Podle článku 111 prvního pododstavce Ústavy „lze kasační opravný prostředek podat proti rozhodnutím Consiglio di Stato […] z důvodů týkajících se pravomoci“.

Legislativním nařízením č. 104 ze dne 2. července 2010 (řádný doplněk ke GURI č. 156 ze dne 7. července 2010) byl zaveden soudní řád správní.

Podle čl. 6 odst. 1 tohoto řádu je „Consiglio di Stato orgánem správního soudnictví rozhodujícím v posledním stupni“. Odstavec 6 tohoto článku dále uvádí, že „[o]pravné prostředky proti rozhodnutím Tribunale amministrativa regionale della Sicilia [(regionální správní soud pro Sicílii)] se podávají ke Consiglio di Giustizia amministrativa per la Regione siciliana v souladu s ustanoveními o zvláštním postavení a příslušnými prováděcími předpisy.“

Článek 42 uvedeného řádu stanoví, že „[ž]alovaní a vedlejší účastníci řízení mohou předkládat prostřednictvím incidenčních žalob návrhy související s návrhy podanými v hlavním řízení“.

Jeho článek 99 stanoví: „1.Zjistí-li senát, který o opravném prostředku rozhoduje, že právní otázka, již má posoudit, vede nebo může vést k nejednotnosti v judikatuře, může usnesením vydaným na návrh účastníků řízení nebo i bez návrhu postoupit věc plénu. Považuje-li to plénum za vhodné, může postoupit akty senátu. 2.Před vydáním rozhodnutí může předseda Consiglio di Stato (Státní rada) postoupit plénu na návrh účastníků řízení nebo i bez návrhu rozhodnutí o jakémkoli opravném prostředku, pokud jde o nejzásadnější otázky nebo za účelem sjednocení judikatury. 3.Pokud senát, kterému byl opravný prostředek přidělen, nesouhlasí s právní zásadou formulovanou v plénu, postoupí tomuto plénu rozhodnutí o opravném prostředku prostřednictvím odůvodněného usnesení. 4.Plénum rozhoduje o všech sporech s výjimkou situace, kdy se rozhodne formulovat právní zásadu a ve zbývající části vrátit věc k řízení zpět senátu, který mu ji postoupil. 5.Považuje-li plénum otázku za zvláště významnou, může v každém případě formulovat právní zásadu v zájmu zákona, i když rozhodne o nepřípustnosti či nepřijatelnosti opravného prostředku či o námitce nepřípustnosti nebo zastavení řízení. V tomto případě nemá rozhodnutí pléna vliv na napadený akt.“

Dne 24. prosince 2003 přijal italský zákonodárce legislativní nařízení č. 373, nazvané „Úprava zvláštního postavení regionu Sicílie, pokud jde o výkon funkcí Consiglio di Stato v tomto regionu“ (řádný doplněk ke GURI č. 10 ze dne 14. ledna 2004).

Článek 1 odst. 2 tohoto nařízení stanoví, že „Consiglio di Giustizia amministrativa [per la Regione siciliana] sídlí v Palermu a skládá se ze dvou senátů plnících konzultativní a soudní funkce, jež jsou odloučenými senáty Consiglio di Stato“.

Ve věci, v níž byl vydán rozsudek Fastweb (C‑100/12, EU:C:2013:448) byla rozhodující skutečnost, že vybraná nabídka nebyla vyloučena při ověřování nabídek, přestože nebyla v souladu s technickými specifikacemi uvedenými v zadávací dokumentaci a vyloučena být měla 6 – Viz bod 32 tohoto rozsudku. .

Podle Soudního dvora v řízení zahájeném na podnět uchazeče „nemůže vést incidenční žaloba úspěšného uchazeče zadávacího řízení k odmítnutí návrhu uchazeče […] za předpokladu, že řádnost nabídky obou subjektů je napadena v rámci stejného řízení a z totožných důvodů, [neboť v takové] situaci může […] každý ze soutěžitelů uplatňovat oprávněný zájem odpovídající vyloučení nabídky ostatních soutěžitelů, což může vést ke konstatování, že veřejný zadavatel není s to vybrat řádnou nabídku“ 7 – Tamtéž (bod 33). Zdůrazněno autorem tohoto stanoviska. .

Povinnost, která vyplývá z tohoto konstatování, tedy spočívá v tom, že hlavní žalobu vyloučeného uchazeče nelze prohlásit za nepřípustnou na základě předběžného posouzení námitky nepřípustnosti podané úspěšným uchazečem v rámci jeho incidenční žaloby, aniž bylo rozhodnuto o souladu obou nabídek se zadávací dokumentací 8 – Viz rozsudek Fastweb (C‑100/12, EU:C:2013:448, bod 34 a výrok). . Pokud nejsou v souladu obě nabídky, je konkrétním důsledkem této povinnosti to, že zadavatel nemůže vybrat řádnou nabídku a musí zahájit nové zadávací řízení.

Ve věci v původním řízení byl počet podniků připuštěných k účasti ve sporném řízení vyšší než dva. Z vysvětlení předkládajícího soudu však vyplývá, že s výjimkou žalobkyně v původním řízení (a v rámci incidenční žaloby společnosti, které byla zakázka zadána) nenapadl žádný z ostatních podniků vyloučených ze zadávacího řízení své vyloučení před správními orgány či soudy.

Pokud by za takového stavu musel soud, kterému byl spor předložen, konstatovat, že obě dotčené nabídky nesplňují podmínky, zadavatel by nemusel zadávací řízení opakovat, ale mohl by případně udělit zakázku jinému podniku v pořadí na seznamu sestaveném zadavatelem.

Není však vyloučeno, že jedna z nesrovnalostí, která vedla ke zrušení nabídky žalobkyně v původním řízení a nabídky společnosti, které byla zakázka zadána, může mít za následek i neplatnost ostatních předložených nabídek. Za takových okolností by musel zadavatel zadávací řízení nutně zopakovat 9 – K této situaci dále podle všeho došlo ve sporu v původním řízení podle popisu poskytnutého předkládajícím soudem (viz bod C4, s. 12 žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce) a informací ze strany účastníků původního řízení (viz s. 2 písemného vyjádření PFE a bod 9 písemného vyjádření GSA). .

Za takových okolností platí stejně, jako Soudní dvůr rozhodl v bodě 33 rozsudku Fastweb (C‑100/12, EU:C:2013:448), že každý ze soutěžitelů [může] uplatňovat oprávněný zájem odpovídající vyloučení nabídky ostatních soutěžitelů, což může vést ke konstatování, že veřejný zadavatel není s to vybrat řádnou nabídku“.

V tomto ohledu dále uvádím, že v uvedeném rozsudku Soudní dvůr nehodlal omezit své závěry na případ, kdy zadávací řízení zaujalo pouze dva podniky (a tedy kdy došlo k podání pouze dvou nabídek), neboť hovoří obecně o legitimním zájmu „každého ze soutěžitelů“ 10 – Rozsudek Fastweb (C‑100/12, EU:C:2013:448, bod 33). Zdůrazněno autorem tohoto stanoviska. na vyloučení nabídky „ostatních“ 11 – Tamtéž, zdůrazněno autorem tohoto stanoviska. Podle italského znění rozsudku (závazný jednací jazyk), „ciascuno dei concorrenti può far valere un analogo interesse legittimo all’esclusione dell’offerta degli atri, che può indurre l’amministrazione aggiudicatrice a constatare l’impossibilità di procedere alla scelta di un’offerta regolare“ (zdůrazněno autorem tohoto stanoviska). soutěžitelů, a nikoli druhého soutěžitele.

Jsem proto toho názoru, že povinnost, k níž dospěl Soudní dvůr v rozsudku Fastweb (C‑100/12, EU:C:2013:448) a podle níž čl. 1 odst. 3 směrnice 89/665 zakazuje prohlásit za nepřípustnou hlavní žalobu uchazeče vyloučeného na základě předběžného posouzení námitky nepřípustnosti podané v rámci incidenční žaloby úspěšným uchazečem, aniž bylo rozhodnuto o souladu obou nabídek se zadávací dokumentací 12 – Viz bod 34 a výrok rozsudku Fastweb (C‑100/12, EU:C:2013:448). , se uplatní i za okolností ve věci v původním řízení.

Předkládající soud omezil formálně relevantní faktický rámec na skutečnost, že zadavatel vyloučil všechny podniky účastnící se zadávacího řízení s tím, že se jich sice účastnilo více než dva, ale žalobu proti uvedenému vyloučení podaly pouze ty podniky, které jsou účastníky tohoto řízení, takže spor, o němž rozhoduje, se omezuje pouze na ony dva podniky.

Již jsem vysvětlil, proč nemá tato skutečnost vliv na uplatnění pravidla formulovaného Soudním dvorem v rozsudku Fastweb (C‑100/12, EU:C:2013:448).

V písemném vyjádření, které potvrdila na jednání, však společnost GSA uvádí druhé kritérium, které podle ní tuto věc odlišuje od rozsudku Fastweb (C‑100/12, EU:C:2013:448). Zastává totiž názor, že výklad poskytnutý v tomto rozsudku se použije pouze v případě, že jsou chyby uváděné na podporu hlavní i incidenční žaloby totožné.

Podle ní má její incidenční žaloba odlišný důvod než důvod, který společnost PFE uvádí na podporu hlavní žaloby. Společnost PFE se podle ní domáhá zrušení zadání zakázky společnosti GSA z důvodu, že byly porušeny prohlašovací povinnosti uchazeče; jde tedy o žalobní důvod týkající se procesní nesrovnalosti. Společnost GSA se naopak domáhá vyloučení PFE z důvodu, že její nabídka byla nepřesná, tj. týká se věcné nesrovnalosti.

V tomto ohledu nejprve uvádím, že množné číslo v jednacím jazyce (italština) („nell’ambito del medesimo procedimento e per motivi identici“ 13 – Rozsudek Fastweb (C‑100/12, EU:C:2013:448, bod 33). Zdůrazněno autorem tohoto stanoviska. ) a obecnější výraz „de nature identique“ v jazyce porady soudu (francouzština), svědčí ve prospěch extenzivního výkladu pojmu „totožnost důvodů“ (a nikoli důvodu) uváděných na podporu obou žalob 14 – Jak již uvedla generální advokátka Kokott k rozsudku Tribunálu Evropské unie, pokud není francouzské znění závazné (jelikož není jednacím jazykem), ale je přesnější než znění v jednacím jazyce, toto jazykové znění, „ve kterém byl napadený rozsudek navržen a v němž o něm proběhla porada, však [může] nabídnout dodatečné indicie, na co chtěl [Tribunál] ve skutečnosti odkázat“ (stanovisko generální advokátky Kokott ve věci Bertelsmann a Sony Corporation of America v. Impala, C‑413/06 P, EU:C:2007:790, bod 253). . Tento výklad potvrzuje i to, že důvody bývají jen výjimečně naprosto totožné.

Dále zastávám názor, že totožnost žalobních důvodů uvedených na podporu hlavní a incidenční žaloby není stejně jako počet uchazečů zadávacího řízení rozhodující pro účely výkladu čl. 1 odst. 3 směrnice 89/665 poskytnutého Soudním dvorem v rozsudku Fastweb (C‑100/12, EU:C:2013:448).

Když totiž Soudní dvůr v bodě 33 tohoto rozsudek konstatuje, že „incidenční žaloba úspěšného uchazeče zadávacího řízení [nemůže vést] k odmítnutí návrhu uchazeče na přezkum za předpokladu, že řádnost nabídky každého ze subjektů je napadena v rámci stejného řízení a z totožných důvodů“, podstatné je to, jak jsem již uvedl, že „[v] takové situaci může […] každý ze soutěžitelů uplatňovat oprávněný zájem odpovídající vyloučení nabídky ostatních soutěžitelů, což může vést ke konstatování, že veřejný zadavatel není s to vybrat řádnou nabídku“ 15 – Rozsudek Fastweb (C‑100/12, EU:C:2013:448, bod 34). .

Tyto dvě věty tvoří společně jeden a tentýž bod rozsudku, a nelze je tedy proto číst nezávisle na sobě.

Sdílím proto názor Komise, která v písemném vyjádření uvádí, že rozhodující skutečností je to, že hlavní a incidenční žaloba zakládají oprávněný zájem na opětném otevření zadávacího řízení.

Ve věci v původním řízení se přitom jeví – bez bližší analýzy ze strany předkládajícího soudu – že žalobní důvody uváděné společností PFE a společností GSA sice nejsou totožné, avšak mohou mít tutéž povahu (jelikož se týkají řádnosti nabídky jiného uchazeče), a v každém případě zakládají jednotlivým hospodářským subjektům, které jsou účastníky řízení před předkládajícím soudem, „oprávněný zájem odpovídající vyloučení nabídky jiného“ ve smyslu rozsudku Fastweb (C‑100/12, EU:C:2013:448).

Jak uvedla Komise na jednání dne 11. března 2015, krom ochrany zájmů uchazečů v zadávacím řízení, chrání pravidlo formulované Soudním dvorem v rozsudku Fastweb (C‑100/12, EU:C:2013:448) i zájem zadavatele, který musí mít možnost vybrat si nejlepší řádnou nabídku. Ve věci v původním řízení by přitom restriktivní aplikace kritéria „totožnost důvodů“ uváděného na podporu hlavní a incidenční žaloby mohla vést k tomu, že by zadavatel musel udělit zakázku podniku, jehož nabídka nebyla řádná.

Vzhledem k výše uvedenému navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na první předběžnou otázku tak, že výklad čl. 1 odst. 3 směrnice 89/665 poskytnutý v rozsudku Fastweb(C‑100/12 EU:C:2013:448) se uplatní i v situaci, kdy žalobu podal jediný uchazeč, ačkoli se zadávacího řízení zúčastnilo uchazečů několik, a kdy úspěšný uchazeč podal v rámci téhož řízení incidenční žalobu, a oprávněný zájem na vyloučení jiného uchazeče má jak žalující uchazeč, tak uchazeč, kterému byla zakázka zadána.

Předkládající soud se rozhodl položit Soudnímu dvoru předběžnou otázku na základě článku 267 SFEU s tím, že odpověď na druhou část druhé předběžné otázky lze nalézt v ustálené judikatuře Soudního dvora, podle níž je soud pro účely vyřešení sporu v původním řízení vázán výkladem dotčených ustanovení, který Soudní dvůr poskytl v odpověď na první položenou otázku. Předkládající soud se tedy bude muset odchýlit od právní zásady formulované v rozsudku č. 4/2011, pokud dospěje k názoru, že se tento rozsudek v důsledku výše uvedeného výkladu Soudního dvora neslučuje s unijním právem 17 – V tomto smyslu viz rozsudek Elčinov (C‑173/09, EU:C:2010:581, bod 30) a Križan a další (C‑416/10, EU:C:2013:8, bod 69). .

Uvádím dále, že plénum Consiglio di Stato změnilo rozsudkem č. 9/2014 ze dne 25. února 2014, (dále jen „rozsudek č. 9/2014“) právní zásadu, kterou formulovalo v rozsudku č. 4/2011. Pokud bude možné vykládat onu změněnou právní zásadu v souladu s významem daným ustanovení čl. 1 odst. 3 směrnice 89/665 Soudním dvorem v rozsudku Fastweb (C‑100/12, EU:C:2013:448) a v projednávané věci, není třeba se od ní odchylovat. Povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je totiž inherentní systému Smlouvy o FEU v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí, rozhodují-li o sporech, které jim byly předloženy, zajistily plnou účinnost unijního práva 18 – Viz rozsudky Pfeiffer a další (C‑397/01 až C‑403/01, EU:C:2004:584, bod 114); Kücükdeveci (C‑555/07, EU:C:2010:21, bod 48); Dominguez (C‑282/10, EU:C:2012:33, bod 24), jakož i Amia (C‑97/11, EU:C:2012:306, bod 28). Podle ustálené judikatury musí vnitrostátní soud povolaný k výkladu vnitrostátního práva vykládat toto právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu dotčené směrnice, aby bylo dosaženo výsledku jí zamýšleného [kromě rozsudků uvedených v této poznámce pod čarou viz rovněž zásadní rozsudky von Colson a Kamann (14/83, EU:C:1984:153, bod 26) a Marleasing (C‑106/89, EU:C:1990:395, bod 8)]. .

Zásada konformního výkladu totiž vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost směrnice 89/665 a došly k výsledku, který bude v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí 19 – Viz zejména rozsudek Dominguez (C‑282/10, EU:C:2012:33, bod 27) a Amia (C‑97/11, EU:C:2012:306, bod 29). .

Pokud naopak nelze vykládat právní zásadu formulovanou v rozsudku č. 4/2011 ve znění rozsudku č. 9/2014 v souladu s čl. 1 odst. 3 směrnice 89/665, předkládající soud nemá jinou možnost, než ji neuplatnit 20 – Pokud jde o směrnici 89/665, viz zejména rozsudek Uniplex (UK) (C‑406/08, EU:C:2010:45, bod 49). Ačkoli Soudní dvůr konstantně rozhoduje v tom smyslu, že „otázka, zda vnitrostátní ustanovení musí v rozsahu, v němž je v rozporu s unijním právem, zůstat nepoužito, vyvstává pouze tehdy, není-li možný žádný konformní výklad tohoto ustanovení“ [rozsudek Dominguez (C‑282/10, EU:C:2012:33, bod 23); Amia (C‑97/11, EU:C:2012:306), bod 27 nebo nedávný rozsudek Spedition Welter (C‑306/12, EU:C:2013:650, bod 28)], povinnost ustanovení „nepoužít“ potvrzená již v rozsudku Simmenthal (106/77, EU:C:1978:49, body 21 a 24), zpochybněna není. V tomto ohledu viz výrok rozsudku Amia (C‑97/11, EU:C:2012:306), jakož i rozsudek A (C‑112/13, EU:C:2014:2195, bod 36). na základě přednosti unijního práva 21 – V tomto smyslu viz rozsudek Kücükdeveci (C‑555/07, EU:C:2010:21, bod 54). .

Ačkoli v tomto případě takový problém nevyvstává – neboť Soudnímu dvoru byla předložena předběžná otázka – není snad třeba připomínat, že povinnost vnitrostátního soudu neaplikovat vnitrostátní normu, která je v rozporu s unijním právem a již podle něj nelze vyložit v souladu s unijním právem, nemění nic na zásadě, podle níž vnitrostátní soud „není povinen předem předložit Soudnímu dvoru předběžnou otázku, ale současně mu v jejím předložení nic nebrání“ 22 – Tamtéž (bod 53). .

Zbývá však otázka vlivu článku 267 SFEU na takové procesní ustanovení, jako je ustanovení v článku 99 soudního řádu správního.

Na úvod musím souhlasit s konstatováním generálního advokáta Mazáka, podle něhož se Soudní dvůr ve sporech, kdy ustanovení vnitrostátního práva omezuje možnost vnitrostátního soudu položit předběžnou otázku na základě článku 267 SFEU, „systematicky vyslovuje ve prospěch co nejširší možnosti vnitrostátních soudů předložit Soudnímu dvoru otázky týkající se platnosti a výkladu unijního práva“ 23 – Názor generálního advokáta Mazáka ve věcech Melki a Abdeli (C‑188/10 a, EU:C:2010:319, bod 62). K potvrzení zásady Soudním dvorem viz rozsudek Rheinmühlen-Düsseldorf (166/73, EU:C:1974:3, bod 3) a opakovaná potvrzení v rozsudku Mecanarte (C‑348/89, EU:C:1991:278, bod 44); Palmisani (C‑261/95, EU:C:1997:351, bod 20), jakož i Cartesio (C‑210/06, EU:C:2008:723, bod 88). Judikatura následující po názoru generálního advokáta Mazák toto konstatování nevyvrací: viz rozsudky Melki a Abdeli (C‑188/10 a C‑189/10, EU:C:2010:363, bod 41); Elchinov (C‑173/09, EU:C:2010:581, bod 26); Kelly (C‑104/10, EU:C:2011:506, bod 61); Križan a další (C‑416/10, EU:C:2013:8, bod 64), nebo konečně nedávný rozsudek A (C‑112/13, EU:C:2014:2195, bod 35). .

Tento obecný závěr potvrzují tři konstatování:

zaprvé, pokud jde o soudy, které nerozhodují v posledním stupni, Soudní dvůr konstatoval, že „musí mít možnost položit Soudnímu dvoru otázky, kterými se zabýv[ají], pokud se domnív[ají], že by v důsledku právního posouzení provedeného na vyšším stupni mohl[y] vydat rozsudek v rozporu s právem Unie“ 24 – Viz rozsudek Rheinmühlen-Düsseldorf (166/73, EU:C:1974:3, bod 4) a opakované potvrzení v rozsudku Cartesio (C‑210/06, EU:C:2008:723, bod 94); ERG a další (C‑378/08, EU:C:2010:126, bod 32); Melki a Abdeli (C‑188/10 a C‑189/10, EU:C:2010:363, bod 42); Elchinov (C‑173/09, EU:C:2010:581, bod 27); Kelly (C‑104/10, EU:C:2011:506, bod 61), jakož i Križan a další (C‑416/10, EU:C:2013:8, bod 68). ;

zadruhé vnitrostátní soudy, proti jejichž rozhodnutí nelze podat opravný prostředek ve vnitrostátním právu, se musí na základě článku 267 třetího pododstavce SFEU obrátit na Soudní dvůr v případě, že před nimi vyvstane otázka ohledně výkladu unijního práva, tak aby „předešly tomu, aby se v jakémkoliv členském státě utvořila vnitrostátní judikatura, která není v souladu s pravidly [unijního] práva […]“ 25 – Rozsudek Lyckeskog (C‑99/00, EU:C:2002:329, bod 14 a citovaná judikatura). , a

zatřetí Soudní dvůr rozhodl, že vnitrostátní soud projednávající spor týkající se unijního práva, který má za to, že vnitrostátní ustanovení je nejen v rozporu s unijním právem, ale je rovněž stiženo vadami protiústavnosti, není zbaven možnosti nebo osvobozen od povinnosti stanovených v článku 267 SFEU obrátit se na Soudní dvůr s otázkami týkajícími se výkladu nebo platnosti unijního práva na základě skutečnosti, že protiústavnost normy vnitrostátního práva je možné určit jen v řízení před ústavním soudem 26 – Viz rozsudek Melki a Abdeli (C‑188/10 a C‑189/10, EU:C:2010:363, bod 45), který odkazuje na body 39, 45 a 46 rozsudku Mecanarte (C‑348/89, EU:C:1991:278), jakož i rozsudku A (C‑112/13, EU:C:2014:2195, bod 38). .

Odpověď na druhou předběžnou otázku předkládajícího soudu je třeba podat právě v tomto rámci.

V souladu s čl. 1 odst. 2 legislativního nařízení č. 373 ze dne 24. prosince 2003 má Consiglio di Giustizia amministrativa per la Regione siciliana dva senáty, které jsou odloučenými senáty Consiglio di Stato. Její povaha jakožto soudu ve smyslu článku 267 SFEU tedy není zpochybňována a možnost tohoto orgánu položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru je neoddiskutovatelná 27 – Uvádím dále, že Soudní dvůr již odpověděl na několik žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, které mu Consiglio di Giustizia Amministrativa předložila [viz rozsudek Valvo (C‑78/07, EU:C:2008:171); usnesení Rizzo (C‑107/11, EU:C:2012:96), jakož i rozsudek Ottica New Line di Accardi Vincenzo (C‑539/11, EU:C:2013:591)]. .

Za těchto okolností je sporné jedině to, zda s ohledem na povinnost postoupit věc plénu zavedenou v čl. 99 odst. 3 soudního řádu správního, musí být Consiglio di Giustizia amministrativa per la Regione siciliana považována za vnitrostátní soud, proti jehož rozhodnutím nelze podat opravný prostředek ve vnitrostátním právu ve smyslu článku 267 třetího pododstavce SFEU, nebo zda lze proti rozhodnutí tohoto soudu opravný prostředek podat.

V druhém případě se předkládající soud může obrátit na Soudní dvůr s otázkami, kterými se zabývá, pokud má za to, že právní posouzení na vyšším stupni by jej mohlo vést k vydání rozsudku v rozporu s unijním právem. V prvním případě má naopak předkládající soud povinnost obrátit se na Soudní dvůr s žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, má-li pochybnosti o souladu právní zásady formulované plénem Consiglio di Stato s unijním právem.

Jak jsem již uvedl, čl. 1 odst. 2 legislativního nařízení č. 373 ze dne 24. prosince 2003 stanoví, že Consiglio di Giustizia amministrativa per la Regione siciliana má dva senáty, které jsou detašovanými senáty Consiglio di Stato.

Článek 6 odst. 1 soudního řádu správního přitom stanoví, že „Consiglio di Stato je orgánem správního soudnictví rozhodujícím v posledním stupni“.

Podle článku 111 posledního pododstavce Ústavy je sice možné podat proti rozhodnutím Consiglio di Stato kasační opravný prostředek, avšak ten se omezuje pouze na otázky dělby pravomocí mezi jednotlivé italské soudy.

Za těchto podmínek, stejně jako když Soudní dvůr v nedávné době konstatoval, že možnost podat opravný prostředek k ústavnímu soudu omezující se na přezkum případného porušení práv a svobod zaručených vnitrostátní ústavou či mezinárodní smlouvou, neumožňuje učinit závěr, že nejvyšší soud nelze kvalifikovat jako soud, proti jehož rozhodnutí nelze podat opravný prostředek ve vnitrostátním právu ve smyslu článku 267 třetího pododstavce SFEU 28 – Viz rozsudek Križan a další (C‑416/10, EU:C:2013:8, bod 72). , nehodlám ani já zpochybňovat kvalifikaci Consiglio di Stato a jejích odloučených senátů jakožto soudu „posledního stupně“.

Samotný Corte superma di cassazione konstatoval v rozsudku pléna č. 2403 ze dne 4. února 2014, že v italském systému správního soudnictví rozhodují senáty i plénum Consiglio di Stato bez rozdílu jakožto soudy posledního stupně ve smyslu článku 267 třetího pododstavce SFEU.

Povinné postoupení věci plénu Consiglio di Stato podle čl. 99 odst. 3 soudního řádu správního podle mého na tomto závěru nic nemění, jelikož jej nelze kvalifikovat jako „opravný prostředek“ ve smyslu článku 267 třetího pododstavce SFEU.

Tuto procesní normu totiž nemohou využít účastníci řízení, ale pouze senát Consiglio di Stato, kterému byl spor předložen. Její využití kromě toho neumožňuje změnit rozhodnutí soudu nižšího stupně, ale naopak judikaturu samotného pléna Consiglio di Stato.

Podle judikatury Consiglio di Stato citované italskou vládou navíc za nerespektování čl. 99 odst. 3 soudního řádu správního nehrozí žádné procesní sankce 29 – Rozsudek č. 4185 třetího senátu Consiglio di Stato ze dne 6. srpna 2014. .

V souladu s cílem stojícím na pozadí povinnosti ve smyslu článku 267 třetího pododstavce SFEU se proto musí Consiglio di Giustizia amministrativa per la Regione siciliana, před kterou vyvstala otázka týkající se výkladu unijního práva, obrátit na Soudní dvůr, aby tak zabránila, že se utvoří (či bude zachována) vnitrostátní judikatura, která není v souladu s pravidly unijního práva 30 – Rozsudek Lyckeskog (C‑99/00, EU:C:2002:329, bod 14 a citovaná judikatura). .

Je pravda, že riziko vydání vnitrostátní judikatury, která je rozporu s unijním právem, je omezeno tím, že pokud k postoupení rozhodnutí plénu Consiglio di Stato na základě čl. 99 odst. 3 soudního řádu správního dochází z důvodu zpochybnění právní zásady kvůli jejímu údajnému v rozporu s unijním právem, nemůže uvedené plénum tím spíše uniknout povinnosti obrátit se na Soudní dvůr s předběžnou otázkou.

Navzdory této procesní zvláštnosti však vidím nejméně dva důvody, které brání tomu vykládat článek 267 SFEU v tom smyslu, že zakazuje senátu Consiglio di Stato, kterému byl předložen spor, aby se obrátil na Soudní dvůr před případným postoupením věci plénu.

Upřít senátu soudu, proti jehož rozhodnutím nelze podat opravný prostředek ve vnitrostátním právu, aby se obrátil na Soudní dvůr, pouze z toho důvodu, že tak musí učinit plénum onoho soudu, by bylo v rozporu s ustálenou judikaturou Soudního dvora, která vždy přiznávala „vnitrostátním soudům tu nejširší možnost obrátit se na Soudní dvůr, mají-li za to, že věc, kterou projednávají, vyvolává otázky týkající se výkladu či posouzení platnosti ustanovení unijního práva, nezbytných pro vyřešení sporu, který jim byl předložen“ 31 – Rozsudek Križan a další (C‑416/10, EU:C:2013:8, bod 64 a citovaná judikatura). Zdůrazněno autorem tohoto stanoviska. .

Soudní dvůr dále rozhodl, že vnitrostátní soud projednávající spor týkající se unijního práva, který má za to, že vnitrostátní ustanovení je nejen v rozporu s unijním právem, ale je rovněž stiženo vadami protiústavnosti, není zbaven možnosti nebo osvobozen od povinnosti stanovených v článku 267 SFEU obrátit se na Soudní dvůr s otázkami týkajícími se výkladu nebo platnosti unijního práva na základě skutečnosti, že protiústavnost normy vnitrostátního práva je možné určit jen v řízení před ústavním soudem 32 – Viz rozsudek Melki a Abdeli (C‑188/10 a C‑189/10, EU:C:2010:363, bod 45), který odkazuje na body 39, 45 a 46 rozsudku Mecanarte (C‑348/89, EU:C:1991:278), jakož i A (C‑112/13, EU:C:2014:2195, bod 38). .

Soudní dvůr rozhodl, že tento článek Smlouvy brání právním předpisům členského státu, které zavádějí incidenční řízení kontroly ústavnosti vnitrostátních zákonů, pokud přednostní povaha tohoto řízení ve svém důsledku brání vnitrostátním soudům, jak před předložením otázky ústavnosti vnitrostátnímu soudu pověřenému výkonem kontroly ústavnosti zákonů, tak případně po vydání rozhodnutí uvedeného soudu o této otázce, ve výkonu jejich pravomoci nebo v plnění jejich povinnosti obrátit se na Soudní dvůr s předběžnými otázkami 33 – Rozsudek Melki a Abdeli (C‑188/10 a C‑189/10, EU:C:2010:363, bod 57 a výrok). Viz rovněž rozsudek A (C‑112/13, EU:C:2014:2195, bod 46 a výrok). .

Toto řešení platí v tomto případě tím spíše, že dotčené ustanovení zavazuje Consiglio di Giustizia amministrativa per la Regione siciliana k tomu, aby odmítla svou příslušnost ve prospěch pléna Consiglio di Stato, na rozdíl od přednostní otázky ústavnosti dotčené ve věci, v níž byl vydán rozsudek Melki a Abdeli (C‑188/10 a C‑189/10 EU:C:2010:363). Podle čl. 99 odst. 4 soudního řádu správního totiž platí, že plénum Consiglio di Stato „rozhoduje o všech sporech s výjimkou situace, kdy se rozhodne formulovat právní zásadu a ve zbývající části vrátit věc k řízení zpět senátu, který mu ji postoupil“.

Pouhá skutečnost, že v procesním systému dotčeném ve věci v původním řízení nejde o povinné přednostní postoupení jinému soudu, ale plénu soudu, kterému byl předložen spor v původním řízení, podle mého názoru není důvodem pro uplatnění výjimky z jednotlivých zásad formujících extenzivní výklad článku 267 SFEU a svobodu tohoto vnitrostátního soudu položit Soudnímu dvoru předběžnou otázku.

Soudní dvůr se sice nikdy k této zvláštnosti nevyslovil. Řešení přijaté v rozsudku Parfums Christian Dior (C‑337/95, EU:C:1997:517) však podle mého posiluje navrhovanou analýzu a může se uplatnit mutatis mutandis na situaci, v níž se nachází předkládající soud.

V této věci, v níž se vnitrostátní soud tázal Soudního dvora, zda je to on sám či Cour Benelux, který musí být považován za vnitrostátní soud, proti jehož rozhodnutím nelze podat opravný prostředek ve vnitrostátním právu, a který má z tohoto titulu povinnost obrátit se na Soudní dvůr v souladu s čl. 267 třetím pododstavcem SFEU, Soudní dvůr dospěl k závěru, že oba soudy lze považovat za soudy, které jsou povinny obrátit se na Soudní dvůr ve smyslu článku 267 třetího pododstavce SFEU, vyvstane-li před nimi otázka týkající se výkladu unijního práva.

V takovémto typu situací však Soudní dvůr rozhodl, že oba soudy neměly ve skutečnosti povinnost se na něj obrátit, neboť závaznost výkladu podaného na základě článku 267 SFEU mohla „zbavit povinnost [předložit žádost o rozhodnutí o předběžné otázce] svého účelu a obsahu“ 34 – Rozsudek Parfums Christian Dior (C‑337/95, EU:C:1997:517, bod 29). .

Ačkoli zde šlo o dva odlišné soudy, tato zvláštní situace není nepodobná konfiguraci senátu Consiglio di Stato a jejího pléna: obojí jsou vnitrostátními soudy, proti jejichž rozhodnutí nelze podat vnitrostátní opravný prostředek.

Odůvodnění, které Soudní dvůr použil v rozsudku Parfums Christian Dior (C‑337/95, EU:C:1997:517), lze proto podle mého názoru přenést v případě potřeby na projednávanou věc: „pokud takový soud, jako je [senát Consiglio di Stato], využil před [postoupením věci plénu] možnost položit vznesenou otázku Soudnímu dvoru, výklad, který již Soudní dvůr poskytl, může zprostit takový soud, jako je [plénum Consiglio di Stato] povinnosti položit otázku, která je z věcné stránky totožná, před vydáním rozsudku. Naopak v případě, že se takový soud, jako je [senát Consiglio di Stato], neobrátí nejdříve na Soudní dvůr, takový soud, jako je [plénum Consiglio di Stato], má povinnost předložit nadnesenou otázku Soudnímu dvoru, jehož rozhodnutí tak může zprostit [senát Consiglio di Stato] povinnosti položit před vydáním rozsudku otázku, která je po obsahové stránce totožná,“ 35 – Rozsudek Parfums Christian Dior (C‑337/95, EU:C:1997:517, bod 29). Poznamenávám totiž, že podle čl. 99 odst. 4 soudní řádu správního rozhoduje plénum o všech sporech s výjimkou situace, kdy se rozhodne formulovat právní zásadu a ve zbývající části vrátit věc k řízení zpět senátu, který mu ji postoupil. .

Zaprvé, pokud nelze právní zásadu formulovanou v rozsudku č. 4/2011 ve znění rozsudku č. 9/2014 vykládat v souladu s čl. 1 odst. 3 směrnice 89/665 ve smyslu vyloženém Soudním dvorem v rozsudku Fastweb (C‑100/12, EU:C:2013:448) a v projednávané věci, předkládající soud musí upustit od jejího použití.

Zadruhé konstatuji, že článek 267 SFEU brání takovému ustanovení, jako je ustanovení čl. 99 odst. 3 soudního řádu správního, vykládanému v tom smyslu, že senát soudu, proti jehož rozhodnutím nelze podat opravný prostředek, má povinnost v případě, že nesouhlasí s právní zásadou formulovanou plénem téhož soudu, postoupit mu rozhodnutí, které je předmětem opravného prostředku, aniž může předtím položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru.

Nebude-li vykládat článek 99 soudního řádu správního v souladu s unijním právem, senát Consiglio di Stato, který hodlá položit Soudnímu dvoru otázku na základě článku 267 SFEU, musí ponechat čl. 99 odst. 3 soudního řádu správního nepoužitý. „Na základě zásady přednosti [unijního] práva [… totiž] řeší vnitrostátní soud rozpor mezi ustanovením vnitrostátního zákona a přímo použitelným ustanovením Smlouvy tak, že použije [unijní] právo […] a podle potřeby ponechá bez použití odporující vnitrostátní ustanovení, a nikoliv tak, že bude konstatována neplatnost vnitrostátního ustanovení; pravomoc orgánů a soudů je v tomto ohledu věcí každého členského státu“ 36 – Rozsudek Filipiak (C‑314/08, EU:C:2009:719, bod 82). .