40.Pokud jde o druhý argument, Soud prvního stupně rozhodl takto:77Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury mohou být předmětem žaloby na neplatnost ve smyslu článku 230 ES pouze opatření vyvolávající právně závazné účinky, kterými jsou dotčeny zájmy žalobce tím, že mění podstatným způsobem jeho právní postavení (rozsudek Soudního dvora ze dne 11. listopadu 1981, IBM v. Komise, 60/81, Recueil, s. 2639, bod 9, a rozsudek Soudu ze dne 4. března 1999, Assicurazioni Generali a Unicredito v. Komise, T-87/96, Recueil, s. II-203, bod 37). Předmětem žaloby na neplatnost tak mohou být veškerá opatření přijatá orgány bez ohledu na jejich povahu či formu, které směřují k založení právních účinků (rozsudek Soudního dvora ze dne 31. března 1971, Komise v. Rada, 22/70, Recueil, s. 263, bod 42).78V projednávaném případě je [sporným] aktem prohlášení učiněné předsedkyní Parlamentu na plenárním zasedání dne 23. října 2000, jímž v souladu s čl. 12 odst. 2 [aktu z roku 1976] bere Parlament [...] na vědomí oznámení francouzské vlády konstatující ztrátu mandátu [žalobce].79Je tedy namístě zkoumat, zda toto prohlášení vyvolalo právně závazné účinky, kterými jsou dotčeny zájmy žalobce tím, že mění podstatným způsobem jeho právní postavení.80V tomto ohledu je třeba připomenout právní kontext, v němž bylo uvedené prohlášení učiněno.81Je nesporné, že v rozhodné době nebyl přijat žádný jednotný volební postup pro volbu poslanců Evropského parlamentu.82Podle čl. 7 odst. 2 aktu z roku 1976 se tedy volební postup pro tuto volbu řídí v každém členském státě vnitrostátními předpisy.83Zejména z čl. 12 odst. 2 prvního pododstavce aktu z roku 1976 vyplývá, že mandát člena Evropského parlamentu se mohl uprázdnit v důsledku platných vnitrostátních předpisů některého členského státu.84[Francouzská republika] přijala k provedení aktu z roku 1976 zejména zákon z roku 1977. Článek 2 tohoto zákona stanoví, že volba poslanců Evropského parlamentu se řídí oddílem 1 části 1 volebního zákoníku a ustanoveními následujících kapitol. Článek 5 téhož zákona, umístěný v kapitole III [nazvané] Podmínky volitelnosti a její ztráty, neslučitelnost, zejména stanoví, že [č]lánky LO 127 až LO 130 1 volebního zákoníku se použijí na volbu [poslanců Evropského parlamentu], že ztrátou volitelnosti, pokud nastane v průběhu funkčního období, je mandát ukončen a že ukončení bude konstatováno dekretem.85Článek 12 odst. 2 aktu z roku 1976 rozlišuje dvě situace, pokud jde o uprázdnění mandátu členů Evropského parlamentu.86První situace je uvedena v prvním pododstavci tohoto ustanovení a zahrnuje případy, kdy uprázdnění mandátu vyplývá z použití vnitrostátních předpisů. Druhá situace upravená v druhém pododstavci téhož ustanovení se týká všech ostatních případů.87V tomto ohledu je třeba podotknout, že v rozporu s tvrzením žalobce se první situace nijak neomezuje na případy neslučitelnosti upravené v článku 6 aktu z roku 1976, ale zahrnuje rovněž případy ztráty volitelnosti. Článek 6 odst. 3 aktu z roku 1976 sice uvádí, že poslanci Evropského parlamentu, na něž se použijíustanovení odstavců 1 a 2, budou nahrazeniv souladu s článkem 12. Z tohoto odkazu však nelze vyvodit, že posledně uvedený článek se týká pouze případů neslučitelnosti upravených v čl. 6 odst. 1 a 2. Je ostatně nutno konstatovat, že tento článek 12 nikde neodkazuje na pojem neslučitelnosti, ale užívá podstatně širšího pojmuuprázdnění [mandátu].88V případě první situace upravené čl. 12 odst. 2 aktu z roku 1976 se úloha Parlamentu omezuje na vzetí na vědomí uprázdněného mandátu dotyčné osoby. V případě druhé situace, která například zahrnuje případ vzdání se mandátu jednoho z jeho členů, Parlament konstatuje, že mandát byl uprázdněn, a uvědomí o tom členský stát.89Vzhledem k tomu, že v projednávané věci byl [sporný] akt přijat podle čl. 12 odst. 2 prvního pododstavce aktu z roku 1976, je třeba určit dosah postupu spočívajícího ve vzetí na vědomí stanoveném tímto ustanovením.90V tomto ohledu je namístě zdůraznit, že postup spočívající vevzetí na vědomí se nevztahuje na ztrátu mandátu dotyčné osoby, ale na samotnou skutečnost, že se její mandát uprázdnil v důsledku vnitrostátních předpisů. Jinými slovy nespočívá úloha Parlamentu v provedení ztráty mandátu, jak tvrdí žalobce, ale omezuje se na to, že vezme na vědomí zjištění uprázdněného mandátu již učiněné vnitrostátními orgány, tedy dříve existující právní stav vyplývající výlučně z rozhodnutí těchto orgánů.91Ověřovací pravomoc, jíž Parlament v této souvislosti disponuje, je obzvláště omezená. V podstatě se omezuje na kontrolu věcné správnosti uprázdnění mandátu dotyčné osoby. Parlamentu zejména v rozporu s tvrzením žalobce nepřísluší, aby zkoumal dodržování postupu upraveného použitelným vnitrostátním právem nebo základních práv dotyčného. Tato pravomoc totiž přísluší výlučně příslušným vnitrostátním soudům nebo případně Evropskému soudu pro lidská práva. V tomto ohledu je ostatně namístě připomenout, že žalobce v projednávaném případě uplatňoval svá práva jak u francouzského Conseil ďÉtat, tak u Evropského soudu pro lidská práva. Je třeba rovněž poznamenat, že samotný Parlament ve svých písemnostech ani na jednání netvrdil, že by požíval ověřovací pravomoci v rozsahu tvrzeném žalobcem.92Je namístě dodat, že takto rozsáhlá ověřovací pravomoc Parlamentu v rámci či. 12 odst. 2 prvního pododstavce aktu z roku 1976 by znamenala i možnost tohoto orgánu zpochybnit samotnou správnost ztráty mandátu vyslovené vnitrostátními orgány a odmítnout vzít na vědomí uprázdnění mandátu, pokud má za to, že došlo k nesrovnalostem. Přitom však pouze či. 8 odst. 9 řádu uvádí možnost, že Parlament odmítne konstatovat uprázdnění mandátu, a to pouze za předpokladu, že je oprávněn konstatova takové uprázdnění a že došlo k věcné nesprávnosti nebo nedostatku vůle. Bylo by paradoxní, kdyby Parlament měl širší prostor pro uvážení, pokud se jedná o prosté vzetí na vědomí uprázdnění mandátu konstatovaného vnitrostátními orgány, než pokud se jedná o jeho vlastní zjištění, že mandát byl uprázdněn.93Tyto závěry nejsou nijak v rozporu se zněním čl. 7 odst. 4 [druhého] pododstavce jednacího řádu [Parlamentu]. Jak právem zdůrazňují Parlament a Francouzská republika, toto ustanovení se použije před samotnou ztrátou mandátu, a tedy před jeho uprázdněním. Stanoví totiž, že se předseda Parlamentu obrátí na příslušný výbor, pokud příslušné orgány členských států zahájí řízení, které může vést ke ztrátě mandátu [člena Parlamentu]. Jakmile bylo toto řízení ukončeno a příslušnými vnitrostátními orgány bylo konstatováno uprázdnění mandátu dotyčného, přísluší Parlamentu již pouze vzít toto uprázdnění mandátu na vědomí v souladu s ustanovením čl. 12 odst. 2 prvního pododstavce aktu z roku 1976. V každém případě nemůže ustanovení jednacího řádu v souladu se zásadou hierarchie norem umožnit žádné odchýlení od ustanovení aktu z roku 1976 a svěřit Parlamentu širší pravomoci, než které mu jsou svěřeny tímto aktem.94Tyto závěiy nemohou být zpochybněny skutečností, že žalobce do 23. října 2000 nadále zasedal v Parlamentu, pobíral od něj náhrady a do 24. října 2000 i plat od francouzských orgánů. Mezi účastníky řízení totiž není sporu o tom, že dekret ze dne 31. března 2000 byl vykonatelný. Skutečnost, že Parlament nevzal tento dekret na vědomí po oznámení francouzských orgánů, ale učinil tak později, a skutečnost, že z toho pro žalobce vyplynuly některé praktické důsledky, nemohou mít dopad na právní účinky, které jsou podle čl. 12 odst. 2 aktu z roku 1976 s tímto oznámením spojeny.95Pokud jde o argumenty žalobce, že jednak článek 5 zákona z roku 1977 zasahuje do nezávislosti Parlamentu a představuje nepřípustné vměšování do jeho chodu, a jednak že existuje všeobecná zásada, podle níž ztráta mandátu musí být vyslovena dotyčným parlamentním shromážděním, [tyto argumenty] nejsou opodstatněné. Jak již totiž bylo podotknuto výše v bodě 83, z či. 12 odst. 2 prvního pododstavce aktu z roku 1976 výslovně vyplývá, že mandát člena Evropského parlamentu se může uprázdnit v důsledku platných vnitrostátních předpisů některého členského státu. Vzhledem k tomu, že v rozhodné době nebyl přijat žádný jednotný volební postup, bylo loto ustanovení, a tedy i zákon z roku 1977, plně použitelné. Bez ohledu na vývoj pravomocí Parlamentu nemohou nové pravomoci vést k nepoužitelnosti ustanovení primárního práva, jako například aktu z roku 1976, pokud nejsou výslovně zrušena předpisem stejné právní síly.96Z týchž důvodů není argument žalobce vycházející z přednosti práva Společenství relevantní. V projednávaném případě totiž neexistuje žádný rozpor ani střet mezi vnitrostátním právem a právem Společenství.97Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že opatřením, které v projednávaném případě vyvolává právně závazné účinky, kterými mohou být dotčeny zájmy žalobce, je dekret ze dne 31. března 2000. [Sporný] akt nebyl určen k tomu, aby vyvolával vlastní právní účinky, jež by byly odlišné od účinků tohoto dekretu.98Je tedy namístě učinit závěr, že [sporný] akt nemůže být předmětem žaloby na neplatnost ve smyslu článku 230 ES. Tato žaloba tedy musí být odmítnuta jako nepřípustná, aniž by bylo nutné zkoumat ostatní žalobní důvody a argumenty týkající se přípustnosti.