Vodoopskrba i odvodnja je poskytovatelem obecních služeb pro zásobování vodou na území několika měst v Chorvatsku, mimo jiné i v Záhřebu.

U předkládajícího soudu podala proti Ž. Klafurić, která zpochybňuje část faktur souvisejících s vodohospodářskými službami za období od prosince 2013 do června 2014, žalobu na zaplacení dluhu.

Ž. Klafurić zpochybňuje povinnost úhrady pevné složky ceny za vodohospodářské služby, která se počítá nezávisle na skutečné spotřebě vody.

Předkládající soud se domnívá, že spotřebitel musí zaplatit pouze za spotřebu vody podle údajů na svém vodoměru, která odpovídá pohyblivé složce fakturované ceny za vodohospodářské služby. Je toho názoru, že pokud jde o stanovení ceny a způsoby placení za vodu, relevantní vnitrostátní právní předpisy „nebyly harmonizovány“ se směrnicí 2000/60.

Za těchto podmínek se Općinski sud u Velikoj Gorici (městský soud ve Velike Goricy, Chorvatsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)Jak se podle unijního práva počítá cena dodávané vody, která se fakturuje pro každý byt v bytovém domě nebo každý rodinný dům?

2)Platí občané Unie faktury za svoji spotřebu vody tak, že platí pouze za spotřebu skutečně zjištěnou na vodoměru, nebo platí navíc i další položky nebo poplatky?“

Je třeba připomenout, že v rámci postupu spolupráce mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem zavedeného článkem 267 SFEU přísluší Soudnímu dvoru poskytnout vnitrostátnímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout spor, jenž mu byl předložen. Z tohoto hlediska Soudnímu dvoru přísluší případně přeformulovat otázky, které jsou mu položeny. V tomto ohledu může Soudní dvůr ze všech poznatků předložených vnitrostátním soudem, zejména z odůvodnění předkládacího rozhodnutí, vytěžit ty prvky unijního práva, které je s přihlédnutím k předmětu sporu třeba vyložit (viz zejména rozsudek ze dne 14. dubna 2016, Cervati a Malvi, C‑131/14, EU:C:2016:255, bod 26).

V projednávaném případě je s ohledem na odůvodnění předkládacího rozhodnutí podstatou dvou otázek předkládajícího soudu, které je třeba posoudit společně, to, zda musí být směrnice 2000/60 vykládána v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že cena za vodohospodářské služby fakturovaná spotřebiteli nezahrnuje pouze pohyblivou složku vypočtenou na základě množství vody, které dotyčná osoba skutečně spotřebuje, ale i pevnou složku, která odpovídá výdajům na přípojky budov k zásobárnám vody a dále nákladům souvisejícím zejména s jejich údržbou, odečítáním vodoměrů, zpracováním zjištěných údajů, kalibrací a servisem vodoměrů a testováním a zachováním nezávadnosti pitné vody.

Jak již Soudní dvůr připomenul, směrnice 2000/60 je rámcovou směrnicí přijatou na základě čl. 175 odst. 1 ES (nyní 192 SFEU). Stanoví obecné zásady a celkový rámec pro příslušná opatření k ochraně vodních zdrojů a zajišťuje koordinaci, integraci a v delší perspektivě další rozvoj obecných zásad a struktur pro ochranu a udržitelné užívání vod v rámci Evropské unie. Společné zásady a celkový rámec pro příslušná opatření upravené směrnicí musí být následně rozvíjeny členskými státy, jež musí ve lhůtách stanovených touto směrnicí přijmout řadu zvláštních opatření. Tato směrnice však nemá za cíl úplnou harmonizaci právní úpravy členských států v oblasti vodní politiky (viz zejména rozsudky ze dne 30. listopadu 2006, Komise v. Lucembursko, C‑32/05, EU:C:2006:749, bod 41, a ze dne 11. září 2014, Komise v. Německo, C‑525/12, EU:C:2014:2202, bod 50).

Jak vyplývá z bodu 19 odůvodnění směrnice 2000/60, tato směrnice usiluje o zachování a zlepšení vodního prostředí Unie. Tento účel se v první řadě týká jakosti vod. Řízení množství je podpůrným prvkem při dosahování dobré jakosti vod, a proto mají být rovněž přijata opatření týkající se množství, která podporují cíl spočívající v zajištění dobré jakosti.

Článek 9 směrnice 2000/60 v této souvislosti stanoví, že členské státy vezmou v úvahu zásadu návratnosti nákladů na vodohospodářské služby, včetně environmentálních nákladů a nákladů na využívané zdroje, s ohledem na ekonomickou analýzu provedenou podle přílohy III této směrnice, a zejména v souladu se zásadou, že znečišťovatel platí. Členské státy musí mimo jiné zajistit, aby politika poplatků v oblasti vody vytvořila uživatelům dostatečné podněty k tomu, aby užívali vodní zdroje efektivně, a tím přispěli k dosažení environmentálních cílů směrnice 2000/60.

Způsoby, kterými lze dosáhnout sledovaného cíle spočívajícího v zajištění toho, aby politika poplatků v oblasti vody vytvořila uživatelům dostatečné podněty k tomu, aby užívali vodní zdroje efektivně, jsou tedy ponechány na uvážení členských států. V této souvislosti je nesporné, že stanovení ceny za vodohospodářské služby na základě množství skutečně spotřebované vody je jedním ze způsobů, které mohou uživatele podněcovat k tomu, aby efektivně užívali vodní zdroje.

Za účelem splnění povinnosti návratnosti nákladů na vodohospodářské služby, kterou stanoví unijní právo, se však členské státy mohou rozhodnout i pro jiné způsoby zpoplatnění vody, které umožní zejména návratnost nákladů, jež vynaloží služby pro zásobování vodou k tomu, aby vodu poskytly uživatelům v dostatečném množství a dostatečné jakosti, a to nezávisle na jejich skutečné spotřebě.

Pokud totiž členské státy dodržují povinnost návratnosti nákladů na vodohospodářské služby, včetně environmentálních nákladů a nákladů na využívané zdroje, která je připomenuta v bodě 20 tohoto rozsudku, mohou si v rámci posuzovací pravomoci, kterou jim směrnice 2000/60 ponechává, zvolit z různých způsobů zpoplatnění ty, které nejlépe odpovídají jejich situaci; uvedená směrnice přitom nestanoví žádný konkrétní způsob zpoplatnění.

Z článku 9 směrnice 2000/60 ani z žádného jiného jejího ustanovení v tomto ohledu nevyplývá, že by měl unijní normotvůrce v úmyslu členským státům bránit v zavedení politiky poplatků v oblasti vody, jež vychází z ceny vody účtované uživatelům, která zahrnuje pohyblivou složku související se skutečně spotřebovaným množstvím vody a pevnou složku, která s tímto množstvím nesouvisí.

Z výsledků analýzy různých vnitrostátních právních předpisů ostatně vyplývá, že – jak uvedla Komise, která v tomto ohledu poukazuje na své sdělení Radě, Evropskému parlamentu a Hospodářskému a sociálnímu výboru ze dne 26. července 2000 s názvem „Cenová politika a udržitelná správa vodních zdrojů [COM (2000) 477 final]“ a na technickou zprávu Evropské agentury pro životní prostředí (EEA 16/2013) s názvem „Assessment of cost recovery through water pricing“ – v členských státech je běžnou praxí, že se cena za vodohospodářské služby skládá z pevné složky a pohyblivé složky.

Z relevantních ustanovení vnitrostátní právní úpravy, o kterou se jedná v původním řízení, v tomto ohledu vyplývá, že tato úprava má na zřeteli zásadu úplné návratnosti nákladů souvisejících s dostupností a ochranou vod, jakož i s výstavbou, správou a údržbou systémů pro zásobování vodou. Konkrétně stanoví, že cílem pevné složky ceny za vodohospodářské služby je zejména pokrýt náklady související s údržbou obecní zásobárny vody, jakož i s testováním a zachováním nezávadnosti pitné vody.

S ohledem na výše uvedené je třeba na položené otázky odpovědět tak, že směrnice 2000/60 musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava, o kterou se jedná v původním řízení, která stanoví, že cena za vodohospodářské služby fakturovaná spotřebiteli zahrnuje nejen pohyblivou složku vypočtenou na základě množství vody, které dotyčná osoba skutečně spotřebuje, ale i pevnou složku, která s tímto množstvím nesouvisí.

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.