1.

„Ať se nám to líbí, nebo ne, jen málokterá vášeň je tak široce a intenzivně sdílena lidmi na celém světě, jako vášeň pro sport. Symbolismus sportu je až ohromující. Dává vyniknout těm nejšlechetnějším lidským vlastnostem (čestné a sportovní chování, snaha být nejlepší, pocit sounáležitosti), ale i těm nejodpudivějším (šikana a davové násilí). Rovněž se v něm točí velké peníze, a to na mezinárodní úrovni. Sport dovede nabudit velkou spoustu lidí, což je jednoznačně skvělé, nicméně tato jeho schopnost též přirozeně přitahuje jednotlivce, kteří by magické moci sportu rádi zneužili pro své vlastní účely. Hlad po politické moci a po penězích dovede srdce byznysmena rozbušit stejně mocnou archetypální silou, jakou pohánějí dálkového běžce sny o slávě a uznání. […] A nejvyšší moc vykonává orgán s pravomocí určovat pravidla a řešit spory.“ ( 2 )

2.

Tato slova platí dnes úplně stejně, jako platila v roce 1993, kdy poprvé zazněla. V projednávané věci jde o problém ovládání: konkrétně o vztah mezi systémem Fédération Internationale de Football Association (FIFA), který se týká řešení sporů u Mezinárodní sportovní arbitráže (CAS), a zásadou účinné soudní ochrany podle unijního práva.

3.

Navrhovatel, Royal Football Club Seraing, jehož sídlo se nachází v Seraing v Belgii, je neziskovou asociací založenou podle belgického práva, která řídí fotbalový klub v tomto městě, který je členem Union Royale Belge des Sociétés de Football-Association ASBL (Královská belgická fotbalová asociace, Belgie, dále jen „URBSFA“).

4.

Jak uvedl předkládající soud, v průběhu sezóny 2013/2014 převzalo klub nové vedení s „ambicí přivést klub zpět […] mezi belgickou, a dokonce i mezinárodní elitu.“ Klub „v tuto chvíli stále působí v amatérské divizi 1, neboli v předsálí profesionálního fotbalu, v němž se chce oprávněně co nejdříve znovu ocitnout, což přinese možnost sportovně i finančně posílit“.

5.

Třetí stranou, která do řízení vstoupila na podporu navrhovatele, je společnost Doyen Sports Investment Limited (dále jen „Doyen Sports“), soukromá společnost založená podle maltského práva, která má sídlo ve Sliemě na Maltě. Svou činnost obchodní povahy zaměřuje na poskytování finanční pomoci fotbalovým klubům v Evropě ( 3 ).

6.

První odpůrkyně, FIFA, je neziskovým sdružením založeným podle švýcarského práva, jehož sídlo se nachází v Curychu ve Švýcarsku. Sdružuje národní asociace odpovědné za organizaci fotbalu a dohled nad ním ve svých zemích.

7.

Druhá odpůrkyně, Union européenne des Sociétés de Football Association (UEFA), je neziskovým sdružením založeným podle švýcarského práva, jehož sídlo se nachází v Nyonu ve Švýcarsku a které sdružuje národní asociace z evropského kontinentu.

8.

Třetí odpůrkyně, URBSFA, jejíž sídlo se nachází v Bruselu v Belgii, je belgickou neziskovou asociací, která je členkou UEFA i FIFA.

9.

„Regulations on the Status and Transfer of Players“ (předpisy o statusu a přestupech hráčů, dále jen „předpisy STP“) ( 4 ) přijaté FIFA stanoví univerzální a závazná pravidla týkající se postavení hráčů a jejich způsobilosti k účasti na organizovaném fotbale. Některá ustanovení těchto předpisů jsou pro národní asociace přímo závazná; další musí být každou asociací zapracována do jejích vlastních předpisů.

10.

Dne 26. září 2014 oznámilo tiskové sdělení FIFA, že „v zájmu ochrany integrity fotbalu a hráčů přijal výkonný výbor principiální rozhodnutí, podle něhož bude zakázáno vlastnictví ekonomických práv hráčů třetími osobami, přičemž bude stanoveno přechodné období“ ( 5 ).

11.

Oběžníkem ze dne 22. prosince 2014 určeným svým členům informovala FIFA národní asociace, a tedy i URBSFA, že její výkonný výbor na svém zasedání ve dnech 18. a 19. prosince 2014 schválil „nová ustanovení, která mají být zahrnuta do předpisů [STP] a týkají se vlastnictví ekonomických práv hráčů třetími osobami a vlivu třetích osob na kluby“, a to s upřesněním, že uvedená ustanovení nabydou účinnosti dne 1. ledna 2015 a musí být na vnitrostátní úrovni zahrnuta do seznamu závazných ustanovení.

12.

Podle nových pravidel tak platí, že i) od 1. května 2015 je zcela zakázáno uzavírat nové dohody odporující zákazu vlastnictví ekonomických práv hráčů třetími osobami; ii) smlouvy mohou být ještě uzavřeny a nabýt účinnosti mezi 1. lednem a 30. dubnem 2015, avšak zůstávají v platnosti pouze po dobu jednoho roku ode dne jejich podpisu; iii) smlouvy, které byly uzavřeny a nabyly účinnosti přede dnem 1. ledna 2015, zůstávají účinné až do okamžiku, kdy v souladu se smluvními ustanoveními mají vypršet, avšak nad tento rámec je nelze prodloužit.

13.

Třetí osobou ve smyslu těchto pravidel je každá „osoba jiná než přestupující hráč, oba kluby, mezi kterými hráč přestupuje, nebo jakýkoli klub, u kterého byl hráč zaregistrován“ ( 6 ).

14.

Dne 30. ledna 2015 uzavřel Royal Football Club Seraing se společností Doyen Sports dohodu, jejíž platnost byla smluvně stanovena do 1. července 2018. Tato dohoda zakotvila uzavření budoucích zvláštních úmluv o financování pro každého navrhovatelova hráče, který bude vybrán společnou dohodou obou stran, a upravila převod ekonomických práv tří jmenovitě uvedených hráčů. Doyen Sports se stala vlastníkem 30 % „finanční hodnoty vyplývající z federativních práv“ těchto hráčů, přičemž Royal Football Club Seraing si zakázal „nezávislým a autonomním způsobem“ postoupit svůj podíl na ekonomických právech těchto hráčů třetí osobě.

15.

Dne 7. července 2015 uzavřely Royal Football Club Seraing a společnost Doyen Sports druhou dohodu, obdobnou dohodě ze dne 30. ledna 2015, o postoupení 25 % ekonomických práv jednoho nového, jmenovitě uvedeného hráče.

16.

Dne 4. září 2015 shledala disciplinární komise FIFA Royal Football Club Seraing vinným z porušení výše uvedených pravidel FIFA z důvodu uzavření dotčených dvou dohod, zakázala mu na čtyři přestupní období (dva roky) registrovat hráče a uložila mu pokutu ve výši 150000 švýcarských franků (CHF).

17.

Dne 7. ledna 2016 zamítla odvolací komise FIFA odvolání podané Royal Football Club Seraing proti tomuto rozhodnutí.

18.

Dne 9. března 2016 podal Royal Football Club Seraing proti rozhodnutí ze dne 7. ledna 2016 rozhodčí žalobu k CAS, na který se obrátil v souladu s rozhodčími pravidly uvedenými ve stanovách FIFA ( 7 ).

19.

V nálezu ze dne 9. března 2017 měl CAS za to, že rozhodné právo tvoří předpisy FIFA a švýcarské právo, a to včetně Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „EÚLP“), jakož i unijní právo, zejména ustanovení Smluv o volném pohybu a o hospodářské soutěži ( 8 ).

20.

CAS dospěl k závěru, že dotčená nová ustanovení předpisů STP jsou platná. Pokud jde o disciplinární rozhodnutí FIFA, CAS zmírnil zákaz registrace hráčů na tři období a pokutu zachoval.

21.

Dne 15. května 2017 podal navrhovatel k Tribunal fédéral (Spolkový nejvyšší soud, Švýcarsko) žalobu na zrušení nálezu ze dne 9. března 2017. Uvedený soud tuto žalobu rozsudkem ze dne 20. února 2018 zamítl.

22.

Dne 3. dubna 2015 zažalovala společnost Doyen Sports FIFA, UEFA a URBSFA u Tribunal de commerce francophone de Bruxelles (Frankofonní obchodní soud v Bruselu, Belgie); dne 8. července 2015 vstoupil do řízení Royal Football Club Seraing jako vedlejší účastník.

23.

Navrhovatel zejména požadoval, aby soud určil, že úplný zákaz praktik vyloučených novými pravidly zakotvenými v předpisech STP (zákaz vlastnictví ekonomických práv hráčů třetími osobami, tzv. third-party ownership, a third-party investment) je s ohledem na unijní právo neplatný. Konkrétněji uvádí, že tento zákaz je v rozporu s právem volného pohybu kapitálu, právem volného pohybu služeb, právem volného pohybu pracovníků a právem hospodářské soutěže.

24.

Dále se na základě článku 1382 bývalého Code civil (belgický občanský zákoník) domáhal předběžné částky ve výši 500000 eur z titulu náhrady škody vzniklé v návaznosti na použití nových ustanovení předpisů STP.

25.

Rozsudkem ze dne 17. listopadu 2016 prohlásil Tribunal de commerce francophone de Bruxelles (Frankofonní obchodní soud v Bruselu), že není příslušný k tomu, aby o navrhovatelových nárocích rozhodl. Dne 19. prosince 2016 podal Royal Football Club Seraing proti tomuto rozhodnutí odvolání ke Cour d’appel de Bruxelles (Odvolací soud v Bruselu, Belgie) ( 9 ).

26.

Ve svém odvolání se Royal Football Club Seraing domáhal odpovědnosti FIFA, UEFA a URBSFA na základě vnitrostátního práva. Tvrdil, že všechny tři odpůrkyně porušily unijní právo, když mu zabránily uzavřít dohody o „third-party investment“ nebo o „third-party ownership“, že toto porušení unijního práva jej připravilo o způsob financování nebo rozvoje a disciplinární sankce měly škodlivé následky.

27.

Navrhovatel se domáhal, aby Cour d’appel de Bruxelles (Odvolací soud v Bruselu) konstatoval neplatnost článků 18a a 18b předpisů STP, protože porušují unijní právo a EÚLP, což podle něho zakládá odpovědnost FIFA.

28.

Rozhodčí nález CAS i rozsudek Tribunal fédéral (Spolkový nejvyšší soud), kterým byla zamítnuta žaloba navrhovatele na zrušení tohoto nálezu, jak je uvedeno v bodech 19 až 21 výše, byly vydány v průběhu odvolacího řízení u Cour d’appel de Bruxelles (Odvolací soud v Bruselu). To mělo vliv na rozsudek tohoto odvolacího soudu, jak je dále uvedeno.

29.

Cour d’appel de Bruxelles (Odvolací soud v Bruselu) dne 12. prosince 2019 rozhodl, že z vnitrostátního práva vyplývá, že rozhodčí nález zakládá dnem, kdy byl vydán, překážku věci pravomocné rozsouzené, aniž by muselo být předtím zahájeno řízení o vykonatelnosti. Měl za to, že nález CAS je konečný a nabyl právní moci poté, co Tribunal fédéral (Spolkový nejvyšší soud) dne 20. února 2018 zamítl žalobu na zrušení rozhodčího nálezu.

30.

Jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, na základě čl. 22 odst. 1 Loi portant le Code de droit international privé (belgický zákon o mezinárodním právu soukromém) se každý cizí rozsudek, který je vykonatelný v zemi, kde byl vydán, v Belgii uznává de iure bez nutnosti jakéhokoli řízení. Cour d’appel de Bruxelles (Odvolací soud v Bruselu) tak přiznal účinek překážky věci pravomocně rozsouzené rozsudku Tribunal fédéral (Spolkový nejvyšší soud) ze dne 20. února 2018, který tak zabránil tomu, aby mohl navrhovatel napadnout platnost nálezu CAS u Cour d’appel de Bruxelles (Odvolací soud v Bruselu).

31.

Tento nález řeší mimo jiné spornou otázku slučitelnosti nových pravidel předpisů STP s unijním právem. Důsledkem uvedeného je, že Cour d’appel de Bruxelles (Odvolací soud v Bruselu) nemůže rozhodnout o případných porušeních unijního práva, a tedy ani položit předběžné otázky Soudnímu dvoru.

32.

Cour d’appel de Bruxelles (Odvolací soud v Bruselu) dospěl k závěru, že důvody vyvozované z porušení unijního práva a práv zaručených EÚLP jsou nepřípustné nebo neopodstatněné. Rovněž rozhodl, že důvod spočívající v neplatnosti disciplinárních sankcí dovozovaný z nucené povahy rozhodčího řízení není opodstatněný, neboť příslušnost CAS nebyla zpochybněna žádným z účastníků rozhodčího řízení.

33.

Rozsudkem vydaným dne 12. prosince 2019 tedy Cour d’appel de Bruxelles (Odvolací soud v Bruselu) zamítl odvolání proti rozsudku Tribunal de commerce francophone de Bruxelles (Frankofonní obchodní soud v Bruselu) ze dne 17. listopadu 2016 a rozhodl, že návrhová žádání, která Royal Football Club Seraing uplatnil, jsou neopodstatněná.

34.

Royal Football Club Seraing podal proti tomuto rozsudku kasační opravný prostředek k předkládajícímu soudu, Cour de cassation (Kasační soud, Belgie).

35.

Za těchto okolností se Cour de cassation (Kasační soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

36.

Písemná vyjádření předložily Royal Football Club Seraing, Doyen Sports, FIFA, URBSFA, UEFA, belgická, německá, francouzská a litevská vláda, jakož i Evropská komise.

37.

Dne 1. října 2024 se konalo jednání, na němž přednesly ústní vyjádření Royal Football Club Seraing, Doyen Sports, FIFA, URBSFA, UEFA, belgická, řecká, francouzská, litevská a nizozemská vláda, jakož i Komise.

38.

Ať se nám to líbí, nebo ne (abychom pokračovali v duchu úvodní citace) ( 10 ), sport je v současné době autonomním systémem, v němž sportovní organizace, někdy velmi vlivné a bohaté, vykonávají regulační pravomoci ( 11 ). To jednoznačně platí ve fotbale, kde funkci nejvyšší regulační organizace zastává FIFA. Účast klubů a sportovců je podmíněna dodržováním pravidel přijatých touto asociací.

39.

Současně je sport hospodářskou činností. Výkon sportu tak podléhá ustanovením unijního práva použitelným na tuto činnost ( 12 ). Soudní dvůr rozhodl, že sport podléhá pravidlům volného pohybu, právu hospodářské soutěže i obecným zásadám unijního práva, zejména zásadám proporcionality a zákazu diskriminace ( 13 ).

40.

Stanovy FIFA vyžadují, aby jakýkoli spor, který případně vznikne v souvislosti s pravidly FIFA upravujícími výkon sportu, byl řešen prostřednictvím vlastního systému FIFA pro řešení sporů, v jehož rámci je CAS výlučným a obligatorním orgánem pro rozhodování o opravných prostředcích.

41.

Pokud však pravidlo FIFA nebo rozhodnutí založené na takovém pravidle potenciálně porušuje právo jednotlivce vycházející z unijního práva, přiznává ústavní systém Unie tomuto jednotlivci právo na účinnou soudní ochranu, které je v současnosti vyjádřeno v článku 47 Listiny.

42.

Podle čl. 19 odst. 1 SEU, o jehož výklad předkládající soud požádal, mají členské státy povinnost zajistit, aby mohly subjekty unijního práva toto základní právo skutečně uplatňovat ( 14 ). To znamená, že členské státy musí zajistit, aby jednotlivec, který se dovolává porušení svého práva založeného na unijním právu, měl přístup ( 15 ) k nezávislému soudu, který byl předem zřízen zákonem ( 16 ) a má pravomoc obrátit se na Soudní dvůr podle článku 267 SFEU ( 17 ).

43.

Soudní ochrana práv založených na unijním právu, která byla údajně porušena pravidly FIFA potvrzenými nálezem CAS za platná, tedy musí být zajištěna soudem splňujícím definici „soudu“ ve smyslu článku 267 SFEU.

44.

CAS ani švýcarský Spolkový soud příslušný k přezkumu jeho nálezů takovými soudy nejsou. Jejich posouzení slučitelnosti pravidel FIFA s právy poskytovanými EU tak nesplňuje požadavek účinné soudní ochrany v unijním právu.

45.

A tím se dostáváme k projednávané věci. Základ má ve sporu projednávaném před „soudem“ ve smyslu článku 267 SFEU.

46.

V řízení vedeném u belgických soudů účastníci řízení tvrdili, že zákaz vlastnictví ekonomických práv hráčů třetími osobami stanovený asociací FIFA jim brání v uplatňování práv, která jim přiznává unijní právo. Požadovali tedy určení neslučitelnosti těchto pravidel FIFA, jejichž platnost mezitím potvrdil CAS, s unijním právem a domáhali se náhrady takto způsobené újmy.

47.

Potud je vše v pořádku. Z výše uvedeného by bylo možno vyvodit závěr, že účastníci řízení měli přístup k soudu nadanému pravomocí položit předběžnou otázku. Zásada účinné soudní ochrany by nicméně porušena být mohla, a to z toho důvodu, že příslušným soudům bylo zabráněno v poskytnutí účinného prostředku nápravy v důsledku existence pravidla vnitrostátního (belgického) práva, podle kterého nálezy CAS potvrzené švýcarským Spolkovým soudem mají povahu překážky věci pravomocně rozsouzené. Jak bylo uvedeno, toto pravidlo jim v projednávané věci brání v přezkumu slučitelnosti pravidel FIFA s unijním právem.

48.

Brání zásada účinné soudní ochrany uplatnění takového pravidla?

49.

Odpověď je podle mého názoru jednoznačně kladná.

50.

Ovšem z písemných vyjádření a diskuse na jednání vyvstává obecnější otázka: požaduje unijní právo zvláštní prostředek nápravy, který by byl dostatečný k zajištění účinné soudní ochrany v případech, kdy se jedná o rozhodčí nálezy ve sportu? Stručně se tedy budu věnovat i této polemice.

51.

Struktura mé analýzy je následující. Nejprve vysvětlím uspořádání mechanismu řešení sporů asociace FIFA (oddíl A). Následně se vyjádřím k tomu, jak je třeba odpovědět na obě předběžné otázky (oddíly B a C), se zvláštním důrazem na otázku první.

52.

V roce 1981 přišel tehdejší předseda Mezinárodního olympijského výboru (dále jen „MOV“), Juan Antonio Samaranch, s myšlenkou zvláštního tribunálu pro záležitosti související se sportem. CAS začal fungovat v roce 1984 poté, co MOV ratifikoval jeho stanovy. J. A. Samaranch údajně vyjádřil naději, že se CAS stane „nejvyšším soudem pro celosvětový sport“ ( 18 ). Na internetových stránkách CAS, kde je geneze vzniku tohoto soudu popsána, se uvádí, že „příslušnost CAS by v žádném případě neměla být sportovcům ani svazům vnucována, pouze by ji strany měly mít i nadále volně k dispozici“ ( 19 ).

53.

Zpočátku většina sportovních organizací, včetně FIFA, CAS nevyužívala ( 20 ). Od roku 1984 se toho ovšem hodně změnilo.

54.

V odborné literatuře týkající se unijního práva je popisována významná transformace CAS po vydání rozsudku Soudního dvora ve věci Bosman v roce 1995 ( 21 ). Počet rozhodčích nálezů CAS po roce 1995 prudce stoupl. Navzdory prvotní nedůvěře tak FIFA začlenila do svých stanov rozhodčí doložku, která určuje CAS jako tribunál příslušný pro řešení takových sporů. Příslušnost CAS k řešení sporů v oblasti fotbalu byla zpočátku dobrovolná ( 22 ).

55.

Dnes je ovšem tato příslušnost CAS, jak je uvedeno ve stanovách FIFA, výlučná a obligatorní.

56.

Článek 57 odst. 1 stanov FIFA přiznává CAS příslušnost k řešení sporů mezi FIFA, jejími členskými asociacemi, konfederacemi, ligami, kluby, hráči, funkcionáři, zprostředkovateli a licencovanými agenty.

57.

Proti konečným rozhodnutím vydaným orgány FIFA, jakož i proti rozhodnutím vydaným konfederacemi, členskými asociacemi nebo ligami lze podat rozhodčí žalobu k CAS, která nemá odkladný účinek ( 23 ). Tyto rozhodčí žaloby musí být podány u CAS ve lhůtě 21 dnů od oznámení napadeného rozhodnutí a mohou být podány až po vyčerpání všech ostatních interních prostředků ( 24 ).

58.

Konečně článek 59 stanov FIFA stanoví:

„1.   Konfederace, členské asociace a ligy se zavazují uznávat CAS jako nezávislý soudní orgán a zajistit, aby jejich členové, registrovaní hráči a funkcionáři dodržovali rozhodnutí vydaná CAS. Stejná povinnost platí pro zprostředkovatele a licencované agenty.

2.   Není-li to výslovně dovoleno předpisy FIFA, je zakázáno obracet se na obecné soudy. Je rovněž zakázáno obracet se na obecné soudy, pokud jde o jakékoli druhy předběžných opatření.

3.   Asociace vloží do svých stanov nebo předpisů doložku, v níž bude stanoveno, že se zakazuje předkládat spory v asociaci nebo spory týkající se lig, členů lig, klubů, členů klubů, hráčů, funkcionářů a jiných členů orgánů asociací obecným soudům, ledaže předpisy FIFA či závazná právní ustanovení možnost obracet se na obecné soudy výslovně dovolují nebo stanoví. Místo řízení u obecných soudů bude upraveno rozhodčí řízení. Tyto spory budou předkládány nezávislému a řádně ustavenému rozhodčímu soudu uznávanému pravidly příslušné asociace nebo konfederace, popřípadě CAS.

59.

Proto stejně jako v případě rozhodčího systému International Skating Union (Mezinárodní bruslařská unie, dále jen „ISU“) ( 25 ), i předložení sporu týkajícího se fotbalu podle pravidel FIFA rozhodčímu soudu CAS je povinné a pravomoc této arbitráže je výlučná. Ostatně právě poukazem na tuto výlučnou pravomoc FIFA oponovala příslušnosti soudu prvního stupně ve věci v původním řízení ( 26 ).

60.

Jediným obecným soudem, který je oprávněn přezkoumávat rozhodčí nález CAS, je švýcarský Spolkový soud. Důvody, pro které mohou být rozhodčí nálezy uvedeným soudem přezkoumávány, jsou však omezené ( 27 ). Ve věci Semenya v. Švýcarsko ESLP rozhodl, že přezkum nálezu CAS provedený švýcarským Spolkovým soudem je tak omezený, že není způsobilý zajistit ochranu základních práv ( 28 ).

61.

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda zásada účinné soudní ochrany brání vnitrostátnímu právu, které rozhodčímu nálezu, u něhož byl přezkum souladu s unijním právem proveden soudem třetí země, přiznává povahu překážky věci pravomocně rozsouzené ( 29 ).

62.

Není to poprvé, kdy je Soudní dvůr žádán o výklad vztahu mezi rozhodčím řízením a unijním právem a o výklad rozsahu soudního přezkumu rozhodčích nálezů. Z tohoto důvodu se všichni zúčastnění v řízení před Soudním dvorem pokoušeli nalézt odpovědi na otázky řešené v projednávané věci v různých liniích judikatury Soudního dvora týkajících se rozhodčího řízení. Na jedné straně tak vedli diskuse o judikatuře vycházející z rozhodnutí Nordsee ( 30 ) a Eco Swiss ( 31 ), na druhé straně debatovali o rozsudku ve věci Achmea ( 32 ).

63.

Nejprve provedu analýzu rozsahu, v jakém by případně mohly být tyto dvě linie judikatury relevantní pro rozhodčí systém FIFA (pododdíly 1 a 2), a následně navrhnu Soudnímu dvoru, aby vytvořil specifický výklad vhodný pro takové povinné rozhodčí řízení, jako je rozhodčí řízení prováděné CAS v systému řešení sporů FIFA. Toto řešení již podle mého názoru bylo navrženo ve věci International Skating Union ( 33 ) (pododdíl 3).

64.

FIFA, UEFA, belgická, francouzská i litevská vláda uváděly, byť každá trochu jiným způsobem ( 34 ), že nálezy CAS potvrzující platnost pravidel FIFA mohou být podřízeny kontrole vnitrostátních soudů z hlediska unijního veřejného pořádku, tak jak uvedl Soudní dvůr v rozsudku Eco Swiss.

65.

Pro připomenutí, tato linie judikatury vychází z rozsudku Nordsee, v němž Soudní dvůr konstatoval, že rozhodčí soud, který rozhoduje ve věcech týkajících se obchodní arbitráže a jehož pravomoci se strany dobrovolně podřídily, není „soudem“ ve smyslu článku 267 SFEU ( 35 ).

66.

Ani v případě, že by takový rozhodčí soud byl případně povinen uplatňovat unijní právo bez možnosti podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, nepovažoval Soudní dvůr tuto situaci za problematickou, neboť rozhodčí nálezy tohoto rozhodčího soudu mohou být předmětem přezkumu v rámci různých řízení před soudy členských států na základě vnitrostátního práva ( 36 ). Zejména je nutno podotknout, že rozhodčí nálezy nejsou samy o sobě vykonatelné, neboť musí být nejprve opatřeny doložkou vykonatelnosti vydanou „obecným“ soudem. V rámci takového řízení by tedy tyto vnitrostátní soudy měly možnost, popřípadě povinnost, položit Soudnímu dvoru předběžnou otázku týkající se výkladu unijního práva.

67.

Spor ve věci Eco Swiss vyvstal z jednoho takového řízení o výkonu rozhodčího nálezu vedeného u vnitrostátního soudu. V rozsudku Eco Swiss Soudní dvůr připustil, že omezený rozsah soudního přezkumu může být v zájmu účinného rozhodčího řízení ( 37 ). Vnitrostátní pravidlo omezující soudní přezkum na otázky veřejného pořádku tak bylo považováno za přijatelné z hlediska unijního práva. V téže věci Soudní dvůr rozhodl, že veřejný pořádek Unie zahrnuje nynější články 101 a 102 SFEU ( 38 ).

68.

Co je a co není veřejným pořádkem Unie, dosud nebylo vysvětleno obecně ( 39 ). Soudní dvůr na tuto otázku odpovídal spíše kazuisticky ( 40 ). Výklad tohoto pojmu však není v projednávané věci nezbytný. Důležité je, že v oblasti obchodní arbitráže Soudní dvůr připustil, že rozsah soudního přezkumu rozhodčích nálezů může být omezen ( 41 ).

69.

Do jaké míry je výše uvedená linie judikatury použitelná na rozhodčí řízení u CAS vedené na základě stanov FIFA?

70.

Podle mého názoru jej od obchodní arbitráže odlišují dva hlavní aspekty.

71.

První spočívá v dobrovolné povaze obchodní arbitráže na rozdíl od závazné povahy rozhodčích pravidel FIFA.

72.

Podstatným rysem obchodní arbitráže, o kterou se jednalo v linii judikatury vycházející z rozsudku Eco Swiss, je dobrovolné uzavření rozhodčí doložky oběma stranami ( 42 ). Tím, že si strany dobrovolně zvolí takové rozhodčí řízení, chtějí vyloučit rozhodování obecných soudů, a případně i použití některých pravidel právního řádu. Soudní dvůr vzal tuto povahu a předmět rozhodčího řízení v obchodních věcech v úvahu, a dospěl tak k závěru, že soudní přezkum nálezů, které jsou výsledkem takového řízení, může být omezen na otázky veřejného pořádku. Přezkum souladu nálezu s veřejným pořádkem je nutný, neboť tato pravidla mohou být z hlediska veřejného zájmu natolik významná, že jejich uplatňování nemůže být vůlí stran vyloučeno.

73.

Naproti tomu, jak uvedla nizozemská vláda na jednání, pravidla FIFA jsou závazná a svobodná vůle stran, pokud jde o předložení sporu CAS, není na první pohled zřetelná ( 43 ).

74.

Ve věci Mutu a Pechstein zkoumal ESLP právě tuto otázku, když analyzoval rozdíly mezi obchodní arbitráží a závaznými rozhodčími pravidly ISU ( 44 ). Osoby zapojené do sportovních činností nemohou své spory, v nichž zpochybňují pravidla nebo rozhodnutí FIFA, dle své volby podřídit žádnému jinému systému rozhodování sporů, než jsou vnitřní disciplinární postupy FIFA a následné řízení u CAS. Odmítnutí přijmout obligatorně stanovenou pravomoc CAS má za následek, že hráči nemohou hrát ( 45 ) a kluby nemohou soutěžit.

75.

Pro hráče a kluby je tedy pravomoc CAS obligatorní, nevybrali si ji ze své svobodné vůle ( 46 ). Neodráží tedy jejich vlastní rozhodnutí vyloučit přístup k soudu a zabránit použitelnosti některých právních norem na spor, který mezi nimi vznikl. To má podle mého názoru důsledky pro rozsah soudního přezkumu, který by vnitrostátní soudy měly mít možnost vykonávat z hlediska unijního práva [viz oddíl IV. B.3 písm. b) níže].

76.

Druhým rozdílem mezi obchodní arbitráží a systémem řešení sporů zakotveným ve stanovách FIFA je soběstačnost systému FIFA z hlediska výkonu rozhodnutí.

77.

Pokud jedna ze stran obchodní arbitráže odmítne rozhodčí nález splnit, musí se druhá strana pro účely jeho výkonu obrátit na obecné soudy. Jak Soudní dvůr vysvětlil v rozsudku Nordsee (viz body 65 a 66 tohoto stanoviska), pokud je výkon vyžadován v rámci Unie, bude mít soud členského státu možnost přezkoumat soulad rozhodčího nálezu s unijním právem, a případně předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.

78.

Naproti tomu, pokud strana odmítne splnit nález CAS, protože má za to, že je tento nález v rozporu s unijním právem, nemůže jednoduše odmítnout tento nález splnit a stejně tak FIFA nemusí zahajovat řízení o výkonu tohoto nálezu u vnitrostátního soudu. FIFA může výkon tohoto nálezu provést sama. V projednávané věci ostatně byla FIFA schopna vymoci sankce a zákaz registrace hráčů, aniž by se musela obracet na soud ( 47 ).

79.

V rámci takového systému, který sám zajišťuje i výkon rozhodčího nálezu, je nepravděpodobné, že by se otázka slučitelnosti rozhodčího nálezu s unijním právem dostala až před „soud“ ve smyslu článku 267 SFEU v rámci řízení o výkonu rozhodnutí.

80.

Je tedy možné, že soudní prostředky nápravy, které byly považovány za dostatečné k zajištění účinné soudní ochrany a jednotnosti unijního práva v rámci obchodní arbitráže, pro systém soběstačného povinného rozhodčího řízení, jako je rozhodčí řízení v projednávané věci, nestačí (viz dále body 111 až 114 níže).

81.

Z důvodu existence těchto dvou aspektů se domnívám, že pravidla vytvořená pro obchodní arbitráž v linii judikatury vycházející z rozsudků Nordsee a Eco Swiss nelze použít na systém FIFA, který stanoví povinné rozhodčí řízení vedené CAS.

82.

Royal Football Club Seraing a Doyen Sports se dovolávaly rozhodnutí ve věci Achmea na podporu svého tvrzení, že rozhodčí nálezy vydané CAS musí podléhat skutečnému soudnímu přezkumu vnitrostátním soudem, který musí mít možnost položit Soudnímu dvoru předběžné otázky týkající se výkladu unijního práva.

83.

Komise se ve svém písemném vyjádření rovněž odvolávala na rozsudek Achmea na podporu tvrzení, že vnitrostátní soudy musí být schopny přezkoumávat, mimo jiné, i arbitrabilitu sporu.

84.

Připomínám, že v rozsudku Achmea Soudní dvůr odmítl možnost svěřit řešení sporů, které se týkají členských států a vznikly na základě dvoustranných dohod o ochraně investic (dále jen „BIT“), rozhodčímu řízení. V těchto dohodách členské státy souhlasily s vyloučením pravomoci svých vlastních soudů ve sporech mezi investorem a státem, přestože se takové spory mohou týkat uplatňování nebo výkladu unijního práva. Slovy Soudního dvora tak členské státy případná porušení unijního práva zcela vyloučily „ze systému soudních opravných prostředků, které jim v oblastech pokrytých unijním právem ukládá stanovit čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU“ ( 48 ).

85.

Výchozí princip rozsudku Achmea spočívá podle mého názoru především v zásadě vzájemné důvěry ( 49 ). Akceptace vyloučení některých sporů z pravomoci soudů členských států vede k tomu, že není zajištěna účinná soudní ochrana, a navíc to vysílá špatný signál: že tyto soudy možná nejsou dostatečně nezávislé a nestranné, aby rozhodovaly v řízeních o sporech zahájených investory proti členským státům.

86.

Uplatňování unijního práva závisí do značné míry na vzájemné důvěře v soudy členských států. Z tohoto důvodu, a za účelem zajištění jednotného výkladu unijního práva prostřednictvím řízení o předběžné otázce ( 50 ), bylo rozhodnuto tak, že rozhodčí doložky zakotvené v BIT uzavřených mezi členskými státy jsou v rozporu s unijním právem.

87.

Tento výklad rozsudku Achmea potvrzuje i skutečnost, že na rozdíl od obchodní arbitráže se Soudní dvůr v rozsudku Achmea nezabýval tím, zda by neexistenci účinné soudní ochrany mohl zhojit následný přezkum rozhodčích nálezů vydaných na základě BIT, který by prováděly vnitrostátní soudy ( 51 ). Jednoduše považoval obecné vyloučení pravomoci vnitrostátních soudů za nepřijatelné. Argumentace Royal Football Club Seraing a Doyen Sports týkající se nezbytnosti skutečného soudního přezkumu rozhodčího nálezu (viz bod 82 tohoto stanoviska) se tudíž o rozsudek Achmea nemůže opírat.

88.

Obdobně v rozsudku PL Holdings Soudní dvůr rozhodl, že neplatnost rozhodčího nálezu vydaného na základě BIT nelze zhojit změnou definice rozhodčího řízení na dobrovolné rozhodčí řízení ad hoc, případně pouze z toho důvodu, že dotčený členský stát nenapadl platnost rozhodčí doložky na základě BIT v rámci konkrétního rozhodčího řízení ( 52 ).

89.

Belgická pravidla použitelná na projednávaný spor ve spojení s obligatorní pravomocí CAS podle stanov FIFA vedou k tomu, že je vnitrostátním soudům podobným způsobem odepřena možnost zajistit jednotlivcům účinnou soudní ochranu práv zaručených unijním právem. Přesto se nedomnívám, že je tento argument dostatečný k tomu, aby bylo možno systém rozhodčího řízení FIFA považovat za srovnatelný s takovým druhem rozhodčí instituce, o jakou se jednalo ve věci Achmea. Navíc se nedomnívám, že by v projednávané věci byl použitelný stejný princip vycházející ze vzájemné důvěry.

90.

Toto rozlišování lze opřít o tři důvody. Zaprvé projednávaná věc nezpochybňuje principiální slučitelnost rozhodčího systému FIFA s unijním právem ( 53 ). Většina zúčastněných v řízení v projednávané věci se de facto shoduje na tom, že rozhodčí řízení ve sportu je užitečným institutem. Podobně i Evropský parlament přijal v roce 2012 usnesení o evropském rozměru v oblasti sportu, v němž uznal „legitimnost orgánů sportovního soudnictví při řešení sporů v oblasti sportu, které uznávají základní právo občanů na spravedlivý proces“ ( 54 ).

91.

Otázka případného nesplnění podmínky arbitrability, tak jak byla vznesena Komisí, tedy nevyvstává.

92.

Zadruhé obligatorní a výlučná pravomoc CAS, o kterou se jedná v projednávané věci, nevychází z mezinárodní dohody uzavřené členskými státy nebo mezi nimi ani z výkonu veřejné moci členskými státy. Jejím základem jsou stanovy FIFA, tedy soukromé organizace. Tyto stanovy členské státy žádným způsobem nezavazují ani neomezují, pokud jde o zajištění účinné soudní ochrany prostřednictvím jejich systémů soudní moci. Členské státy tak nesouhlasily s vyloučením pravomoci svých soudů.

93.

Zatřetí rozsudek Achmea je adresován členským státům, které vyzývá, aby napravily škodlivé následky působení rozhodčích doložek na základě BIT na zásadu vzájemné důvěry v jejich soudnictví ( 55 ). Toho lze dosáhnout různými způsoby. Členské státy mohou uplatňovat jiný výklad těchto dohod ( 56 ), vypovědět je ( 57 ) nebo nepřiznat rozhodčím nálezům vydaným na jejich základě jakékoliv účinky ( 58 ). Ovšem i v případě, že by Soudní dvůr konstatoval, že pravidla FIFA týkající se pravomoci CAS jsou v zásadě neslučitelná s unijním právem (což není otázka vznesená v projednávané věci), pak jediným způsobem, jak by členské státy mohly splnit povinnosti vyplývající z takového rozhodnutí, by bylo neuznání těchto rozhodčích nálezů soudy těchto členských států. Jakákoli změna systému rozhodčího řízení ve fotbale by nevyhnutelně závisela na ochotě FIFA.

94.

Kromě zopakování důležitosti účinné soudní ochrany a jednotnosti unijního práva tak rozsudek Achmea patrně nevnáší do linie judikatury vycházející z rozsudku Eco Swiss žádnou přidanou hodnotu, pokud jde o otázky vznesené v projednávané věci. V tomto ohledu FIFA na jednání správně zdůraznila, že Soudní dvůr rozsudek Achmea ve svém rozsudku International Skating Union při rozboru rozhodčího řízení v oblasti sportu vedeného CAS vůbec nezmínil.

95.

Jak jsem již podotkla výše (viz oddíl IV. B.1), existují dva významné rozdíly mezi obchodní arbitráží a rozhodčím řízením v oblasti sportu vedeným CAS: rozhodčí řízení u CAS je zaprvé povinné a zadruhé „samovykonatelné“. Domnívám se, že tyto rozdíly vyžadují zvláštní posouzení provedené ve světle zásady účinné soudní ochrany, a to pokud jde o otázku přístupu k soudu i pokud jde o rozsah soudního přezkumu.

96.

Podle mého výkladu rozsudku International Skating Union tuto myšlenku Soudní dvůr předeslal již v uvedeném rozhodnutí ( 59 ). V uvedené věci se však Soudní dvůr nezabýval pravomocemi ani povinnostmi vnitrostátních soudů. Věnoval se pouze otázce dopadu pravidel ISU na porušení práva hospodářské soutěže. Nicméně v pasáži, kde Soudní dvůr zdůraznil povahu CAS jako obligatorní a výlučné instituce, která byla příčinou toho, že porušení práva hospodářské soutěže ze strany ISU bylo o to závažnější ( 60 ), podle mého názoru Soudní dvůr naznačil, že takové rozhodčí řízení vyžaduje zvláštní přístup.

97.

I nizozemská vláda na jednání v projednávané věci Soudní dvůr vyzvala, aby k otázce takového povinného rozhodčího řízení, jako je rozhodčí řízení v oblasti sportu podle stanov FIFA, zaujal zvláštní postoj. Jedním z důvodů této výzvy byla potřeba zachovat systém obchodní arbitráže v jeho současné podobě.

98.

S tím souhlasím. Pokud povinné rozhodčí řízení v oblasti sportu vyžaduje pravidla, která zajišťují velkorysejší přístup ke spravedlnosti a širší rozsah přezkumu, aby byly splněny požadavky na účinnou soudní ochranu, mělo by být odlišeno od dobrovolně přijaté obchodní arbitráže, ve které mohou být rozhodčí nálezy přezkoumávány pouze výjimečně a z omezených důvodů.

99.

Judikatura Eco Swiss by tedy neměla být automaticky vnášena do posuzování takového povinného rozhodčího řízení v oblasti sportu, jako je řízení dotčené v projednávané věci. V následujících pasážích se budu věnovat přístupu k soudům [pododdíl a)] a rozsahem přezkumu [pododdíl b)] v tomto kontextu.

100.

„Samovykonatelnost“ rozhodčích nálezů CAS v rámci systému FIFA nevyhnutelně a významně omezuje možnost, že věc týkající se nálezu CAS bude předložena vnitrostátním soudům.

101.

V případě obchodní arbitráže se Soudní dvůr nemusel zabývat otázkou přístupu k soudu, neboť se předpokládalo, že přístup bude v každém případě zajištěn ve fázi výkonu rozhodnutí.

102.

„Samovykonatelnost“ systému rozhodčího řízení FIFA však vyvolává otázku, jaké soudní prostředky nápravy by měly členské státy poskytnout, aby byla zajištěna účinná soudní ochrana proti nálezu CAS, který potenciálně porušuje práva zaručená unijním právem.

103.

Tato otázka byla předmětem diskuse v písemných vyjádřeních zúčastněných stran a na jednání. Komise byla například toho názoru, že musí existovat určitý druh přímého opravného prostředku zahrnující soudní přezkum nálezu CAS. To by znamenalo, že by účastníci měli mít k dispozici opravný prostředek, kterým bude možno dosáhnout zrušení nálezu a prohlášení neplatnosti pravidel FIFA, u nichž bude konstatováno, že porušují unijní právo. Jiní zúčastnění, například FIFA, byli toho názoru, že přímý prostředek nápravy není nezbytný. Postačil by prostředek nepřímý, jako je například žaloba na náhradu škody.

104.

Podle mého názoru Soudní dvůr již toto dilema vyřešil ve věci International Skating Union. Zaprvé měl za to, že v situacích, kdy je rozhodčí řízení sportovními organizacemi klubům a hráčům uloženo, platí požadavek soudního přezkumu vnitrostátními soudy „tím spíše“ ( 61 ). Dále uvedl, že skutečnost, že má určitá osoba možnost domáhat se náhrady škody, nemůže zhojit absenci prostředků nápravy, které by této osobě umožňovaly obrátit se na příslušný vnitrostátní soud s cílem dosáhnout ukončení závadného jednání nebo, pokud jednání spočívá v aktu, přezkoumání a zrušení tohoto aktu ( 62 ).

105.

Zásada účinné soudní ochrany tedy vyžaduje přímou soudní cestu k posouzení, a případně zabránění uplatňování pravidel FIFA, která jsou v rozporu s unijním právem. Rozhodčí nález konstatující soulad pravidel FIFA s unijním právem nemůže bránit pravomoci vnitrostátního soudu, na základě které by mohl soud tento soulad přezkoumat sám, a případně podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu unijního práva Soudnímu dvoru.

106.

Přiznání povahy překážky věci pravomocně rozsouzené rozhodčímu nálezu ve vztahu k výroku tohoto nálezu, že nedošlo k porušení unijního práva, je tedy v rozporu se zásadou účinné soudní ochrany.

107.

Takové vnitrostátní pravidlo, jako je pravidlo dotčené ve věci v původním řízení, které přiznává povahu překážky věci pravomocně rozsouzené rozhodčímu nálezu CAS, tedy nesmí být uplatňováno, tak aby měl vnitrostátní soud možnost vykonat svou pravomoc spočívající v soudním přezkumu souladu pravidel FIFA s unijním právem ( 63 ).

108.

Omezený soudní přezkum v rámci obchodní arbitráže není podle mého názoru v kontextu povinného a výlučného systému rozhodčího řízení FIFA dostatečný.

109.

Podle judikatury vycházející z rozsudku Eco Swiss může být rozsah tohoto přezkumu omezen na otázky veřejného pořádku. Přesný význam a rozsah veřejného pořádku Unie sice nejsou jednoznačně ustáleny, nicméně podle všeho lze říci, že unijní veřejný pořádek se nevztahuje na všechna pravidla unijního práva, ale pouze na pravidla vyšší veřejné důležitosti.

110.

Posuzování z hlediska veřejného pořádku se tedy nutně netýká každého pravidla unijního práva, které přiznává jednotlivci nějaké právo.

111.

To je přijatelné v obchodní arbitráži, neboť lze vycházet z teze, že strany dobrovolně vyloučily použití některých pravidel právního systému, nemohly však vyloučit pravidla veřejného pořádku.

112.

V rámci povinného rozhodčího řízení, jako je rozhodčí řízení vedené CAS na základě stanov FIFA, však nedochází k tomu, že by strany dobrovolně vyloučily použití některých unijních pravidel na svou situaci.

113.

Důvody, které odůvodňují omezený rozsah soudního přezkumu v rámci obchodní arbitráže, tak nelze bez dalšího uplatňovat na povinné rozhodčí řízení.

114.

Vnitrostátní soud tudíž musí mít možnost provést přezkum pravidel FIFA ve vztahu ke všem pravidlům unijního práva, bez ohledu na jakýkoli rozhodčí nález CAS.

115.

Takový soud by tak měl mít možnost takový přezkum vést bez ohledu na to, jak se k němu dotčená věc dostane: ať již přímo ve formě návrhu na výkon rozhodnutí, nebo nepřímo jakožto věc řešená incidenčně ve vztahu k jinému prostředku nápravy (jako je tomu v projednávané věci).

116.

Poslední otázkou, kterou nelze opominout a která zazněla na jednání, je použitelnost Newyorské úmluvy ( 64 ), jejímiž smluvními stranami jsou všechny členské státy ( 65 ). Newyorská úmluva sice není pro Evropskou unii závazná, nicméně Soudní dvůr v souladu s obyčejovou zásadou dobré víry již v minulosti mezinárodní závazky členských států zohlednil ( 66 ).

117.

Všichni zúčastnění na jednání se shodli na tom, že Newyorská úmluva se na nálezy CAS vztahuje.

118.

To není zcela samozřejmé. Spíše by bylo možno dospět k závěru, že povinné rozhodčí řízení nesplňuje požadavek čl. II odst. 1 Newyorské úmluvy ( 67 ). Jednoduše řečeno, strany se „nezavázaly“, přičemž zavázáním se v tomto smyslu rozumím svobodné a konsensuální rozhodnutí podrobit rozhodčímu řízení všechny nebo některé své spory ( 68 ).

119.

Tento výklad by vnitrostátním soudům umožnil vykládat Newyorskou úmluvu tak, že na povinné rozhodčí řízení takového druhu, jako je rozhodčí řízení FIFA v oblasti sportu, použitelná není ( 69 ).

120.

Pokud se však Newyorská úmluva přece jen použije, jsem toho názoru, že její ustanovení nejsou v rozporu s výkladem účinné soudní ochrany, jaký navrhuji ve vztahu k povinnému rozhodčímu řízení.

121.

Článek V odst. 2 písm. b) Newyorské úmluvy omezuje soudní přezkum rozhodčích nálezů na otázky veřejného pořádku ( 70 ). Toto ustanovení nemá v úmluvě autonomní význam, ale právě naopak, podléhá právu jejích signatářů ( 71 ).

122.

K otázce případné použitelnosti Newyorské úmluvy by tedy bylo možno přistupovat tak, že by unijní zásada účinné soudní ochrany, která v případech povinného rozhodčího řízení vyžaduje soudní přezkum v plném rozsahu, byla vykládána jako součást veřejného pořádku pro účely této úmluvy ( 72 ). Tato zásada by tak otevřela cestu k plnému přezkumu rozhodčího nálezu z hlediska použitelného unijního práva.

123.

S přihlédnutím k výše uvedenému mám za to, že by Soudní dvůr měl rozšířit teze vyjádřené v rozsudku International Skating Union a vyvinout samostatnou linii judikatury týkající se problematiky soudního přezkumu rozhodčích nálezů vydaných v rámci takového povinného rozhodčího řízení, jako je rozhodčí řízení vedené CAS na základě stanov FIFA.

124.

V tomto ohledu jsem toho názoru, že účinná soudní ochrana vyžaduje rozšíření přístupu k vnitrostátním soudům i posílení jejich přezkumných pravomocí ve vztahu k povinnému rozhodčímu řízení, které by překračovaly rámec jejich stávajících pravomocí v oblasti obchodní arbitráže.

125.

Osoby, které tvrdí, že jejich práva zaručená unijním právem byla porušena, by měly mít přímý přístup k možnosti napadnout pravidla FIFA navzdory jakémukoli nálezu CAS, který případně jejich platnost potvrzuje. Rozsah přezkumu by neměl být omezen na veřejný pořádek, ale měl by zahrnovat všechna relevantní ustanovení unijního práva. Měla by existovat možnost uplatnění tohoto přezkumu ve všech soudních řízeních bez ohledu na to, zda jsou zahájena na základě přímého prostředku nápravy uplatněného proti pravidlům FIFA, v rámci řízení o výkonu rozhodčího nálezu CAS, nebo incidenčně v rámci jiného typu řízení, jako je například řízení zahájené žalobou na náhradu škody.

126.

Na základě takto vymezeného přístupu k systému povinného rozhodčího řízení FIFA vedeného CAS navrhuji Soudnímu dvoru, aby na první otázku předkládajícího soudu odpověděl následovně: článek 19 odst. 1 SEU ve spojení s článkem 267 SFEU a článkem 47 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že brání uplatnění ustanovení vnitrostátního práva, jako jsou článek 24 a čl. 171[3] odst. 9 belgického Code judiciaire (soudní řád), které směřují k sankcionování zásady překážky věci pravomocně rozsouzené, na rozhodčí nález, u něhož byl přezkum souladu s právem Evropské unie proveden soudem státu, který není členem Evropské unie a který není oprávněn obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie s předběžnou otázkou.

127.

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda zásada účinné soudní ochrany ve spojení s článkem 267 SFEU brání uplatnění pravidla vnitrostátního práva, které s výhradou prokázání opaku třetími osobami přiznává rozhodčímu nálezu, u něhož byl přezkum souladu s právem Evropské unie proveden soudem třetí země, důkazní sílu ve vztahu k těmto osobám.

128.

S výjimkou Royal Football Club Seraing a společnosti Doyen Sports se všichni zúčastnění shodují na tom, že pravidla týkající se důkazní síly rozhodčích nálezů nemají významný dopad na účinnou soudní ochranu.

129.

Royal Football Club Seraing a Doyen Sports tvrdí, že vnitrostátní pravidla, podle nichž má rozhodčí nález prima facie důkazní sílu vůči třetím osobám, nadměrně ztěžují výkon práva na účinnou soudní ochranu, a to především obrácením důkazního břemene.

130.

Naopak FIFA a UEFA, podporované URBSFA, tvrdí, že pravidlo důkazní síly je pouze vyvratitelnou domněnkou, přičemž navíc existuje prostředek nápravy podle vnitrostátního práva, který vnitrostátnímu soudu umožňuje odmítnout uznání nebo výkon rozhodčího nálezu způsobem, který je v souladu s požadavky rovnocennosti a efektivity.

131.

Komise má za to, že dotčená vnitrostátní pravidla nepředstavují nepřiměřený zásah do práva na účinnou soudní ochranu, neboť jsou použitelná pouze na skutkové otázky, o nichž bylo rozhodnuto v rozhodčím nálezu.

132.

Souhlasím s názorem Komise.

133.

Považuji za důležité, že vnitrostátní pravidlo, jak je vysvětleno předkládajícím soudem, nebrání dotčenému soudu v tom, aby zajistil plnou účinnost unijního práva, ani v možnosti podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, je-li to považováno za nezbytné.

134.

Vyvratitelná domněnka důkazní síly podle mého názoru nebrání vnitrostátním soudům v plnění svých povinností, které pro ně vyplývají z čl. 19 odst. 1 SEU, neboť mohou i nadále zajišťovat plné uplatňování unijního práva, v případě potřeby i předložením žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru.

135.

Závěrem navrhuji odpovědět na druhou otázku předkládajícího soudu následovně: článek 19 odst. 1 SEU ve spojení s článkem 267 SFEU a článkem 47 Listiny nebrání uplatnění pravidla vnitrostátního práva, které s výhradou prokázání opaku třetími osobami přiznává rozhodčímu nálezu, u něhož byl přezkum souladu s právem Evropské unie proveden soudem třetí země, důkazní sílu ve vztahu k těmto osobám.

136.

S ohledem na výše uvedené navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky položené Cour de cassation (Kasační soud, Belgie) odpověděl následovně: