null

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (čtvrtého senátu)

22. října 2026(*)

„ Řízení o předběžné otázce – Justiční spolupráce v občanských věcech – Evropské dědické osvědčení – Nařízení (EU) č. 650/2012 – Článek 68 písm. l) – Obsah evropského dědického osvědčení – Dědictví zahrnující nemovitost nacházející se v jiném členském státě, než ve kterém je vydáno osvědčení – Osvědčení požadované za účelem zápisu vlastnického práva k této nemovitosti do katastru nemovitostí prvně uvedeného členského státu – Povinnost vydávajícího orgánu identifikovat uvedenou nemovitost v evropském dědickém osvědčení – Vnitrostátní právní úprava, podle níž je zamítnut zápis do katastru nemovitostí pouze na základě evropského dědického osvědčení, které neobsahuje informace týkající se dotyčné nemovitosti, které jsou vyžadovány touto právní úpravou – Režim ‚univerzálního právního nástupnictví‘ stanovený právem rozhodným pro dědění – Vnitrostátní právní úprava členského státu, v němž je katastr nemovitostí veden, která stanoví možnost předložit pro účely tohoto zápisu dokument určený k doplnění evropského dědického osvědčení, pokud v tomto osvědčení není dotčená nemovitost identifikována – Případný dopad uplatnění tohoto režimu a existence těchto právních předpisů na povinnost vydávajícího orgánu identifikovat dotčenou nemovitost v tomto osvědčení“

Ve věci C‑873/24 [Marwanak](i),

jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo) ze dne 27. listopadu 2024, došlým Soudnímu dvoru dne 17. prosince 2024, v řízení

GK,

NU,

TZ,

MV,

UK,

SOUDNÍ DVŮR (čtvrtý senát),

ve složení: I. Jarukaitis, předseda senátu, R. Frendo, N. Jääskinen (zpravodaj), M. Condinanzi a A. Kornezov, soudci,

generální advokát: M. Szpunar,

za soudní kancelář: V. Di Bucci, vedoucí,

s přihlédnutím k písemné části řízení,

s ohledem na vyjádření, která předložili:

–        za GK, NU, TZ, MV a UK: S. Heidenhain, Rechtsanwalt,

–        za německou vládu: J. Möller a M. Hellmann, jakož i J. Simon, jako zmocněnci,

–        za českou vládu: A. Pagáčová, M. Smolek a J. Vláčil, jako zmocněnci,

–        za španělskou vládu: P. Pérez Zapico, jako zmocněnec,

–        za polskou vládu: B. Majczyna, jako zmocněnec,

–        za Evropskou komisi: B. Ernst a S. Noë, jako zmocněnci,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 5. února 2026,

vydává tento

Rozsudek

1        Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 68 písm. l) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení (Úř. věst. 2012, L 201, s. 107).

2        Tato žádost byla předložena v rámci řízení, které v Německu zahájili GK, NU, TZ, MV a UK v souvislosti s vydáním evropského dědického osvědčení, v němž by měla být výslovně uvedena informace o nemovitosti nacházející se v České republice, aby mohlo být právo k této nemovitosti zapsáno do katastru nemovitostí vedeného v posledně uvedeném členském státě.

 Právní rámec

 Unijní právo

 Nařízení č. 650/2012

3        V bodech 7 až 9, 18, 19, 67, 68, 71 a 80 odůvodnění nařízení č. 650/2012 je uvedeno:

„(7)      Je třeba usnadnit řádné fungování vnitřního trhu odstraněním překážek volného pohybu osobám, které se v současnosti potýkají s obtížemi při uplatňování svých práv v souvislosti s dědictvím, jež má přeshraniční dopady. [...] Práva dědiců a odkazovníků, dalších osob zůstaviteli blízkých a věřitelů zůstavitele musí být účinným způsobem zaručena.

(8)      Toto nařízení by za účelem dosažení uvedených cílů mělo shromáždit pravidla o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání – nebo případně přijímání –, vykonatelnosti a výkonu rozhodnutí, veřejných listin a soudních smírů a o vytvoření evropského dědického osvědčení.

(9)      Do oblasti působnosti tohoto nařízení by měly spadat veškeré občanskoprávní aspekty dědění majetku zůstavitele, konkrétně pak veškeré způsoby přechodu majetku, práv a závazků z důvodu smrti, ať už se jedná o přechod jako projev vůle na základě pořízení pro případ smrti, nebo přechod na základě dědění ze zákona.

[...]

(18)      Požadavky pro zápis práva k nemovitému či movitému majetku do příslušného rejstříku by měly být z oblasti působnosti tohoto nařízení vyloučeny. Proto právo členského státu, kde je rejstřík veden (pro nemovitý majetek lex rei sitae), určí, za jakých právních podmínek a jakým způsobem je zápis prováděn a jaké orgány, jako například rejstříky nemovitostí nebo notáři, jsou oprávněny kontrolovat, že všechny podmínky jsou splněny a že předložené nebo vytvořené dokumenty jsou dostatečné nebo že obsahují nezbytné informace. Příslušné orgány mohou především ověřovat, že právo zůstavitele k majetku z pozůstalosti, jež je v dokumentu předkládaném pro účel zápisu uvedeno, je právem, které je jako takové v rejstříku zapsáno nebo které je jinak prokázáno v souladu s právem členského státu, kde je rejstřík veden. V zájmu zabránění zdvojování dokumentů by orgány provádějící zápis měly přijímat dokumenty vyhotovené příslušnými orgány v jiném členském státě, jejichž oběh je tímto nařízením předpokládán. Evropské dědické osvědčení vydané podle tohoto nařízení by zejména mělo být platným dokumentem pro zápis majetku z dědictví do rejstříku členského státu. To by však nemělo bránit tomu, aby orgány podílející se na zápisu mohly vyzvat osobu, která podává žádost o zápis, k poskytnutí doplňujících informací či předložení dokumentů, které jsou vyžadovány právními předpisy členského státu, v němž je rejstřík veden, například informací nebo dokumentů týkajících se hrazení daní. Příslušný orgán může osobě podávající žádost o zápis sdělit způsob, jak chybějící informace či dokumenty poskytnout.

(19)      Účinky zápisu práva do rejstříku by rovněž měly být vyloučeny z oblasti působnosti tohoto nařízení. Skutečnost, zda má zápis například deklaratorní nebo konstitutivní účinek, by tudíž měla být stanovena právem členského státu, v němž je rejstřík veden. Pokud tedy například podle práva členského státu, v němž je rejstřík veden, musí být nabytí práva k nemovitému majetku zapsáno do rejstříku, aby byl zajištěn účinek erga omnes nebo byly ochráněny právní úkony, měl by se okamžik takového nabytí řídit právem tohoto členského státu.

[...]

(67)      Rychlé, usnadněné a účinné vypořádání dědictví s přeshraničními dopady v [Evropské u]nii vyžaduje, aby dědicové [...] měli možnost snadno prokázat své postavení nebo práva a pravomoci v jiném členském státě, například v členském státě, kde se nachází majetek, který je předmětem dědictví. To by jim mělo toto nařízení umožnit ustanovením o vytvoření jednotného osvědčení, evropského dědického osvědčení [...], jež se bude vydávat pro použití v jiném členském státě. Aby byla dodržena zásada subsidiarity, toto osvědčení by nemělo nahradit vnitrostátní dokumenty, jež mohou pro podobné účely existovat v členských státech.

(68)      Orgán, který vydává osvědčení, by měl zohlednit formální náležitosti nezbytné pro zápis nemovitého majetku v členském státě, v němž se nachází příslušný rejstřík. Pro tyto účely by nařízení mělo zavést výměnu informací o těchto formálních náležitostech mezi členskými státy.

[...]

(71)      Osvědčení by ve všech členských státech mělo vyvolávat stejné účinky. Osvědčení by samo o sobě nemělo být vykonatelným titulem, ale mělo by mít důkazní účinky, a mělo by se předpokládat, že pravdivě dokládá prvky, které byly stanoveny podle práva rozhodného pro dědění nebo podle jiného práva rozhodného pro konkrétní prvky, jako je věcná platnost pořízení pro případ smrti. Důkazní účinky osvědčení by se neměly vztahovat na prvky [otázky], které toto nařízení neupravuje, jako je například otázka rodičovství nebo to, zda byl určitý majetek ve vlastnictví zůstavitele. [...] Tímto nařízením by nemělo být stanoveno, zda takové nabytí majetku třetí osobou je či není účinné.

[...]

(80) [...] [C]ílů tohoto nařízení, kterými jsou volný pohyb osob, možnost pro občany předem uspořádat své dědictví v rámci Unie a ochrana práv dědiců a odkazovníků a dalších osob zůstaviteli blízkých, jakož i věřitelů zůstavitele, nemůže být uspokojivě dosaženo členskými státy[...]“

4        Článek 1 tohoto nařízení, nadepsaný „Oblast působnosti“, stanoví:

„1.      Toto nařízení se použije na dědění majetku zemřelých osob. Nepoužije se na daňové, celní či správní věci.

2.      Z oblasti působnosti tohoto nařízení jsou vyloučeny:

[...]

k)      povaha věcných práv; a

l)      jakýkoli zápis práv k nemovitému či movitému majetku do rejstříku, včetně právních požadavků pro takový zápis, a účinky zápisu nebo neprovedení zápisu těchto práv do rejstříku.“

5        Článek 3 uvedeného nařízení, nadepsaný „Definice“, stanoví:

„1.      Pro účely tohoto nařízení se rozumí:

a)      ‚děděním‘ dědění majetku zemřelé osoby, které zahrnuje jakoukoli formu přechodu majetku, práv a závazků z důvodu smrti, ať již se jedná o přechod jako projev vůle v pořízení pro případ smrti, nebo o přechod na základě dědění ze zákona;

[...]

c)       ‚společnou závětí‘ závěť ustanovená dvěma či více osobami v jediné listině;

[...]“

6        Kapitola III nařízení č. 650/2012, nadepsaná „Rozhodné právo“, obsahuje články 20 až 38.

7        Článek 21 tohoto nařízení, nadepsaný „Obecné pravidlo“, v odstavci 1 stanoví:

„Nestanoví-li toto nařízení jinak, je rozhodným právem pro dědění jako celek právo státu, ve kterém měl zůstavitel svůj obvyklý pobyt v době smrti.“

8        Článek 22 nařízení č. 650/2012, nadepsaný „Volba práva“, stanoví v odst. 1 prvním pododstavci:

„Každá osoba si může zvolit za právo, jímž se řídí její dědictví jako celek, právo státu, jehož je státním příslušníkem v době uskutečnění této volby nebo v době smrti.“

9        Článek 23 tohoto nařízení, nadepsaný „Oblast působnosti rozhodného práva“, stanoví:

„1.      Právem určeným podle článku 21 nebo článku 22 se řídí dědictví jako celek.

2.      Tímto právem se řídí zejména:

a)      důvody, doba a místo zahájení dědického řízení;

b)      určení oprávněných osob a jejich příslušných podílů a povinností, které jim mohou být uloženy zůstavitelem, a určení dalších dědických práv, včetně dědických práv pozůstalého manžela či partnera;

[...]

e)      přechod majetku, práv a závazků, které jsou součástí pozůstalosti, na dědice a případně na odkazovníky, včetně podmínek a účinků přijetí či odmítnutí dědictví či odkazu;

[...]“

10      Kapitola VI nařízení č. 650/2012, nadepsaná „Evropské dědické osvědčení“, obsahuje články 62 až 73.

11      Článek 63 uvedeného nařízení, nadepsaný „Účel osvědčení“, stanoví:

„1.      Účelem osvědčení je jeho využití dědici, odkazovníky majícími přímá práva k dědictví a vykonavateli závětí nebo správci pozůstalosti, kteří v jiném členském státě potřebují prokázat svůj status nebo vykonávat buď svá práva jako dědicové či odkazovníci, nebo své pravomoci jako vykonavatelé závětí či správci pozůstalosti.

2.      Osvědčení může být zejména použito k prokázání jednoho nebo více z těchto prvků:

a)      statusu nebo práv jednotlivých dědiců, popřípadě jednotlivých odkazovníků uvedených v osvědčení a jejich příslušných podílů na pozůstalosti;

b)      přidělení konkrétní položky nebo položek, které jsou součástí pozůstalosti, dědici (či dědicům), popřípadě odkazovníku (či odkazovníkům), uvedeným v osvědčení;

[...]“

12      Článek 65 nařízení č. 650/2012, nadepsaný „Žádost o osvědčení“, v odstavcích 1 a 3 stanoví:

„1.      Osvědčení se vydává na žádost kterékoli osoby uvedené v čl. 63 odst. 1 (dále jen ‚žadatel‘).

[...]

3.      Žádost musí obsahovat níže uvedené informace, pokud má žadatel takové informace k dispozici a jsou pro vydávající orgán nezbytné k tomu, aby mohl osvědčit prvky požadované žadatelem, přičemž, aniž je dotčen čl. 66 odst. 2, se spolu s žádostí předkládají veškeré relevantní dokumenty, a to v originále nebo kopii, jež splňují podmínky nezbytné pro ověření pravosti:

[...]

f)      zamýšlený účel osvědčení v souladu s článkem 63;

[...]

h)      prvky, na nichž žadatel odpovídajícím způsobem zakládá své nárokované právo na dědictví jako oprávněná osoba nebo právo vykonávat závěť zůstavitele nebo právo spravovat majetek zůstavitele;

[...]“

13      Článek 66 tohoto nařízení, nadepsaný „Přezkoumání žádosti“, v odstavcích 1, 2 a 5 stanoví:

„1.      Vydávající orgán po obdržení žádosti ověří informace, prohlášení, listiny a další důkazy, které žadatel poskytl. Provede z vlastního podnětu šetření nezbytná pro ověření, pokud to stanoví nebo umožňuje jeho právní předpisy, nebo žadatele vyzve k poskytnutí jakéhokoli dalšího důkazu, který považuje za nezbytný.

2.      Pokud žadatel nebyl u příslušných dokumentů schopen předložit kopie, které splňují podmínky nezbytné pro ověření pravosti, může vydávající orgán rozhodnout, že přijme jinou formu důkazů.

[...]

5.      Pro účely tohoto článku poskytne na žádost příslušný orgán jednoho členského státu vydávajícímu orgánu jiného členského státu informace uchovávané zejména v rejstřících nemovitostí, v matrikách a rejstřících, které uchovávají listiny a skutečnosti významné pro dědění nebo úpravu majetkových poměrů v manželství nebo v obdobných majetkových režimech zůstavitele, pokud by příslušný orgán byl oprávněn takové informace podle vnitrostátního práva poskytnout jinému vnitrostátnímu orgánu.“

14      Článek 67 uvedeného nařízení, nadepsaný „Vydávání osvědčení“, v odstavci 1 stanoví:

„Vydávající orgán vydá osvědčení neprodleně v souladu s postupem stanoveným v této kapitole, pokud prvky, které mají být osvědčeny, byly stanoveny podle práva rozhodného pro dědění nebo podle jiného práva rozhodného pro konkrétní prvek. Použije k tomu formulář stanovený poradním postupem podle čl. 81 odst. 2.

Vydávající orgán osvědčení nevydá, zejména pokud:

a)      prvky, jež mají být osvědčeny, byly napadeny, nebo

b)      by osvědčení nebylo v souladu s rozhodnutím, které se týká stejných prvků.“

15      Článek 68 nařízení č. 650/2012, nadepsaný „Obsah osvědčení“, stanoví:

„Osvědčení obsahuje následující informace v míře požadované pro účel, za nímž je vydáváno:

[...]

l)      příslušný podíl každého z dědiců a případně seznam práv nebo majetku příslušejících jednotlivým dědicům;

[...]“

16      Článek 69 tohoto nařízení, nadepsaný „Účinky osvědčení“, stanoví:

„1.      Osvědčení vyvolává účinky ve všech členských státech, aniž by se vyžadoval jakýkoli zvláštní postup.

2.      Předpokládá se, že osvědčení pravdivě dokládá prvky, které byly stanoveny podle práva rozhodného pro dědění nebo podle jiného práva rozhodného pro konkrétní prvky. Předpokládá se, že osoba uvedená v osvědčení jako dědic, odkazovník, vykonavatel závěti nebo správce pozůstalosti je v postavení uvedeném v osvědčení nebo disponuje tam uvedenými právy či pravomocemi, přičemž uvedená práva nebo pravomoci nejsou předmětem jiných podmínek nebo omezení, než stanoví samotné osvědčení.

3.      U každé osoby, která na základě informací osvědčených v osvědčení vyplatí či předá majetek osobě uvedené v osvědčení jako osobě oprávněné k přijetí platby či majetku, se má za to, že uzavřela transakci s osobou oprávněnou k přijetí platby či majetku, ledaže jí bylo známo, že obsah osvědčení neodpovídá skutečnosti, nebo o tomto rozporu se skutečností nevěděla z důvodu hrubé nedbalosti.

4.      Pokud určitá osoba uvedená v osvědčení jako osoba, jež smí nakládat s majetkem z pozůstalosti, s tímto majetkem nakládá ve prospěch jiné osoby, má se za to, že tato jiná osoba uzavřela transakci s osobou oprávněnou nakládat s dotčeným majetkem, pokud jednala na základě informací osvědčených v osvědčení, ledaže jí bylo známo, že obsah osvědčení neodpovídá skutečnosti, nebo o tomto rozporu se skutečností nevěděla z důvodu hrubé nedbalosti.

5.      Osvědčení představuje platný dokument k zápisu majetku z pozůstalosti do příslušného rejstříku členského státu, aniž je dotčen čl. 1 odst. 2 písm. k) a l).“

 Prováděcí nařízení (EU) č. 1329/2014

17      Článek 1 odst. 5 prováděcího nařízení Komise (EU) č. 1329/2014 ze dne 9. prosince 2014, kterým se stanoví formuláře uvedené v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení (Úř. věst. 2014, L 359, s. 30), stanoví:

„Formulář, který má být použit pro evropské dědické osvědčení podle čl. 67 odst. 1 nařízení [č. 650/2012], je formulář V stanovený v příloze 5.“

18      Formulář V obsažený v příloze 5 prováděcího nařízení č. 1329/2014 je nadepsán „Evropské dědické osvědčení“.

19      V tomto formuláři V jsou uvedeny přílohy, které mohou být případně zahrnuty do evropského dědického osvědčení. Mezi těmito přílohami je uvedena příloha IV, nadepsaná „Status a práva dědice (dědiců)“.

20      Bod 9 této přílohy IV obsahuje bod „Majetek přiřknutý dědici a pro nějž bylo vyžádáno osvědčení (upřesněte majetek a uveďte příslušné identifikační údaje)“. V poznámce pod čarou 13 týkající se tohoto bodu 9 je uvedeno:

„V případě registrovaného majetku uveďte pro účely jeho identifikace informace požadované podle práva členského státu, v němž je rejstřík veden (např. u nemovitosti její přesnou adresu, katastrální rejstřík, číslo parcelní nebo katastrální číslo, popis nemovitosti (případně připojte příslušné dokumenty).“

 Německé právo

21      Ustanovení § 1922 Bürgerliches Gesetzbuch (občanský zákoník), nadepsaného „Univerzální právní nástupnictví“ ve znění použitelném na spor v původním řízení v odstavci 1 stanoví:

„Smrtí osoby (dědický nápad) přechází její majetek (dědictví) jako celek na jednu nebo více osob (dědice).“

 Spor v původním řízení a předběžné otázky

22      Dne 1. března 2013 pořídili zůstavitel a jeho manželka společnou závěť, ve které se vzájemně ustanovili jediným dědicem toho z nich, kdo zemře jako první, a svou dceru ustanovili jedinou dědičkou toho, který zemře jako druhý.

23      Zůstavitel, který měl poslední obvyklý pobyt v Německu, zemřel 5. října 2015, zatímco jeho dcera zemřela dne 5. ledna 2019 a jeho manželka dne 21. února 2022. Součástí pozůstalosti uvedeného zůstavitele byla mimo jiné nemovitost nacházející se na území České republiky.

24      Dne 27. dubna 2023 podalo pět žalobců v původním řízení, kteří jsou potomky zesnulé dcery zůstavitele, u Amtsgericht Fürth (Okresní soud ve Fürthu, Německo) žádost o vydání evropského dědického osvědčení mimo jiné za účelem vypořádání dědictví ohledně této nemovitosti. Za tímto účelem požádali, aby v tomto osvědčení byla uvedena jako jediná dědička zůstavitele jeho manželka a oni sami označeni za dědice dědičky této manželky s dědickým podílem každého z nich ve výši jedné pětiny pozůstalosti. Dále požadovali, aby byla v uvedeném osvědčení výslovně uvedena informace o uvedené nemovitosti z důvodu, že taková informace je podle platných českých právních předpisů nezbytná k tomu, aby pozůstalost mohla být zapsána do českého katastru nemovitostí pouze na základě tohoto osvědčení.

25      Žádost žalobců v původním řízení o výslovné uvedení nemovitosti nacházející se v České republice v evropském dědickém osvědčení, o které se jedná ve věci v původním řízení, Amtsgericht Fürth (Okresní soud ve Fürthu) zamítl rozhodnutím ze dne 19. července 2023.

26      Toto zamítavé rozhodnutí potvrdil rozhodnutím ze dne 11. prosince 2023 Oberlandesgericht Nürnberg (Vrchní zemský soud v Norimberku, Německo). V této souvislosti měl za to, že čistě informativní uvedení individualizovaného majetku v evropském dědickém osvědčení, které nepřispívá k účinku domněnky ani k ochraně legitimního očekávání podle nařízení č. 650/2012, je v rozporu s cílem tohoto nařízení, jímž je vytvoření jednotného nástroje, který lze snadno použít ve všech členských státech. Uvedený soud dodal, že nikde není stanoveno, že by orgán vydávající takové osvědčení byl povinen ověřovat, zda byl zůstavitel v době smrti vlastníkem určitého majetku. Podle uvedeného soudu by mohla být ohrožena jistota právních transakcí, kdyby do tohoto osvědčení byla přebírána pouhá prohlášení dědice, čímž by vznikl dojem jejich úředního potvrzení.

27      Žalobci v původním řízení podali proti tomuto rozhodnutí kasační opravný prostředek k Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo), který je předkládajícím soudem, s cílem získat evropské dědické osvědčení, v němž by byla konkrétně označena nemovitost nacházející se v České republice.

28      Uvedený soud vyjadřuje v tomto ohledu pochybnosti a poznamenává, že v Německu existují výkladové rozdíly ohledně nutnosti uvést v takovém osvědčení jednotlivě určený majetek spadající do pozůstalosti. Podle prvního názoru, který zastává část judikatury a právní nauky, je takové uvedení informace vyloučeno, pokud se dědění řídí německým právem, jelikož tento právní řád je založen na zásadě univerzálního právního nástupnictví zakotveného v § 1922 občanského zákoníku ve znění použitelném na spor v původním řízení. Zastánci tohoto názoru mají za to, že seznam majetku stanovený v čl. 68 písm. l) nařízení č. 650/2012 má význam pouze v případě dědění, která se řídí cizím právem a zahrnují více dědiců, z nichž jeden zamýšlí doložit svá práva k majetku, který mu připadl individuálně. V návaznosti na rozsudek ze dne 9. března 2023, Registrų centras (C‑354/21, EU:C:2023:184), však významná část právní nauky zastává opačný názor v tom smyslu, že cíl evropského dědického osvědčení, kterým je zjednodušení vypořádání dědictví v členských státech, hovoří ve prospěch nutnosti zapsat do takového osvědčení jednotlivě určený majetek.

29      Předkládající soud se v této souvislosti v první řadě táže, zda čl. 68 písm. l) nařízení č. 650/2012 vyžaduje, aby evropské dědické osvědčení obsahovalo relevantní identifikační údaje o nemovitosti nacházející se v jiném členském státě, než ve kterém je toto osvědčení vydáno, pokud dotčení dědicové žádají o uvedení těchto údajů, aby mohli být jako vlastníci této nemovitosti zapsáni do katastru nemovitostí tohoto jiného členského státu, a tyto údaje jsou pro účely takového zápisu vyžadovány právem posledně uvedeného členského státu (lex rei sitae). Konkrétně si klade otázku, zda taková povinnost existuje v případě, že podle tohoto práva může být takový zápis proveden jen na základě evropského dědického osvědčení pouze tehdy, je-li v tomto osvědčení předmětný majetek identifikován. Má za to, že v případě kladné odpovědi by nebylo dosaženo cílů uvedených v tomto nařízení, jelikož je možné, že práva dědiců nebudou účinně zaručena a vydání takového osvědčení by mohlo vést k prodlením a dodatečným nákladům, kdyby orgán, který toto osvědčení vydává, měl pochybnosti o tom, zda dotčená nemovitost spadá do předmětné pozůstalosti a ukázalo by se, že je nutné získat právní stanoviska, shromáždit důkazy a nechat přeložit dokumenty.

30      Ve druhé řadě si uvedený soud přeje zjistit, zda má na odpověď na otázku uvedenou v předchozím bodě tohoto rozsudku vliv okolnost, že na základě práva rozhodného pro dotčené dědění (lex successionis) přechází majetek zůstavitele na dotyčného dědice podle režimu „univerzálního právního nástupnictví“. Klade si zejména otázku, zda povinnost uvést v evropském dědickém osvědčení informace ohledně nemovitosti, které vyžaduje lex rei sitae, nepředstavuje v takovém případě, kdy na dědice přechází podle tohoto režimu majetek zůstavitele jako celek v okamžiku smrti, zbytečný formalismus.

31      Ve třetí řadě si uvedený soud klade otázku, jaký význam má pro odpověď na jeho první otázku okolnost, že zápis nemovitosti do katastru nemovitostí členského státu, v němž se tato nemovitost nachází, může být na základě lex rei sitae proveden, pokud evropské dědické osvědčení neobsahuje informace požadované tímto právem, ale je k němu přiložen dokument obsahující prohlášení dotyčného dědice, nebo případně jeho dědiců, které se týká této nemovitosti. V tomto ohledu předkládající soud uvádí, že v projednávané věci platné české právo, zejména § 66 a § 69 vyhlášky č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška), umožňuje dědici předložit prohlášení za účelem zápisu nemovitosti z pozůstalosti do katastru nemovitostí, pokud evropské dědické osvědčení neobsahuje informace požadované pro tento zápis, protože právní řád členského státu, v němž je toto osvědčení vydáno, neumožňuje takové údaje v něm uvést.

32      Za těchto podmínek se Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Musí být čl. 68 písm. l) nařízení č. 650/2012 vykládán v tom smyslu, že evropské dědické osvědčení musí obsahovat informace ohledně nemovitosti nacházející se v jiném členském státě než ve státě sídla vydávajícího orgánu a náležející do pozůstalosti, které jsou podle vnitrostátních právních předpisů státu, ve kterém se nachází daná nemovitost, nezbytné k zápisu dědice jakožto vlastníka do katastru nemovitostí, pokud dědic za účelem svého zápisu jakožto vlastníka do katastru nemovitostí státu, ve kterém se nachází daná nemovitost, požádal o zahrnutí těchto informací do [tohoto] osvědčení a k zápisu do katastru nemovitostí tohoto státu může podle jeho vnitrostátního práva v případě, že je evropské dědické osvědčení předloženo jako jediný dokument na podporu návrhu na zápis, dojít pouze tehdy, pokud evropské dědické osvědčení tyto informace obsahuje?

2)      Je pro odpověď na první otázku relevantní, zda podle rozhodného dědického práva k přechodu pozůstalosti dochází na základě univerzálního právního nástupnictví?

3)      Je pro odpověď na první otázku relevantní, zda lze zápisu do katastru nemovitostí státu, ve kterém se nachází daná nemovitost, uvedeného v první otázce podle vnitrostátního práva tohoto státu namísto předložení evropského dědického osvědčení obsahujícího informace uvedené v první otázce dosáhnout rovněž tak, že dědic nebo po jeho smrti jeho dědic kromě předložení evropského dědického osvědčení neobsahujícího informace uvedené v první otázce katastrálnímu úřadu daného státu předloží další dokument, který obsahuje prohlášení dědice nebo po jeho smrti prohlášení jeho dědice?“

 K předběžným otázkám

 K první otázce

33      Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 68 písm. l) nařízení č. 650/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že orgán vydávající evropské dědické osvědčení je povinen v něm uvést informace umožňující identifikaci nemovitosti, která je součástí dané pozůstalosti a nachází se v jiném členském státě, než ve kterém je toto osvědčení vydáno, pokud žadatelé žádají o vydání tohoto osvědčení za účelem zápisu vlastnického práva k této nemovitosti do katastru nemovitostí tohoto jiného členského státu a právní úprava tohoto jiného členského státu vyžaduje uvedení těchto informací v tomto osvědčení, aby takový zápis mohl být proveden pouze na základě tohoto dokumentu.

34      Je nutno připomenout, že článek 68 nařízení č. 650/2012, který je obsažen v kapitole VI tohoto nařízení, stanoví, jak naznačuje jeho nadpis, obsah evropského dědického osvědčení, které má autonomní právní režim zavedený ustanoveními této kapitoly VI [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 16. července 2020, E. E. (Soudní příslušnost a právo rozhodné pro dědění), C‑80/19, EU:C:2020:569, bod 70, jakož i ze dne 9. března 2023, Registrų centras, C‑354/21, EU:C:2023:184, bod 40 a citovaná judikatura]. V této souvislosti podle uvedeného článku platí, že je-li o takové osvědčení požádáno, musí obsahovat informace v něm uvedené, „v míře požadované pro účel, za nímž je vydáváno“. Mezi tyto informace patří podle písm. l) téhož článku „příslušný podíl každého z dědiců a případně seznam práv nebo majetku příslušejících jednotlivým dědicům“.

35      Předkládající soud se v této souvislosti především táže, zda ze znění čl. 68 písm. l) nařízení č. 650/2012, a zejména z použití výrazů „případně“ a „jednotlivý dědic“ vyplývá, že podle tohoto ustanovení musí být v evropském dědickém osvědčení identifikován dotčený majetek z pozůstalosti pouze v případě, že tento majetek připadá jednomu z několika spoludědiců.

36      Podle ustálené judikatury je pro účely výkladu ustanovení unijního práva třeba vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí (viz rozsudky ze dne 17. listopadu 1983, Merck, 292/82, EU:C:1983:335, bod 12, a ze dne 23. ledna 2025, Albausy, C‑187/23, EU:C:2025:34, bod 39).

37      Pokud jde v první řadě o znění článku 68 nařízení č. 650/2012, z jeho znění jednoznačně vyplývá, že pro určení údajů, které musí evropské dědické osvědčení obsahovat, je rozhodujícím faktorem skutečnost, že dotčené informace jsou „požadované pro účel“, sledovaný žadatelem o toto osvědčení.

38      Soudní dvůr již také zdůraznil, že zejména v případě, kdy je evropské dědické osvědčení předloženo jako dokument, na jehož základě je žádáno o zápis zděděné nemovitosti, stanoví článek 68 nařízení č. 650/2012 minimální okruh informací, jež musí toto osvědčení obsahovat. Upřesnil rovněž, že obsah tohoto osvědčení se může případ od případu lišit v závislosti na účelu, pro který je vydáno (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. března 2023, Registrų centras, C‑354/21, EU:C:2023:184, bod 45).

39      V projednávané věci se předkládající soud táže, zda evropské dědické osvědčení musí obsahovat informace umožňující identifikaci nemovitosti z pozůstalosti, která se nachází v jiném členském státě, než ve kterém je toto osvědčení vydáno, v případě, že zaprvé žadatel o uvedení těchto údajů žádá za účelem zápisu do katastru nemovitostí tohoto prvního členského státu, a zadruhé je-li o tento zápis žádáno pouze na základě tohoto osvědčení, právní úprava tohoto členského státu podmiňuje zápis tím, že v tomto osvědčení je označena dotyčná nemovitost, takže uvedení těchto informací je nezbytné pro účely požadovaného zápisu.

40      Za okolností popsaných v první otázce, podle nichž se uvedení informace o nemovitosti, která je součástí dotyčné pozůstalosti a nachází se v jiném členském státě, než je stát vydání evropského dědického osvědčení, jeví jako nezbytné z hlediska účelu, pro který je toto osvědčení vydáváno, umožňuje znění čl. 68 písm. l) nařízení č. 650/2012 výklad, podle něhož je orgán, který toto osvědčení vydává, povinen uvést v něm identifikační údaje o této nemovitosti.

41      Kromě toho výrazy „případně“ a „jednotlivý dědic“, které jsou použity v písm. l) tohoto článku 68, nemohou být vykládány tak, že znamenají, že identifikace konkrétní položky majetku z pozůstalosti v evropském dědickém osvědčení je vyžadována pouze v případě, že tento majetek připadne jednomu ze spoludědiců, jelikož taková identifikace se může jevit jako nezbytná z hlediska účelu sledovaného žadatelem o toto osvědčení i v jiných případech. Tyto výrazy je nutno chápat v tom smyslu, že seznam práv nebo majetku, který je součástí pozůstalosti, nemusí být v uvedeném osvědčení uváděn systematicky, ale pouze tehdy, je-li to nezbytné pro účel, pro který je osvědčení vydáváno.

42      Pokud jde ve druhé řadě o kontext čl. 68 písm. l) nařízení č. 650/2012, je nutno nejprve uvést, že několik ustanovení tohoto nařízení upravuje přímou souvislost mezi účelem žádosti o evropské dědické osvědčení a obsahem tohoto osvědčení.

43      Článek 63 nařízení č. 650/2012, který se týká účelu evropského dědického osvědčení, pak v odstavci 1 stanoví, že tento nástroj je určen k využití mimo jiné dědici, kteří v jiném členském státě potřebují prokázat svůj status nebo vykonávat svá práva. Odstavec 2 písm. a) a b) tohoto článku 63 upřesňuje, že toto osvědčení může být použito zejména k prokázání statusu nebo práv jednotlivých dědiců, jakož i podílu příslušejícího každému z dědiců uvedených v tomto osvědčení, a přidělení konkrétní položky nebo položek, které jsou součástí pozůstalosti, dědici či dědicům (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. března 2023, Registrų centras, C‑354/21, EU:C:2023:184, bod 43).

44      V tomto ohledu musí žádost obsahovat informace uvedené v čl. 65 odst. 3 tohoto nařízení, zejména účel, pro který je osvědčení určeno v souladu s článkem 63 uvedeného nařízení, pokud jsou tyto informace nezbytné k tomu, aby vydávající orgán mohl osvědčit údaje předložené žadatelem za tímto účelem. K této žádosti musí být navíc přiložen buď originál příslušných dokumentů, nebo jejich řádně ověřené kopie.

45      Dále je nutno uvést, že dopad účelu, pro který se o evropské dědické osvědčení žádá, na jeho obsah se odráží rovněž v článku 69 nařízení č. 650/2012 vykládaném ve spojení s bodem 71 jeho odůvodnění, který vyjmenovává právní účinky tohoto osvědčení ve všech členských státech. Z tohoto článku 69 vyplývá, že se předpokládá, že osoba uvedená v tomto osvědčení jako dědic je v postavení uvedeném v tomto osvědčení nebo má práva či pravomoci uvedené v tomto osvědčení, a u tohoto osvědčení se zase předpokládá, že pravdivě dokládá skutečnosti, které byly stanoveny podle práva rozhodného pro dědění nebo podle jiného práva rozhodného pro konkrétní skutečnosti. Jakmile je tedy v členském státě obvyklého bydliště zůstavitele vydáno dědici evropské dědické osvědčení, může je tento dědic použít v jiných členských státech, kde se nachází majetek zůstavitele (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 9. března 2023, Registrų centras, C‑354/21, EU:C:2023:184, bod 44, a ze dne 23. ledna 2025, Albausy, C‑187/23, EU:C:2025:34, bod 52).

46      A konečně, pokud jde o vztah mezi ustanoveními nařízení č. 650/2012 upravujícími evropské dědické osvědčení a příslušnými normami vnitrostátního práva, je třeba připomenout, že podle judikatury Soudního dvora nebrání tato ustanovení členskému státu ve stanovení požadavků, jež musí být splněny pro účely zápisu věcných práv k nemovitostem v souladu s bodem 18 odůvodnění tohoto nařízení, který odkazuje na lex rei sitae. Článek 1 odst. 2 písm. l), čl. 68 písm. l) a čl. 69 odst. 5 uvedeného nařízení tedy nebrání právní úpravě členského státu, jež stanoví, že žádost o zápis nemovitosti do katastru nemovitostí tohoto členského státu může být zamítnuta, pokud jediným dokumentem předloženým na podporu této žádosti je evropské dědické osvědčení, ve kterém tato nemovitost není identifikována (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. března 2023, Registrų centras, C‑354/21, EU:C:2023:184, body 47 až 53).

47      Případ, kdy je identifikace majetku z pozůstalosti nezbytná k tomu, aby dědic mohl prokázat přidělení tohoto majetku, zejména pokud je tato identifikace vyžadována právem členského státu, v němž je veden příslušný rejstřík, je upraven i v bodě 9 přílohy IV formuláře V uvedeného v příloze 5 prováděcího nařízení č. 1329/2014, jehož použití je pro vydávající orgán pro účely vydání evropského dědického osvědčení povinné (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. ledna 2025, Albausy, C‑187/23, EU:C:2025:34, bod 49 a citovaná judikatura), jak je uvedeno v poznámce pod čarou 13 této přílohy IV.

48      Ze všech výše uvedených ustanovení nařízení č. 650/2012 vyplývá, že jedním z účelů, pro které může být evropské dědické osvědčení vydáno, je prokázání toho, že konkrétní majetek z pozůstalosti připadá určitému dědici či dědicům. Z toho rovněž plyne, že obsah tohoto osvědčení závisí zejména na tom, zda je údaj požadovaný žadatelem nezbytný z hlediska účelu, pro který je toto osvědčení vydáváno. Tak je tomu především v případě označení nemovitosti, která se nachází v jiném členském státě, než ve kterém se uvedené osvědčení vydává, pokud je tato informace vyžadována pro účely zápisu do katastru nemovitostí tohoto jiného členského státu, jako je tomu ve sporu v původním řízení.

49      Ve třetí řadě je třeba připomenout, že cíle sledované nařízením č. 650/2012 spočívají zejména v pomoci dědicům při uplatňování svých nároků, které musí být účinně zaručeny v kontextu dědictví s přeshraničním dopadem, jak vyplývá z bodů 7, 8 a 80 odůvodnění tohoto nařízení (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 1. března 2018, Mahnkopf, C‑558/16, EU:C:2018:138, bod 35; ze dne 23. ledna 2025, Albausy, C‑187/23, EU:C:2025:34, bod 50, jakož i ze dne 27. března 2025, Ławida, C‑57/24, EU:C:2025:217, bod 37).

50      Konkrétně je v bodě 67 odůvodnění tohoto nařízení uvedeno, že evropské dědické osvědčení bylo vytvořeno s cílem umožnit mimo jiné dědicům snadno prokázat své postavení nebo práva a pravomoci v jiném členském státě, například v členském státě, kde se nachází majetek, který je předmětem dědictví, za účelem jeho rychlého, snadného a účinného vypořádání (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 1. března 2018, Mahnkopf, C‑558/16, EU:C:2018:138, bod 36; ze dne 9. března 2023, Registrų centras, C‑354/21, EU:C:2023:184, bod 42, jakož i ze dne 23. ledna 2025, Albausy, C‑187/23, EU:C:2025:34, bod 51).

51      Z toho vyplývá, že cílem evropského dědického osvědčení je umožnit dědicům uplatnit své nároky v jednom nebo více členských státech odlišných od státu vydání tohoto osvědčení, a vyhnout se tak povinnosti obracet se na různé orgány v těchto členských státech. Výklad čl. 68 písm. l) nařízení č. 650/2012, podle něhož obsah tohoto osvědčení závisí na účelu, pro který je vydáváno, umožňuje proto zachovat užitečný účinek tohoto ustanovení s náležitým zohledněním zájmů dotyčných dědiců a zaručit uskutečnění cílů takto sledovaných tímto nařízením obecně, a konkrétně evropským dědickým osvědčením.

52      V takové situaci, jako je situace ve věci v původním řízení, by neúplnost evropského dědického osvědčení mohla představovat překážku pro jeho využití k účelu, pro který o něj bylo požádáno, a sice osvědčení nabytí vlastnického práva k dotyčné nemovitosti jako v projednávané věci. Vydávající orgán je proto za účelem dosažení cílů uvedených v předchozím bodě tohoto rozsudku povinen uvést v tomto osvědčení identifikační údaje nemovitosti, pokud je toto osvědčení požadováno za účelem zápisu do katastru nemovitostí, který podle práva členského státu, v němž se tato nemovitost nachází a v němž je tento rejstřík veden, nelze provést pouze na základě tohoto osvědčení bez uvedení těchto údajů. Za účelem zajištění tohoto plnění cílů a zachování užitečného účinku čl. 68 písm. l) nařízení č. 650/2012 nemůže být navíc taková povinnost vydávajícího orgánu omezena na případy uvedené v bodě 35 tohoto rozsudku, tedy na případy, kdy má tento majetek připadnout konkrétnímu dědici z několika spoludědiců.

53      Výklad tohoto ustanovení v tom smyslu, že orgánu vydávajícímu evropské dědické osvědčení ukládá povinnost uvést v něm informace umožňující identifikaci nemovitosti připadlé dědici nebo dědicům, pokud jsou tyto informace nezbytné pro zápis do katastru nemovitostí členského státu, v němž se tato nemovitost nachází, pouze na tomto základě, je tedy v souladu se zněním čl. 68 písm. l) nařízení č. 650/2012, s kontextem, do něhož toto ustanovení spadá, a s cíli sledovanými tímto nařízením.

54      Tento výklad čl. 68 písm. l) nařízení č. 650/2012 nelze vyvrátit pochybnostmi praktické povahy vyjádřenými předkládajícím soudem, podle nichž by uvedený výklad vedl k tomu, že orgán vydávající evropské dědické osvědčení by musel případně učinit opatření, aby určil, zda dotyčná nemovitost skutečně spadá z hlediska práva členského státu, v němž se tato nemovitost nachází, do pozůstalosti. Taková opatření by mohla podle uvedeného soudu vést k dodatečným nákladům a lhůtám, které by mohly ohrozit cíle jednoduchosti a rychlosti sledované tímto nařízením a tyto překážky by nebyly překonány mechanismy spolupráce zavedenými mezi příslušnými orgány členských států.

55      Je totiž nutno konstatovat, že takové ověření může sice vést k dodatečným nákladům a lhůtám, avšak skutečnost, že orgán vydávající evropské dědické osvědčení neoznačí danou nemovitost jako majetek spadající do pozůstalosti, by představovala podstatnější nevýhodu spočívající v tom, že by bylo ohroženo účinné uplatnění práv dotyčným dědicem. Podle bodu 7 odůvodnění nařízení č. 650/2012 je přitom třeba usnadnit řádné fungování vnitřního trhu odstraněním překážek volného pohybu osobám, které se potýkají s obtížemi při uplatňování svých práv v souvislosti s dědictvím, jež má přeshraniční dopady, a účinně zaručit zejména práva dědiců. Vydání evropského dědického osvědčení, které neobsahuje informace požadované právem členského státu, v němž se dotyčná nemovitost nachází a je veden katastr nemovitostí, by naopak zbavilo dotyčného dědice možnosti toto osvědčení účelně využít.

56      Z článku 66 nařízení č. 650/2012 navíc vyplývá, že unijní normotvůrce zavedl právě za účelem ověření údajů předložených osobou žádající o vydání evropského dědického osvědčení mechanismy provádění šetření a předávání informací mezi příslušnými orgány členských států (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. ledna 2019, Brisch, C‑102/18, EU:C:2019:34, bod 35). Konkrétně podle odstavce 1 tohoto článku 66 může orgán vydávající osvědčení, umožňuje-li to jeho vnitrostátní právo, provést šetření, která považuje za nezbytná, nebo požadovat předložení dalších důkazů. Odstavec 5 uvedeného článku 66 stanoví, že příslušný orgán členského státu musí vydávajícímu orgánu na jeho žádost sdělit informace obsažené v rejstřících, v nichž jsou uchovávány listiny a skutečnosti významné pro dědění. Rovněž v bodě 68 odůvodnění tohoto nařízení je uvedeno, že toto nařízení upravuje výměnu informací o formálních náležitostech nezbytných pro zápis nemovitého majetku v členském státě, v němž se nachází příslušný rejstřík. Z toho vyplývá, že takové praktické obtíže, na které poukazuje předkládající soud, unijní normotvůrce zohlednil a uvedené nařízení upravuje mechanismy k jejich překonání.

57      Kromě toho má předkládající soud za to, že znění bodu 71 odůvodnění nařízení č. 650/2012 zjevně vylučuje, aby se důkazní účinky evropského dědického osvědčení vztahovaly na otázku, zda určitý majetek patřil zůstaviteli. Uvádí, že z čl. 66 odst. 1, čl. 67 odst. 1 prvního pododstavce a čl. 69 odst. 2 až 4 tohoto nařízení podle všeho vyplývá, že v případě, že by majetek musel být v takovém osvědčení identifikován, je vydávající orgán povinen ověřit, zda tento majetek skutečně spadá do vlastnictví zůstavitele.

58      V tomto ohledu je nutno připomenout, že v bodě 71 odůvodnění nařízení č. 650/2012 je uvedeno, že důkazní účinky evropského dědického osvědčení by se neměly vztahovat na otázku, zda určitý majetek patřil zůstaviteli, jelikož taková otázka nespadá do oblasti působnosti tohoto nařízení, která je vymezena v jeho článku 1. Podle bodu 18 odůvodnění uvedeného nařízení příslušné orgány členského státu, v němž je rejstřík veden, mohou především ověřovat, že právo zůstavitele k majetku z pozůstalosti, jež je uvedeno v dokumentu předkládaném pro účel zápisu, je právem, které je jako takové v rejstříku zapsáno nebo které je jinak prokázáno v souladu s právem členského státu, kde je rejstřík veden. Skutečnost, že evropské dědické osvědčení nemá důkazní účinky pro otázku, zda určitý majetek patřil zůstaviteli, nemá proto vliv na povinnost vydávajícího orgánu identifikovat majetek v tomto osvědčení, pokud je taková identifikace nezbytná pro účel, pro který je toto osvědčení vydáváno.

59      Článek 69 odst. 2 nařízení č. 650/2012 ve spojení s bodem 71 jeho odůvodnění stanoví, že se předpokládá, že evropské dědické osvědčení pravdivě dokládá pouze ty prvky, které byly stanoveny podle práva rozhodného pro dědění určeného podle ustanovení kapitoly III tohoto nařízení nebo podle jiného práva rozhodného pro konkrétní prvky, jako je věcná platnost pořízení pro případ smrti. Podle pátého odstavce tohoto článku 69 představuje takové osvědčení platný dokument k zápisu majetku z pozůstalosti do příslušného rejstříku členského státu, aniž jsou dotčeny výjimky stanovené v čl. 1 odst. 2 písm. k) a l) uvedeného nařízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. března 2023, Registrų centras, C‑354/21, EU:C:2023:184, body 44 až 47).

60      Kromě toho články 66 a 67 nařízení č. 650/2012 ukládají vydávajícímu orgánu, který posuzuje žádost o evropské dědické osvědčení, aby ověřil informace, prohlášení a důkazy, které žadatel poskytl, a vydal toto osvědčení pouze tehdy, pokud prvky, které mají být osvědčeny, byly stanoveny podle práva rozhodného pro dědění nebo podle jiného práva rozhodného pro konkrétní prvek. Systém zavedený tímto nařízením spočívá tedy na předpokladu, že takové osvědčení se vydá, pokud skutečnosti, jež mají být osvědčeny, byly řádně zjištěny podle práva rozhodného pro tento účel [v tomto smyslu viz usnesení ze dne 18. prosince 2025, BNP Paribas Fortis (Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná notářským zástupcem), C‑240/24, EU:C:2025:1019, bod 46].

61      V tomto ohledu již Soudní dvůr zdůraznil, že za účelem zachování důvěry občanů Unie v evropské dědické osvědčení je nezbytné, aby tento nástroj, který má důkazní sílu stanovenou v článku 63 nařízení č. 650/2012 a vyvolává účinky uvedené v článku 69 tohoto nařízení, byl v souladu s článkem 67 tohoto nařízení vydán pouze v případě, že neexistují žádné námitky týkající se prvků, které mají být osvědčeny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. ledna 2025, Albausy, C‑187/23, EU:C:2025:34, body 43, 44 a 63 až 65). Tento požadavek je zvláště důležitý, jelikož takové osvědčení vyvolává účinky vůči všem osobám, které jsou v něm jmenovitě uvedeny, a zejména všem dědicům, i když tyto osoby samy nepožádaly o jeho vydání (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. července 2021, Vorarlberger Landes- und Hypotheken-Bank, C‑301/20, EU:C:2021:528, bod 45).

62      Nařízení č. 650/2012 nelze naopak vykládat tak, že ukládá orgánu vydávajícímu evropské dědické osvědčení povinnost osvědčit takové skutečnosti, které nespadají do působnosti tohoto nařízení, jako je otázka, zda určitý majetek skutečně patřil zůstaviteli.

63      Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že vydávající orgán je povinen uvést v evropském dědickém osvědčení informace, které umožňují identifikaci nemovitosti, která je součástí dotyčné pozůstalosti, pokud to vyžaduje účel, pro který je toto osvědčení vydáváno, i když tato povinnost může případně zahrnovat provedení nezbytných ověření skutečností, které musí být osvědčeny. Kromě toho musí tento orgán odmítnout vydat toto osvědčení v případě zpochybnění těchto skutečností.

64      S ohledem na všechny tyto důvody je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl.68 písm. l) nařízení č. 650/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že orgán vydávající evropské dědické osvědčení je povinen v něm uvést informace umožňující identifikaci nemovitosti, která je součástí dané pozůstalosti a nachází se v jiném členském státě, než ve kterém je toto osvědčení vydáno, pokud žadatelé žádají o vydání tohoto osvědčení za účelem zápisu vlastnického práva k této nemovitosti do katastru nemovitostí tohoto jiného členského státu a právní úprava tohoto jiného členského státu vyžaduje uvedení těchto informací v tomto osvědčení, aby takový zápis mohl být proveden pouze na základě tohoto dokumentu.

 K druhé otázce

65      Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 68 písm. l) nařízení č. 650/2012 vykládán v tom smyslu, že skutečnost, že přechod majetku dotyčného zůstavitele podléhá podle práva rozhodného pro dotčené dědění režimu „univerzálního právního nástupnictví“, podle kterého na dědice přechází majetek zůstavitele jako celek, může zprostit orgán vydávající evropské dědické osvědčení povinnosti uvést v něm informace umožňující identifikaci nemovitosti, která je součástí této pozůstalosti a nachází se v jiném členském státě, než ve kterém se toto osvědčení vydává, pokud se pro takový účel, pro který je toto osvědčení vydáváno, jako je zápis vlastnického práva k této nemovitosti do katastru nemovitostí posledně uvedeného členského státu pouze na základě tohoto osvědčení, jeví uvedení těchto informací v tomto osvědčení nezbytným.

66      V tomto ohledu je třeba připomenout, že čl. 1 odst. 2 písm. l) nařízení č. 650/2012 vykládaný ve světle bodů 18 a 19 odůvodnění tohoto nařízení stanoví, že z oblasti působnosti tohoto nařízení je vyloučen jakýkoli zápis práv k nemovitému či movitému majetku do rejstříku, včetně právních požadavků pro takový zápis, a účinky zápisu nebo neprovedení zápisu těchto práv do rejstříku, neboť tyto otázky se řídí právem členského státu, v němž je rejstřík veden, nebo lex rei sitae, pokud jde o nemovitosti. Soudní dvůr již naopak rozhodl, že toto ustanovení nevylučuje z působnosti uvedeného nařízení podmínky nabytí takových práv. Tento výklad je potvrzen čl. 23 odst. 1 a 2 téhož nařízení, z nichž vyplývá, že právem rozhodným pro dědění, určeným v souladu s článkem 21 nebo článkem 22 tohoto nařízení, se řídí dotyčné dědictví jako celek, zejména „přechod majetku, práv a závazků […] na dědice“ (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. října 2017, Kubicka (C‑218/16, EU:C:2017:755, body 53 až 55).

67      Jak uvedla německá vláda v písemném vyjádření, způsob přechodu majetku zůstavitele se tedy řídí právem určeným nařízením č. 650/2012 jako právem rozhodným pro dědění, a toto právo v projednávané věci určuje, zda k tomuto přechodu dochází univerzálně, či nikoli.

68      Je však třeba v první řadě konstatovat, že zohlednění režimu „univerzálního právního nástupnictví“, který je stanoven v právu rozhodném pro dědění, ze strany orgánu vydávajícího evropské dědické osvědčení, aby se vyhnul povinnosti uvést v takovém osvědčení informace požadované podle nařízení č. 650/2012, by nebylo v souladu s jeho článkem 68. Jak totiž vyplývá z bodů 37 a 48 tohoto rozsudku, obsah tohoto osvědčení musí být určen s ohledem na kritérium spočívající v tom, že informace vyjmenované v tomto článku 68 jsou „požadované pro účel, za nímž je [uvedené osvědčení] vydáváno“, aniž toto ustanovení odkazuje pro tyto účely na právo členských států.

69      Kromě toho výraz „případně“, který je použit v písm. l) uvedeného článku 68, nemůže být chápán v tom smyslu, že znamená, že kategorie informací, které musí být v takovém osvědčení uvedeny, se mohou lišit v závislosti na obsahu práva rozhodného pro dotyčné dědění, a zejména v závislosti na režimu, podle kterého dochází v souladu s tímto právem k přechodu majetku zůstavitele, neboť jinak by mohl být ohrožen harmonizační cíl sledovaný vytvořením evropského dědického osvědčení.

70      Ve druhé řadě je nutno uvést, že žádné ustanovení nařízení č. 650/2012 nehovoří o takovém konkrétním režimu dědění, jako je „univerzální právní nástupnictví“ stanovené vnitrostátním právem použitelným ve věci v původním řízení, ani nestanoví, že by takový režim mohl mít vliv na obsah evropského dědického osvědčení, který je upraven v článku 68 tohoto nařízení. Naopak z čl. 1 odst. 1 a čl. 3 odst. 1 písm. a) nařízení č. 650/2012 ve spojení s body 7 a 9 odůvodnění tohoto nařízení vyplývá, že oblast působnosti tohoto nařízení má zahrnovat všechny druhy dědění majetku zůstavitele s přeshraničním dopadem, jakož i všechny občanskoprávní aspekty s tím spojené, pro které má uvedené nařízení zavést jednotný režim, a zejména jakýkoli způsob přechodu majetku nebo práv a povinností zůstavitele [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. září 2021, UM (Smlouva o převodu vlastnického práva pro případ smrti), C‑277/20, EU:C:2021:708, bod 33]. Vzhledem k tomu, že ustanovení nařízení č. 650/2012 mají obecnou působnost, nemůže se jejich použití lišit v závislosti na daném dědickém režimu.

71      Ve třetí řadě je toto konstatování potvrzeno skutečností, že zaprvé evropské dědické osvědčení je nástrojem unijního práva, který podléhá autonomnímu právnímu režimu zavedenému ustanoveními kapitoly VI nařízení č. 650/2012, jak bylo připomenuto v bodě 34 tohoto rozsudku, a zadruhé toto nařízení představuje přímo použitelný akt unijního práva. Taková pravidla dědického práva členského státu, jako jsou pravidla zavádějící režim „univerzálního právního nástupnictví“, nemohou tedy vést k zužujícímu výkladu ustanovení uvedeného nařízení, která upravují obsah evropského dědického osvědčení.

72      Výklad, podle kterého obsah evropského dědického osvědčení nezávisí na zvláštnostech vnitrostátních právních řádů upravujících dědění, je navíc v souladu s cíli zjednodušení sledovanými nařízením č. 650/2012, a zejména s cíli sledovanými vytvořením tohoto osvědčení. Jak totiž bylo připomenuto v bodech 49 a 50 tohoto rozsudku, cílem tohoto nařízení a uvedeného osvědčení je zejména pomoci dědicům účinně uplatnit jejich nároky v rámci dědictví s přeshraničními dopady, a za tímto účelem jim umožnit snadno prokázat jejich práva v jiném členském státě, zejména v tom, v němž se nachází dotčený majetek z pozůstalosti.

73      Tato úvaha má zvláštní význam v případě takových dědění s přeshraničním dopadem, která mají složitou povahu, jako jsou po sobě jdoucí dědění, která zahrnují, jako v projednávané věci, několik generací dědiců.

74      S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na druhou otázku předkládajícího soudu odpovědět tak, že čl. 68 písm. l) nařízení č. 650/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že skutečnost, že přechod majetku dotyčného zůstavitele podléhá podle práva rozhodného pro předmětné dědění režimu „univerzálního právního nástupnictví“, v němž na dědice přechází majetek zůstavitele jako celek, nemůže zprostit orgán vydávající evropské dědické osvědčení povinnosti uvést v něm informace umožňující identifikaci nemovitosti, která je součástí této pozůstalosti a nachází se v jiném členském státě, než ve kterém se toto osvědčení vydává, pokud se pro takový účel, pro který je toto osvědčení vydáváno, jako je zápis vlastnického práva k této nemovitosti do katastru nemovitostí posledně uvedeného členského státu pouze na základě tohoto osvědčení, jeví uvedení těchto informací v tomto osvědčení nezbytným.

 K třetí otázce

75      Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 68 písm. l) nařízení č. 650/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že orgán vydávající evropské dědické osvědčení je zproštěn povinnosti uvést v něm informace umožňující identifikaci nemovitosti, která je součástí pozůstalosti, pokud je o uvedení těchto informací požádáno za účelem zápisu do katastru nemovitostí členského státu, v němž se tato nemovitost nachází, a podle práva tohoto členského státu lze tento zápis provést na základě doplňujícího dokumentu předloženého spolu s evropským dědickým osvědčením, které takovou informaci neuvádí.

76      Uvedený soud má za to, že pokud bude odpověď na jeho první otázku kladná, mohl by být orgán vydávající evropské dědické osvědčení přesto zproštěn povinnosti uvést v něm informace umožňující identifikaci nemovitosti, jestliže právo členského státu, v němž se tato nemovitost nachází, stanoví alternativní způsob, kterým lze dosáhnout zápisu do katastru nemovitostí tohoto členského státu prostřednictvím dokumentu doplňujícího dědické osvědčení, které takové informace neobsahuje. Podle jeho názoru rozsudek ze dne 9. března 2023, Registrų centras (C‑354/21, EU:C:2023:184) ani šestá a sedmá věta bodu 18 odůvodnění nařízení č. 650/2012 nevylučují, aby z takového doplňujícího dokumentu mohly vyplývat informace požadované za tímto účelem. V této souvislosti uvádí, že v projednávané věci z ustanovení § 66 a § 69 české vyhlášky o katastru nemovitostí, které jsou uvedeny v bodě 31 tohoto rozsudku, vyplývá, že dědicové nebo právní nástupci zesnulého dědice mají možnost předložit prohlášení doplňující evropské dědické osvědčení, v němž nejsou výše uvedené informace obsaženy, takže uvedení těchto informací požadované žalobci v původním řízení by mohlo být podle jeho názoru zbytečné.

 K přípustnosti

77      Žalobci v původním řízení tvrdí, aniž formálně vznáší námitku nepřípustnosti třetí předběžné otázky, že pokud evropské dědické osvědčení neobsahuje identifikační údaje týkající se dotčené nemovitosti, nemohou využít možnosti, kterou podle jejich názoru přiznává české právo pouze přímým dědicům, předložit prohlášení doplňující takové osvědčení za účelem zápisu do českého katastru nemovitostí, jelikož jsou dědici ve druhém stupni příbuzenství. Tuto argumentaci lze chápat jako zpochybnění výkladu lex rei sitae podaného předkládajícím soudem, a tedy jako zpochybnění užitečnosti této třetí otázky ve vztahu ke sporu v původním řízení, takže by měla hypotetickou povahu.

78      V tomto ohledu je nutno v první řadě připomenout, že Soudní dvůr musí vzít v rámci rozdělení pravomocí mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy v úvahu skutkový a právní kontext, do něhož jsou předběžné otázky zasazeny, jak je vymezen v předkládacím rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že předkládající soud vymezil skutkový a právní rámec, do něhož jsou zasazeny otázky, jež pokládá, správnost tohoto rámce nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat (rozsudky ze dne 8. června 2023, Prestige and Limousine, C‑50/21, EU:C:2023:448, body 42 a 43, a ze dne 19. března 2026, Almirall, C‑589/24, EU:C:2026:217, bod 25).

79      V projednávané věci je tedy třeba vycházet z předpokladu, o který se opírá předkládající soud, že použitelná ustanovení českého práva mohou žalobcům v původním řízení umožnit dosáhnout zápisu do českého katastru nemovitostí tím, že společně s evropským dědickým osvědčením předloží prohlášení určené k doplnění tohoto osvědčení, pokud toto osvědčení neobsahuje všechny informace požadované za tímto účelem.

80      Ve druhé řadě podle ustálené judikatury platí, že je pouze na vnitrostátním soudu, kterému byl spor v původním řízení předložen a který musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, aby s ohledem na konkrétní okolnosti věci posoudil jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jeho rozsudku, tak relevanci otázek, jež klade Soudnímu dvoru. Z toho vyplývá, že se na otázky položené vnitrostátními soudy vztahuje domněnka relevance a odmítnutí Soudního dvora rozhodnout o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem je možné pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na uvedené otázky (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 7. září 1999, Beck a Bergdorf, C‑355/97, EU:C:1999:391, bod 22, jakož i ze dne 22. ledna 2026, Secab, C‑423/23, EU:C:2026:32, bod 24).

81      S ohledem na informace poskytnuté předkládajícím soudem, které jsou shrnuty v bodě 76 tohoto rozsudku, není v projednávané věci zjevné, že by výklad ustanovení nařízení č. 650/2012, o který uvedený soud žádá, neměl žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, ani že by právní problém popsaný v rámci třetí položené otázky byl hypotetický.

82      Třetí otázka je proto přípustná.

 K věci samé

83      V první řadě je nutno zdůraznit, že evropské dědické osvědčení je autonomním nástrojem unijního práva, jak bylo uvedeno v bodě 34 tohoto rozsudku. Z toho vyplývá, že obsah tohoto osvědčení musí být určen pouze na základě relevantních ustanovení nařízení č. 650/2012, a konkrétně podle jeho článku 68, jenž vymezuje informace, které v něm musí být uvedeny.

84      Ustanovení vnitrostátního práva je třeba zohlednit pouze v případě, že na ně nařízení č. 650/2012 výslovně odkazuje. Jak bylo připomenuto v bodě 66 tohoto rozsudku, je tomu tak zejména v případě práva členského státu, v němž je veden rejstřík, nebo, pokud jde o nemovitosti, lex rei sitae, jak je uvedeno v bodech 18 a 19 odůvodnění tohoto nařízení, jakož i v případě práva rozhodného pro dědění určeného na základě článku 21 nebo článku 22 tohoto nařízení.

85      Ve druhé řadě je třeba připomenout, že čl. 68 písm. l) nařízení č. 650/2012 výslovně stanoví, že v evropském dědickém osvědčení musí být uveden příslušný podíl každého z dědiců a případně seznam práv nebo majetku příslušejících jednotlivým dědicům v míře požadované pro účel, za nímž je vydáváno.

86      Jak vyplývá z výkladu tohoto ustanovení v bodech 37 až 53 a 64 tohoto rozsudku, povinnost vydávajícího orgánu uvést v evropském dědickém osvědčení informace umožňující identifikaci nemovitosti, která je součástí pozůstalosti, závisí na účelu, pro který je toto osvědčení vydáváno. Tato povinnost tedy nemůže zaniknout pouze z toho důvodu, že právo členského státu, v němž se tato nemovitost nachází a je veden příslušný katastr nemovitostí, stanoví alternativní způsob, který umožňuje zápis vlastnického práva k uvedené nemovitosti do tohoto katastru nemovitostí prostřednictvím doplňujícího dokumentu určeného k nahrazení chybějících informací v uvedeném osvědčení.

87      Ve třetí řadě je nutno upřesnit, že takový výklad není zpochybněn obsahem rozsudku ze dne 9. března 2023, Registrų centras (C‑354/21, EU:C:2023:184). Ten se totiž týkal, jak vyplývá z jeho bodů 35, 39 a 45 až 53, dodržení požadavků stanovených právní úpravou členského státu, pokud jde o dokumenty, které mají být předloženy na podporu žádosti o zápis vlastnického práva k nemovitosti do katastru nemovitostí tohoto státu, zejména v případě, že je za tímto účelem předloženo pouze evropské dědické osvědčení. Soudní dvůr se naopak nezabýval problematikou, která je právě předmětem projednávané otázky, a sice jaké informace týkající se takového majetku je orgán vydávající toto osvědčení povinen v něm uvést, pokud právní úprava členského státu přiznává žadateli možnost předložit doplňující dokument.

88      Ve čtvrté řadě a na posledním místě je uvedený výklad podpořen body 7, 67 a 80 odůvodnění nařízení č. 650/2012, podle nichž má přijetí tohoto nařízení a vytvoření evropského dědického osvědčení za cíl zejména zaručit účinný výkon práv dědiců a zjednodušit kroky, které musí tito dědicové učinit v rámci Unie, zejména pokud jde o prokázání jejich práv v členském státě, v němž se nachází dotyčný majetek z pozůstalosti. Pokud tedy dědicové žádají o vydání takového osvědčení za účelem uplatnění těchto práv, musí toto osvědčení obsahovat veškeré informace, které jsou v tomto ohledu nezbytné, a tito dědicové nemohou být postaveni do situace, v níž jsou navzdory získání uvedeného osvědčení nuceni z důvodu jeho neúplnosti z hlediska požadavků tohoto nařízení předložit doplňující dokument, aby mohli tato práva uplatnit.

89      Toto konstatování není zpochybněno skutečností, na kterou poukazuje předkládající soud, že v první, šesté a sedmé větě bodu 18 odůvodnění nařízení č. 650/2012 je uvedeno, že orgán pověřený zápisem práva k nemovitému či movitému majetku do rejstříku může požádat osobu, která o zápis žádá, o poskytnutí doplňujících informací nebo dokumentů požadovaných podle vnitrostátního práva členského státu, v němž je tento rejstřík veden, a že takový orgán může této osobě sdělit, jakým způsobem si může chybějící informace nebo dokumenty obstarat. S ohledem na znění čl. 68 písm. l) tohoto nařízení a na cíle sledované jak uvedeným nařízením, tak evropským dědickým osvědčením, které byly připomenuty mimo jiné v předchozím bodě tohoto rozsudku, nelze totiž údaje uvedené v tomto bodě 18 odůvodnění chápat tak, že zprošťují vydávající orgán povinnosti uvést v tomto osvědčení informace požadované tímto vnitrostátním právem pro účely takového zápisu.

90      Z výše uvedených úvah vyplývá, že na třetí otázku je třeba odpovědět tak, že čl. 68 písm. l) nařízení č. 650/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že orgán vydávající evropské dědické osvědčení není zproštěn povinnosti uvést v něm informace umožňující identifikaci nemovitosti, která je součástí pozůstalosti, pokud je o uvedení těchto informací požádáno za účelem zápisu do katastru nemovitostí členského státu, v němž se tato nemovitost nachází, a podle práva tohoto členského státu lze tento zápis provést na základě doplňujícího dokumentu předloženého spolu s evropským dědickým osvědčením, které takovou informaci neuvádí.

 K nákladům řízení

91      Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto:

1)      Článek 68 písm. l) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení

musí být vykládán v tom smyslu, že

orgán vydávající evropské dědické osvědčení je povinen v něm uvést informace umožňující identifikaci nemovitosti, která je součástí dané pozůstalosti a nachází se v jiném členském státě, než ve kterém je toto osvědčení vydáno, pokud žadatelé žádají o vydání tohoto osvědčení za účelem zápisu vlastnického práva k této nemovitosti do katastru nemovitostí tohoto jiného členského státu a právní úprava tohoto jiného členského státu vyžaduje uvedení těchto informací v tomto osvědčení, aby takový zápis mohl být proveden pouze na základě tohoto dokumentu.

2)      Článek 68 písm. l) nařízení č. 650/2012

musí být vykládán v tom smyslu, že

skutečnost, že přechod majetku dotyčného zůstavitele podléhá podle práva rozhodného pro předmětné dědění režimu „univerzálního právního nástupnictví“, v němž na dědice přechází majetek zůstavitele jako celek, nemůže zprostit orgán vydávající evropské dědické osvědčení povinnosti uvést v něm informace umožňující identifikaci nemovitosti, která je součástí této pozůstalosti a nachází se v jiném členském státě, než ve kterém se toto osvědčení vydává, pokud se pro takový účel, pro který je toto osvědčení vydáváno, jako je zápis vlastnického práva k této nemovitosti do katastru nemovitostí posledně uvedeného členského státu pouze na základě tohoto osvědčení, jeví uvedení těchto informací v tomto osvědčení nezbytným.

3)      Článek 68 písm. l) nařízení č. 650/2012

musí být vykládán v tom smyslu, že

orgán vydávající evropské dědické osvědčení není zproštěn povinnosti uvést v něm informace umožňující identifikaci nemovitosti, která je součástí pozůstalosti, pokud je o uvedení těchto informací požádáno za účelem zápisu do katastru nemovitostí členského státu, v němž se tato nemovitost nachází, a podle práva tohoto členského státu lze tento zápis provést na základě doplňujícího dokumentu předloženého spolu s evropským dědickým osvědčením, které takovou informaci neuvádí.

Podpisy


*      Jednací jazyk: němčina.


i      Název projednávané věci je fiktivní. Neodpovídá skutečnému jménu žádné ze zúčastněných stran.