ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (prvního senátu)
9. října 2025 ( *1 )
„Řízení o předběžné otázce – Příslušnost a výkon soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech – Nařízení (EU) č. 1215/2012 – Oblast působnosti – Článek 25 – Dohoda o příslušnosti – Strany smlouvy usazené ve stejném třetím státě – Určení příslušnosti soudů některého členského státu k rozhodování sporů z této smlouvy – Mezinárodní prvek – Důsledky vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie“
Ve věci C‑540/24,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím Handelsgericht Wien (Obchodní soud ve Vídni, Rakousko) ze dne 1. srpna 2024, došlým Soudnímu dvoru dne 8. srpna 2024, v řízení
Cabris Investments Ltd
proti
Revetas Capital Advisors LLP,
SOUDNÍ DVŮR (první senát),
ve složení: F. Biltgen (zpravodaj), předseda senátu, T. von Danwitz, místopředseda Soudního dvora vykonávající funkci soudce prvního senátu, I. Ziemele, A. Kumin, a S. Gervasoni, soudci,
generální advokát: M. Campos Sánchez-Bordona,
za soudní kancelář: A. Calot Escobar, vedoucí,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s ohledem na vyjádření, která předložili:
|
– |
za Revetas Capital Advisors LLP: B. Knötzl a B. Ortner, Rechtsanwälte, |
|
– |
za Evropskou komisi: S. Noë a J. Vondung, jako zmocněnci, |
s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska,
vydává tento
Rozsudek
|
1 |
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 50 odst. 3 SEU, článků 25, 68 až 70 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1, dále jen „nařízení Brusel Ia“), jakož i článků 17, 18, 55, 56 a 66 Úmluvy ze dne 27. září 1968 o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 1972, L 299, s. 32) ve znění následných úmluv o přistoupení nových členských států k této úmluvě (dále jen „Bruselská úmluva“). |
|
2 |
Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Cabris Investments Ltd a Revetas Capital Advisors LLP, společnostmi založenými podle anglického práva, ve věci návrhu na zaplacení částky jako splnění smluvního závazku, který prvně uvedená společnost podala proti druhé uvedené společnosti k rakouskému soudu. |
Právní rámec
Smlouva o EU
|
3 |
Článek 50 odst. 3 SEU stanoví: „Smlouvy přestávají být pro dotyčný stát použitelné dnem vstupu dohody o vystoupení v platnost, nebo nedojde-li k tomu, dva roky po oznámení podle odstavce 2, nerozhodne-li Evropská rada jednomyslně po dohodě s dotyčným členským státem o prodloužení této lhůty.“ |
Dohoda o vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie a Evropského společenství pro atomovou energii
|
4 |
Článek 126 dohody o vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie a Evropského společenství pro atomovou energii (Úř. věst. 2020, L 29, s. 7, dále jen „dohoda o vystoupení“), která byla přijata dne 17. října 2019 a vstoupila v platnost dne 1. února 2020, byla schválena jménem Evropské unie a Evropského společenství pro atomovou energii (ESAE) rozhodnutím Rady (EU) 2020/135 ze dne 30. ledna 2020 (Úř. věst. 2020, L 29, s. 1), stanoví: „Stanoví se přechodné období nebo období provádění, které začíná dnem vstupu této dohody v platnost a končí dnem 31. prosince 2020.“ |
Bruselská úmluva
|
5 |
Článek 17 Bruselské úmluvy stanoví: „Dohodnou-li se strany, z nichž alespoň jedna má bydliště [nebo sídlo] na území smluvního státu, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy tohoto smluvního státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu. […]“(neoficiální překlad) |
|
6 |
Článek 18 této úmluvy stanoví: „Není-li soud jednoho smluvního státu příslušný již podle jiných ustanovení této Úmluvy, stane se příslušným, jestliže se žalovaný dostaví na jednání k tomuto soudu. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 16 výlučně příslušný.“(neoficiální překlad) |
|
7 |
Článek 55 uvedené úmluvy stanoví: „Aniž je dotčen čl. 54 druhý pododstavec a článek 56, nahrazuje tato úmluva mezi státy, které jsou jejími smluvními stranami, smlouvy uzavřené mezi dvěma nebo více těmito státy, a to: […]
[…]“ (neoficiální překlad) |
|
8 |
Článek 56 téže úmluvy stanoví: „Smlouva a úmluvy uvedené v článku 55 se i nadále použijí ve věcech, na něž se tato úmluva nevztahuje. Nadále se použijí na rozhodnutí a listiny, které byly vydány či vyhotoveny před vstupem této úmluvy v platnost.“(neoficiální překlad) |
|
9 |
Článek 66 Bruselské úmluvy stanoví: „Tato úmluva se uzavírá na dobu neurčitou.“(neoficiální překlad) |
Nařízení Brusel I
|
10 |
Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2001, L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42, dále jen „nařízení Brusel I“) vstoupilo v platnost dne 1. března 2002 a mezi členskými státy nahradilo Bruselskou úmluvu. Následně bylo samo zrušeno a nahrazeno s účinností od 10. ledna 2015 nařízením Brusel Ia. |
|
11 |
Článek 23 odst. 1 nařízení Brusel I znělo takto: „Dohodnou-li se strany, z nichž alespoň jedna má bydliště na území členského státu, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu. […]“ |
Nařízení Brusel Ia
|
12 |
Body 3, 13, 14, 15, 19 a 21 odůvodnění nařízení Brusel Ia uvádějí:
[…]
[…]
[…]
|
|
13 |
Článek 4 odst. 1 tohoto nařízení stanoví: „Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.“ |
|
14 |
Článek 6 odst. 1 uvedeného nařízení stanoví: „Nemá-li žalovaný bydliště v některém členském státě, určuje se příslušnost soudů každého členského státu podle jeho vlastních právních předpisů, s výhradou čl. 18 odst. 1, čl. 21 odst. 2 a článků 24 a 25.“ |
|
15 |
Článek 25 odst. 1 téhož nařízení, obsažený v kapitole II, oddílu 7, nadepsaném „Ujednání o příslušnosti“, stanoví: „Bez ohledu na bydliště stran, dohodnou-li se tyto strany, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu, pokud tato dohoda není z hlediska své věcné platnosti podle práva tohoto členského státu neplatná. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. […]“ |
|
16 |
Článek 31 odst. 2 nařízení Brusel Ia stanoví: „Aniž je dotčen článek 26, je-li řízení zahájeno u soudu členského státu, jemuž dohoda uvedená v článku 25 svěřuje výlučnou příslušnost, přeruší soudy jiného členského státu řízení, dokud soud, u něhož bylo zahájeno řízení na základě dohody, neprohlásí, že podle dohody není příslušný.“ |
|
17 |
Kapitola VII tohoto nařízení, nadepsaná „Vztah k jiným nástrojům“, obsahuje mimo jiné články 68 až 70. Článek 68 tohoto nařízení zní takto: „1. Toto nařízení nahrazuje mezi členskými státy [Bruselskou úmluvu] kromě případů, kdy se jedná o území členských států, která spadají do územní působnosti uvedené úmluvy a která jsou z tohoto nařízení vyloučena v souladu s článkem 355 [SFEU]. 2. V rozsahu, v jakém toto nařízení nahrazuje mezi členskými státy ustanovení [Bruselské úmluvy], se jakýkoli odkaz na úmluvu považuje za odkaz na toto nařízení.“ |
|
18 |
Článek 69 uvedeného nařízení stanoví: „Aniž jsou dotčeny články 70 a 71, nahrazuje toto nařízení mezi členskými státy úmluvy upravující stejné věci, na které se vztahuje toto nařízení. Nahrazují se zejména úmluvy uvedené na seznamu vypracovaném [Evropskou k]omisí podle čl. 76 odst. 1 písm. c) a čl. 76 odst. 2.“ |
|
19 |
Článek 70 odst. 1 téhož nařízení stanoví: „Úmluvy podle článku 69 se i nadále použijí ve věcech, na něž se toto nařízení nevztahuje.“ |
|
20 |
Podle čl. 76 odst. 2 nařízení Brusel Ia vypracuje Komise seznam úmluv uvedených v článku 69 tohoto nařízení na základě oznámení učiněných členskými státy v souladu s čl. 76 odst. 1 písm. c) tohoto nařízení. Podle čl. 76 odst. 4 uvedeného nařízení Komise seznamy a jejich následné změny zveřejní v Úředním věstníku Evropské unie. |
|
21 |
Komise na základě oznámení stanovených v článku 76 téhož nařízení sestavila a zveřejnila tři seznamy (Úř. věst. 2015, C 4, s. 2), z nichž třetí (dále jen „seznam 3“) zní takto: „Smlouvy uvedené v článku 69 jsou tyto:
[…]
[…]
[…]
[…]“ |
Spor v původním řízení a předběžné otázky
|
22 |
Dne 6. května 2020 uzavřely Cabris Investments a Revetas Capital Advisors, společnosti usazené ve Spojeném království, poradenskou smlouvu s přiloženým doplňujícím ujednáním obsahujícím doložku o příslušnosti soudu (dále jen „dotčená doložka o soudní příslušnosti“), která zněla takto: „Tato smlouva a vztahy mezi stranami se řídí rakouským právem a musí být vykládány v souladu s ním. Handelsgericht Wien [Obchodní soud ve Vídni, Rakousko] je jediný příslušný rozhodovat spory vyplývající z této smlouvy nebo s ní související nebo týkající se jejího plnění či platnosti.“ |
|
23 |
Dne 30. června 2023 podala společnost Cabris lnvestments k Handelsgericht Wien (Obchodní soud ve Vídni), který je předkládajícím soudem, žalobu, kterou se domáhala, aby bylo společnosti Revetas Capital Advisors uloženo zaplatit jí částku 360000 eur navýšenou o úroky z prodlení v rámci splnění smluvní platební povinnosti vyplývající z této smlouvy a související s výkonem funkce finančního ředitele. |
|
24 |
Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že kromě dotčené doložky o soudní příslušnosti neexistuje mezi účastníky původního řízení a Rakouskou republikou zřejmá vazba. |
|
25 |
Společnost Revetas Capital Advisors zpochybnila mezinárodní příslušnost předkládajícího soudu a tvrdí, že jelikož nařízení Brusel Ia již není použitelné, pokud jde o právní vztahy zahrnující Spojené království Velké Británie a Severního Irska, od konce přechodného období stanoveného v dohodě o vystoupení, který byl sjednán na 31. prosince 2020 (dále jen „přechodné období“), článek 25 tohoto nařízení, jak jej vyložil Soudní dvůr v rozsudku ze dne 8. února 2024, Inkreal (C‑566/22, EU:C:2024:123), se na skutkový stav v původním řízení nepoužije. Dotčená doložka o soudní příslušnosti je tedy podle jejího názoru neúčinná, a předkládající soud je tedy mezinárodně nepříslušný k rozhodnutí sporu, který mu byl předložen. |
|
26 |
V první řadě má předkládající soud pochybnosti o tom, zda článek 25 nařízení Brusel Ia a zásady stanovené Soudním dvorem v rozsudku ze dne 8. února 2024, Inkreal (C‑566/22, EU:C:2024:123), zůstávají použitelné v případě dohody o příslušnosti uzavřené během přechodného období mezi dvěma stranami, které mají sídlo ve Spojeném království a určí soud některého členského státu jako příslušný k rozhodnutí jejich sporu, pokud byla věc tomuto soudu předložena jednak po vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie a jednak po skončení přechodného období, a smluvní vztah, který je podkladem sporu, nemá žádnou vazbu na tento členský stát. Předkládající soud se přiklání k tomu, že z bodů 13 a 14 odůvodnění tohoto nařízení, z čl. 50 odst. 3 SEU a z výše uvedeného rozsudku vyplývá, že taková vazba je vyžadována. |
|
27 |
Pro případ, že by Soudní dvůr dospěl k závěru, že se článek 25 nařízení Brusel Ia v takové situaci nepoužije, se předkládající soud v druhé řadě táže na použitelnost Bruselské úmluvy, a zejména jejích článků 17 a 18, nebo případně anglo-rakouské smlouvy. Podle předkládajícího soudu závisí odpověď na tuto otázku na tom, zda články 68 a 69 nařízení Brusel Ia s konečnou platností derogovaly jak tuto úmluvu, tak tuto smlouvu. Předkládající soud je toho názoru, že zásady mezinárodního práva veřejného upravující zánik smluv a okolnost, že tyto jednotlivé právní nástroje upravují blízké oblasti, hovoří ve prospěch výkladu, podle kterého je použitelnost uvedené úmluvy a uvedené smlouvy, pokud jde o právní vztahy zahrnující Spojené království Velké Británie a Severního Irska, vyloučena. |
|
28 |
Ve třetí řadě si předkládající soud klade otázku, zda čl. 50 odst. 3 SEU a čl. 82 odst. 1 písm. b) bod i) části 4 Civil Jurisdiction and Judgments (Amendment) (EU Exit) Regulations 2019 [nařízení z roku 2019 o soudní příslušnosti v občanských věcech a o rozsudcích (dodatek) (Brexit)] ze dne 4. března 2019 (Statutory Instruments 2019, č. 479) obecně vylučují použitelnost Bruselské úmluvy. |
|
29 |
Za těchto okolností se Handelsgericht Wien (Obchodní soud ve Vídni) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
|
K předběžným otázkám
K první otázce
|
30 |
Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel Ia musí být vykládán v tom smyslu, že se toto ustanovení vztahuje na situaci, kdy se dvě strany smlouvy s bydlištěm na území Spojeného království dohodnou v dohodě o příslušnosti uzavřené během přechodného období stanoveného v dohodě o vystoupení na příslušnosti soudu některého členského státu k rozhodování sporů vzniklých z této smlouvy, pokud je u tohoto soudu po uplynutí přechodného období zahájeno řízení mezi smluvními stranami. |
|
31 |
Úvodem je třeba připomenout, že jelikož doložka o soudní příslušnosti je již svou povahou volbou příslušnosti, která nemá právní účinky, dokud není zahájeno soudní řízení, a která má důsledky až ode dne podání žaloby k soudu, musí být taková doložka posuzována ke dni, kdy byla podána žaloba (rozsudek ze dne 13. listopadu 1979, Sanicentral,25/79, EU:C:1979:255, bod 6, jakož i ze dne 24. listopadu 2022, Tilman,C‑358/21, EU:C:2022:923, bod 30). |
|
32 |
Pro zodpovězení položené otázky je tedy třeba určit, zda spor mezi dvěma stranami smlouvy, které mají od 1. února 2020 bydliště ve stejném třetím státě, jako je Spojené království, a které k projednání sporu určily soud členského státu, spadá do působnosti nařízení Brusel Ia a jeho čl. 25 odst. 1. |
|
33 |
Podle ustálené judikatury platí, že pro účely výkladu ustanovení unijního práva je třeba zohlednit nejen znění takového ustanovení, ale i jeho kontext, jakož i cíle a účel, které sleduje akt, jehož je součástí (viz rozsudky ze dne 17. listopadu 1983, Merck, 292/82, EU:C:1983:335, bod 12, a ze dne 8. února 2024, Inkreal, C‑566/22, EU:C:2024:123, bod 15 a citovaná judikatura). |
|
34 |
V první řadě, pokud jde o znění, podle první věty čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel Ia platí, že dohodnou-li se strany bez ohledu na své bydliště, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu, pokud tato dohoda není z hlediska své věcné platnosti podle práva tohoto členského státu neplatná. |
|
35 |
Ze samotného znění tohoto ustanovení tak vyplývá, že pravidlo, které stanoví, se použije bez ohledu na bydliště stran. Konkrétně použití tohoto pravidla nepodléhá žádné podmínce týkající se umístění bydliště stran nebo jedné z nich na území některého členského státu. |
|
36 |
Ve druhé řadě, pokud jde o kontext čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel Ia, je třeba zaprvé zdůraznit, že se toto ustanovení liší od ustanovení, které mu předcházelo, a sice čl. 23 odst. 1 nařízení Brusel I, který pro použití pravidla o příslušnosti založeného na dohodě o příslušnosti vyžadoval, aby alespoň jedna ze stran této dohody měla bydliště na území některého členského státu. |
|
37 |
Zadruhé je třeba připomenout, že režim příslušnosti stanovený nařízením Brusel Ia je interním režimem Unie, který sleduje takové vlastní cíle, jako je řádné fungování vnitřního trhu, jakož i vytvoření prostoru svobody, bezpečnosti a práva, jak vyplývá z bodu 3 odůvodnění tohoto nařízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. února 2025, BSH Hausgeräte, C‑339/22, EU:C:2025:108, bod 55). Bod 13 odůvodnění uvedeného nařízení dále uvádí, že „[j]e nezbytné, aby existoval vztah mezi řízeními, na něž se toto nařízení uplatňuje, a územím členských států“, a že „[p]roto by se společná pravidla pro určení příslušnosti měla v zásadě uplatňovat v případech, kdy má žalovaný bydliště v členském státě“. Bod 14 odůvodnění téhož nařízení nicméně uvádí, že „[n]ěkterá pravidla pro určení příslušnosti by se však měla uplatnit bez ohledu na místo bydliště žalovaného, […] aby byla respektována smluvní volnost stran“. |
|
38 |
Za tímto účelem na rozdíl od pravidla zakotveného v čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel Ia ve spojení s bodem 13 jeho odůvodnění, podle kterého se příslušnost určuje podle obecné zásady příslušnosti soudu žalovaného, má-li bydliště na území některého členského státu, čl. 6 odst. 1 tohoto nařízení ve spojení s bodem 14 jeho odůvodnění stanoví, že nemá-li žalovaný bydliště v některém členském státě, určuje se příslušnost soudů každého členského státu podle jeho vlastních právních předpisů, s výhradou použití některých ustanovení uvedeného nařízení, mezi něž patří článek 25 tohoto nařízení. |
|
39 |
Z výkladu čl. 6 odst. 1 nařízení Brusel Ia ve spojení s jeho čl. 25 odst. 1 tedy vyplývá, že se situace, kdy žalovaný nemá bydliště na území některého členského státu, ale smluvní strany se dohodly, že v jejich sporech ze smlouvy má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, řídí pravidlem příslušnosti vyplývajícím z dohody o příslušnosti uvedené v čl. 25 odst. 1, a nikoli pravidly příslušnosti podle práva každého členského státu uvedenými v čl. 6 odst. 1. Uvedený výklad tak potvrzuje doslovný výklad vyplývající z bodu 35 tohoto rozsudku, podle něhož se čl. 25 odst. 1 použije i v případě, že všechny strany sporu mají bydliště v nějakém třetím státě. |
|
40 |
Zatřetí podle judikatury Soudního dvora je k tomu, aby dotčená situace spadala do působnosti nařízení Brusel Ia, vyžadováno, aby vykazovala mezinárodní prvek. Tento mezinárodní prvek může vyplývat jak z místa bydliště žalovaného na území jiného členského státu, než je členský stát soudu, u něhož bylo zahájeno řízení, tak z jiných faktorů souvisejících zejména s meritem sporu, přičemž tyto faktory se mohou nacházet dokonce ve třetím státě. Taková situace totiž může vyvolat otázky ohledně určení mezinárodní příslušnosti soudů [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 1. března 2005, Owusu, C‑281/02, EU:C:2005:120, bod 26; ze dne 8. září 2022, IRnova, C‑399/21, EU:C:2022:648, bod 28; ze dne 29. července 2024, FTI Touristik (Mezinárodní prvek), C‑774/22, EU:C:2024:646, body 26, 28 a 29, jakož i ze dne 25. února 2025, BSH Hausgeräte, C‑339/22, EU:C:2025:108, body 59 a 60]. |
|
41 |
Kromě toho Soudní dvůr již upřesnil, že situace, kdy si smluvní strany usazené v témže členském státě sjednají, že ve sporech z této smlouvy mají příslušnost soudy jiného členského státu, ačkoliv uvedená smlouva nemá na tento jiný členský stát žádnou jinou vazbu, má mezinárodní prvek. V takové situaci samotná existence dohody o příslušnosti soudů jiného členského státu, než ve kterém jsou usazeny smluvní strany, prokazuje, že je v takové situaci dán mezinárodní prvek (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. února 2024, Inkreal, C‑566/22, EU:C:2024:123, body 25 a 39). |
|
42 |
Obdobně jako v případě řešení přijatého Soudním dvorem v judikatuře uvedené v bodech 40 a 41 tohoto rozsudku je třeba mít za to, že existence dohody o příslušnosti určující soudy některého členského státu, zatímco smluvní strany mají bydliště ve třetím státě, vyvolává otázku ohledně určení mezinárodní příslušnosti soudů, a že taková situace představuje tedy mezinárodní prvek vyžadovaný ve smyslu této judikatury. |
|
43 |
Ve třetí řadě je takový výklad podpořen cíli sledovanými článkem 25 nařízení Brusel Ia, a sice respektovat autonomii stran a posílit účinnost dohod o výlučné volbě soudu uvedených v bodech 15, 19 a 22 odůvodnění tohoto nařízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. února 2024, Inkreal, C‑566/22, EU:C:2024:123, bod 26). |
|
44 |
Uvedený výklad je rovněž v souladu s účelem nařízení Brusel Ia, kterým je sjednotit pravidla pro určení příslušnosti v občanských a obchodních věcech prostřednictvím pravidel pro určení příslušnosti, jež jsou vysoce předvídatelná, a který tak sleduje cíl právní jistoty. Možnost smluvních stran usazených ve stejném třetím státě dohodnout se na příslušnosti soudů některého členského státu totiž přispívá k zajištění toho, aby žalobce věděl, u kterého soudu může podat žalobu, a aby žalovaný předvídal, u kterého soudu může být žalován. V této souvislosti cíl právní jistoty vyžaduje, aby vnitrostátní soud, jemuž byla věc předložena, mohl snadno rozhodnout o vlastní příslušnosti, aniž by musel zkoumat meritorní stránku věci [obdobně viz rozsudek ze dne 29. července 2024, FTI Touristik (Mezinárodní prvek), C‑774/22, EU:C:2024:646, bod 33 a citovaná judikatura]. |
|
45 |
Použití harmonizovaných pravidel článku 25 nařízení Brusel Ia mimoto přispívá k předcházení kompetenčním sporům na území členských států narušujícím právní jistotu, k nimž by mohlo docházet, pokud by se dotčená situace řídila vnitrostátními pravidly mezinárodního práva soukromého členských států. Kromě toho použití těchto harmonizovaných pravidel snižuje možnost souběžných řízení a zajišťuje, aby v různých členských státech nebyla vydána vzájemně neslučitelná rozhodnutí, což je v souladu s cílem harmonického výkonu spravedlnosti, který je uveden v bodě 21 odůvodnění tohoto nařízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. února 2024, Inkreal, C‑566/22, EU:C:2024:123, bod 30). |
|
46 |
Takový spor, jako je spor dotčený ve věci v původním řízení, mezi dvěma smluvními stranami s bydlištěm ve třetím státě, které určily, že ve sporech z jejich smlouvy má příslušnost soud některého členského státu, tudíž spadá do působnosti nařízení Brusel Ia a jeho čl. 25 odst. 1. |
|
47 |
Okolnost, že dohoda o příslušnosti, kterou si smluvní strany, jež mají bydliště na území Spojeného království, určily, že ve sporech z jejich smlouvy má příslušnost soud členského státu, v projednávané věci předkládající soud, byla uzavřena během přechodného období, a že tomuto soudu byl předložen spor po jeho ukončení, nemůže změnit odpověď na tuto otázku. |
|
48 |
Nejen že dohoda o vystoupení takovou situaci neupravuje, ale z úvah uvedených v bodech 31 až 46 tohoto rozsudku totiž vyplývá, že bez ohledu na umístění bydliště stran sporu ve třetím státě, jako je Spojené království, od 1. února 2020, spadá spor v původním řízení do působnosti nařízení Brusel Ia a jeho čl. 25 odst. 1. |
|
49 |
S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel Ia musí být vykládán v tom smyslu, že se toto ustanovení vztahuje na situaci, kdy se dvě smluvní strany s bydlištěm na území Spojeného království dohodnou sjednáním dohody o příslušnosti uzavřené během přechodného období na příslušnosti soudu některého členského státu k rozhodování sporů z této smlouvy, i když byl tomuto soudu spor mezi smluvními stranami předložen po uplynutí přechodného období. |
Ke druhé až páté otázce
|
50 |
Vzhledem k odpovědi na první otázku v tom smyslu, že taková situace, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, spadá do působnosti nařízení Brusel Ia a jeho čl. 25 odst. 1, již není nutné odpovídat na druhou až pátou otázku. |
K nákladům řízení
|
51 |
Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. |
|
Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto: |
|
Článek 25 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech |
|
musí být vykládán v tom smyslu, že |
|
se toto ustanovení vztahuje na situaci, kdy se dvě smluvní strany s bydlištěm na území Spojeného království dohodnou sjednáním dohody o příslušnosti uzavřené během přechodného období upraveného v dohodě o vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie a Evropského společenství pro atomovou energii na příslušnosti soudu některého členského státu k rozhodování sporů z této smlouvy, i když byl tomuto soudu spor mezi smluvními stranami předložen po uplynutí přechodného období. |
|
Podpisy |
( *1 ) – Jednací jazyk: němčina.