–

za P: C. E. van Diepen, advocate,

–

za AI: P. Krämer-Ograjensek, advocate,

–

za ZY: R. H. T. van Boxmeer, advocaat,

–

za BG: T. E. van Houwelingen-Boer, advocaat,

–

za nizozemskou vládu: K. Bulterman, A. Hanje a J. Langer, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi: A. Baeckelmans, F. Blanc-Simonetti, M. Debieuvre a A. Katsimerou, jako zmocněnkyně,

1

Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se týkají výkladu:

–

článku 4 a čl. 7 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (Úř. věst. 2001, L 212, s. 12; Zvl. vyd. 19/4, s. 162), čl. 2 odst. 3 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (Úř. věst. 2022, L 71, s. 1), a článku 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2023/2409 ze dne 19. října 2023 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 (Úř. věst. L, 2023/2409);

–

článku 6 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (Úř. věst. 2008, L 348, s. 98).

2

Tyto žádosti byly podány v rámci dvou sporů mezi P (C‑244/24), jakož i AI, ZY a BG (C‑290/24), státními příslušníky třetích zemí, na straně jedné a Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (státní tajemník pro spravedlnost a bezpečnost, Nizozemsko) (dále jen „státní tajemník“) na straně druhé ve věci ukončení dočasné ochrany poskytnuté těmto státním příslušníkům a legality vůči nim přijatých rozhodnutí o navrácení.

Právní rámec

Unijní právo

Předpisy týkající se dočasné ochrany

–

Směrnice 2001/55

3

Body 2, 8 a 13 odůvodnění směrnice 2001/55 uvádějí:

4

Článek 1 této směrnice stanoví:

5

Článek 2 uvedené směrnice stanoví:

6

Článek 3 odst. 1 téže směrnice zní:

7

Článek 4 směrnice 2001/55 stanoví:

8

Článek 5 této směrnice zní:

9

Článek 6 uvedené směrnice stanoví:

10

Článek 7 téže směrnice stanoví:

11

Kapitola III směrnice 2001/55, nadepsaná „Povinnosti členských států ve vztahu k osobám požívajícím dočasné ochrany“, obsahuje články 8 až 16 této směrnice.

12

Článek 8 odst. 1 uvedené směrnice stanoví:

13

Kapitola IV směrnice 2001/55, nadepsaná „Přístup k řízení o azylu v rámci dočasné ochrany“, obsahuje články 17 až 19 této směrnice.

14

Článek 17 uvedené směrnice stanoví:

15

Kapitola V směrnice 2001/55, nadepsaná „Návrat a opatření po ukončení dočasné ochrany“, obsahuje články 20 až 23 této směrnice.

16

Článek 20 uvedené směrnice stanoví:

17

Článek 21 téže směrnice zní takto:

18

Článek 22 směrnice 2001/55 stanoví:

19

Článek 23 této směrnice zní:

–

Prováděcí rozhodnutí 2022/382

20

Body 7, 11 až 14 a 21 odůvodnění prováděcího rozhodnutí 2022/382 znějí:

21

Článek 1 tohoto prováděcího rozhodnutí stanoví:

22

Článek 2 odst. 1 až 3 prováděcího rozhodnutí stanoví:

23

V souladu se svým článkem 4 vstoupilo prováděcí rozhodnutí 2022/382 v platnost dnem vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie, tj. dne 4. března 2022.

–

Provádění rozhodnutí 2023/2409

24

Body 3 a 7 odůvodnění prováděcího rozhodnutí 2023/2409 uvádějí:

25

Článek 1 tohoto prováděcího rozhodnutí stanoví:

–

Prováděcí rozhodnutí (EU) 2024/1836

26

Článek 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2024/1836 ze dne 25. června 2024 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 (Úř. věst. L, 2024/1836), stanoví:

Další relevantní předpisy

–

Směrnice 2008/115

27

Článek 2 odst. 1 směrnice 2008/115 stanoví:

28

Článek 4 odst. 2 této směrnice zní:

29

Článek 5 uvedené směrnice stanoví:

30

Článek 6 téže směrnice stanoví:

–

Směrnice 2013/32/EU

31

Článek 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (Úř. věst. 2013, L 180, s. 60) stanoví:

32

Článek 33 odst. 2 této směrnice stanoví:

–

Nařízení (EU) 2016/399

33

Článek 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/399 ze dne 9. března 2016, kterým se stanoví kodex Unie o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (Schengenský hraniční kodex) (Úř. věst. 2016, L 77, s. 1), ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1240 ze dne 12. září 2018 (Úř. věst. 2018, L 236, s. 1), stanoví podmínky vstupu státních příslušníků třetích zemí na území Unie pro předpokládané pobyty, které nepřesáhnou 90 dní během jakéhokoli období 180 dnů. Tyto podmínky zahrnují požadavek, aby státní příslušníci některých třetích zemí měli platné vízum.

–

Nařízení (EU) 2018/1860

34

Článek 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1860 ze dne 28. listopadu 2018 o využívání Schengenského informačního systému při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (Úř. věst. 2018, L 312, s. 1) stanoví:

Nizozemské právo

Zákon o cizincích z roku 2000

35

Článek 8 Wet tot algehele herziening van de Vreemdelingenwet (Vreemdelingenwet 2000) [zákon o obecné změně zákona o cizincích (zákon o cizincích z roku 2000)] ze dne 23. listopadu 2000 (Stb. 2000, č. 495) ve znění použitelném ve sporech v původním řízení (dále jen „zákon o cizincích z roku 2000“) stanoví:

Vyhláška o cizincích z roku 2000

36

Článek 3.1a odst. 1 Besluit tot uitvoering van de Vreemdelingenwet 2000 (Vreemdelingenbesluit 2000) [prováděcí vyhláška k zákonu o cizincích z roku 2000 (vyhláška o cizincích z roku 2000)] ze dne 23. listopadu 2000 (Stb. 2000, č. 497), ve znění použitelném ve sporech v původním řízení (dále jen „vyhláška o cizincích z roku 2000“), stanoví:

Nařízení o cizincích z roku 2000 a nařízení z let 2022 a 2023

37

V článku 3.9a Voorschrift Vreemdelingen 2000 (nařízení o cizincích z roku 2000) jsou vyjmenovány skupiny cizinců uvedené v čl. 3.1a odst. 1 písm. e) vyhlášky o cizincích z roku 2000.

38

Tento článek 3.9a byl do nařízení o cizincích z roku 2000 vložen se zpětnou účinností článkem 1 Regeling van de Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid nummer 4123685, houdende wijziging van het Voorschrift Vreemdelingen 2000, in verband met het aanpassen van de doelgroep ontheemden uit Oekraïne, waaraan tijdelijke bescherming wordt verleend (nařízení státního tajemníka pro spravedlnost a bezpečnost č. 4123685, kterým se mění nařízení o cizincích z roku 2000, pokud jde o cílovou skupinu osob vysídlených z Ukrajiny, kterým je poskytnuta dočasná ochrana), ze dne 17. srpna 2022 (Stcrt. 2022, č. 22623, dále jen „nařízení z roku 2022“), které stanoví dvě verze uvedeného článku 3.9a, první platnou pro období od 4. března 2022 do 18. července 2022, druhou platnou od 19. července 2022.

39

Článek 3.9a odst. 1 písm. c) nařízení o cizincích z roku 2000, ve znění platném v období od 4. března 2022 do 18. července 2022, stanovil:

40

Článek 3.9a odst. 1 nařízení o cizincích z roku 2000 ve znění platném od 19. července 2022 zní takto:

41

Článek 2 nařízení z roku 2022 stanoví přechodný režim a uvádí následující:

42

Tento přechodný režim byl prodloužen článkem 2 Regeling van de Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, nummer 4507236, in verband met de verlenging van de duur van tijdelijke bescherming aan een groep ontheemden uit Oekraïne (nařízení státního tajemníka pro spravedlnost a bezpečnost č. 4507236 o prodloužení doby dočasné ochrany pro skupinu osob vysídlených z Ukrajiny) ze dne 1. března 2023 (Stcrt. 2023, č. 7194, dále jen „nařízení z roku 2023“), který stanoví:

Spory v původním řízení a předběžné otázky

Věc C‑244/24

43

P je nigerijský státní příslušník, který měl na Ukrajině povolení k dočasnému pobytu do 31. ledna 2023. Po invazi ruských ozbrojených sil na ukrajinské území uprchl do Nizozemska a dne 1. června 2022 byl zapsán do rejstříku obyvatel tohoto členského státu. V této době nizozemské orgány uznávaly dočasnou ochranu ve smyslu směrnice 2001/55 zejména státním příslušníkům třetích zemí, kteří se ocitli v takové situaci, jako byla situace P, aniž posuzovaly jejich možnost navrácení do země jejich původu. Státní tajemník proto P tuto ochranu poskytl.

44

Dne 9. srpna 2022 požádal P o azyl. Rozhodnutím ze dne 24. srpna 2023 státní tajemník rozhodl, že se jeho žádostí nebude zabývat. Proti tomuto rozhodnutí nebyla podána žaloba.

45

Téhož dne, 24. srpna 2023, ukončil státní tajemník dočasnou ochranu P s účinností od 4. září 2023. Toto rozhodnutí bylo následně zrušeno s odůvodněním, že Raad van State (Státní rada, Nizozemsko) rozsudkem ze dne 17. ledna 2024 rozhodla, že nizozemské orgány nemohou ukončit dočasnou ochranu státních příslušníků třetích zemí v takové situaci, jako byla situace P, ode dne 4. září 2023 a že dočasná ochrana přiznaná těmto státním příslušníkům skončí automaticky dne 4. března 2024, o čemž státní tajemník informoval P dopisem ze dne 24. ledna 2024.

46

Dne 7. února 2024 přijal státní tajemník rozhodnutí o navrácení P s odůvodněním, že jeho oprávněný pobyt na území Nizozemského království skončí automaticky dne 4. března 2024. Tímto rozhodnutím bylo P nařízeno opustit unijní území do čtyř týdnů od tohoto data.

47

P se obrátil na rechtbank Den Haag, zittingsplaats Amsterdam (soud v Haagu, zasedající v Amsterodamu, Nizozemsko), který je předkládajícím soudem ve věci C‑244/24, s žalobou pro nezákonnost tohoto rozhodnutí. Na podporu své žaloby mimo jiné tvrdil, že toto rozhodnutí je nejen předčasné, ale také nezákonné, neboť mu měla být podle unijního práva poskytnuta dočasná ochrana do 4. března 2025 na základě prodloužení dočasné ochrany stanoveného prováděcím rozhodnutím 2023/2409. Kromě toho nebyl před přijetím rozhodnutí o navrácení vyslechnut zejména ohledně slučitelnosti tohoto rozhodnutí s články 3 a 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950.

48

Předkládající soud úvodem zaprvé poukazuje na to, že podle nizozemské právní úpravy, kterou byla provedena směrnice 2001/55, musí vysídlená osoba podat žádost o azyl, aby získala právo pobytu v Nizozemsku podle čl. 8 písm. f) nebo h) zákona o cizincích z roku 2000. Rovněž zdůrazňuje, že se článkem 3.1a odst. 1 vyhlášky o cizincích z roku 2000 provádí článek 7 směrnice 2001/55, podle něhož mohou členské státy rozšířit dočasnou ochranu (dále jen „nepovinná dočasná ochrana“) na další osoby.

49

Zadruhé tento soud uvádí, že v dopise adresovaném předsedovi Tweede Kamer der Staten-Generaal (Druhá komora parlamentu, Nizozemsko) dne 30. března 2022 státní tajemník uvedl, že hodlá použít čl. 2 odst. 3 prováděcího rozhodnutí 2022/382 a rozšířit dočasnou ochranu na osoby bez státní příslušnosti a státní příslušníky třetích zemí, kteří mají povolení k dočasnému pobytu na Ukrajině platné k 23. únoru 2022, aniž by muselo být prokázáno, že se tyto osoby nemohou vrátit do své země nebo regionu původu za bezpečných a trvalých podmínek. V dopise ze dne 18. července 2022 však státní tajemník oznámil svůj záměr zrušit tuto nepovinnou dočasnou ochranu od 19. července 2022 a zároveň stanovit přechodný režim pro osoby, které jí do té doby požívaly. Podle státního tajemníka bylo toto zrušení odůvodněno existencí možného zneužívání a druhotných přesunů do Nizozemska.

50

Předkládající soud uvádí, že dne 17. srpna 2022 vložil státní tajemník nařízením z roku 2022 do nařízení o cizincích z roku 2000 článek 3.9a, který stanovil, jednak že od 19. července 2022 již nebude poskytována nepovinná dočasná ochrana a jednak že osobám, kterým k tomuto datu již byla tato nepovinná dočasná ochrana poskytnuta, tato ochrana skončí dne 4. března 2023.

51

Nařízením z roku 2023 byl tento přechodný režim prodloužen do 4. září 2023. Toto prodloužení bylo odůvodněno tím, že se dalo očekávat, že nezanedbatelná část těchto osob zahájí azylové řízení, přičemž by hrozil nedostatek míst pro přijetí.

52

Ve svém rozsudku ze dne 17. ledna 2024 však Raad van State (Státní rada) rozhodla, že zejména z článků 4 a 7 směrnice 2001/55 vyplývá, že přechodný režim pro osoby, které již požívají nepovinné dočasné ochrany, musí pokračovat až do 4. března 2024. Podle tohoto soudu totiž nemůže členský stát, jakmile udělil takovou nepovinnou dočasnou ochranu, tuto ochranu odejmout během období uvedeného v čl. 4 odst. 1 směrnice 2001/55, s výjimkou případů, kdy Rada během tohoto období rozhodne o předčasném ukončení dočasné ochrany podle článku 6 této směrnice. Naproti tomu osob požívajících nepovinné dočasné ochrany poskytnuté tímto členským státem by se prodloužení dočasné ochrany, o němž rozhodla Rada podle čl. 4 odst. 2 této směrnice, týkalo pouze tehdy, pokud by tento členský stát ke dni přijetí tohoto rozhodnutí stále poskytoval tuto nepovinnou dočasnou ochranu této skupině osob. V projednávané věci však státní tajemník rozhodl dne 19. července 2022, tedy před datem přijetí prováděcího rozhodnutí 2023/2409 Radou, že již nebude poskytovat dočasnou ochranu osobám bez státní příslušnosti a státním příslušníkům třetích zemí, kteří mají povolení k dočasnému pobytu na Ukrajině.

53

V prvé řadě, pokud jde o argument, že rozhodnutí o navrácení dotčené ve věci v původním řízení bylo předčasné, má předkládající soud za to, že z čl. 2 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 a 6 směrnice 2008/115 zřejmě vyplývá, že dokud není pobyt státního příslušníka třetí země neoprávněný, nelze vůči němu přijmout rozhodnutí o navrácení.

54

Předkládající soud nicméně uvádí, že Raad van State (Státní rada) ve svém rozsudku ze dne 17. ledna 2024 rozhodla, že je na státním tajemníkovi, aby určil, jakou formou bude osoby požívající nepovinné dočasné ochrany informovat o tom, že jejich právo pobytu skončí dne 4. března 2024. Aby byla zaručena jejich právní ochrana, byl těmto osobám zaslán dopis, ve kterém byly informovány o dalších fázích řízení. Nakonec bylo rozhodnuto, že všechna rozhodnutí o navrácení vůči těmto osobám budou přijata ve dnech 7. a 23. února 2024, aby mohly být co nejdříve informovány o důsledcích ukončení jejich oprávněného pobytu. Podle předkládajícího soudu tento postup rovněž usnadnil nizozemským orgánům co nejrychlejší vyhoštění těchto osob. Kromě toho ze samotného rozhodnutí o navrácení vyplývá, že nenabývá účinnosti před ukončením oprávněného pobytu, neboť toto rozhodnutí jasně uvádí, že pobyt P v Nizozemsku se stane neoprávněným až dne 5. března 2024 a že lhůta pro dobrovolný návrat mu začne plynout až od tohoto data. Tento soud však upřesňuje, že lhůta pro podání žaloby proti tomuto rozhodnutí začíná plynout ode dne jeho přijetí.

55

Předkládající soud si proto klade otázku, zda mohl státní tajemník přijmout rozhodnutí o navrácení vůči žalobci v původním řízení od 7. února 2024, ačkoli žalobce k tomuto datu stále oprávněně pobýval na území Nizozemského království.

56

V druhé řadě, pokud jde o argument, že rozhodnutí o navrácení dotčené ve věci v původním řízení bylo nezákonné, má předkládající soud pochybnosti o tom, zda dočasná ochrana přiznaná žalobci v původním řízení podle článku 7 směrnice 2001/55 skončila automaticky dne 4. března 2024, jak vyplývá z rozsudku Raad van State (Státní rada) ze dne 17. ledna 2024.

57

Předkládající soud zaprvé zdůrazňuje, že pokud je pravomoc v určité oblasti sdílená mezi Unií a členskými státy, jako je tomu v případě azylu a přistěhovalectví, členské státy již nemohou vykonávat svou pravomoc, jakmile Unie vykoná svou vlastní.

58

Předkládající soud uvádí, že jelikož Nizozemské království využilo možnosti, kterou mu dává čl. 2 odst. 3 prováděcího rozhodnutí 2022/382, když některým osobám poskytlo nepovinnou dočasnou ochranu, spadají tyto osoby plně do působnosti směrnice 2001/55 na základě jejího článku 7. Podle předkládajícího soudu musí být nepovinná dočasná ochrana takto poskytnutá členským státem v souladu zejména s články 4 a 6 této směrnice, které závazně a taxativně upravují dobu trvání a možnosti ukončení dočasné ochrany.

59

Nepovinná dočasná ochrana proto může podle předkládajícího soudu skončit pouze tehdy, pokud bylo dosaženo maximální doby trvání dočasné ochrany nebo pokud Rada rozhodne o předčasném ukončení této ochrany. Unijní normotvůrce totiž u všech osob požívajících ochrany podle směrnice 2001/55 vykonal svou pravomoc, pokud jde o dobu trvání dočasné ochrany a způsob jejího ukončení.

60

Zadruhé má předkládající soud za to, že prováděcí rozhodnutí 2023/2409 nerozlišuje mezi různými skupinami osob požívajících dočasné ochrany. Kromě toho podotýká, že návrh, který vedl k tomuto prováděcímu rozhodnutí, uvádí, že směrnice 2001/55 musí zaručit uplatňování stejných norem a harmonizovaného souboru práv v celé Unii na osoby, které jsou v ní přijaty ke dni prodloužení dočasné ochrany, což potvrzuje i bod 7 odůvodnění uvedeného prováděcího rozhodnutí.

61

Zatřetí podle předkládajícího soudu skutečnost, že o takovém prodloužení rozhoduje Rada podle čl. 4 odst. 2 směrnice 2001/55, neumožňuje dospět k závěru, že by členské státy měly při této příležitosti znovu posoudit kategorie osob požívajících této ochrany, neboť situace osob požívajících nepovinné dočasné ochrany se nezměnila více než situace osob, na které se tato směrnice přímo vztahuje.

62

Předkládající soud tudíž konstatuje, že existují dostatečné důvody se domnívat, že osoby, které podle článku 7 směrnice 2001/55 spadají do působnosti této směrnice, spadají rovněž do působnosti prováděcího rozhodnutí 2023/2409, takže mají nárok na dočasnou ochranu na základě této směrnice do 4. března 2025.

63

Za těchto podmínek se rechtbank Den Haag, zittingsplaats Amsterdam (soud v Haagu, zasedající v Amsterodamu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

Věc C‑290/24

64

AI, ZY a BG jsou státní příslušníci třetích zemí, kteří měli povolení k dočasnému pobytu na Ukrajině platné k 24. únoru 2022. Tito státní příslušníci se poté, co opustili Ukrajinu po invazi ruských ozbrojených sil do této země, zapsali do nizozemského rejstříku obyvatel a požádali o azyl v období, kdy nizozemské orgány poskytovaly dočasnou ochranu státním příslušníkům třetích zemí s povolením k dočasnému pobytu na Ukrajině, aniž posuzovaly jejich možnost navrácení do jejich země nebo regionu původu za bezpečných a trvalých podmínek. Státní tajemník proto uvedeným státním příslušníkům poskytl dočasnou ochranu na základě směrnice 2001/55.

65

Státní tajemník třemi rozhodnutími ze dne 7. února 2024 nařídil AI, ZY a BG opustit unijní území do čtyř týdnů od 4. března 2024.

66

Rozsudky ze dne 19. března 2024 a ze dne 27. března 2024 bylo vyhověno žalobám podaným AI a BG proti rozhodnutím, která se jich týkala, a tato rozhodnutí byla zrušena. Státní tajemník podal proti těmto rozsudkům odvolání k Raad van State (Státní rada), která je předkládajícím soudem ve věci C‑290/24.

67

Rozsudkem ze dne 27. března 2024 byla žaloba podaná ZY proti rozhodnutí, které se ho týkalo, zamítnuta jako neopodstatněná. ZY se proti tomuto rozsudku odvolal k předkládajícímu soudu.

68

Předkládající soud má za to, že rozhodnutí státního tajemníka ze dne 7. února 2024, uvedená v bodě 65 tohoto rozsudku, musí být považována za rozhodnutí o navrácení ve smyslu směrnice 2008/115.

69

Předkládající soud rovněž uvádí, že výsledek sporů, které mu byly předloženy, zahrnuje určení data ukončení nepovinné dočasné ochrany poskytnuté nizozemskými orgány.

70

V tomto ohledu tento soud zaprvé zdůrazňuje, že nizozemská právní úprava, kterou byla provedena směrnice 2001/55, stanoví, že dočasná ochrana je poskytována na základě zákona o pobytu cizinců z roku 2000 a na základě podání žádosti o azyl dotyčnou osobou, přičemž lhůta pro rozhodnutí o této žádosti je pozastavena po dobu trvání dočasné ochrany.

71

Zadruhé předkládající soud uvádí, že rozhodnutí o ukončení nepovinné dočasné ochrany bylo státním tajemníkem odůvodněno možným zneužitím, existencí druhotných přesunů do Nizozemska a skutečností, že se osoby požívající této ochrany mohly nejčastěji vrátit do země svého původu za bezpečných a trvalých podmínek.

72

Zatřetí tento soud připomíná, že ve svém rozsudku ze dne 17. ledna 2024 z důvodů uvedených v bodě 52 tohoto rozsudku rozhodl, že státní tajemník nemůže již 4. září 2023 odejmout nepovinnou dočasnou ochranu osobám, kterým již byla poskytnuta, ale že tato ochrana skončí automaticky dnem 4. března 2024, tedy dnem, kdy by skončila dočasná ochrana poskytnutá Radou, kdyby nebylo přijato prováděcí rozhodnutí 2023/2409.

73

V této souvislosti předkládající soud zdůrazňuje, že odstavce 1 a 2 článku 4 směrnice 2001/55 se týkají odlišných situací, neboť odstavec 1 stanoví počáteční dobu trvání dočasné ochrany a její automatické prodloužení, zatímco odstavec 2 se týká nové situace, kdy Rada znovu posuzuje, zda stále existují důvody pro zachování dočasné ochrany.

74

Vzhledem k tomu, že členský stát musí mít možnost ukončit nepovinné uplatňování ustanovení unijního práva, má tento soud za to, že prodloužení dočasné ochrany vyplývající z rozhodnutí Rady přijatého na základě tohoto čl. 4 odst. 2, jako je prováděcí rozhodnutí 2023/2409, se na osoby požívající nepovinné dočasné ochrany vztahuje pouze tehdy, pokud dotyčný členský stát ke dni přijetí tohoto rozhodnutí stále využíval možnost, kterou má k dispozici podle čl. 7 odst. 1 směrnice 2001/55 a čl. 2 odst. 3 prováděcího rozhodnutí 2022/382. To však nebyl případ Nizozemského království.

75

Začtvrté předkládající soud uvádí, že bez ohledu na vyhlášení jeho rozsudku ze dne 17. ledna 2024 stále existuje v Nizozemsku rozdílná judikatura ohledně toho, jak má být vykládán čl. 4 odst. 1 a 2 směrnice 2001/55 v případě, že členský stát ukončí nepovinnou dočasnou ochranu, kterou poskytl podle čl. 7 odst. 1 této směrnice. V tomto ohledu považuje tento soud za důležité, aby Soudní dvůr za účelem obnovení jednoty práva odpověděl na třetí předběžnou otázku položenou předkládajícím soudem ve věci C‑244/24. Odpověď na první dvě otázky položené v této věci však může vést k tomu, že posouzení této třetí otázky bude nadbytečné.

76

Za těchto podmínek se Raad van State (Státní rada) rozhodla přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

Řízení před Soudním dvorem

Ke spojení věcí C‑244/24 a C‑290/24

77

Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 7. května 2024 byly věci C‑244/24 a C‑290/24 spojeny pro účely písemné a ústní části řízení, jakož i rozsudku.

K žádostem o projednání věcí ve zrychleném řízení

78

Předkládající soudy požádaly, aby byly projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce projednány ve zrychleném řízení podle článku 105 jednacího řádu Soudního dvora.

79

Usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 12. června 2024, Kaduna (C‑244/24 a C‑290/24, EU:C:2024:491), bylo těmto žádostem vyhověno.

K předběžným otázkám

Ke třetí otázce ve věci C‑244/24 a k otázkám ve věci C‑290/24

80

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu položené Soudnímu dvoru ve věci C‑244/24 a obou otázek předkládajícího soudu položených Soudnímu dvoru ve věci C‑290/24, které je třeba posoudit společně, je, zda musí být články 4 a 7 směrnice 2001/55 vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby členský stát, který poskytl dočasnou ochranu jiným kategoriím osob než těm, které jsou uvedeny v čl. 2 odst. 1 a 2 prováděcího rozhodnutí 2022/382, odňal těmto kategoriím osob dočasnou ochranu během doby jejího trvání, o níž rozhodla Rada podle čl. 4 odst. 2 této směrnice.

81

Jak je uvedeno v článku 1 směrnice 2001/55, je jejím účelem stanovit minimální normy pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob ze třetích zemí, které se nemohou vrátit do země původu, a přispět k rovnováze mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími. Jak vyplývá z čl. 2 písm. a) této směrnice, cílem provádění této ochrany je zejména zabránit přetížení systému poskytování mezinárodní ochrany současným hromadným podáváním žádostí o přiznání postavení uprchlíka, a to jak v zájmu těchto vysídlených osob, tak v zájmu ostatních osob žádajících o mezinárodní ochranu.

82

Tato dočasná a okamžitá ochrana, která je projevem zásady solidarity a spravedlivého rozdělení odpovědnosti mezi členskými státy při provádění azylové politiky, stanovené v článku 80 SFEU, má však, jak zdůrazňují body 2 a 13 odůvodnění, jakož i čl. 2 písm. a) uvedené směrnice, výjimečný charakter a musí být omezena na případy hromadného přílivu vysídlených osob (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2011, N. S. a další, C‑411/10 a C‑493/10, EU:C:2011:865, bod 93). Kromě toho přiznává osobám, které jí požívají, práva, která jsou omezenější než práva vyplývající z udělení mezinárodní ochrany ve smyslu směrnice 2011/95 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. září 2017, Slovensko a Maďarsko v. Rada, C‑643/15 a C‑647/15, EU:C:2017:631, bod 257).

83

O tom, zda se jedná o případ hromadného přílivu vysídlených osob, rozhodne podle článku 5 směrnice 2001/55 Rada kvalifikovanou většinou na návrh Komise. Toto rozhodnutí Rady se zakládá zejména na průzkumu situace a rozsahu pohybu vysídlených osob, jakož i na posouzení vhodnosti nebo nedostatečnosti zavedení dočasné ochrany s ohledem na možnost poskytnutí naléhavé pomoci a na opatření, která je třeba učinit na místě. Uvedené rozhodnutí zavádí dočasnou ochranu ve všech členských státech vázaných směrnicí 2001/55, pokud jde o konkrétní skupiny osob popsané v témže rozhodnutí, a to od data stanoveného tímto rozhodnutím (dále jen „povinná dočasná ochrana“).

84

Dne 4. března 2022 přijala Rada na základě článku 5 směrnice 2001/55 prováděcí rozhodnutí 2022/382, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny. Vstupem tohoto prováděcího rozhodnutí v platnost, k němuž došlo téhož dne, byla od uvedeného dne zavedena povinná dočasná ochrana pro kategorie osob uvedené v čl. 2 odst. 1 uvedeného prováděcího rozhodnutí, jakož i pro kategorie osob uvedené v čl. 2 odst. 2 téhož prováděcího rozhodnutí, ledaže jim členské státy poskytly odpovídající ochranu podle svého vnitrostátního práva.

85

Z článku 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí 2022/382 konkrétně vyplývá, že se toto rozhodnutí vztahuje na tři kategorie osob vysídlených z Ukrajiny dne 24. února 2022 nebo po tomto datu v důsledku ruské vojenské invaze, a to zaprvé na ukrajinské státní příslušníky pobývající na Ukrajině před tímto datem, zadruhé na osoby bez státní příslušnosti a státní příslušníky třetích zemí jiných než Ukrajiny, kterým byla před tímto datem poskytnuta mezinárodní ochrana nebo odpovídající vnitrostátní ochrana na Ukrajině, a zatřetí na rodinné příslušníky osob uvedených v prvních dvou kategoriích.

86

Podle čl. 2 odst. 2 tohoto prováděcího rozhodnutí členské státy použijí buď uvedené rozhodnutí, nebo odpovídající ochranu podle svého vnitrostátního práva, pokud jde o osoby bez státní příslušnosti a státní příslušníky třetích zemí jiných než Ukrajiny, kteří mohou prokázat, že oprávněně pobývali na Ukrajině před 24. únorem 2022 na základě platného povolení k trvalému pobytu vydaného v souladu s ukrajinskými právními předpisy, a kteří se nemohou vrátit za bezpečných a trvalých podmínek do své země nebo regionu původu.

87

Z předkládacích rozhodnutí přitom vyplývá, že státní příslušníci třetích zemí, o něž se jedná v původním řízení, nespadají do žádné z kategorií osob uvedených v čl. 2 odst. 1 a 2 prováděcího rozhodnutí 2022/382. Nejsou totiž ani ukrajinskými státními příslušníky ani osobami požívajícími mezinárodní ochrany nebo rovnocenné ochrany na Ukrajině ani rodinnými příslušníky těchto státních příslušníků nebo těchto osob požívajících ochrany. Kromě toho měli na Ukrajině pouze povolení k dočasnému pobytu.

88

Je však třeba zdůraznit, že podle čl. 7 odst. 1 směrnice 2001/55 mohou členské státy poskytnout dočasnou ochranu jakékoli kategorii osob, která není uvedena v rozhodnutí Rady, kterým se taková ochrana zavádí, za předpokladu, že tyto osoby byly vysídleny ze stejných důvodů a ze stejné země nebo regionu původu. Článek 2 odst. 3 prováděcího rozhodnutí 2022/382 tuto možnost poskytnutou členským státům připomíná a zdůrazňuje, že v souladu s tímto článkem 7 mohou členské státy použít toto prováděcí rozhodnutí rovněž na jiné osoby, včetně osob bez státní příslušnosti a státních příslušníků třetích zemí jiných než Ukrajiny, kteří oprávněně pobývali na Ukrajině a kteří se nemohou vrátit za bezpečných a trvalých podmínek do své země nebo regionu původu.

89

Jak vyplývá z bodů 37 až 42, 49 a 50 tohoto rozsudku, nizozemské orgány měly původně v úmyslu využít tuto možnost rozšířením dočasné ochrany na kategorii státních příslušníků třetích zemí a osob bez státní příslušnosti, na které se čl. 2 odst. 1 a 2 prováděcího rozhodnutí 2022/382 plně nevztahuje, konkrétně na všechny osoby s ukrajinským povolením k pobytu, včetně dočasného, platným k 23. únoru 2022, které pravděpodobně opustily Ukrajinu po 26. listopadu 2021, aniž bylo posuzováno, zda se mohly vrátit do své země nebo regionu původu za bezpečných a trvalých podmínek.

90

Tyto orgány se však následně rozhodly na základě čl. 3.9a odst. 1 písm. c) nařízení o cizincích z roku 2000 ve znění účinném od 19. července 2022 omezit takovou ochranu na užší kategorii osob, a to na osoby s ukrajinským povolením k trvalému pobytu platným k 23. únoru 2022, které pravděpodobně opustily Ukrajinu po 26. listopadu 2021 a u nichž není prokázáno, že se po 23. únoru 2022 vrátily do země svého původu.

91

Pokud jde o takové osoby, jako jsou osoby dotčené v původním řízení, které nemají takové ukrajinské povolení k trvalému pobytu, ale kterým již byla poskytnuta nepovinná dočasná ochrana před 19. červencem 2022, byl zaveden přechodný režim, který stanovil, že ve vztahu k těmto osobám tato ochrana skončí dne 4. března 2023. Tento přechodný režim byl nařízením z roku 2023 prodloužen do 4. září 2023. Jak vyplývá z bodů 45, 52 a 72 tohoto rozsudku, Raad van State (Státní rada) ve svém rozsudku ze dne 17. ledna 2024 rozhodla, že státní tajemník nemůže od 4. září 2023 odejmout nepovinnou dočasnou ochranu osobám, kterým již byla tato ochrana poskytnuta, ale že tato ochrana skončí automaticky dnem 4. března 2024, tedy dnem, kdy by povinná dočasná ochrana skončila, kdyby nebylo přijato prováděcí rozhodnutí 2023/2409.

92

Za účelem poskytnutí užitečné odpovědi předkládajícím soudům je proto třeba nejprve určit, zda této kategorii osob mohla být poskytnuta nepovinná dočasná ochrana na základě článku 7 směrnice 2001/55, a poté zkoumat, zda, podle této směrnice ve spojení s prováděcími rozhodnutími 2022/382 a 2023/2409 mohly nizozemské orgány tuto ochranu odejmout, i když povinná dočasná ochrana zavedená prováděcím rozhodnutím 2022/382 neskončila.

K osobám, které mohou požívat nepovinné dočasné ochrany

93

Zaprvé, jak bylo připomenuto v bodě 88 tohoto rozsudku, čl. 7 odst. 1 směrnice 2001/55 opravňuje členské státy rozšířit dočasnou ochranu stanovenou touto směrnicí na jiné kategorie osob, než které určila Rada, pokud byly tyto osoby vysídleny ze stejných důvodů a ze stejné země nebo oblasti původu.

94

Z toho vyplývá, že členský stát, který využije možnosti, kterou toto ustanovení nabízí, provádí unijní právo, takže nemůže poskytnout nepovinnou dočasnou ochranu osobám, které nebyly vysídleny ze stejných důvodů a ze stejné země nebo regionu původu jako osoby, které požívají povinné dočasné ochrany. Toto zjištění však nebrání členským státům, aby pouze na základě svého vnitrostátního práva udělily právo pobytu zejména z humanitárních důvodů kategoriím osob, které nespadají do působnosti tohoto ustanovení (obdobně viz rozsudky ze dne 9. listopadu 2010, B a D, C‑57/09 a C‑101/09, EU:C:2010:661, body 116 až 118, jakož i ze dne 12. září 2024, Changu, C‑352/23, EU:C:2024:748, bod 48).

95

Zadruhé z čl. 3.9a odst. 1 písm. c) nařízení o cizincích z roku 2000 ve znění platném v období od 4. března 2022 do 18. července 2022 vyplývá, že nizozemské orgány poskytly dočasnou ochranu všem osobám s ukrajinským povolením k pobytu, včetně dočasného, platným k 23. únoru 2022, které pravděpodobně opustily Ukrajinu po 26. listopadu 2021, tj. 90 dnů před datem zahájení invaze ruských ozbrojených sil na Ukrajinu, jak je uvedeno v prováděcím rozhodnutí 2022/382. Toto ustanovení mimoto nevyžadovalo posouzení, zda se tyto osoby mohly vrátit do země nebo regionu původu za bezpečných a trvalých podmínek. Je proto třeba přezkoumat, zda nizozemské orgány byly na základě unijního práva oprávněny poskytnout všem těmto osobám takovou dočasnou ochranu.

96

V tomto ohledu na jedné straně z čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí 2022/382 vyplývá, že se toto rozhodnutí vztahuje na kategorie osob uvedené v tomto ustanovení, které byly vysídleny z Ukrajiny dne 24. února 2022 nebo později v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil, která začala uvedeného dne. Z toho vyplývá, že důvodem pro zavedení povinné dočasné ochrany, jak jej určila Rada v tomto prováděcím rozhodnutí je invaze ruských ozbrojených sil na Ukrajinu, která začala dne 24. února 2022.

97

Ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že období 90 dnů uvedené v bodě 95 tohoto rozsudku bylo nizozemskými orgány stanoveno tak, aby odpovídalo době trvání pobytu na území Unie, k němuž mohou mít státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti přístup za podmínek stanovených v článku 6 nařízení 2016/399 ve znění nařízení 2018/1240.

98

Státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, kteří by se museli z důvodu velmi omezené doby trvání svého práva pobytu na území Unie vrátit na Ukrajinu krátce po zahájení invaze ruských ozbrojených sil do této třetí země, přitom mohou být pro účely použití článku 7 směrnice 2001/55 a čl. 2 odst. 3 prováděcího rozhodnutí 2022/382 považováni za osoby vysídlené v důsledku takové invaze.

99

Takový výklad je ostatně potvrzen bodem 14 odůvodnění prováděcího rozhodnutí 2022/382, který vybízí členské státy, aby zvážily rozšíření dočasné ochrany na osoby, které uprchly z Ukrajiny krátce před 24. únorem 2022, kdy se napětí zvyšovalo, nebo které se nacházely těsně před tímto datem na území Unie a které se nemohou vrátit na Ukrajinu z důvodu ozbrojeného konfliktu.

100

Na druhé straně ani podmínka stanovená v čl. 7 odst. 1 směrnice 2001/55, podle které osoby požívající nepovinné dočasné ochrany musely být vysídleny ze stejných důvodů a ze stejné země nebo oblasti původu jako osoby požívající povinné dočasné ochrany, není porušena rozhodnutím nizozemských orgánů původně přiznat takovou nepovinnou dočasnou ochranu osobám bez státní příslušnosti a státním příslušníkům třetích zemí, kteří měli na Ukrajině povolení k dočasnému pobytu, bez ohledu na to, zda se mohli vrátit do své země nebo oblasti původu za bezpečných a trvalých podmínek. V posledně uvedeném ohledu je třeba poznamenat, že ačkoli čl. 2 odst. 3 prováděcího rozhodnutí 2022/382 mezi potenciálními příjemci nepovinné dočasné ochrany výslovně uvádí osoby bez státní příslušnosti a státní příslušníky třetích zemí, kteří na Ukrajině pobývali oprávněně a kteří se nemohou vrátit do své země nebo regionu původu za bezpečných a trvalých podmínek, je třeba konstatovat, že tato kategorie je v čl. 2 odst. 3 tohoto prováděcího rozhodnutí uvedena pouze jako příklad.

101

Z toho vyplývá, že článek 7 směrnice 2001/55 a čl. 2 odst. 3 prováděcího rozhodnutí 2022/382 musí být vykládány v tom smyslu, že umožňují členskému státu poskytnout nepovinnou dočasnou ochranu státním příslušníkům třetích zemí nebo osobám bez státní příslušnosti, kteří mají povolení k dočasnému pobytu na Ukrajině platné k 23. únoru 2022 a kteří pravděpodobně opustili tuto zemi po 26. listopadu 2021, aniž se posuzuje, zda se mohou vrátit do země nebo regionu původu za bezpečných a trvalých podmínek.

K době trvání nepovinné dočasné ochrany

102

Úvodem je třeba zaprvé zdůraznit, že podle čl. 4 odst. 1 směrnice 2001/55 je počáteční doba trvání povinné dočasné ochrany v zásadě jeden rok a že po uplynutí tohoto jednoletého období může být povinná dočasná ochrana automaticky prodloužena o období v délce šesti měsíců, avšak nejdéle o jeden rok.

103

Z článku 4 odst. 2 směrnice 2001/55 dále vyplývá, že pokud přetrvávají důvody pro poskytnutí dočasné ochrany i po uplynutí dvouletého období uvedeného v čl. 4 odst. 1 této směrnice, může Rada kvalifikovanou většinou na návrh Komise rozhodnout o prodloužení dočasné ochrany až o jeden rok.

104

Podle čl. 6 odst. 1 písm. b) směrnice 2001/55 však může Rada kdykoli rozhodnout o ukončení povinné dočasné ochrany. Z tohoto článku 6 vyplývá, že takové rozhodnutí Rady musí být jednak přijato kvalifikovanou většinou na návrh Komise a jednak musí být založeno na zjištění, že situace v zemi původu umožňuje, s patřičným ohledem na lidská práva, základní svobody a závazky členských států v souvislosti se zásadou nenavracení, bezpečný a trvalý návrat osobám, jimž byla poskytnuta dočasná ochrana.

105

Zadruhé, jelikož prováděcí rozhodnutí 2022/382 vstoupilo v souladu se svým článkem 4 v platnost dne 4. března 2022, byla povinná dočasná ochrana nejprve uplatňována na počáteční dobu jednoho roku do 4. března 2023 podle čl. 4 odst. 1 směrnice 2001/55. Podle posledně uvedeného ustanovení byla tato ochrana automaticky prodloužena o dvě po sobě následující šestiměsíční období, nejprve do 4. září 2023 a poté do 4. března 2024. Nakonec Rada podle čl. 4 odst. 2 této směrnice prodloužila uvedenou ochranu dvakrát na období jednoho roku, nejprve do 4. března 2025 na základě článku 1 prováděcího rozhodnutí 2023/2409 a poté do 4. března 2026 na základě článku 1 prováděcího rozhodnutí 2024/1836.

106

Zatřetí, jak bylo uvedeno v bodě 91 tohoto rozsudku, byl pro takové osoby, jako jsou osoby dotčené v původním řízení, kterým byla poskytnuta nepovinná dočasná ochrana na základě nizozemského režimu platného od 4. března 2022 do 18. července 2022, ale které nesplňovaly podmínky stanovené v čl. 3.9a odst. 1 písm. c) nařízení o cizincích z roku 2000 ve znění platném od 19. července 2022, zaveden přechodný režim. Tento přechodný režim nejprve stanovil, že pro tyto osoby již udělená nepovinná dočasná ochrana skončí dne 4. března 2023, což je datum, které se shodovalo s počátečním obdobím uplatňování prováděcího rozhodnutí 2022/382. Uvedený přechodný režim byl poté prodloužen do 4. září 2023, kdy mělo skončit první automatické prodloužení platnosti tohoto rozhodnutí. Rozsudkem ze dne 17. ledna 2024 však Raad van State (Státní rada) rozhodla, že státní tajemník nemůže těmto osobám odejmout nepovinnou dočasnou ochranu k posledně uvedenému datu, ale že tato ochrana skončí automaticky dne 4. března 2024, tj. ke konečnému datu vyplývajícímu z čl. 4 odst. 1 směrnice 2001/55, ke kterému by dočasná ochrana skončila, kdyby Rada nepřijala rozhodnutí podle čl. 4 odst. 2 této směrnice.

107

Nepovinná dočasná ochrana, kterou nizozemské orgány poskytly státním příslušníkům třetích zemí, jako jsou státní příslušníci v původním řízení, tedy přestala být účinná dříve, než skončila povinná dočasná ochrana.

108

S ohledem na tato úvodní upřesnění je třeba určit, zda články 4 a 7 směrnice 2001/55 vyžadují, aby nepovinná dočasná ochrana poskytnutá nizozemskými orgány takovým státním příslušníkům třetích zemí trvala po dobu, po kterou je účinná povinná dočasná ochrana zavedená Radou podle článku 5 této směrnice, nebo přinejmenším do konce automatického prodloužení původní doby trvání této povinné dočasné ochrany uvedené v tomto čl. 4 odst. 1.

109

Zaprvé je třeba zdůraznit, že ze znění čl. 7 odst. 1 směrnice 2001/55 vyplývá, že ponechává na uvážení každého členského státu rozhodnutí o zavedení nepovinné dočasné ochrany z důvodů, které považuje za vhodné, včetně humanitárních, charitativních nebo organizačních důvodů. Kromě toho, jak vyplývá z bodů 93 až 101 tohoto rozsudku, toto ustanovení ponechává členským státům široký prostor pro uvážení při určování kategorií osob, které mohou požívat takové ochrany, za podmínky, že tyto osoby byly vysídleny ze stejných důvodů a ze stejné země nebo regionu původu.

110

Vzhledem k neexistenci dalších upřesnění v tomto ohledu ponechává čl. 7 odst. 1 směrnice 2001/55 členským státům stejnou volnost při stanovení data, od kterého mají v úmyslu poskytovat nepovinnou dočasnou ochranu, a to za předpokladu, že toto datum je mezi datem, kdy povinná dočasná ochrana vstoupí v platnost, a datem, kdy přestane být účinná.

111

Zadruhé, jak uvedl generální advokát v bodech 118 až 122 svého stanoviska, členské státy si zachovávají kontrolu nad dobou trvání nepovinné dočasné ochrany, kterou si přejí poskytnout, za podmínky, že tato doba spadá do časového rámce zavedeného mechanismu dočasné ochrany, který je definován na unijní úrovni. Vzhledem k tomu, že dočasná ochrana přiznaná na základě čl. 7 odst. 1 směrnice 2001/55 nevyplývá z povinnosti stanovené unijním právem, ale z autonomního rozhodnutí členského státu rozšířit okruh osob požívajících této ochrany, totiž tento členský stát musí mít možnost uvedenou ochranu i autonomně odejmout.

112

Toto zjištění není zpochybněno skutečností, že čl. 7 odst. 1 směrnice 2001/55 stanoví, že členské státy mohou poskytnout dočasnou ochranu „podle této směrnice“ i na další kategorie vysídlených osob, na něž se nevztahuje rozhodnutí Rady. Jediným účelem tohoto upřesnění v článku 7 je totiž zajistit, aby byla práva přiznaná osobám požívajícím povinné dočasné ochrany podle kapitol III a IV této směrnice přiznána rovněž osobám požívajícím nepovinné dočasné ochrany, aniž je dotčen odstavec 2 tohoto článku, a to až do doby, kdy je tato nepovinná dočasná ochrana ukončena členským státem, který ji poskytl.

113

Zatřetí výklad čl. 7 odst. 1 směrnice 2001/55, uvedený v bodech 109 až 112 tohoto rozsudku, je potvrzen jak cílem sledovaným tímto článkem, kterým je povzbudit členské státy, aby rozšířily kategorie vysídlených osob, které mohou požívat dočasné ochrany, tak obecnějším cílem této směrnice, kterým je zabránit přetížení systému poskytování mezinárodní ochrany, jak bylo připomenuto v bodě 81 tohoto rozsudku. Využitím možnosti stanovené v tomto článku, byť pro omezené kategorie vysídlených osob nebo na dobu kratší, než je doba povinné dočasné ochrany, totiž dotyčný členský stát podporuje dosažení těchto cílů.

114

Jak přitom uvedl generální advokát v bodě 127 svého stanoviska, pokud by bylo členskému státu zakázáno odejmout z důvodů jemu vlastních nepovinnou dočasnou ochranu před uplynutím povinné dočasné ochrany stanovené na unijní úrovni, mohlo by to mít za následek odrazení členských států od využití možnosti stanovené v článku 7 směrnice 2001/55, a tím zmaření cílů sledovaných tímto článkem a touto směrnicí.

115

Z toho vyplývá, že podle čl. 7 odst. 1 směrnice 2001/55 mohou členské státy svobodně rozhodnout o ukončení nepovinné dočasné ochrany, kterou poskytly před koncem povinné dočasné ochrany stanovené na unijní úrovni. Nejsou tedy povinny sladit dobu trvání této nepovinné dočasné ochrany s původní dobou trvání povinné dočasné ochrany nebo jejím automatickým prodloužením, stanovenými v čl. 4 odst. 1 této směrnice, ani s dobou trvání, která případně vyplývá z jejího nepovinného prodloužení uvedeného v čl. 4 odst. 2 uvedené směrnice.

116

Rozdíly, které mohou vyplynout ze skutečnosti, že každý členský stát si může svobodně stanovit dobu trvání nepovinné dočasné ochrany, kterou zamýšlí poskytnout dalším kategoriím vysídlených osob, jsou zcela slučitelné s působností a cílem článku 7 směrnice 2001/55. Jak totiž vyplývá z bodů 109 až 115 tohoto rozsudku, tento článek byl unijním normotvůrcem koncipován jako fakultativní ustanovení, při jehož provedení je ponechán členským státům určitý prostor pro uvážení, takže rozdíly ve vnitrostátních právních úpravách provádějících takovou možnost přirozeně vyplývají z volby uvedeného normotvůrce [obdobně viz rozsudek ze dne 12. prosince 2019, Bevándorlási és Menekültügyi Hivatal (Sloučení rodiny – Sestra uprchlíka), C‑519/18, EU:C:2019:1070, bod 57 a citovaná judikatura].

117

Začtvrté je sice pravda, že přijetím směrnice 2001/55 vykonal unijní normotvůrce pravomoc, kterou mu svěřuje čl. 63 bod 2 písm. a) a b) ES [nyní čl. 78 odst. 2 písm. c) SFEU], která je sdílenou pravomocí, jak potvrzuje čl. 4 odst. 2 písm. j) SFEU, avšak to nemění nic na tom, že prostřednictvím článku 7 této směrnice tento normotvůrce výslovně ponechal členským státům možnost určit nebo neurčit osoby, které nad rámec osob určených Radou mohou požívat práv vyplývajících z uvedené směrnice.

118

Jak uvedl generální advokát v bodě 132 svého stanoviska, samotná existence takové možnosti, kterou tento normotvůrce členským státům nabízí, umožňuje odmítnout argument, že v oblasti sdílené pravomoci mezi Unií a členskými státy ztratily tyto státy svou pravomoc jednat, jakmile Unie svou pravomoc vykonala. Z toho vyplývá, že na rozdíl od toho, co tvrdí státní příslušníci třetích zemí dotčení v původním řízení, přijetí směrnice 2001/55 nemělo za následek odnětí možnosti členských států omezit dobu, po kterou mají v úmyslu poskytnout určitým kategoriím státních příslušníků třetích zemí a osob bez státní příslušnosti nepovinnou dočasnou ochranu.

119

Zapáté je stejně tak irelevantní skutečnost, že na základě článku 1 prováděcího rozhodnutí 2023/2409 se prodloužení dočasné ochrany stanovené tímto prováděcím rozhodnutím vztahuje na všechny vysídlené osoby z Ukrajiny, které spadají do působnosti článku 2 prováděcího rozhodnutí 2022/382, tedy i na osoby požívající nepovinné dočasné ochrany, které jsou uvedeny v odstavci 3 tohoto článku 2.

120

Článek 1 uvedeného prováděcího rozhodnutí se totiž omezuje na provedení směrnice 2001/55, takže nemůže být v rozporu s cílem sledovaným článkem 7 této směrnice ani měnit jeho normativní obsah (obdobně viz rozsudek ze dne 28. února 2023, Fenix International, C‑695/20, EU:C:2023:127, body 49 a 50). Z toho vyplývá, že uvedený článek 1 nemůže omezit prostor pro volné uvážení, který tento článek 7 přiznává členským státům.

121

Článek 2 odst. 3 prováděcího rozhodnutí 2022/382 se proto vztahuje na osoby požívající nepovinné dočasné ochrany pouze v rozsahu, v němž dotyčný členský stát tuto ochranu neukončil, a prodloužení dočasné ochrany stanovené v článku 1 prováděcího rozhodnutí 2023/2409 je pro členské státy závazné pouze ve vztahu k osobám požívajícím povinné dočasné ochrany.

122

Skutečnost, že článek 1 prováděcího rozhodnutí 2023/2409 odkazuje na všechny osoby uvedené v článku 2 prováděcího rozhodnutí 2022/382, aniž vylučuje osoby, na které se vztahuje odstavec 3 posledně uvedeného článku, je tedy třeba chápat tak, že osoby požívající nepovinné dočasné ochrany poskytnuté členským státem požívají v zásadě všech práv vyplývajících ze směrnice 2001/55 až do 4. března 2025, pokud tento členský stát tuto ochranu předčasně neukončí.

123

Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že unijní právo v zásadě opravňuje členský stát odejmout nepovinnou dočasnou ochranu, kterou poskytl, dříve než k datu, kdy přestane být účinná povinná dočasná ochrana.

124

Je však třeba připomenout, že využitím možnosti, kterou jim dává článek 7 směrnice 2001/55, provádějí členské státy unijní právo, a to i v případě, že se rozhodnou odejmout nepovinnou dočasnou ochranu, kterou dříve poskytly některým státním příslušníkům třetích zemí nebo osobám bez státní příslušnosti. Z toho vyplývá, že takové rozhodnutí o odnětí nesmí ohrožovat cíle ani užitečný účinek této směrnice a že musí dodržovat mimo jiné obecné zásady unijního práva, k nimž patří zásady ochrany legitimního očekávání a právní jistoty [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 12. prosince 2019, Bevándorlási és Menekültügyi Hivatal (Sloučení rodiny – Sestra uprchlíka), C‑519/18, EU:C:2019:1070, body 62 a 64, a ze dne 17. listopadu 2022, Avicarvil Farms, C‑443/21, EU:C:2022:899, bod 38].

125

V tomto ohledu, pokud jde zaprvé o ochranu cílů a užitečného účinku směrnice 2001/55, z jejího čl. 2 písm. a) vyplývá, že účelem mechanismu dočasné ochrany je mimo jiné zajistit řádné fungování systému mezinárodní ochrany v členských státech.

126

Článek 3 této směrnice mimoto upřesňuje, že dočasná ochrana nepředjímá přiznání právního postavení uprchlíka podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků, uvedené v bodě 6 tohoto rozsudku, zatímco článek 17 uvedené směrnice stanoví, že osobám požívajícím dočasné ochrany musí být kdykoli umožněno podat žádost o azyl a že posouzení jakékoli žádosti o azyl nevyřízené před uplynutím doby trvání dočasné ochrany je dokončeno po skončení této doby.

127

Směrnice 2001/55 tak zabezpečuje zejména zachování účinné možnosti státních příslušníků třetích zemí a osob bez státní příslušnosti požívajících dočasné ochrany získat po náležitém posouzení jejich individuální situace mezinárodní ochranu, zároveň jim ovšem okamžitě zaručuje nižší stupeň ochrany, jak bylo připomenuto v bodě 82 tohoto rozsudku.

128

Bylo by proto v rozporu s tímto cílem a s užitečným účinkem směrnice 2001/55, kdyby posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, kterou tito státní příslušníci třetích zemí a tyto osoby bez státní příslušnosti případně podali a o níž dosud nebylo rozhodnuto, nebylo dokončeno po uplynutí nepovinné dočasné ochrany při přísném dodržení požadavků vyplývajících ze směrnice 2013/32.

129

Kromě toho po skončení nepovinné dočasné ochrany nelze těmto státním příslušníkům třetích zemí a těmto osobám bez státní příslušnosti bránit v účinném výkonu jejich práva podat žádost o mezinárodní ochranu, která je klíčovou etapou řízení o přiznání této ochrany [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. prosince 2020, Komise v. Maďarsko (Přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu), C‑808/18, EU:C:2020:1029, bod 99].

130

V tomto ohledu pouhá skutečnost, že osoba požívající dočasné ochrany neodpověděla kladně na žádost orgánů dotyčného členského státu, kterou se snažily zjistit, zda si tato osoba přeje, aby její žádost o mezinárodní ochranu byla nadále posuzována, nemůže mít za následek, že případná žádost o mezinárodní ochranu, kterou tato osoba následně podá, bude kvalifikována jako následná žádost ve smyslu čl. 2 písm. q) směrnice 2013/32, kterou lze považovat za nepřípustnou v souladu s čl. 33 odst. 2 písm. d) této směrnice. Takové neposkytnutí odpovědi především nelze považovat za výslovné zpětvzetí této žádosti ve smyslu čl. 2 písm. q) uvedené směrnice.

131

Pokud jde zadruhé o zásadu ochrany legitimního očekávání, které se dovolává Komise, je třeba připomenout, že právo dovolávat se této zásady svědčí každému jednotlivci, u kterého vyvolal správní orgán podložené naděje na základě konkrétních ujištění, která mu poskytl. Zásady ochrany legitimního očekávání se však nelze dovolávat vůči konkrétnímu ustanovení unijního práva a jednání vnitrostátního orgánu pověřeného uplatňováním unijního práva, které je v rozporu s posledně uvedeným, nemůže u procesního subjektu založit legitimní očekávání stran zacházení, které je v rozporu s unijním právem. Praxe členského státu, která je v rozporu s unijním právem, totiž nemůže založit legitimní očekávání u jednotlivce, který má z takto vytvořeného stavu prospěch (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 14. června 2012, Association nationale d’assistance aux frontières pour les étrangers, C‑606/10, EU:C:2012:348, bod 81, a ze dne 17. listopadu 2022, Avicarvil Farms, C‑443/21, EU:C:2022:899, body 39 až 41 a citovaná judikatura).

132

Podle ustálené judikatury navíc jednotlivci nejsou oprávněni legitimně očekávat, že bude zachován existující stav, který může být změněn v rámci posuzovací pravomoci unijních orgánů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. května 2023, Kapniki A. Michailidis, C‑99/22, EU:C:2023:382, bod 29 a citovaná judikatura).

133

V projednávaných věcech, jak bylo zdůrazněno v bodech 104 a 111 tohoto rozsudku, vyplývá jednak z čl. 6 odst. 1 písm. b) směrnice 2001/55, že Rada může kdykoli ukončit povinnou dočasnou ochranu, a jednak z článku 7 této směrnice, že členské státy nemohou dále poskytovat nepovinnou dočasnou ochranu, kterou případně zavedly, po ukončení povinné dočasné ochrany. Z toho plyne, že v projednávaných věcech nemohly nizozemské orgány poskytnout osobám požívajícím nepovinné dočasné ochrany jiné konkrétní ujištění v souladu s unijním právem, pokud jde o minimální dobu trvání této ochrany, než je ujištění, že se tyto orgány zavázaly neukončit nepovinnou dočasnou ochranu před ukončením účinnosti povinné dočasné ochrany.

134

Ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, nicméně nevyplývá, že by nizozemské orgány poskytly státním příslušníkům třetích zemí dotčeným v původním řízení takové ujištění, což však musí ověřit předkládající soud.

135

Z výše uvedených úvah vyplývá, že články 4 a 7 směrnice 2001/55 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby členský stát, který poskytl dočasnou ochranu jiným kategoriím osob, než jsou kategorie uvedené v čl. 2 odst. 1 a 2 prováděcího rozhodnutí 2022/382, odňal těmto kategoriím osob dočasnou ochranu po dobu trvání této ochrany, o které rozhodla Rada podle čl. 4 odst. 2 této směrnice. Tento členský stát může odejmout dočasnou ochranu, kterou poskytl uvedeným kategoriím osob, k datu, které předchází dni, kdy dočasná ochrana, o níž rozhodla Rada, přestane být účinná, a to zejména pokud tento členský stát neohrozí cíle ani užitečný účinek směrnice 2001/55 a dodrží obecné unijní právní zásady.

K první a druhé otázce ve věci C‑244/24

136

Podstatou prvních dvou otázek předkládajícího soudu položených Soudnímu dvoru ve věci C‑244/24, které je třeba posoudit společně, je, zda musí být článek 6 směrnice 2008/115 vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby bylo vůči státnímu příslušníkovi třetí země, který oprávněně pobývá na území členského státu na základě možnosti, které tento stát využil a poskytl mu nepovinnou dočasnou ochranu, vydáno rozhodnutí o navrácení před ukončením této ochrany, pokud je zřejmé, že uvedená ochrana přestane být účinná k datu v blízké budoucnosti a účinky tohoto rozhodnutí jsou pozastaveny až do tohoto data.

137

Zaprvé je třeba připomenout, že podle čl. 2 odst. 1 směrnice 2008/115 se tato směrnice vztahuje na státní příslušníky třetích zemí neoprávněně pobývající na území členského státu. Z toho vyplývá, že působnost této směrnice je definována odkazem pouze na situaci neoprávněného pobytu, v níž se nachází státní příslušník třetí země, nezávisle na důvodech této situace nebo opatřeních, která mohou být vůči tomuto příslušníkovi přijata (rozsudek ze dne 17. října 2024, Ararat, C‑156/23, EU:C:2024:892, body 31 a 32 a citovaná judikatura).

138

Členský stát proto může přijmout rozhodnutí o navrácení ve smyslu článku 6 směrnice 2008/115 pouze ve vztahu ke státnímu příslušníkovi třetí země, který na jeho území pobývá neoprávněně [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 19. června 2018, Gnandi, C‑181/16, EU:C:2018:465, body 37, 38 a 59, a ze dne 9. listopadu 2023, Odbor azylové a migrační politiky MV (Působnost směrnice o navracení), C‑257/22, EU:C:2023:852, bod 39).

139

Článek 6 odst. 6 této směrnice umožňuje nanejvýše přijmout rozhodnutí o ukončení oprávněného pobytu společně s rozhodnutím o navrácení v rámci jednoho správního aktu, přičemž tato možnost kumulace členským státům umožňuje, aby zajistily souběžnost nebo dokonce sloučení správních řízení vedoucích k vydání uvedených rozhodnutí, jakož i řízení o opravných prostředcích podaných proti těmto rozhodnutím, a překonat praktické obtíže související s oznámením rozhodnutí o navrácení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. června 2018, Gnandi, C‑181/16, EU:C:2018:465, bod 49).

140

Z toho vyplývá, že směrnice 2008/115 brání tomu, aby členský stát přijal rozhodnutí o navrácení státního příslušníka třetí země, který pobývá na jeho území oprávněně.

141

Jak uvedl generální advokát v bodě 151 svého stanoviska, skutečnost, že příslušný vnitrostátní orgán v rozhodnutí o navrácení výslovně uvede, že toto rozhodnutí nemá účinky, dokud je pobyt dotyčné osoby oprávněný, takový závěr nezpochybňuje.

142

Z článku 3 odst. 1 nařízení 2018/1860 totiž vyplývá, že každé rozhodnutí o navrácení musí být ihned po svém přijetí předmětem záznamu v SIS ze strany dotyčného členského státu „za účelem ověření, zda byla splněna povinnost návratu, a na podporu výkonu rozhodnutí o navrácení“, a to i v případě, že toto rozhodnutí nemá okamžitý účinek. V posledně uvedeném případě přitom dotyčná osoba v době pořízení záznamu stále oprávněně pobývá na území tohoto členského státu a může uplatnit právo vycestovat do jiných členských států.

143

Kromě toho by v takovém rozhodnutí o navrácení přijatém v předstihu nemohla být zohledněna jakákoli změna okolností, která by nastala v období mezi přijetím tohoto rozhodnutí a ukončením oprávněného pobytu dotyčné osoby a která by měla významný dopad na posouzení situace této osoby s ohledem na směrnici 2008/115, zejména na její článek 5.

144

Konečně je třeba upřesnit, že na rozdíl od toho, co tvrdí nizozemská vláda, přijetí rozhodnutí o navrácení v rozporu s hmotněprávním požadavkem připomenutým v bodě 140 tohoto rozsudku nepředstavuje porušení procesní povinnosti, jako je právo být vyslechnut, o které se jednalo ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 10. září 2013, G. a R. (C‑383/13 PPU, EU:C:2013:533). Porušení takového hmotněprávního požadavku proto musí být sankcionováno, aniž je nutné zkoumat, zda by příslušný orgán mohl rozhodnout jinak, kdyby se tohoto pochybení nedopustil.

145

Zadruhé z článku 8 směrnice 2001/55 ve spojení s jejím čl. 2 písm. g) vyplývá, že osobě požívající dočasné ochrany musí mít být dotyčným členským státem uděleno povolení k pobytu, které jí umožní pobývat na území tohoto členského státu.

146

Jak bylo uvedeno v bodě 112 tohoto rozsudku, osoby požívající nepovinné dočasné ochrany zavedené členským státem musí v souladu s článkem 7 této směrnice požívat všech práv, která tato směrnice přiznává osobám požívajícím povinné dočasné ochrany. Tento členský stát je tedy povinen udělit osobám požívajícím nepovinné dočasné ochrany povolení k pobytu, které jim umožní pobývat na jeho území, dokud jim tato ochrana nebude odňata.

147

Z toho vyplývá, že dokud tyto osoby požívají nepovinné dočasné ochrany, pobývají na území dotyčného členského státu oprávněně, a proto vůči nim nemůže být vydáno rozhodnutí o navrácení ve smyslu směrnice 2008/115.

148

Takový závěr není v rozporu s ustanoveními směrnice 2001/55, která se specificky věnují navracení.

149

Článek 20 této směrnice stanoví, že „aniž jsou dotčeny články 21, 22 a 23“ uvedené směrnice, použijí se po skončení dočasné ochrany obecné právní předpisy daného členského státu týkající se ochrany a cizinců. Těmito články však není dotčena zásada, že rozhodnutí o navrácení ve smyslu směrnice 2008/115, kterým se dotyčné osobě ukládá opustit území Unie, může být přijato pouze ve vztahu ke státnímu příslušníkovi třetí země nebo osobě bez státní příslušnosti, která na území pobývá neoprávněně.

150

V každém případě je třeba zdůraznit, že na základě čl. 4 odst. 2 směrnice 2008/115 touto směrnicí nejsou dotčena ustanovení, která mohou být příznivější pro státního příslušníka třetí země a která jsou stanovena v acquis Společenství vztahujícím se k přistěhovalectví a azylu, včetně ustanovení směrnice 2001/55. To však není případ ustanovení, které by opravňovalo členské státy přijímat rozhodnutí o navrácení předem.

151

Na rozdíl od toho, co tvrdí nizozemská vláda, tedy nic nenasvědčuje tomu, že by přijetí rozhodnutí o navrácení v předstihu zaručovalo lepší soudní ochranu dotčených osob. To platí tím spíše, jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí ve věci C‑244/24, že lhůta pro podání žaloby proti takovému rozhodnutí začíná plynout ode dne jeho přijetí, a nikoli ode dne, kdy toto rozhodnutí začne mít účinky.

152

A konečně zatřetí je pravda, jak zdůrazňuje nizozemská vláda, že po skončení nepovinné dočasné ochrany by vnitrostátní orgány odpovědné za přijímání rozhodnutí o navrácení mohly čelit značnému počtu individuálních případů, které by musely být posuzovány současně, což by mohlo způsobit narušení fungování těchto orgánů. Takové riziko však samo o sobě nemůže postačovat k tomu, aby bylo možné se odchýlit od zásady připomenuté v bodě 147 tohoto rozsudku.

153

Předně je totiž třeba uvést, že v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora se členský stát nemůže dovolávat obtíží vnitrostátní povahy, aby tím odůvodnil nesplnění povinností vyplývajících z unijního práva (rozsudek ze dne 8. června 2023, UFC – Que choisir a CLCV, C‑407/21, EU:C:2023:449, bod 72 a citovaná judikatura).

154

Dále platí, že pobyt všech osob, které požívaly nepovinné dočasné ochrany, na území dotyčného členského státu se nestává automaticky neoprávněným ode dne ukončení této ochrany. Některé z těchto osob mohly například podat žádost o mezinárodní ochranu a na tomto základě mají v zásadě právo zůstat na území dotyčného členského státu, které brání tomu, aby vůči nim bylo přijato rozhodnutí o navrácení, přinejmenším do doby, dokud o jejich žádosti nebylo rozhodnuto [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. listopadu 2021, Komise v. Maďarsko (Kriminalizace pomoci žadatelům o azyl), C‑821/19, EU:C:2021:930, bod 137].

155

Kromě toho je sice pravda, že státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti má právo, aby před přijetím rozhodnutí o navrácení, které se jej týká, vyjádřil své stanovisko k legalitě svého pobytu, k případnému použití článku 5 a čl. 6 odst. 2 až 5 směrnice 2008/115 a k podmínkám svého navrácení, avšak dotyčný členský stát má možnost vyslechnout tuto osobu v době, kdy ještě nepobývá na jeho území neoprávněně, za předpokladu, že není zpochybněna možnost této osoby skutečně účelně se vyjádřit (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. listopadu 2014, Mukarubega, C‑166/13, EU:C:2014:2336, body 69 až 71, a ze dne 11. prosince 2014, Boudjlida, C‑249/13, EU:C:2014:2431, bod 68).

156

Konečně, ačkoli cílem směrnice 2008/115 je zavést účinnou politiku pro vyhošťování a dobrovolný návrat, takže vyhoštění státního příslušníka třetí země s neoprávněným pobytem musí být pro členské státy v zásadě prioritou (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. září 2013, G. a R., C‑383/13 PPU, EU:C:2013:533, bod 43), nic to nemění na tom, že členské státy musí rovněž zajistit dodržování hmotněprávních a procesních požadavků, které pro ně vyplývají z unijního práva, aby tito státní příslušníci byli navraceni humánním způsobem a při plném respektování jejich základních práv a důstojnosti [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. dubna 2023, M. D. (Zákaz vstupu do Maďarska), C- 528/21, EU:C:2023:341, bod 72].

157

Jinými slovy, pokud orgány členského státu odpovědné za přijímání rozhodnutí o navrácení čelí značnému počtu individuálních případů, které je třeba posoudit současně, z důvodu ukončení nepovinné dočasné ochrany, kterou tento členský stát poskytl, brání směrnice 2008/115 pouze tomu, aby tyto orgány odkládaly nad rámec přiměřené lhůty s ohledem na takovou situaci přijímání rozhodnutí o navracení státních příslušníků třetích zemí a osob bez státní příslušnosti, kteří na území tohoto členského státu pobývají neoprávněně z důvodu ukončení nepovinné dočasné ochrany, které požívali.

158

Z výše uvedených úvah vyplývá, že článek 6 směrnice 2008/115 musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby bylo vůči státnímu příslušníkovi třetí země, který oprávněně pobývá na území členského státu na základě možnosti, které tento stát využil a poskytl mu nepovinnou dočasnou ochranu, vydáno rozhodnutí o navrácení před ukončením této ochrany, i když je zřejmé, že uvedená ochrana přestane být účinná k datu v blízké budoucnosti a účinky tohoto rozhodnutí jsou pozastaveny až do tohoto data.

K nákladům řízení

159

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

1)

Články 4 a 7 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími

2)

Článek 6 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí