null
STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
JULIANE KOKOTT
přednesené dne 22. října 2026(1)
Věc C‑633/25
Caixa Geral de Depósitos, S. A.
proti
Autoridade Tributária e Aduaneira
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Supremo Tribunal Administrativo (Nejvyšší správní soud, Portugalsko)]
„ Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce – Přímé daně – Směrnice 90/435/EHS (‚směrnice o mateřských a dceřiných společnostech‘) – Použitelnost na čistě vnitrostátní situace – Příliš extenzivní provedení směrnice – Rozdělování zisků dceřiné společnosti její mateřské společnosti – Osvobození od daně na úrovni mateřské společnosti – Zamezení ekonomickému dvojímu zdanění – Minimální doba držení podílů v dceřiné společnosti ze strany mateřské společnosti“
I. Úvod
1. Projednávaná věc se týká mechanismu existujícího v Evropské unii za účelem zamezení ekonomickému dvojímu zdanění zisků rozdělovaných ve vztahu mezi mateřskými společnostmi a jejich dceřinými společnostmi. Soudnímu dvoru se tedy opětovně(2) naskýtá příležitost k výkladu důležité směrnice 90/435/EHS(3) (dále jen „směrnice o mateřských a dceřiných společnostech“).
2. Důvodem je spor mezi portugalskou bankou Caixa Geral de Depósitos, S. A., (dále jen „CGD“) a portugalskou daňovou správou týkající se rozsahu odpočtu určitých dividend od jejího zdanitelného zisku; tyto dividendy dané bance vyplatily různé společnosti, které jsou rovněž daňovými rezidenty v Portugalsku, jakožto „dceřiné společnosti“.
3. Sporná je v této souvislosti působnost ustanovení o minimální době, po kterou musí mateřská společnost držet podíly v dceřiných společnostech vyplácejících dividendy, ve smyslu čl. 3 odst. 2 druhé odrážky směrnice o mateřských a dceřiných společnostech. Jisté je, že tato minimální doba jejich držení je relevantní pro určení postavení společnosti CGD jakožto mateřské společnosti. Zbývá vyjasnit, zda je tato minimální doba držení mimoto relevantní rovněž konkrétně ve vztahu ke každému jednotlivému podílu ve společnosti, za který společnost CGD obdržela dividendy, aby tyto dividendy mohly snížit její základ daně.
4. Rozhodnutí Soudního dvora o dané předběžné otázce má význam přesahující rámec projednávané věci, a to ze dvou důvodů: zaprvé má směrnice o mateřských a dceřiných společnostech mimořádný praktický význam pro působení podniků na vnitřním trhu(4). V této souvislosti je zejména třeba zamezit nežádoucím ekonomickým pobídkám, které jsou důsledkem dvojího zdanění.
5. Zadruhé tato věc umožňuje Soudnímu dvoru upřesnit ustálenou judikaturu starou již 36 let, která se týká jeho vlastní pravomoci rozhodovat o předběžných otázkách vztahujícím se k čistě vnitrostátním situacím (takzvaná judikatura Dzodzi(5)). Důvodem je konkrétně „příliš extenzivní provedení“(6) směrnice o mateřských a dceřiných společnostech ze strany portugalského zákonodárce, v jehož rámci rozšířil působnost pravidel stanovených ve směrnici na některé vnitrostátní situace, na které se tato směrnice ve skutečnosti nevztahuje.
II. Právní rámec
A. Unijní právo
6. Oblast působnosti směrnice o mateřských a dceřiných společnostech je v jejím čl. 1 odst. 1 v jeho původním znění, které je relevantní pro projednávanou věc, vymezena následovně:
„Každý členský stát použije tuto směrnici
– na rozdělování zisku obdrženého společnostmi tohoto státu, který pochází od jejich dceřiných společností ostatních členských států,
– na rozdělování zisku vytvořeného společnostmi tohoto státu společnostem ostatních členských států, jichž jsou dceřinými společnostmi.“
7. Pojmy „mateřská společnost“ a „dceřiná společnost“ jsou v článku 3 směrnice o mateřských a dceřiných společnostech definovány takto:
„1. Pro účely použití této směrnice se
a) postavení mateřské společnosti přiznává přinejmenším každé společnosti členského státu, která splňuje podmínky stanovené v článku 2 a která drží na základním kapitálu některé společnosti jiného členského státu splňující stejné podmínky podíl nejméně 25 %;
b) ‚dceřinou společností‘ rozumí společnost, na jejímž základním kapitálu je držen podíl uvedený v písmenu a).
2. Odchylně od odstavce 1 mohou členské státy
– dvoustrannou dohodou nahradit podmínku podílu na základním kapitálu podmínkou disponování hlasovacími právy,
– nepoužít tuto směrnici na ty své společnosti, které nebudou držet bez přerušení po dobu nejméně dvou let podíl, který je opravňuje k přiznání postavení mateřské společnosti, ani na ty své společnosti, v nichž společnost jiného členského státu nedrží takový podíl bez přerušení po dobu nejméně dvou let.“
8. Článek 4 odst. 1 této směrnice stanoví:
„Obdrží-li mateřská společnost z důvodu svého podílu na dceřiné společnosti zisky rozdělené jinak než při likvidaci dceřiné společnosti, stát mateřské společnosti
– upustí od zdanění těchto zisků, nebo
– zdaní tyto zisky, přičemž umožní mateřské společnosti odečíst od daně příslušnou část daně splatné dceřinou společností, která se vztahuje k těmto ziskům, popřípadě daň sraženou státem, jehož daňovým rezidentem je dceřiná společnost, podle odchylek stanovených v článku 5 a maximálně do výše odpovídající vnitrostátní dani.“
9. Článek 5 odst. 1 směrnice o mateřských a dceřiných společnostech v tomto ohledu pro doplnění stanoví:
„Zisk rozdělovaný dceřinou společností její mateřské společnosti je osvobozen od srážkové daně, přinejmenším pokud mateřská společnost drží na základním kapitálu dceřiné společnosti podíl nejméně 25 %.“
B. Portugalské právo
10. Jak je zřejmé z jeho názvu, upravoval článek 46 Código do Imposto sobre o Rendimento das Pessoas Coletivas (zákon o dani z příjmu právnických osob, dále jen „CIRC“), ve znění použitelném na spor v původním řízení, „zamezení dvojímu ekonomickému zdanění rozděleného zisku“ a ve výňatcích zněl následovně:
„1. Při určení zdanitelného zisku obchodních společností nebo společností občanského práva obchodní povahy, družstev a veřejných podniků, jejichž sídlo nebo skutečné vedení se nachází na území Portugalska, se odečtou příjmy zahrnuté do základu daně, které odpovídají rozdělenému zisku, za předpokladu, že jsou splněny následující požadavky:
[...]
c) přímý podíl příjemce na kapitálu společnosti, která rozděluje zisk, činí nejméně 10 % nebo nabývací hodnota tohoto podílu činí nejméně 20 000 000 eur, přičemž tento podíl musí příjemce držet nepřetržitě po dobu jednoho roku předcházejícího datu vyplacení podílů na zisku, anebo pokud je doba držení tohoto podílu kratší, musí být podíl zachován po dobu nezbytnou k dosažení výše uvedené doby.
[...]
5. Ustanovení odstavce 1 se použije rovněž v případě, že podnik usazený na území Portugalska je za okolností a podmínek uvedených v uvedeném odstavci držitelem podílu ve společnosti usazené v jiném členském státě Evropské unie za předpokladu, že obě společnosti splňují požadavky uvedené v článku 2 směrnice 90/435/EHS [...].
[...]
7. Odpočet uvedený v odstavci 1 může dosáhnout pouze hodnoty 50 % z příjmů zahrnutých do základu daně, které odpovídají rozdělenému zisku, za předpokladu, že není splněn žádný z požadavků uvedených v odst. 1 písm. b) a c), jakož i v případě příjmů, které společníkovi plynou na základě dohody o podílu na vyplacených dividendách, přičemž v obou těchto případech musí být splněn požadavek uvedený v odst. 1 písm. a).
[...]“
III. Skutkový stav a spor v původním řízení
11. Společnost CGD je banka, která je daňovým rezidentem Portugalska a má formu akciové společnosti s výlučně veřejným kapitálem.
12. V roce 2005 společnost CGD předložila portugalské daňové správě opravné daňové přiznání za zdaňovací období 2003. Společnost CGD v něm požadovala, aby jí bylo umožněno odečíst od jejího zdanitelného zisku veškeré dividendy, které jí byly vyplaceny čtyřmi různými portugalskými společnostmi, v nichž držela podíly, jejichž nabývací hodnota vždy činila více než 30 000 000 eur(7).
13. V roce 2009 dospěla portugalská daňová správa po vyslechnutí společnosti CGD k závěru, že společnost CGD může tyto dividendy od svého základu daně odečíst pouze z 50 %. Daňová správa své rozhodnutí odůvodnila tím, že společnost CGD nedržela veškeré relevantní podíly po dobu alespoň jednoho roku, jak vyžaduje čl. 46 odst. 1 písm. c) CIRC. Proto se použije pouze čl. 46 odst. 7 CIRC, který povoluje pouze odpočet ve výši 50 %.
14. Společnost CGD se – zatím neúspěšně – domáhala soudní ochrany proti tomuto rozhodnutí před portugalskými správními soudy, a to nejprve prostřednictvím žaloby na neplatnost napadeného rozhodnutí podané v prvním stupni k Tribunal Tributário de Lisboa (daňový soud v Lisabonu, Portugalsko) a následně prostřednictvím odvolání podaného k Tribunal Central Administrativo Sul (Ústřední správní soud Jih, Portugalsko). Nyní spor v rámci řízení o kasačním opravném prostředku projednává Supremo Tribunal Administrativo (Nejvyšší správní soud, Portugalsko), který je předkládajícím soudem.
IV. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce a řízení před Soudním dvorem
15. Supremo Tribunal Administrativo (Nejvyšší správní soud) se rozsudkem ze dne 9. července 2025 rozhodl přerušit řízení, které je u něj vedeno, a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Musí být čl. 46 odst. 1 písm. c) zákoníku o dani z příjmů právnických osob, ve výše uvedeném znění, vykládán v souladu s článkem 3 směrnice 90/435/EHS? V případě kladné odpovědi, je s tímto unijním ustanovením slučitelný výklad výše uvedeného článku zákoníku o dani z příjmů právnických osob, podle kterého se režim zamezení dvojímu ekonomickému zdanění nevztahuje na dividendy z akcií, které nebyly drženy po dobu alespoň jednoho roku, přestože příjemce těchto dividend lze považovat za ‚mateřskou společnost‘ společnosti, která dividendy rozdělila, protože byl po dobu nejméně jednoho roku před rozdělením dividend současně vlastníkem podílu v hodnotě nejméně 20 000 000 eur ve společnosti, která tyto dividendy rozdělila?“
16. V řízení před Soudním dvorem předložily písemné vyjádření společnost CGD, portugalská a belgická vláda, jakož i Evropská komise.
V. Právní analýza
17. Než se budu zabývat meritem předběžné otázky (viz oddíl B), je namístě několik poznámek k pravomoci Soudního dvora (viz oddíl A).
A. K pravomoci Soudního dvora
18. Je nesporné, že projednávaná věc se týká čistě vnitrostátní situace, která jako taková nespadá do oblasti působnosti směrnice o mateřských a dceřiných společnostech, jelikož se jedná pouze o portugalské společnosti. Směrnice se naproti tomu podle svého čl. 1 odst. 1 vztahuje pouze na rozdělování zisku mezi mateřskými a dceřinými společnostmi z různých členských států.
19. Nicméně Portugalsko ustanovení směrnice o mateřských a dceřiných společnostech „provedlo příliš extenzivně“, jelikož mechanismus zamezení ekonomickému dvojímu zdanění zisků rozdělovaných mezi mateřskými a dceřinými společnostmi rozšířilo rovněž na některé čistě vnitrostátní situace.
20. Mám proto za to, že Soudní dvůr má v souladu se svou ustálenou judikaturou – takzvanou judikaturou Dzodzi(8) – pravomoc odpovědět na položenou předběžnou otázku. Vyplývá to ze smyslu a účelu řízení o předběžné otázce upraveného v článku 267 SFEU, kterým je zajistit jednotný výklad unijních pravidel ve všech členských státech(9).
21. I v čistě vnitrostátních situacích totiž může být ve zjevném zájmu unijního právního řádu zabránit rozdílným budoucím výkladům(10), které by mohly vést k narušením hospodářské soutěže, diskriminaci vlastních státních příslušníků nebo k tomu, že se ve srovnatelných situacích nebude postupovat jednotně(11).
22. Podle judikatury Dzodzi takový zájem Unie existuje, pokud vnitrostátní právo členského státu za účelem určení pravidel použitelných na čistě vnitrostátní situaci odkazuje na obsah ustanovení unijního práva(12).
23. Tento odkaz nemusí být výslovný. Rozhodující je spíše vůle zákonodárce, například při provedení směrnice, v souladu s níž zamýšlel se situacemi spadajícími do působnosti směrnice a situacemi, na které se směrnice ve skutečnosti nevztahuje, – tj. čistě vnitrostátními situacemi – zacházet stejně, a proto vnitrostátní právní předpisy upravující oba typy situací uvedl do souladu s unijním právem(13). Relevantní je v tomto ohledu také to, zda je odpověď Soudního dvora pro předkládající soud závazná(14), jelikož odpovědi podávané Soudním dvorem nemají mít ryze poradní, nezávazný význam(15).
24. Bez ohledu na přesné znění odkazu na unijní právo je tedy v rámci celkového posouzení rozhodující, zda jsou podle vůle vnitrostátního zákonodárce určitá pravidla upravující vnitrostátní situace jasně a závazně sladěna s požadavky unijního práva. V této souvislosti je na vnitrostátním soudu, aby uvedl konkrétní skutečnosti svědčící o tom, že „se ustanovení unijního práva stala na základě vnitrostátního práva přímo a bezpodmínečně použitelná“(16).
25. Mám za to, že v projednávané věci se tak stalo v dostatečné míře. I když tak učinil pouze stručně, předkládající soud totiž ve svém předkládacím rozhodnutí vytvořil jednoznačnou vazbu k unijnímu právu. Zaprvé výslovně odkázal na rozsudek Leur-Bloem(17) – jeden z nejznámějších případů uplatnění judikatury Dzodzi – a dal tak najevo, že se výkladem směrnice o mateřských a dceřiných společnostech, o který požádal Soudní dvůr, cítí vázán i nad rámec její skutečné oblasti působnosti. Zadruhé je z úvah předkládajícího soudu v zásadě zřejmé, že portugalský zákonodárce skutečně zamýšlel s některými vnitrostátními situacemi zacházet stejně jako se situacemi upravenými unijním právem, byť znění čl. 46 odst. 1 písm. c) CIRC jako takové neobsahuje výslovný odkaz na směrnici. A konečně předkládající soud společnost CGD ve vztahu k čtyřem portugalským společnostem, od nichž ve věci v původním řízení obdržela dotčené dividendy, výslovně považuje za „mateřskou společnost“; má tedy v zásadě za to, že společnost CGD má nárok na daňové zvýhodnění po vzoru čl. 4 odst. 1 první odrážky směrnice o mateřských a dceřiných společnostech.
26. Portugalská vláda ve svých písemných vyjádřeních předložených Soudnímu dvoru výslovně potvrdila, že cílem čl. 46 odst. 1 písm. c) CIRC (na rozdíl od čl. 46 odst. 7 CIRC) bylo nejen pouhé provedení směrnice o mateřských a dceřiných společnostech, ale i rozšíření unijní právní úpravy na čistě vnitrostátní situace.
27. Soudní dvůr v poslední době vymezuje meze své pravomoci v rámci judikatury Dzodzi(18) v tom smyslu, že je rozhodující, zda se unijní pravidla „beze změny svého předmětu či působnosti stala použitelnými v důsledku přímého a bezpodmínečného odkazu uvedeného ve vnitrostátním právu(19)“. Mám za to, že v projednávané věci tato mez nebyla překročena.
28. Je pravda, že čl. 46 odst. 1 písm. c) CIRC daňové zvýhodnění ve smyslu čl. 4 odst. 1 první odrážky směrnice o mateřských a dceřiných společnostech nerozšiřuje paušálně na všechny vnitrostátní situace, nýbrž pouze na takové společnosti-příjemce, jejichž podíl na kapitálu společnosti rozdělující zisk činí alespoň 10 % nebo –alternativně – má minimální nabývací hodnotu 20 000 000 eur. Mimoto je rovněž stanovena minimální doba držení podílů v délce jednoho roku.
29. To však – v rozporu s tím, jak se to jeví na první pohled – v žádném případě nepředstavuje „změnu předmětu“ pravidel stanovených směrnicí o mateřských a dceřiných společnostech či pouze „podmíněný“ odkaz na tato pravidla(20). Vnitrostátní zákonodárce tak naopak vymezuje okruhy případů, kdy se má daňové zvýhodnění stanovené ve směrnici o mateřských a dceřiných společnostech v Portugalsku uplatnit nad rámec skutečné oblasti působnosti této směrnice. Jinými slovy, definuje, které společnosti je v Portugalsku třeba v čistě vnitrostátních situacích považovat za mateřské společnosti, jež mají požívat daňového zvýhodnění stanoveného unijním právem.
30. Tento postup má své kořeny již v článku 3 směrnice o mateřských a dceřiných společnostech(21). Článek 3 odst. 1 písm. a) této směrnice stanoví minimální harmonizaci, a pokud jde o velikost podílu mateřské společnosti v dceřiné společnosti, výslovně povoluje určité odchylky „směrem dolů“, konkrétně nižší hodnotu minimálního podílu mateřské společnosti v dceřiné společnosti. Kromě toho čl. 3 odst. 2 druhá odrážka směrnice umožňuje členským státům stanovit pro tento podíl minimální dobu držení v délce až dvou let.
31. Stejně tak čl. 46 odst. 1 písm. c) CIRC nemění, pokud jde o takto zahrnuté vnitrostátní situace, předmět ani působnost daňového zvýhodnění stanoveného směrnicí o mateřských a dceřiných společnostech. Portugalský zákonodárce zvolil jednu ze dvou konstrukcí povolených v čl. 4 odst. 1 směrnice o mateřských a dceřiných společnostech – a to osvobození zisků, které dceřiná společnost rozdělila své mateřské společnosti, od daně, stanovené v první odrážce tohoto ustanovení – a přeje si, aby byla naprosto stejným způsobem uplatňována na situace spadající do působnosti unijního práva i na vnitrostátní situace.
32. To, že nedošlo ke změně předmětu ani působnosti daného daňového zvýhodnění, konečně vyplývá z pouhé skutečnosti, že portugalská daňová správa při praktickém uplatňování daných ustanovení patrně vychází z nesprávného výkladu – přesněji řečeno z příliš restriktivního pojetí minimální doby držení podílů, která je v nich stanovena. K založení pravomoci Soudního dvora postačuje, že platná právní úprava není, pokud jde o vnitrostátní situace a situace spadající do působnosti unijního práva, rozštěpená. Otázka, jaký výklad ustanovení unijního práva je v konečném důsledku správný, není problémem týkajícím se pravomoci Soudního dvora, nýbrž otázkou meritorního posouzení předběžné otázky.
33. S ohledem výše uvedené má Soudní dvůr v souladu s judikaturou Dzodzi(22) na základě článku 267 SFEU pravomoc odpovědět na položenou předběžnou otázku.
B. K odpovědi na předběžnou otázku
34. Předběžnou otázkou se předkládající soud táže na působnost ustanovení o minimální době, po kterou mateřská společnost drží podíly v dceřiných společnostech, ve smyslu čl. 3 odst. 2 druhé odrážky směrnice o mateřských a dceřiných společnostech jakožto podmínky pro použití mechanismu zamezení dvojímu zdanění stanoveného v čl. 4 odst. 1 první odrážce této směrnice.
35. Konkrétně je třeba vyjasnit, zda směrnice o mateřských a dceřiných společnostech brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je sporná portugalská právní úprava, která stanoví, že dividendy vyplacené dceřinou společností lze za účelem uplatnění daňového zvýhodnění po vzoru čl. 4 odst. 1 první odrážky této směrnice odečíst od základu daně mateřské společnosti pouze v rozsahu, v němž mateřská společnost v každém konkrétním případě dodržela potřebnou minimální dobu držení jednotlivých dotčených podílů v dceřiné společnosti, na které připadají dané dividendy.
36. Podle sporné vnitrostátní právní úpravy totiž skutečnost, že příjemce dividend držel po minimální dobu držení dostatek podílů na společnosti vyplácející dividendy, nepostačuje k tomu, aby byl kvalifikován jako její mateřská společnost. Vnitrostátní právní úprava naopak podřizuje uplatňování daného daňového zvýhodnění stanoveného směrnicí o mateřských a dceřiných společnostech další podmínce spočívající v tom, že po tuto minimální dobu držení byl držen rovněž příslušný podíl ve společnosti, za který byla vyplacena dividenda.
37. Podle mého názoru směrnice o mateřských a dceřiných společnostech brání další podmínce pro uplatňování mechanismu zamezení dvojímu zdanění, stanoveného v čl. 4 odst. 1 první odrážce této směrnice, která v ní není takto stanovena. Pokud totiž společnost, která je příjemcem dividend, splňuje podmínky pro přiznání postavení mateřské společnosti stanovené v čl. 3 odst. 1 písm. a) a odst. 2 směrnice o mateřských a dceřiných společnostech, může na základě uplatnění daňového zvýhodnění ve smyslu čl. 4 odst. 1 první odrážky této směrnice od svého vlastního základu daně odečíst veškeré dividendy, které obdržela, i kdyby nebylo minimální doby držení dosaženo u každého jednotlivého podílu v rozdělující společnosti, za který se vyplácejí dividendy.
38. Ve prospěch tohoto závěru svědčí především jasné znění relevantních ustanovení(23). Článek 3 odst. 2 druhá odrážka směrnice o mateřských a dceřiných společnostech tak umožňuje nepoužít tuto směrnici na společnosti, nikoli však pouze na určité podíly v těchto společnostech(24). Kromě toho se daňové zvýhodnění podle čl. 4 odst. 1 první odrážky směrnice bez dalšího rozlišení vztahuje na zisky(25). V souladu s chápáním daného výrazu v běžném jazyce jsou tedy dotčené zisky posuzovány jako celek. Pokud by unijní normotvůrce měl v úmyslu zahrnout pouze části zisků, které plynou z podílů s určitou minimální dobou držení, bylo by namístě očekávat, že by to výslovně začlenil do ustanovení směrnice.
39. Ze systematického hlediska to potvrzuje dvoufázový přístup stanovený ve směrnici o mateřských a dceřiných společnostech. V první fázi je tak třeba určit, zda má daná společnost postavení mateřské, resp. dceřiné společnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 této směrnice, přičemž za tímto účelem může být podle čl. 3 odst. 2 téže směrnice ve vnitrostátním právu stanovena minimální doba držení podílu(26). Nicméně pokud se jedná o mateřskou, resp. dceřinou společnost ve smyslu článku 3 směrnice, ve druhé fázi se na danou společnost vždy použije mechanismus zamezení dvojímu zdanění stanovený v čl. 4 odst. 1 směrnice ve spojení s jejím čl. 5 odst. 1, aniž by to záviselo na dalších podmínkách. Minimální doba držení podílů je tudíž – jako jakási prejudiciální otázka – relevantní výlučně pro postavení společnosti jakožto mateřské společnosti, nikoli však pro konkrétní rozsah odpočtu dividend z jejího základu daně. Kritéria, která jsou v první fázi relevantní pro určení oblasti působnosti daňového zvýhodnění a mezi která patří minimální doba držení, lze použít výlučně v této fázi, a nikoli i ve druhé fázi, kdy jde o právní důsledek neboli – jinak řečeno – o konkrétní účinek a rozsah daňového zvýhodnění, které má být přiznáno.
40. Rovněž z teleologického hlediska by jakýkoli jiný výklad byl v rozporu s cílem zamezení ekonomickému dvojímu zdanění(27). Pouze úplná daňová neutralita zisků(28) dostatečně motivuje ke spolupráci mezi společnostmi prostřednictvím přeshraničních investic do jiných společností nebo vytvářením skupin podniků, která je cílem směrnice o mateřských a dceřiných společnostech(29). Odpočet dividend od základu daně mateřské společnosti, který je pouze částečný, by tento cíl naplňoval podstatně menší měrou.
41. Kromě toho by administrativní zátěž spojená s uplatněním daňového zvýhodnění stanoveného v čl. 4 odst. 1 směrnice o mateřských a dceřiných společnostech ve spojení s jejím čl. 5 odst. 1 byla nepoměrně vyšší, pokud by mateřská společnost musela ohledně každého ze svých podílů v dceřiné společnosti samostatně zdokumentovat a prokázat dobu, po kterou tento konkrétní podíl držela ke dni vyplacení dividendy. To by bylo rovněž v rozporu s cílem účinného zamezení dvojímu zdanění.
42. Na rozdíl od toho, co tvrdí belgická vláda, není restriktivnější výklad nutný ani z důvodu boje proti zneužívání(30). Pro zamezení zneužití je rozhodující zabránit společnosti, aby na základě pouze krátkodobých a ojedinělých nákupů podílů ve společnosti získala postavení mateřské společnosti a tímto způsobem jaksi mimochodem těžila z daňového zvýhodnění stanoveného směrnicí o mateřských a dceřiných společnostech. Takovému případnému zneužití totiž brání již skutečnost, že podíl v dceřiné společnosti (10 %) vedoucí ke kvalifikaci jako mateřská společnost (25 %), je právě držen po určitou minimální dobu držení, a nikoli pouze krátkodobě. Pro účely zabránění takovému zneužití není zapotřebí, aby po minimální zákonnou dobu držení byl držen také každý jednotlivý podíl ve společnosti, na který připadají dividendy.
Dílčí závěry
43. S ohledem výše uvedené je takové vnitrostátní ustanovení, jako je čl. 46 odst. 1 písm. c) CIRC, který stanoví, že zisky rozdělované dceřinou společností její mateřské společnosti nelze odečíst od základu daně mateřské společnosti v plné výši ve smyslu čl. 4 odst. 1 první odrážky směrnice o mateřských a dceřiných společnostech, nýbrž pouze v rozsahu, v němž mateřská společnost držela konkrétní podíly ve společnosti, na které připadá poměrná část těchto zisků, po minimální dobu držení ve smyslu čl. 3 odst. 2 druhé odrážky této směrnice, neslučitelné s unijním právem.
VI. Závěry
44. S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Supremo Tribunal Administrativo (Nejvyšší správní soud, Portugalsko) odpověděl následovně:
„Článek 3 odst. 2 druhá odrážka směrnice Rady ze dne 23. července 1990 o společném systému zdanění mateřských a dceřiných společností z různých členských států (90/435/EHS) ve spojení s jejím čl. 4 odst. 1 první odrážkou musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že zisky rozdělované dceřinou společností její mateřské společnosti nelze odečíst od základu daně mateřské společnosti v plné výši ve smyslu čl. 4 odst. 1 první odrážky této směrnice, nýbrž pouze v rozsahu, v němž mateřská společnost držela konkrétní podíly ve společnosti, na které připadá poměrná část těchto zisků, po minimální dobu držení ve smyslu čl. 3 odst. 2 druhé odrážky této směrnice.“
1– Původní jazyk: němčina.
2– Viz již dosud vydané rozsudky ze dne 12. května 2022, Schneider Electrica další (C‑556/20, EU:C:2022:378), ze dne 12. února 2009, Cobelfret (C‑138/07, EU:C:2009:82); ze dne 22. prosince 2008, Les Vergers du Vieux Tauves (C‑48/07, EU:C:2008:758), a ze dne 4. října 2001, Athinaïki Zythopoiïa (C‑294/99, EU:C:2001:505).
3– Směrnice Rady ze dne 23. července 1990 o společném systému zdanění mateřských a dceřiných společností z různých členských států (Úř. věst. 1990, L 225, s. 6, Zvl. vyd. 09/01, s. 147) ve znění Aktu o podmínkách přistoupení Rakouské republiky, Finské republiky a Švédského království (Úř. věst. 1995, L 1, s. 1) v mezidobí přepracovaná směrnicí Rady 2011/96/EU ze dne 30. listopadu 2011 (Úř. věst. 2011, L 345, s. 8). Na projednávanou věc se však ratione temporis použije ještě směrnice 90/435/EHS.
4– Viz bod 1 odůvodnění směrnice o mateřských a dceřiných společnostech; k přepracovanému, po obsahové stránce – v rozsahu, v němž je to relevantní v projednávané věci – do značné míry shodnému znění směrnice o mateřských a dceřiných společnostech viz rovněž mé stanovisko ve věci Neo Group (C‑203/25, EU:C:2026:423, bod 45).
5– Nazvaná podle rozsudku ze dne 18. října 1990, Dzodzi (C‑297/88 a C‑197/89, EU:C:1990:360); podrobně k této problematice například mé stanovisko ve věci ETI a další (C‑280/06, EU:C:2007:404, body 21 až 63).
6– V této souvislosti viz např. rozsudky ze dne 30. ledna 2020, I. G. I. (C‑394/18, EU:C:2020:56, body 45 až 54), ze dne 18. října 2012, Nolan (C‑583/10, EU:C:2012:638, body 45 až 57), a ze dne 16. března 2006, Poseidon Chartering (C‑3/04, EU:C:2006:176, bod 17).
7– Zdaňovací období 2003: společnosti Banco Comercial Português (6,03 %), Eletricidade de Portugal (4,84 %), Portugal Telecom (4,17 %) a Brisa Auto-Estradas de Portugal (5,10 %).
8– Zásadní je rozsudek ze dne 18. října 1990, Dzodzi (C‑297/88 a C‑197/89, EU:C:1990:360). Následně byl tento rozsudek stále znovu potvrzován, naposledy např. rozsudky ze dne 22. října 2024, Kolin Inşaat Turizm Sanayi ve Ticaret (C‑652/22, EU:C:2024:910, bod 53), a ze dne 13. října 2022, Baltijas Starptautiskā Akadēmija a Stockholm School of Economics in Riga (C‑164/21 a C‑318/21, EU:C:2022:785, bod 35 a citovaná judikatura).
9– Např. rozsudky ze dne 18. července 2013, Consiglio Nazionale die Geologi (C‑136/12, EU:C:2013:489, bod 28); ze dne 21. července 2011, Kelly (C‑104/10, EU:C:2011:506, bod 62), a ze dne 16. prosince 2008, Cartesio (C‑210/06, EU:C:2008:723, bod 90, ještě k článku 234 ES).
10– Zásadní je rozsudek ze dne 18. října 1990, Dzodzi (C‑297/88 a C‑197/89, EU:C:1990:360, bod 37); viz rovněž rozsudky ze dne 22. října 2024, Kolin Inşaat Turizm Sanayi ve Ticaret (C‑652/22, EU:C:2024:910, bod 53), a ze dne 13. října 2022, Baltijas Starptautiskā Akadēmija a Stockholm School of Economics in Riga (C‑164/21 a C‑318/21, EU:C:2022:785, bod 35).
11– Viz rozsudky ze dne 30. ledna 2020, I. G. I. (C‑394/18, EU:C:2020:56, bod 46), a ze dne 10. listopadu 2011, FOGGIA-Sociedade Gestora de Participações Sociais (C‑126/10, EU:C:2011:718, bod 21).
12– Viz např. rozsudky ze dne 22. října 2024, Kolin Inşaat Turizm Sanayi ve Ticaret (C‑652/22, EU:C:2024:910, bod 53); ze dne 15. listopadu 2016, Ullens de Schooten (C‑268/15, EU:C:2016:874, bod 53); ze dne 17. července 1997, Leur-Bloem (C‑28/95, EU:C:1997:369, body 25 a 27), jakož i ze dne 18. října 1990, Dzodzi (C‑297/88 a C‑197/89, EU:C:1990:360, bod 36); viz rovněž mé stanovisko ve věci ETI a další (C‑280/06, EU:C:2007:404, body 21 až 63).
13– Rozsudek ze dne 17. července 1997, Leur-Bloem (C‑28/95, EU:C:1997:369, bod 34).
14– Rozsudek ze dne 28. března 1995, Kleinwort Benson (C‑346/93, EU:C:1995:85, body 23 a 24); viz rovněž rozsudek ze dne 22. prosince 2008, Les Vergers du Vieux Tauves (C‑48/07, EU:C:2008:758, bod 24).
15– Rozsudek ze dne 28. března 1995, Kleinwort Benson (C‑346/93, EU:C:1995:85, bod 24).
16– Rozsudky ze dne 29. července 2024, LivaNova (C‑713/22, EU:C:2024:642, bod 45), a ze dne 30. ledna 2020, I. G. I. (C‑394/18, EU:C:2020:56, bod 48); dále viz rozsudek ze dne 27. dubna 2023, Banca A (Použití směrnice o fúzích na vnitrostátní situaci) (C‑827/21, EU:C:2023:355, bod 46).
17– Rozsudek ze dne 17. července 1997 (C‑28/95, EU:C:1997:369).
18– Viz poznámka po čarou 8 výše.
19– Rozsudek ze dne 22. října 2024, Kolin Inşaat Turizm Sanayi ve Ticaret (C‑652/22, EU:C:2024:910, bod 53); podobně rozsudek ze dne 13. října 2022, Baltijas Starptautiskā Akadēmija a Stockholm School of Economics in Riga (C‑164/21 a C‑318/21, EU:C:2022:785, bod 35).
20– K těmto kritériím viz opět rozsudek ze dne 22. října 2024, Kolin Inşaat Turizm Sanayi ve Ticaret (C‑652/22, EU:C:2024:910, bod 53).
21– V tomto ohledu viz zejména použití výrazů „přinejmenším“, resp. „nejméně“ [čl. 3 odst. 1 písm. a) směrnice o mateřských a dceřiných společnostech], a „nejméně“ (čl. 3 odst. 2 druhá odrážka této směrnice); konkrétně k minimální době držení podílů v délce méně než dvou let mimoto viz rozsudek ze dne 17. října 1996, Denkavit a další (C‑283/94, C‑291/94 a C‑292/94, EU:C:1996:387, body 23 a 39).
22– Viz poznámka po čarou 8 výše.
23– Viz rozsudek ze dne 26. října 2017, Argenta Spaarbank (C‑39/16, EU:C:2017:813, body 30 a 40); jiný názor je zastáván ještě v mém stanovisku ve věci Argenta Spaarbank (C‑39/16, EU:C:2017:323, body 35 a 36).
24– V tomto smyslu i anglické (companies), španělské (sociedades), francouzské (sociétés), italské (società), nizozemské (vennootschappen) a portugalské jazykové znění (sociedades).
25– V tomto smyslu i anglické (such profits), španělské (dichos beneficios), francouzské (ces bénéfices), italské (tali utili), nizozemské (deze winst) a portugalské jazykové znění (esses lucros).
26– Viz rozsudek ze dne 17. října 1996, Denkavit a další (C‑283/94, C‑291/94 a C‑292/94, EU:C:1996:387, body 39 a 40).
27– Viz bod 4 odůvodnění směrnice o mateřských a dceřiných společnostech a její čl. 4 odst. 1, jakož například i rozsudky ze dne 20. prosince 2017, Deister Holding a Juhler Holding (C‑504/16 a C‑613/16, EU:C:2017:1009, bod 69), a ze dne 12. února 2009, Cobelfret (C‑138/07, EU:C:2009:82, bod 29); viz rovněž mé stanovisko ve věci Argenta Spaarbank (C‑39/16, EU:C:2017:323, bod 19).
28– Bod 5 odůvodnění směrnice o mateřských a dceřiných společnostech; viz rovněž rozsudky ze dne 12. května 2022, Schneider Electric a další (C‑556/20, EU:C:2022:378, body 44 a 45); ze dne 26. února 2019, T Danmark a Y Denmark (C‑116/16 a C‑117/16, EU:C:2019:135, body 78 a 112), a ze dne 3. dubna 2008, Banque Fédérative du Crédit Mutuel (C‑27/07, EU:C:2008:195, bod 24); dále mé stanovisko ve věci Argenta Spaarbank (C‑39/16, EU:C:2017:323, bod 19).
29 Viz bod 1 až 3 odůvodnění směrnice o mateřských a dceřiných společnostech, jakož i rozsudky ze dne 26. února 2019, T Danmark a Y Denmark (C‑116/16 a C‑117/16, EU:C:2019:135, body 78 a 112); ze dne 4. října 2001, Athinaïki Zythopoiïa (C‑294/99, EU:C:2001:505, bod 25), a ze dne 17. října 1996, Denkavit a další (C‑283/94, C‑291/94 a C‑292/94, EU:C:1996:387, bod 22).
30– Viz rozsudek ze dne 17. října 1996, Denkavit a další (C‑283/94, C‑291/94 a C‑292/94, EU:C:1996:387, bod 31); viz rovněž mé stanovisko ve věci Argenta Spaarbank (C‑39/16, EU:C:2017:323, bod 34).