Ve věci El Dridi 27 –Rozsudek ve věci El Dridi (C‑61/11 PPU, EU:C:2011:268). byl Soudní dvůr žádán, aby posoudil, zda směrnice 2008/115 brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je italská právní úprava dotčená v původním řízení v dané věci 28 –Dotčena byla jiná ustanovení téhož nařízení, než jsou ta dotčená v projednávané věci. , jež stanoví uložení trestu odnětí svobody neoprávněně pobývajícímu státnímu příslušníkovi třetí země pouze z toho důvodu, že v rozporu s příkazem k opuštění území Itálie v určité lhůtě setrvává na uvedeném území, aniž k tomu má legitimní důvod. Soudní dvůr konstatoval, že směrnice, a zejména články 15 a 16 směrnice 2008/115, skutečně brání takové právní úpravě 29 –Tamtéž, bod 62 a výroková část rozsudku. .

Ve věci Achughbabian 30 –Rozsudek ve věci Achughbabian (C‑329/11, EU:C:2011:807). byl Soudní dvůr opětovně vyzván, aby rozhodl, zda směrnice 2008/115 brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako byla francouzská právní úprava dotčená v původním řízení v dané věci 31 –Článek francouzského zákona o vstupu a pobytu cizinců a o právu na francouzský azyl (code de l’entrée et du séjour des étrangers et du droit d’asile (Ceseda)). , která stanoví uložení trestu odnětí svobody státnímu příslušníkovi třetí země pouze na základě toho, že neoprávněně vstoupil na francouzské území nebo tam neoprávněně pobývá. Soudní dvůr opětovně konstatoval, že uvedená směrnice brání takové právní úpravě „v rozsahu, v němž lze podle této právní úpravy uložit trest odnětí svobody státnímu příslušníkovi třetí země, který sice na území uvedeného členského státu pobývá neoprávněně a není ochoten toto území opustit dobrovolně, ale vůči kterému nebyla uplatněna donucovací opatření podle článku 8 této směrnice a v jehož případě – byl-li zajištěn za účelem přípravy a uskutečnění vyhoštění – ještě neuplynula maximální doba trvání tohoto zajištění“ 32 –Tamtéž, bod 50 a první odrážka výrokové části rozsudku. . V uvedeném případě spadala v původním řízení situace A. Achughbabiana právě do této kategorie.

Odůvodnění Soudního dvora v uvedených dvou věcech znělo, že uložení trestu odnětí svobody může ohrozit dosažení cíle sledovaného uvedenou směrnicí a může znemožnit použití opatření uvedených v čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/115 a odložit výkon rozhodnutí o navrácení 33 –Viz rozsudek ve věci El Dridi (C‑61/11 PPU, EU:C:2011:268, bod 59) a ve věci Achughbabian (C‑329/11, EU:C:2011:807, bod 45). Řada akademických autorů zmiňovala určitý paradox v takovém odůvodnění. Viz například Spitaleri, F., Il rimpatrio dell’immigrato in condizione irregolare: il difficile equilibro tra efficienza delle procedure e garanzie in favore dello straniero nella disciplina dell’Unione europea, v: S. Amadeo (ed.), Le garanzie fondamentali dell’immigrato in Europa, Turín, 2015 (vyjde), s. 17: „riconstruzioni abbastanza paradossli”; Leboeuf, L., La directive retour et la privation de liberté des étrangers. Le rappel à l’ordre de la Cour de justice dans l’arrêt El Dridi, v: Revue du droit des étrangers, 2011, s. 181‑191, na s. 191: „Paradoxalement, l’objectif de gestion efficace des flux migratoires permet à la Cour de justice de s’opposer à la pénalisation du séjour irrégulier“. Jiní zde dokonce spatřují určitý cynismus, viz Kauff-Gazin, F., La directive «retour» au secours des étrangers?: de quelques ambiguïtés de l’affaire El Dridi du 28 avril 2011, v: Europe no 6, červen 2011, s. 1‑13, na s. 12: „Cet argumentaire suscite la critique à la fois par son cynisme et par son manque d’audace“. Podle mého názoru skutečně lze spatřovat takový paradox, pokud se zaměříme na předpokládané zájmy dotčených jednotlivců spíše než na právní povinnosti členských států, které vyplývají z uvedené směrnice. Jediné zájmy dotčených jednotlivců, které směrnice chrání, jsou však jejich základní záruky v průběhu řízení, při dodržení zásady proporcionality. .

Soudní dvůr navíc zvolil poněkud širší formulaci ve věci Achughbabian než ve věci El Dridi: upřesnil, že tento závěr se použije rovněž na přijetí rozhodnutí o navrácení. Soudní dvůr také konstatoval, že „povinnost, kterou článek 8 této směrnice ukládá členským státům, tj. povinnost provést vyhoštění v případech vyjmenovaných v odstavci 1 posledně uvedeného článku, musí být splněna v co nejkratší době. Tak by tomu zjevně nebylo, kdyby poté, co byl konstatován neoprávněný pobyt státního příslušníka třetí země, dotyčný členský stát před výkonem rozhodnutí o navrácení, či dokonce ještě před přijetím tohoto rozhodnutí 34 –Kurziva provedena autorem tohoto stanoviska. vedl trestní stíhání, po kterém by případně následoval trest odnětí svobody“ 35 –Viz rozsudek ve věci Achughbabian (C‑329/11, EU:C:2011:807, bod 45). .

Uvedený vývoj od věci El Dridi k věci Achughbabian je hodný pozornosti a vrátím se k němu ještě níže 36 –V bodě 51 tohoto stanoviska. .

Navíc stojí za povšimnutí, a není mi jasné, z jakého důvodu Soudní dvůr v odůvodnění a v první odrážce výrokové části rozsudku již nezahrnul odkaz na články 15 a 16 směrnice 2008/115, v rozporu s tím, jak to učinil ve věci El Dridi 37 –Rozsudek ve věci El Dridi (C‑61/11 PPU, EU:C:2011:268). Soudní dvůr nicméně následně v rozsudku ve věci Sagor (C‑430/11, EU:C:2012:777, bod 36) a znova ve svém usnesení ve věci Mbaye (C‑522/11, EU:C:2013:190, bod 28) odkázal na články 15 a 16 směrnice 2008/115 jako součást odůvodnění. . K této věci se rovněž vrátím níže 38 –V bodě 60 tohoto stanoviska. .

Ve věci Sagor Soudní dvůr potvrdil, že trest domácího vězení, uložený a vykonávaný v průběhu řízení o navrácení, „může zpozdit, a tudíž i narušit taková opatření, jako je deportace a nucený návrat leteckou cestou, které přispívají k provedení vyhoštění“ 39 –Rozsudek ve věci Sagor (C‑430/11, EU:C:2012:777, bod 45). .

Případ Achughbabian 40 –Rozsudek ve věci Achughbabian (C‑329/11, EU:C:2011:807). nicméně neskončil výše uvedeným prohlášením. Přestože zde nebyla souvislost se skutkovými okolnostmi v původním řízení, Soudní dvůr dále uvedl, že směrnice 2008/115 nebrání právní úpravě členského státu, která za neoprávněný pobyt ukládá trestněprávní sankce, v rozsahu, v němž lze „uložit trest odnětí svobody státnímu příslušníkovi třetí země, s nímž bylo vedeno řízení o navrácení upravené [směrnicí 2008/115] a který na uvedeném území pobývá neoprávněně, přičemž není dán legitimní důvod bránící jeho navrácení“ 41 –Tamtéž, body 48, 50 a druhá odrážka výrokové části. Z mého hlediska, přestože je tato pasáž také součástí výrokové části rozsudku v uvedené věci, zjevně představuje obiter dictum, neboť nijak nesouvisí se skutkovými okolnostmi dotčené věci a týká se hypotetické situace. .

Mělo by být znova zdůrazněno, že jak ve věci El Dridi 42 –Rozsudek ve věci El Dridi (C‑61/11 PPU, EU:C:2011:268). , tak ve věci Achughbabian 43 –Rozsudek ve věci Achughbabian (C‑329/11, EU:C:2011:807). byly skutkové okolnosti případu takové, že se příslušná řízení o navrácení plně neuplatnila 44 –Na to upozorňuje též Piccichè, F., Il reato di ingresso e soggiorno illegale nel territorio dello stato alla luce della Direttiva 2008/115/CE, v: Rivista penale 7-8-2012, s. 712‑715, na s. 715. .

Následně ve věci Sagor, s ohledem na trestní stíhání vedoucí k peněžitému trestu, Soudní dvůr konstatoval, že takový peněžitý trest nemůže narušit řízení o navrácení upravené směrnicí 2008/115 45 –Rozsudek ve věci Sagor (C‑430/11, EU:C:2012:777, bod 36). . Dále uvedl, že „[u]ložení peněžitého trestu nijak nebrání tomu, aby rozhodnutí o navrácení bylo přijato a provedeno za plného dodržení podmínek uvedených v článcích 6 až 8 směrnice 2008/115 a neporušuje ani společné normy upravující zbavení svobody, které jsou obsaženy v článcích 15 a 16 této směrnice“ 46 –Rozsudek ve věci Sagor (C‑430/11, EU:C:2012:777, bod 36). .

Použití výrazu „přijato“ 47 –Tato poznámka pod čarou se týká pouze anglického znění tohoto stanoviska. je výmluvné, neboť dokazuje, že povinnost přijmout rozhodnutí o navrácení je trvalá. Dokazuje také, že rozlišování mezi tím, zda řízení o navrácení probíhá nebo neprobíhá, je ve skutečnosti umělé. I pokud řízení o navrácení neprobíhá a podmínky článku 6 jsou splněny, mělo by být zahájeno.

Vraťme se k projednávanému případu.

Předkládající soud rozhodl, že S. Celaj pobýval na italském území neoprávněně. Na základě čl. 2 odst. 1 směrnice 2008/115 je tedy uvedená směrnice použitelná. Žádná z výjimek uvedených v čl. 2 odst. 2 a odst. 3 se nepoužije. Zejména nic nenaznačuje tomu, že se na S. Celaje vztahuje zákaz vstupu v souladu s článkem 13 Schengenského hraničního kodexu 48 –Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006 ze dne 15. března 2006, kterým se stanoví kodex Společenství o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (Schengenský hraniční kodex) (Úř. věst. 2006, L 105, s. 1). .

To vyvolává otázku, zda mohou v projednávané věci italské orgány uložit S. Celajovi trest odnětí svobody.

Italská, česká, německá, řecká, norská a švýcarská vláda, společně s Komisí zastávají názor, že je to možné. Domnívají se, že skutkové okolnosti projednávaného případu lze odlišit od skutkových okolností ve věcech El Dridi a Achughbabian. Přestože se jejich argumenty v některých podrobnostech liší, jsou názoru, že je nutné rozlišovat mezi státním příslušníkem třetí země, který vstupuje na území členského státu poprvé, a tím, který na něj vstupuje znovu poté, co předtím proběhlo řízení o navrácení. V první situaci nemá členský stát na výběr a musí použít směrnici 2008/115, kdežto ve druhé situaci členský stát může usilovat o uložení trestu odnětí svobody, aby státního příslušníka třetí země odradil od neoprávněného opětovného vstupu na jeho území.

Předkládající soud se na druhé straně domnívá, že hodnotový závěr o pojmové a strukturální rozdílnosti situací, do nichž se může dostat cizí státní příslušník podle toho, zda je jeho přítomnost na území daného státu výsledkem neoprávněného vstupu nebo neoprávněného opětovného vstupu v návaznosti na předchozí rozhodnutí o navrácení, je irelevantní.

Souhlasím s přístupem, který zaujal předkládající soud, a navrhuji Soudnímu dvoru, že takový přístup je plně v souladu s jeho dosavadní judikaturou.

Cílem směrnice 2008/115, výslovně a jednoznačně stanoveným v článku 1, je navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí. Členské státy mají trvalou povinnost zahájit řízení o navrácení vydáním rozhodnutí o navrácení a posléze vedením tohoto řízení při dodržení zásady proporcionality.

Směrnice nerozlišuje, kolikrát se státní příslušník třetí země pokusí vstoupit na území členského státu, a to z dobrého důvodu: otázky spojené s neoprávněným vstupem jsou v první řadě záležitostí unijní právní úpravy v oblasti vstupu, jako je např. Schengenský hraniční kodex. Jakmile se ovšem státní příslušník třetí země nachází na území členského státu a bylo rozhodnuto, že zde pobývá neoprávněně, musí být vrácen 49 –Ač samozřejmě nejsou dotčeny výjimky uvedené v čl. 6 odst. 2 až odst. 5 směrnice 2008/115. . Povinnosti uložené členským státům na základě článku 6 a násl. směrnice 2008/115 jsou trvalé, nepřetržité a uplatňují se bez přerušení ve smyslu, že vznikají automaticky ihned poté, co dojde k naplnění podmínek v uvedených článcích. Pokud by členský stát nepřijal rozhodnutí o navrácení, bylo-li rozhodnuto, že státní příslušník třetí země pobývá na území členského státu neoprávněně, ale namísto toho by byl dané osobě uložen trest odnětí svobody, daný stát by fakticky nedostál svým povinnostem podle směrnice.

Zdá se, že Soudní dvůr si je tohoto plně vědom, což dokazují jeho úvahy ve věci Achughbabian 50 –Viz rozsudek ve věci Achughbabian (C‑329/11, EU:C:2011:807, bod 45), uvedený v bodě 35 tohoto stanoviska. , kde uvedl, že přijetí rozhodnutí o navrácení by rovněž neměly předcházet trestněprávní sankce.

Uložení trestu odnětí svobody státnímu příslušníkovi třetí země z jiných důvodů, než stanovuje uvedená směrnice, vede fakticky k jednostranné dočasné neaplikaci směrnice dotčeným členským státem. Navrhuji Soudnímu dvoru závěr, že taková neaplikace směrnice není namístě.

Jak lze v této souvislosti hodnotit existenci zákazu vstupu?

Judikatura v této oblasti je vzácná a poskytuje málo vodítek pro projednávaný případ 51 –Pro otázky, které doposud Soudní dvůr musel zodpovídat ohledně omezení délky zákazu vstupu a lhůty pro provedení směrnice, viz rozsudek Soudního dvora ze dne 19. září 2013, Filev a Osmani, C‑297/12, EU:C:2013:569). .

„Zákaz vstupu“ je směrnicí definován jako správní nebo soudní rozhodnutí nebo akt, kterým se na určitou dobu zakazuje vstup a pobyt na území členských států 52 –Viz čl. 3 bod 6 směrnice 2008/115. Je třeba zdůraznit, že toto se vztahuje pouze na členské státy, které se účastní schengenského systému, viz také body odůvodnění 25 a 26 směrnice 2008/115. . Jak vyplývá z článku 11 směrnice 2008/115, zákaz vstupu je spojen s rozhodnutím o navrácení. Ve vztahu k rozhodnutí o navrácení má proto pouze doplňkový charakter 53 –Viz také Martucci, F., La directive “retour”: la politique européenne d’immigration face à ses paradoxes, v: Revue trimestrielle du droit européeen, 2009, s. 47‑67, na s. 50. .

Směrnice 2008/115 se, jak bylo uvedeno výše, týká navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí. Otázka vstupu na území Evropské unie je v první řadě záležitostí právní úpravy v rámci schengenského acquis 54 –Pro stručný přehled viz stanovisko generální advokátky Sharpston ve věci Zh. a O (C‑554/13, EU:C:2015:94, bod 3 a násl.). Viz také Peers, S., EU Justice and Home Affairs Law, 3. vyd.., Oxford, OUP 2011, s. 136 a násl. a zejména Schengenského hraničního kodexu 55 –Je to právě tento kodex, který upřesňuje kategorie osob, kterým má být odepřen vstup, a svěřuje pohraničním strážím povinnost zabránit neoprávněnému vstupu státních příslušníků třetích zemí, viz článek 13 kodexu. Dále je třeba zdůraznit, že v souvislosti s tím kodex v řadě případů zmiňuje tzv. osoby vedené v SIS jako „osoby, kterým má být odepřen vstup“ (SIS = Schengenský informační systém). Právní vztah mezi odepřením vstupu v návaznosti na skutečnost, že je osoba takto vedena v daném systému, a zákazem vstupu podle směrnice 2008/115 není příliš jasný, viz také Boeles, P., Entry Bans and SIS-alerts, v: K. Zwaan (ed), The Returns Directive: central themes, problem issues and implementation in selected Member States, WLP, Nijmegen, 2011, s. 39‑45, na s. 44. . Proto bychom neměli ztrácet ze zřetele skutečnost, že ačkoli jsou unijní politiky vstupu a navracení neoddělitelně propojeny, jsou upraveny odlišnými právními nástroji. To vyplývá také z čl. 2 odst. 2 písm. a) směrnice, podle něhož se členské státy mohou rozhodnout, že uvedenou směrnici nepoužijí na státní příslušníky třetích zemí, jimž byl odepřen vstup v souladu s článkem 13 Schengenského hraničního kodexu. Dále to vyplývá i ze skutečnosti, že se jedná pouze o bod odůvodnění 56 –Viz bod 18 odůvodnění směrnice 2008/115. směrnice 2008/115, a nikoli o normativní ustanovení dané směrnice, který členské státy pobízí k rychlému přístupu k údajům o zákazech vstupu vydaných ostatními členskými státy a stanoví, že by se toto sdílení informací mělo uskutečňovat v souladu s nařízením SIS II 57 –Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1987/2006 ze dne 20. prosince 2006 o zřízení, provozu a využívání Schengenského informačního systému druhé generace (SIS II) (Úř. věst. 2006, L 381, s. 4). .

Hlavním cílem směrnice 2008/115 není předcházet neoprávněnému pobytu, nýbrž ukončit ho 58 –Viz také Brunessen, B., La Cour de justice et la directive Retour: la stratégie du Roseau, in: Revue des affaires européennes, 2011/4, s. 845‑858, na s. 854. . S ohledem na doplňkový charakter zákazu vstupu nemohou opatření postihující jeho nedodržování ohrozit tento hlavní cíl. Jinými slovy, zajištění nebo uložení trestu odnětí svobody pro účely výkonu zákazu vstupu nesmí ohrožovat budoucí řízení o navrácení.

To v žádném případě nenaznačuje, že existence zákazu vstupu nemá z hlediska členských států žádný smysl: pokud bude osobě do budoucna zabráněno v oprávněném opětovném vstupu na území členského státu, může to státního příslušníka třetí země odradit od neoprávněného opětovného vstupu na dané území. Samotná směrnice tedy členským státům poskytuje prostředky k tomu, aby státní příslušníky třetí země odradily od neoprávněného opětovného vstupu na jejich území.

Jakmile nicméně státní příslušník třetí země (opětovně) vstoupí na území členského státu (neoprávněně), uplatní se povinnosti, které členským státům ukládá uvedená směrnice.

Z jakéhokoli úhlu pohledu platí: uložení trestu odnětí svobody osobě vždy zdrží její budoucí navrácení. Prosté tvrzení, že směrnice 2008/115 nebrání tomu, aby právo členského státu kvalifikovalo neoprávněný pobyt jako protiprávní jednání a upravovalo trestněprávní sankce, jejichž účelem je odrazovat od páchání takového trestného činu proti vnitrostátním pravidlům v oblasti pobytu a jeho páchání postihovat 59 –Viz rozsudek ve věci Achughbabian (C‑329/11, EU:C:2011:807, bod 28). , je proto nutné vnímat v tomto kontextu. Zajištění nebo uložení trestu odnětí svobody by tedy mělo být omezeno na zajištění z důvodu trestných činů, které nejsou spojeny s neoprávněností pobytu 60 –Taková protiprávní jednání spadají zjevně mimo oblast působnosti uvedené směrnice. , na zajištění ve správních situacích upravených kapitolou IV uvedené směrnice a na zajištění za účelem určení oprávněnosti pobytu 61 –Viz rozsudek ve věci Achughbabian (C‑329/11, EU:C:2011:807, bod 29). Obdobně, s ohledem na první větu čl. 5 odst. 1 písm. f) EÚLP, viz rozsudek ESLP ze dne 29. ledna 2008, Saadi v. Spojené království [GC], č. 13229/03, § 65. . Ustanovení v kapitole IV jsou taxativní, pokud jde o zajištění nebo uložení trestu odnětí svobody spojené s pobytem, který byl označen za neoprávněný. Z tohoto důvodu je účinkem těchto ustanovení, zejména pak článku 15 a 16 směrnice, že směrnice vylučuje zajištění nebo uložení trestu odnětí svobody v jiných situacích.

Jsem si plně vědom toho, že mé chápání ustanovení směrnice 2008/115 vede k restriktivnímu výkladu druhé odrážky výrokové části rozsudku ve věci Achughbabian 62 –Rozsudek ve věci Achughbabian (C‑329/11, EU:C:2011:807). . Přesto je to jediný možný výklad, jenž lze uvést do souladu s ustanoveními dané směrnice 63 –Vždy je obtížnější určit přesný rozsah odůvodnění rozsudku, pokud není v přímém vztahu ke skutkovým okolnostem věci. . Chápu proto druhou odrážku výrokové části rozsudku ve věci Achughbabian ve smyslu, že se vztahuje pouze na situace, ve kterých řízení o navrácení proběhlo neúspěšně a dotčená osoba nadále pobývá neoprávněně na území dotčeného členského státu, přičemž není dán legitimní důvod bránící jejímu navrácení 64 –Například pokud dotčená osoba aktivně maří řízení o navrácení, aby zabránila jeho dokončení, skrýváním se nebo jinak a nadále na místě pobývá neoprávněně, potom členský stát skutečně může tuto osobu stíhat a trestat prostřednictvím trestněprávních sankcí. .

Nakonec je potřeba zaměřit pozornost na ustálenou judikaturu Soudního dvora, podle které musí vnitrostátní soud, v rámci výkonu své pravomoci, uplatňovat ustanovení práva Unie a zajistit jejich plný účinek a odmítnout použití ustanovení vnitrostátního práva v rozsahu, ve kterém jsou v rozporu s ustanoveními směrnice 2008/115 65 –Viz rozsudek ve věci El Dridi (C‑61/11 PPU, EU:C:2011:268, bod 61 a citovaná judikatura). . Předkládající soud proto musí odmítnout použití čl. 13 odst. 13 legislativního nařízení č. 286/1998 v rozsahu, ve kterém umožňuje uložení trestu odnětí svobody S. Celajovi pouze z toho důvodu, že opětovně vstoupil na italské území poté, co byl vrácen do země svého původu.