První předběžná otázka se týká výkladu čl. 3 odst. 3 nařízení Dublin III.

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda skutečnost, že členský stát byl určen příslušným k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu (podotázka a), nebo dokonce uznal svou příslušnost v rámci článku 18 a přijal žadatele zpět (podotázka b), brání tomu, aby tento členský stát následně vrátil žadatele do bezpečné třetí země v souladu s čl. 3 odst. 3 nařízení Dublin III.

Úvodem připomínám, že příslušnost Maďarska ve vztahu k žadateli vyplývá v daném případě z uznání příslušnosti přijetím dotyčného zpět, nicméně tato příslušnost by mohla být určena i v případě absence takového výslovného uznání, a to buď na základě článku 13 uvedeného nařízení vzhledem k tomu, že žadatel překročil maďarskou hranici protiprávně ze Srbska, nebo v souladu s čl. 3 odst. 2 citovaného nařízení vzhledem k tomu, že Maďarsko bylo prvním členským státem, ve kterém byla podána žádost o mezinárodní ochranu.

Po této úvodní poznámce je nutno konstatovat, že odpověď na první část položené otázky vyplývá ze samotného znění čl. 3 odst. 3 nařízení Dublin III. Podle tohoto ustanovení si „[k]aždý členský stát […] ponechává právo na vrácení žadatele do bezpečné třetí země v souladu s pravidly a zárukami stanovenými ve směrnici 2013/32/EU“.

Jak správně zdůraznila německá vláda na jednání, toto ustanovení potvrzuje zásadu zachování práva na vyhoštění, aniž by stanovilo jakékoli omezení v čase. Nic tedy neumožňuje domnívat se, že by právo přistoupit k vyhoštění dotyčného mělo vypršet s určením příslušného členského státu.

Navíc, pokud „každý členský stát“, tedy i stát, který nelze pokládat za příslušný členský stát ve smyslu nařízení Dublin III 7 –V bodech 24 až 26 svého písemného vyjádření Komise podle všeho dokonce inklinuje k výkladu, podle kterého uplatnění čl. 3 odst. 3 členským státem předpokládá, že tento stát uznal svoji příslušnost k posouzení žádosti. Srov. také bod 52 písemného vyjádření žalobce v původním řízení. , je nadán právem „na vrácení žadatele do bezpečné třetí země“, bylo by přinejmenším zvláštní zbavit této možnosti právě členský stát, který je příslušný k posouzení daného případu.

Takovému výkladu čl. 3 odst. 3 nařízení Dublin III nebrání ani čl. 33 odst. 1 směrnice 2013/32. V tomto ohledu je nutno podotknout, že článek 33 směrnice 2013/32 nestanoví omezení rozsahu práv vyplývajících z nařízení Dublin III.

Nanejvýš bychom si mohli položit otázku, zda by členský stát mohl být zbaven možnosti předvídané čl. 3 odst. 3 nařízení Dublin III, pokud – místo aby se na ni odvolal v okamžiku podání původní žádosti o mezinárodní ochranu – by tento členský stát zahájil meritorní posuzování žádosti a na možnost vyhoštění by se odvolal až v pozdější fázi řízení. Někteří autoři se totiž zjevně domnívají, že za takových okolností dochází ke ztrátě možnosti stanovené v článku 3, přičemž argumentují legitimním očekáváním, které vznikne na straně žadatele v případě meritorního posuzování jeho žádosti 8 –Filzwieser, Ch./Sprung, A., Dublin III-Verordnung, Vídeň/Graz 2014, s. 103, K 24. .

V projednávané věci nicméně s ohledem na konkrétní okolnosti případu žalobce v původním řízení nejsou takové úvahy namístě. Předně žadatel sám neprojevil dobrou víru, když opustil Maďarsko před skončením řízení v jeho věci. Jeho jednání není příliš slučitelné s konceptem legitimního očekávání. Navíc, protože předčasný odchod do jiného členského státu je podle článku 28 směrnice 2013/32, se kterým je vnitrostátní zákon v souladu, postaven na roveň zpětvzetí žádosti a maďarské úřady v návaznosti na to žadatelovu věc odložily, jeho druhou žádostí o mezinárodní ochranu, předloženou po návratu do Maďarska, byla zahájena odlišná věc, na jejíž posuzování nemá předchozí řízení žádný vliv.

Z doposud uvedeného vyplývá, že skutečnost, že členský stát byl určen státem „příslušným“ k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu, nemůže bránit tomu, aby tento členský stát následně vrátil žadatele do bezpečné třetí země podle čl. 3 odst. 3 nařízení Dublin III.

Toto konstatování platí v každém případě pro poctivého žadatele, který nikdy neopustil území prvního členského státu, v němž podal svoji žádost.

Situace by se ovšem mohla jevit v jiném světle, pokud žadatel o mezinárodní ochranu, jako žalobce v původním řízení, je po nedovoleném odchodu přijat zpět prvním členským státem podle čl. 18 odst. 1 nařízení Dublin III. Tento členský stát je pak v souladu s čl. 18 odst. 2 uvedeného nařízení povinen dokončit posuzování jeho věci. Právě na tuto situaci míří druhá část první předběžné otázky.

Předkládající soud má zjevně za to, že z článku 18 by mohla vyplývat povinnost pro příslušný členský stát provést meritorní přezkum věci žadatele přijatého zpět. Taková povinnost by bránila odmítnutí žádosti pro nepřípustnost a vyhoštění žadatele bez meritorního posouzení jeho žádosti v souladu s čl. 3 odst. 3 nařízení Dublin III.

Takový výklad článků 3 a 18 nařízení Dublin III však není namístě.

Zaprvé čl. 18 odst. 2 druhý pododstavec uvedeného nařízení se nevyjadřuje k právu vrátit žadatele do třetí země. Toto ustanovení pouze zdůrazňuje zásadu, podle které posuzování žádosti podané v prvním členském státě 9 –Podle tohoto ustanovení dotyčný členský stát může buď pokračovat v posuzování původní žádosti, které bylo přerušeno po odchodu dotyčného, což se podle článku 28 směrnice 2013/32 rovná konkludentnímu zpětvzetí žádosti, nebo mu může dovolit, aby podal novou žádost. musí být „dokončeno“, aniž by ovšem bránilo vrácení dotyčného do třetí země a aniž by vyžadovalo meritorní přezkum jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Naopak se spíše zdá, že lze mít za to, že posouzení nepřípustné žádosti je plně „dokončeno“ ve smyslu článku 18 nařízení Dublin III, jakmile je taková žádost odmítnuta jako nepřípustná, bez meritorního přezkumu.

Zadruhé podmínky, za kterých může být žádost odmítnuta jako nepřípustná, nejsou vymezeny v článku 18 nařízení Dublin III, nýbrž v čl. 33 odst. 2 směrnice 2013/32. Podle tohoto ustanovení písmene c) může být žádost odmítnuta jako nepřípustná, pokud „země, která není členským státem, je podle článku 38 považována za bezpečnou třetí zemi pro žadatele“. Podobně článek 39 uvedené směrnice umožňuje příslušnému členskému státu stanovit, že se posouzení žádosti o mezinárodní ochranu „neprovede zcela“, pokud je zjištěno, že „žadatel [vstoupil] na jeho území protiprávně […] z bezpečné třetí [evropské] země“.

Z toho plyne, že meritorní posouzení žádosti není požadováno v případě, že jsou splněny buď podmínky uvedené v článku 33 směrnice, nebo podmínky uvedené v článku 39 téže směrnice.

Ohledně těchto dvou ustanovení je třeba uvést následující.

Předně otázku, zda příslušný členský stát je povinen přistoupit k úplnému posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, která mu byla podána, není namístě posuzovat ve světle vnitrostátního zákona ani ve světle článku 18 nařízení Dublin III, nýbrž z hlediska směrnice 2013/32.

Dále, co se týče čl. 33 odst. 2 písm. c) směrnice 2013/32, je třeba poznamenat, že toto ustanovení může přicházet do úvahy a umožňovat Maďarsku odmítnout žádost jako nepřípustnou pouze za podmínky, že Srbsko lze považovat za „bezpečnou třetí zemi“ ve smyslu článku 38 téže směrnice. Pro úplnost připomínám, že kvalifikace Srbska jako bezpečné třetí země obsažená ve vnitrostátním zákoně nemůže zprostit soud, kterému byla věc předložena, povinnosti provést vlastní posouzení, aby se „přesvědčil [...], že s osobou žádající o mezinárodní ochranu bude v dotyčné třetí zemi [v daném případě v Srbsku] zacházeno podle [...] zásad“ uvedených v článku 38 směrnice.

Konečně k článku 39 směrnice 2013/32 je třeba uvést, že toto ustanovení upravuje zjednodušený režim pro odmítání žádostí žadatelů přicházejících z evropských bezpečných třetích zemí v případě, že tito žadatelé, podobně jako žalobce v původním řízení, vstoupili na území členského státu protiprávně.

Toto ustanovení však stanoví tři podmínky, které musí být kumulativně splněny pro to, aby Srbsko mohlo spadat do kategorie evropských bezpečných třetí zemí: zaprvé daná země musela bez zeměpisných omezení ratifikovat Ženevskou úmluvu a musí dodržovat její ustanovení, zadruhé daná země musí mít zákonem stanovené azylové řízení a zatřetí daná země musela ratifikovat Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod a musí dodržovat její ustanovení, včetně norem týkajících se účinných opravných prostředků.

Pouze v případě, že jsou tyto kumulativní podmínky splněny, se může Maďarsko opřít o článek 39 směrnice a upustit od provedení úplného posouzení žádosti a dále uvažovat o vrácení žadatele do Srbska podle čl. 3 odst. 3 nařízení Dublin III. Vzhledem k tomu, že článek 2 vládního nařízení neobsahuje v tomto ohledu relevantní informace, bude na soudu, kterému byla věc předložena, aby předem ověřil, zda uvedené tři podmínky jsou v případě Srbska splněny.

Pokud jsou splněny podmínky buď článku 33 nebo článku 39 směrnice 2013/32, nebrání čl. 18 odst. 2 nařízení Dublin III odmítnutí žádosti a vrácení dotyčného do bezpečné třetí země ve smyslu směrnice.

Jakýkoliv jiný výklad výše uvedených ustanovení, a zejména takový, který by povýšil čl. 18 odst. 2 nařízení Dublin III na absolutní zásadu meritorního posouzení žádosti, by jen neodůvodněně privilegoval vyřízení věci žadatele, který uprchl a spadá do působnosti článku 18 nařízení Dublin III, oproti poctivému žadateli, na něhož se článek 18 nevztahuje.

Navíc, pokud by účinkem článku 18 skutečně mělo být garantovat příznivé zacházení žadateli přijatému zpět, toto ustanovení by vybízelo každého žadatele k útěku do jiného členského státu, byť by to bylo jen s cílem vyhnout se odmítnutí jeho žádosti jako nepřípustné a vyhnout se okamžitému vyhoštění.

Na první předběžnou otázku je tedy nutno odpovědět tak, že skutečnost, že členský stát byl určen jako stát „příslušný“ k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu, a to i když uznal svoji příslušnost v rámci článku 18 nařízení Dublin III a i když přijal žadatele zpět, nebrání tomu, aby tento členský stát následně vrátil žadatele do bezpečné třetí země v souladu s čl. 3 odst. 3 nařízení Dublin III, jsou-li splněny podmínky stanovené ve směrnici 2013/32.

Pokud členský stát po přijetí žadatele zpět z jiného členského státu může v zásadě bez omezení využít práva vrátit tohoto žadatele do bezpečné třetí země, předkládající soud se v podstatě ptá, zda s ohledem na čl. 18 odst. 2 nařízení Dublin III a na právo žadatele na účinnou právní ochranu je vrácení žadatele do bezpečné třetí země možné i v případě, že přemisťující členský stát nebyl v průběhu postupu přijímání zpět obeznámen s vnitrostátní právní úpravou použitelnou na vracení žadatelů do bezpečných třetích zemí a s praxí uplatňovanou v tomto ohledu příslušnými orgány.

K této otázce je třeba uvést tři poznámky.

Předně absence informací v dožadujícím členském státě, tedy ve státě, do kterého žadatel uprchl, o následné praxi dožádaného státu, v daném případě Maďarska, nemůže mít vliv na legalitu postupů v dožádaném státě.

Postup přemístění (z dožadujícího státu) a postup týkající se posouzení žádosti (v dožádaném státě) jsou dva odlišné postupy, z nichž každý podléhá svým vlastním pravidlům. Třebaže oba mají zaručit dotyčné osobě účinnou právní ochranu, záruky, které mají svědčit žadateli v případě jeho přemístění, jsou uvedeny v článku 26 a následujících nařízení Dublin III a nezahrnují zvláštní záruky ve vztahu k praxi dožádaného státu.

Dále pak, zatímco čl. 38 odst. 5 směrnice 2013/32 stanoví, že „[č]lenské státy pravidelně informují Komisi o [bezpečných] zemích, na které se […] používá tento pojem“, obdobná povinnost není stanovena ve prospěch členských států 10 –V tomto smyslu viz bod 27 písemného vyjádření Maďarska. .

Konečně čl. 18 odst. 2 druhý pododstavec in fine nařízení Dublin III stanoví, že posouzení žádosti musí být dokončeno v dožádaném státě. Třebaže tato zásada vylučuje existenci jakékoli nevýhody k újmě žadatele, žadatel se zároveň nemůže domáhat příznivějšího postavení, než v jakém se nacházel před útěkem. Konkrétně se žadatel nemůže odvolávat na nedostatečnou informovanost orgánů dožadujícího státu, do kterého odešel v rozporu s právem, aby zmařil použití postupů běžně přijímaných v dožádaném členském státě, který je příslušným státem ve smyslu nařízení Dublin III.

Z výše uvedeného vyplývá, že vrácení žadatele do bezpečné třetí země je možné i v případě, že přemisťující členský stát nebyl v průběhu postupu přijetí zpět informován o vnitrostátní právní úpravě použitelné na vracení žadatelů do bezpečných třetích zemí ani o praxi uplatňované v tomto ohledu příslušnými orgány.

Pokud příslušný členský stát může využít práva vrátit žadatele do bezpečné třetí země po přijetí žadatele zpět, vyvstává otázka, zda čl. 18 odst. 2 nařízení Dublin III může být vykládán tak, že v řízení je nutno pokračovat ve fázi, ve které bylo při posuzování první žádosti o mezinárodní ochranu podané v příslušném členském státě pozastaveno.

V tomto ohledu postačí zdůraznit, že čl. 18 odst. 2 druhý pododstavec nařízení Dublin III nevyžaduje, aby členské státy pokračovaly v posuzování žádosti ve fázi, ve které bylo toto posuzování pozastaveno. Podle toho článku jsou příslušné orgány oprávněny buď pokračovat v posuzování původní žádosti, u níž se má za to, že byla vzata zpět, nebo umožnit žadateli, aby podal novou žádost.

Dále je třeba upozornit, že čl. 28 odst. 2 čtvrtý pododstavec směrnice 2013/32 výslovně stanoví, že „[č]lenské státy mohou rozhodujícímu orgánu povolit, aby pokračoval v posuzování žádosti ve fázi, ve které bylo pozastaveno“, čímž ponechává zcela na jejich uvážení, zda budou pokračovat v posuzování žádosti od dané fáze nebo zda zahájí posuzování od samého počátku.

Na třetí předběžnou otázku je tedy nutno odpovědět tak, že čl. 18 odst. 2 druhý pododstavec nařízení Dublin III nevyžaduje, aby členské státy pokračovaly v posuzování žádosti o mezinárodní ochranu ve fázi, ve které bylo toto posuzování pozastaveno.