21.3.2006   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 69/16

1.1

Výbor vyjadřuje v souvislosti s předložením takovéhoto legislativního návrhu podiv a obavy, jelikož jeho obsah je nevyvážený a narušuje základní práva.

1.2

Způsob zacházení s lidskými právy v tomto návrhu, především s právem na soukromí, je nevhodný a může v určitých ohledech vést ke kolizi právních předpisů.

1.3

Existuje nebezpečí, že bude podkopána důvěra uživatelů elektronické komunikace a bude snížena jejich ochota používat IKT (informační a komunikační technologie). Tato ztráta důvěry spotřebitelů s sebou nese riziko, že v budoucnu bude rozvoj informační společnosti dlouhodobě zbržděn, čímž by byla ohrožena také Lisabonská strategie.

1.4

EHSV pochybuje o tom, že návrh jako celek odpovídá zásadám subsidiarity a proporcionality, jelikož není odůvodněno, proč je možno cíle Společenství na evropské úrovni dosáhnout lépe.

1.5

Na dodatečné náklady vynaložené operátory na zálohování a přenos dat a stanovené v návrhu je třeba nahlížet jako na zátěž, kterou by na sebe operátoři měli vzít už proto, že působí na trhu, a neměla by je nést státní pokladna, a tím tedy všichni občané.

1.6

Z těchto důvodů by tedy měl být návrh zásadně revidován, neboť dle soudu EHSV plně nezohledňuje základní práva ani pravidla k přístupu, používání či výměně dat.

2.1.1

V současnosti existují různá ustanovení Společenství, která se vztahují na povinnosti poskytovatelů služeb. Jedná se o údaje z článku 1, v souvislosti s čl. 2 písm. a) směrnice 95/46/ES ze dne 24. října 1995 (1). Týká se všeobecných povinností členských států ohledně zajištění ochrany soukromí fyzických osob při zacházení s osobními údaji.

2.1.2

Směrnice 2002/58/ES z 12. července 2002 (2) ošetřuje především zacházení s osobními údaji a ochranu soukromí v oblasti elektronické komunikace, k tomuto návrhu se Výbor vyjádřil již dříve (3).

2.1.3

Zásada, na které stojí obě směrnice, spočívá v tom, že zálohované údaje mají být zlikvidovány v momentě, kdy jejich přechovávání již není oprávněné. Směrnice 2002/58/ES zaručuje, že provozovatelé veřejně dostupných elektronických služeb přijmou taková opatření, aby byla zachována bezpečnost jejich služeb; a členské státy mají zaručit důvěrnost elektronické komunikace, konkrétně zakázat odposlech, nahrávání a zálohování jinými osobami než uživateli kromě poskytovatelů, kteří tak mohou činit za účelem fakturace a pouze na dobu nezbytně nutnou. Provozní a lokalizační údaje mohou být používány pouze anonymně a se souhlasem uživatele služby.

2.1.4

Článek 15 směrnice 2002/58/ES umožňuje členským státům uchovávat údaje ve výjimečných případech, kdy to bude považováno za nutné, přiměřené a vhodné pro vyšetřování trestné činnosti. Členské státy nebyly schopny shodnout se během vyjednávání o nařízení o ochraně dat v oblasti komunikací ohledně délky doby zálohování, nebyla tedy stanovena.

2.1.5

Evropská rada dne 25. března 2004 zvážila možnost zavést pravidla ohledně uchovávání dat, která získávají poskytovatelé služeb v oblasti elektronické komunikace. Jako důsledek toho předložily čtyři členské státy (Francie, Irsko, Švédsko a Spojené království) návrh z vlastní iniciativy, který by měl být přijat Radou, na rámcové rozhodnutí o uchovávání údajů zpracovaných a uložených v souvislosti s poskytováním veřejně dostupných služeb elektronické komunikace nebo údajů ve veřejných komunikačních sítích za účelem prevence, vyšetřování, odhalování a stíhání trestných činů a přestupků, včetně terorismu.

2.1.6

Evropský parlament tento návrh odmítl, neboť měl pochybnosti týkající se právního základu, přiměřenosti ustanovení a případného porušení článku 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (4).

2.2.1

Komise předložila Evropskému parlamentu a Radě návrh směrnice, jenž se zakládá na článku 95 Smlouvy týkajícím se zachovávání dat, která vznikají při poskytování veřejných služeb elektronické komunikace, a jímž se má pozměnit směrnice 2002/58/ES.

2.2.2

Jedná se o normativní nástroj pro harmonizaci legislativ členských států, který poskytovatelům služeb v oblasti elektronické komunikace stanovuje za účelem prevence, vyšetřování, odhalování a stíhání určitých trestných aktivit (především terorismu a organizovaného zločinu) povinnost zálohovat a zpracovávat data (čl. 1. odst. 1).

2.2.3

Návrh se týká provozních a lokalizačních údajů týkajících se veřejných a soukromých osob, které jsou původci či příjemci zmíněné komunikace. Netýká se však obsahu sdělení (čl. 1 odst.2).

2.2.4

V tomto smyslu návrh vyžaduje na členských státech, aby přijaly taková příslušná opatření, aby provozovatelé těchto služeb uchovávali odpovídající data a aby je sdělili národním úřadům zodpovědným za prevenci a boj proti zločinu v souladu s cílem návrhu (článek 3).

2.2.5

Návrh také konkretizuje kategorie údajů, které mají být uchovány. Jsou to: odesílatel a příjemce sdělení, hodina a délka komunikace, její druh, fyzická poloha uživatele atd. (článek 4 a příloha).

2.2.6

Stanovuje dále, že data budou zachována po dobu jednoho roku, pokud se jedná o telefonickou komunikaci (pevná síť či mobilní telefony), a šesti měsíců v případě komunikace po internetu.

2.2.7

Dále je pro operátory stanovena povinnost předat zálohované údaje zodpovědným národním orgánům (článek 8) a pro členské státy povinnost předávat jednou ročně statistické údaje o uchovávání dat Evropské komisi (článek 9).

2.2.8

Jako poslední je stanovena povinnost členských států uhradit operátorům všechny dodatečné náklady spojené se zálohováním a předáváním dotyčných dat (článek 10).

2.3.1

Výbor vyjadřuje v souvislosti s předložením takovéhoto legislativního návrhu podiv a obavy, jelikož jeho obsah je nepřiměřený a porušuje základní práva.

2.3.2

Komise svým návrhem mění momentálně platná národní opatření, jež existují v oblasti veřejné bezpečnosti, na „opatření s rovnocenným účinkem“ (překážky pro vnitřní trh telekomunikací), která by podle článku 14 Smlouvy měla být odstraněna.

2.3.3

Návrh bude mít rozsáhlé následky pro všechny typy uživatelů elektronické komunikace. Vytváří se tím nebezpečí, že bude podkopána důvěra uživatelů elektronické komunikace a bude snížena jejich ochota používat IKT a začít používat nové elektronické služby. Tato ztráta důvěry spotřebitelů může také znamenat, že v budoucnu bude rozvoj informační společnosti dlouhodobě zbržděn, čímž by byla ohrožena také Lisabonská strategie.

2.3.4

Jen těžko lze pochopit způsob, jakým se v návrhu zachází se základními právy, především s právem na soukromí. Komise provádí vlastní test pro ověření zákonnosti za použití dvou rozdílných parametrů – jeho výsledkem bylo, že návrh základní práva neporušuje.

2.3.5

Za prvé, používá čl. 15. odst. 1, který téměř doslova opakuje ustanovení Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (články 4 a 12) a Evropské úmluvy o lidských právech (čl. 9 odst. 10 a čl. 11), přestože je zahrnut do nařízení 2002/58/ES. Tato ustanovení byla obšírně a vyčerpávajícím způsobem interpretována příslušnými orgány a soudy, a proto je jakákoli snaha Komise nově interpretovat toto téma nevhodná.

2.3.6

Za druhé, test pro ověření zákonnosti je založen na několika ustanoveních Listiny základních práv, která je sice široce podporována v celé EU, ale ještě nevstoupila v platnost, a není možné, aby se na ni právní činitelé odvolávali a zaručovali tím právní platnost.

2.3.7

Nepochopitelným způsobem se nízká úroveň zmíněného testu ještě více snižuje tím, že Komise bere do úvahy pouze články 7 (týkající se osobního a rodinného života) a 8 (ochrana údajů osobního charakteru) Listiny a zapomíná na další aspekty, jaké jsou v článcích 36 (přístup ke službám obecného zájmu), 38 (ochrana spotřebitele), 47 (právo na účinnou právní pomoc) nebo 48 (presumpce neviny).

2.3.8

Komise by měla uvažovat a jednat v otázkách dotýkajících se základních práv s větší opatrností, aby se vyhnula tomu, že by ústavní soudy v budoucnosti prohlásily za „neústavní“ opatření, která navrhla (5).

2.3.9

Co se týče dodržování zásady subsidiarity, je překvapující prohlášení Komise, že z důvodu, že do současné chvíle se Rada ani Parlament nebyly schopny dohodnout na rámci řešení této otázky, je v oblasti vnitřního trhu nutný evropský postup, kterým by se daná oblast upravila.

2.3.10

Takové uvažování by bylo logické, kdyby problémy bezpečnosti byly srovnatelné s jinými, které ovlivňují fungování vnitřního trhu (např. s problémy čistě obchodní, daňové či pracovní povahy), pokud by existovaly lhůty pro přijetí opatření (stanovené Smlouvami nebo sekundárním právem) nebo pokud by bylo možné a potřebné v tomto ohledu vytvořit jednotný právní prostor.

2.3.11

Bezpečnost státu ovšem není právní nárok stanovený právem Společenství, na rozdíl od pojmů obecný pořádek a obecná bezpečnost, které jsou stanoveny ve Smlouvách, aby případně ospravedlnily použití výjimečných ochranných opatření členskými státy.

2.3.12

Smlouvy také neobsahují jasný podklad pro jednání ani žádnou lhůtu, která by nařizovala bezodkladné jednání. Ohrožení bezpečnosti států není možno sjednotit v jednom harmonizačním nástroji, jenž má různé situace řešit stejným, ale ne nutně společným postupem.

2.3.13

Co se týče zásady proporcionality, je známo, že jakékoliv nařízení, které omezuje základní práva, vyžaduje kromě legislativních záruk právní kontroly účast národních parlamentů pomocí zákona („ex ante“ nebo „ex post“). Je těžké si představit, že odstranění existujících „neviditelných překážek“ pro nabízení služeb elektronické komunikace na celém vnitřním trhu může přinést řetězovou změnu národních zákonů, které zaručují základní práva, a národních systémů ochrany těchto práv.

2.3.14

EHSV tedy pochybuje o tom, že návrh jako celek odpovídá požadavkům zásad subsidiarity a proporcionality, jelikož není odůvodněno, proč je možno cíle Společenství na evropské úrovni dosáhnout lépe.

2.3.15

Na druhou stranu je překvapující, že Komise se ve svém návrhu zmiňuje pouze o „potřebách“ a „zákonných právech“ operátorů a zcela vypouští potřeby a práva spotřebitele a zapomíná, že jedním z poslání Společenství je „přínos k posílení ochrany spotřebitele“ (článek 3 písm. s) Smlouvy) a zaručení „vysoké úrovně ochrany“, Společenství má také přispět k „ochraně hospodářských zájmů (Společenství)“ (článek 153 Smlouvy).

2.4.1

Návrh se zakládá na čl. 95 odst.1 Smlouvy. V tomto smyslu by bylo vhodné, aby se stejně tak zvážil jeho možný dopad na pilíř policejní a justiční spolupráce v oblasti trestního práva. V případě poskytovatelů služeb z třetích zemí by se mohlo stát, že tyto země budou vyžadovat „ad hoc“ dohody s členskými státy, aby byly vytvořeny vzájemné podmínky pro poskytování služeb z důvodu národní bezpečnosti.

2.4.2

V ustanovující části návrhu, konkrétně v článku 1, se zdá, jako by Komise nebrala na vědomí, že i když údaje z oblasti uplatnění jsou zdánlivě „neutrální“ (identita příjemců a odesilatelů sdělení, délka sdělení, fyzická poloha, častost atd.), jedná se o údaje, které zasahují do soukromého života osob a v mnoha případech mohou narušovat jiná práva, jako povinnost profesní mlčenlivosti nebo právo na opravný prostředek.

2.4.3

Za současného stavu veřejného pořádku, který zavádí Evropská úmluva o lidských právech, a ústavních tradic členských států není právo na soukromí pouze pasivní, nýbrž v slabší míře také aktivní.

2.4.4

To znamená, že jednotlivé osoby, občané EU či nikoliv, mají právo vědět, kdo, z jakého důvodu a jak často má přístup k jejich komunikaci, a také právo na přístup k jakékoliv veřejné či soukromé databázi, kde je zaznamenán tento druh údajů (6).

2.4.5

Návrh se týká základních práv, konkrétně článku 8 Evropské úmluvy o lidských právech, a může mít značný dopad na svobodu a základní práva; proto je Výbor názoru, že jeho obsah by se měl, jako každá výjimka k pravidlu, omezit na stanovení podmínek, které by se co nejméně dotýkaly těchto práv.

2.4.6

Kategorie údajů, které se mají zachovat, jsou stanoveny v článku 4 a v příloze, přičemž jde o výchozí seznam, jenž může být změněn postupem projednávání ve výboru. Jelikož se jedná o základní právo, Výbor považuje za nevhodné, aby se do rozšíření seznamu údajů, které mají být zachovány, nezapojil také Parlament a aby se k tomu použily prováděcí postupy jako u technických předpisů, jejichž neutrální charakter se velmi liší od významu předpisů pro zachovávání údajů, které jsou obsahem tohoto návrhu.

2.4.7

Počet údajů, které mají být zachovány, se zdá vzhledem k cíli, jímž je získání užitečných informací pro vyšetřování, nadbytečný, a proto by měl být jejich počet omezen. Měl by odrážet potřeby návrhu a zajistit, aby přístup k údajům byl umožněn pouze s povolením soudu. Úmysl zmíněný v tomto návrhu, „předejít“ některým kriminálním činům, je těžké pochopit, i když zachování těchto provozních údajů může být užitečné pro vyšetřování a jiné cíle návrhu.

2.4.8

Doba uchování údajů je příliš dlouhá, neboť Komise neprokazuje nutnost uchování během takto dlouhého období. Výbor je názoru, že jednotná opatrná lhůta by měla být šest měsíců a měla by ji provázet náležitá bezpečnostní opatření a opatření k zachování důvěrnosti.

2.4.9

Nejsou stanovena pravidla, která by zabránila možnému přístupu poskytovatelů a jiných zájemců k zálohovaným údajům; mělo by se zajistit, aby veškerý přístup ke zmíněným údajům byl možný pouze ve výjimečných případech a pod soudním dohledem. Návrh bohužel nestanovuje způsob, jakým by se měly zálohované údaje během stanoveného období chránit.

2.4.10

Odkaz na „příslušné národní orgány“ v návrhu je příliš obecný, mělo by být přesně stanoveno, že zálohované údaje mohou být zprostředkovány pouze orgánům, které se zaručí za kvalitu, důvěrnost a zabezpečení získaných údajů. Výbor je názoru, že některé koncepty, jako ten, který se uvádí v tomto odstavci, by měly být definovány lépe, aby se tak zamezilo rozdílným interpretacím.

2.4.11

Je překvapující, že návrh v článku 10 upravuje „dodatečné náklady“, které vznikly poskytovatelům při plnění povinnosti zálohovat a předávat údaje a které mají být podle Komise refundovány na účet státní pokladny, protože podle 13. bodu odůvodnění návrhu „užitek v podobě dopadů na veřejnou bezpečnost má společnost jako celek“.

2.4.12

V tomto ohledu je Výbor zcela jiného názoru než Komise a domnívá se, že zmíněné tvrzení je přinejmenším nepřesné, protože každý členský stát stanovuje svobodně množství a způsob náhrady nákladů, vycházeje při tom z vlastních kritérií určovaných podmínkami a potřebami bezpečnosti své společnosti, i když jak přiznává Komise (5. bod odůvodnění), řada států nepřijala ani odpovídající legislativu.

2.4.13

Pokud se budeme držet kritéria Komise, mohli bychom klást následující otázky:

2.4.14

Z důvodů výše zmíněných a v domnění, že to návrhu směrnice jen prospěje, by se na tyto dodatečné náklady mělo nahlížet jako na zátěž, kterou by na sebe operátoři měli vzít už proto, že působí na trhu, a neměla by ji nést státní pokladna, a tedy všichni občané. Výbor je názoru, že návrh refundovat dodatečné náklady je nepřípustný a měl by být zrušen.

2.4.15

Z výše uvedených důvodů by Komise měla jako „ochránkyně Smluv“ a jejich základních hodnot, jak stanovují čl. 6 odst. 1 (7) a čl. 6 odst. 2 (8) Smlouvy o Evropské unii, návrh významně pozměnit, neboť dle soudu EHSV plně nezohledňuje základní práva ani pravidla k přístupu, používání či výměně dat.