I.

Úvod

1.

Mesto Rimavská Sobota (Město Rimavská Sobota, dále jen „stěžovatel“) je obcí v říčním údolí Slovenského rudohoří (Slovenské rudohorie) na jihu Slovenska. Spravuje obecní lesy.

2.

V červnu 2018 prodal stěžovatel určité množství dřeva právnické osobě a následně mu byla příslušnými orgány uložena pokuta za to, že neměl zaveden systém náležité péče, jak vyžaduje slovenský zákon o dřevě ( 2 ), kterým se provádí nařízení (EU) č. 995/2010 (dále jen „nařízení o dřevě“) ( 3 ).

3.

Stěžovatel, který napadl tuto pokutu u slovenských soudů, mimo jiné tvrdí, že pro účely sporné transakce nevystupuje jako „hospodářský subjekt“ ve smyslu nařízení o dřevě, a neměla by se tudíž na něho vztahovat povinnost náležité péče, která z něj vyplývá.

II.

Skutkový stav a předběžná otázka

4.

Dne 11. června 2018 uzavřel stěžovatel smlouvu o prodeji dřeva se společností MK&MK Holz, s.r.o. (dále jen „kupující“).

5.

Podle vnitrostátního spisu stěžovatel na základě této smlouvy prodal kupujícímu určitý objem dřeva (vyjádřený v metrech krychlových). Na základě téže smlouvy měl kupující „provést“ těžbu dřeva do 31. prosince 2018. Ve smlouvě byly rovněž uvedeny konkrétní parcely (lesních) pozemků v lese obce Rimavská Sobota, na kterých mělo dojít k těžbě. Zaměstnanci stěžovatele měli dohlížet na kácení stromů prováděné kupujícím a měřit vytěžené objemy, aby bylo zajištěno splnění všech smluvních podmínek. Za převzetí dohodnutého množství dřeva měl kupující zaplatit stěžovateli pevnou cenu za metr krychlový dřeva včetně DPH.

6.

Podle předkládajícího soudu stěžovatel prodával podobným způsobem dřevo také fyzickým osobám za účelem jeho využití jako palivového dřeva ( 4 ).

7.

Rozhodnutím ze dne 25. června 2019 konstatovalo na základě dřívějšího rozhodnutí Slovenské lesnicko-dřevařské inspekce (Slovenská lesnícko-drevárska inšpekcia) Ministerstvo zemědělství a rozvoje venkova Slovenské republiky (Ministerstvo pôdohospodárstva a rozvoja vidieka Slovenskej republiky; dále jen „ministerstvo“), že se stěžovatel dopustil správního deliktu podle slovenského zákona o dřevě tím, že jako „hospodářský subjekt“ nevedl systém náležité péče, aby zabránil uvedení nezákonně vytěženého dřeva nebo dřevařských výrobků poprvé na vnitřní trh. Inspekce mu uložila pokutu ve výši 2 000 eur.

8.

Stěžovatel napadl tuto pokutu u Krajského soudu v Banské Bystrici (Krajský súd v Banskej Bystrici, Slovensko). Uvedený soud tuto žalobu zamítl.

9.

V kasační stížnosti podané k Nejvyššímu správnímu soudu Slovenské republiky (Najvyšší správny súd Slovenskej republiky, Slovensko; dále jen „předkládající soud“) tvrdí stěžovatel, že není „hospodářským subjektem“ ve smyslu nařízení o dřevě.

10.

Definice „hospodářského subjektu“ je uvedena v čl. 2 písm. c) nařízení o dřevě, který stanoví, že „hospodářským subjektem“ se rozumí každá fyzická nebo právnická osoba uvádějící dřevo nebo dřevařské výrobky na trh.

11.

Článek 2 písm. b) nařízení o dřevě dále upřesňuje, že „uváděním na trh“ se rozumí jakékoliv dodávání dřeva a dřevařských výrobků bez ohledu na využitý prodejní postup poprvé na vnitřní trh, za účelem distribuce nebo použití v průběhu obchodní činnosti, ať již za úplatu nebo bezplatně.

12.

V tomto ohledu stěžovatel tvrdí, že podle podmínek uvedených ve smlouvě je to kupující, kdo „uvádí dřevařské výrobky […] poprvé na trh“, neboť je to kupující, kdo předmětné dřevo těží. V případě tohoto konkrétního typu transakce tedy vystupuje jako „hospodářský subjekt“ kupující, a nikoliv stěžovatel, a proto se na něj vztahuje povinnost náležité péče podle nařízení o dřevě. Stěžovatel proto namítá, že mu nelze vytýkat, že nezavedl systém náležité péče.

13.

Ministerstvo se domnívá, že jelikož stěžovatel prodal dřevo přímo třetí osobě, avšak nepřevedl veškerá práva, která jsou podle slovenského práva spojena s postavením správce lesa, vztahovala se přímo na něho povinnost vést zvláštní evidenci požadovanou zákonem č. 326/2005 Sb. o lesích (zákon č. 326/2005 Z. z. o lesoch), ve znění pozdějších předpisů.

14.

Na tomto skutkovém a právním základě Nejvyšší správní soud Slovenské republiky (Najvyšší správny súd Slovenskej republiky) rozhodl o přerušení řízení a o předložení následující předběžné otázky Soudnímu dvoru:

15.

Písemná vyjádření předložily maďarská vláda, slovenská vláda a Evropská komise. Poslední dva zúčastnění taktéž přednesli ústní vyjádření na jednání konaném dne 15. května 2024.

III.

Analýza

16.

Mé stanovisko je strukturováno takto. Nejprve se vyjádřím k pochybnostem slovenské vlády ohledně přípustnosti projednávané žaloby (A). Poté se zaměřím na výklad požadovaný předkládajícím soudem (B). V rámci tohoto úkolu stručně představím systém zavedený nařízením o dřevě (B.1) a následně vysvětlím, proč se domnívám, že v případě typu ujednání, o které se jedná v projednávané věci, má stěžovatel postavení „hospodářského subjektu“ (B.2).

A.

Přípustnost

17.

Slovenská vláda vyjádřila pochybnosti ohledně přípustnosti žádosti. Má za to, že otázka, jak ji formuloval předkládající soud, vyžaduje, aby Soudní dvůr použil nařízení o dřevě na skutkové okolnosti dotčené v původním řízení. Tato vláda však nenavrhuje, aby Soudní dvůr shledal tuto žádost nepřípustnou. Namísto toho navrhuje, aby byla otázka přeformulována tak, aby se obecně zabývala výkladem nařízení o dřevě.

18.

Nejsem však přesvědčena o tom, že předložená otázka vyžaduje přeformulování. Tak, jak byla položena Soudnímu dvoru, již respektuje rozdělení práce zakotvené v čl. 267 prvním pododstavci SFEU mezi výkladem unijního práva (který je v konečném důsledku svěřen Soudnímu dvoru) a použitím tohoto práva (což je úkolem vnitrostátních soudů).

19.

Otázku lze tedy zodpovědět tak, jak byla formulována, i když poskytnutí užitečné odpovědi předkládajícímu soudu vyžaduje dodatečný výklad dalších částí nařízení o dřevě, a nikoli pouze čl. 2 písm. b) tohoto nařízení, jak bude ukázáno.

B.

K věci samé

1.

Zasazení nařízení o dřevě do kontextu

20.

Akční plán pro prosazování práva, správu a obchod v oblasti lesnictví (FLEGT) z roku 2003 ( 5 ) považuje „narůstající problém nezákonné těžby dřeva a souvisejícího obchodu“ za jednu z priorit Komise ( 6 ).

21.

S cílem omezit nezákonnou těžbu a produkci dřeva a s tím související znehodnocování lesů a odlesňování vedl akční plán FLEGT ke vzniku dvou klíčových právních předpisů: nařízení FLEGT ( 7 ) a nařízení o dřevě.

22.

Nařízení FLEGT upravuje dovoz dřeva a dřevařských výrobků do Evropské unie ze zemí, s nimiž Evropská unie uzavřela zvláštní typy dohod o partnerství ( 8 ). Za tímto účelem zavádí systém „licencí FLEGT“. Jedná se v podstatě o správní osvědčení vydaná příslušnými orgány partnerské země, kterými může dovozce dřeva a dřevařských výrobků do Unie osvědčit, že výrobky, které chce uvést na vnitřní trh, byly vytěženy v souladu s platnými vnitrostátními právními předpisy partnerské země. Jinými slovy, licence FLEGT potvrzují, že dovážené produkty byly „legálně vytěženy“ ( 9 ).

23.

Nařízení o dřevě je mnohem širším nástrojem. Vstoupilo v platnost dne 2. prosince 2010 a začalo se uplatňovat od 3. března 2013 ( 10 ).

24.

Upravuje uvádění veškerého dřeva a dřevařských výrobků, které spadají do jeho působnosti ( 11 ), na vnitřní trh, ať už byly vyprodukovány v Evropské unii, či nikoli, a bez ohledu na to, zda bylo dané dřevo a dřevařské výrobky dovezeny z partnerské země FLEGT.

25.

Nařízení o dřevě neřeší nezákonnou těžbu dřeva jako takovou, ale jeho cílem je od takových praktik odradit tím, že reguluje trh se dřevem a dřevařskými výrobky v Evropské unii ( 12 ).

26.

Za tímto účelem uvedené nařízení ukládá „hospodářským subjektům“ ( 13 ) dvě horizontální povinnosti.

27.

První povinností této skupiny je zákaz poprvé uvést na trh nezákonně vytěžené dřevo nebo dřevařské výrobky z takového dřeva ( 14 ). Druhou takovou povinností je použití systému náležité péče před prvním uvedením dřeva nebo dřevařských výrobků na trh ( 15 ).

28.

Takový systém náležité péče, který mohou vypracovat buď samotné hospodářské subjekty, nebo kontrolní organizace ( 16 ), musí obsahovat tři prvky: zaprvé opatření a postupy určené ke sledování původu a legálnosti dřeva a dřevařských výrobků ( 17 ), zadruhé postupy hodnocení rizik, které umožňují provozovateli analyzovat a posoudit riziko uvedení nezákonně vytěženého dřeva nebo dřevařských výrobků z tohoto dřeva na trh ( 18 ) a zatřetí v případech, kdy zjištěná rizika nejsou zanedbatelná, opatření ke zmírnění rizik, která jsou odpovídající a přiměřená pro účinné snižování daných rizik ( 19 ).

2.

Kdo je v projednávané věci „hospodářským subjektem“?

29.

Předkládající soud v podstatě požaduje výklad pojmu „hospodářský subjekt“, aby mohl rozhodnout, zda byla stěžovateli správně uložena pokuta za to, že neměl zaveden systém náležité péče.

30.

Podle čl. 4 odst. 2 nařízení o dřevě se povinnost náležité péče uložená tímto nařízením vztahuje pouze na „hospodářské subjekty“ ( 20 ).

31.

Tato povinnost je uložena s cílem umožnit přiměřenou vysledovatelnost dřeva a dřevařských výrobků uváděných na vnitřní trh ( 21 ), a tím přispět k zabránění obchodu s nezákonně vytěženým dřevem.

32.

Tato povinnost dále odráží účel nařízení o dřevě, který podle jeho bodu 31 odůvodnění představuje boj proti nezákonné těžbě dřeva a souvisejícímu obchodu. Za tímto účelem ukládá nařízení o dřevě „hospodářským subjektům“ a „obchodníkům“ zvláštní povinnosti ( 22 ).

33.

Povinnosti uložené „hospodářským subjektům“ se však liší od povinností uložených „obchodníkům“. „Obchodníci“ sice mají povinnost určit osoby, které jim dodaly dřevo nebo dřevařské výrobky, a případně osoby, kterým tyto výrobky oni dodali ( 23 ), avšak „hospodářské subjekty“ mají povinnost náležité péče ( 24 ).

34.

Z výkladu čl. 2 písm. b) ve spojení s čl. 2 písm. c) nařízení o dřevě lze vyvodit, že „hospodářský subjekt“ je osoba, která dodává dřevo nebo dřevařské výrobky poprvé na vnitřní trh za účelem distribuce nebo použití v průběhu obchodní činnosti, ať už za úplatu nebo bezplatně.

35.

Tedy to, co odlišuje „hospodářský subjekt“ od „obchodníka“ pro účely nařízení o dřevě, není skutečnost, že dodávají dřevo nebo dřevařské výrobky na vnitřní trh – to dělají oba subjekty. Rozlišujícím znakem je to, že „hospodářský subjekt“ je osobou, která je první v řetězci dodávek dřeva a dřevařských výrobků na vnitřní trh, zatímco obchodníci prodávají nebo nakupují dřevo nebo dřevařské výrobky, které jsou již uvedeny na vnitřní trh.

36.

Z toho vyplývá, že rozhodujícím prvkem pro účely vymezení toho, kdo je „hospodářským subjektem“ ve smyslu nařízení o dřevě, je okamžik v rámci řetězce dodávek dřeva a dřevařských výrobků, kdy jsou tyto výrobky poprvé uvedeny na vnitřní trh.

37.

V tomto ohledu můžeme rozlišovat dvě situace: zaprvé když dřevo a dřevařské výrobky pocházejí ze dřeva na pni nacházejícího se ve třetí zemi, které je následně dovezeno do Evropské unie a uvedeno na vnitřní trh (jako surové dřevo nebo dřevařské výrobky), a zadruhé když dřevo a dřevařské výrobky pochází ze dřeva na pni nacházejícího se v Evropské unii a uvedeného na vnitřní trh.

38.

Vzhledem k tomu, že první uvedení na trh u první kategorie nastává v okamžiku propuštění do volného oběhu vnitrostátními celními orgány, je v tomto kontextu „hospodářským subjektem“ ve smyslu čl. 4 odst. 2 nařízení o dřevě právě dovozce dřeva a dřevařských výrobků ze třetích zemí.

39.

Je to tedy dovozce, kdo musí splnit povinnost náležité péče uloženou „hospodářským subjektům“. Volba unijního normotvůrce uložit povinnost náležité péče dovozci je logická, neboť dovozce je první osobou, které může unijní právo přímo uložit vymahatelné povinnosti, pokud dotčené dřevo nebo dřevařské výrobky pocházejí ze země mimo Evropskou unii ( 25 ).

40.

Pokud se však stromy, které jsou zpracovávány na dřevo a dřevařské výrobky a jejichž nezákonné těžbě má nařízení o dřevě v konečném důsledku zabránit, nacházejí v Evropské unii, jako je tomu v projednávané věci, začíná řetězec dodávek dřeva (nebo dřevařských výrobků) kácením těchto stromů v členském státě.

41.

V tomto případě je „hospodářským subjektem“ osoba, která s těmito stromy nakládá na základě oprávnění, které jí přiznává vnitrostátní právo.

42.

Pouze tato osoba tedy může v rámci systému náležité péče podle čl. 4 odst. 2 nařízení o dřevě prokázat, že produkty, které se tak dostanou do oběhu, jsou „legálně vytěžené“ (tj. vytěžené v souladu s platnými vnitrostátními právními předpisy, jak stanoví čl. 2 písm. f) tohoto nařízení).

43.

Tím se dostáváme k projednávané věci. Ze soudního spisu vyplývá, že stěžovatel, který má oprávnění jednat jako správce lesa podle slovenského práva, prodal kupujícímu určité množství dřeva, jak potvrdila slovenská vláda na jednání. Toto dřevo muselo být vytěženo, neboť dotčené stromy ještě nebyly pokáceny. Smlouva na dotčené množství dřeva má proto za následek první uvedení výrobků, které spadají do oblasti působnosti nařízení o dřevě, na vnitřní trh, neboť v tomto okamžiku začíná řetězec dodávek dotčeného dřeva. Je to tedy stěžovatel, kdo v případě této konkrétní transakce vystupoval jako „hospodářský subjekt“ a má povinnost zavést a používat systém náležité péče podle čl. 4 odst. 2 nařízení o dřevě. Ostatně stěžovatel je jedinou osobou, která může právně prokázat, že první uvedení dotčených výrobků na trh proběhlo v souladu s platnými slovenskými právními předpisy.

44.

Pro určení „hospodářského subjektu“ není důležité, kdo dané stromy fyzicky pokácel. Vzhledem k tomu, že pouze „hospodářský subjekt“ může splnit povinnost náležité péče spočívající v potvrzení zákonnosti výsledné těžby, nemůže pověření třetí osoby úkonem kácení stromů zbavit stěžovatele jeho povinnosti náležité péče, kterou mu ukládá čl. 4 odst. 2 nařízení o dřevě.

45.

Opačný postup by znamenal, že uvádění dřeva nebo dřevařských výrobků na trh by mohlo být odděleno od povinnosti vyplývající z čl. 4 odst. 2 nařízení o dřevě týkající se zajištění zákonnosti dotčené těžby. To by mohlo vést k tomu, že dřevo a dřevařské výrobky budou uváděny na vnitřní trh, aniž by osoba, která tak činí nebo je za to odpovědná, byla schopna prokázat zákonnost těžby tohoto dřeva v souladu se svými povinnostmi ( 26 ).

46.

V kontextu projednávané věci by se kupující mohl stát „hospodářským subjektem“ pouze tehdy, pokud by stěžovatel prodal nebo převedl právo hospodaření ke stromům před jejich těžbou. Pouze v takovém případě by rozhodnutí o pokácení stromů a uvedení dřeva nebo dřevařských výrobků na trh přijal kupující ( 27 ). S výhradou potvrzení předkládajícím soudem se však nejeví, že by to bylo v projednávané dohodnuto.

47.

Závěrem lze konstatovat, že za skutkových okolností projednávané věci to byl stěžovatel, kdo jednal jako „hospodářský subjekt“. Je to tedy tato osoba, která měla mít zaveden systém náležité péče, aby zajistila mimo jiné dodržování platných slovenských právních předpisů.

IV.

Závěry

48.

Ve světle toho, co bylo řečeno, navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžnou otázku Nejvyššího správního soudu Slovenské republiky (Najvyšší správny súd Slovenskej republiky, Slovensko) takto: