž stanoví, že reklama na léčivý přípravek musí podporovat jeho účelné používání tím, že ho představuje objektivně a bez přehánění jeho vlastností, a nesmí být klamavá. Pravidlo obsažené v článku 72 nařízení o biocidních přípravcích je podobné, ale ve skutečnosti podrobnější, neboť obsahuje konkrétní větu o bezpečném používání přípravku, která musí být uvedena v reklamě, a odkazuje uživatele na označení a informace o přípravku. Je také podrobnější, pokud jde o uvedení údajů, které jsou zakázány z důvodu, že by mohly být zavádějící.

91.

Je pravda, že dodatečná věta vyžadovaná dotčenými vnitrostátními předpisy zřejmě sleduje stejný cíl jako článek 72 nařízení o biocidních přípravcích, neboť chrání veřejné zdraví a životní prostředí. Patrně tedy neexistuje žádný rozpor. To však nemá vliv na mou předchozí analýzu, protože pokud jde o otázku obsahu reklamy týkajícího se bezpečnosti, článek 72 nařízení o biocidních přípravcích ukazuje, že unijní normotvůrce dosáhl specifické rovnováhy mezi různými prvky, kterými jsou v projednávané věci zlepšení „fungování vnitřního trhu“ a současně zajištění „vysoké úrovně ochrany zdraví lidí i zvířat a životního prostředí“ ( 54 ). Domnívám se, že dotčená vnitrostátní pravidla tím, že stanoví dodatečný regulační požadavek, uvedenou rovnováhu narušují.

92.

Za těchto okolností se domnívám, že oblast reklamy, pokud jde o věty týkající se rizik inzerovaných biocidních přípravků, upravil unijní normotvůrce vyčerpávajícím způsobem.

2.

Zákaz reklamy určené široké veřejnosti

a)

Oblast působnosti harmonizovaných pravidel

93.

Můj závěr ohledně úplné harmonizace pravidel stanovených v článku 72 nařízení o biocidních přípravcích však neznamená, že všechny aspekty reklamy na biocidní přípravky včetně otázky, zda si členské státy ponechávají pravomoc zakázat určitou reklamu, byly tímto nástrojem harmonizovány.

94.

Pokud jde o tento poslední aspekt, znění uvedeného ustanovení – stanovující povinné a zakázané věty týkající se bezpečného použití biocidních přípravků a jejich rizika – podle mého názoru neumožňuje dospět k závěru, že by pravomoc členských států rozhodnout o zákazu určitých typů reklamy byla omezena.

95.

Je pravda, že lze tvrdit, že existence tohoto zvláštního ustanovení o povinných a zakázaných větách v reklamě na biocidní přípravky znamená, že cílem unijního normotvůrce bylo umožnit reklamu na tyto přípravky, a že vnitrostátní právní úprava zakazující některé aspekty reklamy omezuje užitečný účinek článku 72, neboť v případě, kdy reklama neexistuje, ztrácí toto ustanovení svůj účel.

96.

Pokud jde o normativní kontext, znovu připomínám, že článek 72 nařízení o biocidních přípravcích je jediným ustanovením uvedeného nařízení, které se týká uvedené otázky ( 55 ).

97.

Zařazení samotného článku 72 do nařízení o biocidních přípravcích kontrastuje s volbou učiněnou ve směrnici 2001/83, jejíž hlava VIII je výslovně věnována reklamě a obsahuje několik ustanovení (články 86 až 100), která podrobně popisují případy, kdy členské státy musí nebo mohou zakázat reklamu na humánní léčivé přípravky, nebo kdy může být reklama povolena ( 56 ).

98.

V menší míře se stručnost nařízení o biocidních přípravcích ohledně této otázky liší také od článku 66 nařízení (ES) č. 1107/2009 ( 57 ), který stanoví možnost členských států omezit propagaci v určitých médiích a obsahuje pravidla týkající se povinných nebo zakázaných prvků propagace, jako je zákaz „vizuálního zobrazení potenciálně nebezpečných postupů, jako je směšování nebo použití bez náležitého ochranného oděvu, ani použití v blízkosti potravin ani použití dětmi nebo v jejich blízkosti.“

99.

Za těchto okolností se domnívám, že pokud by cílem unijního normotvůrce bylo omezit pravomoc členských států zakázat určité druhy reklamy, vytvořil by vyváženější pravidla. Můj názor ohledně této otázky je dále posílen existencí odchylných pravidel v nařízení o biocidních přípravcích týkajících se přípravků, které nesplňují podmínky pro povolení nebo které se týkají použití nových účinných látek ( 58 ), nebo tím, že unijní normotvůrce vyzývá k pozornosti, pokud jde o ochranu zranitelných skupin, jako jsou těhotné ženy a děti ( 59 ).

100.

S ohledem na výše uvedené jsem tedy dospěl k závěru, že nařízení o biocidních přípravcích předmětnému zákazu nebrání. Podobně jako bylo uvedeno výše ( 60 ), tento zákaz musí nicméně dodržovat omezení vyplývající z článků 34 a 36 SFEU.

b)

Omezení vyplývající z článků 34 a 36 SFEU

101.

Dotčený zákaz reklamy musí být podle mého názoru považován za „způsob prodeje“. Tento zákaz se totiž netýká požadavků vztahujících se na dotčené přípravky a podotýkám, že Soudní dvůr opakovaně judikoval, že do této kategorie spadají omezení ovlivňující možnosti obchodníků šířit reklamu ( 61 ).

102.

S odkazem na podmínky uvedené v předchozí části, které musí být splněny, aby dotčený zákaz nespadal do působnosti článku 34 SFEU ( 62 ), konstatuji, že zákaz se vztahuje na všechny hospodářské subjekty působící na relevantním trhu, aniž by byl diskriminující na základě státní příslušnosti.

103.

Posouzení otázky, zda dotčený zákaz ovlivňuje ve větší míře přípravky pocházející z jiných členských států než tuzemské přípravky, se zdá být složitější.

104.

Soudní dvůr měl za to, že vnitrostátní právní úprava ukládající obchodníkům povinnost změnit formu nebo obsah reklamní kampaně spadá pod článek 34 SFEU ( 63 ).

105.

Projednávaná věc se však netýká potřeby změnit obsah reklamní kampaně, ale spíše naprosté nemožnosti směřovat jakoukoli kampaň na širokou veřejnost, pokud jde o čtyři kategorie biocidních přípravků.

106.

Ačkoli Soudní dvůr opakovaně uznal, že některé zákazy reklamy mohou omezit množství prodejů, měl také za to, že na některé z nich se článek 34 SFEU nevztahoval.

107.

Tak tomu bylo v případě vnitrostátních předpisů, které vyloučily odvětví distribuce z televizní reklamy ( 64 ), zakazovaly lékárníkům propagovat kvazifarmaceutické přípravky mimo svou lékárnu ( 65 ) nebo zakazovaly zásilkové lékárně pořádat reklamní akci v podobě výherní soutěže ( 66 ).

108.

Je však pravda, že v rozsudcích De Agostini a Gourmet International Products Soudní dvůr rozhodl, že nelze vyloučit, že úplný zákaz může mít větší dopad na výrobky z jiných členských států ( 67 ). Z uvedeného odůvodnění Soudního dvora nicméně patrně vyplývá, že (případná) existence omezení, na která dopadá článek 34 SFEU, vyplývala z konkrétního problému, se kterým se obchodník potýkal při vstupu na vnitrostátní trh. V rozsudku De Agostini, která se týkala zákazu televizní reklamy zaměřené na děti mladší 12 let a klamavé reklamy, zůstala kvalifikace tohoto opatření otevřená, přičemž Soudní dvůr odkázal na tvrzení společnosti De Agostini, že televizní reklama je „jedinou účinnou formou propagace, která jí umožňuje proniknout na švédský trh“ ( 68 ).

109.

Obdobně v rozsudku Gourmet International Products byl závěr Soudního dvora ohledně toho, že švédský zákaz reklamy na alkoholické výrobky představuje překážku obchodu, spojen s konstatováním, že spotřeba alkoholických nápojů „se váže na tradice určité společnosti a na místní obyčeje a zvyklosti.“ ( 69 ) Skutečnost, že publikace obsahující reklamu mohly být distribuovány na prodejních místech, neměla na uvedený závěr žádný vliv, neboť v uvedené věci „společnost, kterou plně vlastní švédský stát a která měla monopol na maloobchodní prodej ve Švédsku, pouze distribuovala svůj vlastní časopis na těchto prodejních místech.“ ( 70 )

110.

Konečně v rozsudku Deutsche Parkinson Vereinigung se závěr Soudního dvora ohledně omezujících účinků zákazu zásilkového prodeje zakládal na zjištění, že tento způsob prodeje představoval pro zásilkové lékárny důležitější, ne-li možná jediný prostředek vstupu na dotčený vnitrostátní trh ( 71 ).

111.

Skutkové okolnosti projednávané věci, jak jsou uvedeny v předkládacím rozhodnutí, nesvědčí o žádných takových počátečních problémech, kterým by žalobci čelili při uvádění přípravků z jiných členských států na francouzský trh.

112.

Ačkoli dotčený zákaz může ovlivnit množství prodeje, podotýkám, že nezakazuje veškerou reklamu.

113.

Reklama určená profesionálním uživatelům je nadále možná, což znamená, že obchodníci mají k dispozici obchodní kanál.

114.

Na rozdíl od skutkových okolností v rozsudku Gourmet International Products se rovněž nezdá, že by jakákoli již existující struktura trhu, jako je kontrola monopolního subjektu nad distribučními místy, činila možnost oslovit profesionální uživatele iluzorní.

115.

Konečně na rozdíl od skutkových okolností právě citované věci patrně nejsou biocidní přípravky podobné alkoholickým nápojům, s nimiž místní uživatele může spojovat zvláštní tradiční společenská vazba.

116.

Za těchto okolností jsem dospěl k závěru, že zákaz reklamy na vybrané biocidní přípravky určené široké veřejnosti nepředstavuje omezení obchodu spadající do působnosti článku 34 SFEU.

117.

Pokud by však Soudní dvůr s touto analýzou nesouhlasil a dospěl k závěru, že dotčený zákaz představuje omezení obchodu, uvádím níže důvody, které tento zákaz podle mého názoru odůvodňují.

118.

S odkazem na svou analýzu provedenou v předchozí části tohoto stanoviska ( 72 ) konstatuji, že dotčený zákaz může být odůvodněn cílem ochrany veřejného zdraví a životního prostředí v rozsahu, v jakém je jeho cílem omezení používání přípravků, které „mohou pro člověka, zvířata a životní prostředí představovat rizika vznikající v důsledku jejich vnitřních vlastností a s nimi souvisejících způsobů použití“ ( 73 ). Francouzská vláda navíc poukázala na nesprávné používání insekticidů, zejména v domácnostech, na nebezpečí intoxikace jiných druhů způsobené nesprávným používáním rodenticidů a na rizika, která pro některé druhy představuje znečištění vod v důsledku používání dotčených insekticidů.

119.

Zákaz reklamy určené široké veřejnosti se rovněž jeví jako vhodný k dosažení výše uvedených cílů, jelikož může zabránit reklamním sdělením, která mohou vyvolat zvýšené používání zvláště nebezpečných biocidních přípravků určených vnitrostátním regulačním orgánem.

120.

Pokud jde o nezbytnost zákazu, konstatuji, že se dotčený zákaz týká pouze reklamy určené soukromým uživatelům, a nikoli profesionálům, což se zdá být v souladu s cílem omezit nesprávné používání dotčených přípravků.

121.

Pokud jde o možné alternativy uvedené v bodech 70 až 75, ty podle mého názoru představují mutatis mutandis stejně slabá místa i v kontextu projednávané věci. Konečně podobně jako jsem uvedl v souvislosti se zákazem slev a podobných praktik, reklama pro širokou veřejnost zůstává povolena u všech přípravků, kterých se jinak zákaz týká, pokud představují nízké riziko, tj. pokud splňují podmínky pro zjednodušený postup povolování podle článku 25 nařízení o biocidních přípravcích ( 74 ). Z toho vyplývá, jak již bylo uvedeno, že se vnitrostátní regulační orgán snažil omezit zbytečný dosah dotčeného zákazu.

122.

Za těchto podmínek a pro případ, že by Soudní dvůr dospěl na rozdíl od mého výše uvedeného návrhu k závěru, že dotčený zákaz představuje omezení obchodu, na které dopadá článek 34 SFEU, se domnívám, že tento zákaz je odůvodněn cílem ochrany veřejného zdraví a životního prostředí, je vhodný k dosažení těchto cílů a nepřekračuje rámec toho, co je nezbytné k jejich dosažení.

V.

Závěry

123.

S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl Conseil d’État (Státní rada) takto: