1.

Tato předběžná otázka se týká použití směrnic 2012/13/EU ( 2 ), 2013/48/EU ( 3 ) a (EU) 2016/343 ( 4 ) v trestním řízení proti osobě, která od okamžiku zatčení jako podezřelá ze závažného zločinu vykazovala známky nepříčetnosti, a byla proto hospitalizována v psychiatrickém zařízení.

2.

Tyto směrnice obsahují „společná minimální pravidla pro ochranu procesních práv podezřelých a obviněných osob [v trestních řízeních]“ v úsilí „o posílení důvěry členských států v systémy trestního soudnictví jiných členských států, a tím usnadňuj[í] vzájemné uznávání rozhodnutí v trestních věcech“ ( 5 ).

3.

S ohledem na tento účel by bylo třeba se ptát, zda tyto tři směrnice mají být používány v trestních řízeních, u kterých nelze rozumně předpokládat, že se stanou předmětem vzájemného uznávání mezi členskými státy. Tuto námitku Soudní dvůr dosud nepřijal ( 6 ). Možná bude ve světle vývoje předběžných otázek v této specifické oblasti v budoucnosti vhodné upřesnit tuto linii judikatury.

I.

Právní rámec

A.

Unijní právo

1.

Směrnice 2012/13

4.

Článek 1 („Předmět“) stanoví:

5.

Článek 2 („Oblast působnosti“) stanoví:

6.

Článek 3 („Právo na informace o právech“) upřesňuje:

7.

Podle článku 4 („Poučení o právech při zatčení“) platí:

8.

Článek 6 („Právo na informace o obvinění“) uvádí:

2.

Směrnice 2013/48

9.

Podle článku 1 („Předmět“) platí:

10.

Podle článku 2 („Oblast působnosti“) platí:

11.

Podle článku 3 („Právo na přístup k obhájci v trestním řízení“) platí:

12.

Článek 12 („Právní ochrana“) uvádí:

13.

Článek 13 („Zranitelné osoby“) stanoví:

3.

Směrnice 2016/343

14.

Článek 1 („Předmět“) zní:

15.

Článek 2 („Oblast působnosti“) stanoví:

16.

Článek 3 („Presumpce neviny“) ukládá:

17.

Článek 6 („Důkazní břemeno“) stanoví:

18.

Článek 10 („Právní ochrana“) uvádí:

B.

Bulharské právo

1.

Nakazatelen kodeks (trestní zákoník)

19.

Článek 33 uvádí, že ten, kdo jednal ve stavu duševní poruchy, jenž mu bránil pochopit povahu nebo smysl svých skutků nebo ovládat své jednání, není trestně odpovědný ( 7 ).

20.

Podle článku 89 tomu, kdo se dopustil skutku nebezpečného pro společnost ve stavu vylučujícím trestní odpovědnost, může být uloženo ochranné léčení ve specializované psychiatrické nemocnici.

2.

Nakazatelno-procesualen kodeks (trestní řád; dále jen „NPK“)

21.

Článek 24 odst. 1 stanoví, že trestní řízení není vedeno a zahájené trestní řízení se zastaví, pokud spáchané skutky nepředstavují trestný čin.

22.

Článek 46 upravuje úkoly státního zastupitelství v trestním řízení. Svěřuje mu výkon trestní obžaloby a vedení přípravného řízení.

23.

Článek 70 se zabývá řízením o preventivním umístění obviněného, který trpí duševní chorobou, do psychiatrického zařízení za účelem jeho vyšetření. O umístění rozhoduje soud na návrh státního zastupitelství po jednání, v němž je povinná účast obhájce.

24.

Článek 94 odst. 1 bod 2 a odst. 3 ukládají povinné zastoupení obhájcem v trestním řízení, pokud obviněný trpí duševní poruchou, a ukládá, že příslušný orgán obhájcem ustanoví advokáta.

25.

Článek 242 odst. 2, v kapitole věnované postupu státního zastupitelství při skončení přípravného řízení, státnímu zastupitelství ukládá, aby přezkoumalo, zda byla během přípravného řízení dodržena procesní práva obviněného. Pokud zjistí vady, má vyžadovat nebo samo zajistit jejich zhojení.

26.

Článek 243 odst. 1 bod 1 stanoví, že státní zastupitelství zastaví trestní řízení v případech podle čl. 24 odst. 1 (tedy pokud skutky nepředstavují trestný čin).

27.

Podle článku 247, který se týká přípravy hlavního líčení před soudem, se hlavní líčení zahajuje písemným podáním obžaloby státním zastupitelstvím.

28.

Podle článku 248 přísluší soudci zpravodajovi mimo jiné ověřit, zda byla v přípravném řízení dodržena procesní práva obžalovaného (odst. 2 bod 3). V případě nedodržení označí zjištěná porušení a věc vrátí státnímu zastupitelství, aby je zhojilo podle čl. 242 odst. 2.

29.

Článek 427 je úvodním ustanovením oddílu věnovaného ukládání ochranného léčení podle článku 89 trestního zákoníku. Státnímu zastupitelství přísluší je navrhovat a okresnímu soudu je ukládat, s možností odvolání k soudu vyššího stupně.

30.

Články 428 až 431 upravují řízení o ukládání ochranného léčení, které zahrnuje jednání za účasti státního zastupitelství a obhájce dotčené osoby.

3.

Zakon za zdraveto (zákon o veřejném zdraví)

31.

Podle článku 155 se osobám s duševními poruchami, které vyžadují zvláštní léčbu (vymezeným v článku 146), uloží hospitalizace a ochranné léčení, pokud se s ohledem na své onemocnění mohou dopustit trestného činu a představují nebezpečí pro své rodinné příslušníky, osoby blízké nebo společnost anebo vážně ohrožují své zdraví.

32.

Články 156 a násl. upravují řízení, v němž se ukládá hospitalizace, přičemž o ní rozhoduje okresní soud příslušný podle bydliště dotčené osoby. Nezbytnými náležitostmi jsou návrh státního zastupitelství, provedení důkazu psychiatrickým znaleckým posudkem a konání jednání, jehož se účastní dotčená osoba (pokud to její zdravotní stav umožňuje), její obhájce a psychiatr.

33.

Článek 165 odst. 1 stanoví podpůrné použití NPK.

II.

Skutkový stav a předběžné otázky

34.

V časných ranních hodinách dne 26. srpna 2015 bylo nalezeno mrtvé tělo se známkami násilí na veřejné komunikaci v obci Medkovec (Lom, Bulharsko).

35.

Když kolem 6. hodiny policisté dorazili do bydliště oběti, našli jejího syna EP se stopami krve na nohách. Z jeho odpovědí při prvním výslechu, v nichž se ke spáchání zločinu doznal ( 8 ), vyplynulo, že trpí duševní poruchou, a proto byl zatčen a převezen na psychiatrické oddělení nemocnice v Lomu.

36.

Dne 26. srpna 2015 bylo provedeno ohledání místa činu a vyslechnuti svědci. Ti vypověděli, že EP trpí duševní chorobou a byl opakovaně hospitalizován. Psychiatrický znalecký posudek dospěl k závěru, že trpí paranoidní schizofrenií a že se ve dnech 25. a 26. srpna 2015 nacházel ve stavu trvalé poruchy vědomí, pro kterou nebyl schopen chápat podstatu a význam svého jednání.

37.

Dne 12. září 2015 Rajonen sad Lom (Okresní soud v Lomu, Bulharsko) v řízení podle zákona o veřejném zdraví rozhodl o hospitalizaci EP v psychiatrickém zařízení. Tato situace byla prodlužována přinejmenším do dne podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.

38.

Dne 7. července 2016 Okražna prokuratura Montana (státní zastupitelství v Montaně, Bulharsko) přerušilo trestní řízení zahájené proti EP s odůvodněním, že „domnělý pachatel je hospitalizován za účelem ochranného léčení, v důsledku čehož stále nemá řádné procesní postavení“.

39.

Apelativna prokuratura Sofia (Státní zastupitelství při Odvolacím soudu v Sofii, Bulharsko) jako orgán nadřízený Státnímu zastupitelství v Montaně tomuto státnímu zastupitelství uložilo v trestním řízení pokračovat pro neoprávněnost jeho přerušení; pokračování bylo nařízeno dne 29. prosince 2017.

40.

Dne 1. března 2018 Státní zastupitelství v Montaně zastavilo trestní řízení s tím, že se jedná o „čin spáchaný EP ve stavu trestní neodpovědnosti za úmyslný trestný čin“, a proto je nutné uložit ochranné léčení.

41.

Rozhodnutí státního zastupitelství bylo doručeno pouze dceři oběti a nabylo právní moci dne 10. března 2018.

42.

Varhoven kasacionen sad (Nejvyšší kasační soud, Bulharsko) v rámci řešení negativního sporu o příslušnost mezi okresními soudy v Lomu a Lukovitu rozhodl, že podle NPK je příslušným k vedení trestního řízení o hospitalizaci EP soud v Lukovitu.

43.

Za této situace Rajonen sad Lukovit (Okresní soud v Lukovitu) položil Soudnímu dvoru tyto předběžné otázky:

III.

Řízení před Soudním dvorem

44.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce došla kanceláři Soudního dvora dne 17. července 2018 spolu se žádostí o její projednání v naléhavém řízení, jíž nebylo vyhověno.

45.

Písemná vyjádření předložili EP, vlády České republiky a Nizozemska, jakož i Komise. Konání jednání nebylo považováno za nezbytné.

IV.

Posouzení

A.

Úvodní poznámky

46.

Úkol Soudního dvora při rozhodování o předběžných otázkách spočívá v tom, že nabídne předkládajícímu soudu takový výklad pravidel unijního práva, který může být tomuto soudu pro vyřešení sporu užitečný. Nepřísluší mu však posuzovat skutkové okolnosti ani jednání příslušných vnitrostátních orgánů během řízení, ať už trestního nebo jiného druhu, jež předcházelo podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.

47.

Soudní dvůr v rámci plnění svých úkolů při výkladu unijního práva také nemá objasňovat, zda byla v konkrétní situaci dodržena ustanovení jedné nebo více směrnic použitelných na trestní řízení ( 9 ) a zda v praxi došlo k porušení relevantních práv ( 10 ).

48.

Směrnice, o jejichž výklad předkládající soud žádá, obsahují pravidla týkající se jednání příslušných orgánů za účelem ochrany práv podezřelých nebo obviněných osob v trestních řízeních ze tří hledisek: i) tyto osoby mají dostat informace o svých procesních právech a o obviněních proti nim (směrnice 2012/13); ii) mohou si nechat poskytnout pomoc obhájce a jejich zbavení svobody má být oznámeno třetí osobě, se kterou mohou komunikovat (směrnice 2013/48); a iii) vztahuje se na ně presumpce neviny (směrnice 2016/343).

49.

Vzhledem k tomu, že se tyto tři směrnice vztahují pouze na trestní řízení, nejsou použitelné na psychiatrické hospitalizace nařizované ze striktně léčebných důvodů v souladu se zákony, které upravují veřejné zdraví. Tyto hospitalizace mají samozřejmě podléhat soudnímu přezkumu, neboť je dotčena svoboda těchto osob, ale to neznamená, že řízení, v nichž se o nich rozhoduje, mají trestní povahu.

50.

Podle informací uvedených ve spise došlo v projednávané věci současně ke dvěma zásahům:

51.

Je tudíž třeba z odpovědi Soudního dvora vyloučit otázky týkající se použití směrnic na řízení podle zákona o veřejném zdraví. Tento zákon umožňuje nucenou hospitalizaci osob s psychiatrickými poruchami, které se v jejím důsledku mohou dopustit trestného činu a představují nebezpečí pro své rodinné příslušníky, jiné osoby nebo společnost anebo vyvolávají vážnou hrozbu pro své zdraví.

52.

Jedná se o řízení, k němuž je příslušný soud, jenž po uskutečnění důkazní fáze rozhodne, bude-li to považovat za vhodné, o umístění v psychiatrickém zařízení na časová období, která lze prodloužit. Nemá proto povahu trestního řízení, a nepředstavuje tudíž předmět žádné ze zmíněných směrnic (článek 1 každé z nich při vymezování svého předmětu tento předmět omezuje na trestní řízení).

53.

Předkládající soud vysvětluje, že vnitrostátní praxe umožňuje, aby osoba, jež se dopustila trestného činu ve stavu nepříčetnosti, byla nuceně umístěna do psychiatrické nemocnice podle zákona o veřejném zdraví, aniž jsou prováděny obvyklé úkony trestního řízení ( 11 ). I kdyby tomu tak bylo, nyní je podstatné, že řízení podle zákona o veřejném zdraví nemá trestní povahu. Pokud je v nějakém případě vadně použito toto řízení, opravné prostředky vůči této de facto dysfunkci se musí nacházet v samotném vnitrostátním právu ( 12 ).

54.

Moje analýza nebude sledovat znění devíti předběžných otázek, jejichž obsah se navíc překrývá. Dávám přednost oddělenému posouzení každé ze směrnic s cílem vyvodit z jejich výkladu takové užitečné poznatky, které mohou napomoci předkládajícímu soudu.

B.

K dopadům směrnice 2012/13

1.

K právům, jež je třeba dodržet

55.

Tato směrnice obsahuje pravidla, jimiž usiluje o ochranu určitých práv podezřelých nebo obviněných v trestních řízeních. Konkrétně jim přiznává právo obdržet neprodleně informace o některých procesních právech a právo na informace o obvinění vzneseném proti nim.

56.

Za podezřelou se označuje taková osoba, které příslušný orgán sdělí („[kterou] uvědomí“), že existuje podezření o její účasti na trestném činu (čl. 2 odst. 1 směrnice 2012/13).

57.

Pod postavení podezřelé osoby lze zahrnout postavení zatčené nebo zadržené osoby. Na tuto situaci konkrétně odkazují články 4 a 6 odst. 2 směrnice 2012/13 s cílem uložit členským státům povinnost zajistit, aby osoba v takovém postavení „neprodleně obdržela písemné poučení o svých právech“ (článek 4) a byla informována o důvodech svého zatčení nebo zadržení (článek 6).

58.

Pojem obviněné osoby se nachází na kvalitativně vyšší úrovni, neboť předpokládá, že příslušný orgán (obvykle státní zastupitelství) již vznáší konkrétní obvinění a přičítá takové osobě pachatelství trestného činu.

59.

Je logické, že ochrana těchto práv přísluší tomu orgánu, který zasahuje v každé jednotlivé procesní fázi. Zvláště k ní má dojít tehdy, když v trestním kontextu ( 13 ) policejní orgány přistoupí k zatčení ( 14 ) nebo když státní zastupitelství vznese obvinění.

60.

Směrnice 2012/13 se podle čl. 2 odst. 1 použije do okamžiku ukončení řízení. Tím se rozumí „pravomocné rozhodnutí o tom, zda daný podezřelý nebo obviněný uvedený trestný čin spáchal, včetně případného odsuzujícího rozsudku a rozhodnutí o opravném prostředku“.

61.

Toto znění umožňuje pod něj zahrnout hypotézu, v níž trestní řízení končí nikoli odsuzujícím rozsudkem v striktním smyslu, nýbrž ochranným opatřením spočívajícím v nucené hospitalizaci osoby, jež byla prohlášena za trestně neodpovědnou z důvodu své nepříčetnosti, v psychiatrickém nebo podobném zařízení.

62.

V blízké oblasti přitom čl. 1 písm. b) rámcového rozhodnutí 2008/909/SVV ( 15 ) jako „trest“ definuje „trest odnětí svobody nebo opatření spojené se zbavením osobní svobody uložené na dobu určitou nebo neurčitou na základě trestního řízení jako důsledek trestného činu“. Konkrétněji je v čl. 9 odst. 1 písm. k) uvedeného rámcového rozhodnutí zmíněna situace, kdy „uložený trest zahrnuje opatření psychiatrické či zdravotní péče“.

63.

Po ujasnění těchto východisek umožní analýza vnitrostátních procesních pravidel ve spojení se směrnicí 2012/13 poskytnout odpověď předkládajícímu soudu.

64.

Podle NPK může trestní řízení skončit, vedle zproštění, uložením buď trestu (v běžném řízení), nebo ochranného léčení (ve zvláštním řízení podle článků 427 a násl.). Odpověď na spáchání trestného činu, a sice trest, se transformuje v opatření spočívající v nařízené psychiatrické hospitalizaci, pokud se pachatel trestného činu dopustil tohoto činu ve stavu trestní neodpovědnosti pro nepříčetnost.

65.

K uložení jak trestu, tak ochranného léčení coby důsledku spáchání trestného činu ( 16 ) vnitrostátní zákon vyžaduje vedení skutečného trestního řízení, což znamená, že v jeho průběhu musí být dodržena práva chráněná směrnicí 2012/13. Nedomnívám se, že by bylo možné v některé z těchto dvou hypotéz vyloučit záruky, které tato směrnice zakotvuje.

66.

Odlišnou otázkou je, že právě kvůli psychickému stavu podezřelého nebo obviněného mohou být předepsané informace, které mu mají být poskytnuty o jeho právech, předmětem určitých úprav. V některých případech specifické nepříčetnosti bude předání písemného poučení o právech dotyčné osobě zbytečné, protože nebude s to je pochopit, a jak tento úkon, tak sdělení obvinění, jež jsou vůči ní vznesena, bude možné uskutečnit s jejím obhájcem, neboť jak uvedu dále, jeho pomoc je v každém případě nenahraditelná.

67.

Článek 3 odst. 2 směrnice 2012/13 totiž ukládá, aby byly informace o právech podezřelých nebo obviněných poskytovány s ohledem na jejich stav, pokud se jedná o „zranitelné osoby“. Toto sousloví zahrnuje osoby stižené vážnými duševními poruchami, u nichž může být chápání informací téměř nulové.

68.

Záměrem uložení této povinnosti je, aby příjemce takové informace mohl přijmout a pochopit. Tak je to ozřejměno v „cestovní mapě pro posílení procesních práv podezřelých nebo obviněných osob v trestním řízení“ ( 17 ), když je v ní vysvětlováno „opatření E“ („zvláštní ochrana pro podezřelé nebo obviněné osoby, které jsou zranitelné“) a uvedeno, že „[z]a účelem zajištění spravedlivého řízení je důležité, aby byla věnována zvláštní pozornost podezřelým nebo obviněným osobám, které z důvodu například svého věku, duševního nebo fyzického stavu nemohou rozumět obsahu nebo smyslu řízení či jej sledovat“ ( 18 ).

69.

V případech duševně nemocných stižených vážným psychiatrickým postižením (jak je tomu zřejmě v projednávané věci) může být pro předávání informací vhodná pomoc třetí osoby, která jedná jménem postiženého ( 19 ). V každém případě přísluší vnitrostátnímu právu stanovit řešení pro vyrovnání postižení těch, kdo nejsou schopni za sebe jednat ( 20 ).

2.

K opravným prostředkům na ochranu těchto práv

70.

Podle čl. 8 odst. 2 směrnice 2012/13 je třeba zajistit, aby podezřelí nebo obvinění, jimž nebyly poskytnuty povinné informace (způsobem stanoveným v uvedené směrnici), mohli toto opomenutí „postupem podle vnitrostátního práva“ napadnout.

71.

Předkládající soud uvádí, že by ve zvláštním řízení, v němž se rozhoduje o hospitalizaci trestně neodpovědných osob (články 427 a násl. NPK), na rozdíl od běžných řízení, nemohl ověřit, zda nedošlo k porušení práv během přípravného řízení vedeného státním zastupitelstvím.

72.

Předkládající soud dále zmiňuje, že pokud přípravné řízení vedené státním zastupitelstvím skončí rozhodnutím o zastavení, protože obviněný je trestně neodpovědný, vzniká prostor k tomu, aby samotný soud schválil hospitalizaci. V tom okamžiku by mohla vyjít najevo případná dřívější porušení práv, k nimž došlo během přípravného řízení, aniž je soud zmocněn posoudit vhodnost zhojení zjištěných vad (například tím, že vrátí věc do přípravného řízení). Předkládající soud uvádí, že mu přísluší pouze návrhu na hospitalizaci vyhovět, nebo ho zamítnout.

73.

Předkládající soud má pochybnost o tom, zda za těchto okolností je dodrženo právo na přístup k účinným opravným prostředkům ve smyslu čl. 8 odst. 2 směrnice 2012/13 směrnice s cílem napadnout skutečnost, že příslušný orgán neposkytl podezřelému nebo obviněnému, nebo jim odmítl poskytnout, patřičné informace.

74.

Třebaže vykládat vlastní právo přísluší předkládajícímu soudu, nelze podle všeho vyloučit opravný prostředek (založený na čl. 243 odst. 3 NPK) proti rozhodnutí o zastavení řízení vydanému státním zastupitelstvím, pokud je později zahájeno (zvláštní) řízení podle článků 427 a násl. uvedeného předpisu. Tento opravný prostředek by mohl být založen na porušení práv podezřelého nebo obviněného během fáze, jež předchází rozhodování soudu, který musí na návrh státního zastupitelství rozhodnout, zda je třeba tuto osobu hospitalizovat. Byla by tudíž otevřená možnost napadnout porušení ve smyslu článku 8 směrnice 2012/13.

75.

Předkládající soud by takové řešení přijal, když v bodě 62 předkládacího usnesení uvádí, že pokud články 427 a násl. NPK nezajišťují účinný opravný prostředek, „mohl by analogicky použít procesní záruky stanovené ve věcech projednávaných v běžném řízení“ ( 21 ).

76.

Pokud by takový výklad nebyl možný, bulharská procesní pravidla – podle toho, jak je předkládající soud popisuje ( 22 ) – by nemusela zajišťovat právo na účinný opravný prostředek stanovené v článku 8 směrnice 2012/13, neboť by žádný soud neměl pravomoc posoudit, zda byla ve fázi předcházející řízení podle článků 427 a násl. NPK dodržena práva chráněná uvedenou směrnicí. V takovém případě by příslušelo vnitrostátnímu právnímu řádu vyvodit důsledky (podle potřeby případné vrácení věci ke zhojení vzniklých vad) z uvedených porušení, pokud se vážně dotýkají procesních záruk dotčené osoby.

77.

Nelze konečně pominout, že v řízení upraveném v článcích 427 a násl. NPK je stanovena povinná účast obhájce dotčené osoby na jednání, které je třeba konat u soudu, jenž rozhodne o její hospitalizaci ( 23 ). Je logické, že na tomto jednání bude advokát moci na obhajobu svého klienta uplatnit veškeré důvody stojící proti hospitalizaci, včetně těch, které vyplývají z případných nesrovnalostí, jichž se dopustily příslušné orgány během přípravného řízení trestního.

C.

K dopadům směrnice 2013/48

1.

K právům, jež je třeba dodržet

78.

Tato směrnice podezřelým nebo obviněným zajišťuje, že v trestních řízeních budou mít právo na přístup k obhájci, jakož i na to, aby o jejich zbavení svobody byla uvědomena třetí osoba, s níž budou moci komunikovat.

79.

Ohledně pojmu „podezřelá nebo obviněná osoba“, jakož i pojmu „příslušné orgány“ v rámci směrnice 2013/48 odkazuji na úvahy předestřené ve vztahu ke směrnici 2012/13. Směrnice 2013/48 konkrétně výslovně odkazuje na „policejní nebo jiné orgány činné v trestním řízení“, když čl. 2 odst. 3 vztahuje podmínky uplatnění přístupu k obhájci na osoby, jež „se v průběhu výslechu“ prováděného takovým orgánem „stanou podezřelými nebo obviněnými osobami“, třebaže jimi původně nebyly ( 24 ).

80.

Vzhledem k tomu, jak již bylo uvedeno, že NPK upravuje skutečné trestní řízení, které může vést k uložení ochranného léčení (ve zvláštním řízení podle článků 427 a násl.), musí být osobě, vůči níž je toto řízení vedeno, zajištěn přístup k obhájci a ostatní práva stanovená směrnicí 2013/48.

81.

Na rozdíl od směrnice 2012/13 neumožňuje duševní stav podezřelého nebo obviněného přizpůsobit jeho právo na přístup k obhájci tam, kde jde o závažné trestné činy ( 25 ). Spíše ho posilují, protože taková osoba nebude například schopna se platně vzdát přítomnosti svého advokáta (článek 9 směrnice 2013/48).

82.

Pokud, jak jsem již také vysvětlil, lze nepříčetné osoby považovat za zranitelné, tentokrát ve smyslu článku 13 směrnice 2013/48, musí členské státy při zohledňování jejich zvláštních potřeb podporovat tento přístup k obhájci.

83.

Podle informací uvedených ve spise NPK tohoto cíle dbá, neboť tam, kde stupeň postižení vylučuje chápání, je třeba okamžitě ustanovit advokáta, aby současně s přípravou obhajoby dohlédl na řádné dodržování ostatních práv. V článku 94 odst. 1 bodě 2 stanoví, že účast obhájce v řízení je povinná tam, kde obviněný trpí tělesným nebo duševním postižením, jež mu brání v obhajobě. Pro takový případ odstavec 3 téhož článku stanoví, že příslušný orgán ustanoví obhájcem advokáta.

84.

Bulharské zákonodárství, na jehož slučitelnost se směrnicí 2013/48 se ptá předkládající soud, tudíž zřejmě s touto směrnicí není v rozporu, pokud jde o ochranu práv, jejichž ochranu směrnice vyžaduje. Jinou otázkou je, zda byla v určité konkrétní věci dodržena zákonná ustanovení.

2.

K opravným prostředkům

85.

Pokud by tato práva byla navzdory všemu porušena, jsou úvahy, které jsem uvedl ohledně opravných prostředků použitelných s cílem napadnout porušení směrnice 2012/13, mutatis mutandis přenositelné na směrnici 2013/48.

D.

K dopadům směrnice 2016/343

86.

Tato směrnice posiluje některé aspekty presumpce neviny a právo podezřelých nebo obviněných fyzických osob být přítomen při trestním řízení před soudem.

87.

Členské státy nebyly povinny dosáhnout souladu se směrnicí 2016/343 před 1. dubnem 2018 ( 26 ). V důsledku toho se nelze dovolávat této směrnice jako unijního předpisu, který musí být použit v trestních řízeních skončených před uvedeným datem.

88.

V projednávané věci podle předkládacího usnesení a pozdějších objasnění předkládajícího soudu došlo ke konečnému zastavení trestního řízení, jež předcházelo návrhu státního zastupitelství na uložení hospitalizace, dne 1. března 2018. V tomto rozhodnutí musely být určeny prokázané skutkové okolnosti, účast obviněného a jeho postavení trestně neodpovědné osoby.

89.

Průběh takového řízení tudíž nelze ratione temporis analyzovat s ohledem na směrnici 2016/343. V tomto rozsahu se rovněž nelze dovolávat článku 48 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), protože před 1. dubnem 2018 zřejmě neexistoval žádný prvek, který by umožňoval uplatnit unijní právo ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny.

90.

Je pravda, že vzhledem k tomu, že předkládající soud dosud nerozhodl ve zvláštním řízení o nařízení hospitalizace EP, bude směrnice 2016/343 použitelná na toto řízení od 1. dubna 2018. Předběžné otázky, které uvedený soud pokládá, se ale ve skutečnosti nevztahují k jeho vlastnímu postupu v rámci tohoto řízení, nýbrž k postupu příslušných orgánů (zejména státního zastupitelství) v průběhu trestního řízení skončeného dne 1. března 2018.

91.

Proto se domnívám, že odpověď na tuto část žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se musí omezit na potvrzení, že se směrnice 2016/343 nepoužije na trestní řízení skončená před 1. dubnem 2018. Pro případ, že by Soudní dvůr nebyl téhož mínění, však vyložím svůj názor na tento problém.

92.

Presumpce neviny chráněná směrnicí 2016/343 se podle článku 2 uplatní „ve všech stadiích trestního řízení […] až do okamžiku nabytí právní moci konečného rozhodnutí o tom, zda tato osoba uvedený trestný čin spáchala“.

93.

Nemám pochybnosti o tom, že pokud by směrnice 2016/343 byla použitelná ratione temporis, musela by být její ustanovení dodržena v trestním řízení proti jakémukoli podezřelému nebo obviněnému také tehdy, pokud vykazoval známky nepříčetnosti. Okolnost, že právě státní zastupitelství vede přípravné řízení trestní, nebrání tomu, aby v této fázi trestního řízení předcházející řízení před soudem měla být dodržena směrnice 2016/343.

94.

Zdůrazňuji, že se presumpce neviny chráněná směrnicí 2016/343 uplatní ve všech fázích všech trestních řízení vedených pro závažné trestné činy ( 27 ). Pro tyto účely je irelevantní, že osoby, jejichž pachatelstvím se řízení zabývá, trpí duševními chorobami, které vedou k rozhodnutí o jejich trestní neodpovědnosti v závěru takového řízení.

95.

V každém případě musím upozornit na to, že presumpce neviny, podobně jako nutně nebrání uvalení vyšetřovací vazby, rovněž nebrání hospitalizaci v psychiatrickém zařízení takové osoby, jež je podezřelá ze spáchání zločinu ve stavu nepříčetnosti. Jak stanoví článek 4 směrnice 2016/343, také nebrání „předběžným rozhodnutím procesní povahy, která přijaly soudní nebo jiné příslušné orgány a jež jsou založena na podezření či na usvědčujících důkazech“.

V.

Rekapitulace s odkazem na předběžné otázky

96.

Domnívám se, že s ohledem na předchozí úvahy lze zodpovědět otázky předkládajícího soudu takto:

97.

Sedmá otázka má podotázku, v níž předkládající soud zmiňuje článek 21 Listiny a chce vědět, zda zásada zákazu diskriminace brání tomu, aby se pravomoci soudu různily v závislosti na tom, zda souzené osoby jsou duševně zdravé, či nikoli. Podle mého názoru postavení těchto nepříčetných osob není srovnatelné s postavením těch, kdo plně vládnou svými schopnostmi, a tak není namístě hovořit o diskriminaci na základě skutečnosti, že pro prvně uvedené osoby jsou stanovena zvláštní procesní pravidla. To nebrání tomu, aby záruky, které podle výše uvedených směrnic mají být dodrženy, bylo nutné uplatňovat na obě skupiny osob, jak jsem již vysvětlil.

VI.

Závěry

98.

Na základě výše uvedeného navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázky Rajonného sadu Lukovit (Okresní soud v Lukovitu, Bulharsko) takto: