Většina vlád, které předložily vyjádření, má za to, že směrnice 77/249 se v projednávaném případě neuplatní, protože nedochází k fyzickému přemístění advokáta usazeného ve členském státě do jiného členského státu.

Tento názor na výklad ustanovení směrnice 77/249 nesdílím.

Druhý bod odůvodnění směrnice 77/249 uvádí, že se tato směrnice „týká pouze opatření určených k usnadnění účinného výkonu činností advokátů při poskytování služeb“. Článek 4 uvedené směrnice upravuje „činnosti zastupování a obhajoby klienta před soudem nebo před orgány veřejné moci“ a zavádí jasné rozlišení mezi státem původu a hostitelským státem advokáta.

Z uvedeného ustanovení tedy vyvozuji, že unijní zákonodárce zamýšlel směrnicí 77/249 legislativně upravit přemisťování advokáta do jiného členského státu, a konkrétně chtěl usnadnit zastupování klienta před veřejným orgánem nebo soudem, který vyžaduje fyzickou přítomnost advokáta při dodržení podmínek uvedených ve směrnici 77/249.

Jak uvádí Komise ve svých vyjádřeních, toto nevylučuje zahrnutí jiných forem přeshraničních služeb advokáta do směrnice 77/249. I když z logiky věci plyne, že se směrnice 77/249 přijatá v roce 1977 nemohla zaobírat vztahy, které dnes mohou vznikat mezi advokáty, klienty, veřejnými orgány a soudy díky elektronické komunikaci, nic neodůvodňuje nezahrnutí těchto forem poskytování služeb do působnosti směrnice 77/249, pokud tím není narušen cíl poskytování ochrany sledovaný uvedenými ustanoveními.

Služba může být poskytnuta, i když se nepřemístí advokát, ale příjemce služby. Mimoto si lze rovněž představit situaci, kdy se přemisťuje služba, například v případě právní konzultace poskytované po telefonu nebo zaslané poštou nebo emailem.

Sama směrnice 77/249 4 – Mimoto uvedená směrnice neuvádí, zda musí činnost představovat činnost advokáta v zemi původu, tedy v České republice, v hostitelském státě, tedy v Rakousku, nebo zda jde o autonomní definici nezávislou na činnostech v jednom z uvedených členských států. „činnost advokáta“ nedefinuje.

Naproti tomu uvedená směrnice v čl. 1 odst. 2 podrobně definuje, co se pojmem „advokát“ rozumí v jednotlivých členských státech Unie. To by mohlo potvrdit závěr, že veškerá činnost svěřená advokátovi podle vnitrostátního práva představuje činnost advokáta, a že – jinými slovy – jde o decentralizovaný pojem, který není na unijní úrovni autonomní. To by mělo za následek, že činnost, jako je „prohlášení o pravosti podpisu“, by na základě článku 25a českého zákona představovala činnost advokáta.

Mimoto směrnice 77/249 zapadá do logiky vzájemného uznávání, jak jasně plyne z jejího článku 2, na jehož základě každý členský stát uzná za advokáta pro výkon činností stanovených v čl. 1 odst. 1 každou osobu uvedenou v odstavci 2 uvedeného článku. Vzájemné uznávání v zásadě znamená, že standardy, normy či definice pramení z vnitrostátního práva.

Nicméně podle ustálené judikatury znění ustanovení unijního práva, které výslovně neodkazuje na právo členských států za účelem vymezení svého smyslu a dosahu, musí být zpravidla vykládáno v celé Unii autonomním a jednotným způsobem 5 – Viz rozsudek ze dne 16. července 2015, Abcur (C‑544/13 a C‑545/13, EU:C:2015:481, bod 45 a citovaná judikatura). .

S ohledem na skutečnost, že pojem „advokát“ je definován odkazem na vnitrostátní právo, mám za to, že se citovaná judikatura v projednávané věci neuplatní.

Jsem spíše toho názoru, že pojem „činnost advokáta“ je hybridní pojem, neboť obsahuje autonomní prvky a prvky definované jednotlivými členskými státy.

Pokud jde o autonomní prvky, čl. 4 odst. 1 směrnice 77/249 odkazuje na „činnosti zastupování a obhajoby klienta před soudem nebo před orgány veřejné moci 6 – Článek 5 odst. 1 uvedené směrnice rovněž odkazuje na „výkon činností zastupování a obhajoby klienta v soudním řízení“. “.

Navíc lze předpokládat, že pojem „činnost advokáta“ zahrnuje rovněž poskytování právního poradenství.

Ověřování podpisu samo o sobě podle mého názoru takový požadavek sotva splňuje, jelikož není třeba žádných právních znalostí. Mám tudíž vážné pochybnosti, přinejmenším ve vztahu k vnitrostátní právní úpravě dotčené ve věci v původním řízení, pokud jde o kvalifikaci jednoduchého ověření podpisu jako „činnosti advokáta“, neboť uvedený pojem takové autonomní prvky obsahuje, takže se týká činností spojených s právními znalostmi.

Na základě čl. 1 odst. 1 druhého pododstavce směrnice 77/249 mohou členské státy vyhradit určeným kategoriím advokátů sepisování veřejných listin zmocňujících ke správě majetku zemřelých osob nebo listin o vzniku nebo převodu věcných práv k nemovitostem.

Jak uvádí německá vláda a Komise, uvedené ustanovení bylo začleněno ve prospěch Spojeného království a Irska za účelem zohlednění zvláštní právní situace uvedených dvou členských států, v nichž určité kategorie advokátů vykonávají činnost v oblasti práva nemovitostí. Uvedené ustanovení má tedy zabránit tomu, aby advokáti z jiných členských států mohli vykonávat dotčené činnosti ve Spojeném království nebo v Irsku.

V roce 1977 členské státy, s výjimkou Spojeného království nebo Irska, neměly potřebu takové odchylné právní úpravy, neboť již dříve vyhradily tyto činnosti notářům a nebylo pochybností o tom, že uvedené činnosti nespadají do působnosti směrnice 77/249.

V tomto smyslu čl. 5 odst. 2 směrnice 98/5 stanoví, že „[č]lenské státy, které povolují, aby na jejich území určitá kategorie advokátů připravovala listiny opravňující ke správě majetku zesnulých osob nebo k vytvoření nebo převodu věcných práv k nemovitostem, které jsou v jiných členských státech vyhrazeny jiným povoláním než povolání advokáta, mohou ve vztahu k takovým činnostem vyloučit z výkonu povolání advokáty vykonávající činnost pod profesním označením udělovaným v domovském státě, pokud bylo toto označení uděleno v jednom z členských států, v nichž je tato činnost vyhrazena jiným povoláním 7 Kurziva doplněna autorem stanoviska. “.

Navíc bod 10 odůvodnění směrnice 98/5, podle kterého „by měla být však zajištěna, jako ve směrnici [77/249], možnost vyloučit z výkonu povolání advokáty vykonávající činnost ve Spojeném království a v Irsku pod profesním označením udělovaným v jejich domovském státě, pokud jde o určitá jednání týkající se převodu nemovitostí a dědických záležitostí“, tento výklad rovněž potvrzuje.

Mám za to, že pokud to systematika a znění ustanovení směrnice 77/249 dovolí, musí být uvedená směrnice vykládána v souladu s ustanoveními směrnice 98/5. Směrnice 77/249 a 98/5 totiž sledují stejný cíl a řídí se toutéž logikou, tedy logikou liberalizace přeshraniční profesní činnosti advokátů, ať již dočasné, jako v případě směrnice 77/249, nebo trvalé, jako v případě směrnice 98/5 8 – Viz rovněž Barnard, C., The substantive law of the EU. The four freedoms, Oxford University Press, 4. vyd., 2013, s. 320, podle které jsou uvedené dvě směrnice součástí téže skládanky („jigsaw“). .

Proto navrhuji odpovědět na první předběžnou otázku tak, že ustanovení směrnice Rady 77/249/EHS ze dne 22. března 1977 o usnadnění účinného výkonu volného pohybu služeb advokátů nebrání tomu, aby členský stát vyhradil notářům ověřování podpisů na dokumentech nezbytných ke vzniku nebo převodu věcných práv k nemovitostem.

V rozsudku ze dne 24. května 2011, Komise v. Rakousko 14 –C‑53/08, EU:C:2011:338, bod 96. měl Soudní dvůr za to, že „skutečnost, že činnosti notáře sledují cíle obecného zájmu, které mají především zaručit legalitu a právní jistotu právních úkonů mezi jednotlivci, představuje naléhavý důvod obecného zájmu, který umožňuje odůvodnit případná omezení [49 SFEU] vyplývající z takových zvláštností, jež jsou notářské činnosti vlastní, jako je rámec, v němž se pohybují notáři, který zahrnuje postupy pro jejich jmenování, omezení jejich počtu a jejich územní působnosti nebo také systém jejich odměňování, nezávislosti, neslučitelnosti funkcí, jakož i neodvolatelnosti a nepřeložitelnosti, a to v rozsahu, v němž tato omezení umožňují dosažení uvedených cílů a jsou za tímto účelem nezbytná“.

V tomto kontextu mám podobně jako německá a polská vláda za to, že řádné fungování systému katastru nemovitostí je spojeno se zajištěním legality a právní jistoty aktů.

Jak správně zdůrazňuje německá vláda, katastr nemovitostí má v některých členských státech, jako je Rakouská republika a Spolková republika Německo, obecně, a konkrétně při převodech nemovitostí, rozhodující význam. Zápis do katastru nemovitostí má totiž konstitutivní účinek v tom smyslu, že právo k nemovitosti vzniká až zápisem do katastru nemovitostí. Ochrana katastru nemovitostí a správnosti zápisů do něj přispívá k zajištění řádného fungování spravedlnosti 15 – Což je podle judikatury Soudního dvora naléhavým důvodem veřejného zájmu. Viz rozsudek ze dne 12. prosince 1996, Reisebüro Broede (C‑3/95, EU:C:1996:487, bod 36). .

Nyní je třeba zkoumat, zda vyhrazení ověřování podpisů pro účely zápisu do katastru nemovitostí notářům za okolností věci v původním řízení splňuje požadavek proporcionality.

Ke splnění požadavku proporcionality musí opatření zaprvé být způsobilé (nebo schopné nebo mít takovou povahu, která umožní) zaručit uskutečnění sledovaného cíle.

Uvedená způsobilost zaručit dosažení sledovaného cíle je uznána, pouze pokud dotčené opatření skutečně odpovídá snaze dosáhnout cíle soudržným a systematickým způsobem 16 – Viz rozsudek ze dne 16. prosince 2010, Josemans (C‑137/09, EU:C:2010:774, bod 70), jakož ohledně volného pohybu zboží i stanovisko, které jsem přednesl ve věci Deutsche Parkinson Vereinigung (C‑148/15, EU:C:2016:394, bod 48 a násl.). .

Jak správně zdůrazňuje polská vláda, způsobilost rakouské právní úpravy v projednávané věci nevzbuzuje pochybnosti. Skutečnost, že pravomoc ověřovat podpisy je vyhrazena notářům, je s to zajistit řádné fungování katastru nemovitostí.

Zadruhé opatření nesmí překračovat meze toho, co je nezbytné k dosažení sledovaného cíle. Pokud může stejného cíle dosáhnout více opatření, musí být přijato opatření, které nejméně omezuje volný pohyb služeb.

Bez dalšího konstatuji, že této otázce se nevěnoval ani předkládající soud v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, ani rakouská vláda ve svém vyjádření, což je podle mě jádrem problému. Konkrétně ani předkládající soud, ani rakouská vláda neuvedly, že požadavky, které musí splňovat rakouští notáři a čeští advokáti, jsou ve srovnání takové, že české požadavky ohrožují řádné fungování systému katastru nemovitostí v Rakousku.

Ověření podpisu, jako je ověření dotčené ve věci v původním řízení, nevyžaduje znalost rakouského práva ani znalost práva obecně. Jak správně zdůraznila Komise, ověřování nevyžaduje vypracování dokumentů nebo poskytování právního poradenství ohledně složitých otázek, ale spočívá v pouhém konstatování totožnosti přítomné osoby a potvrzení, že skutečně dokument podepsala.

Systematické vyhrazení poskytování takové služby rakouskému notáři se prima facie může jevit jako zjevně nepřiměřené.

Na základě informací, které má Soudní dvůr k dispozici, mám nicméně za to, že dotčená legislativa, která vyhrazuje notářům ověřování podpisů na dokumentech nezbytných k vzniku nebo převodu věcných práv k nemovitostem, je přiměřená.

Rakouská republika tuto pravomoc vyhrazuje notářům, protože soudům a notářům dává v případech zápisů do katastru nemovitostí vysokou důvěru. V tomto kontextu, a konkrétně stran notářů, volbu rakouského zákonodárce vyhradit ověřování podpisů právníkovi z povolání, který podléhá přísné kontrole ze strany státu, nezpochybňuji.

Navíc se mi zdá obtížné, aby Rakouská republika dostatečně kontrolovala zahraniční advokáty při vystavení prohlášení pro účely zápisu do katastru nemovitostí a trestala případné nedostatky prostřednictvím disciplinárních opatření. Členský stát, který stejně jako Rakouská republika zavede systém preventivního výkonu spravedlnosti zahrnující zřízení katastru nemovitostí a záruky, které obsahuje pro účely ochrany vlastnických práv k nemovitostem, se jen těžko může vyhnout úkolu státní kontroly zápisů do katastru nemovitostí.

Každopádně, pokud jde o věc v původním řízení, systém kontroly českých advokátů, jak jej popsala česká vláda, neposkytuje dostatečné záruky 17 – Česká vláda na jednání vysvětlila, že pokud jde o ověřování podpisů, jsou v České republice rejstříky vedené notáři a advokáty pravidelně kontrolovány. Rejstříky notářů jsou kontrolovány na dvou úrovních, včetně kontroly ministerstvem vnitra, kdežto rejstříky advokátů jsou kontrolovány pouze advokátní komorou. .

Na základě informací, které má Soudní dvůr k dispozici, takový systém podle mého názoru nemůže zajistit skutečnou, výkonnou a účinnou kontrolu srovnatelnou s kontrolami notářů v zemích, kde přetrvává notářství latinského typu, která by zajistila vysoký stupeň důvěry.

Navrhuji tedy Soudnímu dvoru, aby na druhou otázku odpověděl tak, že článek 56 SFEU nebrání vnitrostátní právní úpravě, jako je článek 31 GBG, která vyhrazuje soudům a notářům ověřování podpisů na dokumentech nezbytných ke vzniku nebo převodu věcných práv k nemovitostem.