1.

Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Fővárosi Ítélőtábla (regionální odvolací soud v Budapešti) se týká dalšího sporu ( 2 ), který navazuje na rozhodnutí Soudního dvora ze dne 30. dubna 2014 ve věci Kásler a Káslerné Rábai (dále jen „Kásler“) ( 3 ), ve kterém byla projednávána otázka, zda jsou s unijním právem slučitelná ustanovení smluv o spotřebitelském úvěru v Maďarsku, které byly vyjádřené v cizí měně, a to konkrétně ve švýcarských francích.

2.

V uvedeném rozsudku Soudní dvůr rozhodoval mimo jiné o pojmu „hlavní předmět smlouvy“ podle čl. 4 odst. 2 směrnice Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách [zneužívajících ujednáních] ve spotřebitelských smlouvách ( 4 ). V uvedeném případě měl Kúria (Nejvyšší soud Maďarska), který byl v dané věci vnitrostátním předkládajícím soudem, rozhodnout, zda dotčená smluvní ujednání spadají mimo oblast ochrany poskytované směrnicí 93/13. Současně poskytl Soudní dvůr Kúria kritéria pro určení, zda taková ujednání byla vypracována „jasným a srozumitelným jazykem“, což rovněž podle čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13 tvoří výjimku z tohoto vyloučení.

3.

Téréz Ilyés a Emil Kiss, žalobci v prvním stupni řízení (dále jen „žalobci“), napadají v podstatě režim nápravy zavedený maďarským normotvůrcem ve světle rozsudku Soudního dvora ve věci Kásler a následného rozhodnutí Kúria, přičemž tvrdí, že tento režim ponechává kurzové riziko na spotřebiteli za okolností, které vedou k porušení povinnosti týkající se transparentnosti uložené směrnicí 93/13.

I.

Právní rámec

A.

Unijní právo

4.

Článek 1 odst. 2 směrnice 93/13 stanoví:

5.

Článek 3 odst. 1 směrnice 93/13 stanoví:

6.

Článek 4 směrnice 93/13 stanoví:

7.

Článek 3 odst. 3 směrnice 93/13 stanoví, že příloha směrnice 93/13 obsahuje informativní a nevyčerpávající seznam ujednání, která mohou být považována za zneužívající. Bod 1 písm. i) této přílohy stanoví:

8.

Článek 6 odst. 1 směrnice 93/13 uvádí:

9.

Článek 7 odst. 1 směrnice 93/13 uvádí:

B.

Maďarské právo

1.

Zákon a hitelintézetekről és pénzügyi vállalkozásokról szóló 1996. évi CXII törvény (zákon č. CXII z roku 1996 o úvěrových institucích a finančních subjektech; dále jen „zákon Hpt“)

10.

§ 203 zákona Hpt stanoví:

2.

Zákon DH1

11.

Ustanovení § 1 odst. 1 A Kúriának a pénzügyi intézmények fogyasztói kölcsönszerződéseire vonatkozó jogegységi határozatával kapcsolatos egyes kérdések rendezéséről szóló 2014. évi XXXVIII. törvény (zákon č. XXXVIII z roku 2014, kterým se upravují konkrétní otázky v souvislosti s rozhodnutím Kúria o sjednocení judikatury v oblasti smluv o úvěru uzavřených mezi úvěrovými institucemi a spotřebiteli; dále jen „zákon DH1“) stanoví:

12.

Ustanovení § 3 zákona DH1 stanoví:

3.

Zákon DH3

13.

Ustanovení § 3 odst. 1 Az egyes fogyasztói kölcsönszerződések devizanemének módosulásával és a kamatszabályokkal kapcsolatos kérdések rendezéséről szóló 2014. évi LXXVII. törvény (zákon č. LXXVII z roku 2014, kterým se upravují různé otázky týkající se změny v cizí měně, ve které jsou vedeny úvěrové smlouvy se spotřebiteli a ustanovení týkající se úroků; dále jen „zákon DH3“) stanoví, že:

14.

Ustanovení § 10 zákona DH3 stanoví:

II.

Skutkový stav, původní řízení a předběžné otázky

15.

Dne 15. února 2008 uzavřeli žalobci s ELLA Első Lakáshitel Kereskedelmi Bank Zrt. smlouvu o úvěru vyjádřeném ve švýcarských francích s úrokovou sazbou ve výši 1,9 %. Dne 1. listopadu 2016 byl úvěr převeden ze zprostředkovatele na OTP Bank Nyrt., která poté postoupila úvěr OTP Faktoring Követléskezelő Zrt (odpůrkyně v prvním stupni, dále jen „odpůrkyně“).

16.

Podle této smlouvy měla věřitelka vyplatit maximálně částku ve výši 30 075 000 maďarských forintů (HUF), která zahrnovala provizi ve výši 75 000 HUF a která v okamžiku uzavření smlouvy odpovídala částce 212 831 švýcarských franků (CHF).

17.

Podle smlouvy převedla věřitelka úvěr poskytnutý ve forintech na švýcarské franky, a to na základě nákupního kurzu, který sama používala v okamžiku vyplacení dané částky. Naproti tomu výši měsíčních splátek, které měly být placeny ve forintech, určila na základě svého vlastního prodejního kurzu. Věřitelka mohla také provádět jednostranné změny běžných úroků a správních nákladů, avšak smlouva neobsahovala žádné ustanovení umožňující žalobcům jednostranně změnit měnu, v níž je smlouva registrována.

18.

V části smlouvy, která je nadepsána „Prohlášení o sdělení rizik“, je uvedeno, že „dlužník v souvislosti s úvěrovými riziky prohlašuje, že zná a chápe podrobné informace, které mu v tomto ohledu poskytla věřitelka, a že si je vědom rizika plynoucího z okolnosti, že je úvěr vyjádřen v zahraniční měně, i toho, že toto riziko nese výlučně dlužník. Pokud jde o kurzové riziko, je dlužníkovi známo obzvláště to, že pokud dojde během platnosti smlouvy ke kolísání směnného kurzu forintu k švýcarskému franku v neprospěch dlužníka (tj. pokud dojde k oslabení směnného kurzu forintu vůči úřednímu směnnému kurzu platnému v okamžiku platby), mohla by tato okolnost způsobit výrazné zvýšení splátek, jejichž výše je určena v zahraniční měně a jež jsou splatné ve forintech. Podpisem této smlouvy dlužník stvrzuje, že je mu známo, že ponese veškeré ekonomické důsledky tohoto rizika. Kromě toho prohlašuje, že důkladně zvážil případné dopady vyplývající z kurzového rizika a že přijímá tato rizika, která zvážil s ohledem na svou platební způsobilost a na své ekonomické postavení, a že v souvislosti s kurzovým rizikem nebude moci vznést proti bance žádnou stížnost“.

19.

Žalobci podali proti odpůrkyním dne 16. května 2013 žalobu, kterou se domáhali určení neplatnosti smlouvy o úvěru a určení, že smlouva se považuje za platnou, ale že je vyjádřena ve forintech.

20.

Soud prvního stupně vyhověl této žalobě rozsudkem ze dne 11. března 2016, v němž mimo jiné konstatoval, že smluvní ujednání, které ukládá povinnost nést kurzové riziko, není, byť je hlavním předmětem smlouvy, ani jasné, ani srozumitelné.

21.

První odpůrkyně podala proti rozsudku vydanému v prvním stupni odvolání, jímž se domáhala toho, aby byl tento rozsudek změněn a žaloba byla zamítnuta.

22.

Zákony DH1 a DH2 byly spolu se zákonem DH3 přijaty maďarským normotvůrcem až poté, co žalobci podali u maďarských soudů dne 16. května 2013 žalobu, avšak v průběhu řízení, v němž se maďarské soudy tímto sporem zabývaly. Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že zákon DH1, který nabyl účinnosti dne 26. července 2014, je založen na rozhodnutí Kúria č. 2/2014 ( 5 ), (které je pro maďarské soudy závazné) a které bylo přijato ve světle rozsudku Soudního dvora ve věci Kasler ( 6 ).

23.

Podle vnitrostátního předkládajícího soudu se na dotčenou smlouvu použijí § 1 odst. 1 a § 3 zákona DH1.

24.

Podle § 3 odst. 1 zákona DH1 jsou neplatná ujednání ve spotřebitelských smlouvách, na základě kterých se nákupní kurz cizí měny použije pro účely vyplacení úvěru, ale pro účely jeho splacení se použije prodejní kurz. Podle § 3 odst. 2 se ujednání, které bylo prohlášeno za neplatné podle § 3 odst. 1 – v zásadě – nahradí ustanovením, které stanoví, že pro účely vyplacení dané částky i pro účely umoření se použije úřední směnný kurz dané zahraniční měny, který stanovila Magyar Nemzeti Bank (Maďarská národní banka).

25.

Předkládací usnesení dále stanoví, že zákonem DH2 z roku 2014 uložil normotvůrce finančním institucím povinnost vyúčtovat přeplatky, které zaplatili spotřebitelé v důsledku zneužívajících smluvních ujednání. Na základě zákona DH3 z roku 2014 již nebyly přípustné smlouvy zajištěné zástavním právem vyjádřené v zahraniční měně, pohledávky spotřebitelů (včetně dluhu dotčeného v původním řízení) byly převedeny na forinty a byly provedeny další změny obsahu právních vztahů.

26.

Konečně z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že zákony DH1 a DH3 ponechaly kurzové riziko na spotřebiteli, a to s účinkem ex tunc i ex nunc.

27.

Pokud jde o rozhodnutí Kúria č. 2/2014 ( 7 ), z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že zůstalo v platnosti bez ohledu na přijetí zákonů DH a stanoví následující:

28.

Za těchto podmínek rozhodl Fővárosi Ítélőtábla (regionální odvolací soud v Budapešti), že řízení přeruší, a dne 17. ledna 2017 předložil k rozhodnutí následující předběžné otázky:

29.

Písemná vyjádření předložili žalobci, odpůrkyně, maďarská a polská vláda, jakož i Evropská komise. Všichni uvedení s výjimkou polské vlády se zúčastnili jednání konaného dne 22. února 2018.

III.

Posouzení

A.

Úvodní poznámky

1.

Přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce

30.

Odpůrkyně v původním řízení zpochybňují přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, a to na základě toho, že považují první čtyři otázky za hypotetické, které nemají žádnou spojitost se skutečnostmi v původním řízení, a pátou otázku za acte claire.

31.

Zpochybňují zejména výklad zákonů DH uvedených v předkládacím rozhodnutí a uvádějí například, že zákon DH1 nemá nic společného s přičtením odpovědnosti za kurzové riziko a že DH3 není předpisem, který by do smlouvy začleňoval povinnost spotřebitele nést takové riziko ( 8 ). Naopak DH3 zrušil kurzové riziko pro úvěry v cizí měně tím, že je do budoucna přeměnil na půjčky ve forintech (podle jejich tvrzení tomu tak mělo být od 1. února 2015, ex nunc), a nikoli zpětně (ex tunc). Tvrdí, že vzhledem k tomu, že ani zákony DH, ani rozhodnutí Kúria č. 2/2014 nezměnily ustanovení týkající se kurzových rizik, jsou předložené otázky hypotetické povahy a požadovaný výklad požadovaný Fővárosi Ítélőtábla (regionální odvolací soud v Budapešti) nemá žádnou spojitost se skutkovými okolnostmi v původním řízení.

32.

Nemohu však souhlasit s tím, že by žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla nepřípustná. Je však nutné učinit několik objasňujících poznámek ve vztahu k čtvrté otázce.

33.

Článek 267 SFEU zakotvuje jasné rozdělení funkcí mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem, přičemž pouze vnitrostátní soud je příslušný ke zjištění a posouzení skutkových okolností sporu v původním řízení, jakož i k výkladu a uplatňování vnitrostátního práva ( 9 ). Přikláním se tedy k tomu nezohlednit otázky v soudním spisu týkající se významu práva členského státu, jak je uvádí předkládací rozhodnutí ( 10 ).

34.

Stejně tak je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti věci nezbytnost a relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. V důsledku toho je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout, jestliže se položené otázky týkají výkladu unijního práva ( 11 ).

35.

Soudní dvůr může rozhodnutí o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem odmítnout pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu původního řízení, jedná-li se o hypotetický problém, nebo také v případě, že Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny ( 12 ).

36.

S výjimkou čtvrté otázky obsahuje předkládací rozhodnutí odůvodněnou analýzu aspektů unijního práva, které vnitrostátní předkládající soud považuje za relevantní v tomto sporu ( 13 ), takže je možné spojit právní otázky, které vyžadují výklad, bez ohledu na neexistenci shody ohledně významu a dopadu zákonů DH1 a DH3. Kromě toho jsou obecné základy sporu mezi účastníky zřetelné i ze soudního spisu.

37.

Vnitrostátní předkládající soud by chtěl vědět, jaký dopad na nároky žalobců má vyhlášení zákonů DH1 a DH3, k čemuž došlo, jak již bylo uvedeno, v průběhu trvání soudního sporu vzniklého v původním řízení.

38.

Odpůrkyně mimo jiné zpochybňují, že na základě zákonů DH1 a DH3 skutečně došlo k přenesení kurzovního rizika z věřitele na dlužníka, odmítají jakýkoli výklad těchto zákonů, který by jim přiznával retroaktivní účinky, a tvrdí, že nedošlo k porušení požadavku čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13 ohledně „jasn[ého] a srozumiteln[ého] jazyk[a]“.

39.

Žalobci nicméně tvrdí, že tato posledně uvedená podmínka nebyla splněna, že režim nápravy vyplývající ze zákonů DH1 a DH3 ponechal zátěž z kurzového rizika na nich jako spotřebitelích, a že sazba, která byla dle jejich tvrzení zavedena legislativním zásahem, je podstatně vyšší než sazba, která byla platná v době sjednání smlouvy v roce 2008. V této souvislosti tvrdí, že došlo k porušení zásady transparentnosti. V unijním právu chrání tato zásada spotřebitele prostřednictvím kombinace poslední věty čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13 a článků 3 a 5 směrnice 93/13 a její přílohy ( 14 ). V této souvislosti žalobci tvrdí, že došlo k porušení zásad rovnocennosti a efektivity, a dále se táží, zda došlo či nedošlo k porušení čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13.

40.

Mohu tak bez váhání konstatovat, že pokud jde o otázky 1 až 3 a 5, je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce přípustná.

41.

Pokud jde o čtvrtou otázku, ta odkazuje na čl. 4 odst. 1 směrnice 93/13, který upravuje oblast překračující rámec požadavků na transparentnost a zahrnuje další formy nepřiměřenosti. V písemných vyjádřeních žalobců však nejsou obsažena žádná tvrzení ohledně relevance čl. 4 odst. 1 pro původní řízení, přičemž ani žádost o rozhodnutí o předběžné otázce v části nadepsané „odůvodnění žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce“ neodkazuje na čl. 4 odst. 1 směrnice 93/13.

42.

Ve vztahu ke sporným bodům mezi účastníky původního řízení zdůrazňují žalobci ve svých písemných vyjádřeních, že na rozdíl od nedávno rozhodnutého sporu ve věci Andriciuc ( 15 ), je jejich spor založen na zneužití na základě neexistence jasné a srozumitelné informace, což je v rozporu s požadavky uvedenými v odstavcích 6 a 7 § 203 zákona Hpt. Dále pak části rozsudků Soudního dvora, na které žalobci odkazují, se týkají buď transparentnosti podle čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13 ( 16 ) nebo článku 6 a zásad rovnocennosti a efektivity ( 17 ), případně jejich kombinace ( 18 ).

43.

Jak je uvedeno výše, odpůrkyně zpochybňují přípustnost čtvrté otázky z důvodu její hypotetické povahy. Nicméně jsem spíše toho názoru, že Soudní dvůr nemá k dispozici skutkové a právní poznatky k zodpovězení čtvrté otázky v rozsahu, v němž je žádán o posouzení přiměřenosti ponechání kurzového rizika na spotřebiteli nad rámec parametrů pro posouzení dodržení transparentnosti ( 19 ).

44.

Čtvrtá otázka je tudíž buď nepřípustná, nebo je třeba ji chápat tak, že má být jejím prostřednictvím podána odpověď na to, jaký dopad má právní úprava zasahující mnoho let poté, co byla smlouva uzavřena (vývoj považovaný vnitrostátním předkládajícím soudem za nepředvídatelný z hlediska spotřebitele), na povinnost transparentnosti, která je odpůrkyním uložena na základě na čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13.

2.

Základní otázky

45.

Podstatou žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce je, zda je režim nápravy, který vyplývá ze zákonů DH1 a DH3, jež jsou opatřeními zavedenými maďarským zákonodárcem v návaznosti na rozhodnutí Soudního dvora ve věci Kásler a rozhodnutí Kúria č. 2/2014 ( 20 ), přezkoumatelný z hlediska unijního práva a zda je s tímto právem v souladu.

46.

V tomto ohledu je důležité připomenout, že rozsudky Soudního dvora působí ex tunc, a tudíž působí ode dne nabytí účinnosti opatření, které je předmětem výkladu ( 21 ), a musí se proto použít na právní vztahy vzniklé a založené před vydáním rozsudku rozhodujícího o žádosti o výklad, pokud jsou v ostatních ohledech splněny podmínky umožňující předložit příslušným soudům spor týkající se použití uvedeného pravidla ( 22 ).

47.

Pouze ve zcela výjimečných případech a v zájmu ochrany právní jistoty mohou okolnosti přimět Soudní dvůr k tomu, aby omezil časové účinky jednoho ze svých rozhodnutí ( 23 ). Soudní dvůr neučinil žádné takové omezení časových účinků u svého rozsudku Kásler a soudy členských států tak učinit nemohou ( 24 ).

48.

To znamená, že výklad čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13 podaný Soudním dvorem v rozsudku ze dne 30. dubna 2014 ve věci Kásler a ostatních ustanovení směrnice 93/13 relevantních v uvedené věci (zejména článků 3, 5, 6 odst. 1 a 7) se vztahuje na smluvní ujednání sjednaná po vstupu směrnice 93/13 v platnost, tedy po 31. prosinci 1994 ( 25 ). Je třeba dodat, že vykonatelnost čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13 na vnitrostátní úrovni podléhá přiměřeným přechodným lhůtám stanoveným právem členského státu ( 26 ), a tedy i ostatním procesním pravidlům členských států, za předpokladu, že tyto právní předpisy dodržují zásady efektivity a rovnocennosti ( 27 ).

49.

V kontextu směrnice 93/13 jsou pro nápravné povinnosti uložené členským státům relevantní i články 6 a 7, přičemž Soudní dvůr například ve věci Kásler konstatoval, že článek 7 ukládá členským státům povinnost zajistit „přiměřené a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli“ ( 28 ), a že článek 7 je navíc navržen tak, aby zajišťoval prostředky odrazující porušování směrnice 93/13 ( 29 ). Je rovněž důležité mít na paměti článek 8 směrnice 93/13, který členským státům umožňuje „přijmout nebo ponechat v platnosti přísnější ustanovení slučitelná se Smlouvou v oblasti působnosti této směrnice, aby zajistily nejvyšší stupeň ochrany spotřebitele“ ( 30 ).

50.

Vzhledem k tomu, že směrnice 93/13 vstoupila v platnost dne 31. prosince 1994 a dotčená smluvní ujednání byla sjednána dne 15. února 2008, nelze z hlediska unijního práva v zásadě nic namítat proti rozhodnutí maďarského zákonodárce regulovat v zákoně DH1 smluvní ujednání sjednaná v období od 1. května 2004 do 26. července 2014, nebo v zákoně DH3 stanovit možnosti přeměny úvěrů v cizí měně na úvěry vyjádřené ve forintech, a to odkazem na data v roce 2014, bez ohledu na to, jaké jsou rozpory ohledně časových účinků zákonů DH.

51.

Druhou otázku žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce je třeba zodpovědět ve světle této základní zásady unijního práva. Jsem toho názoru, že druhá otázka je jádrem pochybností vnitrostátního předkládajícího soudu ohledně přípustného dopadu zákonů DH1 a DH3 na výsledek věci v původním řízení z hlediska unijního práva. Následující analýza bude proto zaměřena do značné míry na druhou otázku.

IV.

Zodpovězení předběžných otázek

A.

Odpověď na první otázku

52.

Podstatou první předběžné otázky vnitrostátního předkládajícího soudu je, zda smluvní ujednání uložené zákonem, které ponechává kurzové riziko na spotřebiteli s účinkem ex tunc, je ujednáním, které „nebylo individuálně sjednáno“ podle čl. 3 odst. 1 směrnice 93/13, takže zásadně spadá do působnosti uvedené směrnice.

53.

Jak je uvedeno v písemném vyjádření Polska, pojem „individuálně sjednáno“ je třeba chápat jako ujednání, na kterém se smluvní strany společně dohodly po jednáních týkajících se dotčeného konkrétního ujednání a kterým jsou vázány. Jestliže je však takové ujednání, jako je údajně uložené ujednání v původním řízení přijato v rámci legislativního zásahu, pak se nemůže jednat z podstaty věci o „individuálně sjednané“ ujednání ( 31 ).

54.

Nejenže je tento výklad podpořen zřejmým významem čl. 3 odst. 1 směrnice 93/13 ( 32 ), ale je rovněž v souladu s cílem směrnice 93/13, jak je uveden v jednom z jejích bodů odůvodnění, který odkazuje na ochranu kupujících a spotřebitelů před „jednostranně sepsanými běžnými [adhezními] smlouvami“ ( 33 ). Kromě toho odkazuje další bod odůvodnění na možnosti poskytované právními předpisy členského státu k zahajování řízení „týkajících [se] smluvních podmínek [zneužívajících ujednání] navržených k obecnému použití ve smlouvách uzavíraných se spotřebiteli“ ( 34 ).

55.

Navrhuji proto na první otázku odpovědět v tom smyslu, že smluvní ujednání uložené prostřednictvím legislativního zásahu, podle kterého zůstává kurzové riziko na spotřebiteli s účinkem ex tunc, nemůže být považováno za smluvní ujednání, které je „individuálně sjednáno“ podle čl. 3 odst. 1 směrnice 93/13.

B.

Odpověď na druhou otázku

56.

Prostřednictvím druhé otázky se vnitrostátní předkládající soud táže, zda režim nápravy zakotvený v zákonech DH1 a DH3, které byly vyhlášeny maďarským normotvůrcem jak ve světle rozsudku Kásler, tak i jeho aplikace ze strany Kúria v rozhodnutí č. 2/2014 ( 35 ), odpovídá „smluvním ujednáním“, která odrážejí „závazná právní a správní ustanovení“ ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13, takže „nejsou předmětem ustanovení této směrnice“.

57.

Dospěl jsem k závěru, že opatření nápravy dotčená v původním řízení nejsou vyloučena z působnosti směrnice 93/13 na základě jejího čl. 1 odst. 2. Důvody pro to jsou následující.

58.

V první řadě uznávám, že Soudní dvůr konstatoval, že výjimka obsažená v čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 vyžaduje, aby byly splněny dvě podmínky. Zaprvé musí být smluvní ujednání odrazem právního nebo správního ustanovení a zadruhé musí být toto právní ustanovení závazné ( 36 ). V tomto ohledu je třeba uvést, že pro účely prokázání toho, zda je smluvní ujednání vyloučeno z působnosti směrnice 93/13, musí vnitrostátní soud ověřit, zda je toto ujednání odrazem ustanovení vnitrostátního práva, jež se použijí na smluvní strany nezávisle na jejich volbě, nebo těch, která se použijí subsidiárně, tedy v případě neexistence odlišného ujednání mezi smluvními stranami v tomto ohledu ( 37 ).

59.

Rovněž však podotýkám, že Soudní dvůr již konstatoval, že výjimku uvedenou v čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 je třeba vykládat striktně ( 38 ). Přestože se zákony DH1 a DH3 nepoužijí nezávisle na volbě účastníků původního řízení, jak bylo uvedeno v písemném vyjádření žalobců, nebyly v platnosti v okamžiku sjednání smlouvy dne 15. února 2008 ( 39 ).

60.

Soudní dvůr dále zdůraznil, že účel vyloučení použití pravidel směrnice 93/13 je odůvodněn skutečností, že může být legitimně předpokládáno, že vnitrostátní zákonodárce zavedl rovnováhu mezi všemi právy a povinnostmi stran určitých smluv ( 40 ).

61.

Tento předpoklad se však nemůže uplatnit ve vztahu k zákonným opatřením, která byla přijata poté, co byla uzavřena příslušná smlouva, a za specifickým účelem, jímž je provedení soudního rozhodnutí o nesouladu se směrnicí 93/13, jak tomu podle soudního spisu nepochybně bylo v původním řízení. Jak je vysvětleno výše v bodech 45 až 50, rozsudky Soudního dvora ohledně výkladu ustanovení unijního práva jsou účinné ode dne vstupu těchto ustanovení v platnost, pokud Soudní dvůr neomezil jejich časové účinky, přičemž jejich výkon před soudy členských států vyžaduje dodržování procesních pravidel příslušného členského státu, a to při dodržení zásad efektivity a rovnocennosti. Jak bylo dále výše uvedeno, v kontextu směrnice 93/13 jsou často relevantní články 6, 7 a 8, jelikož upravují opravné prostředky, jež musí členské státy poskytnout k ochraně práv spotřebitelů vyplývajících z této směrnice.

62.

Soudní dvůr měl již totiž příležitost posoudit slučitelnost (zákonem stanovených) opravných prostředků členského státu s články 6 a 7 směrnice 93/13, jakož i se zásadami efektivity a rovnocennosti, a to za okolností, kdy taková zákonná opatření byla přijata v reakci na rozsudek Soudního dvora vykládající směrnici 93/13. Předmětem posouzení v těchto věcech však nebylo, zda jsou příslušná zákonná ustanovení vyloučena na základě čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 z její působnosti, a to pravděpodobně proto, že nemohla být podle žádné analýzy považována za „smluvní ujednání“ ( 41 ) podle čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13. Je však pravděpodobné, že byla také výsledkem jednoznačné povinnosti uložené členským státům primárním právem EU, konkrétně článkem 19 SEU, stanovit „prostředky nezbytné k zajištění účinné právní ochrany v oblastech pokrytých právem Unie“.

63.

V rozsahu, v němž mají zákony DH1 a DH3, na rozdíl od sankcí a procesních pravidel, která se mají použít ve světle rozsudku Soudního dvora ve věci Kásler, vliv na obsah smluvních ujednání (například na určení, která strana ponese kurzovní riziko), je takový podstatný činitel podle skutkového stavu v původním řízení tak úzce spjat s požadavkem na soulad zákonů DH1 a DH3 s články 6 a 7 směrnice 93/13 ( 42 ), jakož i se zásadami rovnocennosti a efektivity, že je neoddělitelný. Kromě toho by výklad čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13, podle kterého by se na takové zákony, jako jsou zákony DH1 a DH3, vztahovala výjimka uvedená v tomto ustanovení, vedl také k tomu, že by ze soudního přezkumu byla vyloučena i legislativní odpověď členského státu na rozhodnutí Soudního dvora, že vnitrostátní právo nebo praxe jsou v rozporu se směrnicí 93/13.

64.

Podle takového výkladu by byl čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 v rozporu s požadavkem, aby v politikách Unie byla zajištěna vysoká úroveň ochrany spotřebitele podle článku 38 Listiny základních práv Evropské unie, který je minimálně návodem pro výklad čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 ( 43 ). Byl by rovněž v určitém rozporu s právem na účinnou právní ochranu podle článku 47 Listiny ( 44 ), který přiznává jednotlivcům práva, která mohou uplatnit u vnitrostátních soudů členských států, a to i v rámci sporů mezi soukromými osobami ( 45 ).

65.

Konečně, formulace čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 poskytuje malou pomoc při určování jeho významu a ani účel čl. 1 odst. 2, uvedený v bodech odůvodnění, neposkytuje zřetelné vodítko k určení, zda se vztahuje na smluvní ujednání uložená zákonem po uzavření příslušné smlouvy a pro účely uvedení práva členského státu do souladu se směrnicí 93/13. Historie vzniku tohoto ustanovení však naznačuje, že jeho cílem je zajistit, aby členské státy byly oprávněny zachovat nebo zavést normy, které jdou nad rámec ochranných ustanovení směrnice ( 46 ), ale neomezují je, přičemž jeden generální advokát konstatoval, že výjimka v čl. 1 odst. 2 „by měl[a] platit pro takové standardizované smlouvy, jejichž obsah již vnitrostátní zákonodárce upravil vnitrostátními předpisy a přitom již provedl ex lege vyvážení zájmů mezi oprávněnými zájmy všech smluvních stran“ ( 47 ).

66.

To je také v souladu s obecným pravidlem, že zneužívající povaha se musí posuzovat k datu uzavření smlouvy ( 48 ), a přikláním se k názoru, že „smluvní rovnováha“ by neměla být porušena „zásahem státního orgánu po uzavření smlouvy“ ( 49 ), pokud tento zásah nezajistí soulad práva členského státu se směrnicí 93/13, nebo není v mezích nejvyššího stupně ochrany spotřebitele podle článku 8 směrnice 93/13 ( 50 ).

67.

Navrhuji proto, aby druhá otázka byla zodpovězena tak, že ujednání, které se stalo součástí smlouvy na základě legislativního zásahu a které ponechává kurzovní riziko na spotřebiteli s účinkem ex tunc, za okolností původního řízení „[ne]odráží závazná právní a správní ustanovení“ ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13.

C.

Odpověď na třetí otázku

68.

Prostřednictvím třetí otázky se vnitrostátní předkládající soud táže, zda čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13 a jeho požadavek, aby byla smluvní ujednání sepsána „jasným a srozumitelným jazykem“, přiznává spotřebiteli právo na podrobné informace týkající se rizik pro spotřebitele, jež jsou finanční instituci známy nebo k nimž by mohla mít tato instituce přístup v okamžiku uzavření smlouvy, pokud jde o to, kdo nese kurzová rizika, nebo zda je splněn informacemi, které byly předány spotřebiteli a které byly uvedeny výše v bodě 18 ( 51 ). Žalobci zdůrazňují v tomto ohledu makroekonomické informace, které mají podle jejich názoru k dispozici odpůrkyně, a jejich povinnost vysvětlit jejich účinky na mechanismy směnného kurzu.

69.

Jak vyplývá z písemného vyjádření odpůrkyň, rozhodnutí Kúria č. 2/2014 ( 52 ), které je pro vnitrostátní předkládající soud závazné, již stanovilo kritéria pro určení, zda jsou smluvní ujednání o tom, kdo ponese kurzové riziko, jasná a srozumitelná.

70.

Je na vnitrostátním předkládajícím soudu, aby rozhodl, zda jsou jednotlivá ujednání jasná a srozumitelná podle čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13 ( 53 ). Kromě rozsudku Soudního dvora ve věci Kásler a relevantních rozhodnutí Kúria musí vzít uvedený soud v úvahu kritéria pro určení, zda je smluvní ujednání jasné a srozumitelné, jak stanoví judikatura Soudního dvora a jak je detailně uvedeno v bodech 43 až 50 rozsudku ze dne 20. září 2017 ve věci Andriciuc ( 54 ).

71.

Jak bylo konstatováno ve věci Andriciuc, „je na předkládajícím soudu, aby ověřil, že prodávající nebo poskytovatel sdělil dotčeným spotřebitelům všechny relevantní informace, které jim umožnily vyhodnotit ekonomické důsledky takového ujednání […] na jejich finanční závazky“ ( 55 ), včetně vlivu vážného znehodnocení zákonného platidla členského státu, v němž má dlužník bydliště, a zvýšení zahraniční úrokové míry na jeho splátky ( 56 ). Prodávající nebo poskytovatel musí vysvětlit možné výkyvy směnného kurzu a rizika plynoucí z uzavření smlouvy o úvěru ( 57 ), jakož i konkrétní fungování mechanismu, na nějž odkazuje dotčené ujednání, a případně i vztah mezi tímto mechanismem a dalšími smluvními ujednáními ( 58 ).

72.

Ve svém písemném vyjádření žalobci dále tvrdí, že zákony DH1 a DH3 nejsou v souladu se zásadami rovnocennosti a efektivity a článkem 6 směrnice 93/13, neboť normotvůrce uložil kurzová rizika spotřebitelům, aniž vzal v úvahu požadavek jasnosti a transparentnosti. Jen pro úplnost uvádím, že v soudním spise neexistuje dostatek informací, které by umožnily vyvodit závěry o tomto aspektu případu žalobců, a to ani z hlediska transparentnosti nebo jinak.

73.

V rámci třetí otázky je proto na vnitrostátním předkládajícím soudu, aby po přihlédnutí ke všem okolnostem, za nichž byla uzavřena smlouva, a judikatuře Soudního dvora rozhodl, zda podle čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13 a jeho požadavku, aby byla smluvní ujednání sepsána „jasným a srozumitelným jazykem“, jsou věřitelé povinni sdělit spotřebitelům relevantní finanční informace, které měli k dispozici v době, kdy byla smlouva uzavřena, včetně příslušných makroekonomických informací, a vysvětlit jejich vliv na mechanismus směnných kurzů.

D.

Odpověď na čtvrtou otázku

74.

Jak je vysvětleno výše v bodech 41 až 44, podstatou čtvrté otázky je, jaký dopad má legislativa působící mnoho let poté, co byla uzavřena smlouva (vývoj, který vnitrostátní předkládající soud považuje za nepředvídatelný z hlediska spotřebitele), na povinnosti transparentnosti, které se vztahují na odpůrkyně na základě odkazu na čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13.

75.

Na základě čl. 3 odst. 3 směrnice č. 93/13 poskytuje příloha směrnice 93/13 informativní seznam ujednání, která mohou být považována za zneužívající. Bod 1 písm. i) odkazuje na podmínky „neodvolatelně zavazující spotřebitele, aby plnil podmínky, se kterými se nemohl seznámit před uzavřením smlouvy“, avšak v předkládacím rozhodnutí není žádné vysvětlení, proč je tato část přílohy důležitější než jiné části, ačkoli předmětem výkladu Soudního dvora v kontextu transparentnosti byl bod 1 písm. j) a l) a bod 2 písm. b) a d) přílohy ( 59 ).

76.

Navrhuji tedy odpovědět na čtvrtou otázku v tom smyslu, že v rozsahu, ve kterém následný legislativní zásah členského státu neodstranil zneužívající charakter, pokud jde o jasnost a transparentnost ujednání, jak vyžaduje směrnice 93/13, je třeba soulad těchto ujednání s touto povinností posuzovat ode dne uzavření smlouvy.

E.

Odpověď na pátou otázku

77.

Pátá otázka se týká oprávnění soudů členských států přezkoumávat z moci úřední zneužívající povahu všech smluvních ujednání dané smlouvy.

78.

Tato povinnost vyplývá z ustálené judikatury Soudního dvora. Zdůrazňuji však, že povinnost soudů členských států přezkoumávat zneužívající povahu všech smluvních ujednání z moci úřední podle směrnice 93/13 se uplatní pouze tehdy, jestliže jsou k dispozici všechny právní a skutkové poznatky ( 60 ). Tato povinnost může být navíc dotčena zásadou překážky věci rozsouzené ( 61 ).

79.

Na pátou otázku je tedy třeba odpovědět v tom smyslu, že vnitrostátní soud je povinen z moci úřední posoudit, zda smluvní ujednání spadající do oblasti působnosti směrnice má zneužívající povahu, a vyrovnat tak nerovnováhu, která existuje mezi spotřebitelem a věřitelem, pokud má za tímto účelem k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu, které jsou nutné pro tento účel.

V.

Závěry

80.

Navrhuji tedy Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky položené Fővárosi Ítélőtábla (regionální odvolací soud v Budapešti) odpověděl následovně.