ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (čtvrtého senátu)

18. prosince 2025 ( *1 )

„Řízení o předběžné otázce – Směrnice 2011/7/EU – Postup proti opožděným platbám v obchodních transakcích – Článek 3 odst. 1 a čl. 3 odst. 3 písm. a) – Úrok z prodlení – Článek 6 odst. 1 a 2 – Náhrada nákladů spojených s vymáháním – Podmínky – Vnitrostátní právní úprava, v níž je stanovena možnost započtení vzájemných pohledávek na základě prohlášení se zpětnou účinností – Současný zánik vzájemných pohledávek do výše nižší z nich – Účinky ve vztahu k úrokům a náhradě nákladů“

Ve věci C‑481/24,

jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím Okresního soudu pro hlavní město Varšavu ve Varšavě (Sąd Rejonowy dla m.st. Warszawy w Warszawie) ze dne 26. června 2024, došlým Soudnímu dvoru dne 10. července 2024, v řízení

E. sp.j.

proti

C. sp. z o.o.,

SOUDNÍ DVŮR (čtvrtý senát),

ve složení: I. Jarukaitis, předseda senátu, K. Lenaerts, předseda Soudního dvora vykonávající funkci soudce čtvrtého senátu, M. Condinanzi, N. Jääskinen a R. Frendo (zpravodajka), soudci,

generální advokát: D. Spielmann,

za soudní kancelář: M. Siekierzyńska, radová,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 14. května 2025,

s ohledem na vyjádření, která předložili:

–

za C. sp. z o.o.: P. Wróblewska, adwokat,

–

za polskou vládu: B. Majczyna, E. Buczkowska a D. Lutostańska, jako zmocněnci,

–

za belgickou vládu: S. Baeyens a P. Cottin, jako zmocněnci,

–

za německou vládu: J. Möller, M. Hellmann, R. Kanitz a J. Simon, jako zmocněnci,

–

za nizozemskou vládu: M. K. Bulterman a C. S. Schillemans, jako zmocněnkyně,

–

za Evropskou komisi: D. Milanowska a M. Owsiany-Hornung, jako zmocněnkyně,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 1. srpna 2025,

vydává tento

Rozsudek

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 3 odst. 1 a odst. 3 písm. a), jakož i čl. 6 odst. 1 a 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/7/EU ze dne 16. února 2011 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích (Úř. věst. 2011, L 48, s. 1).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností E. sp.j. a společností C. sp. z o.o. ve věci odmítnutí provést platbu z důvodu započtení jejich vzájemných pohledávek na základě prohlášení o započtení se zpětnou účinností.

Právní rámec

Unijní právo

3

V bodech 3 a 12 odůvodnění směrnice 2011/7 je uvedeno:

„(3)

Mnohé platby v obchodních transakcích mezi hospodářskými subjekty navzájem nebo mezi hospodářskými subjekty a orgány veřejné moci se uskutečňují později, než jak bylo dohodnuto ve smlouvě nebo stanoveno ve všeobecných obchodních podmínkách. […] Tyto opožděné platby mají negativní dopad na likviditu a komplikují finanční řízení podniků. Postihují rovněž jejich konkurenceschopnost a ziskovost v případech, kdy věřitel potřebuje kvůli opožděné platbě získat vnější financování. […]

[…]

(12)

Opožděná platba představuje porušení smlouvy, které je v mnoha členských státech pro dlužníky finančně přitažlivé vzhledem k nízkým nebo žádným úrokům z prodlení nebo pomalému řízení k dosažení nápravy. […]“

4

V článku 1 této směrnice je v odstavci 1 stanoveno:

„Cílem této směrnice je boj proti opožděným platbám v obchodních transakcích s cílem zajistit řádné fungování vnitřního trhu, a tím podpořit konkurenceschopnost podniků […]“

5

V článku 2 této směrnice je stanoveno:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

1)

‚obchodní transakcí‘ transakce mezi podniky nebo mezi podniky a orgány veřejné moci, která vede k dodání zboží nebo poskytnutí služeb za úplatu;

[…]

4)

‚opožděnou platbou‘ platba, která nebyla provedena ve smluvní nebo zákonné lhůtě splatnosti, přičemž jsou splněny podmínky stanovené v čl. 3 odst. 1 […];

5)

‚úrokem z prodlení‘ zákonný úrok z prodlení nebo úrok, jehož sazba byla sjednána mezi podniky[…] výhradou článku 7;

[…]

8)

‚splatnou částkou‘ jistina, která měla být splacena ve smluvní nebo zákonné lhůtě splatnosti, včetně příslušných daní, cel, dávek či poplatků uvedených na faktuře nebo v jiném rovnocenném dokumentu vyzývajícím k provedení platby;

[…]“

6

V článku 3 směrnice 2011/7 je stanoveno:

„1.   Členské státy zajistí, že v obchodních transakcích mezi podniky má [bude mít] věřitel nárok na úrok z prodlení bez nutnosti upomínky, pokud jsou splněny tyto podmínky:

a)

věřitel splnil své smluvní a zákonné povinnosti a

b)

věřitel neobdržel splatnou částku včas, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.

[…]

3.   Pokud jsou splněny podmínky stanovené v odstavci 1, členské státy zajistí, že:

a)

věřitel má [bude mít] nárok na úrok z prodlení ode dne, který následuje po dni splatnosti nebo po dni uplynutí lhůty splatnosti, které jsou stanoveny ve smlouvě;

[…]

5.   Členské státy zajistí, že lhůta splatnosti stanovená ve smlouvě nepřekročí 60 kalendářních dnů, pokud nejsou ve smlouvě výslovně dohodnuty jiné podmínky a za předpokladu, že to vůči věřiteli není […] hrubě nespravedlivé.“

7

V článku 6 odst. 1 a 2 této směrnice je stanoveno:

„1.   Členské státy zajistí, že v případech, kdy má být v obchodních transakcích podle článku 3 […] zaplacen úrok z prodlení, má [bude mít] věřitel nárok obdržet od dlužníka alespoň pevnou částku ve výši 40 [eur].

2.   Členské státy zajistí, že pevná částka uvedená v odstavci 1 je [bude] splatná bez nutnosti upomínky a představuje náhradu vlastních nákladů věřitele spojených s vymáháním.“

Polské právo

Občanský zákoník

8

V článku 498 občanského zákoníku (ustawa – Kodeks cywilny) ze dne 23. dubna 1964 (Dz. U. z roku 1964, č. 93), ve znění použitelném na spor v původním řízení, (dále jen „občanský zákoník“) je stanoveno:

„§ 1.   Jsou-li dvě osoby vůči sobě zároveň dlužníky a věřiteli, může každá z nich započíst svou pohledávku vůči pohledávce druhé strany, jestliže předmětem obou pohledávek jsou peníze nebo věci stejné jakosti určené pouze podle druhu a obě pohledávky jsou splatné a lze je vymáhat u soudu nebo jiného státního orgánu.

§ 2.   V důsledku započtení se obě pohledávky vzájemně vyrovnají v rozsahu nižší pohledávky.“

9

V článku 499 občanského zákoníku je stanoveno, že:

„Započtení se provádí prohlášením vůči druhé straně. Prohlášení má zpětnou účinnost od okamžiku, kdy nastala možnost provést započtení.“

Zákon o postupu proti nadměrným opožděním plateb

10

V článku 1 zákona o postupu proti nadměrným opožděním v obchodních transakcích (ustawa o przeciwdziałaniu nadmiernym opóźnieniom w transakcjach handlowych), ze dne 8. března 2013 Dz. U. z roku 2013, č. 403), jímž byla do polského právního řádu provedena směrnice 2011/7, ve znění použitelném na spor v původním řízení, (dále jen „zákon o postupu proti nadměrným opožděním plateb“), je stanoveno:

„Tento zákon stanoví zvláštní práva věřitele a povinnosti dlužníka ve vztahu ke lhůtám splatnosti v obchodních transakcích, důsledky nesplnění těchto povinností a postup při nadměrném opoždění s poskytnutím peněžitých plnění.“

11

V článku 4 tohoto zákona je stanoveno:

„Pro účely tohoto zákona se rozumí:

[…]

3) zákonným úrokem z prodlení v obchodních transakcích:

[…]

úrok ve výši referenční sazby Polské národní banky navýšené o deset procentních bodů;

[…]“

12

V článku 7 odst. 1 tohoto zákona je stanoveno:

„S výjimkou transakcí, v nichž je dlužníkem veřejnoprávní subjekt, mají věřitelé, kteří jsou stranami obchodní transakce, nárok na zákonný úrok z prodlení bez nutnosti upomínky, a to za období ode dne splatnosti peněžitého plnění do dne, kdy byla provedena platba, s výjimkou případů, kdy se strany dohodly na vyšší úrokové sazbě, pokud jsou splněny obě následující podmínky:

1)

věřitel poskytl plnění;

2)

věřitel platbu neobdržel ve lhůtě stanovené ve smlouvě.

[…]“

13

V článku 10 odst. 1 tohoto zákona je stanoveno:

„Ode dne, kdy věřiteli vznikl nárok na úroky uvedené v čl. 7 odst. 1, má nárok získat od dlužníka i bez upomínky náhradu nákladů spojených s vymáháním ve výši:

1)

40 eur, pokud hodnota peněžitého plnění nepřesahuje 5000 polských zlotých [(PLN), přibližně 1175 eur)];

2)

70 eur, pokud hodnota peněžitého plnění přesahuje 5000 [PLN (přibližně 1175 eur)], ale nepřesahuje 50000 [PLN (přibližně 11750 eur)];

[…]“

Spor v původním řízení a předběžná otázka

14

Společnost E. vlastní deset pohledávek vůči společnosti C. za poskytnutí dopravních služeb, za něž byly vystaveny faktury se stanovenými lhůtami splatnosti mezi únorem a zářím 2022.

15

Vzhledem k tomu, že společnost C. tyto faktury ve stanovené lhůtě neuhradila, podala společnost E. žalobu na zaplacení k Okresnímu soudu pro hlavní město Varšavu ve Varšavě (Sąd Rejonowy dla m.st. Warszawy w Warszawie, Polsko), který je předkládajícím soudem.

16

Společnost E. se domáhala zaplacení částky 26715,60 PLN (přibližně 6280 eur) jako součtu všech pohledávek z uvedených faktur, včetně úroků podle čl. 7 odst. 1 zákona o postupu proti nadměrným opožděním plateb z každé nezaplacené pohledávky, ve výši podle čl. 4 odst. 3 písm. b) tohoto zákona, a dále částky 1997,29 PLN (přibližně 470 eur) jako náhrady nákladů spojených s vymáháním podle článku 10 tohoto zákona z důvodu opožděné platby všech těchto pohledávek.

17

Společnost C. navrhla zamítnutí žaloby. Uvedla, že společnosti E. zaplatila částku 1697,40 PLN (přibližně 400 eur) a úkonem ze dne 2. září 2022 učinila prohlášení o započtení ve smyslu článků 498 a 499 občanského zákoníku ve výši 25018,20 PLN (přibližně 5880 eur). Společnost C. má za to, že tím uhradila celkovou částku 26715,60 PLN (přibližně 6280 eur), a její dluh tedy zanikl.

18

Toto prohlášení o započtení bylo založeno na pohledávce na náhradu škody, která vznikla společnosti C. vůči společnosti E. z důvodu zničení zboží, které svěřila společnost C společnosti E., při přepravě uvedeného zboží, kterou uskutečnila společnost E. Lhůta pro zaplacení této pohledávky, jak ji stanovila společnost C. v upomínce ze dne 15. února 2022, uplynula dne 7. března 2022.

19

Předkládající soud uvádí, že i když se prohlášení o započtení týkalo pouze částek jistin dlužných každou z dotčených společností, společnost C. tvrdí, že od 7. března 2022 zanikl společnosti E. v důsledku zpětné účinností, kterou takovému prohlášení přiznává článek 499 občanského zákoníku, nárok domáhat se jednak úroku podle čl. 7 odst. 1 zákona o postupu proti nadměrným opožděním plateb a jednak náhrady podle čl. 10 odst. 1 uvedeného zákona. Z deseti pohledávek společnosti E. vznikla před tímto datem pouze jediná.

20

Dále předkládající soud uvádí, že společnost E. nezpochybňuje svou odpovědnost za škodu, kterou uplatňuje společnost C., ale zpochybňuje samotnou účinnost prohlášení o započtení a výši této škody. Předkládající soud upřesňuje, že o části této škody, na kterou se toto prohlášení nevztahuje, rozhoduje v jiném řízení, které je před ním vedeno.

21

Předkládající soud má za to, že ve věci v původním řízení vyvstává otázka, jaký dopad na nároky vyplývající ze zákona o postupu proti nadměrným opožděním plateb má zpětná účinnost, která je podle článku 499 občanského zákoníku přiznána prohlášením o započtení.

22

Předkládající soud uvádí, že toto ustanovení zavádí právní fikci, podle které má prohlášení o započtení zpětnou účinnost od okamžiku vzniku možnosti započtení, tedy od okamžiku, kdy nastala v důsledku uplynutí lhůty splatnost pohledávky osoby, která učinila toto prohlášení. Podle předkládajícího soudu může být nicméně tato zpětná účinnost v rozporu s čl. 3 odst. 1 a čl. 3 odst. 3 písm. a), jakož i s čl. 6 odst. 1 a 2 směrnice 2011/7.

23

V tomto ohledu předkládající soud zaprvé poznamenává, že v důsledku uvedené zpětné účinnosti dochází nejen k zániku nároku na úrok, ale i nároku na náhradu nákladů spojených s vymáháním. I když se tyto náklady mohou týkat několika pohledávek, a mohou být tedy splatné z více titulů, mohou být umořeny jedinou vzájemnou pohledávkou, u které vzniká povinnost zaplacení uvedených nákladů pouze jednou. Takový stav by mohl poškozovat jednoho z věřitelů.

24

Zadruhé předkládající soud uvádí, že pohledávky, na které se vztahuje směrnice 2011/7, jsou vzhledem ke své smluvní povaze úročeny vyššími úroky než jiné pohledávky, jako je pohledávka společnosti C. na náhradu škody, které lze uplatnit jako základ prohlášení o započtení.

25

Zatřetí předkládající soud uvádí, že započtení je mechanismem, jenž je známý v řadě vnitrostátních právních řádů, v nichž mohou být stanoveny jeho náležitosti různě, zejména pokud jde o případnou zpětnou účinnost a důsledky pro nárok na úrok z prodlení a minimální náhradu stanovenou ve vnitrostátních právních předpisech, které provádějí směrnici 2011/7. Existence takových rozdílů je podle uvedeného soudu v rozporu se „zásadou harmonizace“.

26

Začtvrté tentýž soud uvádí, že pokud je prohlášení o započtení předloženo po uplynutí lhůty, po němž nastává splatnost pohledávek osoby uvedené v tomto prohlášení, mohla tato osoba již podniknout kroky k jejich vymáhání, aniž by věděla, že následně dojde k započtení, což jí brání v získání náhrady nákladů spojených s tímto vymáháním.

27

Za těchto podmínek se Okresní soud pro hlavní město Varšavu ve Varšavě (Sąd Rejonowy dla m. st. Warszawy w Warszawie) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být čl. 3 odst. 1, čl. 3 odst. 3 písm. a) a čl. 6 odstavce 1 a 2 směrnice 2011/7 vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že zákonný úrok [z prodlení] a náhrada nákladů spojených s vymáháním věřiteli nenáleží, pokud dlužník po uplynutí lhůty splatnosti stanovené ve smlouvě uspokojil pohledávku věřitele započtením, které má ze zákona zpětnou účinnost od okamžiku, kdy se započtení stalo možným?“

K předběžné otázce

28

Podstatou jediné otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 3 odst. 1 a čl. 3 odst. 3 písm. a), jakož i čl. 6 odst. 1 a 2 směrnice 2011/7 musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle které věřiteli nevzniká nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení a náhrady nákladů spojených s vymáháním, pokud dlužník uhradil dlužnou částku prostřednictvím prohlášení o započtení, ač bylo uvedené prohlášení předloženo až po uplynutí smluvní lhůty splatnosti, a to z důvodu zpětné účinnosti, jež se pojí s tímto prohlášením od okamžiku, kdy nastala možnost provést započtení.

29

Podle ustálené judikatury je třeba vzít v úvahu nejen znění takového ustanovení, ale i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí [viz rozsudky ze dne 17. listopadu 1983, Merck, 292/82, EU:C:1983:335, bod 12, a ze dne 30. dubna 2025, Generalstaatsanwaltschaft Frankfurt am Main (Vývoz peněžní hotovosti do Ruska), C‑246/24, EU:C:2025:295, bod 18 a citovaná judikatura].

30

Pokud jde v projednávané věci o znění ustanovení, jejichž výklad je požadován, je třeba připomenout, že podle čl. 3 odst. 1 směrnice 2011/7 členské státy zajistí, že v obchodních transakcích mezi podniky bude mít věřitel nárok na úrok z prodlení bez nutnosti upomínky při splnění dvojí podmínky, a sice že zaprvé splnil své povinnosti a zadruhé neobdržel splatnou částku včas, ledaže by dlužník za prodlení nebyl odpovědný.

31

V článku 3 odst. 3 písm. a) této směrnice je stanoveno, že pokud jsou tyto podmínky splněny, má věřitel nárok na tento úrok z prodlení ode dne, který následuje po dni splatnosti nebo po uplynutí lhůty splatnosti, které jsou stanoveny ve smlouvě.

32

V článku 6 odst. 1 uvedené směrnice je stanoveno, že členské státy zajistí, že v případech, kdy má být v obchodních transakcích podle článku 3 této směrnice zaplacen úrok z prodlení, bude mít věřitel nárok obdržet od dlužníka alespoň pevnou minimální částku ve výši 40 eur. Mimoto tento článek 6 dále v odstavci 2 ukládá členským státům povinnost zajistit, že tato pevná částka bude splatná i bez nutnosti upomínky dlužníka a že bude představovat náhradu vlastních nákladů věřitele spojených s vymáháním.

33

Tento úrok z prodlení a nárok na uhrazení pevné minimální částky, jež jsou stanoveny ve směrnici 2011/7, se stanou automaticky splatnými uplynutím lhůty splatnosti stanovené v čl. 3 odst. 3 až 5 téže směrnice za předpokladu, že jsou splněny podmínky uvedené v odstavci 1 tohoto článku (rozsudek ze dne 4. května 2023, ALD Automotive, C‑78/22, EU:C:2023:379, bod 25 a citovaná judikatura).

34

Je však nutno konstatovat, že ze znění ustanovení uvedených v bodech 30 až 32 tohoto rozsudku nevyplývá, že by v nich byly upraveny podmínky pro případný zánik pohledávek, jež odpovídají tomuto úroku a této pevné částce, a to zejména, jako ve věci v původním řízení, z důvodu zániku hlavní pohledávky, z níž plynou.

35

Tento doslovný výklad je potvrzen kontextem, v němž se toto ustanovení nachází. Lze připustit, že ve směrnici 2011/7 je stanoveno, že nárok věřitele na získání tohoto úroku a této pevné částky vzniká v důsledku „opožděné platby“. Jak vyplývá z definice podle čl. 2 bodu 4 směrnice 2011/7 ve spojení s čl. 3 odst. 1 uvedené směrnice, tento pojem se vztahuje na každou platbu, která nebyla provedena ve smluvní nebo zákonné lhůtě splatnosti, pokud věřitel splnil své smluvní a zákonné povinnosti a neobdržel splatnou částku včas, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.

36

Mimoto pojem „splatná částka“ uvedený v čl. 3 odst. 1 této směrnice je definován v jejím čl. 2 bodě 8 v tom smyslu, že představuje jistinu, která měla být zaplacena ve smluvní nebo zákonné lhůtě splatnosti a která musí zahrnovat příslušné daně, cla, dávky či poplatky.

37

V těchto definicích, v definici pojmu „úrok z prodlení“, jež je uvedena v tomto čl. 2 bodě 5, a ostatně ani v žádném jiném ustanovení této směrnice však nejsou stanoveny podmínky možného případného zániku pohledávek, jež odpovídají tomuto úroku z prodlení a této pevné částce.

38

Výklad uvedený v bodě 34 tohoto rozsudku je rovněž podpořen účelem směrnice 2011/7. Podle jejího čl. 1 odst. 1 je jejím účelem boj proti opožděným platbám v obchodních transakcích s cílem zajistit řádné fungování vnitřního trhu, a tím podpořit konkurenceschopnost podniků, zejména pak malých a středních.

39

V tomto ohledu z bodu 3 odůvodnění této směrnice vyplývá, že opožděné platby mají negativní dopad na likviditu podniků, komplikují jejich finanční řízení a postihují jejich konkurenceschopnost a ziskovost. Stejně tak podle bodu 12 odůvodnění uvedené směrnice mohou být tyto opožděné platby pro dlužníky finančně přitažlivé, pokud v jejich důsledku nevzniká povinnost zaplatit dostatečně vysoké úroky.

40

Soudní dvůr tak judikoval, že účelem uvedené směrnice je především odrazovat od opožděných plateb a chránit věřitele proti takovým opožděným platbám [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. prosince 2022, X (Dodávky zdravotnického vybavení), C‑419/21, EU:C:2022:948, bod 26].

41

Z judikatury nicméně rovněž vyplývá, že směrnice 2011/7 za účelem dosažení cíle uvedeného v jejím čl. 1 odst. 1 neprovádí úplnou harmonizaci veškerých pravidel týkajících se opožděných plateb v obchodních transakcích [rozsudek ze dne 20. října 2022, A (Nevymáhání úroků z prodlení), C‑406/21, EU:C:2022:816, body 51 a 52 a citovaná judikatura].

42

Tato směrnice totiž stanoví jen některá pravidla v dané oblasti, mezi něž patří pravidla týkající se úroku z prodlení a náhrady nákladů spojených s vymáháním [rozsudek ze dne 20. října 2022, A (Nevymáhání úroků z prodlení), C‑406/21, EU:C:2022:816, bod 53 a citovaná judikatura].

43

Z těchto skutečností vyplývá, jak rovněž uvedl generální advokát v bodech 39 a 40 svého stanoviska, že směrnice 2011/7 nemá za cíl stanovit obecný právní rámec pro smluvní závazkové vztahy, ale pouze určitá zvláštní pravidla, která musí být začleněna do vnitrostátní právní úpravy občanského či obchodního práva.

44

Jak v podstatě uvedl generální advokát v bodě 45 svého stanoviska, členské státy tedy mohou upravit mechanismy zániku pohledávek, jež odpovídají úroku z prodlení a pevné částce, stanovených ve směrnici 2011/7, jako je mechanismus započtení, avšak za předpokladu, že neporuší cíle sledované touto směrnicí a nezbaví ji jejího užitečného účinku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. prosince 2016, Nemec, C‑256/15, EU:C:2016:954, bod 49 a citovaná judikatura).

45

V projednávané věci má předkládající soud v podstatě za to, že zpětná účinnost, jež se podle vnitrostátního práva automaticky pojí s prohlášením o započtení, by mohla být neslučitelná s touto směrnicí, která ukládá povinnost přiznat věřiteli nárok na úrok z prodlení a na náhradu nákladů spojených s vymáháním, pokud k uhrazení jeho pohledávky došlo po uplynutí smluvně stanovené lhůty.

46

V tomto ohledu platí, že jelikož k zániku vzájemných pohledávek nedochází ke dni prohlášení o započtení, ale k dřívějšímu okamžiku, kdy v souladu s článkem 499 občanského zákoníku nastala možnost provést započtení, nemohou tyto pohledávky ode dne jejich zániku zakládat žádný nárok na úrok z prodlení.

47

Dále vzhledem k tomu, že prohlášení o započtení se zpětnou účinností nevede ke ztrátě nároku na tento úrok, nýbrž se v jeho důsledku má za to, že tento nárok nikdy nevznikl, není relevantní, že u pohledávek, na které se vztahuje započtení, mohl v případě opožděné platby vznikat úrok vypočtený na základě různých sazeb podle právní povahy, ať již smluvní, či odpovědnostní, daných pohledávek.

48

Pokud jde o skutečnost, že v návaznosti na prohlášení o započtení, jež má zpětnou účinnost, nemá věřitel, jemuž je takové prohlášení určeno, nárok na náhradu nákladů spojených s vymáháním, je třeba připomenout, že směrnice 2011/7, zejména ustanovení jejího čl. 6 odst. 1 a č. 6 odst. 2 mají skutečně za cíl nejen odrazovat od opožděných plateb tím, že zabrání tomu, aby byly finančně zajímavé pro dlužníka z důvodu nízké úrovně nebo neexistence úroků účtovaných v takové situaci, ale také účinně chránit věřitele před takovými opožděnými platbami tím, že mu zajistí co možná nejúplnější náhradu nákladů spojených s vymáháním, které vynaložil (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. října 2022, BFF Finance Iberia, C‑585/20, EU:C:2022:806, bod 36 a citovaná judikatura).

49

Z článku 6 odst. 1 této směrnice nicméně vyplývá, že nárok na minimální pevnou částku, který je v tomto ustanovení zakotven, vzniká za týchž podmínek, jako jsou podmínky stanovené v jeho článku 3 pro vznik úroku z prodlení. Žádný nárok na takovou pevnou částku tedy nemůže vzniknout, neexistuje-li nárok na takové úroky.

50

Je skutečností, že pokud věřitel neobdrží platbu ve stanovené lhůtě, může přijmout opatření k uspokojení své pohledávky, a nést tak určité náklady, které nebude moci získat zpět v důsledku zpětné účinnosti prohlášení o započtení. Každý podnik, který vystupuje jako běžně obezřetný věřitel, nicméně musí vzít v potaz možnost takového započtení, jakmile se stane ve vztahu k jinému podniku zároveň dlužníkem i věřitelem.

51

V projednávané věci, jak vyplývá z bodů 14 a 18 tohoto rozsudku, lhůta pro zaplacení pohledávky na náhradu škody, jak ji stanovila společnost C. v upomínce ze dne 15. února 2022, uplynula dne 7. března 2022, zatímco deset pohledávek, které měla společnost E. vůči společnosti C., vyplývalo z faktur s datem splatnosti mezi únorem a zářím 2022. Za takových okolností, s výhradou ověření předkládajícím soudem, bylo skutečně možné důvodně očekávat, že společnost C. učiní prohlášení o započtení ve vztahu k pohledávkám společnosti E. z doby po 7. březnu 2022.

52

Naproti tomu, jak v podstatě uvedla nizozemská vláda, cíle směrnice 2011/7 by nebyly dodrženy, pokud by podle relevantních vnitrostátních ustanovení z důvodu započtení zanikla povinnost zaplatit dotčené straně případný úrok a náklady spojené s vymáháním, které vznikly před tím, než nastala možnost provést započtení.

53

V takovém případě mají věřiteli vznikat nároky stanovené podle této směrnice, a má tudíž obdržet úrok z prodlení z jistiny až do dne, kdy nastala možnost provést započtení, jakož i náhradu nákladů spojených s vymáháním, které mu vznikly až do tohoto data.

54

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že čl. 3 odst. 1 a čl. 3 odst. 3 písm. a), jakož i čl. 6 odst. 1 a 2 směrnice 2011/7 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, podle které nevzniká povinnost zaplatit věřiteli zákonný úrok z prodlení a náhradu nákladů spojených s vymáháním, pokud dlužník uhradil dlužnou částku prostřednictvím prohlášení o započtení, ač bylo předloženo až po uplynutí smluvní lhůty splatnosti, a to z důvodu zpětné účinnosti, jež se pojí s tímto prohlášením od okamžiku, kdy nastala možnost provést započtení.

K nákladům řízení

55

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

 

Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto:

 

Článek 3 odst. 1 a 3 písm. a) a čl. 6 odst. 1 a 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/7/EU ze dne 16. února 2011 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích

 

musí být vykládány v tom smyslu, že

 

nebrání vnitrostátní právní úpravě, podle které nevzniká povinnost zaplatit věřiteli zákonný úrok z prodlení a náhradu nákladů spojených s vymáháním, pokud dlužník uhradil dlužnou částku prostřednictvím prohlášení o započtení, ač bylo předloženo až po uplynutí smluvní lhůty splatnosti, a to z důvodu zpětné účinností, jež se pojí s tímto prohlášením od okamžiku, kdy nastala možnost provést započtení.

 

Podpisy


( *1 ) – Jednací jazyk: polština.