Úř. věst. 2011, L 77, s. 1.

Které zůstaly v podstatě nezměněné.

Viz rovněž bod 30 rozsudku ze dne 15. září 2016, Landkreis Potsdam-Mittelmark (C‑400/15, EU:C:2016:687), v němž Soudní dvůr uvedl, že jiné než hospodářské činnosti nespadají do působnosti šesté směrnice o DPH.

Viz rovněž rozsudek ze dne 22. října 2009, Swiss Re Germany Holding (C‑242/08, EU:C:2009:647, bod 32).

Viz bod 3 odůvodnění směrnice 2008/8, který stanoví, že [v]eškeré poskytnutí služeb by se v zásadě mělo zdaňovat v místě, kde dochází ke skutečné spotřebě. Pokud by v tomto smyslu mělo dojít ke změně obecného pravidla o místě poskytnutí služby, by byly přesto z administrativních i politických důvodů nutné určité výjimky z tohoto obecného pravidla.

Je třeba poukázat na to, že v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce není nic, co by naznačovalo, že místo spotřeby služeb dotčených ve věci v původním řízení je jinde než ve Spojeném království. Třebaže to nebylo uvedeno v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, je nutno vycházet z toho, že sídlem ekonomické činnosti společnosti WTL je Spojené království.

Irsko uvedlo, že takový přístup by byl zjevně v rozporu s cílem právní jistoty, který sledují pravidla o místě poskytnutí ve směrnici o DPH, a byl by neslučitelný s požadavkem, že plnění musí spadat pod jedno z pravidel. Vláda Spojeného království tvrdí, že ani jeden z článků týkající se místa plnění nepodporuje názor, že místem poskytnutí služeb osobě povinné k dani, která nejedná výlučně v postavení soukromé osoby, nýbrž v postavení podnikatele (tj. osoby jakou je společnost WTL), může být místo, kde je poskytovatel usazen. Tato vláda má za to, že takový závěr nenachází oporu v článcích 43, 44, 45 směrnice o DPH ani v článku 19 prováděcího nařízení. Vláda Spojeného království zdůrazňuje, že společnost WTL sama neuvádí žádné ustanovení směrnice o DPH, prováděcího nařízení, ani judikaturu, které tento závěr potvrzují. Názor společnosti WTL, podle kterého se článek 44 směrnice o DPH nepoužije na služby, které obdržela, proto znamená, že pokud společnost WTL obdrží služby z jiného členského státu, nejenže místem poskytnutí služeb není Spojené království, ale není jím ani jiný členský stát. Vláda Spojeného království má za to, že tento efekt nezdanění je opakem toho, co sledují pravidla o místě dodání.

Obdobně viz rozsudek ze dne 31. května 2016, Reha Training (C‑117/15, EU:C:2016:379, body 28 až 34). V kontextu DPH viz rozsudek ze dne 15. září 2016, Landkreis Potsdam-Mittelmark (C‑400/15, EU:C:2016:687, bod 37). Viz rovněž bod 31 rozsudku ze dne 22. října 2009, Swiss Re Germany Holding (C‑242/08, EU:C:2009:647), ve kterém Soudní dvůr uvedl, že řádné fungování a jednotný výklad společného systému DPH předpokládají, že pojmy pojišťovací operace a bankovní operace uvedené v čl. 9 odst. 2 písm. e) páté odrážce a v čl. 13 části B písm. a) šesté směrnice nebudou vymezovány odlišně podle toho, zda jsou použity v prvním, nebo v druhém z těchto ustanovení. Je však třeba zdůraznit, že Soudní dvůr v bodě 32 tohoto rozsudku dále konstatoval, že [v] případě služeb uvedených v čl. 9 odst. 2 písm. e) páté odrážce šesté směrnice se […] jedná o pojmy práva Společenství, které musí být vykládány jednotně, aby se předešlo situacím dvojího zdanění nebo neuložení daně, které mohou vzniknout z různých výkladů. Kurzivou zvýraznil autor stanoviska. Požadavek jednotného výkladu není podle mého názoru cílem sám o sobě, ale je spíše veden zastřešující zásadou, podle které je třeba zamezit případům dvojího zdanění nebo nezdanění.

Viz bod 2 odůvodnění směrnice 2008/8.

Článek 196 směrnice o DPH kromě toho potvrzuje, že daň je povinna odvést osoba povinná k dani, nebo právnická osoba nepovinná k dani identifikovaná pro účely DPH, která je příjemcem služby uvedené v článku 44, jestliže tuto službu poskytla osoba povinná k dani, která není usazena v tomto členském státě.

Bod 5 odůvodnění směrnice 2008/8 upřesňuje působnost článku 45 směrnice o DPH.

Španělská vláda uvádí, že čl. 43 odst. 1 směrnice o DPH je vyjasňujícím ustanovením, jehož cílem je zabránit nejistotě ohledně definice osoby povinné k dani. Článek 43 odst. 2 směrnice o DPH však rozšiřuje status osoby povinné k dani na právnické osoby, které nejsou osobami povinnými k dani, které ale mají identifikační číslo pro DPH a může se od nich požadovat, aby podaly daňové přiznání v případě, že provádějí investice. Podle španělské vlády článek 44 směrnice o DPH používá výraz která jedná jako taková, aby ze své působnosti vyloučil osoby, které jednají jako osoby soukromé. V souladu s tím článek 19 prováděcího nařízení stanoví, že osoba povinná k dani, jíž je poskytnuta služba výlučně pro její soukromou potřebu, nemá status osoby povinné k dani. Jasným důsledkem, který z toho vyplývá, je, že s jinými osobami povinnými k dani (jako je společnost WTL) musí být nadále zacházeno jako s osobami povinnými k dani. Irsko má za to, že zřejmý účinek, a tedy správný výklad článku 43 směrnice o DPH je ten, že bez ohledu na využití služeb platí, že pokud jsou poskytnuty osobám povinným k dani, pravidla o místě poskytnutí služeb upravená v článku 44 se uplatní na všechny poskytnuté služby.

Nelze pominout skutečnost, že dotčené právní ustanovení (čl. 9 odst. 2 písm. e) šesté směrnice o DPH) neobsahovalo výraz osoba povinná k dani, která jedná jako taková. Soudní dvůr vycházel právě z této skutečnosti v bodě 29 rozsudku ze dne 6. listopadu 2008, Kollektivavtalsstiftelsen TRR Trygghetsrådet (C‑291/07, EU:C:2008:609), což do značné míry zjednodušilo jeho úkol v této věci. Soudní dvůr však nakonec rozhodl, že osoba, která uskutečňuje nákup poradenských služeb od osoby povinné k dani usazené v jiném členském státě a která vykonává jak hospodářské činnosti, tak i činnosti nespadající do působnosti těchto směrnic, musí být považována za osobu povinnou k dani, ačkoli je uvedený nákup uskutečňován pouze v souvislosti s činnostmi nespadajícími do působnosti směrnic. Nevidím důvod, proč se v této věci odchýlit od tohoto zjištění, navzdory poněkud nešťastné legislativní formulaci unijního normotvůrce v článcích 43 a 44 směrnice o DPH.

Nemá-li informace o opaku.

Stejné úvahy se uplatní, pokud jde o tvrzení společnosti WTL, podle kterého neposkytla své identifikační číslo pro DPH v souladu s článkem 55 prováděcího nařízení, jelikož není osobou povinnou k dani, která jedná jako taková. Článek 55 prováděcího nařízení musí být rovněž vykládán ve světle článku 44 směrnice o DPH.

Jak je definována v článku 43 směrnice o DPH.

V tomto ohledu vláda Spojeného království ve své odpovědi na otázku položenou Soudním dvorem uvedla, že riziko dvojího zdanění vyplývá z rozdílných výkladů uplatňovaných pravidel, a že jediným způsobem, jak tyto obtíže překonat, je výklad sjednotit. Španělská vláda ve své odpovědi na otázku položenou Soudním dvorem uvedla, že kombinovaný (a systematický) výklad článků 43 a 44 směrnice o DPH, bodu 4 odůvodnění směrnice 2008/8 a článku 19 prováděcího nařízení zaručuje nemožnost dvojího zdanění. Irsko ve své odpovědi na otázku položenou Soudním dvorem rovněž uvedlo, že pokud příjemce služeb správně určí v daňovém přiznání, zda přijaté služby nabyl pro účely svých zdanitelných činností, včetně případu, kdy je považován za osobu povinnou k dani podle článku 43 směrnice o DPH, nemělo by ke dvojímu zdanění dojít.

Komise ve své odpovědi na otázku položenou Soudním dvorem uvedla, že společnost WTL není soukromou osobou, ale entitou, která si zvolila registraci k DPH. Je s ní zacházeno stejně jako s jakoukoli jinou osobou povinnou k dani (nebo jakoukoliv právnickou osobou nepovinnou k dani identifikovanou pro účely DPH). Vztahují se na ni proto pravidla o místě poskytnutí služeb, která se uplatní mezi podnikateli. Pravidla použitelná na transakce mezi podniky a spotřebiteli se uplatní pouze v případě služeb, které obdržela osoba povinná k dani, avšak jsou využívány pro soukromou spotřebu jejích zaměstnanců (nebo osoby povinné k dani, která je soukromou osobou). Dotčené služby, které [společnost WTL] obdržela, nejsou určeny k soukromé spotřebě jednotlivce. Je zcela v souladu se zásadou rovného zacházení, že pouze soukromá spotřeba jednotlivců podléhá posledně uvedeným pravidlům.

Viz rozsudek ze dne 13. března 2008, Securenta (C‑437/06, EU:C:2008:166, body 30 a 31). Viz rovněž rozsudky ze dne 12. února 2009, Vereniging Noordelijke Land- en Tuinbouw Organisatie (C‑515/07, EU:C:2009:88, body 36 a 37) a ze dne 15. září 2016, Landkreis Potsdam-Mittelmark (C‑400/15, EU:C:2016:687).