<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?><CONCLUSION NNC="YES" xmlns:fmx="http://opoce" xmlns:xsi="http://www.w3.org/2001/XMLSchema-instance" xsi:noNamespaceSchemaLocation="http://formex.publications.europa.eu/schema/formex-05.58-20161101.xd"><BIB.CONCLUSION><REF.CASE FILE="n.a."><NO.CASE>C-574/15</NO.CASE></REF.CASE><NO.CELEX>62015CC0574</NO.CELEX><NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2017:553">EU:C:2017:553</NO.ECLI><NO.SEQ>0001</NO.SEQ><PAGE.FIRST.ECR>1</PAGE.FIRST.ECR><PAGE.SEQ>1</PAGE.SEQ><PAGE.LAST.ECR>32</PAGE.LAST.ECR><PAGE.TOTAL>32</PAGE.TOTAL></BIB.CONCLUSION><CURR.TITLE><PAGE.HEADER><P>STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA M. BOBKA – VĚC C‑574/15</P><P>SCIALDONE</P></PAGE.HEADER></CURR.TITLE><TITLE><TI><P><HT TYPE="UC">Stanovisko generálního advokáta</HT></P><P><HT TYPE="UC">Michala Bobka</HT></P><P>přednesené dne <DATE ISO="20170713">13. července 2017</DATE><NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0001"><P>Původní jazyk: angličtina.</P></NOTE></P></TI><STI><P><HT TYPE="BOLD">Věc C‑574/15</HT></P><P>Mauro Scialdone</P><P><HT TYPE="NORMAL">[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Tribunale di Varese (okresní soud, Varese, Itálie)]</HT></P></STI></TITLE><INTERMEDIATE><INDEX IDX.CLOSE="“" SEPARATOR=" – " IDX.OPEN="„"><KEYWORD>Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce</KEYWORD><KEYWORD>Daň z přidané hodnoty (DPH)</KEYWORD><KEYWORD>Směrnice 2006/112</KEYWORD><KEYWORD>Článek 4 odst. 3 SEU</KEYWORD><KEYWORD>Zásada loajální spolupráce</KEYWORD><KEYWORD>Článek 325 SFEU</KEYWORD><KEYWORD>Ochrana finančních zájmů Unie</KEYWORD><KEYWORD>Úmluva o ochraně finančních zájmů Evropských společenství</KEYWORD><KEYWORD>Vnitrostátní právní úprava, která stanoví trestní sankce za nezaplacení srážkové daně a DPH v zákonem stanovené lhůtě</KEYWORD><KEYWORD>Vyšší peněžní prahová hodnota pro trestné činy související s DPH</KEYWORD><KEYWORD>Vnitrostátní právní úprava zániku trestní odpovědnosti v případě zaplacení DPH</KEYWORD><KEYWORD>Povinnost členských států stanovit účinné, přiměřené a odrazující sankce</KEYWORD><KEYWORD>Listina základních práv Evropské unie</KEYWORD><KEYWORD>Článek 49 odst. 1 Listiny</KEYWORD><KEYWORD>Zásada legality</KEYWORD><KEYWORD>Zpětné použití mírnějšího trestu</KEYWORD><KEYWORD>Právní jistota</KEYWORD></INDEX><TOC><TITLE><TI><P>Obsah</P></TI></TITLE><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>I.</NO.ITEM><ITEM.CONT>Úvod</ITEM.CONT><ITEM.REF>3</ITEM.REF></TOC.ITEM></TOC.BLK><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>II.</NO.ITEM><ITEM.CONT>Právní rámec</ITEM.CONT><ITEM.REF>3</ITEM.REF></TOC.ITEM><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>A.</NO.ITEM><ITEM.CONT>Právo Evropské unie</ITEM.CONT><ITEM.REF>3</ITEM.REF></TOC.ITEM><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>1.</NO.ITEM><ITEM.CONT>Listina</ITEM.CONT><ITEM.REF>3</ITEM.REF></TOC.ITEM><TOC.ITEM><NO.ITEM>2.</NO.ITEM><ITEM.CONT>Článek 325 SFEU</ITEM.CONT><ITEM.REF>4</ITEM.REF></TOC.ITEM><TOC.ITEM><NO.ITEM>3.</NO.ITEM><ITEM.CONT>Úmluva o ochraně finančních zájmů</ITEM.CONT><ITEM.REF>4</ITEM.REF></TOC.ITEM><TOC.ITEM><NO.ITEM>4.</NO.ITEM><ITEM.CONT>Směrnice o DPH</ITEM.CONT><ITEM.REF>4</ITEM.REF></TOC.ITEM><TOC.ITEM><NO.ITEM>5.</NO.ITEM><ITEM.CONT>Nařízení č. 2988/95</ITEM.CONT><ITEM.REF>5</ITEM.REF></TOC.ITEM></TOC.BLK></TOC.BLK><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>B.</NO.ITEM><ITEM.CONT>Italská právní úprava</ITEM.CONT><ITEM.REF>5</ITEM.REF></TOC.ITEM></TOC.BLK></TOC.BLK><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>III.</NO.ITEM><ITEM.CONT>Skutkový stav, původní řízení a předběžné otázky</ITEM.CONT><ITEM.REF>6</ITEM.REF></TOC.ITEM></TOC.BLK><?PAGE NO="2"?><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>IV.</NO.ITEM><ITEM.CONT>Analýza</ITEM.CONT><ITEM.REF>8</ITEM.REF></TOC.ITEM><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>A.</NO.ITEM><ITEM.CONT>Ustanovení unijního práva použitelná v projednávané věci</ITEM.CONT><ITEM.REF>8</ITEM.REF></TOC.ITEM><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>1.</NO.ITEM><ITEM.CONT>Úmluva o ochraně finančních zájmů</ITEM.CONT><ITEM.REF>8</ITEM.REF></TOC.ITEM><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>a)</NO.ITEM><ITEM.CONT>Úmluva o ochraně finančních zájmů a DPH</ITEM.CONT><ITEM.REF>9</ITEM.REF></TOC.ITEM><TOC.ITEM><NO.ITEM>b)</NO.ITEM><ITEM.CONT>Pojem <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0001" REF.END="QE0001"/>podvod<QUOT.END REF.START="QS0001" CODE="201C" ID="QE0001"/> v úmluvě o ochraně finančních zájmů</ITEM.CONT><ITEM.REF>11</ITEM.REF></TOC.ITEM></TOC.BLK></TOC.BLK><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>2.</NO.ITEM><ITEM.CONT>Článek 325 SFEU</ITEM.CONT><ITEM.REF>12</ITEM.REF></TOC.ITEM><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>a)</NO.ITEM><ITEM.CONT>K otázce, zda jsou dotčeny finanční zájmy Unie</ITEM.CONT><ITEM.REF>13</ITEM.REF></TOC.ITEM><TOC.ITEM><NO.ITEM>b)</NO.ITEM><ITEM.CONT>Použitelnost odstavců 1 a 2 článku 325 SFEU</ITEM.CONT><ITEM.REF>13</ITEM.REF></TOC.ITEM><TOC.ITEM><NO.ITEM>c)</NO.ITEM><ITEM.CONT>Článek 325 odst. 1 SFEU ve spojení s čl. 4 odst. 3 SEU</ITEM.CONT><ITEM.REF>15</ITEM.REF></TOC.ITEM></TOC.BLK></TOC.BLK><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>3.</NO.ITEM><ITEM.CONT>Směrnice o DPH a zásada loajální spolupráce</ITEM.CONT><ITEM.REF>16</ITEM.REF></TOC.ITEM></TOC.BLK><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>4.</NO.ITEM><ITEM.CONT>Dílčí závěr</ITEM.CONT><ITEM.REF>17</ITEM.REF></TOC.ITEM></TOC.BLK></TOC.BLK><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>B.</NO.ITEM><ITEM.CONT>Odpověď na předběžné otázky</ITEM.CONT><ITEM.REF>17</ITEM.REF></TOC.ITEM><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>1.</NO.ITEM><ITEM.CONT>K první části třetí otázky: úmluva o ochraně finančních zájmů</ITEM.CONT><ITEM.REF>17</ITEM.REF></TOC.ITEM></TOC.BLK><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>2.</NO.ITEM><ITEM.CONT>K první otázce: různé prahové hodnoty a povinnost stanovit rovnocenné sankce</ITEM.CONT><ITEM.REF>18</ITEM.REF></TOC.ITEM><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>a)</NO.ITEM><ITEM.CONT>Co je <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0002" REF.END="QE0002"/>obdobný<QUOT.END REF.START="QS0002" CODE="201C" ID="QE0002"/> vnitrostátní režim?</ITEM.CONT><ITEM.REF>18</ITEM.REF></TOC.ITEM><TOC.ITEM><NO.ITEM>b)</NO.ITEM><ITEM.CONT>Je rozlišení odůvodněné?</ITEM.CONT><ITEM.REF>20</ITEM.REF></TOC.ITEM></TOC.BLK></TOC.BLK><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>3.</NO.ITEM><ITEM.CONT>Ke druhé otázce a druhé části třetí otázky: zánik trestní odpovědnosti a účinné a odrazující sankce</ITEM.CONT><ITEM.REF>21</ITEM.REF></TOC.ITEM><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>a)</NO.ITEM><ITEM.CONT>Nový důvod zániku trestní odpovědnosti</ITEM.CONT><ITEM.REF>21</ITEM.REF></TOC.ITEM><TOC.ITEM><NO.ITEM>b)</NO.ITEM><ITEM.CONT>Relevance prahové hodnoty <FT TYPE="NUMBER">50000</FT> eur stanovené v úmluvě o ochraně finančních zájmů</ITEM.CONT><ITEM.REF>23</ITEM.REF></TOC.ITEM><TOC.ITEM><NO.ITEM>c)</NO.ITEM><ITEM.CONT>Dílčí závěr</ITEM.CONT><ITEM.REF>24</ITEM.REF></TOC.ITEM></TOC.BLK></TOC.BLK></TOC.BLK><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>C.</NO.ITEM><ITEM.CONT>Účinky možné neslučitelnosti vnitrostátní právní úpravy s unijním právem</ITEM.CONT><ITEM.REF>24</ITEM.REF></TOC.ITEM><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>1.</NO.ITEM><ITEM.CONT><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0003" REF.END="QE0003"/>Jádro<QUOT.END REF.START="QS0003" CODE="201C" ID="QE0003"/> zásady legality: zákaz zpětné účinnosti</ITEM.CONT><ITEM.REF>25</ITEM.REF></TOC.ITEM><TOC.ITEM><NO.ITEM>2.</NO.ITEM><ITEM.CONT>Širší pojetí zásady legality: lex mitior a právní jistota v trestních věcech</ITEM.CONT><ITEM.REF>26</ITEM.REF></TOC.ITEM><TOC.ITEM><NO.ITEM>3.</NO.ITEM><ITEM.CONT>Důsledky zásad lex mitior a právní jistoty v projednávané věci</ITEM.CONT><ITEM.REF>29</ITEM.REF></TOC.ITEM></TOC.BLK></TOC.BLK></TOC.BLK><TOC.BLK><TOC.ITEM><NO.ITEM>V.</NO.ITEM><ITEM.CONT>Závěry</ITEM.CONT><ITEM.REF>31</ITEM.REF></TOC.ITEM></TOC.BLK></TOC></INTERMEDIATE><?PAGE NO="3"?><CONTENTS.CONCLUSION><GR.SEQ LEVEL="1"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="BOLD">I.</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="BOLD">Úvod</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0001"><NO.P>1.</NO.P><TXT>Nezaplacení správně přiznané DPH v zákonem stanovené lhůtě je v Itálii důvodem pro uložení trestních sankcí. Mauro Scialdone byl proto jako jediný jednatel společnosti, která nezaplatila daň ve stanovených lhůtách, obviněn ze spáchání trestného činu.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0002"><NO.P>2.</NO.P><TXT>V době, kdy proti němu bylo vedeno trestní řízení, však došlo ke změně použitelných vnitrostátních předpisů. Zaprvé byla uvedenou změnou podstatně zvýšena prahová hodnota, při jejímž překročení se nezaplacení DPH považuje za trestný čin. Byly rovněž stanoveny rozdílné prahové hodnoty pro DPH a srážkovou daň. Zadruhé byl doplněn nový důvod zániku trestní odpovědnosti, a to v případě úplného uhrazení daňového dluhu, včetně správních sankcí a úroků, před zahájením hlavního líčení v prvním stupni.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0003"><NO.P>3.</NO.P><TXT>Poté, co zmíněná novela zákona vstoupila v platnost, již není jednání M. Scialdoneho trestné, a to na základě zásady zpětného použití mírnějšího trestu. Částka DPH, kterou nezaplatil ve stanovené lhůtě, se nyní nachází pod nově stanovenou prahovou hodnotou. Předkládající soud má nicméně pochybnosti o tom, zda je předmětná novela zákona slučitelná s čl. 4 odst. 3 SEU, článkem 325 SFEU, směrnicí o DPH<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0002"><P>Směrnice Rady 2006/112/ES ze dne <DATE ISO="20061128">28. listopadu 2006</DATE> o společném systému daně z přidané hodnoty (<REF.DOC.OJ COLL="L" NO.OJ="347" PAGE.FIRST="1" DATE.PUB="2006">Úř. věst. 2006, L 347, s. 1</REF.DOC.OJ>) (dále jen <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0004" REF.END="QE0004"/>směrnice o DPH<QUOT.END REF.START="QS0004" CODE="201C" ID="QE0004"/>).</P></NOTE> a Úmluvou o ochraně finančních zájmů Evropských společenství<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0003"><P>Úmluva vypracovaná na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii (<REF.DOC.OJ COLL="C" NO.OJ="316" PAGE.FIRST="49" DATE.PUB="1995">Úř. věst. 1995, C 316, s. 49</REF.DOC.OJ>; Zvl. vyd. 19/08, s. 57) (dále jen <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0005" REF.END="QE0005"/>úmluva o ochraně finančních zájmů<QUOT.END REF.START="QS0005" CODE="201C" ID="QE0005"/>).</P></NOTE>. Odpovídá nový režim sankcí za nezaplacení DPH povinnosti stanovit pro případ porušení unijního práva obdobné sankce, jaké jsou stanoveny za podobná porušení vnitrostátního práva? Je zmíněný režim slučitelný s povinností členských států ukládat odrazující a účinné sankce? Právě tyto základní otázky má Soudní dvůr zodpovědět v projednávané věci.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0004"><NO.P>4.</NO.P><TXT>Předkládající soud však rovněž uvedl, že pokud by dotčená novela zákona byla shledána neslučitelnou s unijním právem, bylo by třeba k ní nepřihlížet. Trestní stíhání M. Scialdoneho by tak pokračovalo. V projednávané věci tedy vyvstávají základní otázky týkající se zásad legality a právní jistoty a zejména zpětného použití mírnějšího trestu podle čl. 49 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0006" REF.END="QE0006"/>Listina<QUOT.END REF.START="QS0006" CODE="201C" ID="QE0006"/>).</TXT></NP.ECR></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="1"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="BOLD">II.</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="BOLD">Právní rámec</HT></TXT></NP></TI></TITLE><GR.SEQ LEVEL="2"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="ITALIC"><HT TYPE="BOLD">A.</HT></HT></NO.P><TXT><HT TYPE="BOLD"><HT TYPE="ITALIC">Právo Evropské unie</HT></HT></TXT></NP></TI></TITLE><GR.SEQ LEVEL="3"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="ITALIC">1.</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="ITALIC">Listina</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0005"><NO.P>5.</NO.P><TXT>Článek 49 Listiny stanoví zásady zákonnosti a přiměřenosti trestných činů a trestů. V prvním odstavci je uvedeno: <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0007" REF.END="QE0007"/>Nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Rovněž nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu. Pokud poté, co již byl trestný čin spáchán, stanoví zákon mírnější trest, uloží se tento mírnější trest<QUOT.END REF.START="QS0007" CODE="201C" ID="QE0007"/>.</TXT></NP.ECR></GR.SEQ><?PAGE NO="4"?><GR.SEQ LEVEL="3"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="ITALIC">2.</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="ITALIC">Článek 325 SFEU</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0006"><NO.P>6.</NO.P><TXT>Článek 325 odst. 1 SFEU stanoví, že <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0008" REF.END="QE0008"/>Unie a členské státy bojují proti podvodům a jiným protiprávním jednáním ohrožujícím finanční zájmy Unie opatřeními přijatými podle tohoto článku, která mají odstrašující účinek a poskytují v členských státech a v orgánech, institucích a jiných subjektech Unie účinnou ochranu<QUOT.END REF.START="QS0008" CODE="201C" ID="QE0008"/>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0007"><NO.P>7.</NO.P><TXT>Článek 325 odst. 2 SFEU stanoví, že <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0009" REF.END="QE0009"/>[č]lenské státy přijmou k zamezení podvodů ohrožujících finanční zájmy Unie stejná opatření, jaká přijímají k zamezení podvodů ohrožujících jejich vlastní finanční zájmy<QUOT.END REF.START="QS0009" CODE="201C" ID="QE0009"/>.</TXT></NP.ECR></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="3"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="ITALIC">3.</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="ITALIC">Úmluva o ochraně finančních zájmů</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0008"><NO.P>8.</NO.P><TXT>Článek 1 úmluvy o ochraně finančních zájmů stanoví:</TXT><P><QUOT.S LEVEL="1"><PARAG IDENTIFIER="001.001"><NO.PARAG><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0010" REF.END="QE0010"/>1.</NO.PARAG><ALINEA><P>Pro účely této úmluvy je podvodem poškozujícím nebo ohrožujícím finanční zájmy Evropských společenství:</P><P>[…]</P><LIST TYPE="alpha"><ITEM><NP><NO.P>b)</NO.P><TXT>v oblasti příjmů každé úmyslné jednání nebo opomenutí týkající se</TXT><P><LIST TYPE="NDASH"><ITEM><P>použití nebo předložení nepravdivých, nesprávných nebo neúplných údajů nebo dokladů, které má za následek nedovolené snížení prostředků v souhrnném rozpočtu Evropských společenství či v rozpočtech spravovaných Evropskými společenstvími nebo jejich jménem,</P></ITEM><ITEM><P>neposkytnutí informací v rozporu se zvláštní povinností se stejnými následky,</P></ITEM><ITEM><P>neoprávněné použití dovoleně získaného prospěchu se stejnými následky.</P></ITEM></LIST></P></NP></ITEM></LIST></ALINEA></PARAG><PARAG IDENTIFIER="001.002"><NO.PARAG>2.</NO.PARAG><ALINEA>S výhradou čl. 2 odst. 2 přijme každý členský stát nezbytná a vhodná opatření k provedení odstavce 1 svými vnitrostátními trestněprávními předpisy tak, aby v nich uvedená jednání byla trestnými činy.</ALINEA></PARAG><P>[…]</P><PARAG IDENTIFIER="001.004"><NO.PARAG>4.</NO.PARAG><ALINEA>Úmysl při jednání nebo opomenutí uvedeném v odstavcích 1 a 3 lze odvodit z objektivních skutkových okolností.<QUOT.END REF.START="QS0010" CODE="201C" ID="QE0010"/></ALINEA></PARAG></QUOT.S></P></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0009"><NO.P>9.</NO.P><TXT>Podle čl. 2 odst. 1 úmluvy o ochraně finančních zájmů <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0011" REF.END="QE0011"/>každý členský stát přijme nezbytná opatření, aby jednání uvedené v článku 1 a účastenství na jednání uvedeném v čl. 1 odst. 1, návod k němu nebo pokus o ně bylo možné trestat účinnými, přiměřenými a odrazujícími tresty včetně, alespoň v případech závažných podvodů, trestů odnětí svobody, pro které je možné vydání, přičemž za závažný podvod musí být považován podvod dosahující určité minimální částky, kterou stanoví každý členský stát. Výše této minimální částky však nesmí přesahovat <FT TYPE="NUMBER">50000</FT> [eur]<QUOT.END REF.START="QS0011" CODE="201C" ID="QE0011"/>.</TXT></NP.ECR></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="3"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="ITALIC">4.</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="ITALIC">Směrnice o DPH</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0010"><NO.P>10.</NO.P><TXT>Podle článku 206 směrnice o DPH <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0012" REF.END="QE0012"/>každá osoba povinná k dani, která je osobou povinnou odvést daň, zaplatí při podání přiznání k dani podle článku 250 čistou výši daně. Členské státy však mohou pro odvedení této daně určit jiný den nebo mohou požadovat předběžné splátky<QUOT.END REF.START="QS0012" CODE="201C" ID="QE0012"/>.</TXT></NP.ECR><?PAGE NO="5"?><NP.ECR IDENTIFIER="NP0011"><NO.P>11.</NO.P><TXT>Článek 250 odst. 1 směrnice o DPH stanoví, že <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0013" REF.END="QE0013"/>[k]aždá osoba povinná k dani podá přiznání k dani z přidané hodnoty, které obsahuje všechny údaje potřebné k výpočtu splatné daně a k provedení odpočtu daně, včetně celkové hodnoty plnění vztahujících se k této dani a odpočtu a celkové hodnoty plnění osvobozených od daně, do té míry, do jaké je to nezbytné ke stanovení základu daně.<QUOT.END REF.START="QS0013" CODE="201C" ID="QE0013"/></TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0012"><NO.P>12.</NO.P><TXT>Článek 273 směrnice o DPH stanoví, že <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0014" REF.END="QE0014"/>[č]lenské státy mohou uložit další povinnosti, které považují za nezbytné k správnému výběru daně a k předcházení daňovým únikům, dostojí-li požadavku rovného zacházení s domácími plněními i plněními mezi členskými státy uskutečňovanými osobami povinnými k dani, a za podmínky, že tyto povinnosti nevedou při obchodu mezi členskými státy k formalitám spojeným s překračováním hranic. […]<QUOT.END REF.START="QS0014" CODE="201C" ID="QE0014"/></TXT></NP.ECR></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="3"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="ITALIC">5.</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="ITALIC">Nařízení č. 2988/95</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0013"><NO.P>13.</NO.P><TXT>Podle čl. 1 odst. 2 nařízení (ES, Euratom) č. 2988/95 o ochraně finančních zájmů Evropských společenství<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0004"><P>Nařízení Rady ze dne <DATE ISO="19951218">18. prosince 1995</DATE> (<REF.DOC.OJ COLL="L" NO.OJ="312" PAGE.FIRST="1" DATE.PUB="1995">Úř. věst. 1995, L 312, s. 1</REF.DOC.OJ>; Zvl. vyd. 01/01, s. 340) (dále jen <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0015" REF.END="QE0015"/>nařízení č. 2988/95<QUOT.END REF.START="QS0015" CODE="201C" ID="QE0015"/>).</P></NOTE> se <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0016" REF.END="QE0016"/> <QUOT.START CODE="201A" ID="QS0017" REF.END="QE0017"/>[n]esrovnalostí<QUOT.END REF.START="QS0017" CODE="2018" ID="QE0017"/> […] rozumí jakékoli porušení právního předpisu Společenství vyplývající z jednání nebo opomenutí hospodářského subjektu, v důsledku kterého je nebo by mohl být poškozen souhrnný rozpočet Společenství nebo rozpočty Společenstvím spravované, a to buď snížením nebo ztrátou příjmů z vlastních zdrojů vybíraných přímo ve prospěch Společenství, nebo formou neoprávněného výdaje<QUOT.END REF.START="QS0016" CODE="201C" ID="QE0016"/>.</TXT></NP.ECR></GR.SEQ></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="2"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="ITALIC"><HT TYPE="BOLD">B.</HT></HT></NO.P><TXT><HT TYPE="BOLD"><HT TYPE="ITALIC">Italská právní úprava</HT></HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0014"><NO.P>14.</NO.P><TXT>Články 10a a 10b legislativního nařízení č. 74/2000<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0005"><P>Decreto Legislativo <DATE ISO="20000310">10 marzo 2000</DATE>, n. 74, Nuova disciplina dei reati in materia di imposte sui redditi e sul valore aggiunto, a norma dell’articolo 9 della legge <DATE ISO="19990625">25 giugno 1999</DATE>, n. 205 (legislativní nařízení č. 74 ze dne <DATE ISO="20000310">10. března 2000</DATE>, nová pravidla upravující trestné činy v oblasti daně z příjmů a DPH v souladu s článkem 9 zákona č. 205 ze dne <DATE ISO="19990625">25. června 1999</DATE>) (GURI č. 76 ze dne <DATE ISO="20000331">31. března 2000</DATE>) (dále jen <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0018" REF.END="QE0018"/>legislativní nařízení č. 74/2000<QUOT.END REF.START="QS0018" CODE="201C" ID="QE0018"/>).</P></NOTE> stanovily v době rozhodné v projednávané věci a do dne <DATE ISO="20151021">21. října 2015</DATE> toto:</TXT><P><QUOT.S LEVEL="1"><ARTICLE IDENTIFIER="010A"><TI.ART><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0019" REF.END="QE0019"/>Článek 10a</TI.ART><ALINEA>Kdo ve lhůtě pro podání ročního daňového přiznání stanovené pro plátce daně nezaplatí srážkové daně vyplývající z potvrzení vystaveného daňovým poplatníkům v případě, že daná částka přesahuje padesát tisíc eur za každé zdaňovací období, bude potrestán trestem odnětí svobody od šesti měsíců do dvou let.</ALINEA></ARTICLE><ARTICLE IDENTIFIER="010B"><TI.ART>Článek 10b</TI.ART><ALINEA>Ustanovení článku 10a se použije v rozsahu v něm uvedeném též na každého, kdo nezaplatí daň z přidané hodnoty splatnou na základě ročního přiznání ve lhůtě pro zaplacení zálohy na následující zdaňovací období.<QUOT.END REF.START="QS0019" CODE="201C" ID="QE0019"/></ALINEA></ARTICLE></QUOT.S></P></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0015"><NO.P>15.</NO.P><TXT>Článek 13 odst. 1 legislativního nařízení č. 74/2000 upravoval možné snížení trestu na základě polehčujících okolností, včetně snížení trestní sazby až o jednu třetinu a vyloučení vedlejších trestů, pokud byly daňové dluhy, včetně správních sankcí, plně uhrazeny před zahájením hlavního líčení v prvním stupni.</TXT></NP.ECR><?PAGE NO="6"?><NP.ECR IDENTIFIER="NP0016"><NO.P>16.</NO.P><TXT>V důsledku změn vyplývajících z článků 7 a 8 legislativního nařízení č. 158/2015<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0006"><P>Decreto Legislativo <DATE ISO="20150924">24 settembre 2015</DATE>, n. 158, Revisione del sistema sanzionatorio, in attuazione dell’articolo 8, comma 1, della legge <DATE ISO="20140311">11 marzo 2014</DATE>, n. 23 (legislativní nařízení č. 158 ze dne <DATE ISO="20150924">24. září 2015</DATE>, Revize systému sankcí, kterým se provádí čl. 8 odst. 1 zákona č. 23 ze dne <DATE ISO="20140311">11. března 2014</DATE>) (GURI č. 233 ze dne <DATE ISO="20151007">7. října 2015</DATE> — řádný dodatek č. 55) (dále jen <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0020" REF.END="QE0020"/>legislativní nařízení č. 158/2015<QUOT.END REF.START="QS0020" CODE="201C" ID="QE0020"/>).</P></NOTE> znějí články 10a a 10b legislativního nařízení č. 74/2000 (ode dne <DATE ISO="20151022">22. října 2015</DATE>) takto:</TXT><P><QUOT.S LEVEL="1"><ARTICLE IDENTIFIER="010A"><TI.ART><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0021" REF.END="QE0021"/>Článek 10a</TI.ART><ALINEA>Kdo ve lhůtě pro podání ročního daňového přiznání stanovené pro plátce daně nezaplatí srážkové daně splatné na základě uvedeného přiznání nebo vyplývající z potvrzení vystaveného daňovým poplatníkům v případě, že daná částka přesahuje sto padesát tisíc eur za každé zdaňovací období, bude potrestán trestem odnětí svobody od šesti měsíců do dvou let.</ALINEA><ALINEA>Článek 10b</ALINEA><ALINEA>Kdo ve lhůtě pro zaplacení zálohy na následující zdaňovací období nezaplatí daň z přidané hodnoty splatnou na základě ročního daňového přiznání v případě, že daná částka přesahuje dvě stě padesát tisíc eur za každé zdaňovací období, bude potrestán trestem odnětí svobody od šesti měsíců do dvou let.<QUOT.END REF.START="QS0021" CODE="201C" ID="QE0021"/></ALINEA></ARTICLE></QUOT.S></P></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0017"><NO.P>17.</NO.P><TXT>Legislativním nařízením č. 158/2015 byl rovněž změněn čl. 13 odst. 1 legislativního nařízení č. 74/2000. Doplněn jím byl nový důvod zániku trestní odpovědnosti. Zní takto: <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0022" REF.END="QE0022"/>Postižitelnost trestných činů podle článků 10a a 10b a čl. 10c odst. 1 zaniká, pokud před vyhlášením zahájení hlavního líčení v prvním stupni zanikly daňové dluhy včetně správních sankcí a úroků prostřednictvím úplného zaplacení dlužných částek […]<QUOT.END REF.START="QS0022" CODE="201C" ID="QE0022"/>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0018"><NO.P>18.</NO.P><TXT>Zvláštním ustanovením se konečně řídí správní sankce v oblasti daní. Článek 13 odst. 1 legislativního nařízení č. 471/1997<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0007"><P>Decreto Legislativo <DATE ISO="19971218">18 dicembre 1997</DATE>, n. 471, Riforma delle sanzioni tributarie non penali in materia di imposte dirette, di imposta sul valore aggiunto e di riscossione dei tributi, a norma dell’articolo 3, comma 133, lettera q), della legge <DATE ISO="19961223">23 dicembre 1996</DATE>, n. 662 (legislativní nařízení č. 471 ze dne <DATE ISO="19971218">18. prosince 1997</DATE> o reformě netrestních daňových sankcí v oblasti přímých daní, daně z přidané hodnoty a výběru daní podle čl. 3 odst. 113 písm. q) zákona č. 662 ze dne <DATE ISO="19961223">23. prosince 1996</DATE>) (GURI č. 5 ze dne <DATE ISO="19980108">8. ledna 1998</DATE> — řádný dodatek č. 4).</P></NOTE> stanoví: <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0023" REF.END="QE0023"/>Kdo zcela nebo zčásti neuhradí ve stanovených lhůtách splátky, pravidelné platby, dorovnávací platbu nebo doplatek splatné daně na základě daňového přiznání, bude po odečtení výše pravidelných plateb a splátek, i když nebyly v daném případě uhrazeny, povinen uhradit správní sankci ve výši 30 % z každé nesplacené částky, i pokud je po opravě chyb v psaní a počtech zjištěných při kontrole ročního daňového přiznání zjištěno, že je daň vyšší nebo odpočitatelný přeplatek nižší. […]<QUOT.END REF.START="QS0023" CODE="201C" ID="QE0023"/>.</TXT></NP.ECR></GR.SEQ></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="1"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="BOLD">III.</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="BOLD">Skutkový stav, původní řízení a předběžné otázky</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0019"><NO.P>19.</NO.P><TXT>Agenzia delle Entrate (dále jen <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0024" REF.END="QE0024"/>daňový úřad<QUOT.END REF.START="QS0024" CODE="201C" ID="QE0024"/>) provedl daňovou kontrolu ve společnosti Siderlaghi Srl. Společnost řádně přiznala DPH splatnou za hospodářský rok 2012. Celková částka splatné DPH činila <FT TYPE="NUMBER">175272</FT> eur. Podle vnitrostátního práva měla být uvedená částka zaplacena ke konci platební lhůty pro následující zdaňovací období, tedy do dne <DATE ISO="20131227">27. prosince 2013</DATE>. Při kontrole bylo zjištěno, že společnost Siderlaghi Srl v uvedené lhůtě dlužnou DPH nezaplatila.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0020"><NO.P>20.</NO.P><TXT>Daňový úřad vydal proto společnosti Siderlaghi Srl výzvu k úhradě dluhu. Ta se rozhodla daň uhradit ve splátkách. Na základě vnitrostátního práva tak mohla být výše správních sankcí snížena o dvě třetiny.</TXT></NP.ECR><?PAGE NO="7"?><NP.ECR IDENTIFIER="NP0021"><NO.P>21.</NO.P><TXT>Vzhledem k tomu, že je M. Scialdone jediným jednatelem společnosti Siderlaghi Srl, státní zástupce proti němu, jako právnímu zástupci společnosti, zahájil trestní řízení z důvodu nezaplacení DPH ve stanovené lhůtě. Státní zastupitelství jej obžalovalo ze spáchání trestného činu podle článku 10b legislativního nařízení č. 74/2000. Navrhlo přitom Tribunale di Varese (okresní soud, Varese, Itálie) (předkládající soud), aby byl M. Scialdonemu uložen peněžitý trest ve výši <FT TYPE="NUMBER">22500</FT> eur.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0022"><NO.P>22.</NO.P><TXT>Po zahájení trestního řízení proti M. Scialdonemu byly legislativním nařízením č. 158/2015 změněny články 10a a 10b legislativního nařízení č. 74/2000 a rovněž byl v článku 13 legislativního nařízení č. 74/2000 doplněn nový důvod zániku trestní odpovědnosti.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0023"><NO.P>23.</NO.P><TXT>Na základě uvedených změn byly zaprvé zvýšeny prahové hodnoty, při jejichž překročení je nezaplacení daně trestným činem. Původní prahová hodnota stanovená ve výši <FT TYPE="NUMBER">50000</FT> eur pro protiprávní jednání související s nezaplacením srážkové daně a DPH (kdy pro oba druhy daní platila stejná prahová hodnota) byla zvýšena na <FT TYPE="NUMBER">150000</FT> eur u srážkové daně a <FT TYPE="NUMBER">250000</FT> eur u DPH. Zadruhé postižitelnost protiprávního jednání zaniká, je-li daňový dluh, včetně správních sankcí a úroků, uhrazen před zahájením hlavního líčení v prvním stupni.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0024"><NO.P>24.</NO.P><TXT>Vnitrostátní soud vysvětluje, že obžalovaný je v projednávané věci stíhán za nezaplacení DPH ve výši odpovídající částce <FT TYPE="NUMBER">175272</FT> eur. V důsledku změn zavedených legislativním nařízením č. 158/2015 není tedy jeho jednání již trestným činem, neboť uvedená částka spadá pod novou minimální prahovou hodnotu ve výši <FT TYPE="NUMBER">250000</FT> eur. Vzhledem k tomu, že pozdější ustanovení je pro pachatele příznivější, je použitelné právě takové pozdější ustanovení. Pokud by však nová úprava byla shledána neslučitelnou s unijním právem, bylo by nutné k ní nepřihlížet. Jednání obžalovaného by tak mohlo i nadále být důvodem k odsouzení.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0025"><NO.P>25.</NO.P><TXT>Pokud jde o nový důvod zániku trestní odpovědnosti, vnitrostátní soud vysvětluje, že jelikož se společnost Siderlaghi Srl rozhodla pro úhradu dluhu ve splátkách, je pravděpodobné, že bude její dluh splacen před zahájením hlavního líčení. Obžalobu podanou státním zástupcem by v takovém případě bylo nutné odmítnout. Pokud by však zmíněný nový důvod zániku trestnosti byl shledán neslučitelným s unijním právem, mohl by vnitrostátní soud rozhodnout o trestní odpovědnosti obžalovaného.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0026"><NO.P>26.</NO.P><TXT>Pokud by navíc bylo unijní právo vykládáno způsobem navrhovaným předkládajícím soudem, byly by členské státy povinny postihovat nezaplacení DPH ve výši <FT TYPE="NUMBER">50000</FT> eur a vyšší trestem odnětí svobody. Podle uvedeného soudu by tak muselo být protiprávní jednání v projednávané věci považováno za zvláště závažné povahy. Vnitrostátní soud by tak mohl trest navrhovaný státním zástupcem, který je pro soud závazný, odmítnout, pokud by součástí návrhu nebylo odnětí svobody. V takovém případě by podle vnitrostátního soudu byla podstatně snížena účinnost sankce.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0027"><NO.P>27.</NO.P><TXT>V tomto skutkovém a právním rámci Tribunale di Varese (okresní soud, Varese) řízení přerušil a položil následující předběžné otázky:</TXT><QUOT.S LEVEL="1"><LIST TYPE="OTHER"><ITEM><NP><NO.P><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0025" REF.END="QE0025"/>1)</NO.P><TXT>Lze unijní právo, a zejména čl. 4 odst. 3 SEU ve spojení s článkem 325 SFEU a směrnicí 2006/112/ES, které stanoví členským státům povinnost rovného zacházení, pokud jde o politiky týkající se trestů, vykládat v tom smyslu, že brání vydání vnitrostátního právního předpisu, který stanoví, že trestnost nezaplacení DPH je podmíněna překročením peněžní prahové hodnoty, která je vyšší než prahová hodnota stanovená ve vztahu k nezaplacení daně z příjmů?</TXT></NP></ITEM><ITEM><NP><NO.P>2)</NO.P><TXT>Lze unijní právo, a zejména čl. 4 odst. 3 SEU ve spojení s článkem 325 SFEU a směrnicí 2006/112, které ukládají členským státům povinnost stanovit účinné, přiměřené a odrazující sankce na ochranu finančních zájmů Evropské unie, vykládat v tom smyslu, že brání vydání vnitrostátního právního předpisu, který vylučuje trestní odpovědnost obžalovaného (ať jde o jednatele, právního zástupce, osobu pověřenou vykonávat daňové úkony nebo osobu podílející se na protiprávním jednání), pokud organizace s právní subjektivitou s ním spojená zaplatila opožděně daň a správní sankce splatné z titulu DPH, třebaže již byl vydán daňový výměr a došlo k zahájení trestního<?PAGE NO="8"?> stíhání, k obvinění, k formálnímu zahájení sporu před soudem, avšak dosud nebylo vyhlášeno zahájení hlavního líčení, v systému, který neukládá výše uvedenému jednateli, právnímu zástupci nebo jejich zmocněnci a osobě podílející se na protiprávním jednání žádný jiný trest, a to ani správní sankci?</TXT></NP></ITEM><ITEM><NP><NO.P>3)</NO.P><TXT>Je třeba pojem <QUOT.START CODE="201A" ID="QS0026" REF.END="QE0026"/>podvod<QUOT.END REF.START="QS0026" CODE="2018" ID="QE0026"/> upravený v článku 1 úmluvy o ochraně finančních zájmů vykládat v tom smyslu, že zahrnuje i případy nezaplacení, částečného nebo opožděného zaplacení DPH, a tedy, zda článek 2 výše uvedené úmluvy ukládá členskému státu, aby nezaplacení, částečné nebo opožděné zaplacení DPH ve výši přesahující <FT TYPE="NUMBER">50000</FT> eur trestal odnětím svobody?</TXT><P>V případě záporné odpovědi, je třeba ustanovení článku 325 SFEU, které ukládá členským státům povinnost, aby ukládaly odrazující, přiměřené a účinné sankce, včetně trestních sankcí, vykládat v tom smyslu, že brání vnitrostátním právním předpisům, které zbavují trestní a správní odpovědnosti jednatele a právní zástupce právnických osob, nebo jejich zmocněnce vykonávající daňové úkony a osoby podílející se na protiprávním jednání, za nezaplacení, částečné nebo opožděné zaplacení DPH ve vztahu k částkám, které jsou třikrát až pětkrát vyšší, než je minimální prahová hodnota stanovená v případě podvodu, a sice <FT TYPE="NUMBER">50000</FT> eur?<QUOT.END REF.START="QS0025" CODE="201C" ID="QE0025"/></P></NP></ITEM></LIST></QUOT.S></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0028"><NO.P>28.</NO.P><TXT>Vyjádření předložily německá, italská, nizozemská a rakouská vláda a také Evropská komise. Všechny uvedené zúčastněné strany, s výjimkou rakouské vlády, přednesly rovněž ústní vyjádření na jednání konaném dne <DATE ISO="20170321">21. března 2017</DATE>.</TXT></NP.ECR></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="1"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="BOLD">IV.</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="BOLD">Analýza</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0029"><NO.P>29.</NO.P><TXT>Podstatou třech otázek položených předkládajícím soudem je, zda jsou změny vyplývající z legislativního nařízení č. 158/2015, pokud jde o nezaplacení přiznané DPH, slučitelné s unijním právem. Předkládající soud formuloval své otázky s ohledem na čl. 4 odst. 3 SEU, článek 325 SFEU, úmluvu o ochraně finančních zájmů a směrnici o DPH.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0030"><NO.P>30.</NO.P><TXT>Předmět projednávané věci má totiž dosti složitý legislativní základ. Z tohoto důvodu přistoupím nejdříve k analýze toho, která konkrétní ustanovení unijního práva zmiňovaná vnitrostátním soudem jsou použitelná v projednávané věci (oddíl A), a až poté zodpovím tři předběžné otázky položené předkládajícím soudem (oddíl B). Na závěr se budu zabývat důsledky, jež by případné rozhodnutí o neslučitelnosti s unijním právem mohlo mít (nebo spíše nemělo mít) v původním řízení (oddíl C).</TXT></NP.ECR><GR.SEQ LEVEL="2"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="ITALIC"><HT TYPE="BOLD">A.</HT></HT></NO.P><TXT><HT TYPE="BOLD"><HT TYPE="ITALIC">Ustanovení unijního práva použitelná v projednávané věci</HT></HT></TXT></NP></TI></TITLE><GR.SEQ LEVEL="3"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="ITALIC">1.</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="ITALIC">Úmluva o ochraně finančních zájmů</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0031"><NO.P>31.</NO.P><TXT>Všechny zúčastněné strany, které předložily svá vyjádření Soudnímu dvoru, se shodují v tom, že úmluva o ochraně finančních zájmů není v projednávané věci použitelná. Důvody, jež uvádějí pro tento závěr, se však liší.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0032"><NO.P>32.</NO.P><TXT>Nizozemská vláda argumentuje tím, že úmluva o ochraně finančních zájmů se nevztahuje na DPH. Další zúčastněné strany, jež předložily vyjádření (stejně jako nizozemská vláda podpůrně), tvrdí, že protiprávní jednání spočívající v nezaplacení DPH dotčené v projednávané věci nespadá pod pojem <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0027" REF.END="QE0027"/>podvod<QUOT.END REF.START="QS0027" CODE="201C" ID="QE0027"/> podle úmluvy o ochraně finančních zájmů.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0033"><NO.P>33.</NO.P><TXT>Uváděny tak jsou dva odlišné argumenty. První popírá obecně použitelnost úmluvy o ochraně finančních zájmů na DPH jako takovou. Druhý argument spočívá v tom, že i když DPH může případně podléhat úmluvě o ochraně finančních zájmů, neplatí to pro konkrétní druh jednání dotčený v projednávané věci. Oběma zmíněnými argumenty se budu postupně zabývat.</TXT></NP.ECR><?PAGE NO="9"?><GR.SEQ LEVEL="4"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="ITALIC">a)</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="ITALIC">Úmluva o ochraně finančních zájmů a DPH</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0034"><NO.P>34.</NO.P><TXT>Soudní dvůr v rozsudku Taricco uvedl, že pojem <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0028" REF.END="QE0028"/>podvod<QUOT.END REF.START="QS0028" CODE="201C" ID="QE0028"/> definovaný v článku 1 úmluvy o ochraně finančních zájmů <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0029" REF.END="QE0029"/>se vztahuje na příjmy z použití jednotné sazby na harmonizovaný vyměřovací základ DPH, který se určuje podle pravidel Unie<QUOT.END REF.START="QS0029" CODE="201C" ID="QE0029"/><NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0008"><P>Rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20150908">8. září 2015</DATE>, <NAME.CASE>Taricco a další</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑105/14</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2015:555">EU:C:2015:555</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0041">41</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0035"><NO.P>35.</NO.P><TXT>Nizozemská vláda vyzvala v projednávané věci Soudní dvůr, aby uvedený závěr přehodnotil. Má za to, že DPH nespadá pod pojem <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0030" REF.END="QE0030"/>příjmy<QUOT.END REF.START="QS0030" CODE="201C" ID="QE0030"/> pro účely úmluvy o ochraně finančních zájmů. Podle nizozemské vlády stanovily členské státy jako smluvní strany úmluvy o ochraně finančních zájmů autentický výklad dosahu pojmu <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0031" REF.END="QE0031"/>příjmy<QUOT.END REF.START="QS0031" CODE="201C" ID="QE0031"/> podle článku 31 Vídeňské úmluvy o smluvním právu<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0009"><P>Uzavřené dne <DATE ISO="19690523">23. května 1969</DATE>, Organizace spojených národů – Treaties Series, Vol. 1155, s. 331. Nizozemská vláda argumentuje tím, že smlouva má být vykládána v dobré víře, v souladu s obvyklým významem, který je dáván výrazům ve smlouvě v jejich celkové souvislosti, a rovněž s přihlédnutím k předmětu a účelu smlouvy; celkovou souvislostí se rozumí také každá dohoda, týkající se provádějí ustanovení smlouvy, k níž došlo mezi stranami [čl. 31 odst. 1 a 3 písm. a) Vídeňské úmluvy]. Cituje také čl. 31 odst. 4 Vídeňské úmluvy, podle něhož výraz bude chápán ve zvláštním smyslu, potvrdí-li se, že to bylo úmyslem stran.</P></NOTE>, a to v důvodové zprávě<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0010"><P>Důvodová zpráva k Úmluvě o ochraně finančních zájmů Evropských společenství (znění schválené Radou dne <DATE ISO="19970526">26. května 1997</DATE>) (<REF.DOC.OJ COLL="C" NO.OJ="191" PAGE.FIRST="1" DATE.PUB="1997">Úř. věst. 1997, C 191, s. 1</REF.DOC.OJ>).</P></NOTE>. Ve zmíněné zprávě je DPH výslovně vyloučena z pojmu <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0032" REF.END="QE0032"/>příjmy<QUOT.END REF.START="QS0032" CODE="201C" ID="QE0032"/> uvedeného v čl. 1 odst. 1 úmluvy o ochraně finančních zájmů<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0011"><P>Podle bodu 1 odst. 1 uvedené zprávy se <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0033" REF.END="QE0033"/>příjmy rozumí příjmy vyplývající z prvních dvou kategorií vlastních zdrojů uvedených v čl. 2 odst. 1 rozhodnutí Rady 94/728/ES ze dne <DATE ISO="19941031">31. října 1994</DATE> o systému vlastních zdrojů Evropských společenství […] To nezahrnuje příjmy z uplatňování jednotné sazby na vyměřovací základ DPH členských států, neboť DPH není vlastním zdrojem vybíraným přímo na účet Společenství. Stejně tak nezahrnuje příjmy z uplatňování základní sazby na celý HNP členských států<QUOT.END REF.START="QS0033" CODE="201C" ID="QE0033"/>.</P></NOTE>. Nizozemská vláda dále argumentuje tím, že Soudní dvůr již v jiných věcech vzal v úvahu prohlášení a důvodové zprávy jako prvky závazného výkladu: je tedy třeba, aby tak učinil i v projednávané věci.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0036"><NO.P>36.</NO.P><TXT>Nesouhlasím s tím, že by důvodová zpráva Rady z roku 1997 představovala nějaký druh <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0034" REF.END="QE0034"/>autentického výkladu<QUOT.END REF.START="QS0034" CODE="201C" ID="QE0034"/> úmluvy podepsané o dva roky dříve mezi členskými státy. Mám za to, že argumentaci nizozemské vlády lze odmítnout, aniž by se musel Soudní dvůr vyjadřovat ke složité otázce úlohy Vídeňské úmluvy při výkladu úmluv mezi členskými státy<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0012"><P>Soudní dvůr již uvedl, že ačkoli Evropská unie ani všechny členské státy nejsou vázány Vídeňskou úmluvou, řada jejích ustanovení vyjadřuje pravidla mezinárodního obyčejového práva, která jsou jako taková závazná pro orgány Evropské unie. Jsou součástí právního řádu Evropské unie – například viz rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20100225">25. února 2010</DATE>, <NAME.CASE>Brita</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑386/08</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2010:91">EU:C:2010:91</NO.ECLI>, body <REF.NP.ECR REF="NP0042">42</REF.NP.ECR> a <REF.NP.ECR REF="NP0043">43</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR> a citovaná judikatura), nebo pozdější rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20161221">21. prosince 2016</DATE>, <NAME.CASE>Rada v. Front Polisario</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑104/16 P</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2016:973">EU:C:2016:973</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0086">86</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>). Pokud jde o obecnou studii, například viz Kuijper, P. J., The European Courts and the Law of Treaties: The Continuing Story, in Cannizzaro, E. (ed.) <HT TYPE="ITALIC">The Law of Treaties Beyond the Vienna Convention</HT>, OUP, 2011, s. 256 až 278. Soudní dvůr však na Vídeňskou úmluvu odkazuje převážně v souvislosti se smlouvami se třetími státy. Soudní dvůr rovněž konstatoval, že se pravidla obsažená ve Vídeňské úmluvě použijí i na dohodu uzavřenou mezi členskými státy a mezinárodní organizací (rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20150311">11. března 2015</DATE>, <NAME.CASE>Oberto a O’Leary</NAME.CASE>, spojené věci <NO.CASE>C‑464/13 a C‑465/13</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2015:163">EU:C:2015:163</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0036">36</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>). Pokud je mi známo, na Vídeňskou úmluvu bylo doposud odkazováno jen jednou v souvislosti s úmluvou mezi členskými státy přijatou na základě bývalého článku 220 EHS, a to v rozsudku ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20020227">27. února 2002</DATE>, <NAME.CASE>Weber</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑37/00</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2002:122">EU:C:2002:122</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0029">29</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>), pokud jde o územní působnost úmluvy ze dne <DATE ISO="19680927">27. září 1968</DATE> o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (<REF.DOC.OJ COLL="L" NO.OJ="299" PAGE.FIRST="32" DATE.PUB="1972">Úř věst. 1972, L 299, s. 32</REF.DOC.OJ>, ve znění následných úmluv o přistoupení pro nové členské státy).</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0037"><NO.P>37.</NO.P><TXT>V obecné rovině rozhodně souhlasím s nizozemskou vládou, že v právním systému Evropské unie hrají vůle či záměr autora určitého aktu <HT TYPE="ITALIC">jistou</HT> úlohu při výkladu daného aktu<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0013"><P>V rámci systému unijního práva se tato úloha nicméně dosti liší od jakýchkoli jiných forem <HT TYPE="ITALIC">závazného</HT> autentického výkladu ve smyslu čl. 31 odst. 2 a 31 odst. 3 písm. a) a b) Vídeňské úmluvy (dále k tomuto ustanovení, například viz Villinger, M. E., <HT TYPE="ITALIC">Commentary on the 1969 Vienna Convention on the Law of Treaties</HT>, Martinus Nijhoff, Leiden, 2009, s. 429 až 432).</P></NOTE>. Takový legislativní záměr může být vyjádřen buď v dokumentu samotném, jak je tomu v případě preambule, nebo v jiném, samostatném dokumentu. Soudní dvůr tak v minulosti odkázal při výkladu primárního práva například na přípravné práce<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0014"><P>Například viz rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20121127">27. listopadu 2012</DATE>, <NAME.CASE>Pringle</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑370/12</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2012:756">EU:C:2012:756</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0135">135</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>), a ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20131003">3. října 2013</DATE>, <NAME.CASE>Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑583/11 P</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2013:625">EU:C:2013:625</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0059">59</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>, prohlášení připojená ke Smlouvám<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0015"><P>Například viz rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20100302">2. března 2010</DATE>, <NAME.CASE>Rottmann</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑135/08</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2010:104">EU:C:2010:104</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0040">40</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE> nebo některé vysvětlující dokumenty<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0016"><P>Zejména viz Vysvětlení k Listině základních práv (<REF.DOC.OJ COLL="C" NO.OJ="303" PAGE.FIRST="17" DATE.PUB="2007">Úř. věst. 2007, C 303, s. 17</REF.DOC.OJ>), jež byla původně vypracována z pověření prezídia Konventu, který navrhl Listinu základních práv Evropské unie.</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><?PAGE NO="10"?><NP.ECR IDENTIFIER="NP0038"><NO.P>38.</NO.P><TXT>Avšak k tomu, aby bylo takové dokumenty či prohlášení možné považovat za vyjádření záměru autorů, musí být splněna dvě kritéria: institucionální a časové. <HT TYPE="ITALIC">Institucionálně</HT> je nutné, aby byly takové dokumenty projednány nebo schváleny týmiž stranami či orgány, jaké přijaly konečný dokument nebo se účastnily jeho přijetí. Z <HT TYPE="ITALIC">časového</HT> hlediska budou takové dokumenty zpravidla skutečně odrážet stav mysli autora či autorů v průběhu rozhodování jen tehdy, pokud byly vypracovány v procesu přípravy daných dokumentů nebo nejpozději v okamžiku jejich přijetí.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0039"><NO.P>39.</NO.P><TXT>Problém s argumentací nizozemské vlády spočívá v tom, že nevyhovuje ani jednomu z obou výše zmíněných kritérií. Důvodová zpráva z roku 1997 dotčená v projednávané věci nebyla přijata týmiž stranami, tedy členskými státy, nýbrž byla schválena Radou – která není smluvní stranou úmluvy<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0017"><P>Pro úplnost lze doplnit, že totéž by platilo i pro případnou argumentaci nizozemské vlády odvozenou z čl. 31 odst. 3 písm. a) nebo čl. 31 odst. 4 Vídeňské úmluvy (viz výše, poznámka pod čarou 9).</P></NOTE>. Úmluva byla navíc podepsána v roce 1995. Důvodová zpráva Rady pochází z roku 1997.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0040"><NO.P>40.</NO.P><TXT>Skutečnost, že důvodové zprávě nelze v projednávané věci přikládat žádnou <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0035" REF.END="QE0035"/>autentickou<QUOT.END REF.START="QS0035" CODE="201C" ID="QE0035"/> výkladovou hodnotu, však nevylučuje, že by mohla mít určitou <HT TYPE="ITALIC">přesvědčivost</HT>. Předmětná důvodová zpráva byla ostatně schválena orgánem odpovědným za přípravu návrhu, který byl předložen členským státům jako smluvním stranám<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0018"><P>Úmluva o ochraně finančních zájmů byla přijata na základě čl. K.3 odst. 2 písm. c) SEU (v jeho maastrichtské verzi), podle něhož byla Rada oprávněna připravovat úmluvy, jež navrhne členským státům k přijetí v souladu s jejich ústavněprávními požadavky.</P></NOTE>. V obdobných situacích již Soudní dvůr v minulosti několikrát vycházel z důvodových zpráv<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0019"><P>Například viz rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="19810526">26. května 1981</DATE>, <NAME.CASE>Rinkau</NAME.CASE> (<NO.CASE>157/80</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:1981:120">EU:C:1981:120</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0008">8</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>); ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="19990617">17. června 1999</DATE>, <NAME.CASE>Unibank</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑260/97</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:1999:312">EU:C:1999:312</NO.ECLI>, body <REF.NP.ECR REF="NP0016">16</REF.NP.ECR> a <REF.NP.ECR REF="NP0017">17</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>); ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20020711">11. července 2002</DATE>, <NAME.CASE>Gabriel</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑96/00</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2002:436">EU:C:2002:436</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0041">41</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR> a následující), a ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20110315">15. března 2011</DATE>, <NAME.CASE>Koelzsch</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑29/10</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2011:151">EU:C:2011:151</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0040">40</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>. Přihlížel zejména k důvodovým zprávám přijatým Radou s ohledem na úmluvy, které byly, stejně jako úmluva o ochraně finančních zájmů, přijaty podle článku K.3 SEU<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0020"><P>Soudní dvůr rovněž poukázal na důvodové zprávy k úmluvám přijatým na základě uvedeného ustanovení (z nichž však některé nikdy nevstoupily v platnost), jež sloužily jako zdroj inspirace pro pozdější akty sekundárního práva. Například viz rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20080508">8. května 2008</DATE>, <NAME.CASE>Weiss und Partner</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑14/07</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2008:264">EU:C:2008:264</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0053">53</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>); ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20081201">1. prosince 2008</DATE>, <NAME.CASE>Leymann a Pustovarov</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑388/08 PPU</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2008:669">EU:C:2008:669</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0074">74</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>); ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20100715">15. července 2010</DATE>, <NAME.CASE>Purrucker</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑256/09</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2010:437">EU:C:2010:437</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0084">84</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR> a následující); ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20151111">11. listopadu 2015</DATE>, <NAME.CASE>Tecom Mican a Arias Domínguez</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑223/14</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2015:744">EU:C:2015:744</NO.ECLI>, body <REF.NP.ECR REF="NP0040">40</REF.NP.ECR> a <REF.NP.ECR REF="NP0041">41</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>), a ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20170125">25. ledna 2017</DATE>, <NAME.CASE>Vilkas</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑640/15</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2017:39">EU:C:2017:39</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0050">50</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0041"><NO.P>41.</NO.P><TXT>Výkladová hodnota obdobných důvodových zpráv je nicméně odlišná. Takové důvodové zprávy nepředstavují <HT TYPE="ITALIC">jediný</HT> <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0036" REF.END="QE0036"/>autentický<QUOT.END REF.START="QS0036" CODE="201C" ID="QE0036"/> výklad, nýbrž <HT TYPE="ITALIC">jeden z</HT> výkladových argumentů, ke kterým lze přihlédnout a poté jej vážit ve vztahu k jiným argumentům odvozeným ze znění, logiky, dalších souvislostí a účelu vykládaného ustanovení. Ještě důležitější je, že použití takových argumentů naráží na jasné meze vycházející ze znění vykládaného právního ustanovení. Taková zpráva tedy nemůže sloužit jako základ pro výklad, který jde proti znění a systematickému a teleologickému výkladu daného ustanovení.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0042"><NO.P>42.</NO.P><TXT>Jak jasně vysvětlila generální advokátka J. Kokott ve svém stanovisku ve věci Taricco<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0021"><P>Stanovisko generální advokátky J. Kokott ve věci <REF.DOC.ECR><NAME.CASE>Taricco a další</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑105/14</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2015:293">EU:C:2015:293</NO.ECLI>, body <REF.NP.ECR REF="NP0099">99</REF.NP.ECR> až <REF.NP.ECR REF="NP0102">102</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>, právě k takovému výsledku by Soudní dvůr došel, pokud by se řídil argumentací uplatněnou nizozemskou vládou.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0043"><NO.P>43.</NO.P><TXT>Vyloučení DPH z dosahu pojmu <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0037" REF.END="QE0037"/>příjmy<QUOT.END REF.START="QS0037" CODE="201C" ID="QE0037"/> v rámci vymezení podvodu v úmluvě o ochraně finančních zájmů, totiž nevychází z jeho znění. Naopak, úmluva o ochraně finančních zájmů stanoví v čl. 1 odst. 1 písm. b) široký výklad pojmu <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0038" REF.END="QE0038"/>příjmy<QUOT.END REF.START="QS0038" CODE="201C" ID="QE0038"/>, když odkazuje obecně na <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0039" REF.END="QE0039"/>prostředk[y] v souhrnném rozpočtu Evropských společenství či v rozpočtech spravovaných Evropskými společenstvími nebo jejich jménem<QUOT.END REF.START="QS0039" CODE="201C" ID="QE0039"/>. DPH tvoří součást vlastních zdrojů Evropské unie, které tvoří jádro pojmu <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0040" REF.END="QE0040"/>příjmy<QUOT.END REF.START="QS0040" CODE="201C" ID="QE0040"/><NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0022"><P>Rozhodnutí Rady ze dne <DATE ISO="19700421">21. dubna 1970</DATE> o nahrazení finančních příspěvků členských států vlastními zdroji Společenství (70/243/ESUO, EHS, Euratom) (Úř. věst., zvl. vyd. anglické verze 1970(1), s. 224). Pokud jde o ustanovení platné v současné době, viz čl. 2 odst. 1 písm. b) rozhodnutí Rady 2014/335/EU, Euratom ze dne <DATE ISO="20140526">26. května 2014</DATE> o systému vlastních zdrojů Evropské unie (<REF.DOC.OJ COLL="L" NO.OJ="168" PAGE.FIRST="105" DATE.PUB="2014">Úř. věst. 2014, L 168, s. 105</REF.DOC.OJ>). Odhaduje se, že příjmy z <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0041" REF.END="QE0041"/>tradičních vlastních zdrojů<QUOT.END REF.START="QS0041" CODE="201C" ID="QE0041"/> za rok 2015 odpovídají 12,8 % a příjmy z DPH 12,4 % všech příjmů z vlastních zdrojů. Viz Evropská komise, <HT TYPE="ITALIC">Integrated Financial Reporting Package</HT>, 2015.</P></NOTE>. Úmluva o ochraně finančních zájmů navíc nestanoví žádnou podmínku<?PAGE NO="11"?> týkající se přímého výběru na účet Evropské unie<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0023"><P>Rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20150908">8. září 2015</DATE>, <NAME.CASE>Taricco a další</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑105/14</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2015:555">EU:C:2015:555</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0041">41</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>). To platí o článku 2 nařízení č. 2899/95, který odkazuje na <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0042" REF.END="QE0042"/>příjm[y] z vlastních zdrojů vybíraných přímo ve prospěch Společenství<QUOT.END REF.START="QS0042" CODE="201C" ID="QE0042"/>.</P></NOTE>. Toto široké pojetí podporují cíle stanovené v preambuli úmluvy – smluvní strany si jsou vědomy, <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0043" REF.END="QE0043"/>že podvody poškozující nebo ohrožující příjmy a výdaje Společenství se v mnoha případech neomezují pouze na jednu zemi a často je páchají organizované zločinecké sítě<QUOT.END REF.START="QS0043" CODE="201C" ID="QE0043"/>, jsou přesvědčeny, že <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0044" REF.END="QE0044"/>ochrana finančních zájmů Evropských společenství vyžaduje trestní stíhání podvodného jednání, které tyto jejich zájmy poškozuje,<QUOT.END REF.START="QS0044" CODE="201C" ID="QE0044"/> a doplňují, že je nutné <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0045" REF.END="QE0045"/>posuzovat toto jednání jako trestné činy, za něž mohou být ukládány účinné, přiměřené a odrazující sankce<QUOT.END REF.START="QS0045" CODE="201C" ID="QE0045"/>. Celkově lze mít za to, že uvedená konstatování směřují i k systému DPH. Konečně to, že DPH není vyloučena z pojmu <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0046" REF.END="QE0046"/>finanční zájmy Evropské unie,<QUOT.END REF.START="QS0046" CODE="201C" ID="QE0046"/> naznačuje i skutečnost, že úmluva o ochraně finančních zájmů odkazuje na <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0047" REF.END="QE0047"/>daňové<QUOT.END REF.START="QS0047" CODE="201C" ID="QE0047"/> trestné činy<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0024"><P>Článek 5 odst. 3 úmluvy o ochraně finančních zájmů.</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0044"><NO.P>44.</NO.P><TXT>Důvodová zpráva tedy nemůže sloužit jako nástroj k podstatné změně dosahu ustanovení, která by šla proti jeho znění a také proti systému a cílům stanoveným v úmluvě o ochraně finančních zájmů. Vyloučení jedné složky systému vlastních zdrojů Evropské unie z oblasti působnosti úmluvy o ochraně finančních zájmů na základě takové zprávy by šlo daleko nad rámec pouhého <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0048" REF.END="QE0048"/>výkladu<QUOT.END REF.START="QS0048" CODE="201C" ID="QE0048"/>. Ve skutečnosti by se jednalo o změnu oblasti působnosti úmluvy o ochraně finančních zájmů.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0045"><NO.P>45.</NO.P><TXT>Je třeba dodat, že taková změna byla zcela jistě proveditelná. Pokud by skutečně bylo záměrem smluvních stran vyloučit DPH z oblasti působnosti úmluvy, nic by jim nebránilo zařadit změněné vymezení pojmu <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0049" REF.END="QE0049"/>příjmy<QUOT.END REF.START="QS0049" CODE="201C" ID="QE0049"/> do pozdějšího protokolu. Ve dvou případech bylo skutečně považováno za nezbytné změnit oblast působnosti úmluvy, a taková změna byla provedena ve formě přijetí zvláštních protokolů<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0025"><P>Protokol k Úmluvě o ochraně finančních zájmů Evropských společenství, vypracovaný na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii (<REF.DOC.OJ COLL="C" NO.OJ="313" PAGE.FIRST="2" DATE.PUB="1996">Úř. věst. 1996, C 313, s. 2</REF.DOC.OJ>; Zvl. vyd. 19/08, s. 86) a Druhý protokol k Úmluvě o ochraně finančních zájmů Evropských společenství, vypracovaný na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii (<REF.DOC.OJ COLL="C" NO.OJ="221" PAGE.FIRST="12" DATE.PUB="1997">Úř. věst. 1997, C 221, s. 12</REF.DOC.OJ>; Zvl. vyd. 19/08, s. 156).</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0046"><NO.P>46.</NO.P><TXT>Neshledávám proto žádný důvod, proč se odchýlit od závěru, že DPH spadá do oblasti působnosti úmluvy o ochraně finančních zájmů.</TXT></NP.ECR></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="4"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="ITALIC">b)</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="ITALIC">Pojem <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0050" REF.END="QE0050"/>podvod<QUOT.END REF.START="QS0050" CODE="201C" ID="QE0050"/> v úmluvě o ochraně finančních zájmů</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0047"><NO.P>47.</NO.P><TXT>Zúčastněné strany, které předložily vyjádření Soudnímu dvoru, se shodly na tom, že nezaplacení řádně přiznané DPH není podvodem ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. b) úmluvy o ochraně finančních zájmů. Italská vláda dále ve svém písemném i ústním vyjádření vyjasnila, že protiprávní jednání související s nevykázáním informací nebo poskytnutím nepravdivých informací, stejně jako další podvodná jednání, upravují jiná ustanovení legislativního nařízení č. 74/2000.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0048"><NO.P>48.</NO.P><TXT>Souhlasím s názorem, že protiprávní jednání, na nějž odkazuje článek 10b legislativního nařízení č. 74/2000 (jak před, tak i po změně provedené legislativním nařízením č. 158/2015), nelze podřadit pod pojem <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0051" REF.END="QE0051"/>podvod<QUOT.END REF.START="QS0051" CODE="201C" ID="QE0051"/> v úmluvě o ochraně finančních zájmů.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0049"><NO.P>49.</NO.P><TXT>Článek 1 odst. 1 písm. b) úmluvy o ochraně finančních zájmů vymezuje pojem <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0052" REF.END="QE0052"/>podvod<QUOT.END REF.START="QS0052" CODE="201C" ID="QE0052"/> pro účely uvedené úmluvy. Pokud jde o příjmy, odkazuje na tři druhy úmyslného jednání nebo opomenutí, které mají za následek nedovolené snížení prostředků Evropské unie: i) použití nebo předložení nepravdivých, nesprávných nebo neúplných údajů nebo dokladů; ii) neposkytnutí informací v rozporu se zvláštní povinností se stejnými následky a iii) neoprávněné použití dovoleně získaného prospěchu.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0050"><NO.P>50.</NO.P><TXT>Žádný ze třech vyjmenovaných druhů podvodu přitom neodpovídá jednání dotčenému v projednávané věci. Článek 10b legislativního nařízení č. 74/2000 se týká nezaplacení řádně přiznané DPH v zákonem stanovené lhůtě. Ačkoli takové nezaplacení může snadno být úmyslné a vést ke snížení daňových příjmů, jeho předmětem nejsou nepravdivé, nesprávné či neúplné údaje nebo<?PAGE NO="12"?> doklady, ani neposkytnutí informací. Vše bylo řádně přiznáno a vykázáno. Z nějakého důvodu však po správném přiznání nenásledovala správná, tedy včasná, platba. Nelze mít navíc za to, že nezaplacením řádně přiznané DPH došlo k <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0053" REF.END="QE0053"/>neoprávněnému použití dovoleně získaného prospěchu<QUOT.END REF.START="QS0053" CODE="201C" ID="QE0053"/>. Nezaplacení v zákonem stanovené lhůtě je ze své podstaty protiprávní.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0051"><NO.P>51.</NO.P><TXT>Z těchto důvodů mám za to, že pojem <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0054" REF.END="QE0054"/>podvod<QUOT.END REF.START="QS0054" CODE="201C" ID="QE0054"/> v čl. 1 odst. 1 písm. b) úmluvy o ochraně finančních zájmů nelze považovat za odpovídající takovému protiprávnímu jednání, jaké je dotčeno v původním řízení: tedy nezaplacení řádně přiznané DPH v zákonem stanovené lhůtě. Souhlasím tedy s tím, že úmluva o ochraně finančních zájmů není v projednávané věci použitelná.</TXT></NP.ECR></GR.SEQ></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="3"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="ITALIC">2.</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="ITALIC">Článek 325 SFEU</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0052"><NO.P>52.</NO.P><TXT>Článek 325 SFEU konsoliduje povinnosti Evropské unie a jejích členských států při ochraně finančních zájmů Unie. Stanoví také pravomoci Evropské unie v této oblasti.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0053"><NO.P>53.</NO.P><TXT>Článek 325 odst. 1 SFEU obsahuje povinnost Evropské unie a členských států bojovat proti <HT TYPE="ITALIC">podvodům</HT> a <HT TYPE="ITALIC">jiným protiprávním jednáním</HT> ohrožujícím finanční zájmy Unie opatřeními, která jsou odrazující i účinná. Článek 325 odst. 2 SFEU stanoví, že členské státy přijmou k zamezení <HT TYPE="ITALIC">podvodů</HT> ohrožujících finanční zájmy Unie stejná opatření, jaká přijímají k zamezení podvodů ohrožujících jejich vlastní finanční zájmy.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0054"><NO.P>54.</NO.P><TXT>Zúčastněné strany, které předložily vyjádření, se neshodují v tom, zda je čl. 325 odst. 1 a 2 SFEU použitelný v projednávané věci.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0055"><NO.P>55.</NO.P><TXT>Německá vláda má za to, že odstavce 1 a 2 článku 325 SFEU nejsou použitelné. Zaprvé finanční zájmy Unie nejsou dotčeny, neboť DPH byla řádně přiznána. Zadruhé protiprávní jednání dotčené v projednávané věci nespadá do oblasti působnosti čl. 325 odst. 2 SFEU, který se vztahuje pouze na <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0055" REF.END="QE0055"/>podvody<QUOT.END REF.START="QS0055" CODE="201C" ID="QE0055"/>. Zatřetí na předmětné protiprávní jednání se nevztahuje ani čl. 325 odst. 1 SFEU, protože uvedené ustanovení je třeba vykládat systematicky v tom smyslu, že <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0056" REF.END="QE0056"/>jiná protiprávní jednání<QUOT.END REF.START="QS0056" CODE="201C" ID="QE0056"/>, na která se v něm odkazuje, se týkají pouze podvodných jednání obdobné závažnosti. Nizozemská vláda přednesla na jednání obdobné stanovisko.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0056"><NO.P>56.</NO.P><TXT>Italská vláda na jednání uvedla, že odstavce 1 a 2 článku 325 SFEU nejsou použitelné na protiprávní jednání dotčené v projednávané věci. Jednání, na které se vztahuje článek 10b legislativního nařízení č. 74/2000, totiž nelze považovat za podvodné jednání ve smyslu úmluvy o ochraně finančních zájmů.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0057"><NO.P>57.</NO.P><TXT>Komise zastává opačné stanovisko. Argumentuje přitom tím, že čl. 325 odst. 2 SFEU je třeba vykládat široce. Zahrnuje totiž pojem <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0057" REF.END="QE0057"/>jiná protiprávní jednání<QUOT.END REF.START="QS0057" CODE="201C" ID="QE0057"/>, jež jsou zmíněna v čl. 325 odst. 1 SFEU a mezi něž mohou spadat protiprávní jednání či nesrovnalosti jiné než podvodné povahy.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0058"><NO.P>58.</NO.P><TXT>Mám za to, že správný výklad čl. 325 odst. 1 a 2 SFEU se nachází patrně někde uprostřed těchto stanovisek. Zaprvé protiprávním jednáním dotčeným v projednávané věci mohou být dotčeny finanční zájmy Unie [oddíl a)]. Zadruhé předmětné protiprávní jednání spadá do oblasti působnosti čl. 325 odst. 1 SFEU, ale nikoli čl. 325 odst. 2 SFEU [oddíl b)]. Zatřetí povinnost přijmout na ochranu finančních zájmů Unie obdobná opatření, jaká jsou přijímána k ochraně vnitrostátních finančních zájmů, vyplývá nejen z čl. 325 odst. 2 SFEU, ale rovněž ze společného výkladu čl. 325 odst. 1 SFEU a čl. 4 odst. 3 SEU [oddíl c)].</TXT></NP.ECR><?PAGE NO="13"?><GR.SEQ LEVEL="4"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="ITALIC">a)</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="ITALIC">K otázce, zda jsou dotčeny finanční zájmy Unie</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0059"><NO.P>59.</NO.P><TXT>Soudní dvůr již vyjasnil, že pojem <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0058" REF.END="QE0058"/>finanční zájmy Unie<QUOT.END REF.START="QS0058" CODE="201C" ID="QE0058"/> má široký dosah. Zahrnuje příjmy a výdaje rozpočtu Unie a jiných institucí a subjektů zřízených Smlouvami<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0026"><P>Rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20030710">10. července 2003</DATE>, <NAME.CASE>Komise v. ECB</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑11/00</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2003:395">EU:C:2003:395</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0089">89</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>), <REF.DOC.ECR><NAME.CASE>Komise v. EIB</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑15/00</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2003:396">EU:C:2003:396</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0120">120</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>. Příjmy z uplatňování jednotné sazby na harmonizovaný vyměřovací základ DPH určený podle unijních pravidel spadají mezi vlastní zdroje Evropské unie. Na základě uvedeného východiska Soudní dvůr potvrdil, že existuje přímá spojitost mezi výběrem příjmů z DPH v souladu s použitelným unijním právem a poskytnutím odpovídajících zdrojů z DPH do rozpočtu Evropské unie: <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0059" REF.END="QE0059"/>jakákoli mezera ve výběru příjmů z DPH je potenciálně příčinou snížení zdrojů z DPH<QUOT.END REF.START="QS0059" CODE="201C" ID="QE0059"/><NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0027"><P>Viz rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20111115">15. listopadu 2011</DATE>, <NAME.CASE>Komise v. Německo</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑539/09</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2011:733">EU:C:2011:733</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0072">72</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>); ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20130226">26. února 2013</DATE>, <NAME.CASE>Åkerberg Fransson</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑617/10</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2013:105">EU:C:2013:105</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0026">26</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>); ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20150908">8. září 2015</DATE>, <NAME.CASE>Taricco a další</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑105/14</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2015:555">EU:C:2015:555</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0038">38</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>); ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20160407">7. dubna 2016</DATE>, <NAME.CASE>Degano Trasporti</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑546/14</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2016:206">EU:C:2016:206</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0022">22</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>), a ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20170316">16. března 2017</DATE>, <NAME.CASE>Identi</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑493/15</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2017:219">EU:C:2017:219</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0019">19</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0060"><NO.P>60.</NO.P><TXT>Soudní dvůr tak konstatoval, že s ochranou finančních zájmů Unie podle článku 325 SFEU jsou spojeny nejen daňové sankce a trestní stíhání pro daňový únik, pokud jde o nesprávné informace související s DPH<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0028"><P>Rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20130226">26. února 2013</DATE>, <NAME.CASE>Åkerberg Fransson</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑617/10</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2013:105">EU:C:2013:105</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0027">27</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>, ale obecněji <HT TYPE="ITALIC">řádný výběr</HT> DPH<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0029"><P>V tomto smyslu viz rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20150908">8. září 2015</DATE>, <NAME.CASE>Taricco a další</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑105/14</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2015:555">EU:C:2015:555</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0039">39</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>. Soudní dvůr dále potvrdil, že vnitrostátní opatření týkající se protiprávního jednání v oblasti DPH, jež mají zajistit správný výběr daně, jako jsou ustanovení italského práva týkající se nezaplacení DPH dotčená v projednávané věci, představují provedení článku 325 SFEU pro účely čl. 51 odst. 1 Listiny<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0030"><P>Viz rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20170405">5. dubna 2017</DATE>, <NAME.CASE>Orsi a Baldetti</NAME.CASE> (spojené věci <NO.CASE>C‑217/15 a C‑350/15</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2017:264">EU:C:2017:264</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0016">16</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0061"><NO.P>61.</NO.P><TXT>Protiprávní jednání dotčené v projednávané věci spočívá v <HT TYPE="ITALIC">nezaplacení</HT>. Bylo by tedy možné argumentovat tím, že finanční zájmy Unie nejsou skutečně dotčeny: platba je opožděná, ale bude uhrazena. Společně s povinností zaplatit úrok z dlužné částky by tedy – jakmile bude takový úrok uhrazen – neměly být příjmy Unie v konečném důsledku dotčeny. Takové protiprávní jednání nemůže tedy spadat pod čl. 325 odst. 1 SFEU.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0062"><NO.P>62.</NO.P><TXT>Je třeba zdůraznit, že skutková podstata daného protiprávního jednání nespočívá jen v <HT TYPE="ITALIC">opožděné</HT> platbě, ale šířeji v <HT TYPE="ITALIC">nezaplacení</HT>, ať už z jakéhokoli důvodu. Dlužné finanční prostředky tedy skutečně mohou být uhrazeny později, ale nemusí být také zaplaceny vůbec. Ať je tomu jakkoli, dlužné částky jednoduše nebyly zaplaceny. Z logiky věci platí, že pokud někdo neobdrží určité finanční prostředky, bezpochyby tím mohou být dotčeny jeho finanční zájmy, přinejmenším proto, jak správně poukázala Komise, že skutková podstata je zde naplněna pouze v případě, že je dosaženo určité prahové hodnoty, která není nepodstatná a zanedbatelná.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0063"><NO.P>63.</NO.P><TXT>Tvrzení německé vlády, že <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0060" REF.END="QE0060"/>opožděné zaplacení<QUOT.END REF.START="QS0060" CODE="201C" ID="QE0060"/> DPH nemůže ovlivnit finanční zájmy Unie, jelikož byla DPH správně přiznána, nemůže tedy obstát.</TXT></NP.ECR></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="4"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="ITALIC">b)</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="ITALIC">Použitelnost odstavců 1 a 2 článku 325 SFEU</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0064"><NO.P>64.</NO.P><TXT>Vzhledem k jeho složité legislativní historii<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0031"><P>Článek 209a Smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu (Maastricht) obsahoval pouze stávající odstavce 2 a 3. Amsterodamskou smlouvou byl doplněn do tehdejšího článku 280 Smlouvy o ES nynější odstavec 1, a také odstavec 4 obsahující právní základ pro přijetí opatření Společenství, avšak s tím, že <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0061" REF.END="QE0061"/>použití vnitrostátního trestního práva a organizace soudnictví členských států není těmito opatřeními dotčeno<QUOT.END REF.START="QS0061" CODE="201C" ID="QE0061"/>. Lisabonskou smlouvou bylo uvedené omezení vypuštěno. Pokud jde o vývoj znění tohoto ustanovení v jednotlivých postupných verzích Smlouvy před Lisabonskou smlouvou, viz stanovisko generálního advokáta <REF.DOC.ECR><NAME.CASE>F. Jacobse ve věci Komise v. ECB</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑11/00</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2002:556">EU:C:2002:556</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE> není článek 325 SFEU patrně tím nejpřímočařejším ustanovením Smlouvy.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0065"><NO.P>65.</NO.P><TXT>Klíčovým aspektem, který je široce rozebírán v projednávané věci, je rozdíl ve znění prvního a druhého odstavce článku 325 SFEU. Článek 325 odst. 1 SFEU se vztahuje na <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0062" REF.END="QE0062"/>podvody<QUOT.END REF.START="QS0062" CODE="201C" ID="QE0062"/> i <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0063" REF.END="QE0063"/>jiná protiprávní jednání<QUOT.END REF.START="QS0063" CODE="201C" ID="QE0063"/>. Článek 325 odst. 2 SFEU však zmiňuje pouze <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0064" REF.END="QE0064"/>podvody<QUOT.END REF.START="QS0064" CODE="201C" ID="QE0064"/>.</TXT></NP.ECR><?PAGE NO="14"?><NP.ECR IDENTIFIER="NP0066"><NO.P>66.</NO.P><TXT>Žádný z uvedených pojmů není ve Smlouvách vymezen. Pojem <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0065" REF.END="QE0065"/><HT TYPE="ITALIC">podvody</HT><QUOT.END REF.START="QS0065" CODE="201C" ID="QE0065"/> je třeba vykládat jako autonomní pojem unijního práva, a to ve světle obecného cíle článku 325 SFEU, kterým je zajistit solidní ochranu finančních zájmů Unie<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0032"><P>Pokud jde o široký pojem <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0066" REF.END="QE0066"/>podvody<QUOT.END REF.START="QS0066" CODE="201C" ID="QE0066"/> v článku 325 SFEU, například viz: Waldhoff, C., <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0067" REF.END="QE0067"/>AEUV Art. 325 (ex-Art. 280 EGV) [Bekämpfung von Betrug zum Nachteil der Union]<QUOT.END REF.START="QS0067" CODE="201C" ID="QE0067"/> in Calliess, C. and Ruffert, <HT TYPE="ITALIC">EUV/AEUV Kommentar</HT> (5. vydání, C. H. Beck, Mnichov, 2016, odst. 4; Magiera <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0068" REF.END="QE0068"/>Art. 325 AEUV Betrugsbekämpfung<QUOT.END REF.START="QS0068" CODE="201C" ID="QE0068"/> in Grabitz, E., Hilf, M., Nettesheim, M., <HT TYPE="ITALIC">Das Recht der Europäischen Union</HT> (C. H.Beck, Mnichov, 2016, odst. 15 a následující; Satzger <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0069" REF.END="QE0069"/>AEUV Art. 325 (ex-Art. 280 EGV) [Betrugsbekämpfung]<QUOT.END REF.START="QS0069" CODE="201C" ID="QE0069"/> in Streinz, <HT TYPE="ITALIC">EUV/AEUV</HT> (C. H.Beck, Mnichov, 2012, odst. 6; Spitzer, H. and Stiegel, U., <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0070" REF.END="QE0070"/>AEUV Artikel 325 (ex-Artikel 280 EGV) [Schutz der finanziellen Interessen der Union]<QUOT.END REF.START="QS0070" CODE="201C" ID="QE0070"/> in von der Groeben/Schwarze/Hatje, <HT TYPE="ITALIC">Europäisches Unionsrecht</HT>, Nomos, Baden-Baden, 2015, odst. 12 a následující.</P></NOTE>. Dosah uvedeného pojmu nemusí nutně odpovídat vymezení pojmu <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0071" REF.END="QE0071"/>podvod<QUOT.END REF.START="QS0071" CODE="201C" ID="QE0071"/> ve vnitrostátních trestněprávních předpisech<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0033"><P>Pokud jde o obtíže s vymezením pojmu <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0072" REF.END="QE0072"/>podvody<QUOT.END REF.START="QS0072" CODE="201C" ID="QE0072"/>, například viz <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0073" REF.END="QE0073"/>Incompatibilités entre systèmes juridiques et mesures d’harmonisation: Rapport final du groupe d’experts chargé d’une étude comparative sur la protection des intérêts financiers de la Communauté<QUOT.END REF.START="QS0073" CODE="201C" ID="QE0073"/>, Delmas-Marty, M., <HT TYPE="ITALIC">Seminar on the Legal Protection of the Financial Interests of the Community</HT>, Brussels, November 1993, Oak Tree Press Dublin, 1994. Pokud jde o všeobecný přehled, rovněž viz Study on the legal framework for the protection of EU financial interests by criminal law RS 2011/07 Final Report <DATE ISO="20120504">4 May 2012</DATE> (Studie právního rámce ochrany finančních zájmů Unie trestním právem, RS 2011/07 Závěrečná zpráva ze dne <DATE ISO="20120504">4. května 2012</DATE>).</P></NOTE>. Užitečnou pomůcku v tomto ohledu představuje vymezení pojmu <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0074" REF.END="QE0074"/>podvod<QUOT.END REF.START="QS0074" CODE="201C" ID="QE0074"/> v úmluvě o ochraně finančních zájmů, na nějž poukázal Soudní dvůr v rozsudku Taricco<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0034"><P>Rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20150908">8. září 2015</DATE>, <NAME.CASE>Taricco a další</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑105/14</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2015:555">EU:C:2015:555</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0041">41</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>, neboť se jedná o první vymezení tohoto pojmu v unijním právu. Pojem <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0075" REF.END="QE0075"/>podvody<QUOT.END REF.START="QS0075" CODE="201C" ID="QE0075"/> v článku 325 SFEU však není nutně omezen na odpovídající pojem použitý v úmluvě o ochraně finančních zájmů či v sekundárních právních předpisech<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0035"><P>Například viz vymezení uvedené v návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady o boji vedeném trestněprávní cestou proti podvodům poškozujícím finanční zájmy Unie, COM (2012) 363 final. Původním právním základem návrhu byl čl. 325 odst. 4 SFEU. Tento právní základ byl později v rámci jednání o návrhu změněn na článek 83 odst. 2 SFEU (postoj Rady v prvním čtení, dokument Rady 6182/17 ze dne <DATE ISO="20170405">5. dubna 2017</DATE>).</P></NOTE>. Obecný pojem <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0076" REF.END="QE0076"/>podvody<QUOT.END REF.START="QS0076" CODE="201C" ID="QE0076"/> v článku 325 SFEU může rovněž v konkrétní oblasti DPH zahrnovat úmyslná jednání či opomenutí směřující k získání neoprávněného hospodářského či daňového prospěchu na úkor finančních zájmů Unie<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0036"><P>V tomto smyslu viz rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20070927">27. září 2007</DATE>, <NAME.CASE>Collée</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑146/05</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2007:549">EU:C:2007:549</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0039">39</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>); ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20080508">8. května 2008</DATE>, <NAME.CASE>Ecotrade (spojené věci</NAME.CASE> <NO.CASE>C‑95/07 a C‑96/07</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2008:267">EU:C:2008:267</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0071">71</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>), a ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20140717">17. července 2014</DATE>, <NAME.CASE>Equoland</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑272/13</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2014:2091">EU:C:2014:2091</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0039">39</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0067"><NO.P>67.</NO.P><TXT>Ať je tomu jakkoli, Soudní dvůr potvrdil, že opožděná platba DPH nemůže být sama o sobě postavena na roveň daňovému úniku či podvodu<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0037"><P>V tomto smyslu viz rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20120712">12. července 2012</DATE>, <NAME.CASE>EMS-Bulgaria Transport</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑284/11</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2012:458">EU:C:2012:458</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0074">74</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>), a ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20130620">20. června 2013</DATE>, <NAME.CASE>Rodopi-M 91</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑259/12</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2013:414">EU:C:2013:414</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0042">42</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0068"><NO.P>68.</NO.P><TXT>Pojem <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0077" REF.END="QE0077"/>jiná protiprávní jednání<QUOT.END REF.START="QS0077" CODE="201C" ID="QE0077"/>, na nějž odkazuje čl. 325 odst. 1 SFEU, je nepochybně širší než podvod. Přirozeně bude tento pojem patrně zahrnovat jakékoli protiprávní jednání, které se dotýká finančních zájmů Unie.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0069"><NO.P>69.</NO.P><TXT>Neshledávám důvod, proč by nezaplacení v zákonem stanovené lhůtě, které je v tomto smyslu zjevně protiprávní, nemělo být chápáno jako jiné protiprávní jednání. Jak již bylo vysvětleno v bodech 59 až 63 tohoto stanoviska, jakmile dlužná a nezaplacená částka dosáhne takových prahových hodnot, jaké jsou stanoveny vnitrostátním právem, může skutečně ohrozit finanční zájmy Unie ve smyslu čl. 325 odst. 1 SFEU.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0070"><NO.P>70.</NO.P><TXT>Pojem <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0078" REF.END="QE0078"/>jiná protiprávní jednání<QUOT.END REF.START="QS0078" CODE="201C" ID="QE0078"/> se však nenachází v čl. 325 odst. 2, který pouze stanoví povinnost členských států přijmout stejná opatření k zamezení <HT TYPE="ITALIC">podvodů</HT> ohrožujících finanční zájmy Unie, jaká přijímají k zamezení podvodů ohrožujících jejich vlastní finanční zájmy. Tento rozdíl ve znění uvedených ustanovení lze vykládat dvojím způsobem.</TXT></NP.ECR><?PAGE NO="15"?><NP.ECR IDENTIFIER="NP0071"><NO.P>71.</NO.P><TXT>Jednak lze argumentovat tím, že stejně jako čl. 325 odst. 1 SFEU také čl. 325 odst. 2 SFEU zahrnuje <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0079" REF.END="QE0079"/>podvody<QUOT.END REF.START="QS0079" CODE="201C" ID="QE0079"/> i <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0080" REF.END="QE0080"/>jiná protiprávní jednání<QUOT.END REF.START="QS0080" CODE="201C" ID="QE0080"/>. Tato argumentace vykresluje čl. 325 odst. 1 SFEU jako <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0081" REF.END="QE0081"/>zastřešující<QUOT.END REF.START="QS0081" CODE="201C" ID="QE0081"/> ustanovení, které poskytuje referenční rámec použitelný pro celý článek 325 SFEU, tedy pro všechny jeho odstavce. Zdůrazňuji přitom, že čl. 325 odst. 1 SFEU stanoví obecnou povinnost Unie a členských států bojovat proti podvodům a jiným protiprávním jednáním <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0082" REF.END="QE0082"/>opatřeními přijatými podle tohoto článku<QUOT.END REF.START="QS0082" CODE="201C" ID="QE0082"/>. Poukazuji rovněž na složitou legislativní historii předmětného ustanovení<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0038"><P>Viz výše, poznámka pod čarou 31.</P></NOTE>, jež s ohledem na četné změny uvedeného ustanovení komplikuje jasné dovození vůle normotvůrce.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0072"><NO.P>72.</NO.P><TXT>Dále pak lze stejně věrohodně poukazovat na jasný rozdíl ve znění čl. 325 odst. 1 SFEU a čl. 325 odst. 2 SFEU a dovozovat, že čl. 325 odst. 2 SFEU zahrnuje pouze opatření směřující k boji proti podvodům, <HT TYPE="ITALIC">ale nikoli</HT> proti jiným protiprávním jednáním. Obě uvedená ustanovení předvídají různý dosah povinnosti zajistit účinnost a asimilační povinnosti, které jsou v dotčených ustanoveních stanoveny. Zamýšleli-li tvůrci Smluv dát oběma odstavcům stejný význam, proč je formulovali odlišně? Kdyby měli v úmyslu, aby oba pojmy v čl. 325 odst. 1 SFEU byly vnímány jako <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0083" REF.END="QE0083"/>zastřešující<QUOT.END REF.START="QS0083" CODE="201C" ID="QE0083"/> pojmy pro celý článek, proč nestanovili třetí, společný pojem, který by zahrnoval oba prvně jmenované pojmy (zastřešující legislativní pojem)? Existují rovněž další systémové argumenty: Článek 325 odst. 3 SFEU a čl. 325 odst. 4 SFEU zjevně sledují zmíněné rozlišení a odkazují pouze na podvody. Je tedy obtížné považovat neuvedení pojmu <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0084" REF.END="QE0084"/>jiná protiprávní jednání<QUOT.END REF.START="QS0084" CODE="201C" ID="QE0084"/> v čl. 325 odst. 2 SFEU za pouhou <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0085" REF.END="QE0085"/>chybu v psaní<QUOT.END REF.START="QS0085" CODE="201C" ID="QE0085"/> tvůrců Smluv, samozřejmě ledaže byli duchem nepřítomni a chyby v psaní se dopustili v témže článku třikrát.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0073"><NO.P>73.</NO.P><TXT>Celkově mám za to, že druhý zmiňovaný výklad je věrohodnější. Pro účely projednávané věci nejsem nicméně přesvědčen o tom, že by Soudní dvůr musel ve skutečnosti o této otázce jakkoli rozhodovat. Článek 325 odst. 2 SFEU byl sice předmětem rozsáhlé diskuse, v projednávané věci jde nicméně spíše o zástupný problém. Z praktického hlediska totiž dosah povinnosti podle čl. 325 odst. 1 SFEU představuje, ve spojení se zásadou loajální spolupráce zakotvenou v čl. 4 odst. 3 SEU, v podstatě totožnou povinnost přijmout obdobná opatření na ochranu vnitrostátních a unijních finančních zájmů.</TXT></NP.ECR></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="4"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="ITALIC">c)</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="ITALIC">Článek 325 odst. 1 SFEU ve spojení s čl. 4 odst. 3 SEU</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0074"><NO.P>74.</NO.P><TXT>I kdyby nebyl čl. 325 odst. 2 SFEU považován za použitelný v projednávané věci, platí nicméně i nadále univerzálně použitelná zásada loajální spolupráce zakotvená v čl. 4 odst. 3 SEU. Uvedená zásada, ve spojení s obecnou povinností stanovenou v čl. 325 odst. 1 SFEU, představuje povinnost přijmout opatření proti protiprávní činnosti ohrožující finanční zájmy Unie, a to za podmínek obdobným těm, které platí pro protiprávní činnosti ohrožující vnitrostátní finanční zájmy.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0075"><NO.P>75.</NO.P><TXT>Podstatné překrývání povinností stanovených čl. 325 odst. 2 SFEU a zásady loajální spolupráce podle čl. 4 odst. 3 SEU má své kořeny v genealogii prvně jmenovaného ustanovení. Svým způsobem totiž čl. 325 odst. 2 SFEU představuje kodifikaci judikatury Soudního dvora k zásadě loajální spolupráce v dané oblasti<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0039"><P>Rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="19890921">21. září 1989</DATE>, <NAME.CASE>Komise v. Řecko</NAME.CASE> (<NO.CASE>68/88</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:1989:339">EU:C:1989:339</NO.ECLI>, body <REF.NP.ECR REF="NP0024">24</REF.NP.ECR> a <REF.NP.ECR REF="NP0025">25</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>). K potvrzení uvedeného podstatného překrývání, viz rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="19990708">8. července 1999</DATE>, <NAME.CASE>Nunes a de Matos</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑186/98</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:1999:376">EU:C:1999:376</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0013">13</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>), kde se odkazuje na článek 5 Smlouvy o ES a čl. 209a první pododstavec Smlouvy o ES.</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0076"><NO.P>76.</NO.P><TXT>Skutečnost, že povinnosti podle čl. 4 odst. 3 SEU platí napříč různými oblastmi a prostupují celý právní systém Evropské unie, má ještě jeden důsledek. Povinnost přijmout opatření k boji proti protiprávním jednáním ohrožujícím finanční zájmy Unie za podmínek obdobným těm, které platí s ohledem na vnitrostátní finanční zájmy, neplatí pouze ve spojení s povinnostmi vyplývajícími<?PAGE NO="16"?> z čl. 325 odst. 1 SFEU: platí také ve spojení s konkrétnějšími povinnostmi vyplývajícími ze směrnice o DPH. Vzhledem k tomu, že ustanovení směrnice o DPH jsou nepochybně podrobnějšími ustanoveními ohledně placení a výběru daně, lze provést podrobnější analýzu na základě ustanovení uvedené směrnice. Zmíněnými ustanoveními se budu zabývat v další části tohoto stanoviska.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0077"><NO.P>77.</NO.P><TXT>Nejprve je však třeba uvést jednu závěrečnou poznámku: <HT TYPE="ITALIC">opatření</HT>, která mají být přijata v boji proti podvodům a jiným protiprávním jednáním podle čl. 325 odst. 1 SFEU a čl. 4 odst. 3 SEU, nemusí nutně být trestněprávní povahy. Taková opatření musí být účinná a odrazující. To může <HT TYPE="ITALIC">ultima ratio</HT> samozřejmě zahrnovat i trestní sankce. Než však dojdeme na úroveň trestního práva, může k účinnému boji proti podvodům a jiným protiprávním jednáním postačovat široká škála opatření, ať už správní, občanskoprávní či organizační povahy<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0040"><P>Například viz rozsudek ze dne <DATE ISO="20120329">29. března 2012</DATE>, Pfeifer &amp; Langen (<REF.DOC.ECR><NO.CASE>C‑564/10</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2012:190">EU:C:2012:190</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0052">52</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>), pokud jde o článek 325 SFEU ve spojení s opatřeními směřujícími k výběru úroků při navracení výhod neoprávněně získaných z rozpočtu Evropské unie.</P></NOTE>. Obdobně, opatření, která mají být přijata členskými státy podle článku 325 SFEU, nejsou omezena na opatření spojená s trestnou činností nebo správními nesrovnalostmi, která jsou již upravena odvětvovými právními předpisy Evropské unie<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0041"><P>V tomto smyslu viz rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20101028">28. října 2010</DATE>, <NAME.CASE>SGS Belgium a další</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑367/09</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2010:648">EU:C:2010:648</NO.ECLI>, body <REF.NP.ECR REF="NP0040">40</REF.NP.ECR> a <REF.NP.ECR REF="NP0042">42</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR></GR.SEQ></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="3"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="ITALIC">3.</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="ITALIC">Směrnice o DPH a zásada loajální spolupráce</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0078"><NO.P>78.</NO.P><TXT>Článek 206 směrnice o DPH stanoví povinnost osob povinných k dani zaplatit DPH při podání daňového přiznání podle článku 250 uvedené směrnice. Umožňuje však zároveň členským státům stanovit jiný den pro odvedení daně. Článek 273 směrnice o DPH ponechává členským státům volný prostor k přijetí opatření směřujících k zajištění platby – mohou ukládat další povinnosti, které považují za nezbytné ke správnému výběru DPH a předcházení daňovým únikům.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0079"><NO.P>79.</NO.P><TXT>Nad rámec uvedených ustanovení však směrnice o DPH nestanoví žádná další konkrétní pravidla k zajištění správného výběru. Neupravuje žádná konkrétní opatření či případně sankce, jež mají být uloženy v případě nezaplacení daně ve lhůtě stanovené členskými státy podle článku 206 směrnice o DPH.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0080"><NO.P>80.</NO.P><TXT>Výběr vhodných sankcí proto zůstává na uvážení členských států. Zmíněný prostor pro uvážení není nicméně neomezený: při neexistenci konkrétního ustanovení o sankcích v případě protiprávního jednání vyžaduje čl. 4 odst. 3 SEU, aby členské státy přijaly účinná opatření proti jednání poškozujícímu finanční zájmy Unie<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0042"><P>Například viz rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20101028">28. října 2010</DATE>, <NAME.CASE>SGS Belgium a další</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑367/09</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2010:648">EU:C:2010:648</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0041">41</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>. Taková opatření jsou použitelná na základě procesních i hmotněprávních podmínek obdobných těm, které jsou použitelné na porušení vnitrostátního práva podobné povahy a závažnosti. V každém případě musí být sankce uložené takovými opatřeními účinné, přiměřené a odrazující<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0043"><P>Například viz rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="19890921">21. září 1989</DATE>, <NAME.CASE>Komise v. Řecko</NAME.CASE> (<NO.CASE>68/88</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:1989:339">EU:C:1989:339</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0024">24</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>), a ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20050503">3. května 2005</DATE>, <NAME.CASE>Berlusconi a další</NAME.CASE> (spojené věci <NO.CASE>C‑387/02, C‑391/02 a C‑403/02</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2005:270">EU:C:2005:270</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0065">65</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR> a citovaná judikatura).</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0081"><NO.P>81.</NO.P><TXT>V konkrétní oblasti DPH jsou členské státy povinny bojovat proti daňovým únikům<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0044"><P>Viz rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20140226">26. února 2014</DATE>, <NAME.CASE>Åkerberg Fransson</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑617/10</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2013:105">EU:C:2013:105</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0025">25</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>); ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20150908">8. září 2015</DATE>, <NAME.CASE>Taricco a další</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑105/14</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2015:555">EU:C:2015:555</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0036">36</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>), a ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20151217">17. prosince 2015</DATE>, <NAME.CASE>WebMindLicenses</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑419/14</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2015:832">EU:C:2015:832</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0041">41</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>. Obecněji a podle ustálené judikatury z článku 2, čl. 250 odst. 1 a článku 273 směrnice o DPH, ve spojení s čl. 4 odst. 3 SEU, vyplývá, že členské státy jsou povinny přijmout všechna vhodná legislativní a správní opatření k zajištění toho, aby byla DPH na jejich území vybrána v plné výši<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0045"><P>V tomto smyslu viz rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20160407">7. dubna 2016</DATE>, <NAME.CASE>Degano Trasporti</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑546/14</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2016:206">EU:C:2016:206</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0019">19</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR> a citovaná judikatura).</P></NOTE>. Členské státy jsou povinny ověřovat daňová přiznání osob povinných k dani, jejich účetní výkazy a jiné relevantní dokumenty a vypočíst a vybrat dlužnou daň<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0046"><P>Například viz rozsudek <REF.DOC.ECR><NAME.CASE>Komise v. Itálie</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑132/06</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2008:412">EU:C:2008:412</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0037">37</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><?PAGE NO="17"?><NP.ECR IDENTIFIER="NP0082"><NO.P>82.</NO.P><TXT>Souhrnem z výše uvedených úvah vyplývá, že povinnosti uložené směrnicí o DPH ve spojení s čl. 4 odst. 3 SEU zjevně jdou nad rámec předcházení daňovým únikům. Jsou obecnější. Přesněji řečeno se týkají správného výběru daní. Vztahují se tedy nejen na pravidla stanovená členskými státy, jež postihují porušení povinností čistě formální povahy, jako jsou nesprávné výkazy, ale také opožděné platby, nejsou-li nad rámec toho, co je nezbytné k dosažení cílů spočívajících ve správném výběru DPH a předcházení daňovým únikům<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0047"><P>V tomto smyslu viz rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20120712">12. července 2012</DATE>, <NAME.CASE>EMS-Bulgaria Transport</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑284/11</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2012:458">EU:C:2012:458</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0069">69</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>), ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20130620">20. června 2013</DATE>, <NAME.CASE>Rodopi-M 91</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑259/12</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2013:414">EU:C:2013:414</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0038">38</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR> a násl.), a ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20140717">17. července 2014</DATE>, <NAME.CASE>Equoland</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑272/13</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2014:2091">EU:C:2014:2091</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0046">46</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0083"><NO.P>83.</NO.P><TXT>Na tomto místě lze zopakovat, že podle mého názoru není skutečností, že se na taková vnitrostátní opatření vztahují výše uvedená pravidla směrnice o DPH ve spojení s čl. 4 odst. 3 SEU, předjímána povaha vnitrostátních opatření. Obdobně, nebo dokonce <HT TYPE="ITALIC">a fortiori</HT>, jako u článku 325 odst. 1 SFEU<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0048"><P>Viz výše, bod 77 tohoto stanoviska.</P></NOTE>, směrnice o DPH nezavazuje nutně členské státy k ukládání sankcí trestněprávní povahy. Volba prostředků opět spadá do uvážení členských států. Unijní právo má zájem na vlastním výsledku: účinných, přiměřených a odrazujících opatřeních, která zajišťují správný výběr a předcházejí daňovým únikům.</TXT></NP.ECR></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="3"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="ITALIC">4.</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="ITALIC">Dílčí závěr</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0084"><NO.P>84.</NO.P><TXT>S ohledem na výše uvedené mám za to, že čl. 4 odst. 3 SEU, čl. 325 odst. 1 SFEU a články 206 a 273 směrnice o DPH jsou ustanoveními použitelnými pro účely projednávané věci.</TXT></NP.ECR></GR.SEQ></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="2"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="ITALIC"><HT TYPE="BOLD">B.</HT></HT></NO.P><TXT><HT TYPE="BOLD"><HT TYPE="ITALIC">Odpověď na předběžné otázky</HT></HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0085"><NO.P>85.</NO.P><TXT>Nyní se budu zabývat konkrétními otázkami položenými předkládajícím soudem ve světle výše určených použitelných ustanovení unijního práva.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0086"><NO.P>86.</NO.P><TXT>Má argumentace bude strukturována takto: zaprvé se budu zabývat první částí třetí otázky položené vnitrostátním soudem, pokud jde o úmluvu o ochraně finančních zájmů (oddíl 1). Zadruhé pak přejdu k první otázce týkající se povinnosti stanovit rovnocenné sankce (oddíl 2). Zatřetí se budu zabývat společně druhou otázkou a druhou částí třetí otázky položené vnitrostátním soudem, která se týká povinnosti přijmout účinné, odrazující a přiměřené sankce za porušení unijního práva (oddíl 3).</TXT></NP.ECR><GR.SEQ LEVEL="3"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="ITALIC">1.</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="ITALIC">K první části třetí otázky: úmluva o ochraně finančních zájmů</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0087"><NO.P>87.</NO.P><TXT>Předkládající soud chce určit, zda pojem <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0086" REF.END="QE0086"/>podvod<QUOT.END REF.START="QS0086" CODE="201C" ID="QE0086"/> v článku 1 úmluvy o ochraně finančních zájmů zahrnuje nezaplacení či částečné nebo opožděné zaplacení DPH. Podstatou jeho otázky tak je, zda článek 2 úmluvy ukládá členským státům postihovat takové jednání odnětím svobody, týká-li se částek přesahujících <FT TYPE="NUMBER">50000</FT> eur.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0088"><NO.P>88.</NO.P><TXT>Odpověď je záporná. Jak jsem vysvětlil výše v bodech 48 až 51 tohoto stanoviska, úmluva o ochraně finančních zájmů není v projednávané věci použitelná. Mám za to, že protiprávní jednání dotčené v projednávané věci nelze podřadit pod pojem <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0087" REF.END="QE0087"/>podvod<QUOT.END REF.START="QS0087" CODE="201C" ID="QE0087"/> podle čl. 1 odst. 1 písm. b) uvedené úmluvy.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0089"><NO.P>89.</NO.P><TXT>Navrhuji proto odpovědět na první část třetí otázky takto: pojem <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0088" REF.END="QE0088"/>podvod<QUOT.END REF.START="QS0088" CODE="201C" ID="QE0088"/> v čl. 1 odst. 1 písm. b) úmluvy o ochraně finančních zájmů se nevztahuje na takové protiprávní jednání, jaké je dotčeno v původním řízení, které spočívá v nezaplacení správně přiznané DPH v zákonem stanovené lhůtě.</TXT></NP.ECR></GR.SEQ><?PAGE NO="18"?><GR.SEQ LEVEL="3"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="ITALIC">2.</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="ITALIC">K první otázce: různé prahové hodnoty a povinnost stanovit rovnocenné sankce</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0090"><NO.P>90.</NO.P><TXT>Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda je článek 10b legislativního nařízení č. 74/2000 (po změně vyplývající z legislativního nařízení č. 158/2015), jež stanoví vyšší prahovou hodnotu pro trestnost nezaplacení DPH (<FT TYPE="NUMBER">250000</FT> eur) než u srážkové daně (<FT TYPE="NUMBER">150000</FT> eur), slučitelný s unijním právem.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0091"><NO.P>91.</NO.P><TXT>Uvedená otázka se týká v zásadě povinnosti stanovit obdobné nebo rovnocenné sankce za porušení unijního práva, jaké jsou upraveny u obdobných porušení vnitrostátního práva. V rámci projednávané věci uvedená povinnost vyplývá z čl. 4 odst. 3 SEU, ve spojení s čl. 325 odst. 1 SFEU a výše uvedenými ustanoveními směrnice o DPH.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0092"><NO.P>92.</NO.P><TXT>Soudní dvůr, dovolávaje se konkrétně zásady loajální spolupráce vyjádřené v čl. 4 odst. 3 SEU, došel k závěru, že členské státy musí zajistit, aby porušení unijního práva byla postihována za procesních a hmotněprávních podmínek, jež jsou <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0089" REF.END="QE0089"/>obdobné těm, které jsou použitelné na porušení vnitrostátního práva podobné povahy a závažnosti […]<QUOT.END REF.START="QS0089" CODE="201C" ID="QE0089"/>. Vnitrostátní orgány musí navíc postupovat ve vztahu k porušením unijního práva <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0090" REF.END="QE0090"/>se stejnou péčí, jakou vynakládají při provádění odpovídajících vnitrostátních právních předpisů<QUOT.END REF.START="QS0090" CODE="201C" ID="QE0090"/><NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0049"><P>Viz rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="19890921">21. září 1989</DATE>, <NAME.CASE>Komise v. Řecko</NAME.CASE> (<NO.CASE>68/88</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:1989:339">EU:C:1989:339</NO.ECLI>, body <REF.NP.ECR REF="NP0024">24</REF.NP.ECR> a <REF.NP.ECR REF="NP0025">25</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>), a ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="19990708">8. července 1999</DATE>, <NAME.CASE>Nunes a de Matos</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑186/98</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:1999:376">EU:C:1999:376</NO.ECLI>, body <REF.NP.ECR REF="NP0010">10</REF.NP.ECR> a <REF.NP.ECR REF="NP0011">11</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><GR.SEQ LEVEL="4"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="ITALIC">a)</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="ITALIC">Co je <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0091" REF.END="QE0091"/>obdobný<QUOT.END REF.START="QS0091" CODE="201C" ID="QE0091"/> vnitrostátní režim?</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0093"><NO.P>93.</NO.P><TXT>Problém v projednávané věci spočívá ve stanovení referenčního rámce, v němž bude povinnost stanovit obdobné sankce posuzována. Co mohou představovat porušení vnitrostátního práva <HT TYPE="ITALIC">podobné</HT> povahy a závažnosti? Jaký jiný vnitrostátní legislativní rámec může sloužit jako referenční bod v projednávané věci?</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0094"><NO.P>94.</NO.P><TXT>Z vyjádření předložených Soudnímu dvoru vyplývá, že různé prahové hodnoty zavedené legislativním nařízením č. 158/2015 nejsou porušením povinnosti stanovit obdobné či rovnocenné sankce. Důvody k uvedenému závěru se však liší.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0095"><NO.P>95.</NO.P><TXT>Italská vláda tvrdí, že obě dotčená protiprávní jednání nejsou vůbec srovnatelná. Komise má za to, že různé prahové hodnoty zavedené v článcích 10a a 10b legislativního nařízení č. 74/2000 jsou srovnatelné, ale rozdíl mezi nimi je odůvodnitelný. Rakouská vláda předkládá neotřelejší argument, podle něhož oblast DPH nemůže z povahy věci způsobovat žádné problémy, pokud jde o povinnost stanovit rovnocenné sankce. DPH představuje příjmy pro členské státy i pro Unii. Finanční zájmy Unie ve formě příjmů z DPH jsou tedy vždy chráněny přesně stejným způsobem jako vnitrostátní finanční zájmy.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0096"><NO.P>96.</NO.P><TXT>V projednávané věci se posouzení obdobných sankcí v zásadě zúží na určení, zda lze systém DPH srovnávat s přímým zdaněním pro účely posouzení povinnosti stanovit obdobné sankce.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0097"><NO.P>97.</NO.P><TXT>V tomto ohledu si lze představit dva přístupy.</TXT></NP.ECR><?PAGE NO="19"?><NP.ECR IDENTIFIER="NP0098"><NO.P>98.</NO.P><TXT>Zaprvé na základě <HT TYPE="ITALIC">užšího</HT> přístupu, který odpovídá přístupu navrhovanému rakouskou vládou, by režim DPH mohl být považován za zcela samostatnou oblast<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0050"><P>Pokud jde o obdobný přístup, rovněž viz Delmas—Marty, M., <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0092" REF.END="QE0092"/>Incompatibilités entre systèmes juridiques et mesures d’harmonisation<QUOT.END REF.START="QS0092" CODE="201C" ID="QE0092"/> op.cit, s. 97; Waldhoff, C., <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0093" REF.END="QE0093"/>AEUV Art. 325 (ex-Art. 280 EGV) [Bekämpfung von Betrug zum Nachteil der Union]<QUOT.END REF.START="QS0093" CODE="201C" ID="QE0093"/> in Calliess, C. and Ruffert, <HT TYPE="ITALIC">EUV/AEUV Kommentar</HT> (5. vydání, C. H. Beck, Mnichov, 2016, odst. 10; Spitzer, H. and Stiegel, U., <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0094" REF.END="QE0094"/>AEUV Artikel 325 (ex-Artikel 280 EGV) [Schutz der finanziellen Interessen der Union]<QUOT.END REF.START="QS0094" CODE="201C" ID="QE0094"/> in von der Groeben/Schwarze/Hatje, <HT TYPE="ITALIC">Europäisches Unionsrecht</HT>, Nomos, Baden-Baden, 2015, odst. 44.</P></NOTE>. Jeho jedinečné a zvláštní charakteristiky a fungování by znemožňovaly srovnání s jakýmkoli jiným systémem zdanění či zdrojem příjmů. Vzhledem k tomu, že je DPH vnitrostátním zdrojem příjmů a <HT TYPE="ITALIC">zároveň</HT> zdrojem příjmů pro Evropskou unii, povinnost stanovit obdobné sankce by byla vždy splněna <HT TYPE="ITALIC">per se</HT>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0099"><NO.P>99.</NO.P><TXT>Rozumím tomu, proč by takový přístup mohl být považován za vhodný u specifičtějších a konkrétnějších otázek, kde může v rámci systému a výběru DPH existovat více rozdílů než podobností. Za současného stavu právní úpravy by však byl problematický a nelogický. Zbavoval by totiž jakéhokoli obsahu klíčový požadavek na přijetí obdobných či podobných opatření – tedy <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0095" REF.END="QE0095"/>asimilační<QUOT.END REF.START="QS0095" CODE="201C" ID="QE0095"/> povinnost. Asimilaci (rovnocennost) by nebylo nadále možné zkoumat. Příslušná kritéria by ve skutečnosti představovala definici kruhem, neboť by byla zkoumána vůči sobě samým<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0051"><P>Ledaže by posouzení asimilace (nebo rovnocennosti) nebylo jednoho dne již nadále prováděno <HT TYPE="ITALIC">interně</HT> (v rámci členského státu), nýbrž <HT TYPE="ITALIC">externě</HT> (srovnáním přístupů v členských státech). <HT TYPE="ITALIC">Pragmaticky</HT> může být taková změna práva jednoho dne skutečně nezbytná, bude-li harmonizováno čím dál více vnitrostátních právních režimů a zaniknou tak postupně jakákoli reálná vnitrostátní srovnávací kritéria. <HT TYPE="ITALIC">Systematicky</HT> by takový způsob posouzení vhodnosti postupů či prostředků nápravy mohl snad lépe odpovídat myšlence podobnosti, která musí být součástí vnitrostátního vymáhání unijního práva, namísto kritéria, které ve skutečnosti dále podtrhuje možné rozdíly.</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0100"><NO.P>100.</NO.P><TXT>Druhý, <HT TYPE="ITALIC">širší</HT> přístup ke srovnatelnosti posunuje referenční rámec na vyšší úroveň abstrakce a zároveň hledá co možná nejbližší analogii daného porušení unijního práva ve vnitrostátním právním systému. Čím abstraktnější a panoramatičtější bude náhled na danou problematiku, tím zřejmější bude, že žádná daň netvoří zcela samostatnou oblast; každá daň je součástí většího (zdanitelného) celku.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0101"><NO.P>101.</NO.P><TXT>Mám za to, že <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0096" REF.END="QE0096"/>asimilační povinnost<QUOT.END REF.START="QS0096" CODE="201C" ID="QE0096"/> vyžaduje právě takový širší přístup k otázce srovnatelnosti pro účely určení relevantních porušení vnitrostátního práva, jež jsou podobné povahy a závažnosti, zejména v oblasti ochrany finančních zájmů Unie. Relevantním východiskem je zde z povahy věci strukturální, systémové srovnání. Požadavek na úplnou totožnost by velmi znesnadňoval nalezení rovnocenných zdrojů příjmů či výdajů v členských státech. Porušení týkající se DPH by vzhledem ke zvláštnostem systému výběru této daně nemohla nikdy být považována za obdobná porušením právních povinností u jakékoli jiné daně.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0102"><NO.P>102.</NO.P><TXT>Naproti tomu v jednotlivých případech týkajících se použití zásady zákazu diskriminace či zásady rovnocennosti na samostatná procesní pravidla či prostředky je záběr z povahy věci mnohem konkrétnější a mnohem užší. Pokud tak tomu je, pak konkrétní rozdíly mezi přímým a nepřímým zdaněním mohou při této míře abstrakce znemožňovat srovnání jednotlivých situací<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0052"><P>Mám za to, že právě v takovém konkrétním kontextu italský ústavní soud uvedl, že články 10a a 10b legislativního nařízení dotčeného v projednávané věci nejsou srovnatelné. Viz nález italského ústavního soudu ze dne <DATE ISO="20150512">12. května 2015</DATE>, 100/2015 (IT:COST:2015:100). Šířeji pojato, přímé a nepřímé zdanění považuje ve své judikatuře za navzájem nesrovnatelné i Soudní dvůr, avšak opět v jiné souvislosti (rovněž v oblasti DPH, ale v případě souvisejícím s právem poplatníka na vrácení daně, nikoli s ohledem na ukládání sankcí členskými státy). Viz rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20070315">15. března 2007</DATE>, <NAME.CASE>Reemtsma Cigarettenfabriken</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑35/05</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2007:167">EU:C:2007:167</NO.ECLI>, body <REF.NP.ECR REF="NP0044">44</REF.NP.ECR> a <REF.NP.ECR REF="NP0045">45</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0103"><NO.P>103.</NO.P><TXT>V každém případě již Soudní dvůr takový širší přístup použil v rozsudku Taricco. Když poskytoval vnitrostátnímu soudu vodítko pro účely posouzení rovnocennosti režimů promlčení ve věcech týkajících se úniků v oblasti DPH, poukázal Soudní dvůr na promlčecí lhůty u spotřební daně z tabákových výrobků<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0053"><P>Rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20150908">8. září 2015</DATE>, <NAME.CASE>Taricco a další</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑105/14</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2015:555">EU:C:2015:555</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0048">48</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>). Obdobně Soudní dvůr uvedl ve svém rozsudku ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20120329">29. března 2012</DATE>, <NAME.CASE>Pfeifer &amp; Langen</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑564/10</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2012:190">EU:C:2012:190</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0052">52</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>), že členské státy jsou na základě článku 325 SFEU povinny při neexistenci zvláštní unijní úpravy a <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0097" REF.END="QE0097"/>v případě, že jejich vnitrostátní právo stanoví výběr úroků v rámci vymáhání stejného typu výhod neoprávněně získaných z jejich vnitrostátních rozpočtů, povinny vybírat obdobně úroky při navracení výhod neoprávněně získaných z unijního rozpočtu<QUOT.END REF.START="QS0097" CODE="201C" ID="QE0097"/>.</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><?PAGE NO="20"?><NP.ECR IDENTIFIER="NP0104"><NO.P>104.</NO.P><TXT>Nejobdobnější skutkové podstatě spočívající v nezaplacení DPH stanovené v článku 10b legislativního nařízení č. 74/2000 je v projednávané věci protiprávní jednání související s platbou srážkové daně zástupcem poplatníka podle článku 10a téhož nařízení. Obě protiprávní jednání mají řadu obdobných rysů: jejich obecným cílem je zajistit výběr. Obě protiprávní jednání zahrnují nezaplacení daně v zákonem stanovené lhůtě. Systémová paralela mezi oběma ustanoveními vyplývá ze samotné italské právní úpravy, kde jsou obě protiprávní jednání upravena stejným legislativním aktem, a to v paralelních, navzájem úzce spojených ustanoveních.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0105"><NO.P>105.</NO.P><TXT>Neshledávám proto žádný konkrétní logický problém v konstatování, že článek 10a je <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0098" REF.END="QE0098"/>obdobný<QUOT.END REF.START="QS0098" CODE="201C" ID="QE0098"/> článku 10b legislativního nařízení č. 74/2000. Obě protiprávní jednání jsou srovnatelná. Další otázkou pak je, zda jsou různé prahové hodnoty uvedené v obou ustanoveních odůvodnitelné.</TXT></NP.ECR></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="4"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="ITALIC">b)</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="ITALIC">Je rozlišení odůvodněné?</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0106"><NO.P>106.</NO.P><TXT>Italská vláda se pokusila přednést důvody, jež zákonodárce vedly ke stanovení různých prahových hodnot u nezaplacení DPH a nezaplacení srážkové daně.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0107"><NO.P>107.</NO.P><TXT>Nejprve na jednání italská vláda vyjasnila, že v případě nezaplacení přímých daní osoby povinné k dani nepodléhají trestním sankcím. Protiprávní jednání upravené v článku 10a se totiž netýká poplatníka, nýbrž osoby povinné odvést srážkovou daň namísto něj.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0108"><NO.P>108.</NO.P><TXT>Zadruhé kromě obecných strukturálních rozdílů vyplývajících z přímé a nepřímé povahy zdanění, italská vláda uvedla také konkrétní důvody pro zmíněné rozlišení. Ty souvisejí s větší závažností a většími obtížemi při zjišťování a výběru.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0109"><NO.P>109.</NO.P><TXT>Na jedné straně, pokud jde o nezaplacení srážkové daně vyplývající z osvědčení vydaného poplatníkovi, jemuž je daň srážena, italská vláda uvádí, že článek 10a se týká nejen nezaplacení, ale rovněž vydání nesprávného dokladu. V tomto případě je tak ztíženo odhalování opomenutí a také výběr daně, neboť zastoupené osobě je vydáno osvědčení, které ji osvobozuje od povinnosti odvést daň daňové správě.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0110"><NO.P>110.</NO.P><TXT>Na druhé straně, co se týče nezaplacení srážkové daně vyplývající z ročního daňového přiznání podaného příslušným zástupcem poplatníka, italská vláda uvádí, že vyšší míra závažnosti zde vyplývá z následků, které může nezaplacení mít pro zastupované poplatníky, kterým hrozí, že budou muset částku dlužnou na dani zaplatit dvakrát.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0111"><NO.P>111.</NO.P><TXT>S ohledem na oba zmíněné důvody, obtíže spojené s odhalováním protiprávního jednání<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0054"><P>Pokud jde o relevantnost obtíží při odhalování protiprávního jednání, viz rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="19880225">25. února 1988</DATE>, <NAME.CASE>Drexi</NAME.CASE> (<NO.CASE>299/86</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:1988:103">EU:C:1988:103</NO.ECLI>, body <REF.NP.ECR REF="NP0022">22</REF.NP.ECR> a <REF.NP.ECR REF="NP0023">23</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE> a také různé chráněné zájmy považoval údajně vnitrostátní zákonodárce za odůvodněné stanovit dotčené různé prahové hodnoty.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0112"><NO.P>112.</NO.P><TXT>Některé z argumentů předložených italskou vládou mohou přirozeně vypadat přesvědčivěji než některé jiné. Stejně tak nemusí ani nadále být zřejmé, k čemu přesně došlo v roce 2015, že bylo najednou nutné rozlišit prahové hodnoty u obou protiprávních jednání, a co neexistovalo dříve, kdy byla obě tato jednání upravena stejným způsobem.</TXT></NP.ECR><?PAGE NO="21"?><NP.ECR IDENTIFIER="NP0113"><NO.P>113.</NO.P><TXT>Mám však za to, že právě takové otázky, jako je tato, spadají do oblasti, ve které jsou členské státy oprávněny činit vlastní legislativní rozhodnutí. Mám za to, že italská vláda uvedla věrohodné důvody, proč se rozhodla takové rozlišení zavést. Prokázala dále, že v tomto ohledu proběhl na vnitrostátní úrovni rozhodovací proces. Má-li mít v této oblasti nějaký význam prostor pro uvážení a institucionální autonomie, není úlohou Soudního dvora, aby zpochybňoval takové vnitrostátní legislativní volby, jež jsou dále součástí širší a složitější legislativní struktury daňové právní úpravy členských států.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0114"><NO.P>114.</NO.P><TXT>Mám tedy za to, že čl. 4 odst. 3 SEU, ve spojení s čl. 325 odst. 1 SFEU a směrnicí o DPH, nebrání existenci vnitrostátních ustanovení, kterými se pro účely určení trestnosti jednání spočívajícího v nezaplacení daně v zákonem stanovené lhůtě stanoví peněžní prahová hodnota, jež je vyšší pro DPH, než je hodnota stanovená pro srážkovou daň.</TXT></NP.ECR></GR.SEQ></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="3"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="ITALIC">3.</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="ITALIC">Ke druhé otázce a druhé části třetí otázky: zánik trestní odpovědnosti a účinné a odrazující sankce</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0115"><NO.P>115.</NO.P><TXT>Vnitrostátní soud dále vyjádřil pochybnosti o možném dopadu obou změn vyplývajících z legislativního nařízení č. 158/2015 na účinnost a odrazující povahu trestních sankcí upravených v legislativním nařízení č. 74/2000.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0116"><NO.P>116.</NO.P><TXT>Zaprvé podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 4 odst. 3 SEU, ve spojení s čl. 325 odst. 1 SFEU a směrnicí o DPH, brání existenci vnitrostátního ustanovení, podle něhož dochází k zániku trestní odpovědnosti osob odpovědných za daňové záležitosti v případě, že subjekt, který zastupují, zaplatí dlužnou částku DPH společně s úroky a správními sankcemi spojenými s opožděnou platbou, před zahájením hlavního líčení v prvním stupni. Vnitrostátní soud zdůrazňuje, že italský systém neukládá uvedeným osobám žádnou jinou sankci, a to ani správní povahy.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0117"><NO.P>117.</NO.P><TXT>Zadruhé v druhé části třetí otázky se předkládající soud táže, zda je nutné čl. 325 odst. 1 SFEU vykládat v tom smyslu, že brání vnitrostátním právním předpisům, které zbavují trestní a správní odpovědnosti osoby odpovědné za daňové záležitosti za nezaplacení, částečné nebo opožděné zaplacení DPH ve vztahu k částkám, které jsou třikrát až pětkrát vyšší, než je minimální prahová hodnota ve výši <FT TYPE="NUMBER">50000</FT> eur stanovená úmluvou o ochraně finančních zájmů.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0118"><NO.P>118.</NO.P><TXT>Obě otázky se týkají povinnosti členských států přijmout účinné a odrazující sankce. Oběma se budu postupně zabývat v tomto oddíle.</TXT></NP.ECR><GR.SEQ LEVEL="4"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="ITALIC">a)</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="ITALIC">Nový důvod zániku trestní odpovědnosti</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0119"><NO.P>119.</NO.P><TXT>Komise má za to, že druhou otázku, týkající se nového důvodu zániku trestní odpovědnosti stanoveného legislativním nařízením č. 158/2015 (nový čl. 13 odst. 1 legislativního nařízení č. 74/2000), je třeba prohlásit za nepřípustnou. Tvrdí, že jelikož v projednávané věci nebylo dosaženo prahové hodnoty protiprávního jednání týkajícího se DPH (<FT TYPE="NUMBER">250000</FT> eur, přičemž dlužná částka činila <FT TYPE="NUMBER">175272</FT> eur), zmíněný důvod nemůže být v projednávané věci použitelný.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0120"><NO.P>120.</NO.P><TXT>S tím souhlasím. Rozhodne-li se totiž Soudní dvůr přijmout odpovědi na první a třetí otázku, které navrhuji v tomto stanovisku, nebude nutné na druhou otázku odpovídat. Abych však poskytl Soudnímu dvoru veškerou pomoc, uvedu stručný nástin odpovědi na tuto konkrétní otázku pro případ, že by Soudní dvůr dospěl k jinému závěru.</TXT></NP.ECR><?PAGE NO="22"?><NP.ECR IDENTIFIER="NP0121"><NO.P>121.</NO.P><TXT>Obecně<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0055"><P>Viz výše body 52 až 84 tohoto stanoviska.</P></NOTE> vyplývá povinnost stanovit účinné, odrazující a přiměřené sankce za účelem ochrany finančních zájmů Unie ze dvou zdrojů unijního práva. Povinnost loajální spolupráce stanovená v čl. 4 odst. 3 SEU zahrnuje požadavek účinně a odrazujícím způsobem řešit porušení povinnosti zaplatit DPH podle článků 206 a 273 směrnice o DPH: existuje obecná povinnost přijmout všechna legislativní a správní opatření k zajištění toho, aby byla DPH vybrána na jejich území v plné výši<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0056"><P>Rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20080717">17. července 2008</DATE>, <NAME.CASE>Komise v. Itálie</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑132/06</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2008:412">EU:C:2008:412</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0037">37</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>); ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20130226">26. února 2013</DATE>, <NAME.CASE>Åkerberg Fransson</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑617/10</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2013:105">EU:C:2013:105</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0025">25</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>), a ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20150908">8. září 2015</DATE>, <NAME.CASE>Taricco a další</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑105/14</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2015:555">EU:C:2015:555</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0036">36</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>. Totéž vyplývá z čl. 325 odst. 1 SFEU, který ukládá členským státům bojovat proti podvodům a jiným protiprávním jednáním ohrožujícím finanční zájmy Evropské unie účinnými a odstrašujícími opatřeními<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0057"><P>Rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20130226">26. února 2013</DATE>, <NAME.CASE>Åkerberg Fransson</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑617/10</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2013:105">EU:C:2013:105</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0026">26</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>), a ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20150908">8. září 2015</DATE>, <NAME.CASE>Taricco a další</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑105/14</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2015:555">EU:C:2015:555</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0037">37</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0122"><NO.P>122.</NO.P><TXT>Mám za to, že předmětný nový důvod zániku trestní odpovědnosti není v rozporu s povinností ukládat účinné a odrazující sankce.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0123"><NO.P>123.</NO.P><TXT>Zaprvé povinnost stanovit přiměřené, účinné a odrazující sankce v oblasti DPH obecně nemusí nutně zahrnovat povinnost ukládat sankce trestní povahy<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0058"><P>Rovněž viz body 77 a 83 tohoto stanoviska.</P></NOTE>. Je pravda, že v některých situacích může být kriminalizace protiprávního jednání s ohledem na jeho závažnost jediným řešením, které zaručí účinnost a odrazující povahu sankce<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0059"><P>Rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20150908">8. září 2015</DATE>, <NAME.CASE>Taricco a další</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑105/14</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2015:555">EU:C:2015:555</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0039">39</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>). Rovněž viz stanovisko generálního advokáta D. Ruiz-Jaraba Colomera ve věci <REF.DOC.ECR><NAME.CASE>Komise v. Rada</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑176/03</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2005:311">EU:C:2005:311</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0043">43</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>. Mimo takové konkrétní a závažné situace však může mít trest formu správní sankce, trestní sankce nebo kombinace obou<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0060"><P>Rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20130226">26. února 2013</DATE>, <NAME.CASE>Åkerberg Fransson</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑617/10</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2013:105">EU:C:2013:105</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0034">34</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>), a ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20150908">8. září 2015</DATE>, <NAME.CASE>Taricco a další</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑105/14</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2015:555">EU:C:2015:555</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0039">39</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0124"><NO.P>124.</NO.P><TXT>V oblasti DPH nelze nezaplacení <HT TYPE="ITALIC">správně</HT> přiznané daně v zákonem stanovené lhůtě považovat za protiprávní jednání takové závažnosti, aby povinnost přijmout účinná a odrazující opatření vždy bez výjimky vyžadovala stanovení trestních sankcí<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0061"><P>Je třeba uvést, že z komparativního hlediska ne všechny členské státy upravují trestní sankce za jednání související s nezaplacením DPH v zákonem stanovené lhůtě. V tomto ohledu patrně existují mezi jednotlivými státy značné rozdíly.</P></NOTE>. Členské státy mohou samozřejmě, s řádným přihlédnutím ke své hospodářské a sociální situaci, přijmout takové sankce v případech, které považují za dostatečně závažné, při současném respektování zásady proporcionality. Nelze však mít za to, že unijní právo vyžaduje kriminalizaci takového jednání.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0125"><NO.P>125.</NO.P><TXT>Zadruhé účinnou a odrazující povahu opatření stanovených v italské právní úpravě k zajištění výběru DPH je třeba posuzovat z širšího, systémového hlediska. Je nutné přitom řádně přihlížet k vzájemným vztahům mezi různými trestními a správními sankcemi, jež jsou použitelné tehdy, když není DPH zaplacena v zákonem stanovené lhůtě<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0062"><P>Lze doplnit, že související otázka týkající se zásady <HT TYPE="ITALIC">ne bis in idem</HT> je předmětem věci Menci, která je v současné době projednávána Soudním dvorem. Vzhledem k důležitosti otázek vyvstávajících z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne <DATE ISO="20161115">15. listopadu 2016</DATE>, A a B v. Norsko (CE:ECHR:2016:1115JUD002413011, velký senát), pokud jde o výklad článku 50 Listiny, byla věc přidělena velkému senátu a znovuotevřena ústní část řízení. Viz usnesení Soudního dvora (velký senát) ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20170125">25. ledna 2017</DATE>, <NAME.CASE>Menci</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑524/15</NO.CASE>, nezveřejněno, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2017:64">EU:C:2017:64</NO.ECLI></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0126"><NO.P>126.</NO.P><TXT>Jak vysvětlila italská vláda, podle čl. 13 odst. 1 legislativního nařízení č. 471/1997 podléhají subjekty povinné odvést daň v každém případě systému správních sankcí, jež mohou dosáhnout až 30 % nezaplacené jistiny, plus úroky. Z legislativní historie dotčené změny vyplývá, že existence správních sankcí, které se i nadále použijí na ty situace, v nichž nebyla dosažena prahová hodnota pro trestní sankce, byla řádně zohledněna při změně prahových hodnot v legislativním nařízení<?PAGE NO="23"?> č. 158/2015<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0063"><P>Viz vysvětlení k článku 8 (kterým se mění článek 10b legislativního nařízení č. 74/2000) v důvodové zprávě k návrhu legislativního nařízení (Schema di Decreto Legislativo concernente la revisione del sistema sanzionatorio) ze dne <DATE ISO="20150626">26. června 2015</DATE>.</P></NOTE>. Stejně tak je nový důvod zániku trestní odpovědnosti spojený se zaplacením dlužné částky volbou zákonodárce, který se rozhodl umožnit osobě povinné k dani vyhnout se trestní odpovědnosti tím, že splní své závazky, včetně zaplacení dlužné daně, úroků a správních sankcí. Také v této situaci považoval zákonodárce správní sankce uložené daňovým poplatníkům za dostatečné<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0064"><P>Tamtéž, pokud jde o vysvětlení k článku 11 (kterým se mění článek 13 legislativního nařízení č. 74/2000).</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0127"><NO.P>127.</NO.P><TXT>Jinými slovy, i v případě, že se odpovědný zástupce právnické osoby, která má daňový dluh, může nakonec vyhnout trestní odpovědnosti, jestliže daná právnická osoba dluh uhradí, tato právnická osoba, jež nese v daném případě primární odpovědnost, bude i nadále povinna platit úrok a správní sankce za opožděnou platbu.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0128"><NO.P>128.</NO.P><TXT>Na tomto místě by mohlo být užitečné udělat krok zpět, neboť je možné, že pro stromy nevidíme les. Co je vlastně cílem kriminalizace opožděné platby částek dlužných do veřejného rozpočtu? Možná na rozdíl od jiných trestných činů, kde již způsobenou škodu nelze napravit a kde je hlavním cílem sankce její preventivní a výchovná funkce, v případě daňových trestných činů je cílem <HT TYPE="ITALIC">také</HT> vynutit platbu v daném konkrétním případě pod pohrůžkou trestní sankce a podpořit tak obecněji budoucí plnění právních povinností. Jinými slovy, kriminalizace není sama o sobě jediným účelem. Dalším účelem sankce bude patrně zachování daňové disciplíny a vymáhání plnění daňových povinností. Na základě této logiky pak skutečnost, že pachatel dostává poslední šanci splnit svou povinnost před zahájením hlavního líčení, nenarušuje účinnost vymáhání povinností: právě naopak<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0065"><P>To je patrně také důvod, proč lze různě formulovaná pravidla ohledně zastavení trestního stíhání pro nezaplacení daní, poplatků či příspěvků na sociální zabezpečení v případě úplného uhrazení dluhu před zahájením hlavního líčení nalézt v celé řadě právních systémů členských států.</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0129"><NO.P>129.</NO.P><TXT>Na základě uvedeného východiska podporuje zánik trestní odpovědnosti z důvodu stanoveného v článku 13 legislativního nařízení č. 74/2000 plnění právních povinností a také účinnost a odrazující povahu sankčního režimu. Účinnost sankcí souvisí s motivací zaplatit daň. Odrazující povaha je zajištěna nutností zaplatit nejen jistinu, ale také vzniklý úrok a příslušné správní sankce.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0130"><NO.P>130.</NO.P><TXT>Lze připomenout, že Soudní dvůr v minulosti shledal režim progresivních sankcí vhodným k posílení platební morálky<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0066"><P>Rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20130620">20. června 2013</DATE>, <NAME.CASE>Rodopi-M 91</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑259/12</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2013:414">EU:C:2013:414</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0040">40</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>. Stejně tak měl za to, že úrok je vhodnou sankcí v případech formálního porušení povinností<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0067"><P>Pokud jde o porušení formálních povinností, viz rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20140717">17. července 2014</DATE>, <NAME.CASE>Equoland</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑272/13</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2014:2091">EU:C:2014:2091</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0046">46</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR> a citovaná judikatura).</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0131"><NO.P>131.</NO.P><TXT>Konečně je třeba mít na paměti, že členské státy musí při ukládání účinných a odrazujících sankcí v rámci unijního práva dodržovat rovněž zásadu proporcionality. Z přípravných prací k legislativnímu nařízení č. 158/2015 vyplývá, že se italský zákonodárce rozhodl stanovit progresivní sazby správních a trestních sankcí. S přihlédnutím k proporcionalitě pak vyhradil trestní sankce pro nezávažnější případy. V této souvislosti lze tak mít rovněž za to, že důvod zániku trestní odpovědnosti dotčený v projednávané věci zasazuje hlediska proporcionality do celkového režimu vymáhání povinností.</TXT></NP.ECR></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="4"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="ITALIC">b)</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="ITALIC">Relevance prahové hodnoty <FT TYPE="NUMBER">50000</FT> eur stanovené v úmluvě o ochraně finančních zájmů</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0132"><NO.P>132.</NO.P><TXT>S ohledem na druhou část třetí otázky položené předkládajícím soudem nemám za to, že by prahová hodnota stanovená úmluvou o ochraně finančních zájmů představovala vhodné východisko pro posouzení účinnosti sankcí mimo rámec vymezený daným nástrojem.</TXT></NP.ECR><?PAGE NO="24"?><NP.ECR IDENTIFIER="NP0133"><NO.P>133.</NO.P><TXT>Zaprvé a především, jak je vysvětleno v bodech 48 až 51 tohoto stanoviska, předmětné protiprávní jednání nespadá do oblasti působnosti úmluvy o ochraně finančních zájmů. Prahová hodnota stanovená úmluvou o ochraně finančních zájmů je relevantní jen pro konkrétní skutkovou podstatu podvodu.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0134"><NO.P>134.</NO.P><TXT>Zadruhé a podpůrně, prahová hodnota <FT TYPE="NUMBER">50000</FT> eur uvedená v článku 2 úmluvy o ochraně finančních zájmů se použije jen jako kritérium pro určení minimální hodnoty, nad kterou se podvod považuje za natolik závažný, aby vedl k uložení <HT TYPE="ITALIC">trestů odnětí svobody, které mohou vést k vydání jinému státu</HT>. Prahová hodnota ve výši <FT TYPE="NUMBER">50000</FT> eur však není použitelná ani jako obecná prahová hodnota trestnosti jako takové.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0135"><NO.P>135.</NO.P><TXT>Nemám tedy za to, že by prahovou hodnotu uvedenou v úmluvě o ochraně finančních zájmů bylo možné použít, byť i jen pro účely širší analogie. V takové věci, jako je projednávaná věc, není vůbec relevantní.</TXT></NP.ECR></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="4"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="ITALIC">c)</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="ITALIC">Dílčí závěr</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0136"><NO.P>136.</NO.P><TXT>Navrhuji tedy, aby Soudní dvůr odpověděl na druhou otázku a na druhou část třetí otázky takto: povinnost stanovit účinné, odrazující a přiměřené sankce k zajištění správného výběru DPH, kterou ukládá čl. 325 odst. 1 SFEU a čl. 4 odst. 3 SEU, ve spojení se směrnicí o DPH, nebrání existenci takových vnitrostátních právních předpisů, jaké jsou dotčeny v projednávané věci, které sice stanoví systém správních sankcí, ale zbavují fyzické osoby odpovědné za daňové záležitosti:</TXT><P><LIST TYPE="NDASH"><ITEM><P>trestní a správní odpovědnosti za nezaplacení správně přiznané DPH v zákonem stanovené lhůtě ve vztahu k částkám, které jsou třikrát až pětkrát vyšší, než je minimální prahová hodnota ve výši <FT TYPE="NUMBER">50000</FT> eur stanovená úmluvou o ochraně finančních zájmů;</P></ITEM><ITEM><P>trestní odpovědnosti, pokud subjekt, který zastupují, zaplatil opožděně dlužnou DPH, a rovněž úroky a správní sankce, před zahájením hlavního líčení v prvním stupni.</P></ITEM></LIST></P></NP.ECR></GR.SEQ></GR.SEQ></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="2"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="ITALIC"><HT TYPE="BOLD">C.</HT></HT></NO.P><TXT><HT TYPE="BOLD"><HT TYPE="ITALIC">Účinky možné neslučitelnosti vnitrostátní právní úpravy s unijním právem</HT></HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0137"><NO.P>137.</NO.P><TXT>V tomto stanovisku navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázky položené předkládajícím soudem v tom smyslu, že relevantní ustanovení unijního práva <HT TYPE="ITALIC">nebrání</HT> změnám vyplývajícím z legislativního nařízení č. 158/2015. Dojde-li Soudní dvůr ke stejnému závěru, nebude nutné se zabývat možnými (časovými) účinky prohlášení neslučitelnosti v projednávané věci.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0138"><NO.P>138.</NO.P><TXT>Pokud by Soudní dvůr rozhodl jinak, bylo by třeba řešit účinky neslučitelnosti vnitrostátního práva s právem unijním. Zejména by bylo nutné se zabývat praktickými dopady, které vyplývají ze zásady přednosti unijního práva, tedy povinností nepoužít vnitrostátní ustanovení odporující unijnímu právu. To by bylo nutné učinit ve světle předmětné věci, kde dotčená vnitrostátní ustanovení představují <HT TYPE="ITALIC">mírnější</HT> trestněprávní ustanovení v probíhajícím trestním řízení.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0139"><NO.P>139.</NO.P><TXT>Abych poskytl Soudnímu dvoru veškerou pomoc, uvedu některé závěrečné úvahy k této otázce, neboť ta byla konkrétně vznesena předkládajícím soudem a projednávána zúčastněnými stranami na ústním jednání.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0140"><NO.P>140.</NO.P><TXT>Vnitrostátní soud má za to, že kdyby byly změny vyplývající z legislativního nařízení č. 158/2015 shledány neslučitelnými s unijním právem, nebylo by následné nepoužití mírnějších pravidel v rozporu se zásadou legality ani v rozporu se zásadou <HT TYPE="ITALIC">lex mitior</HT> zakotvenou v čl. 49 odst. 1 Listiny. Zaprvé nepoužití vnitrostátních ustanovení pozměněných legislativním nařízením č. 158/2015 by vedlo k (opětovnému) použití dřívější verze daných ustanovení, jež byly platné v rozhodné době. Zadruhé, pokud by nová ustanovení byla prohlášena za neslučitelná s unijním právem, nikdy by se ve<?PAGE NO="25"?> skutečnosti nestala součástí italského právního řádu. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí Soudního dvora v řízení o předběžné otázce mají účinky <HT TYPE="ITALIC">ex tunc</HT>, takto vyložené ustanovení by muselo být použito způsobem uvedeným Soudním dvorem i na právní vztahy předcházející rozsudku, které dosud nebyly ukončeny.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0141"><NO.P>141.</NO.P><TXT>Komise a italská vláda uvedenou argumentaci na jednání zpochybnily. Mají patrně za to, že mírnější ustanovení vnitrostátního práva nelze v projednávané věci nepoužít, a to <HT TYPE="ITALIC">i kdyby</HT> taková ustanovení byla shledána neslučitelnými s unijním právem.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0142"><NO.P>142.</NO.P><TXT>Souhlasím s Komisí a italskou vládou. Mám za to, že zásada legality brání možnosti nepoužití mírnějších trestněprávních ustanovení v probíhajícím trestním řízení, a to i kdyby taková mírnější pravidla byla shledána neslučitelnými s unijním právem. Jinými slovy, v takové věci, jako je projednávaná věc, je třeba zásadu přednosti ustanovení unijního práva ukládajících členským státům povinnost stanovit účinné, odrazující a obdobné sankce použít způsobem, který bude slučitelný s jinými rovnocennými pravidly v rámci právního řádu Evropské unie: zásadou <HT TYPE="ITALIC">lex mitior</HT> stanovenou v čl. 49 odst. 1 Listiny, ve spojení s ochranou legitimních očekávání a právní jistoty, a to ve zvláštním kontextu trestního práva.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0143"><NO.P>143.</NO.P><TXT>Je nesporné, že podle zásady přednosti unijního práva mají ustanovení Smluv a přímo použitelná ustanovení sekundárního práva za následek, že pouhým svým vstupem v platnost činí bez dalšího nepoužitelným jakékoli ustanovení vnitrostátního práva, které by s nimi bylo v rozporu<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0068"><P>Například viz rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="19780309">9. března 1978</DATE>, <NAME.CASE>Simmenthal</NAME.CASE> (<NO.CASE>106/77</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:1978:49">EU:C:1978:49</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0017">17</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>), a ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20120614">14. června 2012</DATE>, <NAME.CASE>ANAFE</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑606/10</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2012:348">EU:C:2012:348</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0073">73</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR> a citovaná judikatura).</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0144"><NO.P>144.</NO.P><TXT>Povinnost nepoužít ustanovení, která jsou s unijním právem v rozporu, je patrně nejintenzivnějším důsledkem uvedené zásady. Praktické důsledky přednosti v jednotlivých případech je však třeba vážit a sladit s obecnou zásadou právní jistoty a – konkrétně v oblasti trestního práva – se zásadou legality. Povinnosti členských států zajistit účinné vybírání zdrojů Unie nemohou ostatně být v rozporu s právy stanovenými Listinou<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0069"><P>V tomto smyslu viz rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20120329">29. března 2012</DATE>, <NAME.CASE>Belvedere Costruzioni</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑500/10</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2012:186">EU:C:2012:186</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0023">23</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>, jež rovněž stanoví základní zásady legality, <HT TYPE="ITALIC">lex mitior</HT> a právní jistoty.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0145"><NO.P>145.</NO.P><TXT>V další analýze uvádím, že zásada legality, kterou nelze chápat minimalisticky (oddíl 1), ale šířeji v tom smyslu, že zahrnuje i pravidlo <HT TYPE="ITALIC">lex mitior</HT> společně s potřebou vyšší právní jistoty v trestních věcech (oddíl 2), vyžaduje, že v projednávané věci nelze nepoužít mírnější ustanovení legislativního nařízení č. 158/2015 (oddíl 3). Posledně uvedený závěr platí bez ohledu na to, zda bude případně zjištěna neslučitelnost s primárním unijním právem (čl. 325 odst. 1 SFEU) nebo s ohledem na směrnici o DPH.</TXT></NP.ECR><GR.SEQ LEVEL="3"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="ITALIC">1.</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="ITALIC"><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0099" REF.END="QE0099"/>Jádro<QUOT.END REF.START="QS0099" CODE="201C" ID="QE0099"/> zásady legality: zákaz zpětné účinnosti</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0146"><NO.P>146.</NO.P><TXT>Zásada legality, zakotvená v čl. 49 odst. 1 Listiny, zahrnuje především zákaz zpětné účinnosti. Ten je upraven v prvních dvou větách uvedeného ustanovení<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0070"><P>Také před vstupem Listiny v platnost byla zásada, že trestněprávní ustanovení nemají mít zpětnou účinnost, považována za jednu z obecných právních zásad, jejichž dodržování zajišťuje Soudní dvůr. Například viz rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="19840710">10. července 1984</DATE>, <NAME.CASE>Kirk</NAME.CASE> (<NO.CASE>63/83</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:1984:255">EU:C:1984:255</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0022">22</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>); ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="19901113">13. listopadu 1990</DATE>, <NAME.CASE>Fédesa a další</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑331/88</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:1990:391">EU:C:1990:391</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0042">42</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>); ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20040107">7. ledna 2004</DATE>, <NAME.CASE>X</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑60/02</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2004:10">EU:C:2004:10</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0063">63</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>); ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20040715">15. července 2004</DATE>, <NAME.CASE>Gerekens a Procola</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑459/02</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2004:454">EU:C:2004:454</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0035">35</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>), a ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20100629">29. června 2010</DATE>, <NAME.CASE>E a F</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑550/09</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2010:382">EU:C:2010:382</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0059">59</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>. Ve smyslu čl. 52 odst. 3 Listiny odpovídá článku 7 Evropské úmluvy o lidských právech (EÚLP).</TXT></NP.ECR><?PAGE NO="26"?><NP.ECR IDENTIFIER="NP0147"><NO.P>147.</NO.P><TXT>Za <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0100" REF.END="QE0100"/>jádro<QUOT.END REF.START="QS0100" CODE="201C" ID="QE0100"/> zásady legality, která je nejsilnějším a nejkonkrétnějším vyjádřením zásady právní jistoty<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0071"><P>V tomto smyslu viz rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20080603">3. června 2008</DATE>, <NAME.CASE>Intertanko a další</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑308/06</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2008:312">EU:C:2008:312</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0070">70</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>), a ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20170328">28. března 2017</DATE>, <NAME.CASE>Rosneft</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑72/15</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2017:236">EU:C:2017:236</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0162">162</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>, lze patrně považovat pouze <HT TYPE="ITALIC">hmotněprávní</HT> prvky skutkových podstat trestných činů a trestů. Uvedená zásada vyžaduje, aby právní předpisy jasně stanovily trestné činy a tresty, které se použijí v okamžiku daného postižitelného jednání či opomenutí. Tato podmínka je splněna, pokud se právní subjekty mají možnost z textu příslušného ustanovení, a v případě potřeby z výkladu, který k němu podaly soudy, dozvědět, z jakých jednání a opomenutí jim vzniká trestněprávní odpovědnost<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0072"><P>Například viz rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20070503">3. května 2007</DATE>, <NAME.CASE>Advocaten voor de Wereld</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑303/05</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2007:261">EU:C:2007:261</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0050">50</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>); ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20110331">31. března 2011</DATE>, <NAME.CASE>Aurubis Balgaria</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑546/09</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2011:199">EU:C:2011:199</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0042">42</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>), a ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20170328">28. března 2017</DATE>, <NAME.CASE>Rosneft</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑72/15</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2017:236">EU:C:2017:236</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0162">162</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>. Uvedené požadavky však nebrání postupnému vyjasňování pravidel trestní odpovědnosti prostřednictvím soudních výkladů za podmínky, že takové výklady jsou důvodně předvídatelné<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0073"><P>Viz rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20170328">28. března 2017</DATE>, <NAME.CASE>Rosneft</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑72/15</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2017:236">EU:C:2017:236</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0167">167</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR> a citovaná judikatura).</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0148"><NO.P>148.</NO.P><TXT>V důsledku výše uvedeného, jestliže vnitrostátní právo ve znění použitelném na skutečnosti v původním řízení neobsahovalo výslovná ustanovení stanovící trestní odpovědnost za určité jednání, pak <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0101" REF.END="QE0101"/>zásada zákonnosti trestů, jak je zakotvena v čl. 49 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie, zakazuje takové chování trestně postihovat, a to i v případě, že vnitrostátní pravidlo je v rozporu s unijním právem<QUOT.END REF.START="QS0101" CODE="201C" ID="QE0101"/><NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0074"><P>Například viz rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20040107">7. ledna 2004</DATE>, <NAME.CASE>X</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑60/02</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2004:10">EU:C:2004:10</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0063">63</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>), a ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20120628">28. června 2012</DATE>, <NAME.CASE>Caronna</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑7/11</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2012:396">EU:C:2012:396</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0055">55</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0149"><NO.P>149.</NO.P><TXT><QUOT.START CODE="201E" ID="QS0102" REF.END="QE0102"/>Jádro<QUOT.END REF.START="QS0102" CODE="201C" ID="QE0102"/> zásady legality, jež se odráží v první a druhé větě čl. 49 odst. 1 Listiny, tedy zakazuje zpětné použití nových trestních pravidel, pokud jde o vymezení trestných činů a trestů, jež nebyla platná v době spáchání daného postižitelného jednání. Zde je třeba zdůraznit dva faktory: omezení na <HT TYPE="ITALIC">hmotněprávní</HT> aspekty daného jednání a trestu, se zaměřením na <HT TYPE="ITALIC">jeden konkrétní okamžik</HT> – tedy okamžik, kdy došlo k danému jednání či opomenutí.</TXT></NP.ECR></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="3"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="ITALIC">2.</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="ITALIC">Širší pojetí zásady legality: lex mitior a právní jistota v trestních věcech</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0150"><NO.P>150.</NO.P><TXT>Tím však nejsou záruky stanovené v čl. 49 odst. 1 vyčerpány. Mám za to, že skutečný obsah záruk stanovených v čl. 49 odst. 1 je širší, a to v obou zmíněných rozměrech: hmotněprávním i časovém.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0151"><NO.P>151.</NO.P><TXT>Aniž bychom se pouštěli do jakýchkoli hlubších diskusí o tom, co přesně z <HT TYPE="ITALIC">hmotněprávního hlediska</HT> spadá pod výše uvedené, lze snad jednoduše připomenout, že jednoznačný není zdaleka ani přesný dosah čl. 7 odst. 1 EÚLP. Určitým vývojem prošel v judikatuře zejména pojem <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0103" REF.END="QE0103"/>trest<QUOT.END REF.START="QS0103" CODE="201C" ID="QE0103"/> a jeho dosah. Velký senát Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) nedávno v rozsudku Del Río Prada připomněl, že není zcela jednoznačný rozdíl mezi <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0104" REF.END="QE0104"/>trestem<QUOT.END REF.START="QS0104" CODE="201C" ID="QE0104"/> (tedy <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0105" REF.END="QE0105"/>hmotněprávním aspektem<QUOT.END REF.START="QS0105" CODE="201C" ID="QE0105"/>, který musí spadat pod čl. 7 odst. 1 EÚLP) a opatřením, které se týká výkonu takového trestu (což je spíše <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0106" REF.END="QE0106"/>procesní aspekt<QUOT.END REF.START="QS0106" CODE="201C" ID="QE0106"/>)<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0075"><P>Viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne <DATE ISO="20131021">21. října 2013</DATE>, Del Río Prada v. Španělsko [GC], (CE:ECHR:2013:1021JUD004275009, bod 85 a následující, kde se odkazuje mimo jiné na rozsudek ze dne <DATE ISO="20080212">12. února 2008</DATE>, Kafkaris v. Kypr [GC] CE:ECHR:2008:0212JUD002190604, bod 142).</P></NOTE>. ESLP provedl širší posouzení, mimo jiné na základě povahy a účelu daného opatření, jeho charakteristiky podle vnitrostátního práva a jeho účinků.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0152"><NO.P>152.</NO.P><TXT>Takové posouzení zaměřené na účinky či dopady, jež se netýká tolik podrobností vnitrostátní taxonomie, jež se mohou samozřejmě v různých členských státech lišit, a zabývá se konkrétněji skutečným fungováním daných pravidel, má řadu výhod. Především nejlépe vystihuje, na co by se měla správně účinná ochrana základních práv zaměřovat: na jednotlivce a dopad určitého pravidla na jeho postavení, nikoli na taxonomická označení vyplývající z příslušné vnitrostátní právní úpravy.</TXT></NP.ECR><?PAGE NO="27"?><NP.ECR IDENTIFIER="NP0153"><NO.P>153.</NO.P><TXT>Z tohoto důvodu nemám za to, i když se v čl. 49 odst. 1 třetí větě Listiny hovoří o <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0107" REF.END="QE0107"/>mírnějším trestu<QUOT.END REF.START="QS0107" CODE="201C" ID="QE0107"/>, že by bylo možné uvedené ustanovení vykládat v tom smyslu, že odkazuje pouze a výlučně na přísnost trestu. Je třeba jej vykládat tak, že rovněž zahrnuje přinejmenším všechny součásti skutkové podstaty trestného činu, a to z jednoduchého důvodu: pokud je po spáchání trestného činu přijat nový zákon, kterým se mění vymezení skutkové podstaty takového činu ve prospěch obviněného, znamená to, že jeho jednání nebude nadále vůbec trestněprávně postižitelné. Není-li dané jednání nadále postižitelné, nemůže být uložen ani žádný trest. A <HT TYPE="ITALIC">žádný</HT> trest je rozhodně <HT TYPE="ITALIC">mírnější</HT> trest. Nebylo by jednoduše logické za takových okolností trvat na tom, že nová právní úprava, technicky řečeno, neupravuje přímo <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0108" REF.END="QE0108"/>tresty<QUOT.END REF.START="QS0108" CODE="201C" ID="QE0108"/>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0154"><NO.P>154.</NO.P><TXT>Důležitějším prvkem je v projednávané věci patrně prvek druhý: <HT TYPE="ITALIC">časový</HT> rozměr toho, co je chráněno zásadou legality. V tomto ohledu již ze znění čl. 49 odst. 1 věty třetí Listiny jasně vyplývá, že se uvedená zásada rovněž týká doby <HT TYPE="ITALIC">po</HT> spáchání trestného činu. Zmíněná třetí věta upravuje zpětné použití mírnějšího trestu: <HT TYPE="ITALIC">lex mitior</HT>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0155"><NO.P>155.</NO.P><TXT>Soudní dvůr již uznal, že zásada <HT TYPE="ITALIC">lex mitior</HT> je obecnou zásadou unijního práva vyplývající z ústavních tradic společných členským státům<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0076"><P>Viz rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20050503">3. května 2005</DATE>, <NAME.CASE>Berlusconi a další</NAME.CASE> (spojené věci <NO.CASE>C‑387/02, C‑391/02 a C‑403/02</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2005:270">EU:C:2005:270</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0068">68</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>); ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20070308">8. března 2007</DATE>, <NAME.CASE>Campina</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑45/06</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2007:154">EU:C:2007:154</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0032">32</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>); ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20080311">11. března 2008</DATE>, <NAME.CASE>Jager</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑420/06</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2008:152">EU:C:2008:152</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0059">59</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>), a ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20090604">4. června 2009</DATE>, <NAME.CASE>Mickelsson a Roos</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑142/05</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2009:336">EU:C:2009:336</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0043">43</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>. Tato judikatura, společně s čl. 49 odst. 1 Listiny, měla vliv na vývoj rozhodovací praxe ESLP. ESLP se totiž patrně odchýlil od své vlastní judikatury, podle níž zásada <HT TYPE="ITALIC">lex mitior</HT> nespadá do oblasti působnosti článku 7 EÚLP, a uznal ji za implicitní součást uvedeného ustanovení, a to rovněž pod vlivem širší ochrany podle unijního práva<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0077"><P>Rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne <DATE ISO="20090917">17. září 2009</DATE>, Scoppola v. Itálie (č. 2) (CE:ECHR:2009:0917JUD001024903, body 105 až 109).</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0156"><NO.P>156.</NO.P><TXT><HT TYPE="ITALIC">Lex mitior</HT> ve skutečnosti představuje výjimku ze zákazu zpětného použití trestního práva. Umožňuje zpětnou účinnost <HT TYPE="ITALIC">in bonam partem</HT>. Logicky je tedy zakázána zpětná účinnost <HT TYPE="ITALIC">in malam partem</HT>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0157"><NO.P>157.</NO.P><TXT>Podle nedávné judikatury ESLP ze zásady zpětné účinnosti mírnějších ustanovení trestního práva vyplývá, že <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0109" REF.END="QE0109"/>existují-li rozdíly mezi trestním právem platným v době spáchání trestného činu a pozdější trestněprávní úpravou přijatou před vydáním konečného rozsudku ve věci, je soud povinen použít ustanovení příznivější pro obžalovaného<QUOT.END REF.START="QS0109" CODE="201C" ID="QE0109"/><NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0078"><P>Viz rozsudky velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne <DATE ISO="20090917">17. září 2009</DATE>, Scoppola v. Itálie (č. 2) (CE:ECHR:2009:0917JUD001024903, bod 109), a ze dne <DATE ISO="20140318">18. března 2014</DATE>, Öcalan v. Turecko (č. 2) (CE:ECHR:2014:0318JUD002406903, bod 175). Rovněž viz rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne <DATE ISO="20160112">12. ledna 2016</DATE>, Gouarré Patte v. Andorra (CE:ECHR:2016:0112JUD003342710, bod 28); ze dne <DATE ISO="20160712">12. července 2016</DATE>, Ruban v. Ukrajina, (CE:ECHR:2016:0712JUD000892711, bod 37), a ze dne <DATE ISO="20170124">24. ledna 2017</DATE>, Koprivnikar v. Slovinsko (CE:ECHR:2017:0124JUD006750313, bod 49).</P></NOTE>. Z hlediska ESLP je tato povinnost <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0110" REF.END="QE0110"/>použít z více trestněprávních úprav tu, jejíž ustanovení jsou nejvýhodnější pro obžalovaného, vyjasněním pravidel o posloupnosti trestněprávních úprav, a to v souladu s dalším podstatným aspektem článku 7, kterým je předvídatelnost trestů<QUOT.END REF.START="QS0110" CODE="201C" ID="QE0110"/>. Stejně jako u zákazu zpětného použití se zásada <HT TYPE="ITALIC">lex mitior</HT> použije ve vztahu k ustanovením vymezujícím skutkové podstaty trestných činů a tresty<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0079"><P>Rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne <DATE ISO="20090917">17. září 2009</DATE>, Scoppola v. Itálie (č. 2) (CE:ECHR:2009:0917JUD001024903, bod 108).</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0158"><NO.P>158.</NO.P><TXT>Přesný obsah pravidla <HT TYPE="ITALIC">lex mitior</HT> však není zdaleka ustálen. Uvedená zásada má zvláštní východisko: <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0111" REF.END="QE0111"/>předpokládá postupnou změnu zákonů v čase a spočívá na konstatování, že zákonodárce změnil názor na trestní kvalifikaci skutkového stavu nebo na trest, který se má na trestný čin uplatnit<QUOT.END REF.START="QS0111" CODE="201C" ID="QE0111"/><NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0080"><P>Rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20161006">6. října 2016</DATE>, <NAME.CASE>Paoletti a další</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑218/15</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2016:748">EU:C:2016:748</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0027">27</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>. Tato zvláštnost je důvodem, proč jsou někdy zdůrazňovány odlišnosti mezi důvody pro<?PAGE NO="28"?> zákaz zpětného použití trestního práva a důvody, ze kterých vychází zásada <HT TYPE="ITALIC">lex mitior</HT>. Zásada <HT TYPE="ITALIC">lex mitior</HT> totiž údajně nevyplývá zcela z požadavků na předvídatelnost nebo požadavků právní jistoty. Spočívá pouze na úvahách o spravedlnosti, přičemž odráží stanovisko zákonodárce, pokud jde o protiprávní jednání<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0081"><P>Zejména viz částečně odlišné stanovisko soudce Nicolaou, k němuž se připojili soudci Bratza a Lorenzen, soudkyně Jočienė, a soudci Villiger a Sajó ve věci Scoppola (poznámka pod čarou 77), a rovněž odlišné stanovisko soudce Sajó v rozsudku ESLP ze dne <DATE ISO="20170124">24. ledna 2017</DATE>, Koprivnikar v. Slovinsko (CE:ECHR:2017:0124JUD006750313). Širší pojetí uvedené zásady je však uvedeno v souhlasném stanovisku soudce Pinto de Albuquerque, k němuž se připojil také soudce Vučinić, v rozsudku velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne <DATE ISO="20130718">18. července 2013</DATE>, Maktouf a Damjanović v. Bosna a Hercegovina (CE:ECHR:2013:0718JUD000231208).</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0159"><NO.P>159.</NO.P><TXT>Bez ohledu na to, ze které konkrétní hodnoty pravidlo <HT TYPE="ITALIC">lex mitior</HT> vychází, není těžké porozumět jeho fungování: kromě zjevně účelových právních předpisů, či dokonce zneužití legislativních postupů<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0082"><P>Zásada <HT TYPE="ITALIC">lex mitior</HT> se tak při správném použití nevztahuje, například, na případné zneužití legislativního procesu a přijetí účelových pravidel ve prospěch některých osob. Takové osoby nemohou být v dobré víře a mít tak legitimní očekávání. Naproti tomu, pokud jde o <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0112" REF.END="QE0112"/>běžné<QUOT.END REF.START="QS0112" CODE="201C" ID="QE0112"/> adresáty právních norem, existuje vzájemný vztah mezi použitelností zásady <HT TYPE="ITALIC">lex mitior</HT> a právní jistotou a předvídatelností zákona.</P></NOTE> se v případě pravidla <HT TYPE="ITALIC">lex mitior</HT> jedná z podstaty věci o <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0113" REF.END="QE0113"/>jednosměrnou jízdenku<QUOT.END REF.START="QS0113" CODE="201C" ID="QE0113"/> do mírnější destinace. Po spáchání daného skutku lze tedy použít nová trestněprávní pravidla pouze ve prospěch obžalovaného. V některých dosti nepravděpodobných případech by k tomu mohlo dojít ve prospěch obžalovaného dokonce <HT TYPE="ITALIC">opakovaně</HT>. Tento závěr je slučitelný i se zněním a duchem čl. 49 odst. 1 třetí věty Listiny. Podle mého názoru však s uvedeným ustanovením nelze sladit navrácení k přísnějšímu ustanovení, pokud již jednou bylo pravidlo <HT TYPE="ITALIC">lex mitior</HT> správně použito, či přijetí novějších, přísnějších trestněprávních pravidel a jejich zpětné použití. V takovém případě by se pravidlo <HT TYPE="ITALIC">lex mitior</HT> stalo nestabilním a zvratným pravidlem, které by umožňovalo změny trestního práva v obou směrech po spáchání daného skutku.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0160"><NO.P>160.</NO.P><TXT>Zásady <HT TYPE="ITALIC">lex mitior</HT> a právní jistoty nejsou tedy omezeny na okamžik, kdy došlo k relevantnímu protiprávnímu jednání. Platí po celou dobu trestního řízení<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0083"><P>Znovu je třeba poukázat na to, že ESLP při svém posouzení čl. 7 odst. 1 EÚLP uvedl, že relevantní je znění trestu nejen v době spáchání trestného činu, ale v některých případech i v době uložení a oznámení trestu. Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne <DATE ISO="20131021">21. října 2013</DATE>, Del Río Prada v. Španělsko (CE:ECHR:2013:1021JUD004275009, body 112 a 117), kde soud poukazuje na to, že stěžovatelka nemohla v době svého odsouzení a v době, kdy jí bylo oznámeno rozhodnutí o spojení trestů a uložení trestu na horní hranici trestní sazby, předvídat změny judikatury (které vedly k prodloužení trestu odnětí svobody).</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0161"><NO.P>161.</NO.P><TXT>Je však třeba připomenout, že použití zásady <HT TYPE="ITALIC">lex mitior</HT> je samo o sobě zakotveno v širší zásadě právní jistoty, která vyžaduje, aby právní normy byly jasné a přesné, a dále, aby jejich použití bylo předvídatelné pro jejich adresáty<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0084"><P>Například viz rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20161013">13. října 2016</DATE>, <NAME.CASE>Polkomtel</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑231/15</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2016:769">EU:C:2016:769</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0029">29</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR> a citovaná judikatura).</P></NOTE>. Dotčené osoby tak musí mít možnost přesně se seznámit s rozsahem povinností, které jim uvedená úprava ukládá, a jednoznačně znát svá práva a povinnosti a postupovat podle toho<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0085"><P>Například viz rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20170309">9. března 2017</DATE>, <NAME.CASE>Doux</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑141/15</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2017:188">EU:C:2017:188</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0022">22</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR> a citovaná judikatura), a ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20170328">28. března 2017</DATE>, <NAME.CASE>Rosneft</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑72/15</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2017:236">EU:C:2017:236</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0161">161</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0162"><NO.P>162.</NO.P><TXT>Zásada <HT TYPE="ITALIC">lex mitior</HT> tedy tvoří součást základních právních pravidel upravujících časovou působnost pozdějších trestněprávních ustanovení. Požadavky na předvídatelnost a právní jistotu zahrnují proto i její použití v rámci vnitrostátního i unijního právního systému. Bylo by v rozporu s uvedenými požadavky, které mají zásadní význam z hlediska zásady právní jistoty, pokud by poté, co byla přijata a stala se použitelnou mírnější trestněprávní úprava, nebyla taková úprava použita a byly namísto toho opětovně uplatněny přísnější trestněprávní normy, které byly platné v době spáchání daného skutku.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0163"><NO.P>163.</NO.P><TXT>Úhrnem mám za to, že zásada <HT TYPE="ITALIC">lex mitior</HT>, jež je zaručena v čl. 49 odst. 1 větě třetí Listiny, brání návratu k dřívějším, přísnějším pravidlům, jež se týkají vymezení skutkové podstaty a trestů, pokud pozdější vnitrostátní právní úprava vedla ke vzniku legitimních očekávání v osobní sféře obviněného. Lze mít buď za to, že taková záruka tvoří širší vrstvu zásady legality, nebo ji lze považovat za samostatné právo, které vychází z požadavků právní jistoty a předvídatelnosti trestního práva.</TXT></NP.ECR><?PAGE NO="29"?><NP.ECR IDENTIFIER="NP0164"><NO.P>164.</NO.P><TXT>Východisko je zřejmé: jednotlivci musí mít možnost dovolávat se řádně vyhlášených norem trestního práva<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0086"><P>Na rozdíl od věci ANAFE se projednávaná věc netýká správního pokynu, ale trestního práva. Viz rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20120614">14. června 2012</DATE>, <NAME.CASE>ANAFE</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑606/10</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2012:348">EU:C:2012:348</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0070">70</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR> a následující), kde Soudní dvůr odmítl možnost dovolávat se legitimních očekávání na straně držitelů povolení k opětovnému vstupu na území státu, jež vydaly francouzské správní orgány v rozporu se schengenským kodexem.</P></NOTE> a postupovat odpovídajícím způsobem. Je totiž zcela možné, že osoba, proti které je vedeno trestní stíhání nebo která zastupuje stíhaný subjekt, již mohla na základě mírnějších norem vyhlášených ve vnitrostátním právu učinit některá procesní rozhodnutí či upravit svůj postup s ohledem na další vývoj řízení.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0165"><NO.P>165.</NO.P><TXT>Unijní právo dozajista tvoří součást vnitrostátních právních řádů. Je proto nutné k němu přihlížet při posouzení dodržování norem. Lze tedy poukazovat na to, že <HT TYPE="ITALIC">ignoratia legis europae non excusat</HT>. Jednotlivec, který neplatí daně, nemůže mít <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0114" REF.END="QE0114"/>právo na beztrestnost<QUOT.END REF.START="QS0114" CODE="201C" ID="QE0114"/> zaručenou vnitrostátním právem, které je v rozporu s právem Evropské unie.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0166"><NO.P>166.</NO.P><TXT>V takových věcech, jako je projednávaná věc, se mi taková úvaha zdá velice problematická, a to z více důvodů. Zaměříme-li se pouze na praktické dopady, lze skutečně přiměřeně očekávat, že jednotlivci budou neustále sami vyhodnocovat vyhlášené vnitrostátní právní předpisy, pokud jde o jejich soulad s unijním právem, a na základě takového hodnocení řešit svou trestní odpovědnost? I kdybychom přistoupili na to, že to lze skutečně očekávat v případech, kdy vnitrostátní právní úprava říká <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0115" REF.END="QE0115"/>X<QUOT.END REF.START="QS0115" CODE="201C" ID="QE0115"/> a jasné pravidlo unijního práva říká <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0116" REF.END="QE0116"/>ne-X<QUOT.END REF.START="QS0116" CODE="201C" ID="QE0116"/>, lze totéž předpokládat, i pokud jde o slučitelnost vnitrostátních norem s dosti <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0117" REF.END="QE0117"/>úsporně formulovanými<QUOT.END REF.START="QS0117" CODE="201C" ID="QE0117"/> ustanoveními unijního práva, jako je čl. 325 odst. 1 SFEU, jehož výklad vyžaduje (ve skutečnosti dokonce opakovanou) pozornost velkého senátu Soudního dvora?</TXT></NP.ECR></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="3"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="ITALIC">3.</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="ITALIC">Důsledky zásad lex mitior a právní jistoty v projednávané věci</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0167"><NO.P>167.</NO.P><TXT>Soudní se již zabýval otázkou, zda se zásada retroaktivního použití mírnějšího trestu použije, i když je tento trest v rozporu s jinými pravidly unijního práva, a to ve věci Berlusconi<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0087"><P>Viz rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20050503">3. května 2005</DATE>, <NAME.CASE>Berlusconi a další</NAME.CASE> (spojené věci <NO.CASE>C–387/02, C–391/02 a C‑403/02</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2005:270">EU:C:2005:270</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0070">70</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>. Jelikož se však uvedená věc týkala směrnice, byla odpověď formulována s tím, že ustanovení směrnic se nelze dovolávat za účelem zpřísnění nebo stanovení trestní odpovědnosti jednotlivců<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0088"><P>Například viz rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="19870611">11. června 1987</DATE>, <NAME.CASE>X</NAME.CASE> (<NO.CASE>14/86</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:1987:275">EU:C:1987:275</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0020">20</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>); ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="19871008">8. října 1987</DATE>, <NAME.CASE>Kolpinghuis Nijmegen</NAME.CASE> (<NO.CASE>80/86</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:1987:431">EU:C:1987:431</NO.ECLI> bod <REF.NP.ECR REF="NP0013">13</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>); ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="19960926">26. září 1996</DATE>, <NAME.CASE>Arcaro</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑168/95</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:1996:363">EU:C:1996:363</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0037">37</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>); ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="19961212">12. prosince 1996</DATE>, <NAME.CASE>X (spojené věci</NAME.CASE> <NO.CASE>C‑74/95 a C‑129/95</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:1996:491">EU:C:1996:491</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0024">24</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>); ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20040107">7. ledna 2004</DATE>, <NAME.CASE>X</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑60/02</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2004:10">EU:C:2004:10</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0061">61</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>), a ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20050503">3. května 2005</DATE>, <NAME.CASE>Berlusconi a další</NAME.CASE> (spojené věci <NO.CASE>C‑387/02, C‑391/02 a C‑403/02</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2005:270">EU:C:2005:270</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0074">74</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>), nebo ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20051122">22. listopadu 2005</DATE>, <NAME.CASE>Grøngaard a Bang</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑384/02</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2005:708">EU:C:2005:708</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0030">30</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>). Pokud jde o rámcová rozhodnutí, rovněž viz rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20050616">16. června 2005</DATE>, <NAME.CASE>Pupino</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑105/03</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2005:386">EU:C:2005:386</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0045">45</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>), a ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20161108">8. listopadu 2016</DATE>, <NAME.CASE>Ognyanov</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑554/14</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2016:835">EU:C:2016:835</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0064">64</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0168"><NO.P>168.</NO.P><TXT>V projednávané věci nejsou relevantními ustanoveními unijního práva pouze ustanovení směrnice o DPH, ve spojení s čl. 4 odst. 3 SEU, ale rovněž ustanovení primárního práva, jmenovitě čl. 325 odst. 1 SFEU, který <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0118" REF.END="QE0118"/>členským státům [ukládá] přesnou povinnost dosáhnout výsledku, která není vázána na žádnou podmínku týkající se použití pravidla v nich obsaženého […]<QUOT.END REF.START="QS0118" CODE="201C" ID="QE0118"/><NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0089"><P>Rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20150908">8. září 2015</DATE>, <NAME.CASE>Taricco a další</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑105/14</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2015:555">EU:C:2015:555</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0051">51</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>. Soudní dvůr konstatoval, že ustanovení čl. 325 odst. 1 a 2 SFEU mají tedy <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0119" REF.END="QE0119"/>ve vztazích s vnitrostátním právem členských států za následek, že pouhým vstupem v platnost činí bez dalšího nepoužitelným jakékoli stávající ustanovení vnitrostátního práva, které by s nimi bylo v rozporu<QUOT.END REF.START="QS0119" CODE="201C" ID="QE0119"/><NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0090"><P>Rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20150908">8. září 2015</DATE>, <NAME.CASE>Taricco a další</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑105/14</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2015:555">EU:C:2015:555</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0052">52</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>. Uvedený závěr byl však okamžitě podmíněn takto: v takovém případě musí vnitrostátní soud zajistit, aby byla dodržena základní práva dotčených osob<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0091"><P>Rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20150908">8. září 2015</DATE>, <NAME.CASE>Taricco a další</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑105/14</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2015:555">EU:C:2015:555</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0053">53</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0169"><NO.P>169.</NO.P><TXT>Mám za to, že nutnost respektovat zásady legality – včetně pravidla <HT TYPE="ITALIC">lex mitior</HT> – a právní jistoty brání možnosti nepoužít mírnější ustanovení vnitrostátního trestního práva v původním řízení. V projednávané věci lze k tomuto závěru případně dojít dvěma způsoby.</TXT></NP.ECR><?PAGE NO="30"?><NP.ECR IDENTIFIER="NP0170"><NO.P>170.</NO.P><TXT>Zaprvé změnou právní úpravy, kterou byla posunuta prahová hodnota pro trestný čin nezaplacení přiznané DPH (se současným doplněním nového důvodu zániku trestní odpovědnosti), byla podle mého názoru změněna skutková podstata trestného činu. Stanovení peněžní prahové hodnoty pro vznik trestní odpovědnosti je objektivním aspektem vymezení trestného činu. Lze tedy mít za to, že taková změna spadá do hmotněprávního <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0120" REF.END="QE0120"/>jádra<QUOT.END REF.START="QS0120" CODE="201C" ID="QE0120"/> zásady legality, a to ve spojení se zásadou <HT TYPE="ITALIC">lex mitior</HT>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0171"><NO.P>171.</NO.P><TXT>Zadruhé, i kdyby taková následná změna nespadala do užšího pojetí zásady legality, jelikož jde, striktně řečeno, za okamžik, kdy byl spáchán původní skutek, zcela jistě spadá do širšího pojetí uvedené zásady. Nová vnitrostátní úprava po svém vstupu v platnost aktivovala pravidlo <HT TYPE="ITALIC">lex mitior</HT>, které vedlo ke vzniku legitimního očekávání v osobní sféře obžalovaného v tom smyslu, že na něj bude použito nové, mírnější ustanovení.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0172"><NO.P>172.</NO.P><TXT>Zde je třeba uvést dvě další závěrečné poznámky.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0173"><NO.P>173.</NO.P><TXT>Zaprvé v takové věci, jako je projednávaná věc, není otázka, zda budou vnitrostátní normy případně shledány neslučitelnými se sekundárním nebo primárním právem Evropské unie, v konečném důsledku rozhodující. Výše uvedené odůvodnění a omezení vyplývající z čl. 49 odst. 1 Listiny působí univerzálně, bez ohledu na zdroj povinnosti na úrovni unijního práva.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0174"><NO.P>174.</NO.P><TXT>Je sice pravda, že Soudní dvůr zdůraznil, že <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0121" REF.END="QE0121"/>přímo použitelná pravidla práva Unie, která jsou bezprostředním zdrojem práv a povinností pro všechny, kterých se týkají, ať se jedná o členské státy, nebo o jednotlivce, kteří jsou účastníky právních vztahů, na které se vztahuje právo Unie, musí jednotným způsobem vyvolávat plné účinky ve všech členských státech od svého vstupu v platnost a po celou dobu své platnosti<QUOT.END REF.START="QS0121" CODE="201C" ID="QE0121"/><NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0092"><P>Viz rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20100908">8. září 2010</DATE>, <NAME.CASE>Winner Wetten</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑409/06</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2010:503">EU:C:2010:503</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0054">54</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR> a citovaná judikatura).</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0175"><NO.P>175.</NO.P><TXT>Současně však bylo uznáno, že nemožnost dovolávat se některých ustanovení unijního práva za účelem stanovení a zpřísnění trestní odpovědnosti nemůže být omezena <HT TYPE="ITALIC">per se</HT> jen na směrnice. Obdobné úvahy se uplatnily v souvislosti s ustanoveními nařízení, kterým byly členské státy zmocněny stanovit sankce za porušení ustanovení daného nařízení, a to právě za účelem dodržení zásad právní jistoty a zákazu zpětné účinnosti zakotvených v článku 7 EÚLP<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0093"><P>Viz rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20040107">7. ledna 2004</DATE>, <NAME.CASE>X</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑60/02</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2004:10">EU:C:2004:10</NO.ECLI>, body <REF.NP.ECR REF="NP0062">62</REF.NP.ECR> a <REF.NP.ECR REF="NP0063">63</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0176"><NO.P>176.</NO.P><TXT>Mám za to, že nelze mít bez dalšího za to, že ustanovení Smlouvy, jež ukládají členským státům jasnou a bezpodmínečnou povinnost, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, jako jsou ustanovení čl. 325 odst. 1 a 2 SFEU, automaticky odpovídají, vždy a v každé situaci, požadavku na předvídatelnost vyplývajícímu ze zásad legality a právní jistoty v oblasti trestního práva<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0094"><P>Mohou však existovat i ustanovení Smlouvy, jež jasně vymezují <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0122" REF.END="QE0122"/>protiprávní jednání i povahu a rozsah sankcí<QUOT.END REF.START="QS0122" CODE="201C" ID="QE0122"/>, a splňují tak podmínky čl. 49 odst. 1 Listiny. Viz rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20110329">29. března 2011</DATE>, <NAME.CASE>ThyssenKrupp Nirosta v. Komise</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑352/09 P</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2011:191">EU:C:2011:191</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0082">82</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR> a násl.), kde Soudní dvůr uvedl, že <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0123" REF.END="QE0123"/>v době vzniku skutkových okolností stanovil čl. 65 odst. 1 a 5 [Smlouvy o založení Evropského společenství uhlí a oceli] jasný právní základ pro sankce uložené v projednávaném případě, takže navrhovatelka nemohla nevědět o důsledcích svého jednání<QUOT.END REF.START="QS0123" CODE="201C" ID="QE0123"/>.</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0177"><NO.P>177.</NO.P><TXT>Zásadu legality nelze vykládat v tom smyslu, že zakazuje postupné vyjasňování pravidel trestní odpovědnosti. Může však <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0124" REF.END="QE0124"/>bránit zpětnému použití nového výkladu normy stanovující trestný čin<QUOT.END REF.START="QS0124" CODE="201C" ID="QE0124"/><NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0095"><P>Například viz rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20050628">28. června 2005</DATE>, <NAME.CASE>Dansk Rørindustri a další v. Komise</NAME.CASE> (spojené věci <NO.CASE>C‑189/02 P, C‑202/02 P, C‑205/02 P až C‑208/02 P a C‑213/02 P</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2005:408">EU:C:2005:408</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0217">217</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>), nebo ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20140710">10. července 2014</DATE>, <NAME.CASE>Telefónica a Telefónica de España v. Komise</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑295/12 P</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2014:2062">EU:C:2014:2062</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0147">147</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>. Klíčovým aspektem je zde opět předvídatelnost dotyčného konkrétního pravidla.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0178"><NO.P>178.</NO.P><TXT>Z obecnějšího a systémového hlediska mi není jasné, proč by v takových věcech, jako je projednávaná věc, měla být rozhodujícím faktorem judikatura ohledně jiného přímého účinku ustanovení smluv oproti směrnicím, jež je sama výsledkem historicky podmíněného vývoje judikatury Soudního dvora, a nikoli zásadního rozhodnutí vycházejícího z jasně rozpoznatelných rozdílů ve znění daných zdrojů unijního práva. Měla by historická doktrinální klasifikace, kterou je obtížné vysvětlit<?PAGE NO="31"?> i zapáleným studentům práva Evropské unie, skutečně být rozhodující pro stanovení či nestanovení trestní odpovědnosti v případech nesouvisejících se zvláštními otázkami přímého účinku? Platí to o to více v takové věci, jako je projednávaná věc, kde je obsah obou vrstev povinností (stanovených Smlouvou a směrnicí o DPH) z praktického pohledu relativně obdobný a jejich posouzení se ve skutečnosti provádí společně?</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0179"><NO.P>179.</NO.P><TXT>Zadruhé výchozí otázkou vyvstávající v projednávané věci je otázka časových účinků rozhodnutí Soudního dvora<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0096"><P>Obecněji, k časovým omezením rozhodnutí o předběžných otázkách, viz Düsterhaus, D., <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0125" REF.END="QE0125"/>Eppur Si Muove! The Past, Present and (possible) Future of Temporal Limitations in the Preliminary Ruling Procedure<QUOT.END REF.START="QS0125" CODE="201C" ID="QE0125"/>, <HT TYPE="ITALIC">Yearbook of European Law</HT>, vol. 35, 2016, s. 1 až 38).</P></NOTE>. Jak připomíná vnitrostátní soud ve svém předkládacím rozhodnutí, výchozím pravidlem pro časovou působnost rozhodnutí Soudního dvora je v zásadě pravidlo <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0126" REF.END="QE0126"/>podružné retrospektivity<QUOT.END REF.START="QS0126" CODE="201C" ID="QE0126"/>: Soudní dvůr poskytuje výklad ustanovení unijního práva <HT TYPE="ITALIC">ex tunc</HT>, který je okamžitě použitelný ve všech (někdy dokonce i ukončených<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0097"><P>V tomto smyslu viz rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20040113">13. ledna 2004</DATE>, <NAME.CASE>Kühne &amp; Heitz</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑453/00</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2004:17">EU:C:2004:17</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0028">28</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>), či ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20070718">18. července 2007</DATE>, <NAME.CASE>Lucchini</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑119/05</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2007:434">EU:C:2007:434</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0063">63</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>) věcech týkajících se téhož ustanovení. Uvedený přístup však má svá omezení, jež se v konečném důsledku týkají téhož: předvídatelnosti. Čím dále rozvíjí Soudní dvůr právní úpravu nad rámec konkrétního znění vykládaných ustanovení, tím je patrně složitější zachovávat pravidlo úplného použití takových soudních rozhodnutí <HT TYPE="ITALIC">ex tunc</HT><NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0098"><P>Lze doplnit, že tento problém rozhodně není nový a rozhodně se neomezuje na právní řád Evropské unie. Pokud jde o komparativní přehled, například viz Steiner, E., <HT TYPE="ITALIC">Comparing the Prospective Effect of Judicial Rulings Across Jurisdictions</HT>, Springer, 2015, nebo Popelier, P. et al. (eds), <HT TYPE="ITALIC">The Effects of Judicial Decisions in Time</HT>, Intersentia, Cambridge, 2014.</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0180"><NO.P>180.</NO.P><TXT>Případná neslučitelnost vnitrostátních norem s unijním právem nemá za následek jejich nicotnost<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0099"><P>V tomto smyslu viz rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="19981022">22. října 1998</DATE>, <NAME.CASE>IN. CO. GE.'90 a další</NAME.CASE> (spojené věci <NO.CASE>C‑10/97 až C‑22/97</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:1998:498">EU:C:1998:498</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0021">21</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>), a ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20091119">19. listopadu 2009</DATE>, <NAME.CASE>Filipiak</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑314/08</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2009:719">EU:C:2009:719</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0083">83</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>. To, že vnitrostátní pravidla, jež jsou později shledána neslučitelnými s unijním právem, mohou mít právní účinky, které za určitých okolností mohou vést ke vzniku očekávání, dokládá skutečnost, že Soudní dvůr v některých případech za účelem splnění požadavků zásady právní jistoty stanovil časové omezení účinků svých rozsudků. V této souvislosti lze připomenout konstatování Soudního dvora, že <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0127" REF.END="QE0127"/>výjimečně a z naléhavých důvodů právní jistoty<QUOT.END REF.START="QS0127" CODE="201C" ID="QE0127"/> může (samotný) Soudní dvůr <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0128" REF.END="QE0128"/>přechodně pozastavit vylučovací účinek, který vyvolává pravidlo unijního práva ve vztahu k vnitrostátnímu právu, které je s ním v rozporu<QUOT.END REF.START="QS0128" CODE="201C" ID="QE0128"/><NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0100"><P>Viz rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20160728">28. července 2016</DATE>, <NAME.CASE>Association France Nature Environnement</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑379/15</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2016:603">EU:C:2016:603</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0033">33</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>), kde se odkazuje na rozsudek ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20100908">8. září 2010</DATE>, <NAME.CASE>Winner Wetten</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑409/06</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2010:503">EU:C:2010:503</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0067">67</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE>.</TXT></NP.ECR><NP.ECR IDENTIFIER="NP0181"><NO.P>181.</NO.P><TXT>Současně lze uvést, že závěr, podle něhož na základě unijního práva pravidlo <HT TYPE="ITALIC">lex mitior</HT> a požadavek na existenci právní jistoty v trestních věcech brání nepoužití mírnějších pravidel vnitrostátního práva, by nevyžadoval žádné podstatné přehodnocení dosti restriktivního přístupu k omezení časových účinků rozhodnutí Soudního dvora. Jednalo by se pouze o úzkou výjimku pro jednotlivé probíhající trestní věci, při současném zachování obecných normativních důsledků neslučitelnosti. Závěry Soudního dvora by přirozeně mohly vést k zahájení řízení o nesplnění povinností vyplývajících z unijního práva<NOTE TYPE="FOOTNOTE" NUMBERING="ARAB" NUMBERING.CONTINUED="YES" NOTE.ID="E0101"><P>Například viz rozsudky ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="19890921">21. září 1989</DATE>, <NAME.CASE>Komise v. Řecko</NAME.CASE> (<NO.CASE>68/88</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:1989:339">EU:C:1989:339</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0024">24</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>); ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20011018">18. října 2001</DATE>, <NAME.CASE>Komise v. Irsko</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑354/99</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2001:550">EU:C:2001:550</NO.ECLI> body <REF.NP.ECR REF="NP0046">46</REF.NP.ECR> až <REF.NP.ECR REF="NP0048">48</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>), a ze dne <REF.DOC.ECR><DATE ISO="20080717">17. července 2008</DATE>, <NAME.CASE>Komise v. Itálie</NAME.CASE> (<NO.CASE>C‑132/06</NO.CASE>, <NO.ECLI ECLI="ECLI:EU:C:2008:412">EU:C:2008:412</NO.ECLI>, bod <REF.NP.ECR REF="NP0052">52</REF.NP.ECR></REF.DOC.ECR>).</P></NOTE> a v každém případě by vedly ke vzniku povinnosti upravit odpovídajícím způsobem do budoucna vnitrostátní právní úpravu.</TXT></NP.ECR></GR.SEQ></GR.SEQ></GR.SEQ><GR.SEQ LEVEL="1"><TITLE><TI><NP><NO.P><HT TYPE="BOLD">V.</HT></NO.P><TXT><HT TYPE="BOLD">Závěry</HT></TXT></NP></TI></TITLE><NP.ECR IDENTIFIER="NP0182"><NO.P>182.</NO.P><TXT>S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázky položené Tribunale di Varese (okresní soud, Varese) takto:</TXT><P><LIST TYPE="NDASH"><ITEM><P>Pojem <QUOT.START CODE="201E" ID="QS0129" REF.END="QE0129"/>podvod<QUOT.END REF.START="QS0129" CODE="201C" ID="QE0129"/> v čl. 1 odst. 1 písm. b) Úmluvy o ochraně finančních zájmů Evropských společenství se nevztahuje na takové protiprávní jednání, jaké je dotčeno v původním řízení, které spočívá v nezaplacení správně přiznané DPH v zákonem stanovené lhůtě.</P></ITEM><?PAGE NO="32"?><ITEM><P>Článek 4 odst. 3 SEU, ve spojení s čl. 325 odst. 1 SFEU a směrnicí o DPH, nebrání existenci vnitrostátních ustanovení, kterými se pro účely určení trestnosti jednání spočívajícího v nezaplacení daně v zákonem stanovené lhůtě stanoví peněžní prahová hodnota, jež je vyšší pro daň z přidané hodnoty (DPH), než je hodnota stanovená pro srážkovou daň.</P></ITEM><ITEM><P>Povinnost stanovit účinné, odrazující a přiměřené sankce k zajištění správného výběru DPH, kterou ukládá čl. 325 odst. 1 SFEU a čl. 4 odst. 3 SEU, ve spojení se směrnicí o DPH, nebrání existenci takových vnitrostátních právních předpisů, jaké jsou dotčeny v projednávané věci, které sice stanoví systém správních sankcí, ale zbavují fyzické osoby odpovědné za daňové záležitosti:</P></ITEM><ITEM><P>trestní a správní odpovědnosti za nezaplacení správně přiznané DPH v zákonem stanovené lhůtě ve vztahu k částkám, které jsou třikrát až pětkrát vyšší, než je minimální prahová hodnota ve výši <FT TYPE="NUMBER">50000</FT> eur stanovená úmluvou o ochraně finančních zájmů;</P></ITEM><ITEM><P>trestní odpovědnosti, pokud subjekt, který zastupují, zaplatil opožděně dlužnou DPH, a rovněž úroky a správní sankce, před zahájením hlavního líčení v prvním stupni.</P></ITEM></LIST></P></NP.ECR></GR.SEQ></CONTENTS.CONCLUSION></CONCLUSION>