1.

Lietuvos Aukščiausiasis Teismas (Nejvyšší soud pro občanskoprávní a trestní věci, Litva) pokládá řadu předběžných otázek ohledně výkladu nařízení (EU) č. 650/2012 ( 2 ). Považuje je za potřebné pro rozhodnutí o žalobě podané proti odmítnutí notáře této země vyhovět žádosti o zahájení dědického řízení a vydání vnitrostátního osvědčení o dědických právech.

2.

Spor vznikl ve věci dědictví po litevské rezidentce v Německu ( 3 ), která pořídila závěť v Litvě a jejíž pozůstalost se nachází v této zemi. Její syn, taktéž litevské státní příslušnosti, podal u notáře v Kaunasu (Litva) žádost o zahájení dědického řízení a vydání osvědčení o dědických právech, kterou notář odmítl s odvoláním na důvod, že obvyklý pobyt zůstavitelky byl v Německu.

3.

Na pokyn Soudního dvora se toto stanovisko omezí na čtvrtou a šestou předběžnou otázku. Při jejich analýze se však budu muset dotknout některých ze zbývajících otázek, když to bude třeba.

I.

Právní rámec

A.

Unijní právo. Nařízení č. 650/2012

4.

Relevantními body odůvodnění jsou:

5.

Podle článku 3 odst. 1 se rozumí:

6.

Článek 3 odst. 2 stanoví:

7.

Článek 4 stanoví:

8.

Článek 5 stanoví:

9.

Článek 7 stanoví:

10.

Článek 9 odst. 1 stanoví:

11.

Článek 22 stanoví:

12.

Článek 59 odst. 1 stanoví:

13.

Článek 83 odst. 2 a 4 stanoví:

B.

Vnitrostátní právo

1.

Lietuvos Respublikos civilinis kodeksas (Občanský zákoník)

14.

Článek 5 odst. 4 stanoví:

15.

Článek 5 odst. 66 stanoví:

2.

Lietuvos Respublikos notariato įstatymas (notářský řád)

16.

Článek 1 stanoví:

17.

Článek 26 stanoví:

3.

Civilinio proceso kodeksas (Občanský soudní řád)

18.

Článek 444 odst. 2 stanoví:

19.

Článek 511 odst. 1 stanoví:

II.

Skutkový stav, řízení a předběžné otázky

20.

Pan E. E. je litevský státní příslušník, jehož matka uzavřela manželství s K.-D. E., německým státním příslušníkem. Matka a syn (který byl narozen z předchozího manželství) se přestěhovali za účelem života v Německu, když tento byl ještě nezletilý.

21.

Dne 4. července 2013 matka E. E. sepsala závěť před notářem v Garliavě (Litva) a ustanovila ho jediným dědicem veškerého svého majetku ( 4 ).

22.

Dne 17. července 2017 E. E. požádal v notářské kanceláři č. 4 v Kaunasu (Litva) o zahájení dědického řízení a vydání osvědčení o dědických právech ( 5 ).

23.

Notář odmítl žádost E. E. na základě přesvědčení, že místo obvyklého pobytu zůstavitelky ve smyslu nařízení č. 650/2012 ve chvíli její smrti se nacházelo v Německu.

24.

Pan E. E. napadl odmítnutí notáře před Kauno apylinkės teismas (okresní soud v Kaunasu, Litva). Tento soudní orgán uvedl, že dne 29. ledna 2018, který, přestože matka E. E. uznala, že se přestěhovala do Německa, nepřerušila své vazby s Litvou. Z toho důvodu na základě zásad přiměřenosti a dobré víry vyhověl žalobě, zrušil notářské rozhodnutí a nařídil mu provést notářské úkony.

25.

Notář napadl rozhodnutí okresního soudu u Kauno apygardos teismas (krajský soud v Kaunasu, Litva), který je rozsudkem dne 26. dubna 2018 zrušil. Odvolací soud konstatoval, že pokud je obvyklý pobyt zemřelé sporný, může pouze soud určit, zda se její obvyklý pobyt nacházel v její zemi původu, a že v této věci nic nenasvědčuje tomu, že by odvolatel předestřel tuto otázku před soudem. Při zrušení notářského rozhodnutí také konstatoval, že soud prvního stupně se nesprávně opíral o obecné zásady.

26.

Pan E. E. podal kasační opravný prostředek k Lietuvos Aukščiausiasis Teismas (Nejvyšší soud pro občanskoprávní a trestní věci, Litva), který pokládá Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

III.

Řízení před Soudním dvorem

27.

Předběžná otázka došla Soudnímu dvoru dne 4. února 2019. Svá vyjádření předložily vlády Rakouska, Maďarska, Litvy, Španělského království a České republiky, jakož i Komise.

28.

Dne 16. ledna 2020 se uskutečnilo ústní jednání, jehož se zúčastnili zástupci vlád Litvy a Španělského království, stejně jako zástupci Evropské komise.

IV.

Analýza

29.

V prvé řadě se budu zabývat (pátou) otázkou týkající se možnosti, zda by zesnulá osoba mohla mít obvyklý pobyt ve více členských státech. Abych na ni mohl odpovědět, nezbytně musím odpovědět na otázku použitelnosti nařízení na toto sporné řízení.

30.

V druhé řadě se zmíním o (čtvrté) otázce ohledně osvědčení o dědických právech, což znamená, že je nutné určit, zda je notář, který ho vydá, považuje za soudní orgán.

31.

A nakonec se omezím na poslední (šestou) otázku o pravomoci litevských soudních orgánů a použití zákona této země na dědění sporné v tomto případě.

A.

Pátá předběžná otázka

1.

Použitelnost nařízení

a)

Dědění ze závěti „s přeshraničními dopady“

32.

Nařízení má za cíl odstranit „překážky volného pohybu pro osoby, které se v současnosti potýkají s obtížemi při uplatňování svých práv v souvislosti s dědictvím, jež má přeshraniční dopady“ ( 6 ).

33.

V nařízení není definice „dědění s přeshraničními dopady“ ani výčet skutečností, které, jsouce rozptýleny v mnoha členských státech, by mohly umožnit s přesností tyto dopady identifikovat. Podle mého názoru, cílem nařízení, jak jsem jej právě citoval, je flexibilní hodnocení těchto skutečností tak, aby bylo pokryto jakékoli dědění z dané závětí (zůstavitele), nebo jehož vyřizování (po jeho smrti) se setkává s překážkami z důvodu přítomnosti vazeb s více než jedním státem.

34.

Podle kapitol II a III nařízení je obvyklý pobyt zůstavitele v době smrti ( 7 ) společným kritériem pro přiznání mezinárodní příslušnosti a spojovacím bodem kolizních norem. Podle tohoto údaje musí být posouzeno, zda na základě umístění další skutečnosti v jiném státě pobytu zůstavitele není dědické následnictví čistě vnitrostátní záležitostí.

35.

Ohledně toho, co může být touto „další skutečností“, jednotlivá ustanovení nařízení vymezují případy dědění s rozšířením na více soudů, a opírá se, demonstrativně, o výkladová kritéria za účelem uznání jejího nadnárodního charakteru. Situace kolem majetku, dědiců, závětních dědiců nebo jiných blízkých příbuzných zůstavitele, jakož i jeho státní příslušnost, jsou další takové typické údaje, jichž se lze držet.

b)

Povinné použití

36.

Použití nařízení není fakultativní, to znamená, nezávisí na vůli žádného z účastníků řízení ( 8 ). Orgán pověřený uplatňováním práva jej musí uplatnit a jeho uplatnění nemůže vyloučit, když ve světle jeho ustanovení se konstatuje, že některá dědění mohou mít dopady ve více než jednom státě.

37.

Naproti tomu nařízení nabízí dotčeným stranám možnosti, jak do určité míry zmírnit dopady odvozené z přeshraničního charakteru situace.

38.

Zejména článek 22 nařízení umožňuje zůstaviteli za života převzít iniciativu k tomu, aby zmírnil důsledky toho, že jeho obvyklý pobyt se nachází ve státě, který není tím, v němž jsou soustředěny další faktory (předvídané) důležité pro dědické řízení. Může to nicméně udělat pouze v rámci, který mu nabízí nařízení: pouze pokud je státním příslušníkem druhého státu. Za tohoto předpokladu si může zvolit právní řád tohoto státu jako rozhodné právo.

39.

Dědické nástupnictví nepřestane být v důsledku této volby mezinárodní: nicméně vycházejí-li z ní, mají dotčené strany po smrti zůstavitele možnost přiznat mezinárodní soudní příslušnost soudům téhož státu ( 9 ) (články 5 a následující nařízení).

2.

K pojmu „obvyklý pobyt zůstavitele v době smrti“

40.

Předkládající soud se táže, ve zkratce, zda obvyklý pobyt zůstavitelky pro účely nařízení, musí být jeden jediný, nebo je naopak možné připustit, aby měla více obvyklých pobytů ( 10 ).

a)

Jediný obvyklý pobyt

41.

Jak jsem předeslal, ve struktuře nařízení je obvyklý pobyt, jako pravidlo „obecný vztah“ k určení mezinárodní soudní příslušnosti a rozhodného práva. Tento pobyt, podle mého názoru, může být pouze jeden, nemůže jich být více.

42.

Argumenty týkající se předvídatelnosti, právní jistoty, předcházení rozporuplným výsledkům nebo dovolání se rozhodného práva, jímž se bude řídit dědické řízení jako celek, s cílem vyhnout se jeho roztříštěnosti, které jsou vyjmenovány v bodě 37 odůvodnění nařízení, podporují to, že obvyklý pobyt by měl být jeden. Bod 27 je stejně jako normy nařízení koncipován tak, aby zaručil, že orgán, který rozhoduje o dědictví, použije ve většině případů vlastní právo, což se v nařízení hojně vyskytuje.

43.

Je jisté, že nařízení upravuje možnost, že „zůstavitel pobýval střídavě v několika státech nebo přemisťoval-li se z jednoho státu do druhého, aniž by se v některém z nich usadil trvale“ ( 11 ). Ve všech těchto situacích, které kvalifikuje jako komplexní, řešení, které nabízí, kombinuje různé faktory, aby bylo provedeno konečné posouzení všech objektivních skutečností s cílem určit, který byl „ten“ obvyklý pobyt.

44.

Ustanovení nařízení by ztratila svou užitečnost, pokud by se připustilo, aby se k řešení problémů, které se snaží řešit, jedna osoba mohla mít obvyklý pobyt v různých státech zároveň. Tato možnost by způsobila, že velká část ustanovení tohoto právního předpisu, v nichž se – a na tom trvám – opakovaně odkazuje na obvyklý pobyt v jednotném čísle, nikoli v množném.

b)

Určení obvyklého pobytu

45.

Nařízení také nenabízí definici „obvyklého pobytu“ v kontextu přeshraničního dědění: omezuje se na zdůraznění, že by bylo nutno určit „úzký a trvalý vztah“ s tímto státem ( 12 ).

46.

Obvyklý pobyt je autonomní pojem unijního práva, který neodkazuje na každý jednotlivý z pojmů použitých k určení téhož jevu ve vnitrostátních právních řádech. Kdyby tomu tak nebylo, bylo by ohroženo jednotné uplatňování nařízení, a vznikl by prostor pro různé názory orgánů, které jsou pověřeny jej používat.

47.

Přestože nelze vyloučit odkaz na definici „obvyklého pobytu“, kterou používají jiné právní normy Unie, takové místo, které je charakteristické tím, že má úzký a trvalý vztah se státem, bude posuzován s ohledem na konkrétní cíle tohoto nařízení ( 13 ), které vyjmenovává v bodě 7 svého odůvodnění.

48.

Orgán pověřený uplatňováním práva tedy musí l určit poslední obvyklý pobyt zůstavitele z tohoto hlediska, a proto ve světle vodítek, která nabízí samo nařízení, přičemž ostatní okolnosti použije pouze podpůrně.

49.

Jestliže nařízení nedefinuje pojem „obvyklý pobyt“, pak ve svých bodech 23 a 24 odůvodnění přináší užitečné pokyny k jeho zjištění. Úvodem uvádí, že určení obvyklého pobytu musí vyplynout z obecného posouzení skutečností ze života zůstavitele v průběhu let předcházejících jeho smrti a chvíle, kdy se tak stalo.

50.

Pro podporu tohoto posouzení musí být shromážděny všechny vhodné důkazní skutečnosti, které jsou legálně přípustné. V tomto kontextu pouhá prohlášení osob zainteresovaných na dědictví, dohodnutá mezi nimi a učiněná před orgány pověřenými vyřizováním dědictví, které nemají (jak později vysvětlím) funkce soudu, se mi jeví jako nedostatečná pro stanovení obvyklého pobytu zesnulého.

51.

Soubor skutkových okolností týkající se života zůstavitele, o nichž se zmiňuje bod 23 odůvodnění, umožní rozhodnout, které postavení z těch, které jsou popsány v tomto bodě a v bodě následujícím, odpovídá postavení konkrétního zůstavitele.

52.

První situace je ta, v níž faktické skutečnosti týkající se zejména délky a pravidelnosti přítomnosti zůstavitele ve státě (objektivní faktory), stejně jako podmínky a důvody této přítomnosti (subjektivní faktory) svým způsobem odkrývají existenci „úzkého a trvalého vztah“ k tomuto státu ( 14 ).

53.

Stabilita je určitě to, co hledáme v této první fázi analýzy. Nicméně domnívám se, že i když byl obvyklý pobyt již jednou potvrzen, neměly by být dosud vyvozovány konečné závěry ohledně tohoto obvyklého pobytu zesnulého. Může být potřebné kromě toho posoudit okolnosti, které jej odůvodňují ( 15 ), aby byl určen obvyklý pobyt prostřednictvím posouzení jeho zájmů.

54.

Přestože unijní normotvůrce upřednostnil kritérium obvyklého pobytu, nelze odhlédnout od vzrůstající mobility jednotlivců. Na základě toho by doba, po kterou se nacházejí v členském státě, neměla být sama o sobě rozhodujícím kritériem: vhodné je uskutečnit přezkoumání každého případu takovým způsobem, že další indicie týkající se rodinného a sociálního začlenění osoby, nebo jeho blízkost k spornému místu, podporují výsledek, k němuž ukazuje časový faktor.

55.

Druhá situace je popsána v bodě 24 odůvodnění nařízení, když není konstatována pravidelná a dlouhá přítomnost zůstavitele v určitém státě ( 16 ). Na základě toho vznikají dvě situace:

56.

Za tohoto předpokladu aspekt osobní (státní příslušnost zemřelého) nebo hospodářský (umístění jeho základního majetku) mohou přispět zvláštním způsobem k celkovému posouzení všech skutkových okolností.

57.

Domnívám se, že ve světle odůvodnění předkládajícího soudu by měl Soudní dvůr zdůraznit, že státní příslušnost zesnulého nebo umístění jeho majetku jsou skutečnosti určující obvyklý pobyt podpůrně. Jinak řečeno: komplexní přezkum skutkových okolností týkajících se stability situace zůstavitele a jeho odůvodnění má smysl pro zjištění, zda jeho postavení bylo „obtížné“, podle vlastní terminologie bodu 24 odůvodnění.

58.

Tento přezkum nutně předchází dovolání se státní příslušnosti a umístění základního majetku zesnulého výjimečně v rámci systému zavedeného nařízením k zajištění právní jistoty ( 17 ).

59.

Nakonec zmíním, že bod 25 odůvodnění in fine nařízení, co se týče stanovení rozhodného práva, zakazuje používat podpůrně kritérium „zjevně užšího vztahu“ zemřelého s právním řádem odlišným od jeho posledního obvyklého pobytu, přestože určit jej je obtížné ( 18 ). Je podle mého názoru jasné, že není možné obcházet určení jednoho obvyklého pobytu, i když je toto určení složité.

3.

V projednávaném případě

a)

K poslednímu pobytu zůstavitelky: Německo, nebo Litva?

60.

Předkládající soud uvádí, že údaje související s obvyklým pobytem zůstavitele „nejsou ve spise uvedeny přesně nebo jsou sporné“ ( 19 ). Nezdá se tedy, že by soud prvního stupně nebo odvolací soud tuto otázku vyřešily.

61.

Pokud by tomu tak bylo, vzniklá situace je charakterizována spíše nedostatkem informací než existencí pochybností vyplývajících z koexistence údajů, které jsou vzájemně protichůdné, které by bránily utvořit úsudku o místě posledního pobytu.

62.

Pokud by nebylo možné v řízení o kasačním opravném prostředku získat více informací k posouzení, spor bude muset být vyřešen na základě těch, které jsou k dispozici, neboť bez rozhodnutí o této otázce nelze rozhodnout v řízení o dědictví. A konečně, pokud by pochybnosti ohledně této skutečnosti byly nepřekonatelné, bude možné využít druhého z předpokladů, které jsou popsány v bodě 24 odůvodnění nařízení. Státní příslušnost zůstavitelky a situace kolem hlavního majetku, který je předmětem dědictví, se posunují do prvního plánu v posouzení souboru všech objektivních okolností.

b)

K přeshraničním dopadům dědění

63.

Předkládající soud chce zjistit, zda pokud není jistota ohledně posledního pobytu zůstavitele, souhrn dalších známých skutečností (které mají vliv na dědictví) v jediné jurisdikci (litevské) opravňuje ke kvalifikaci dědictví jako čistě vnitrostátní záležitostí. V tom případě se nařízení nepoužije.

64.

Jak jsem již uvedl, použití nařízení není fakultativní. Z tohoto předpokladu vyplývá, že právní relevance některých prohlášení nebo jednání, jaké učinil manžel zůstavitelky (který vyjádřil svůj nezájem o dědictví a souhlasil, s tím, aby se projednalo v Litvě) bude dána nařízením, pokud je použitelné, a jiným právním režimem, pokud není.

65.

Přestože přísluší předkládajícímu soudu vyslovit se k této otázce, přeshraniční dopady dědění ze závěti, které jsou právě diskutovány, lze těžko přehlížet vzhledem k tomu, že jeden z potenciálních dědiců se nachází v Německu, a ten druhý, a majetek z pozůstalosti je v Litvě, a zůstavitelka měla svůj poslední pobyt v jednom z těchto států (pravděpodobně v Německu, kde potvrdila, že žila, když sepsala závěť). Stejným způsobem by nařízení upravovalo toto dědění.

66.

Odpověď, jež by podmínila použitelnost nařízení rozhodnutím každého účastníka, jehož se aspekty dědictví dotýkají, vytvořila by mimořádně nejistou situaci. Jinak je tomu, pokud již se jednou zvolí použití nařízení, tato rozhodnutí se budou hodnotit v souladu s ustanoveními tohoto nařízení.

B.

Čtvrtá předběžná otázka

67.

Čtvrtá předběžná otázka vychází z předpokladu, že litevští notáři nejsou považováni za „soudy“ ve smyslu nařízení. Předkládající soud chce na základě této premisy vědět, zda by tito notáři byli oprávněni vydat osvědčení o dědických právech „bez ohledu na obecná pravidla určování příslušnosti“.

68.

Druhá část téže otázky se vztahuje ke kvalifikaci osvědčení o dědických právech jako „veřejné listiny“ ve smyslu nařízení.

1.

Uplatnění kolizních norem uvedených v nařízení na litevské notáře

a)

Předběžně: notář v článku 3 odst. 2 nařízení

69.

Nařízení definuje „soud“ v článku 3 odst. 2. V tomto pojmu jsou zahrnuty soudní orgány a další subjekty práva s pravomocí v oblasti dědických věcí.

70.

Evropský normotvůrce, vědom si toho, že existují různé modely rozdělení pravomocí k rozhodování dědických záležitostí v členských státech, začleňuje tuto skutečnost do nařízení ( 20 ). Tím potvrzuje směřování k neutralitě systému, ve stejném duchu jako jiné předcházející instituty, v nichž buď přímo, nebo cestou výkladu pracuje s pojmem „soud“ a kombinuje institucionální nebo ústavní perspektivu a funkční pohled.

71.

Soudní dvůr měl příležitost v kontextu podobném, jako je tento, zdůraznit, že „výkon soudních funkcí s sebou nese pravomoc rozhodnout z vlastní pravomoci o případných sporných věcech mezi dotčenými stranami“ ( 21 ).

72.

V rozsudku WB se Soudní dvůr v prvé řadě opřel ve svém výkladu o termín „rozhodnutí“ učiněné v rámci bruselské úmluvy z roku 1968 o soudní spolupráci a kvalifikaci rozhodnutí pro účely kapitoly o uznávání a výkonu soudních rozhodnutí podle této Úmluvy. V druhé řadě převzal svou předchozí judikaturu pro účely článku 267 SFEU.

73.

Ve světle těchto údajů rozsudek WB Soudní dvůr nepřiznal postavení „soudního orgánu“ notáři, který může vykonávat pouze činnosti související s vydáváním osvědčení o dědických právech na žádost všech dotčených stran, přičemž výsady soudů zůstávají nedotčeny v případě neexistence dohody ( 22 ).

b)

Uplatní se pravidla soudní příslušnosti stanovená v nařízení?

74.

Kvalifikace nesoudního orgánu (nebo právního odborníka) jako „soudu“ ve smyslu nařízení, vyvolává dva důsledky: jeden v kontextu mezinárodní soudní příslušnosti; druhý v režimu oběhu výsledku jeho činnosti.

75.

Když nesoudní orgán (nebo právní odborník) jedná jako „soud“, pak, a pouze tehdy, je podřízen pravidlům mezinárodní soudní příslušnosti podle nařízení ( 23 ). Je tak zajištěno, že jeho úkony odpovídaly cíli blízkosti mezi orgánem a dědickou věcí, potřebné pro řádný výkon spravedlnosti a zamezení roztříštěnosti dědického řízení, co se týče věcné podstaty ( 24 ).

76.

S výjimkou tohoto případu se na notáře neuplatní pravidla mezinárodní soudní příslušnosti podle nařízení. Dále mu také nepřísluší určovat, zda příslušné soudy, které v rámci této příslušnosti vykonávají svou pravomoc, jsou obecně oprávněny, ve druhém kroku, rozhodnout o své vlastní pravomoci ve vztahu k notáři v souladu s územním rozdělením, které stanoví právo sídla soudu.

77.

Zdá se, že předkládající soud ( 25 ) chápe nařízení v tom smyslu, že notář nemůže vydat vnitrostátní osvědčení o dědických právech, pokud soudní orgány v právním systému, v němž fungují, nemají mezinárodní příslušnost podle znění nařízení. Toto stanovisko sdílí vlády Rakouska a Maďarska, a jejich obsah byl zmíněn na ústním jednání.

78.

Takový výklad by jistě zajistil jednotu dědického řízení spojeného s několika právními řády. Podle článku 64 nařízení je navíc pravidlo vhodné tehdy, jestliže se žádá o vydání evropského osvědčení o dědických právech. Nicméně nařízení je neukládá, pokud se žádost týká vnitrostátního osvědčení.

79.

V bodě 32 odůvodnění nařízení vysvětluje, že účel jednoty je zkombinován s účelem usnadnění života dědiců; tak je to obsaženo v ustanoveních, jako je článek 13. Pokud orgány, které nejsou orgány soudního typu (například notáři, kteří nemají tyto funkce) různých členských států vydávají dokumenty o postavení dědiců nebo jejich právech, nemělo by to rozdělit dědictví na několik částí, co se týče věcného výsledku, neboť všechny používají totéž právo.

80.

Pluralita osvědčení způsobuje roztříštěnost, jistě, z hlediska vedení dědického řízení: ale tato (nevyhnutelná) možnost je nařízením akceptována, jak to odráží bod 36 odůvodnění s odkazem na dobrovolnou dohodu stran o tom, jak postupovat, jakožto na způsob řešení. Není-li takové dohody – a tudíž ve sporné situaci – je nutný zásah soudního orgánu: poslední slovo má příslušný soud podle tohoto nařízení.

c)

Uplatnění na projednávaný případ

81.

Z informace předložené předkládajícím soudem, která byla potvrzena na ústním jednání, vyplývá, že litevský notář nemá pravomoc rozhodnout o sporných otázkách, které by existovaly mezi účastníky řízení. Nedisponuje oprávněním rozhodovat o skutkových otázkách, které nejsou jasné a evidentní, ani se vyslovit ke sporným skutečnostem; když jsou pochybnosti o obsahu závěti, nepřísluší mu jej vysvětlovat ani nemůže přijmout výklad, který nabízí jeden z dědiců, ani v případě neshody mezi nimi objasnit, jaký způsob závěti chápání závěti odráží skutečnou vůli zůstavitele.

82.

Při jakémkoli sporu nebo nejasnosti je litevský notář povinen upustit od rozhodování, neboť je to soud, který musí rozhodovat. Jsou to soudní orgány, které v každém případě rozhodují spory týkající se mimo jiné místa zahájení dědického řízení, platnosti závěti, její vykonatelnosti nebo správy dědictví ( 26 ).

83.

Z těchto informací (které musí předkládající soud doložit) vyplývá, že vydání vnitrostátních osvědčení o dědických právech litevskými notáři nepředstavuje výkon soudních pravomocí. Tito notáři tedy nejsou „soudy“ podle článku 3 odst. 2 nařízení č. 650/2012.

84.

V důsledku výše uvedeného se na litevského notáře nevztahují pravidla mezinárodní soudní příslušnosti podle nařízení ani není omezen skutečnostmi, z nichž vyplývá nebo nevyplývá soudní pravomoc litevských soudních orgánů k rozhodování sporu týkajícího se dědění.

2.

Čtvrtá předběžná otázka, druhá část. Pravá listina

85.

Předkládající soud chce zjistit, zda osvědčení, které vydá litevský notář, je „veřejnou listinou“ ve smyslu nařízení, která má právní účinky v jiných členských státech ( 27 ).

86.

Ohledně pojmu „veřejná listina“, kterou definuje článek 3 odst. 1 písm. i) nařízení, se Soudní dvůr vyslovil při různých příležitostech; nedávno v rozsudku WB ( 28 ). Také podmínka a dosah „pravosti“, základní vlastnosti veřejné listiny, jsou popsány v nařízení a Soudní dvůr se jimi zabýval v témže rozsudku ( 29 ).

87.

Podle této judikatury a dostupných informací ( 30 ) se zdá, že osvědčení litevského notáře splňuje přesně charakteristiky, aby bylo kvalifikováno jako „veřejná listina“ pro účely nařízení, neboť:

88.

Přísluší opět předkládajícímu soudu, jehož znalost jeho vnitrostátního práva jej staví do nejlepší situace k tomu, aby mohl tuto otázku objasnit a definitivně se k ní vyjádřit. Pokud rozhodne, že osvědčení je pravou listinou, jeho důkazní síla musí být podle článku 59 odst. 1 nařízení akceptována v jiných členských státech.

C.

Šestá předběžná otázka

89.

Předkládající soud formuluje ve skutečnosti dvě spojené otázky a vychází přitom ze skutečností popsaných ve svém předkládacím rozhodnutí. Chce zjistit, zda na základě těchto skutečností „uznaly strany příslušnost litevských soudních orgánů, a zda se použije litevské právo“.

90.

Odpověď proto vyžaduje výklad článku 22 odst. 2 nařízení. Při zohlednění data závěti, které předchází dni 17. srpna 2015, zohledním také jeho přechodná ustanovení.

91.

Podle článku 5 odst. 1 nařízení volba zůstavitele práva členského státu otevírá dotčeným stranám v dědickém řízení možnost přiznat, po dohodě, za určitých podmínek výlučnou pravomoc soudům tohoto státu. Článek 7 písm. c) rozšiřuje volbu, a umožňuje, aby byla realizována výslovně před soudem, kterému byla věc svěřena. V předkládacím usnesení se žádá také výklad těchto ustanovení.

1.

Volba práva, která není výslovně uvedena v závěti

a)

Závěti pořízené od 17. srpna 2015 ( 31 )

92.

Uznání autonomie sporné vůle v dědických věcech je jedním z nejvíce zdůrazňovaných aspektů nařízení. Platnost volby je nicméně podrobena subjektivním, objektivním a formálním podmínkám.

93.

Oprávnění výběru se ze zřejmých důvodů přiznává pouze zůstaviteli. Ten jediný může při použití článku 22 odst. 1 nařízení určit své vnitrostátní právo ( 32 ).

94.

Za účelem ujištění, že zde byla vůle zvolit a jasno o předmětu volby, čl. 22 odst. 2 nařízení ukládá formální podmínky: volba musí být učiněna výslovně formou pořízení pro případ smrti nebo musí vyplynout z ustanovení tohoto typu. Tato druhá možnost je ta, která vyvolává více praktických obtíží.

95.

Objasnit, zda zde byla volba práva v oblasti dědění, vyžaduje zvláštní obezřetnost, aby bylo zajištěno respektování vůle jednotlivce (zůstavitele), který ji z definice nemůže potvrdit ani zpochybnit, když se zahajuje dědické řízení.

96.

Proto a také z důvodu formálních podmínek, které jsem již zmiňoval, jsem toho názoru, že z okolnosti, které nesouvisejí se samotnou závětí nelze vyvodit volbu rozhodného práva. A to tím spíše když tato byla sepsána před notářem, a proto existovalo (nebo lze předpokládat, že existovalo) poradenství ohledně rozhodného práva, jímž se bude dědické řízení řídit.

97.

Proto vnější faktory pro ustanovení závěti (jako například přemístění zůstavitele do určitého státu, aby sepsal závěť, orgán, kterého státu sepsal závěť, nebo otázka, který právní řád mu svěřil pravomoc) nejsou rozhodující. V takovém případě budou sloužit jako argumenty ad abundantiam, to znamená na podporu toho, zda zde byla, či nebyla volba práva vyplývající ze samotných ustanovení závěti.

98.

Ohledně závěti, lze podle bodu 39 odůvodnění nařízení předpokládat, že volba práva „plyne z pořízení pro případ smrti […] v němž zůstavitel odkázal […] na konkrétní ustanovení práva státu, jehož byl státním příslušníkem, nebo jestliže se o tomto právu jiným způsobem zmínil“.

99.

Tento důsledek závisí do velké míry na tom, jaká jsou konkrétní citovaná ustanovení. Srovnání s právem obvyklého pobytu, zatím standardně použitelným, je nutné pro stanovení, do jaké míry tato citovaná ustanovení jsou jen typická pro právní řád, o jehož volbě se diskutuje.

b)

Závěti předcházející dni 17. srpna 2015

100.

Co bylo dosud řečeno, se nicméně může změnit v případě závětí sepsaných před datem plné použitelnosti nařízení.

101.

Článek 83 nařízení stanoví přechodný režim pro závěti sepsané před datem 17. srpna 2015. Jeho účelem je uchránit je před legislativními změnami, které nastanou až po uspořádání zůstavitele osudu jeho majetku pro dobu po jeho smrti.

102.

Článek 83 odst. 2, veden záměrem zachovat vůli zůstavitele, upravuje platnost volby práva, vnitrostátního nebo jiného, učiněné před dnem 17. srpna 2015 (pokud zůstavitel zemře toho dne nebo později). Tato volba bude platná, pokud budou splněny podmínky kapitoly III nařízení, nebo podmínky platné v době, kdy byla volba učiněna, ve státě, v němž měl zůstavitel obvyklý pobyt, nebo v kterémkoli státě, jehož státní příslušnost měl.

103.

V souladu s článkem 83 odst. 4 nařízení, bylo-li pořízení pro případ smrti učiněno přede dnem 17. srpna 2015 platné „v souladu s tímto nařízením, pak se toto právo považuje za zvolené rozhodné právo pro dědění“.

104.

Fikce založená tímto ustanovením odstraňuje nutnost zjišťovat, zda závěť sepsaná dříve než 17. srpna 2015 byla volbou práva, pokud toto nelze vyvodit zjevně z textu (přičemž v tomto případě je nutno řídit se článkem 83 odst. 2): samozřejmě pokud je splněna podmínka, že samotné ustanovení obsahuje.

c)

Uplatnění na projednávaný případ

105.

Je nesporné, že závěť byla sepsána před notářem v Litvě dne 4. července 2013. V tu chvíli již dědění vykazovalo cizí prvky, které byly zůstavitelce známy: její litevské občanství, stabilní pobyt v Německu, situace týkající se jejího majetku v Litvě a různá státní příslušnost jejího manžela a syna.

106.

K tomuto datu navíc nařízení již vstoupilo v platnost. Výslovná volba práva nebo volba vyplývající z textu závěti by byla možná, pod záštitou článku 83 odst. 2.

107.

V každém případě, pokud je závěť platná podle vnitrostátního práva zůstavitele ve chvíli jejího sepsání nebo ve chvíli úmrtí, článek 83 odst. 4 nařízení opravňuje bez dalšího napadnout fikci, že toto právo bylo účinně zvoleno.

2.

Volba soudu, která následuje volbu práva

a)

Odůvodnění a podmínky

108.

Mezinárodní soudní příslušnost k vyřešení jakéhokoli aspektu týkajícího se dědění s přeshraničními prvky přísluší výhradně podle článku 4 nařízení soudům členského státu obvyklého pobytu zůstavitele v době jeho smrti.

109.

Předvídatelně bude existovat intenzivní vztah mezi soudy zde určenými a majetkem, který je předmětem dědictví, jakož i osobami, které jsou na něm zainteresovány. A s ohledem na to, že použitelné právo je standardně právo posledního obvyklého pobytu zůstavitele, vznikne automaticky i souvislost mezi soudem, který má pravomoc, a rozhodným právem. Jak je vysvětleno v bodech 23 a 27 odůvodnění, oba tyto prvky jsou hlavními cíli nařízení.

110.

Rostoucí mobilita osob spojená s možností zvolit si vnitrostátní právo jako použitelné právo na budoucí dědické řízení, cíle, které jsem právě zmínil, ohrožují nebo jim dokonce brání. Evropský normotvůrce, vědom si toho, přijal pravidla o mezinárodní soudní příslušnosti, která za určitých podmínek vytěsňují ta, která jsou v článku 4 nařízení.

111.

Jedno z těchto pravidel nabízí osobám zainteresovaným na dědictví možnost uznat příslušnost soudům, jehož státní příslušnost měl zůstavitel, pokud tento zvolil vnitrostátní právo jako použitelné.

112.

Je namístě se ptát, zda volba, která se nabízí dotčeným stranám, a která, opakuji, závisí na předchozí volbě práva zůstavitelem, existuje také tehdy, když není jistota ohledně toho, zda šlo o výslovnou volbu, vnitrostátní právo, jehož státním příslušníkem byl zůstavitel, ji však ukládá jako důsledek fikce zakotvené v článku 83 odst. 4 nařízení (pro závěti sepsané před datem 17. srpna 2015).

113.

Podle mého názoru odpověď musí být kladná. Je nutno oprostit se od formalistického textu nařízení (navzdory tomu, že stále odkazuje na právo „zvolené“ zůstavitelem) na podporu přiznání soudní pravomoci orgánu, který nejlépe zná použitelné hmotné právo. Domnívám se, že toto řešení je nejvíce souladné s cílem vysvětleným v bodě 27 odůvodnění nařízení.

114.

Když právo zvolené zůstavitelem, jímž se má řídit jeho dědictví, je právem členského státu, článek 5 nařízení stanoví, že dotčené strany mohou uznat výlučnou příslušnost k rozhodnutí jakékoli věcné otázky v dědickém řízení soudu tohoto státu.

115.

Toto výslovné přiznání pravomoci je nicméně podrobeno přísným formálním podmínkám v souladu s odstavcem 2 opakovaně zmiňovaného článku 5. Jeho cílem je zaručit, že ten, kdo připíše dohodou o přiznání příslušnosti výlučnou pravomoc, zná její obsah, mu dává svůj souhlas a je si vědom jeho důsledků: přiznání pravomoci zvoleným soudům a odnětí pravomoci soudům posledního obvyklého pobytu zůstavitele.

116.

Článek 7 písm. c) nařízení také stanoví, že strany řízení (je tím myšleno řízení, které už probíhá) výslovně uznaly příslušnost soudu, u něhož bylo zahájeno řízení. Článek 9 rozšiřuje pravomoci soudu zvoleného dohodou, kterému již byla věc předložena, na účastníky řízení, kteří nebyli stranami této dohody, pokud se dostaví k jednání u tohoto soudu, aniž namítají jeho nepříslušnost.

117.

V nařízení nejsou jiné možnosti uznání příslušnosti. Absence přítomnosti jedné dotčené strany, jíž bylo oznámeno zahájení dědického řízení, není rovnocenná jeho tichému podřízení se tomuto právu. Prohlášení dotčené strany, které tato strana učiní mimo jakékoli řízení o jejích právech a povinnostech ve vztahu k dědictví, také nevyvolává tyto účinky.

118.

Evropský zákonodárce neukládá tytéž přísné formální podmínky v článku 5 v případě článku 7. V tomto druhém případě řízení již probíhá: dotčené strany, které byly vyzvány k účasti v tomto řízení, které v této chvíli uznají příslušnost soudu, jemuž byla věc předložena, mají k dispozici všechny skutečnosti potřebné k tomu, aby jejich souhlas byl pokládán za informovaný.

119.

Uznání příslušnosti však musí být výslovné za účelem odstranění všech pochybností o jeho existenci. Vnitrostátnímu zákonodárci přísluší, aby upřesnil další podmínky času a formy, aby uznání v probíhajícím řízení bylo platné a byly respektovány zásady účinnosti a rovnocennosti.

b)

Uplatnění na projednávaný případ

120.

V souladu s údaji obsaženými v předkládacím rozhodnutí se nezdá, že by zde byla dohoda stran o uznání příslušnosti ve prospěch litevských soudů. Pro změnu jsou zde jednostranná prohlášení manžela zůstavitelky učiněná v Německu, v nichž rezignuje na jakýkoli úmysl týkající se dědictví, souhlasí s příslušností litevských soudů a odmítá dostavit se k nim v probíhajících řízeních v tomto státě.

121.

Pouze druhé z těchto prohlášení nás zajímá, neboť by mohlo odpovídat situaci popsané v článku 7 písm. c) nařízení. Předkládající soud bude muset vyjasnit, zda tomu tak ve světle tohoto prohlášení je, zejména co se týče rozsahu souhlasu, který je v tomto prohlášení vyjádřen. Bude muset stejně tak ověřit zbytek podmínek týkajících se času a formy, stanovených v jeho právním řádu, aby prohlášení tohoto typu vyvolávalo účinky uznávající příslušnost v probíhajícím řízení.

122.

Co se týče soudní příslušnosti dohodou mezi stranami, domnívám se, že je vhodné připomenout, že nařízení nesmí být vykládáno způsobem, který by bránil tomu, aby strany vyřešily dědění mimo jakékoli řízení v členském státě, který si zvolí, pokud to umožňuje právo tohoto členského státu. Taková možnost musí zůstat otevřená, přestože právo použitelné na dědění není právo tohoto státu. Toto kritérium, které bod 29 odůvodnění nařízení jasně vyjadřuje, může být pro předkládající soud užitečné.

V.

Závěry

123.

S ohledem na výše uvedené doporučuji odpovědět Lietuvos Aukščiausiasis Teismas (Nejvyšší soud pro občanskoprávní a trestní věci, Litva) následujícím způsobem: