V tomto stanovisku budu citovat judikaturu Soudního dvora týkající se Úmluvy ze dne 27. září 1968 o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech 4 – Úř. věst. 1972, L 299, s. 32. , ve znění následných úmluv o přistoupení nových členských států k této úmluvě (dále jen „Bruselská úmluva“), přičemž se rozumí, že jelikož nařízení č. 44/2001 nahradilo Bruselskou úmluvu, platí výklad ustanovení této Úmluvy podaný Soudním dvorem rovněž pro ustanovení tohoto nařízení, pokud lze ustanovení těchto nástrojů kvalifikovat jako rovnocenná 5 – Rozsudek TNT Express Nederland (C‑533/08, EU:C:2010:243, bod 36 a citovaná judikatura). . Klíčové ustanovení v projednávané věci, a sice čl. 5 bod 3 nařízení č. 44/2001, má totiž téměř totožné znění se zněním stejného ustanovení Bruselské úmluvy, jehož systematiku přebírá. S ohledem na takovou rovnocennost je třeba zajistit v souladu s bodem 19 odůvodnění nařízení č. 44/2001 návaznost výkladu těchto dvou právních nástrojů 6 – Co se týče právě čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001, rovněž viz rozsudek Zuid-Chemie (C‑189/08, EU:C:2009:475, bod 19). .

Svou první otázkou se předkládající soud táže, zda je třeba čl. 5 bod 3 nařízení č. 44/2001 vykládat v tom smyslu, že za „místo, kde došlo ke škodné události“, může být považováno místo v členském státě, kde došlo ke škodě 7 – Za účelem zamezení jakékoli zmatečnosti zdůrazňuji, že výrazy „újma“ a „škoda“ jsou v tomto stanovisku používány bez rozdílu. , pokud tato škoda spočívá výlučně v majetkové újmě, která je přímým důsledkem protiprávního jednání, k němuž došlo v jiném členském státě.

Předkládající soud se tedy v podstatě táže, zda majetková újma vzniklá v členském státě je dostatečným kolizním kritériem pro určení soudu příslušného na základě čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001.

Kapitola II oddíl 2 nařízení č. 44/2001 stanoví některá ustanovení o určení zvláštní příslušnosti, mezi něž patří určení příslušnosti stanovené v čl. 5 bodu 3 uvedeného nařízení, pouze jako výjimku ze základní zásady stanovené v čl. 2 odst. 1 nařízení č. 44/2001, která přiznává příslušnost soudům členského státu, na jehož území má žalovaný bydliště 8 – Viz zejména rozsudky Coty Germany (C‑360/12, EU:C:2014:1318, bod 44) a Melzer- (C‑228/11, EU:C:2013:305, bod 23). . Pokud jde o příslušnost soudů místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události, jedná se o pravidlo zvláštní příslušnosti, které musí být vykládáno samostatně a striktně 9 – Podle ustálené judikatury. Viz zejména rozsudky Holterman Ferho Exploitatie a další. (C‑47/14, EU:C:2015:574, bod 72); CDC Hydrogen Peroxide- (C‑352/13, EU:C:2015:335, bod 37), a Kolassa- (C‑375/13, EU:C:2015:37, bod 43). , což nedovoluje výklad přesahující případy výslovně předvídané uvedeným nařízením 10 – Viz zejména rozsudky Coty Germany (C‑360/12, EU:C:2014:1318, bod 45) a Melzer- (C‑228/11, EU:C:2013:305, bod 24). .

Hlavní důvod pro pravidlo zvláštní příslušnosti uvedené v čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001 se podle ustálené judikatury Soudního dvora zakládá na existenci zvláště úzkého vztahu mezi sporem a soudem místa, kde došlo ke škodné události, který odůvodňuje určení příslušnosti tohoto soudu z důvodů řádného výkonu spravedlnosti a účelné organizace řízení 11 – Viz rozsudek Zuid-Chemie (C‑189/08, EU:C:2009:475, bod 24 a citovaná judikatura). . Soud příslušný podle místa, kde došlo ke škodné události, má totiž obvykle nejlepší předpoklady pro rozhodování, a to zejména z důvodu blízkosti sporu a snadnosti provádění důkazů 12 – Rozsudek Zuid-Chemie (C‑189/08, EU:C:2009:475, bod 24 a citovaná judikatura). .

Článek 5 bod 3 nařízení č. 44/2001 tedy stanoví, že osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události.

Poznamenávám, že toto ustanovení nehovoří nijak o škodě nebo újmě, nýbrž o škodné události. Znění čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001 se tedy v zásadě týká nikoli škody, nýbrž skutečnosti vedoucí ke vzniku škody. Logika tohoto ustanovení se mi jeví zřejmá: soud bude zpravidla nejlépe schopen zjistit skutkové okolnosti, vyslechnout svědky a vykonat všechny procesní úkony na místě, kde byla škoda skutečně způsobena.

Je přitom známo, že Soudní dvůr od zásadní věci, v níž byl vydán rozsudek Bier, zvaný „Mines de potasse d’Alsace“ 13 – 21/76, EU:C:1976:166. , vykládá výraz „místo, kde došlo ke škodné události“, tak, že zahrnuje dvě různá místa, a sice místo, kde škoda vznikla 14 – Zvané „Erfolgsort“ podle německé doktríny. , a místo příčinné události 15 – Zvané „Handlungsort“ podle německé doktríny. , jíž byla způsobena tato škoda 16 – 21/76, EU:C:1976:166, bod 24. Viz rovněž rozsudky Zuid-Chemie (EU:C:2009:475, bod 23), a Kainz (C‑45/13, EU:C:2014:7, bod ‑23). .

Pokud jde o majetkovou újmu, Soudní dvůr v rozsudku Marinari 17 – C‑364/93, EU:C:1995:289. rozhodl, že pojem „místo, kde došlo ke škodné události“, se netýká místa, kde poškozený podle svého tvrzení utrpěl majetkovou újmu, k níž došlo v důsledku původní škody, která vznikla a kterou utrpěl v jiném členském státě 18 – Viz rozsudek Marinari (C‑364/93, EU:C:1995:289, bod 21). . V uvedené věci uložil navrhovatel u pobočky banky ve Spojeném království svazek směnek, které zaměstnanci banky odmítli vrátit, přičemž oznámili policii existenci těchto směnek a označili jejich původ za pochybný, což vedlo k zatčení navrhovatele a zabavení směnek. Když byl navrhovatel anglickými soudy zproštěn viny, podal u italského soudu žalobu, jíž se domáhal, aby byla bance uložena povinnost nahradit újmu způsobenou jejími zaměstnanci. Žaloba se týkala zaplacení protihodnoty směnek a náhrady újmy, kterou utrpěl z důvodu svého zadržení, jakož i ukončení několika smluv a poškození jeho pověsti.

Ve věci v původním řízení byla smlouva obsahující chybné ustanovení vyjednána a podepsána v České republice. Práva a povinnosti smluvních stran byly vymezeny v tomto členském státě, včetně povinnosti společnosti Universal Music zaplatit vyšší částku, než byla původně stanovená částka za 30% zbývající podíl. Tento smluvní závazek, jehož vznik nebyl vůlí smluvních stran, vznikl v České republice. V tomto členském státě se tedy povinnost platit cenu vyšší než původně stanovenou stala nevratnou a nevyhnutelnou a podle mého názoru i vznikla škoda.

Z tohoto zjištění lze usuzovat, že první a druhá otázka jsou hypotetické, jelikož na základě ustálené judikatury se „místo, kde došlo ke škodné události“, nachází v České republice.

Předkládající soud nicméně uvádí, že v judikatuře Soudního dvora nenalezl odpověď na otázku, zda samotná majetková újma může představovat „Erfolgsort“, a tedy založit příslušnost na základě čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001. Jinými slovy, předkládající soud si klade otázku, zda je dána příslušnost na základě výše uvedeného ustanovení, pokud neexistovala původní škoda jako ve věci, v níž byl vydán rozsudek Marinari 19 – C‑364/93, EU:C:1995:289, .

Podpůrně a v takovém případě je tedy klíčovou otázkou projednávané věci, zda závěr Soudního dvora v rozsudku Mines de potasse d’Alsace 20 – 21/76, EU:C:1976:166. , podle kterého výraz „místo, kde došlo ke škodné události“, zahrnuje obě místa, platí rovněž tehdy, pokud je újma čistě majetková.

Mám za to, že nikoli.

Pokud se jedná o majetkovou újmu, a sice újmu, která spočívá výlučně ve snížení finančních aktiv 21 – „Vermogensschade“ v terminologii předkládajícího soudu. , nedomnívám se, že je pojem „Erfolgsort“ plně relevantní 22 – Je tomu samozřejmě jinak, týká-li se deliktní jednání majetku jako takového. V takové situaci je podle mého názoru jasné, že „Erfolgsort“ může být místem, kde majetková újma vznikla. V tomto smyslu viz rovněž Mankowski, P., v Magnus, U., a Mankowski, P., Brussels Ibis Regulation – Commentary, Verlag Dr. Otto Schmidt, Kolín nad Rýnem, 2016, článek 7, bod 328. . V některých situacích nelze pojmy „Handlungsort“ a „Erfolgsort“ rozlišit. Pro určení případného „Erfolgsort“ by vše v takové situaci záviselo na otázce, kde se nacházejí finanční aktiva, což se zpravidla shoduje s místem bydliště nebo v případě právnické osoby se sídlem. Tato otázka je často nejistá a spojená s úvahami bez jakékoli vazby s dotčeným skutkovým stavem.

Byl bych tudíž obezřetný při doslovném přebírání judikatury vyplývající z rozsudku Mines de potasse d’Alsace 23 – 21/76, EU:C:1976:166. v situaci, v níž je újma majetková. Jak Komise ve svém vyjádření správně zdůrazňuje, Soudní dvůr v rozsudku Mines de potasse d’Alsace 24 – 21/76, EU:C:1976:166. nepřipustil možnost, aby si navrhovatel zvolil mezi místem, kde vznikla škoda, a místem, kde došlo k příčinné události, jíž byla způsobena škoda, za účelem rozšíření výjimky z obecného pravidla příslušnosti. Důvod pro takovou volbu spočívá v nutnosti zůstat co nejblíže skutkovým okolnostem sporu a určit nejvhodnější soud k rozhodnutí věci a v tomto kontextu účelně zorganizovat řízení, například shromážděním důkazů a vyslechnutím svědků.

Jak bylo uvedeno výše, všechny faktory, které umožňují soudu účelně zorganizovat řízení, se tedy nacházejí v České republice.

Jinými slovy, z důvodů řádného výkonu spravedlnosti a hospodárnosti řízení nestačí samotná skutečnost, že smírem stanovenou částku nesla společnost se sídlem v Nizozemsku, k založení příslušnosti nizozemského soudu.

Analýza judikatury Soudního dvora tento přístup podle mého názoru nevyvrací.

Ve věci, ve které byl vydán rozsudek Kronhofer 25 – C‑168/02, EU:C:2004:364. , odpověděl poškozený, který byl usazen v Rakousku, na nabídku spočívající v otevření účtu v Německu, na který převedl finanční prostředky. Soudní dvůr rozhodl, že čl. 5 bod 3 Bruselské úmluvy musí být vykládán tak, že pojem „místo, kde došlo ke škodné události“, nezahrnuje místo bydliště žalobce, kde se nachází „centrum jeho majetkových zájmů“ jen ze samotného důvodu, že zde utrpěl peněžní újmu vyplývající ze ztráty částí jeho majetku, ke které došlo a kterou utrpěl v jiném státě, který je smluvní stranou 26 – Rozsudek Kronhofer (C‑168/02, EU:C:2004:364, bod 21). . Toto konstatování je přesvědčivé vzhledem k tomu, že toto místo je spíše nahodilé a není nutně spolehlivým kolizním kritériem.

Ve věci, ve které byl vydán rozsudek Kolassa 27 – C‑375/13, EU:C:2015:37. , investor ve vlastní zemi, a sice v Rakousku, investoval v bance určitou finanční částku. Podle Soudního dvora došlo ke škodě v místě, kde ji investor utrpěl 28 – Rozsudek Kolassa (C‑375/13, EU:C:2015:37, bod 54). , a sice v Rakousku. Podle Soudního dvora byla dána příslušnost na základě čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001 29 – Rozsudek Kolassa (C‑375/13, EU:C:2015:37, bod 57). .

Nicméně se domnívám, že z uvedené věci nelze vyvodit obecné pravidlo, podle kterého majetková újma stačí jako kolizní kritérium pro účely výše uvedeného ustanovení. Skutkové okolnosti ve věci, ve které byl vydán rozsudek Kolassa 30 – C‑375/13, EU:C:2015:37. , byly totiž zvláštní. Žalovaná v uvedené věci, a sice britská banka, zveřejnila prospekt týkající se dotčených finančních certifikátů v Rakousku 31 – Viz rovněž mé stanovisko ve věci Kolassa (C‑375/13, EU:C:2014:2135, bod 64). a rakouská banka tyto certifikáty dále prodávala.

Ve věci, ve které byl vydán rozsudek CDC Hydrogen Peroxide, týkající se práva hospodářské soutěže, kde se poškození nacházeli v několika členských státech, Soudní dvůr uznal, že tato různá místa mohla sloužit jako vazba 32 – C‑352/13, EU:C:2015:335- (bod 52). . Soudní dvůr rozhodl, že „[p]okud jde o škodu spočívající v dodatečných nákladech zaplacených z důvodu umělého navýšení takové ceny, […], lze toto místo určit pouze pro každou údajnou oběť posuzovanou samostatně a v zásadě se bude nacházet v místě jejího sídla“ 33 – Rozsudek CDC Hydrogen Peroxide (C‑352/13, EU:C:2015:335). .

Nedomnívám se, že by tento závěr mohl být základem pro obecné pravidlo, podle kterého představuje sídlo poškozeného podniku místo, kde ke škodě došlo. Naopak důvodem pro tento závěr jsou opět zvláštnosti uvedené věci, ve které byl poškozen vysoký počet osob. Nebylo tedy možno určit jediné místo, pokud jde o místo, kde byla uzavřena kartelová dohoda, a tudíž ani místo příčinné události. Navíc mám za to, že sídlo podniku má tendenci se shodovat s jeho hospodářskými činnostmi.

V souhrnu se nedomnívám, že by čl. 5 bod 3 nařízení č. 44/2001 mohl založit příslušnost soudu, který se nachází ve členském státě, se kterým má spor jedinou vazbu, a to skutečnost, že poškozený v tomto státě utrpěl majetkovou újmu.

V důsledku toho navrhuji odpovědět na první otázku tak, že čl. 5 bod 3 nařízení č. 44/2001 musí být vykládán v tom smyslu, že za „místo, kde došlo ke škodné události“, nemůže být při neexistenci jiné vazby považováno místo v členském státě, kde došlo ke škodě, pokud tato škoda spočívá výlučně v majetkové újmě, která je důsledkem protiprávního jednání, k němuž došlo v jiném členském státě.

S ohledem na tento návrh není již třeba se zabývat druhou otázkou.

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda je třeba čl. 5 bod 3 nařízení č. 44/2001 vykládat v tom smyslu, že vnitrostátní soud, který má posoudit, zda je příslušný na základě tohoto ustanovení, je povinen při svém posuzování vycházet z argumentace navrhovatele, nebo v tom smyslu, že tento soud musí také zohlednit skutečnosti, které uvedl odpůrce za účelem zpochybnění této argumentace.

I když předkládající soud pokládá tuto otázku pouze pro případ kladné odpovědi na první otázku, domnívám se, že existuje zájem na zodpovězení této otázky vzhledem k tomu, že tato otázka má obecný rozsah a odkazuje na posouzení příslušnosti, a nikoli pouze na otázku, zda je majetková újma dostatečná pro stanovení příslušnosti.

Úvodem je třeba připomenout 34 – Viz rovněž mé stanovisko ve věci Kolassa (C‑375/13, EU:C:2014:2135, bod 69). , že příslušnost soudu je určena autonomními pravidly nařízení č. 44/2001, zatímco meritorní stránka věci je rozhodována podle použitelného vnitrostátního práva určeného podle kolizních norem zákonů týkajících se smluvních 35 – Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) (Úř. věst. L 177, s. 6). nebo mimosmluvních povinností 36 – Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II) ) (Úř. věst. L 199, s. 40). .

Zdá se mi, že existující judikatura již nabízí několik možností, jak tuto otázku zodpovědět.

Nařízení č. 44/2001 neupřesňuje rozsah kontrolních povinností, které má vnitrostátní soud při ověřování své příslušnosti. Z ustálené judikatury vyplývá, že Bruselská úmluva neměla za cíl sjednotit procesní pravidla smluvních států, nýbrž rozdělit soudní příslušnost k řešení sporů v občanských a obchodních věcech ve vztazích mezi smluvními státy a usnadnit výkon soudních rozhodnutí 37 – V tomto ohledu viz rozsudky Shevill a další (C‑68/93, EU:C:1995:61, bod 35); Italian Leather (C‑80/00, EU:C:2002:342, bod 43), jakož i DFDS Torline (C‑18/02, EU:C:2004:74, bod 23). . Z ustálené judikatury rovněž vyplývá, že co se týče procesních pravidel, je třeba se řídit použitelnými vnitrostátními pravidly soudu, jemuž byla věc předložena, s výhradou, že použití těchto pravidel neohrozí užitečný účinek Bruselské úmluvy 38 – Rozsudky Hagen (C‑365/88, EU:C:1990:203, body- 19 a 20), jakož i Shevill a další (C‑68/93, EU:C:1995:61, bod 36). .

Soudní dvůr tak rozhodl, že se žalobce může obrátit na soud místa plnění smlouvy podle čl. 5 odst. 1 Bruselské úmluvy, i když vznik smlouvy, která byla základem žaloby, byl mezi stranami sporný 39 – Rozsudek (38/81, EU:C:1982:79, bod 8). . Soudní dvůr také upřesnil, že je v souladu s duchem právní jistoty, že vnitrostátní soud, jemuž byla věc předložena, může snadno rozhodnout o vlastní příslušnosti na základě pravidel uvedené úmluvy, aniž je povinen zkoumat meritorní stránku věci 40 – Rozsudek Benincasa (C‑269/95, EU:C:1997:337, bod 27). .

Soudní dvůr rovněž učinil závěr, že ve stadiu ověření mezinárodní příslušnosti neposuzuje soud, jemuž byla věc předložena, přípustnost ani opodstatněnost negativní určovací žaloby podle pravidel vnitrostátního práva, ale identifikuje pouze vazbu se státem, v němž má soud sídlo, odůvodňující jeho příslušnost na základě čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001 41 – Rozsudek Folien Fischer a Fofitec (C‑133/11, EU:C:2012:664, bod 50). . Soudní dvůr rovněž dospěl k závěru, že pro použití čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001 může soud rozhodující o žalobě považovat tvrzení žalobce týkající se podmínek deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti za prokázaná, ovšem pouze pro účely ověření své příslušnosti podle tohoto ustanovení 42 – Rozsudek Hi Hotel HCF (C‑387/12, EU:C:2014:215, bod 20). . Konečně Soudní dvůr rozhodl, že v rámci ověření příslušnosti podle nařízení č. 44/2001 není namístě provádět podrobné dokazování v souvislosti se spornými skutečnostmi, které jsou relevantní jak pro otázku příslušnosti, tak pro existenci uplatněného nároku, a že soud, jemuž byla věc předložena, nicméně může svou mezinárodní příslušnost posoudit ve světle všech informací, které má k dispozici, včetně případných tvrzení žalovaného 43 – Rozsudek Kolassa (C‑375/13, EU:C:2015:37, bod 65). .

Navrhuji tedy odpovědět na třetí otázku tak, že k určení své příslušnosti podle ustanovení nařízení č. 44/2001 musí soud, jemuž byla věc předložena, posoudit všechny skutečnosti, které má k dispozici, včetně skutečností, které případně uvedl odpůrce.