null
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
JEANA RICHARDA DE LA TOUR
přednesené dne 22. října 2026(1)
Věc C‑578/25 [Ariez](i)
Óscar,
Vanesa
proti
Agencia Estatal de Administración Tributaria
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Audiencia Provincial de Valladolid (Provinční soud ve Valladolidu, Španělsko)]
„ Řízení o předběžné otázce – Směrnice (EU) 2019/1023 – Postupy restrukturalizace, insolvence a oddlužení – Článek 20 – Článek 23 odst. 2 – Vnitrostátní ustanovení, které z oddlužení vylučuje dlužníky, vůči nimž bylo vydáno pravomocné rozhodnutí o rozšíření odpovědnosti během posledních deseti let předcházejících návrhu na oddlužení – Výjimky z obecné zásady přístupu k oddlužení – Přezkum přiměřenosti vnitrostátním soudem – Demonstrativní výčet výjimek – Absence přímého účinku“
I. Úvod
1. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 20 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1023 ze dne 20. června 2019 o rámcích preventivní restrukturalizace, o oddlužení a zákazech činnosti a opatřeních ke zvýšení účinnosti postupů restrukturalizace, insolvence a oddlužení a o změně směrnice (EU) 2017/1132 (směrnice o restrukturalizaci a insolvenci)(2).
2. Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi manželi, panem Óscarem a paní Vanesou, kteří se dostali do úpadku, na straně jedné a Agencia Estatal de Administración Tributaria (finanční správa, Španělsko) (dále jen „AEAT“) na straně druhé týkajícího se návrhu na oddlužení podaného těmito dlužníky v průběhu insolvenčního řízení, které se jich týká. AEAT totiž proti tomuto návrhu vznesla námitky, pokud jde o pana Óscara, z důvodu existence pohledávek vůči němu vyplývajících z dohody, na základě níž bylo prohlášeno, že je podpůrně odpovědný za daňové dluhy společnosti, jejímž byl statutárním orgánem.
3. V této věci má Soudní dvůr příležitost zejména upřesnit, jaké důsledky musí vnitrostátní soud vyvodit ze zjištění nepřiměřenosti mezi odmítnutím oddlužení a nemožností tohoto soudu dospět k výkladu svého vnitrostátního práva, který by byl v souladu se směrnicí o restrukturalizaci a insolvenci. Soudní dvůr bude muset rozhodnout, zda vnitrostátní soud může tuto směrnici použít přímo.
4. Na žádost Soudního dvora se ve své analýze zaměřím na druhou předběžnou otázku, která se týká právě této problematiky.
5. Po provedení této analýzy navrhnu, aby byla Audiencia Provincial de Valladolid (Provinční soud ve Valladolidu, Španělsko) podána odpověď v tom smyslu, že zásada přednosti unijního práva nevyžaduje, aby bylo upuštěno od použití ustanovení vnitrostátního práva, které je údajně v rozporu s ustanoveními článku 20 a s čl. 23 odst. 2 směrnice o restrukturalizaci a insolvenci, jelikož tato ustanovení nejsou bezpodmínečná a dostatečně přesná, aby byla použita přímo.
II. Právní rámec
A. Unijní právo
6. Body 1 a 78 až 81 odůvodnění směrnice o restrukturalizaci a insolvenci uvádějí:
„(1) Cílem této směrnice je přispět k řádnému fungování vnitřního trhu a odstranit překážky bránící uplatňování základních svobod, například volného pohybu kapitálu a svobody usazování, které vyplývají z rozdílů mezi vnitrostátními právními předpisy a postupy preventivní restrukturalizace, insolvence a oddlužení a zákazů činnosti. Tato směrnice, aniž by se dotýkala základních práv a svobod pracovníků, si klade za cíl odstranit uvedené překážky tím, že zajistí, aby životaschopné podniky a podnikatelé ve finančních obtížích měli přístup k účinným vnitrostátním rámcům preventivní restrukturalizace, které jim umožní pokračovat v činnosti, aby tak poctiví podnikatelé v úpadku nebo předlužení podnikatelé dostali po úplném oddlužení po uplynutí přiměřené doby druhou šanci a aby se zlepšila účinnost postupů restrukturalizace, insolvence a oddlužení, zejména s cílem zkrátit jejich trvání.
[...]
(78) Úplné oddlužení nebo ukončení zákazů činnosti po uplynutí nejdéle tří let nejsou vhodná za všech okolností, a proto mohou být zavedeny výjimky z tohoto pravidla, které jsou řádně opodstatněny důvody stanovenými ve vnitrostátním právu. Tyto výjimky by mohly být zavedeny například v případech, kdy je dlužník nepoctivý nebo jednal ve zlém úmyslu. Nemohou-li podnikatelé využít podle vnitrostátního práva předpoklad poctivosti a dobré víry, nemělo by důkazní břemeno takového jednání pro ně být zbytečně obtížné nebo zatěžující a bránit jim v zahájení postupu.
(79) Při rozhodování o tom, zda jednal podnikatel nepoctivě, mohou soudní nebo správní orgány vzít v úvahu okolnosti, jako jsou povaha a rozsah dluhů, doba jejich vzniku, snaha podnikatele dluhy splácet a dodržovat právní povinnosti včetně veřejných požadavků týkajících se licence a řádného vedení účetnictví, jakož i kroky, jež podnikatel učinil s cílem zmařit snahu věřitelů o jeho postih, plnění povinností v situaci hrozícího úpadku, jež příslušejí podnikatelům, kteří jsou vedoucími pracovníky obchodní společnosti, a dodržování unijního a vnitrostátního soutěžního a pracovního práva. Mělo by být možné zavést odchylky, pokud podnikatel nesplnil určité právní povinnosti, včetně povinnosti maximalizovat výnosy pro věřitele, jež by mohla mít podobu všeobecné povinnosti vytvářet příjmy nebo majetek. Mělo by být rovněž možné zavést zvláštní odchylky, je-li to nezbytné k zajištění rovnováhy mezi právy dlužníka a právy jednoho či více věřitelů, například pokud je věřitelem fyzická osoba, která potřebuje větší ochranu než dlužník.
(80) Odchylku by bylo rovněž možné ospravedlnit, pokud nejsou pokryty náklady na postup vedoucí k oddlužení, včetně poplatků soudních a správních orgánů a odborníků. Členské státy by měly mít možnost stanovit, že po přiznání oddlužení může být odňata výhoda úplného oddlužení, například pokud se finanční situace dlužníka významně zlepší z důvodu nepředvídaných okolností, jako jsou třeba výhra v loterii nebo získání dědictví nebo daru. Členským státům by nemělo být bráněno v tom, aby za přesně vymezených okolností a v řádně odůvodněných případech stanovily další výjimky.
(81) Existuje-li řádně opodstatněný důvod podle vnitrostátního práva, může být vhodné možnost oddlužení u určitých kategorií dluhů omezit. [...] Členské státy by měly mít možnost vyloučit v řádně odůvodněných případech další kategorie dluhu.“
7. Článek 20 této směrnice, nadepsaný „Přístup k oddlužení“, stanoví:
„1. Členské státy zajistí, aby podnikatelé v úpadku měli přístup k nejméně jednomu postupu, jenž může vést k úplnému oddlužení v souladu s touto směrnicí.
[...]
2. Členské státy, ve kterých je úplné oddlužení podmíněno částečným splacením dluhu podnikatelem, zajistí, aby související povinnost splacení vycházela z individuální situace podnikatele, a zejména aby byla úměrná jeho postižitelnému nebo disponibilnímu příjmu a majetku během doby oddlužení a zohledňovala spravedlivý zájem věřitelů.
[...]“
8. Článek 23 uvedené směrnice, nadepsaný „Odchylky“, zní takto:
„1. Odchylně od článků 20 až 22 členské státy zachovají nebo zavedou ustanovení, která zamítají nebo omezují přístup k oddlužení, ruší výhodu oddlužení nebo stanoví delší doby pro úplné oddlužení nebo delší doby zákazu činnosti, pokud podnikatel v úpadku jednal podle vnitrostátního práva nepoctivě nebo se zlým úmyslem vůči věřitelům nebo dalším zainteresovaným stranám při zadlužování, během insolvenčního řízení nebo v průběhu splácení dluhu podle vnitrostátního práva, aniž jsou dotčena vnitrostátní pravidla týkající se důkazního břemene.
2. Odchylně od článků 20 až 22 mohou členské státy zachovat nebo zavést ustanovení, která zamítají, omezují přístup k oddlužení, ruší výhodu oddlužení nebo stanoví delší doby pro úplné oddlužení nebo delší doby zákazu činnosti, a to za určitých přesně stanovených okolností a pokud jsou tyto odchylky řádně odůvodněny, například pokud:
a) podnikatel v úpadku podstatným způsobem porušil povinnosti podle splátkového kalendáře nebo jakoukoli jinou právní povinnost, která má chránit zájmy věřitelů, včetně povinnosti maximalizovat výnosy pro věřitele;
b) podnikatel v úpadku porušil povinnost poskytovat informace nebo součinnost podle unijního a vnitrostátního práva;
c) existují zneužívající návrhy na oddlužení;
d) existuje další návrh na oddlužení během určitého období poté, co bylo podnikateli v úpadku přiznáno úplné oddlužení nebo bylo zamítnuto jeho úplné oddlužení z důvodu závažného porušení povinnosti poskytovat informace nebo součinnost;
e) nejsou pokryty náklady postupu vedoucího k oddlužení, nebo
f) je odchylka nezbytná k zajištění rovnováhy mezi právy dlužníka a právy jednoho či více věřitelů.
[...]
4. Členské státy mohou vyloučit určité kategorie dluhu z oddlužení nebo mohou omezit přístup k oddlužení nebo stanovit delší dobu oddlužení, pokud jsou taková vyloučení, omezení nebo delší doby řádně odůvodněny, jako například v případě:
a) zajištěných dluhů;
b) dluhů vyplývajících z trestních sankcí nebo s nimi souvisejících;
c) dluhů vyplývajících z deliktní odpovědnosti;
d) dluhů souvisejících s vyživovacími povinnostmi vyplývajícími z rodinných vztahů, rodičovství, manželství nebo švagrovství;
e) dluhů vzniklých po podání návrhu na postup vedoucí k oddlužení nebo po zahájení tohoto postupu a
f) dluhů vyplývajících z povinnosti uhradit náklady na postup vedoucí k oddlužení.
[...]“
B. Španělské právo
1. Španělská ústava
9. Článek 31 odst. 1 Constitución española (španělská ústava) zní takto:
„Všichni přispívají k úhradě veřejných výdajů, podle svých hospodářských schopností a prostřednictvím spravedlivého daňového systému založeného na zásadách rovnosti a progresivity, který nesmí mít v žádném případě povahu konfiskace.“
2. TRLC
10. Právním předpisem použitelným na spor v původním řízení je Real Decreto Legislativo 1/2020 por el que se aprueba el texto refundido de la Ley Concursal (královské legislativní nařízení 1/2020, kterým se schvaluje konsolidované znění insolvenčního zákona)(3), ze dne 5. května 2020, ve znění Ley 16/2022 de reforma del texto refundido de la Ley Concursal, aprobado por el Real Decreto Legislativo 1/2020, para la transposición de la Directiva (UE) 2019/1023 [zákon 16/2022, kterým se mění konsolidované znění insolvenčního zákona, schválené královským legislativním nařízením 1/2020, za účelem provedení směrnice (EU) 2019/1023](4) ze dne 5. září 2022 (dále jen „TRLC“).
11. V preambuli tohoto předpisu se uvádí:
„[...]
[...] Pokud je dlužníkem v úpadku fyzická osoba, je cílem insolvenčního řízení identifikovat dlužníky jednající v dobré víře a nabídnout jim částečné oddlužení, aby dostali druhou šanci a bylo zabráněno tomu, že se zapojí do šedé ekonomiky nebo se dostanou na okraj společnosti.
[...]
[Směrnice o restrukturalizaci a insolvenci] ukládá všem členským státům povinnost zavést mechanismus druhé šance s cílem zabránit tomu, aby se dlužníci snažili přesídlit do jiných zemí, kde jsou tyto mechanismy již zavedeny, a to s náklady, které by to znamenalo pro dlužníka i jeho věřitele. Zároveň je harmonizace v tomto ohledu považována za zásadní pro fungování jednotného evropského trhu.
Jednou z nejzásadnějších změn v nové úpravě je skutečnost, že namísto, aby oddlužení bylo podmíněno uspokojením určitého druhu pohledávek (jak stanovil čl. 487 odst. 2 konsolidovaného znění insolvenčního zákona), zavádí se systém oddlužení podle zásluh, v němž každý dlužník bez ohledu na to, zda je podnikatelem, či nikoliv, za předpokladu, že splňuje požadavek dobré víry, na němž je tento institut založen, může dosáhnout oddlužení u všech svých dluhů s vyloučením těch, které výjimečně nemohou být z důvodu své zvláštní povahy legálně předmětem oddlužení. Zachována zůstává možnost přiznat oddlužení každému dlužníkovi, který je fyzickou osobou jednající v dobré víře bez ohledu na to, zda je podnikatelem, či nikoli, kterou španělský zákonodárce zavedl již v roce 2015.
[...]
Základem oddlužení zůstává dobrá víra dlužníka. V souladu s doporučeními mezinárodních organizací se normativní vymezení dobré víry stanoví odkazem na určité objektivní, taxativně vyjmenované formy chování (uzavřený seznam), aniž se zohledňují modely chování, které jsou nejasné nebo nedostatečně konkrétní nebo jejichž prokázání klade na dlužníka nepřiměřené břemeno. [...]
[...]
Oddlužení se vztahuje na všechny pohledávky v rámci kolektivního insolvenčního řízení a na všechny pohledávky za majetkovou podstatou. Výjimky jsou v některých případech založeny na zvláštním významu jejich uspokojení pro spravedlivou a solidární společnost založenou na právním státu (např. dluhy na výživném, dluhy vyplývající z veřejnoprávních pohledávek, dluhy vyplývající z trestných činů nebo dluhy z deliktní odpovědnosti). U dluhů z veřejnoprávních pohledávek tak oddlužení podléhá určitým omezením a může se na ně vztahovat pouze při prvním oddlužení, a nikoli při následujících oddluženích. V ostatních případech je výjimka odůvodněna negativními synergiemi nebo externalitami, které by mohly být důsledkem oddlužení u některých druhů pohledávek: oddlužení u dluhů za náklady soudního řízení a jiné právní výdaje vyplývající ze samotného postupu oddlužení by mohla od spolupráce s dlužníkem za tímto účelem odradit některé třetí strany (např. advokáty), což by ohrožovalo přístup úpadce ke spisu. Stejně tak oddlužení u dluhů krytých věcným zajištěním by bezdůvodně narušovalo jeden ze základů přístupu k úvěrům – a tedy i správné fungování moderních ekonomik, jímž je ochrana věřitele, který má dostatečné věcné zajištění, vůči nepříznivým důsledkům úpadku nebo neplnění závazků dlužníka. A konečně soud je výjimečně oprávněn odepřít úplné nebo částečné oddlužení u některých dluhů, je-li to nezbytné k zabránění úpadku věřitele.
[...]“
12. Článek 487 odst. 1 bod 2 TRLC stanoví:
„Dlužníkovi, který se nachází v některé z následujících situací, nelze přiznat možnost oddlužení u neuhrazených dluhů:
[...]
2° Pokud mu byla v posledních deseti letech před podáním návrhu na oddlužení uložena pravomocným správním rozhodnutím sankce za velmi závažný daňový delikt nebo za delikt proti systému sociálního zabezpečení či společenskému pořádku, nebo pokud bylo v téže době vydáno pravomocné rozhodnutí o rozšíření odpovědnosti, ledaže ke dni podání návrhu na oddlužení uhradil veškeré dluhy, za které odpovídá.
V případě závažných protiprávních jednání lze dlužníkům, kterým byla uložena sankce ve výši přesahující padesát procent částky, která může být předmětem oddlužení ze strany [AEAT], uvedené v čl. 489 odst. 1 bodě 5, povolit oddlužení pouze tehdy, pokud ke dni podání návrhu na oddlužení uhradili veškeré dluhy, za které odpovídají.“
3. Obecný zákon o daních 58/2003
13. Článek 3 Ley 58/2003 General Tributaria (obecný zákon o daních 58/2003)(5) ze dne 17. prosince 2003 ve znění použitelném na spor v původním řízení stanoví:
„1. Uspořádání daňového systému je založeno na finanční schopnosti osob povinných platit daně a na zásadách spravedlnosti, obecnosti, rovnosti, progresivity, spravedlivého rozložení daňového břemene a zákazu konfiskace.
Za tímto účelem se zakazuje zavádění jakýchkoli mimořádných nástrojů daňové regularizace, které by mohly vést ke snížení daňového dluhu vzniklého v souladu s platnými předpisy.
2. Uplatnění daňového systému je založeno na zásadách proporcionality, efektivity a omezení nepřímých nákladů vyplývajících z plnění formálních povinností a zajistí dodržování práv a záruk daňových poplatníků.“
14. Článek 41 odst. 1 tohoto zákona stanoví:
„Zákon může určit, že za daňový dluh ručí společně a nerozdílně nebo podpůrně společně s hlavními dlužníky i jiné osoby nebo subjekty. [...]“
15. Článek 43 odst. 1 písm. b) uvedeného zákona stanoví:
„Za daňový dluh ručí společně a nerozdílně následující osoby nebo subjekty:
[...]
b) Osoby jednající de iure nebo de facto za právnické osoby, které ukončily svou činnost, ve vztahu k jejich daňovým povinnostem, které vznikly a jsou v okamžiku ukončení činnosti nesplněny, pokud nepřijaly opatření nezbytná k jejich úhradě nebo uzavřely dohody nebo přijaly opatření vedoucí k jejich neuhrazení.“
III. Spor v původním řízení a předběžné otázky
16. Dne 10. září 2024 podali manželé pan Óscar a paní Vanesa v návaznosti na společné insolvenční řízení návrh na oddlužení týkající se nesplacených dluhů. AEAT na základě čl. 487 odst. 1 bodu 2 TRLC vznesla námitky proti oddlužení pana Óscara z důvodu, že Regionální oddělení pro výběr daní AEAT v Kastilii a Leónu prohlásilo dne 4. ledna 2016 s konečnou platností, že podpůrně odpovídá za daňové dluhy své společnosti.
17. V rozsudku soudu prvního stupně bylo zamítnuto přiznání oddlužení ve vztahu k panu Óscarovi.
18. Posledně uvedený podal proti tomuto rozsudku odvolání k Audiencia Provincial de Valladolid (Provinční soud ve Valladolidu), když měl za to, že AEAT zneužila svých výsad vůči dlužníkovi jednajícímu v dobré víře tím, že vznesla námitky proti oddlužení ve vztahu k dluhu ve výši 282 000 eur, který zůstal neuhrazen po zpeněžení majetku, včetně hlavního obydlí, třebaže se oddlužení ve vztahu k daňovým dluhům může týkat pouze částky 10 000 eur, která odpovídá zákonnému maximu, a zůstávají neuhrazeny daňové dluhy ve výši 20 547,19 eura. Dodal, že v rámci insolvenčního řízení bylo splaceno 17 856,95 eura. Navrhovatelé mají tedy za to, že odmítnutí oddlužení je nepřiměřené ve smyslu judikatury Soudního dvora(6).
19. AEAT s těmito úvahami nesouhlasí z důvodu, že nepřiměřenost není uvedena v článku 487 TRLC jako výjimka z důvodů pro vyloučení z oddlužení.
20. Původem daňových dluhů, které nebyly zaplaceny v termínu splatnosti a které byly vymáhány vůči společnosti, jejímž byl pan Óscar statutárním orgánem, bylo penále za opožděné předložení daňového přiznání vykazujícího zůstatek ve prospěch daňové správy, předběžné vyměření srážkové daně, vyměření úroku z prodlení, daňové přiznání podané bez úhrady dlužné daně s žádostí o odklad nebo daňová přiznání podaná bez úhrady dlužné daně za zdaňovací období 2010 až 2013. Při ukončení činnosti této společnosti v roce 2014 dosáhly neuhrazené daňové povinnosti částky 40 397,63 eura. Uvedená společnost byla na základě rozhodnutí ze dne 16. října 2015 prohlášena za nemajetného dlužníka.
21. Audiencia Provincial de Valladolid (Provinční soud ve Valladolidu), který uplatnil analýzu použitou v rozsudku Corván a Bacigán, se v prvé řadě zabýval přiměřeností čl. 487 odst. 1 bodu 2 TRLC v právním řádu jako celku. Má za to, že vyloučení možnosti přiznat oddlužení stanovené v tomto ustanovení, pokud jde o osoby, vůči nimž bylo v posledních deseti letech před podáním návrhu na oddlužení vydáno pravomocné rozhodnutí o rozšíření odpovědnosti za daňové dluhy, ledaže ke dni podání návrhu na oddlužení uhradily veškeré dluhy, za které odpovídají, není přiměřené. Tento soud má za to, že tato výjimka nebyla při provádění směrnice o restrukturalizaci a insolvenci odůvodněná a že zásada přispívání do systému veřejných výdajů stanovená v článku 31 španělské ústavy a v článku 3 obecného zákona o daních 58/2003 není dostatečným odůvodněním. Má za to, že rozšíření odpovědnosti na jinou osobu je v rozporu s ústavní zásadou spočívající v přispívání k úhradě veřejných výdajů podle svých hospodářských schopností, na které je daňový systém založen. Kromě toho uvádí, že žaloba AEAT za účelem dosažení rozšíření odpovědnosti není časově omezena a že může sankcionovat pouhou nedbalost bez ohledu na schopnost správce nebo člena statutárního orgánu takto prohlášeného za odpovědného poskytnout příspěvek, což vyvolává obtíže, pokud jde o dodržení zásady proporcionality.
22. Ve druhé řadě má předkládající soud za to, že dodržení zásady proporcionality není v situaci pana Óscara zajištěno, jelikož daňový dluh původně činil 40 397,63 eura, přičemž následně dosáhl částky v celkové výši 282 000 eur, a že prokázal dobrou víru, když prodal své obydlí. AEAT tak vznesla námitky proti oddlužení pana Óscara bez ohledu na jeho chování a jeho hospodářskou způsobilost, aby nedošlo ke ztrátě 10 000 eur, což je částka odpovídající maximální výši oddlužení ve vztahu k daňovému dluhu.
23. Ve třetí řadě má předkládající soud, který připomíná, že přímý účinek směrnic se omezuje na to, že pro jednotlivce zakládá práva uplatnitelná vůči státu, za to, že nemá pravomoc nepoužít pravidlo vyplývající z čl. 487 odst. 1 bodu 2 TRLC vzhledem k rozporu s unijním právem a že mu judikatura ústavního soudu ukládá, aby položil Soudnímu dvoru předběžnou otázku.
24. Za těchto podmínek se Audiencia Provincial de Valladolid (Provinční soud ve Valladolidu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Je třeba po posouzení proporcionality ve smyslu rozsudku [Corván a Bacigán] v případě, že se dospěje k závěru, že čl. 487 odst. 1 bod 2 [TRLC] není v souladu se zásadou proporcionality, mít za to, ze uvedené ustanovení je v rozporu s článkem 20 [směrnice o restrukturalizaci a insolvenci]?
2) Vzhledem k tomu, že zdejší soud má s ohledem na vnitrostátní judikaturu ve spojení s judikaturou [Soudního dvora] za to, že zásadu konformního výkladu nelze použít, protože nelze dospět k závěru contra legem, jaký praktický důsledek – možný přímý vertikální vzestupný účinek [směrnice o restrukturalizaci a insolvenci] – by měla případná nepřiměřenost čl. 487 odst. 1 bodu 2 [TRLC]?“
25. Pan Óscar, španělská vláda a Evropská komise předložili písemná vyjádření.
IV. Analýza
26. Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda článek 20 směrnice o restrukturalizaci a insolvenci musí být vykládán v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu, kterému byl předložen spor mezi jednotlivcem a členským státem nebo některým z jeho orgánů, umožňuje přímo použít toto ustanovení a nepoužít vnitrostátní ustanovení stanovící odchylku přijaté tímto členským státem, pokud tento soud konstatuje, že toto ustanovení není v souladu se zásadou proporcionality a nemůže být vykládáno v souladu s unijním právem, protože jinak by byl učiněn závěr contra legem.
27. Jinými slovy se předkládající soud táže, zda článek 20 směrnice o restrukturalizaci a insolvenci může mít přímý účinek ve sporu mezi jednotlivci a AEAT, což by mu umožnilo nepoužít vnitrostátní ustanovení, které považuje za nepřiměřené a které nemůže být předmětem konformního výkladu.
28. Domnívám se, že jelikož se předkládající soud táže na to, zda výjimka ze zásady úplného oddlužení stanovené v článku 20 směrnice o restrukturalizaci a insolvenci dodržuje zásadu proporcionality, musí za účelem posouzení, zda má, či nemá uvedený článek přímý účinek, být analyzován článek 23 této směrnice(7).
29. Článek 23 směrnice o restrukturalizaci a insolvenci má přitom tu zvláštnost, že ponechává členským státům značný prostor pro stanovení výjimek z režimu oddlužení. Odstavec 2 tohoto článku tak stanoví demonstrativní výčet situací, kdy členské státy mohou zachovat nebo zavést ustanovení, která zamítají nebo omezují přístup k oddlužení. Odstavec 4 uvedeného článku uvádí demonstrativní výčet určitých kategorií dluhu, které mohou být vyloučeny z oddlužení. Tento článek 23 tedy stanoví pouze minimální harmonizaci výjimek ze zásady úplného oddlužení.
30. Španělský zákonodárce, který využil možností, které poskytuje toto ustanovení, v čl. 487 odst. 1 bodě 2 TRLC stanovil, že je vyloučena možnost přiznat oddlužení dlužníkovi, „[p]okud [bylo] v posledních deseti letech před podáním návrhu na oddlužení [...] vydáno pravomocné rozhodnutí o rozšíření odpovědnosti, ledaže ke dni podání návrhu na oddlužení uhradil veškeré dluhy, za které odpovídá“.
31. Soudní dvůr již rozhodl, že čl. 23 odst. 2 směrnice o restrukturalizaci a insolvenci nebrání takovému vnitrostátnímu ustanovení, pokud z vnitrostátního práva vyplývá, že toto vyloučení je odůvodněno sledováním legitimního veřejného zájmu, což musí posoudit předkládající soud(8).
32. Vyvstává tedy otázka, zda tento soud může upustit od použití takové vnitrostátní ustanovení, které stanoví další případ pro odepření přístupu k oddlužení, který není uveden v demonstrativním výčtu podle čl. 23 odst. 2 směrnice o restrukturalizaci a insolvenci a které podle předkládajícího soudu není přiměřené ani nemůže být vykládáno v souladu s touto směrnicí.
33. Posouzení přiměřenosti tohoto ustanovení musí provést vnitrostátní soud pod dohledem svého nejvyššího soudu. Pokud jde o konformní výklad, ze samotného znění žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že v rámci španělského soudního řádu existuje několik protichůdných rozhodnutí, z čehož vyplývá, že konformní výklad s ustanoveními čl. 23 odst. 2 uvedené směrnice není nemožný.
34. Za účelem odpovědi na druhou předběžnou otázku je však třeba na základě těchto dvou předpokladů, které považuji za diskutabilní, určit, zda lze použití čl. 487 odst. 1 bodu 2 TRLC vyloučit s tím, že má směrnice o restrukturalizaci a insolvenci přímý účinek.
35. Připomínám, že judikatura Soudního dvora má v otázce přednosti unijního práva, jejímž logickým následkem je přímý účinek některých jeho ustanovení, ustálenou povahu. Třebaže povinnost vnitrostátního soudu upustit od použití ustanovení jeho vnitrostátního práva odporujícího ustanovení unijního práva vyplývá z přednosti přiznané posledně uvedenému ustanovení, je tato povinnost nicméně podmíněna přímým účinkem uvedeného ustanovení ve sporu, který byl tomuto soudu předložen. Vnitrostátní soud tedy není povinen pouze na základě unijního práva upustit od použití ustanovení svého vnitrostátního práva odporujícího ustanovení unijního práva, nemá-li posledně uvedené ustanovení přímý účinek(9).
36. Podle ustálené judikatury Soudního dvora jsou však ve všech případech, kdy se ustanovení směrnice z hlediska svého obsahu jeví jako bezpodmínečná a dostatečně přesná, jednotlivci oprávněni dovolávat se jich před vnitrostátními soudy vůči státu, zejména pokud je tento stát provedl nesprávně(10). Soudní dvůr rovněž připomněl, že ustanovení unijního práva je bezpodmínečné, jestliže ukládá povinnost, která není vázána na žádnou podmínku, a při jejím plnění ani v jejích účincích není podmíněna žádným aktem ze strany orgánů Evropské unie nebo členských států, a dále že je dostatečně přesné, aby se jej mohl právní subjekt dovolávat a aby jej mohl uplatnit soud, jestliže ukládá povinnost jednoznačným způsobem(11).
37. V projednávané věci není zpochybňováno, že AEAT spadá pod španělský stát, a lze se tedy vůči ní dovolávat bezpodmínečného a dostatečně přesného ustanovení směrnice.
38. Článek 23 odst. 2 směrnice o restrukturalizaci a insolvenci však není bezpodmínečný, neboť stanoví demonstrativní výčet výjimek ze zásady oddlužení. Každý členský stát tak musí určit výjimky, které chce zavést, což představuje zásah ve smyslu judikatury citované v bodě 36 tohoto stanoviska. Ze stejného důvodu se domnívám, že ani článek 20 této směrnice, který stanoví zásadu oddlužení, není bezpodmínečný, neboť v samotném znění uvedené směrnice existují výjimky, jejichž počet může být doplněn členskými státy.
39. Konečně je třeba uvést, že 23 odst. 2 směrnice o restrukturalizaci a insolvenci není dostatečně přesný. Jakmile totiž členský stát využije možnost ponechanou v tomto ustanovení spočívající v doplnění výjimek z oddlužení, není tento článek dostatečně přesný, aby odůvodnil nepoužití vnitrostátního ustanovení, které je údajně s tímto článkem v rozporu. Pokud by v tomto ohledu bylo rozhodnuto jinak, znamenalo by to, že vnitrostátní soudy mohou odmítnout použít všechna vnitrostátní ustanovení, prostřednictvím nichž se členské státy rozhodly zavést další výjimky, jejichž zásada je výslovně stanovena v této směrnici. Stejné důvody platí, pokud jde o dostatečnou přesnost článku 20 směrnice o restrukturalizaci a insolvenci.
40. Jak čl. 23 odst. 2, tak článek 20 této směrnice tedy nemají přímý účinek. Vnitrostátní soud tedy není povinen upustit od použití vnitrostátního ustanovení, o němž má za to, že je v rozporu s těmito ustanoveními unijního práva.
41. S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na druhou předběžnou otázku tak, že zásada přednosti unijního práva musí být vykládána v tom smyslu, že nevyžaduje, aby vnitrostátní soud upustil od použití ustanovení vnitrostátního práva, které je neslučitelné s ustanoveními článku 20 a čl. 23 odst. 2 směrnice o restrukturalizaci a insolvenci, jelikož tato ustanovení nemají přímý účinek. Orgány členských států, včetně soudů, jsou však povinny vykládat své vnitrostátní právo v co možná největším rozsahu v souladu s těmito ustanoveními, a zajistit tak výsledek slučitelný s cílem sledovaným touto směrnicí.
V. Závěry
42. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na druhou předběžnou otázku položenou Audiencia Provincial de Valladolid (Provinční soud ve Valladolidu, Španělsko) následovně:
„Zásada přednosti unijního práva musí být vykládána v tom smyslu, že nevyžaduje, aby vnitrostátní soud upustil od použití ustanovení vnitrostátního práva, které je neslučitelné s ustanoveními článku 20 a čl. 23 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1023 ze dne 20. června 2019 o rámcích preventivní restrukturalizace, o oddlužení a zákazech činnosti a opatřeních ke zvýšení účinnosti postupů restrukturalizace, insolvence a oddlužení a o změně směrnice (EU) 2017/1132 (směrnice o restrukturalizaci a insolvenci), jelikož tato ustanovení nemají přímý účinek. Orgány členských států, včetně soudů, jsou však povinny vykládat své vnitrostátní právo v co možná největším rozsahu v souladu s těmito ustanoveními, a zajistit tak výsledek slučitelný s cílem sledovaným touto směrnicí.“
1– Původní jazyk: francouzština.
i Název projednávané věci je fiktivní. Neodpovídá skutečnému jménu žádné ze zúčastněných stran.
2– Úř. věst. 2019, L 172, s. 18.
3– BOE č. 127, ze dne 7. května 2020, s. 31518.
4– BOE č. 214, ze dne 6. září 2022, s. 123682.
5– BOE č. 302, ze dne 18. prosince 2003, s. 44987.
6– Odkazují zvláště na rozsudek ze dne 7. listopadu 2024, Corván a Bacigán (C‑289/23 a C‑305/23, dále jen „rozsudek Corván a Bacigán“, EU:C:2024:934).
7– Viz rozsudek ze dne 10. dubna 2025, Amilla (C‑723/23, EU:C:2025:262, bod 43).
8– Viz rozsudek Corván a Bacigán (bod 47).
9– Viz rozsudek ze dne 24. června 2019, Popławski (C‑573/17, EU:C:2019:530, bod 68 a judikatura připomenutá v bodech 64 až 67).
10– Viz rozsudky ze dne 26. února 1986, Marshall (152/84, EU:C:1986:84, bod 46), a ze dne 23. října 2025, Kosmiro (C‑232/24, EU:C:2025:820, bod 71 a citovaná judikatura).
11– Viz rozsudek ze dne 23. října 2025, Kosmiro (C‑232/24, EU:C:2025:820, bod 72 a citovaná judikatura).