null
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
MANUELA CAMPOS SÁNCHEZ-BORDONY
přednesené dne 8. října 2026(1)
Věc C‑893/24 P
AL
proti
Radě Evropské unie
„ Kasační opravný prostředek – Veřejná služba – Disciplinární řízení – Disciplinární sankce – Proporcionalita – Účinná právní ochrana“
1. Tento kasační opravný prostředek zapadá do rámce dlouhého a složitého sporu mezi AL, (bývalým) úředníkem generálního sekretariátu Rady, jemuž je vytýkáno neoprávněné pobírání rodinných přídavků (příspěvků na vyživované dítě), a Radou a Evropskou komisí(2).
2. V napadeném rozsudku(3) Tribunál potvrdil rozhodnutí Rady, kterým byla AL uložena disciplinární sankce spočívající ve zbavení funkce(4).
3. Na žádost Soudního dvora se mé stanovisko bude týkat pouze třetího důvodu kasačního opravného prostředku. V jeho rámci AL Tribunálu vytýká, že nesprávně posoudil přiměřenost sankce, čímž porušil článek 10 přílohy IX služebního řádu úředníků Evropské unie(5).
4. Analýza třetího důvodu kasačního opravného prostředku umožní zabývat se rozsahem soudního přezkumu disciplinární sankce ve světle článku 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).
I. Právní rámec
5. Článek 10 přílohy IX služebního řádu stanoví:
„Přísnost uložených disciplinárních sankcí je úměrná závažnosti porušení služebních povinností. Ke stanovení závažnosti porušení služebních povinností a k rozhodnutí o tom, jakou disciplinární sankci uložit, je třeba vzít v úvahu zejména:
a) druh porušení služebních povinností a okolnosti, za nichž k porušení došlo,
b) rozsah nepříznivých účinků porušení služebních povinností na bezúhonnost, pověst nebo zájmy orgánu,
c) míru, do jaké bylo porušení služebních povinností způsobeno úmyslně nebo z nedbalosti,
d) pohnutky, které úředníka k porušení služebních povinností vedly,
e) platovou třídu a délku služby úředníka,
f) míru osobní odpovědnosti úředníka,
g) úroveň služebních povinností a kompetencí úředníka,
h) otázku, zda je porušení služebních povinností spojeno s opakovaným jednáním nebo chováním,
i) chování úředníka v průběhu jeho služby“.
II. Skutečnosti předcházející sporu
6. Skutkové okolnosti sporu lze shrnout následovně:
– AL byl dne 1. prosince 2007 jmenován úředníkem a přidělen ke generálnímu sekretariátu Rady v Belgii.
– V letech 2009 až 2019 AL požádal o různé rodinné přídavky a pobíral je na základě toho, že jeho matka a další čtyři osoby byly pro účely čl. 2 odst. 4 přílohy VII služebního řádu považovány za vyživované děti.
– V návaznosti na vyšetřování zahájené v roce 2016 po oznámení orgánu oprávněného ke jmenování(6) zjistil Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) několik nesrovnalostí souvisejících s pobíráním těchto přídavků(7).
– OLAF doporučil přijetí vhodných opatření k vrácení neoprávněně vyplacených částek(8) a zahájení disciplinárního řízení proti AL.
– Dne 10. února 2021 zahájil OOJ Rady disciplinární řízení proti AL.
– V průběhu tohoto řízení doporučila disciplinární komise dne 5. července 2021 uložit AL sankci spočívající v přeřazení do nižší funkční skupiny se snížením platové třídy. Dne 27. září 2021 mu však OOJ uložil (přísnější) sankci zbavení funkce.
– Dne 22. prosince 2021 podal AL stížnost podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu.
III. Řízení před Tribunálem a napadený rozsudek
7. Dne 13. ledna 2022 podal AL k Tribunálu žalobu na neplatnost sporného rozhodnutí(9).
8. Na podporu své žaloby uplatnil AL čtyři žalobní důvody(10), z nichž je pro účely tohoto stanoviska relevantní pouze druhý. V jeho rámci namítal nedostatečné odůvodnění a porušení článku 10 přílohy IX služebního řádu v důsledku zjevně nesprávných posouzení, jichž se Rada dopustila při určování závažnosti porušení služebních povinností a disciplinární sankce s ohledem na kritéria stanovená v uvedeném článku.
9. Rada tento žalobní důvod odmítla s tím, že soudní přezkum disciplinární sankce musí být omezen na ověření věcné správnosti tvrzených skutečností a neexistence zjevně nesprávného posouzení nebo zneužití pravomoci(11).
10. V napadeném rozsudku(12) Tribunál rozhodnutí Rady potvrdil. Zdůraznil zejména dostatečnost odůvodnění a neexistenci zjevně nesprávných posouzení. Dospěl k závěru, že sankce byla přiměřená porušení služebních povinností(13).
IV. Řízení před Soudním dvorem
11. V kasačním opravném prostředku podaném dne 23. prosince 2024 AL navrhuje, aby Soudní dvůr:
– zrušil napadený rozsudek;
– zrušil sporné rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o zbavení funkce;
– umožnil navrhovateli předložit nové související důvody, pokud budou zjištěny nové skutkové nebo právní okolnosti;
– uplatnil i bez návrhu jakýkoliv důvod veřejného zájmu, pokud to uzná za vhodné;
– uložil Radě, aby nesla vlastní náklady řízení a nahradila náklady řízení vynaložené navrhovatelem.
12. V kasační odpovědi Rada navrhuje, aby Soudní dvůr:
– kasační opravný prostředek v plném rozsahu zamítl;
– uložil navrhovateli náhradu nákladů řízení.
13. Soudní dvůr povolil předložení repliky a dupliky.
14. Dne 6. listopadu 2025 bylo řízení přerušeno do vydání rozsudku ve věci C‑882/24 P, AL v. Komise.
15. Po vydání rozsudku v uvedené věci dne 23. dubna 2026 vyzval Soudní dvůr účastníky řízení, aby se vyjádřili k důsledkům, které by z tohoto rozsudku mohly vyplynout pro projednávaný kasační opravný prostředek, což učinili podáními ze dne 20. května 2026.
V. Analýza
A. Úvodní poznámky
16. Ve třetím důvodu kasačního opravného prostředku AL tvrdí, že se Tribunál při posouzení přiměřenosti uložené sankce dopustil několika nesprávných právních posouzení. Pokud jde dále o některé z faktorů uvedených v článku 10 přílohy IX služebního řádu, tvrdí, že napadený rozsudek není náležitě odůvodněn a je stižen zjevně nesprávným posouzením.
17. Článek 10 přílohy IX služebního řádu v první větě stanoví, že přísnost uložených disciplinárních sankcí je úměrná závažnosti porušení služebních povinností. Ve druhé větě dodává, že „[k]e stanovení závažnosti porušení služebních povinností a k rozhodnutí o tom, jakou disciplinární sankci uložit, je třeba vzít v úvahu zejména“ určité faktory (jejichž výčet není taxativní).
18. Použití článku 10 přílohy IX služebního řádu tedy v každém jednotlivém případě předpokládá právní kvalifikaci skutečností vytýkaných úředníkovi, jejichž závažnost musí být posouzena zejména s ohledem na faktory vyjmenované v uvedeném ustanovení.
19. Pokud jde o jednání AL související s pobíráním přídavků na vyživované osoby, Soudní dvůr (v rozsudku AL v. Komise) rozhodl, že:
– Tribunál zkreslil skutkový stav tím, že nezohlednil dopad rozsudku Tribunalul București (Soud prvního stupně v Bukurešti, Rumunsko), kterým bylo s účinky ex tunc zrušeno rozhodnutí z roku 2013, jímž byla ukončena pěstounská péče AL o dvě nezletilé osoby;
– „Komise tudíž nebyla oprávněna nařídit vrácení rodinných přídavků vyplacených navrhovateli na péči o [děti A a B]“, jelikož „na základě rozsudku Soudu prvního stupně v Bukurešti ze dne 16. května 2022 je třeba mít za to, že [tyto] děti […] byly svěřeny do pěstounské péče navrhovatele i po 30. lednu 2013“, tedy během období, v němž pobíral jeden z přídavků, který byl předmětem sporu v uvedené věci(14).
20. Na rozdíl od toho, co tvrdí Rada v podání ze dne 20. května 2026(15), rozsudek AL v. Komise mění „skutkový stav vytýkaný úředníkovi“, což má přímý dopad na disciplinární řízení, které vedlo ke zbavení funkce. Některé z těchto skutečností, na jejichž základě OOJ použil článek 10 přílohy IX služebního řádu a zvolil nejpřísnější disciplinární sankci, již totiž (z právního hlediska) neobstojí.
21. Podle rozsudku AL v. Komise mu některé z přídavků, které AL pobíral v souvislosti s nezletilými osobami A a B, po celé sporné období náležely. To znamená, že ve sporném rozhodnutí bylo přihlédnuto k jednáním, která neodpovídala jednáním, jichž se AL ve skutečnosti dopustil.
22. Existují tedy závažné důvody pro přehodnocení posouzení proporcionality disciplinární sankce s ohledem na nový „skutkový stav“ vytýkaný úředníkovi, jak vyplývá z rozsudku AL v. Komise(16).
23. V tomto stanovisku se kromě důsledků rozsudku Soudního dvora AL v. Komise budu zabývat dvěma úvodními otázkami: a) soudním přezkumem rozhodnutí OOJ o uložení sankce ze strany Tribunálu a b) rozsahem přezkumu rozsudků vydaných o žalobách na neplatnost těchto rozhodnutí Soudním dvorem jako soudem rozhodujícím o kasačním opravném prostředku.
B. Rozsah soudního přezkumu disciplinární sankce provedeného Tribunálem
24. Podle článků 9, 10 a 22 přílohy IX služebního řádu přísluší pravomoc uložit disciplinární sankci OOJ. Pokud je po skončení řízení konstatováno porušení služebních povinností, musí OOJ za účelem výběru jedné ze sankcí stanovených v článku 9 uvedené přílohy použít a zvážit mimo jiné faktory vyjmenované v článku 10 této přílohy.
25. OOJ má za tímto účelem širokou posuzovací pravomoc: musí posoudit všechny skutečnosti a okolnosti každého jednotlivého případu, aniž je vázán stanoviskem disciplinární komise.
26. Je-li rozhodnutí OOJ napadeno z důvodu údajné nepřiměřenosti uložené sankce, do jaké míry může Tribunál vykonávat soudní přezkum úvah, které vedly ke stanovení této sankce? Konkrétně, v jakém rozsahu může Tribunál přezkoumat posouzení proporcionality provedené OOJ?
27. V judikatuře Soudního dvora existuje určité napětí mezi dvěma standardy soudního přezkumu, které lze použít k zodpovězení těchto otázek:
– první, který má omezenou povahu, omezuje přezkum na konstatování „zjevně nesprávného posouzení“;
– druhý, rozvinutý na základě článku 47 Listiny a judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), naopak vyžaduje „úplný“ přezkum stanovení a individualizace disciplinární sankce.
1. Omezený přezkum
28. Nejstarší judikatura Soudního dvora, vydaná v době, kdy Soudní dvůr rozhodoval v řízeních týkajících se služebního řádu jako soud prvního (a jediného) stupně(17), přijala přístup k jeho pravomoci soudního přezkumu, který budu označovat za „tradiční“.
29. Podle tohoto přístupu spadá právní posouzení skutečností vytýkaných úředníkovi za účelem jejich podřazení pod ustanovení stanovící sankci „do oblasti ‚správního uvážení‘ přiznaného disciplinárnímu orgánu, a tudíž [jde] o oblast, v níž je přezkum legality vykonávaný Soudním dvorem právem velmi omezený“(18).
30. Tento způsob přezkumu se vyznačoval značnou zdrženlivostí vůči OOJ při výkonu disciplinární pravomoci(19). Vedl k závěru, že „pokud je prokázána existence skutečností vytýkaných úředníkovi, přísluší volba vhodné disciplinární sankce OOJ“ a „Soudní dvůr nemůže nahradit posouzení tohoto orgánu vlastním posouzením, ledaže došlo ke zjevně nesprávnému posouzení nebo ke zneužití pravomoci“(20).
31. Podle tehdy převládající judikatury, která však nebyla vždy opakována, „může být nesprávnost považována za zjevnou pouze tehdy, je-li snadno zjistitelná a může být očividně odhalena na základě kritérií, jejichž splněním zákonodárce zamýšlel podmínit výkon posuzovací pravomoci administrativou. Jinými slovy je třeba žalobní důvod vycházející ze zjevně nesprávného posouzení zamítnout, jestliže se zpochybněné posouzení navzdory důkazům předloženým žalobcem nadále jeví jako odůvodněné a soudržné“(21).
32. Standard „zjevně nesprávného posouzení“ se zaprvé používal k ověření věcné správnosti skutkových zjištění a uplatněných důkazních prostředků. Zadruhé se vztahoval na složitá technická posouzení a na posouzení proporcionality stricto sensu. V důsledku toho se zásah unijního soudu omezoval na posouzení, zda disciplinární sankce nebyla zjevně nesprávná nebo nerozumná.
2. Dopad Listiny a přechod k „úplnému přezkumu“
33. Po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost vyvstala otázka, zda je omezený soudní přezkum v právě uvedeném smyslu slučitelný s požadavky práva na účinnou právní ochranu.
34. Článek 47 Listiny zavazuje unijní soudy při výkonu funkcí a ukládá jim povinnost zaručit plnou a účinnou právní ochranu za podmínek stanovených v tomto článku(22).
35. Ačkoli Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod(23) není právním nástrojem formálně začleněným do unijního právního řádu, čl. 52 odst. 3 Listiny vyžaduje, aby práva v ní obsažená, která odpovídají právům zaručeným EÚLP, měla stejný smysl a rozsah, které jim přikládá tato úmluva.
36. Pro vymezení standardu, podle něhož unijní soud zaručuje právo na účinnou právní ochranu, je tedy relevantní judikatura ESLP týkající se článku 6 EÚLP.
37. ESLP uznává, že ačkoli disciplinární sankce nespadají do trestní složky článku 6 EÚLP, mohou mít závažné důsledky pro život a profesní kariéru jednotlivců. Tak tomu bude zejména v případě obvinění, která mohou vést k odvolání z funkce nebo k dočasnému zproštění výkonu funkce, tedy k velmi závažným sankcím spojeným s vysokou mírou stigmatizace(24).
38. Podle ESLP dodržení práva na spravedlivý proces vyžaduje, aby rozhodnutí správního orgánu, které nesplňuje podmínky stanovené čl. 6 odst. 1 EÚLP, podléhalo následnému přezkumu, který vykonává soudní orgán v plné jurisdikci(25).
39. Podle téže judikatury je pojem „pravomoc v plné jurisdikci“ autonomním pojmem(26). Pro účely článku 6 EÚLP musí být soudní orgán při výkonu této pravomoci oprávněn:
– napravit jakýkoli strukturální nebo procesní nedostatek zjištěný v řízení před správním orgánem(27);
– jednotlivě, jeden po druhém a meritorně přezkoumat všechny žalobní důvody uplatněné žalobcem, aniž odmítne přezkoumat skutková nebo právní posouzení provedená správními orgány(28);
– nezávisle znovu přezkoumat skutkové okolnosti a důkazy, které jsou rozhodné pro návrhové žádání žalobce, aniž je vázán předchozími zjištěními správního orgánu(29);
– posoudit, zda je uložená sankce přiměřená protiprávnímu jednání vytýkanému žalobci(30).
40. Od vstupu Listiny v platnost byl standard přezkumu rozvinutý ESLP převzat do judikatury Tribunálu týkající se disciplinárních sankcí.
41. V rozsudku Andreasen v. Komise(31) Tribunál uznal, že „soudní přezkum vykonávaný [unijním soudem prvního stupně] v rámci žaloby na neplatnost podané na základě článku [263 SFEU] nebo žaloby založené na [článku 270 SFEU] poskytuje vhodný a účinný prostředek nápravy před nezávislým a nestranným soudem ve smyslu čl. 6 odst. 1 EÚLP a judikatury [ESLP]“(32).
42. Podle Tribunálu „žaloba na neplatnost podaná [podle článku 270 SFEU] umožňuje napravit jak skutková, tak právní pochybení a přezkoumat proporcionalitu mezi vytýkaným porušením služebních povinností a napadenou sankcí“(33).
43. Tato judikatura byla upřesněna v pozdějších rozhodnutích Tribunálu a Soudu pro veřejnou službu(34), z nichž vyplývá, že:
– Tribunálu přísluší vykonávat „úplný přezkum věcné správnosti skutkových zjištění“, přičemž podrobně ověřuje věcnou správnost důkazů, jichž se dovolává administrativa, jejich věrohodnost a soudržnost, a to i v případě komplexních nebo náročných posouzení(35).
– Tribunál provádí úplný přezkum toho, zda jsou správně uplatňovány relevantní právní normy(36). Ověřuje zejména právní kvalifikaci skutkového stavu s ohledem na právní pojmy použité v článku 10 přílohy IX služebního řádu(37).
– Tribunál může posoudit proporcionalitu mezi porušením služebních povinností a sankcí(38). Ověřuje zejména, zda OOJ zvážil přitěžující a polehčující okolnosti přiměřeným způsobem(39).
44. V těchto rozsudcích je patrný odklon od tradičního (omezeného) přezkumu disciplinárních sankcí. Jak z terminologického(40), tak z koncepčního hlediska(41) ustupuje odkaz na „zjevně nesprávné posouzení“ ve prospěch „úplného přezkumu“ všech skutkových a právních otázek relevantních pro spor.
45. Je však pravda, že některé rozsudky Tribunálu nadále vykazují určitou dvojznačnost: současně opakují odkazy na omezený přezkum (neexistenci zjevně nesprávného posouzení) a na úplný přezkum proporcionality(42). Tak je tomu i v nyní napadeném rozsudku(43).
46. Tato dvojznačnost patrně vychází z odstupňovaného režimu intenzity přezkumu: úplný přezkum se vztahuje na proporcionalitu sankce, zatímco ostatní otázky nadále podléhají standardu zjevně nesprávného posouzení. Toto rozlišení však není vždy patrné a nepřijímá je ani samotný Tribunál (například v rozsudku DI v. ECB).
47. Pokud se nemýlím, neexistuje žádné rozhodnutí Soudního dvora, z něhož by bylo možné s naprostou jasností dovodit řešení této duality vzájemně se neshodujících přístupů.
3. Posouzení standardu přezkumu
48. Disciplinární sankce ukládané úředníkům Unie nespadají do oblasti trestního práva v úzkém slova smyslu, avšak jak jsem již uvedl, mohou mít závažný dopad na osobní život dotčené osoby.
49. Pravidla upravující tyto sankce musí mutatis mutandis respektovat záruky vlastní sankčnímu právu, chápanému jako genus, který zahrnuje jak trestní právo, tak některé závažné projevy represivní pravomoci orgánu.
50. Na základě tohoto předpokladu stanovení a individualizace disciplinární sankce předpokládají myšlenkový proces, v němž se prolínají posouzení různé povahy:
– posouzení převážně skutkové povahy: zjištění skutkového stavu a hodnocení důkazních prostředků předložených za účelem prokázání jeho existence;
– dále posouzení právní povahy: podřazení prokázaných skutečností pod právní normu, která vymezuje skutkovou podstatu daného jednání nebo rozsah faktorů, které mají vliv na sankci;
– individualizace sankce vyžaduje posouzení proporcionality založené na celkovém posouzení a zvážení(44) okolností, příznivých či nepříznivých, týkajících se osoby, jíž je porušení povinností vytýkáno, a podmínek, za nichž k němu došlo.
51. Jak jsem již uvedl, nejstarší judikatura Soudního dvora podřizovala veškerá tato posouzení standardu omezeného přezkumu („zjevně nesprávné posouzení“), který byl rozvinut především v oblastech unijního práva vyznačujících se složitými technickými posouzeními. V případě posouzení vyžadujících odborné znalosti nebo analýzu více faktorů technické povahy se má za to, že příslušný orgán je v zásadě v lepším postavení než soud k provedení takových posouzení(45).
52. I v oblastech unijního práva vyznačujících se vysokou mírou technické složitosti (jako je oblast státních podpor) však existuje riziko přílišného zobecnění standardu omezeného soudního přezkumu(46).
53. Pokud jde o úředníky, lze jen s použitím právní fikce tvrdit, že veškerá posouzení, na nichž je založeno stanovení a individualizace disciplinární sankce, z podstaty zahrnují technická nebo zvláště náročná posouzení, na která je třeba použít standard zjevně nesprávného posouzení.
54. Proces stanovení a individualizace disciplinární sankce může v některých výjimečných případech zahrnovat posouzení tohoto druhu, jako jsou posouzení týkající se pracovního výkonu úředníka nebo hodnocení plnění úkolů vyznačujících se zvláštní technickou složitostí.
55. Ani v takovém případě se však obtíže spojené se soudním přezkumem těchto okolností neliší od obtíží, kterým čelí kterýkoli soud (ve správním či trestním soudnictví) při posuzování složitých jednání, například v hospodářské oblasti.
56. Zpravidla tomu bude tak, že unijní soud při podřazení jednání úředníka pod některou ze skutkových podstat disciplinárního provinění nenarazí na překážky, které by mu bránily provést úplný soudní přezkum. I když správnímu orgánu přizná určitý prostor pro uvážení, není to důvod, aby se unijní soud zdržel přezkumu posouzení vhodnosti uložené sankce provedeného tímto orgánem.
57. V rozsudku Tetra Laval měl Soudní dvůr příležitost upřesnit, že „[unijní soud] musí zejména ověřit nejen věcnou správnost dovolávaných důkazních materiálů, jejich věrohodnost a jejich soudržnost, ale rovněž přezkoumat, zda tyto skutečnosti představují veškeré relevantní údaje, jež musí být při posuzování komplexní situace vzaty v úvahu, a zda o ně lze opřít vznesené závěry“(47).
58. Jinými slovy, případná komplexnost nebo náročnost určitého posouzení nezbavuje unijní soud povinnosti důkladně ověřit správnost skutkového základu, o nějž se toto posouzení opírá, jakož i opodstatněnost úvah správního orgánu.
59. V tomto kontextu se standard přezkumu vztahuje jak na prokázané skutečnosti, tak na jejich právní kvalifikaci a proporcionalitu uložené disciplinární sankce.
a) Posouzení skutkového stavu a důkazů
60. Tribunál je jako soud rozhodující ve věci samé „jediný příslušný“ ke zjištění a posouzení skutkového stavu(48). Článek 263 SFEU, který se v podstatě shoduje s tím, co stanoví článek 270 SFEU, „předpokládá, že unijní soud provede přezkum, z právního i skutkového hlediska, [...] [napadeného] rozhodnutí [s ohledem na argumenty uplatněné žalobcem], a že má pravomoc posoudit důkazy [a] zrušit uvedené rozhodnutí […]“(49).
61. Je-li tedy dána výlučná pravomoc Tribunálu ke zjišťování skutkového stavu, omezení jeho úlohy na pouhé ověření existence zjevně nesprávného posouzení ze strany správy by znamenalo omezení práva na účinnou právní ochranu zaručeného článkem 47 Listiny. Nesprávné posouzení, které není zjevné, avšak je relevantní pro konečné rozhodnutí, musí být v soudním řízení napraveno.
62. Právě tato obava stojí v pozadí rozsudku Tetra Laval, když zdůrazňuje povinnost Tribunálu důkladně ověřit správnost skutkového základu, a to i tehdy, zahrnuje-li složitá technická posouzení.
63. Tribunálu tedy přísluší vykonat úplný přezkum skutkových posouzení, která OOJ provedl při ukládání disciplinární sankce. Ani v případě složitých technických posouzení není Tribunál zbaven povinnosti ověřit věcnou správnost uplatněných důkazních materiálů.
64. Úplný přezkum podle mého názoru lépe odpovídá výše citované judikatuře ESLP. V rozsudku Ramos Nunes de Carvalho ESLP:
– Zdůrazňuje, že soudní přezkum rozhodnutí administrativy ukládajícího disciplinární sankci se liší od přezkumu rozhodnutí, které takový sankční prvek neobsahuje(50). Zejména v disciplinárních řízeních jsou skutkové otázky pro rozhodnutí sporu stejně zásadní jako otázky právní(51).
– Uznává, že intenzita soudního přezkumu se musí přizpůsobit „povaze dotčených ‚práv a závazků občanskoprávní povahy‘ a povaze cíle veřejné politiky sledovaného příslušnou vnitrostátní právní úpravou […]. Otázka, zda byl provedený přezkum dostatečný, tedy bude záviset na konkrétních okolnostech každého případu“(52).
– Připouští však, že přezkum omezený na zjevně nesprávné posouzení může být považován za slučitelný s článkem 6 EÚLP, pokud se omezení pravomoci posuzovat skutkový stav týká pouze určité konkrétní otázky (hodnocení pracovního výkonu žalobce), poté co byly ověřeny další skutečnosti svědčící o dostatečnosti takového způsobu přezkumu v daném konkrétním případě(53).
b) Právní kvalifikace skutkového stavu
65. Tribunál má pravomoc v plné jurisdikci k přezkumu právní kvalifikace skutečností vytýkaných úředníkovi, kterou provedl OOJ. Tento postulát je podle mého názoru natolik zřejmý, že nevyžaduje další dokazování: posouzení správného použití norem unijního práva představuje samotné jádro přezkumu stanoveného v článku 270 SFEU a článku 91 služebního řádu. Jedná se o skutečný axiom systému soudního přezkumu.
66. Článek 10 přílohy IX služebního řádu používá různé právní pojmy, jejichž smysl a dosah musí „být vykládán[y] v unijním právním řádu autonomním a jednotným způsobem, aby bylo zajištěno rovné zacházení s úředníky při uplatňování ustanovení služebního řádu“(54).
67. Existence diskreční pravomoci administrativního orgánu nepostačuje k tomu, aby se unijní soud omezil na potvrzení rozhodnutí administrativy, aniž přezkoumá, zda byla tato pravomoc vykonána v souladu s normami a zásadami unijního práva(55).
c) Proporcionalita sankce
68. Jak judikatura vycházející z rozsudku DI v. ECB, tak její následný vývoj se shodují v tom, že se od Tribunálu vyžaduje „úplný“ přezkum proporcionality sankce. Tribunál musí „zejména“ ověřit, zda OOJ přiměřeným způsobem zvážil okolnosti daného případu.
69. Posouzení proporcionality má dvě roviny:
– Zaprvé musí Tribunál přezkoumat správnost skutkových a právních posouzení provedených OOJ při použití každého z faktorů vyjmenovaných v článku 10 přílohy IX služebního řádu na konkrétní případ.
– Zadruhé musí přezkoumat, zda bylo společné zvážení jednotlivých faktorů provedeno náležitým způsobem. Za tímto účelem musí tyto faktory posoudit ve vzájemných souvislostech prostřednictvím celkového posouzení, které umožní dospět k jednotnému a soudržnému závěru o správné individualizaci sankce a jejím souladu se zásadou proporcionality.
70. Tyto dvě roviny analýzy by neměly být zaměňovány. Zejména právně správné posouzení každého z faktorů uvedených v článku 10 přílohy IX služebního řádu, jsou-li posuzovány izolovaně, samo o sobě nezaručuje, že jejich společné zvážení bude rovněž v souladu s právem.
71. Skutečnost, že OOJ správně kvalifikoval určité okolnosti jako přitěžující nebo polehčující, nutně neznamená, že sankce uložená na základě této kvalifikace je přiměřená a nemůže být zpochybněna v rámci soudního přezkumu. Tribunál musí zejména zvážit všechny faktory a vykonat přezkum odlišný od přezkumu týkajícího se individuálního použití každé jednotlivé okolnosti.
72. Při posuzování vhodnosti sankce se posouzení proporcionality, které přísluší Tribunálu, nemůže omezit na ověření „zjevné nepřiměřenosti“, jak bylo charakteristické pro dřívější judikaturu. Ve prospěch tohoto závěru svědčí několik argumentů:
– Právo zakotvené v článku 47 Listiny ve světle judikatury ESLP zahrnuje přezkum proporcionality sankce jako nedílnou součást přezkumu vykonávaného v rámci „plné jurisdikce“. Tribunál musí sám posoudit, zda je sankce uložená OOJ vhodná a přiměřená. Je povinen sám ověřit, zda OOJ zohlednil všechny relevantní skutečnosti pro její stanovení(56).
– Použití zásady proporcionality při individualizaci sankcí (nebo trestů) nepředstavuje technické nebo odborné posouzení, které by nespadalo do vlastní pravomoci soudu. Naopak se jedná o typickou soudní funkci.
– Pouze „úplný“ přezkum ve výše uvedeném smyslu umožňuje zajistit dostatečně jednotné používání kritérií stanovených v článku 10 přílohy IX služebního řádu a tím i rovné zacházení s úředníky(57).
C. Přezkum disciplinárních sankcí Soudním dvorem v řízení o kasačním opravném prostředku
73. Připustí-li se, že se přezkum Tribunálu nemá omezovat na ověření zjevně nesprávného posouzení OOJ, musí se úloha Soudního dvora v řízení o kasačním opravném prostředku rovněž řídit obecnými kritérii stanovenými v článku 256 SFEU a v čl. 58 prvním pododstavci statutu Soudního dvora Evropské unie.
74. Z tohoto předpokladu vyplývá, že
– kasační opravný prostředek se omezuje na právní otázky a Soudní dvůr posuzuje skutkový stav pouze tehdy, je-li namítána věcná nesprávnost skutkových zjištění Tribunálu vyplývající z písemností ve spise (zkreslení skutkového stavu)(58);
– otázky, jaký je rozsah prostoru pro uvážení OOJ a kde mají být v tomto kontextu stanoveny meze soudního přezkumu, jsou právními otázkami, o nichž může Soudní dvůr rozhodovat v rámci kasačního opravného prostředku;
– jakmile Tribunál zjistil skutkový stav vytýkaný úředníkovi, je Soudní dvůr podle článku 256 SFEU příslušný přezkoumat právní kvalifikaci tohoto skutkového stavu a právní důsledky, které z něj Tribunál vyvodil(59);
– proporcionalita disciplinární sankce je právní otázkou podléhající přezkumu Soudního dvora v řízení o kasačním opravném prostředku(60), a to na základě skutkového stavu (který nebyl zkreslen), jejž Tribunál považuje za prokázaný.
– Soudní dvůr zejména ověří správný výklad a použití právních pojmů Tribunálem (včetně pojmů uvedených v článku 10 přílohy IX služebního řádu), jakož i zda Tribunál splnil povinnost v souladu s výše popsaným standardem úplně posoudit vhodnost sankce poté, co zvážil všechny okolnosti konkrétního případu(61).
VI. Použití těchto úvah na projednávanou věc
75. Výše uvedené úvahy umožňují přistoupit k analýze třetího důvodu kasačního opravného prostředku, pokud jde o intenzitu přezkumu, který Tribunál provedl v napadeném rozsudku.
76. Zaprvé opakuji, že rozsudek AL v. Komise má rozhodující vliv na posouzení proporcionality provedené Tribunálem. Jak jsem již uvedl, v tomto rozsudku bylo konstatováno, že Tribunál zkreslil některé skutečnosti vytýkané AL. Tytéž skutečnosti však byly zohledněny v neprospěch úředníka při posuzování dopadu některých faktorů [stanovených v čl. 10 písm. a)(62) a c)(63) přílohy IX služebního řádu] na sankci zbavení funkce.
77. Podle mého názoru Tribunál nemohl úředníkovi platně přičítat (přesněji akceptovat, že mu administrativa přičítá) skutečnosti, které mu ve skutečnosti nebylo možné vytýkat. Nebylo tedy přijatelné potvrdit existenci takových skutečností v neprospěch úředníka za účelem posouzení platnosti sankce(64).
78. Zadruhé Tribunál v bodě 52 napadeného rozsudku uvádí, že použije „omezený“ standard soudního přezkumu, který jak jsem již uvedl, není za okolností, jako jsou okolnosti projednávané věci, slučitelný s článkem 47 Listiny. Odkazy na „zjevně nesprávné posouzení“ se v napadeném rozsudku objevují opakovaně(65).
79. Konečně Tribunál v bodě 177 napadeného rozsudku uvádí, že „Rada uložila žalobci disciplinární sankci přiměřenou závažnosti porušení služebních povinností poté, co správně posoudila všechny okolnosti projednávané věci, a zejména okolnosti uvedené v článku 10 přílohy IX služebního řádu. Zvážení přitěžujících a polehčujících okolností Radou tedy bylo provedeno přiměřeným způsobem […]“ (kurzivou zvýraznil autor stanoviska).
80. Pouhé konstatování, že každý z faktorů (jejichž výčet není taxativní) stanovených v článku 10 přílohy IX služebního řádu byl správně posouzen, však samo o sobě neprokazuje, že tyto faktory byly skutečně a náležitě zváženy jako celek.
81. Jak jsem již vysvětlil, „úplný“ soudní přezkum proporcionality sankce, který vyžaduje článek 47 Listiny, znamená, že si Tribunál musí vytvořit a odůvodnit vlastní přesvědčení o vhodnosti sankce na základě posouzení vzájemného vztahu jednotlivých již zjištěných polehčujících a přitěžujících okolností. Pouze tak lze účinně přezkoumat přiměřenost uložené sankce.
82. Stručně řečeno mám za to, že bez nutnosti podrobně zkoumat správnost posouzení provedených při hodnocení faktorů vyjmenovaných v článku 10 přílohy IX služebního řádu Tribunál nepoužil standard soudního přezkumu vyžadovaný článkem 47 Listiny. Z tohoto důvodu je třeba třetímu důvodu kasačního opravného prostředku vyhovět.
VII. Vrácení věci Tribunálu
83. Článek 61 první pododstavec statutu Soudního dvora Evropské unie stanoví, že v případě zrušení rozhodnutí Tribunálu může Soudní dvůr vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje, nebo věc vrátit zpět Tribunálu k rozhodnutí.
84. Vzhledem k omezené povaze mé analýzy kasačního opravného prostředku nemohu navrhnout Soudnímu dvoru, aby vydal konečné rozhodnutí ve věci.
VIII. Přiznání náhrady nákladů řízení
85. Ze stejných důvodů není namístě rozhodovat o nákladech řízení.
IX. Závěry
86. S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr vyhověl třetímu důvodu kasačního opravného prostředku podaného proti rozsudku Tribunálu ze dne 10. dubna 2024, AL v. Rada (T‑22/22, EU:T:2024:219), a zrušil část tohoto rozsudku, které se tento důvod týká.
1 Původní jazyk: španělština.
2 Spor mezi AL a Radou (jako jeho zaměstnavatelkou) nebo Komisí (PMO, na který byly přeneseny některé pravomoci týkající se správy individuálních nároků) vedl k vydání sedmi rozhodnutí Tribunálu [usnesení ze dne 22. prosince 2022, AL v. Komise (T‑692/21, EU:T:2022:862), ze dne 31. března 2022, AL v. Rada (T‑22/22 R, EU:T:2022:200), a ze dne 17. ledna 2023, AL v. Rada a Komise (T‑50/22, EU:T:2023:11), jakož i rozsudků ze dne 24. května 2023, AL v. Komise (T‑714/21, EU:T:2023:282), ze dne 10. dubna 2024, AL v. Rada (T‑22/22, EU:T:2024:219), ze dne 10. dubna 2024, AL v. Komise (T‑50/22, EU:T:2024:220), a ze dne 6. listopadu 2024, AL v. Rada (T‑315/23, EU:T:2024:771)] a dvou rozhodnutí Soudního dvora [usnesení ze dne 6. února 2024, AL v. Komise (C‑498/23 P, EU:C:2024:204), a rozsudek ze dne 23. dubna 2026, AL v. Komise (C‑882/24 P, EU:C:2026:329; dále jen „rozsudek AL v. Komise“)].
3 Rozsudek ze dne 10. dubna 2024, AL v. Rada (T‑22/22, EU:T:2024:219; dále jen „napadený rozsudek“).
4 Rozhodnutí generálního sekretariátu Rady ze dne 27. září 2021 (dále jen „sporné rozhodnutí“).
5 Dále jen „služební řád“.
6 Dále jen „OOJ“ nebo „administrativa“.
7 Podle zprávy ze dne 20. prosince 2020 (věc OF/2016/0928/A1) AL: 1) uvedl v žádostech, aby byla jeho matka považována za vyživované dítě, nesprávné údaje, což mu umožnilo neoprávněně pobírat rodinné přídavky; 2) úmyslně poskytl neúplné informace rumunskému orgánu, který byl v červenci 2010 příslušný rozhodnout o opatřeních pěstounské péče o dvě nezletilé osoby, a neinformoval Radu o ukončení těchto opatření dne 30. ledna 2013, takže i po tomto datu nadále pobíral přídavky na tyto dvě nezletilé osoby; 3) uvedl nesprávné údaje v žádostech o příspěvek na vzdělání pro dvě vyživované nezletilé osoby; 4) uvedl nesprávné údaje v podkladech předložených na podporu žádosti, aby byly další dvě nezletilé osoby uznány za vyživované osoby, přičemž Rada tuto žádost zamítla; 5) poskytl nesprávné nebo chybné informace rumunskému soudu, který v roce 2019 schválil osvojení nezletilé osoby, na jejichž základě požádal o uznání této nezletilé osoby za vyživované dítě a o přiznání souvisejících přídavků.
8 Doporučení OLAF týkající se vrácení přídavků vedlo k událostem, kterými se Soudní dvůr zabýval ve věci C‑882/24 P, AL v. Komise, přičemž na rozsudek v této věci odkazuji.
9 Kromě toho AL požádal o předběžné opatření spočívající v odkladu vykonatelnosti tohoto rozhodnutí s účinkem od 1. října 2021 a jeho žádosti bylo vyhověno.
10 V žalobě AL uplatnil třináct žalobních důvodů. Tribunál jeho argumenty posoudil tak, že je seskupil do čtyř žalobních důvodů.
11 Bod 32 žalobní odpovědi před Tribunálem s odkazem na judikaturu.
12 Body 47 až 55 napadeného rozsudku.
13 Body 101, 128, 134, 146, 163 a 177 napadeného rozsudku.
14 Rozsudek AL v. Komise (bod 66).
15 V tomto podání Rada přebírá body 129 až 131 napadeného rozsudku a tvrdí, že závěry Tribunálu, které z nich vyplývají, „nijak nesouvisely s otázkou posuzovanou Soudním dvorem v rozsudku [AL v. Komise], nýbrž se týkaly pouze otázky chování žalobce vůči Radě, tedy toho, zda žalobce úmyslně neoznámil informaci týkající se ukončení pěstounské péče o nezletilé A a B od 1. února 2013“. Není mi však jasné, jak by bylo možné navrhovateli vytýkat, že Radě „úmyslně neoznámil“ ukončení opatření, které nebylo ukončeno k datu uváděnému Radou, jak bylo uznáno v rozsudku AL v. Komise, nýbrž nadále platně vyvolávalo účinky po celé období, během něhož AL (oprávněně) pobíral dotčený přídavek. K žádnému „úmyslnému neoznámení“ ze strany AL tedy nedošlo, přesto však byla tato okolnost při uložení sankce zohledněna v jeho neprospěch.
16 Uvedený rozsudek naproti tomu potvrdil právo Komise požadovat vrácení částek neoprávněně vyplacených AL z titulu příspěvku na vyživované dítě určeného na výživu jeho matky a jiného osvojeného dítěte.
17 Odkazy na Soudní dvůr obsažené v této judikatuře je třeba v současném uspořádání systému opravných prostředků Unie chápat jako odkazy na Tribunál.
18 Takto shrnul stav věci generální advokát G. F. Mancini ve stanovisku ve věci F. v. Komise (228/83, EU:C:1984:396). Dodal, že pokud se posouzení disciplinární komise a OOJ shodují na volbě vhodné sankce, „je dovolávání se porušení zásady proporcionality mezi vytýkaným jednáním a uloženou sankcí zjevně bezpředmětné [‚fuori luogo‘ v italském znění uvedeného stanoviska]“.
19 V souladu s ustálenou zásadou, podle níž posouzení odborné způsobilosti úředníků a ostatních zaměstnanců Unie přísluší v prvé řadě orgánům, které je zaměstnávají: rozsudek ze dne 19. července 1955, Kergall v. Společné shromáždění (1/55, EU:C:1955:9).
20 Jedná se o rozsáhlou judikaturu, která je vyjádřena v rozsudku ze dne 30. května 1973, De Greef v. Komise (46/72, EU:C:1973:57, body 45 a 46). Pokud jde o pozdější judikaturu Soudního dvora, viz rozsudky ze dne 29. ledna 1985, F. v. Komise (228/83, EU:C:1985:28, bod 34); ze dne 19. dubna 1988, M. v. Rada (175/86 a 209/86, EU:C:1988:180, bod 9); a ze dne 6. března 2001, Connolly v. Komise (C‑274/99 P, EU:C:2001:127, bod 127). Pokud jde o Tribunál, viz rozsudky ze dne 16. července 1998, Y v. Parlament (T‑144/96, EU:T:1998:173, body 34 a 36); ze dne 12. září 2000, Teixeira Neves v. Soudní dvůr (T‑259/97, EU:T:2000:208, body 108 a 109); ze dne 3. července 2001, E v. Komise (T‑24/98 a T‑241/99, EU:T:2001:175, body 86 a 87); ze dne 5. prosince 2002, Stevens v. Komise (T‑277/01, EU:T:2002:302, body 73 a 79); a ze dne 5. října 2005, Rasmussen v. Komise (T‑203/03, EU:T:2005:346, bod 80).
21 Rozsudek ze dne 21. listopadu 2024, UG v. Komise (C‑546/23 P, EU:C:2024:975, bod 122). V témže smyslu viz stanovisko generálního advokáta J. Mischa přednesené ve věci CES v. E (C‑150/98 P, EU:C:1999:297, body 26 až 37). Podle něj posouzení proporcionality sankce znamená, že Soud prvního stupně může odmítnout odůvodnění napadeného rozhodnutí o uložení sankce pouze tehdy, pokud podrobně vysvětlí, „proč je nepřiměřenost sankce ve vztahu k porušení natolik zjevná, že navzdory posuzovací pravomoci přiznané OOJ je namístě napadené rozhodnutí zrušit“ (bod 27, kurzivou zvýraznil autor stanoviska). Prokázání „zjevné nepřiměřenosti“ je „nezbytnou podmínkou […] pro zrušení rozhodnutí na základě soudního přezkumu“ (bod 37).
22 Rozsudek ze dne 10. července 2014, Telefónica a Telefónica de España v. Komise (C‑295/12 P, EU:C:2014:2062, bod 40), s odkazem na judikaturu: „zásada účinné právní ochrany představuje obecnou zásadu unijního práva, která je nyní vyjádřena v článku 47 [Listiny]“.
23 Podepsaná v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“).
24 Rozsudek ze dne 6. listopadu 2018, Ramos Nunes de Carvalho e Sá v. Portugalsko (CE:ECHR:2018:1106JUD005539113, bod 196) (dále jen „rozsudek Ramos Nunes de Carvalho“).
25 Rozsudky Ramos Nunes de Carvalho (bod 132); a ze dne 3. listopadu 2022, Dahan v. Francie (CE:ECHR:2022:1103JUD003231414, bod 50).
26 Rozsudek ze dne 3. listopadu 2022, Dahan v. Francie (CE:ECHR:2022:1103JUD003231414, bod 51).
27 Rozsudek Ramos Nunes de Carvalho (bod 132).
28 Rozsudek Ramos Nunes de Carvalho (bod 183).
29 Rozsudek ze dne 21. července 2011, Sigma Radio Television Ltd v. Kypr (CE:ECHR:2011:0721JUD003218104, bod 157).
30 Rozsudek ze dne 26. září 1995, Diennet v. Francie (CE:ECHR:1995:0926JUD001816091, bod 34).
31 Rozsudek ze dne 9. září 2010, Andreasen v. Komise (T‑17/08 P, EU:T:2010:374, body 141 až 148).
32 Bod 145 s odkazem na rozsudek ze dne 11. července 2007, Schneider Electric v. Komise (T‑351/03, EU:T:2007:212, bod 184), v oblasti hospodářské soutěže.
33 Rozsudek ze dne 9. září 2010, Andreasen v. Komise (T‑17/08 P, EU:T:2010:374, bod 146).
34 Pro zjednodušení budu výrazem Tribunál označovat unijní soud, kterému je v prvním stupni svěřen soudní přezkum rozhodnutí OOJ, ačkoli v období od roku 2005 do roku 2016 tato pravomoc náležela Soudu pro veřejnou službu.
35 Rozsudek ze dne 9. června 2021, DI v. ECB (T‑514/19, EU:T:2021:332, bod 160), s odkazem na judikaturu (dále jen „rozsudek DI v. ECB“).
36 Rozsudek DI v. ECB (bod 161).
37 Rozsudky DI v. ECB (bod 196); a ze dne 23. března 2022, OT v. Parlament (T‑757/20, EU:T:2022:156, bod 170).
38 Rozsudek ze dne 15. května 2012, Nijs v. Účetní dvůr (T‑184/11 P, EU:T:2012:236, bod 85).
39 Rozsudky ze dne 16. března 2004, Afari v. ECB (T‑11/03, EU:T:2004:77, bod 203); a DI v. ECB (bod 197).
40 „Volba vhodné sankce přísluší [OOJ], pokud byla prokázána existence skutečností vytýkaných zaměstnanci, a unijní soud nemůže tuto volbu zpochybnit, ledaže je uložená sankce nepřiměřená ve vztahu k vytýkaným skutečnostem […]“ [rozsudek ze dne 26. června 2013, BM v. ECB (F‑106/11, EU:F:2013:91, bod 51), kurzivou zvýraznil autor stanoviska].
41 Rozsudek DI v. ECB(bod 162), přeformulovává žalobní důvod vycházející ze zjevně nesprávného posouzení jako vycházející „z neúplného přezkumu okolností dané věci, z nesprávného posouzení důkazů a z nesprávného právního posouzení“.
42 Viz mimo jiné rozsudky ze dne 5. června 2019, Bernaldo de Quirós v. Komise (T‑273/18, EU:T:2019:371, body 125 a 126), a ze dne 6. října 2021, AV a AW v. Parlament (T‑43/20, EU:T:2021:666, body 136 a 137), jakož i usnesení ze dne 10. února 2026, IR v. Rada (T‑214/25, EU:T:2026:134, body 32 a 35).
43 Zejména body 52 až 54.
44 Pojem „zvážení“, odvozený z latinského výrazu pondus (váha), evokuje hledání rovnováhy mezi protichůdnými zájmy a okolnostmi, které přesahuje rámec pouhé právní kvalifikace skutkového stavu. Vyžaduje to společné zhodnocení dříve provedených skutkových a právních posouzení s cílem určit sankční opatření, které bude v daném konkrétním případě přiměřené.
45 Viz například v oblasti klasifikace nebezpečných látek rozsudek ze dne 21. července 2011, Etimine (C‑15/10, EU:C:2011:504, bod 60); v oblasti řešení krize bank rozsudek ze dne 11. prosince 2025, ABLV Bank v. SRB (C‑602/22 P, EU:C:2025:953, bod 131); v oblasti státních podpor rozsudek ze dne 29. června 2023, TUIfly v. Komise (C‑763/21 P, EU:C:2023:528, bod 76), a v oblasti hospodářské soutěže rozsudek ze dne 15. února 2005, Komise v. Tetra Laval (C‑12/03 P, EU:C:2005:87, bod 38) (dále jen „rozsudek Tetra Laval“).
46 Generální advokát A. Biondi nedávno uvedl, že tento standard přezkumu musí být vyhrazen výlučně pro posouzení, která svou povahou vykazují skutečnou technickou složitost, aniž se může „stát obecným vzorcem, který by nepřiměřeně omezoval unijní soudy při provádění dostatečně intenzivního soudního přezkumu celých kategorií posouzení“: stanovisko generálního advokáta A. Biondiho ve spojených věcech Komise a další v. Ryanair (Státní podpora covid-19 – KLM) (C‑266/24 P, C‑269/24 P a C‑289/24 P, EU:C:2026:271, bod 45), které odkazuje na jeho stanovisko ve věci Deutsche Lufthansa v. Ryanair a další (C‑457/23 P, EU:C:2025:802, bod 18). S těmito úvahami, které lze vztáhnout i na oblast veřejné služby Unie, souhlasím.
47 Rozsudek Tetra Laval (bod 39).
48 Viz zejména rozsudek ze dne 4. června 2026, Ausnit, Olariu și Asociații v. Komise (C‑389/25 P, EU:C:2026:455, bod 61) a citovaná judikatura.
49– Rozsudek ze dne 10. července 2014, Telefónica a Telefónica de España v. Komise (C‑295/12 P, EU:C:2014:2062), bod 53 a citovaná judikatura.
50 Rozsudek Ramos Nunes de Carvalho (bod 196).
51 Rozsudek Ramos Nunes de Carvalho (bod 203).
52 Rozsudek Ramos Nunes de Carvalho(body 180 a 181).
53 V rozsudku Ramos Nunes de Carvalho (body 204 až 206 a 214) ESLP považoval za nedostatečný přezkum skutkového stavu omezený na odhalování rozporů, nesoudržností, nedostatků v dokazování nebo zjevně nesprávných posouzení, a to s ohledem na charakteristiky disciplinárního řízení a povahu otázek sporných v uvedené věci, v níž bylo dokazování považováno za nedostatečné. Naproti tomu v rozsudku ze dne 3. února 2026, Salvador Coutinho dos Santos Amado v. Portugalsko (CE:ECHR:2026:0203JUD004479419, body 72 a 73) ESLP upřesnil, že přezkum omezený na zjevně nesprávné posouzení může být slučitelný s článkem 6 EÚLP ve (velmi odlišné) situaci, kdy: 1) správní spis byl úplný, pokud jde o otázky podléhající soudnímu přezkumu, a 2) navzdory vyloučení některých skutkových posouzení (týkajících se pracovního výkonu) z rozsahu svého přezkumu soud ověřil skutečnosti, na nichž bylo založeno hodnocení správního orgánu, a přezkoumal proporcionalitu sankce.
54 Rozsudek ze dne 15. července 2021, DK v. ESVČ (C‑851/19 P, EU:C:2021:607, bod 41).
55 V témže smyslu viz rozsudek ESLP ze dne 6. ledna 2026, Altıner Akıncı v. Turecko (CE:ECHR:2026:0106JUD000957023, body 98 a 99): čistě formální nebo povrchní přezkum, který neumožňuje ověřit správný výkon diskreční pravomoci správního orgánu, nelze pro účely článku 6 EÚLP považovat za dostatečný ani účinný přezkum.
56 Připomínám, že podle ESLP plná jurisdikce pro účely článku 6 EÚLP nevyžaduje, aby soud mohl přímo nahradit posouzení správního orgánu vlastním posouzením a bez dalšího změnit dříve uloženou sankci: postačuje, má-li dostatečné pravomoci k přezkumu legality napadeného rozhodnutí a případně k jeho zrušení a vrácení věci témuž nebo jinému orgánu k vydání nového rozhodnutí: rozsudky ze dne 21. července 2011, Sigma Radio Television Ltd v. Kypr (CE:ECHR:2011:0721JUD003218104, bod 153); a Ramos Nunes de Carvalho (bod 183).
57 Rozsudek ze dne 15. července 2021, DK v. ESVČ (C‑851/19 P, EU:C:2021:607, bod 41).
58 Rozsudek ze dne 1. srpna 2025, Francie a Komise v. CWS Powder Coatings a další (C‑71/23 P a C‑82/23 P, EU:C:2025:601, bod 67).
59 Rozsudek ze dne 28. července 2011, Diputación Foral de Vizcaya a další v. Komise (C‑474/09 P až C‑476/09 P, EU:C:2011:522, bod 57)
60 Usnesení ze dne 16. července 1998, N v. Komise (C‑252/97 P, EU:C:1998:385, body 58 až 64); a rozsudek ze dne 6. března 2001, Connolly v. Komise (C‑274/99 P, EU:C:2001:127, body 127 a 128).
61 Obdobně viz rozsudek ze dne 29. dubna 2004, British Sugar v. Komise (C‑359/01 P, EU:C:2004:255, bod 47).
62 Body 94 až 96 napadeného rozsudku.
63 Body 129 až 131 napadeného rozsudku.
64 Odkazuji na body 19 až 21 tohoto stanoviska.
65 Viz body 101, 128, 134, 146 a 163.