1

Svým kasačním opravným prostředkem se Komise Evropských společenství domáhá zrušení rozsudku Soudu prvního stupně Evropských společenství ze dne 18. července 2007, Ente per le Ville Vesuviane v. Komise (T-189/02, dále jen „napadený rozsudek“), kterým Soud zamítl námitku nepřípustnosti vznesenou Komisí.

2

Svým kasačním opravným prostředkem se Ente per le Ville Vesuviane (dále jen „Ente“) domáhá zrušení napadeného rozsudku, kterým Soud zamítl její žalobu na neplatnost rozhodnutí Komise D (2002) 810111 ze dne 13. března 2002 o ukončení finanční pomoci z Evropského fondu pro regionální rozvoj (EFRR) v rámci investic do infrastruktury v Kampánii (Itálie) týkající se integrovaného systému zhodnocení tří vesuvských vil pro turistické účely (dále jen „sporné rozhodnutí“).

3

EFRR byl zřízen nařízením Rady (EHS) č. 724/75 ze dne 18. května 1975 (Úř. věst. L 73, s. 1, a – oprava – Úř. věst. L 110, s. 44), které bylo několikrát změněno a poté od nahrazeno nařízením Rady (EHS) č. 1787/84 ze dne (Úř. věst. L 169, s. 1). V roce 1988 byla úprava strukturálních fondů změněna nařízením Rady (EHS) č. 2052/88 ze dne o úkolech strukturálních fondů a jejich účinnosti a o koordinaci mezi těmito činnostmi navzájem a mezi těmito činnostmi a operacemi Evropské investiční banky a jinými stávajícími finančními nástroji (Úř. věst. L 185, s. 9).

4

Dne 19. prosince 1988 vydala Rada nařízení (EHS) č. 4254/88, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 2052/88, pokud jde o Evropský fond pro regionální rozvoj (Úř. věst. L 374, s. 15). Nařízení č. 4254/88 nahradilo nařízení č. 1787/84. Bylo změněno nařízením Rady (EHS) č. 2083/93 ze dne (Úř. věst. L 193, s. 34).

5

Článek 12 nařízení č. 4254/88, nazvaný „Přechodné ustanovení“, stanoví:

„Části obnosů vyčleněné na pomoc projektům, které Komise schválila před 1. lednem 1989 v rámci EFRR a pro které nebyla nejpozději do 31. března 1995 podána Komisi závěrečná žádost o platbu, Komise automaticky uvolní nejpozději dne , nejedná-li se o projekty, které jsou pozastaveny z právních důvodů.“ (neoficiální překlad)

6

Skutkový základ sporu je popsán v bodech 4 až 16 napadeného rozsudku následovně:

7

Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 18. června 2002 podala Ente žalobu na neplatnost sporného rozhodnutí.

8

Na podporu své žaloby Ente uvedla řadu žalobních důvodů, jež vycházejí z porušení článku 12 nařízení č. 4254/88, z porušení práva na obhajobu, z nedostatečného odůvodnění a na neprovedení šetření ze strany Komise.

9

Ve své žalobní odpovědi se Komise dovolávala nepřípustnosti žaloby, přičemž poukazovala na to, že Ente nebyla „bezprostředně dotčena sporným rozhodnutím“ ve smyslu čl. 230 čtvrtého pododstavce ES.

10

Napadeným rozsudkem Soud zamítl námitku nepřípustnosti vznesenou Komisí a prohlásil žalobu za přípustnou.

11

Soud nejprve připomenul podmínky, za nichž je možné fyzické nebo právnické osoby považovat za „bezprostředně dotčené rozhodnutím“ ve smyslu čl. 230 čtvrtého pododstavce ES, a poté rozhodl, že právní situace Ente se významně odlišuje od situace žalobců dotčených v několika rozsudcích Soudního dvora, které dospěly k závěru, že posledně uvedení žalobci nebyli bezprostředně dotčeni (viz rozsudky ze dne 2. května 2006, Regione Siciliana v. Komise, C-417/04 P, Sb. rozh. s. I-3881, a ze dne , Regione Siciliana v. Komise, C-15/06 P, Sb. rozh. s. I-2591).

12

Zaprvé Soud v bodě 43 napadeného rozsudku zdůraznil, že na rozdíl od rozhodnutí o poskytnutí pomoci Společenství, o něž se jedná ve výše uvedených rozsudcích ze dne 2. května 2006 a ze dne , Regione Siciliana v. Komise, ve kterých byl Regione Siciliana uveden pouze jako orgán odpovědný za žádost nebo jako orgán odpovědný za realizaci projektu, poskytující rozhodnutí dotčené v projednávané věci označuje ve svém článku 3 i ve svém třetím bodu odůvodnění Ente současně jako orgán odpovědný za realizaci projektu a jako příjemce pomoci Společenství.

13

Zadruhé v bodech 44 a 48 napadeného rozsudku uvedl, že italské orgány v projednávaném případě jasně vyjádřily svůj úmysl nezasáhnout na podporu příjemce za účelem zmírnění finančních dopadů případného snížení pomoci Společenství, takže možnost, že by Italská republika převzala k tíži svého rozpočtu finanční náklady odpovídající částce zrušeného financování Společenství, byla čistě teoretická.

14

V bodech 51 a 52 napadeného rozsudku Soud dodal, že v na rozdíl od situace žalobkyně ve věci SLIM Sicilia v. Komise (usnesení Soudu ze dne 6. června 2002, T-105/01, Recueil, s. II-2697) byla žalobkyně v projednávaném případě v poskytujícím rozhodnutí jmenovitě označena jako příjemce pomoci Společenství a výslovně oprávněna předložit Komisi vyjádření před přijetím jakéhokoli konečného rozhodnutí. Nezbytnost zajistit soudní ochranu takto přiznaných procesních záruk potvrzuje právo žalobkyně být považována za aktivně legitimovanou pro podání žaloby proti spornému rozhodnutí.

15

Pokud jde o věc samu, Soud zamítl z důvodů uvedených v bodech 62 až 77, v bodech 87 až 100 a v bodě 101 napadeného rozsudku všechny tři žalobní důvody, které uplatnila Ente, jako neopodstatněné.

16

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

17

Ente navrhuje, aby Soudní dvůr:

18

Ente navrhuje, aby Soudní dvůr:

19

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

20

Usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 12. března 2008 byly věci C-445/07 P a C-455/07 P spojeny pro účely ústní části řízení, jakož i rozsudku.

21

Úvodem má Komise za to, že podle čl. 56 prvního pododstavce statutu Soudního dvora má právo podat kasační opravný prostředek proti napadenému rozsudku v rozsahu, v němž Soud rozhodl o překážce řízení, která se týká otázky nepřípustnosti žaloby, i přesto, že měla úspěch ve věci, neboť napadený rozsudek zamítl žalobu podanou Ente jako neopodstatněnou.

22

V této souvislosti Komise upřesňuje, že rozsudky ze dne 26. února 2002, Rada v. Boehringer (C-23/00 P, Recueil, s. I-1873), a ze dne , Komise v. max.mobil (C-141/02 P, Sb. rozh. s. I-1283), jsou použitelné i na ni, i když vznesla námitku nepřípustnosti v rámci své žalobní odpovědi, a ne samostatným podáním, jak stanoví čl. 114 odst. 1 jednacího řádu Soudu.

23

Na podporu svého kasačního opravného prostředku Komise uplatňuje jediný důvod, kterým se domáhá konstatování, že se Soud dopustil nesprávného právního posouzení tím, že se v projednávané věci odchýlil od ustálené judikatury Soudního dvora týkající se pojmu „bezprostředně dotčená osoba“, který je uveden v čl. 230 čtvrtém pododstavci ES.

24

Soud podle Komise nesprávně vyzdvihl některé skutečnosti, které odlišují situaci Ente od situace, ve které se nacházely žalobkyně ve výše uvedených rozsudcích ze dne 2. května 2006 a ze dne , Regione Siciliana v. Komise.

25

Komise má nejprve za to, že okolnost, že Ente byla jmenovitě označena poskytujícím rozhodnutím jako konečný příjemce pomoci Společenství, na rozdíl od žalobkyň ve výše uvedených rozsudcích ze dne 2. května 2006 a ze dne , Regione Siciliana v. Komise, které jsou v poskytujícím rozhodnutí uváděny jako orgán odpovědný za žádost, respektive jako orgán odpovědný za realizaci projektu, nemůže být zohledněna pro účely určení „bezprostředního“ dopadu ve smyslu čl. 230 čtvrtého pododstavce ES.

26

Navíc rozlišení, které provedl Soud mezi konečným příjemcem a osobou zodpovědnou za projekt, je v rozporu s logikou a terminologií režimu strukturálních fondů, která je založena na úzkém vzájemném vztahu mezi těmito dvěma funkcemi. V této souvislosti Komise připomíná, že příjemce pomoci poskytnuté členskému státu má právo dostat tuto pomoc ne na základě rozhodnutí Společenství, nýbrž pouze na základě účinku vnitrostátních předpisů přijatých v návaznosti na toto rozhodnutí.

27

Dále je pro účely přezkumu přípustnosti žaloby na základě čl. 230 čtvrtého pododstavce ES nerelevantní skutečnost, že v projednávaném případě italské orgány vyjádřily svůj záměr přenést finanční důsledky sporného rozhodnutí na konečného příjemce. Podle Komise totiž pouhá existence posuzovací pravomoci členských států, kterým je toto rozhodnutí určeno, v souvislosti s jeho provedením, stačí pro vyloučení toho, že by uvedené rozhodnutí mohlo mít bezprostřední dopad na osoby, které nejsou jeho adresáty [viz zejména výše uvedené usnesení Soudu SLIM Sicilia v. Komise a usnesení ze dne 8. července 2004, Regione Siciliana v. Komise, T-341/02, Sb. rozh. s. II-2877].

28

Komise konečně tvrdí, že se Soud tím, že Ente v bodě 52 napadeného rozsudku přiznal aktivní legitimaci z důvodu nezbytnosti zajistit jí účinnou soudní ochranu procesních záruk, které jí přiznává poskytující rozhodnutí, dostal do rozporu s ustálenou judikaturou Soudního dvora, podle které není možné ve jménu zásady účinné soudní ochrany přiznat fyzické nebo právnické osobě, která nesplňuje podmínky uvedené v čl. 230 čtvrtém pododstavci ES, právo podat žalobu na neplatnost aktu Společenství, jehož není adresátem (viz rozsudky ze dne 25. července 2002, Unión de Pequeños Agricultores v. Rada, C-50/00 P, Recueil, s. I-6677, a ze dne , Komise v. Jégo-Quéré, C-263/02 P, Recueil, s. I-3425).

29

Podle téže judikatury je věcí členských států stanovit systém procesních prostředků a řízení, který umožní zajistit dodržování práva na účinnou soudní ochranu. V důsledku toho se měla Ente domáhat neplatnosti sporného rozhodnutí u vnitrostátních soudů tím, že by je vyzvala, aby podle článku 234 ES předložily předběžnou otázku týkající se platnosti.

30

Ente má naopak za to, že Soud právem rozhodl, že je „bezprostředně dotčenou osobou“ ve smyslu čl. 230 čtvrtého pododstavce ES.

31

Pokud jde nejprve o postavení příjemce finanční pomoci Společenství, Ente má za to, že z výkladu a contrario bodu 67 výše uvedeného usnesení Soudu ve věci Regione Siciliana v. Komise jasně vyplývá, že konečný příjemce finanční pomoci je bezprostředně dotčen rozhodnutím, kterým se ruší nebo snižuje uvedená pomoc. Tento výklad je v souladu s judikaturou v oblasti státních podpor, podle níž příjemci podpor zakázaných nebo snížených rozhodnutími Komise jsou bezprostředně dotčeni těmito rozhodnutími a jsou aktivně legitimováni k podání žaloby směřující k jejich zrušení podle čl. 230 čtvrtého pododstavce ES (viz zejména rozsudky ze dne 19. října 2000, Itálie a Sardegna Lines v. Komise, C-15/98 a C-105/99, Recueil, s. I-8855, body 34 až 36, a ze dne , Itálie v. Komise, C-298/00 P, Recueil, s. I-4087, bod 39).

32

Ente má za to, že logika režimu strukturálních fondů, na kterou poukazuje Komise, je v rámci přezkumu projednávaného kasačního opravného prostředku nerelevantní, neboť normy kodifikující zásadu splynutí mezi funkcemi zodpovědného orgánu a konečného příjemce byly použitelné pro programová období následující po programovém období, o které se jedná v projednávané věci. V tomto kontextu je dále zbytečné odkazovat na vnitrostátní ustanovení přijatá po vydání rozhodnutí o poskytnutí finanční pomoci, neboť takováto opatření nemohou mít ani nejmenší dopad na právo, které Komise přiznala Ente jakožto příjemci dotčené pomoci.

33

Ente dále odmítá argumentaci Komise, pokud jde o existenci diskreční pravomoci italských orgánů. V této souvislosti zejména tvrdí, že úvahy Soudu jsou založeny na tom, že sporné rozhodnutí mělo za následek, kromě vzniku povinnosti vrátit neoprávněně vyplacené částky, zánik závazku vyplatit původně poskytnutou, ale ještě nevyplacenou částku. Takovýto zánik finančního závazku ale vyvolal přímé účinky vůči Ente, která je příjemcem financování, aniž by byl nezbytný odpovídající zásah italských orgánů nebo vnitrostátního práva.

34

V každém případě vyplývá z výše uvedeného usnesení Soudu ve věci Regione Siciliana v. Komise i ze stanoviska generálního advokáta Ruize-Jaraba Colomera ve věci, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek ze dne 2. května 2006, Regione Siciliana v. Komise, že pokud má posuzovací pravomoc vnitrostátních orgánů teoretickou povahu, protože neexistuje žádná pochybnost, pokud jde o vůli vnitrostátních orgánů pověřených provedením rozhodnutí Společenství, je žalobce bezprostředně dotčen. O tento případ se podle Ente jedná v projednávané věci, neboť italské orgány Komisi ve svém dopise ze dne oficiálně oznámily svůj záměr vymáhat od Ente částky, které mají být vráceny Komisi v případě přijetí rozhodnutí o ukončení pomoci. V důsledku toho neexistovala žádná autonomní vůle uvedených orgánů, která by mohla zasáhnout mezi sporné rozhodnutí a jeho dopad na příjemce finanční pomoci.

35

Pokud jde konečně o úvahy sledované Soudem ohledně zásady účinné soudní ochrany, Ente připomíná, že podle poskytujícího rozhodnutí má právo být vyslechnuta a že toto právo bylo porušeno Komisí v rámci přijetí sporného rozhodnutí. Existence tohoto práva dále svědčí o založení bezprostředního právního vztahu mezi rozhodnutím Komise a postavením Ente.

36

Na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, Soud tím, že uznal přípustnost žaloby v prvním stupni, v žádném případě neměl v úmyslu vytvořit mimořádný soudní opravný prostředek, nýbrž správně použil článek 230 ES.

37

Ente zdůrazňuje, že opravný prostředek navrhovaný Komisí, směřující k určení neplatnosti sporného rozhodnutí u italských soudů s tím, že jim má být navrženo, aby podle článku 234 ES předložily předběžnou otázku, ve skutečnosti vede k nepřípustnosti tohoto řízení. Podle ustálené judikatury (rozsudky ze dne 14. prosince 1962, Confédération nationale des producteurs de fruits et légumes a další v. Rada, 16/62 a 17/62, Recueil, s. 901, a výše uvedený rozsudek Unión de Pequeños Agricultores) je totiž pravomoc Soudního dvora v rámci čl. 234 prvního pododstavce písm. b) ES omezena pouze na akty normativní nebo obecně závazné povahy. Sporné rozhodnutí jakožto akt, který má individuálně závaznou povahu, proto nemůže být předmětem žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.

38

Krom toho bylo-li by připuštěno, že se žalobkyně může před vnitrostátními soudy bránit výkonu sporného rozhodnutí tím, že bude namítat jeho protiprávnost, znamenalo by to, že jí lze přiznat možnost obejít konečnou povahu, kterou toto rozhodnutí má vůči ní po uplynutí lhůt pro podání žaloby, které jsou uvedeny v čl. 230 pátém pododstavci ES.

39

Úvodem je třeba připomenout, že podle čl. 56 druhého pododstavce statutu Soudního dvora může opravný prostředek podat kterýkoli účastník řízení, jehož návrhovému žádání nebylo zcela nebo zčásti vyhověno.

40

Podle ustálené judikatury je kasační opravný prostředek podaný proti rozsudku Soudu přípustný v rozsahu, v němž Soud zamítl námitku nepřípustnosti vznesenou účastníkem řízení proti žalobě, i když Soud ve stejném rozsudku zamítl tuto žalobu jako neopodstatněnou (výše uvedené rozsudky Rada v. Boehringer, bod 50; Komise v. max.mobil, body 50 a 51, a rozsudek ze dne 7. června 2007, Wunenburger v. Komise, C-362/05 P, Sb. rozh. s. I-4333, bod 37).

41

V projednávaném případě je nesporné, že Komise vznesla, jak vyplývá z bodu 23 napadeného rozsudku, námitku nepřípustnosti v řízení před Soudem, že tato námitka byla zamítnuta v bodě 53 tohoto rozsudku a že uvedený rozsudek zamítl žalobu Ente jako neopodstatněnou.

42

K tomu, aby mohlo být rozhodnuto o opodstatněnosti kasačního opravného prostředku podaného Komisí, je důležité zdůraznit, že na základě čl. 230 čtvrtého pododstavce ES má regionální nebo místní celek možnost v rozsahu, v němž má právní subjektivitu na základě vnitrostátního právního řádu, podat žalobu proti rozhodnutím, která jsou mu určena, i proti rozhodnutím, která, byť vydána ve formě nařízení nebo rozhodnutí určeného jiné osobě, se ho bezprostředně a osobně dotýkají (viz rozsudky ze dne 22. listopadu 2001, Nederlandse Antillen v. Rada, C-452/98, Recueil, s. I-8973, bod 51, a ze dne , Komise v. Nederlandse Antillen, C-142/00 P, Recueil, s. I-3483, bod 59).

43

Vzhledem k tomu, že sporné rozhodnutí bylo oznámeno Komisí Italské republice, je nutno ověřit, zda je Ente oprávněna podat žalobu na neplatnost proti uvedenému rozhodnutí, a zejména zda je tímto rozhodnutím bezprostředně a osobně dotčena.

44

Protože nebylo zpochybněno, že Ente byla sporným rozhodnutím osobně dotčena, přezkum Soudu se omezil na otázku bezprostředního dotčení.

45

V tomto ohledu z ustálené judikatury vyplývá, že podmínka uvedená v čl. 230 čtvrtém pododstavci ES, podle které fyzická nebo právnická osoba musí být bezprostředně dotčena rozhodnutím, které je předmětem žaloby, vyžaduje splnění dvou kumulativních podmínek, a to zaprvé, aby napadené opatření Společenství bezprostředně zakládalo následky pro právní postavení jednotlivce, a zadruhé, aby jeho adresátům pověřeným jeho provedením neponechávalo žádnou volnost uvážení, a naopak, aby toto provedení bylo čistě automatické povahy a vyplývalo výlučně z úpravy Společenství, aniž by bylo třeba použít další zprostředkující předpisy (viz rozsudky ze dne 5. května 1998, Glencore Grain v. Komise, C-404/96 P, Recueil, s. I-2435, bod 41; ze dne , Front national v. Parlament, C-486/01 P, Sb. rozh. s. I-6289, bod 34; výše uvedené rozsudky ze dne , Regione Siciliana v. Komise, bod 28, a ze dne , Regione Siciliana v. Komise, bod 31).

46

Totéž platí, pokud je možnost adresátů nevyhovět dotčenému aktu čistě teoretická a o jejich vůli vyvodit z tohoto aktu příslušné důsledky není žádných pochyb (rozsudek ze dne 5. května 1998, Dreyfus v. Komise, C-386/96 P, Recueil, s. I-2309, bod 44; viz rovněž v tomto smyslu rozsudek ze dne , Piraiki-Patraiki a další v. Komise, Recueil, s. 207, body 8 až 10).

47

Pokud jde o první kritérium, Soudní dvůr již rozhodl, že je-li v rozhodnutí o poskytnutí finanční pomoci Společenství označen regionální nebo místní celek jako orgán odpovědný za realizaci projektu EFRR, neznamená to, že sám tento celek je nositelem práva na uvedenou pomoc (výše uvedené rozsudky ze dne 2. května 2006, Regione Siciliana v. Komise, body 29 a 30, a ze dne , Regione Siciliana v. Komise, bod 32).

48

Krom toho skutečnost, že je tento celek uveden jako orgán odpovědný za žádost o finanční pomoc, rovněž nemá za následek to, že by ho uvedla do bezprostředního vztahu s pomocí Společenství, o které poskytující rozhodnutí upřesňuje, že o ni požádal dotyčný členský stát a že byla dotyčnému členskému státu poskytnuta (výše uvedený rozsudek ze dne 22. března 2007, Regione Siciliana v. Komise, bod 36).

49

V projednávaném případě z bodu 4 napadeného rozsudku vyplývá, že Ente byla zřízena italským zákonem za účelem zachování a zhodnocení určitých architektonických celků v regionu Kampánie, že představuje sdružení různých italských veřejnoprávních celků, mezi nimi i italský stát, a že s ní Komise není žádným způsobem spojena.

50

Krom toho z bodu 5 uvedeného rozsudku vyplývá, že žádost o pomoc z EFRR na realizaci zamýšlených infrastrukturních opatření Ente podala Komisi Italská republika a že pomoc byla Komisí poskytnuta tomuto členskému státu.

51

Za těchto podmínek, jak v bodě 50 svého stanoviska uvedla rovněž generální advokátka, musí být za nositele práva na dotčenou pomoc považována Italská republika jakožto adresát sporného rozhodnutí.

52

Krom toho z napadeného rozsudku nevyplývá, že byla Ente povinna na základě samotného sporného rozhodnutí nebo jakéhokoli ustanovení práva Společenství, jehož úkolem je upravovat účinek tohoto rozhodnutí, vrátit částku, která odpovídá výši zůstatku pomoci Společenství, u níž finanční závazek zanikl.

53

Naopak, z bodu 7 napadeného rozsudku vyplývá, že Komise ve sporném rozhodnutí výslovně vyhradila Italské republice možnost nevymáhat z vlastní iniciativy vrácení již vyplacených částek od příjemců finanční pomoci.

54

Z toho vyplývá, na rozdíl od toho, jak rozhodl Soud v bodě 43 napadeného rozsudku, že pouze okolnost, že Ente byla jmenovitě uvedena ve třetím bodě odůvodnění a v článku 3 poskytujícího rozhodnutí jako příjemce pomoci Společenství, nemůže odlišit právní situaci Ente od právní situace celků dotčených ve věcech, ve kterých byly vydány výše uvedené rozsudky ze dne 2. května 2006 a ze dne , Regione Siciliana v. Komise, a neznamená proto, že samotná Ente je nositelem práva na uvedenou pomoc.

55

Pokud jde o druhé kritérium bezprostředního dotčení, z judikatury uvedené v bodě 45 tohoto rozsudku vyplývá, že je splněno, pokud je opatření Společenství automatické povahy a pokud jeho provedení vyplývá výlučně z úpravy Společenství, aniž by bylo třeba použít další zprostředkující předpisy.

56

V projednávaném případě samotná skutečnost, že italské orgány vyjádřily svůj záměr vymáhat částky neoprávněně vyplacené Ente, představuje vyjádření existence jejich autonomní vůle, aniž by v této souvislosti existovaly povinnosti na základě práva Společenství.

57

Z toho vyplývá, na rozdíl od toho, jak rozhodl Soud v bodech 46 až 48 napadeného rozsudku, že okolnost, že italské orgány vyjádřily v dopise adresovaném Komisi svůj záměr přenést na Ente finanční důsledky případného rozhodnutí Komise o zrušení pomoci Společenství, nestačí pro prokázání bezprostředního zájmu, který vyžaduje čl. 230 čtvrtý pododstavec ES.

58

Soudní dvůr sice výjimečně judikoval, že i přes neexistenci prováděcích opatření přijatých na vnitrostátní úrovni může být žalobce „bezprostředně dotčen“ ve smyslu čl. 230 čtvrtého pododstavce ES, pokud další faktory, mezi nimi čistě teoretická možnost nevyhovět spornému rozhodnutí, umožní dospět k existenci bezprostředního zájmu (viz v tomto smyslu výše uvedené rozsudky Dreyfus v. Komise, body 47 a 52, a Piraiki-Patraiki a další v. Komise, body 7 a 9 až 10).

59

Nicméně je třeba konstatovat, že tato judikatura není použitelná na projednávanou věc.

60

Jak totiž zdůraznila generální advokátka v bodě 64 svého stanoviska, zjištění Soudu nestačí pro vyvození závěru o pozdějším jednání adresáta sporného rozhodnutí. Bezprostřední dotčenost Ente nelze vyvodit z prostého právně nezávazného oznámení italských orgánů o jejich záměru vymáhat od ní podporu, zejména pokud nelze vyloučit, že zvláštní okolnosti mohou Italskou republiku, která má účast na Ente, vést k tomu, že upustí od zpětného vymáhání dotčené podpory od posledně uvedené.

61

Nerelevantní je rovněž judikatura v oblasti státních podpor, kterou cituje Ente v rámci svého kasačního opravného prostředku. Na rozdíl od obecné praxe, kterou se Komise řídí v oblasti státních podpor prohlášených za neslučitelné se společným trhem, v níž rozhodnutí obsahují ustanovení, kterými se členským státům ukládá povinnost vymáhat neoprávněně vyplacené částky od příjemců podpory, sporné rozhodnutí, jak již bylo připomenuto v bodě 52 tohoto rozsudku, dotyčnému členskému státu vůbec neuložilo povinnost vymáhat tyto částky od konečných příjemců.

62

Na rozdíl od toho, co tvrdí Ente, není v tomto ohledu rovněž možné postavit povinnost informovat konečného příjemce na roveň takovéto povinnosti.

63

Z výše uvedeného vyplývá, že Ente nebyla sporným rozhodnutím „bezprostředně dotčena“ ve smyslu čl. 230 čtvrtého pododstavce ES, a že její žaloba u Soudu byla tudíž nepřípustná.

64

Tento závěr není zpochybněn argumentem, který uvedl Soud v bodu 52 napadeného rozsudku, podle kterého nezbytnost zajistit soudní ochranu procesních záruk přiznaných Ente, zejména záruky být výslovně oprávněn předložit své vyjádření Komisi, potvrzuje, že jí musí být přiznána aktivní legitimace k podání žaloby proti rozhodnutí Komise.

65

Jednotlivci totiž sice musí mít nárok na účinnou soudní ochranu práv, která jim přiznává právní řád Společenství (výše uvedené rozsudky Unión de Pequeños Agricultores v. Rada, bod 39; Komise v. Jégo-Quéré, bod 29, a ze dne 22. března 2007, Regione Siciliana v. Komise, bod 39), dovolávání se práva na takovouto ochranu nicméně nemůže zpochybnit podmínky stanovené v článku 230 ES.

66

Podle ustálené judikatury musí být soudní ochrana fyzických a právnických osob, které nemohou z důvodu podmínek přípustnosti stanovených v čl. 230 čtvrtém pododstavci ES přímo napadnout takové akty Společenství, jako je sporné rozhodnutí, účinně zajištěna procesními prostředky před vnitrostátními soudy. Tyto soudy jsou v souladu se zásadou loajální spolupráce upravenou v článku 10 ES povinny v co největším možném rozsahu vykládat a uplatňovat vnitrostátní procesní pravidla upravující podání žaloby takovým způsobem, který umožňuje uvedeným osobám napadnout soudní cestou legalitu všech rozhodnutí a jiných vnitrostátních opatření týkajících se použití vůči nim takového aktu Společenství, jako je dotčený akt, tím, že se budou dovolávat neplatnosti tohoto aktu a přivedou tak tyto soudy k tomu, aby se dotázaly Soudního dvora prostřednictvím předběžných otázek (viz výše uvedené rozsudky Unión de Pequeños Agricultores v. Rada, body 40 až 42; Komise v. Jégo-Quéré, body 30 až 32, a ze dne 22. března 2007, Regione Siciliana v. Komise, bod 39).

67

V důsledku toho se Soud dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že Ente je sporným rozhodnutím bezprostředně dotčena. Napadený rozsudek musí tedy být zrušen.

68

V souladu s čl. 61 prvním pododstavcem statutu Soudního dvora může Soudní dvůr v případě zrušení rozhodnutí Soudu buď vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje, nebo věc vrátit zpět Soudu k rozhodnutí.

69

V projednávané věci má Soudní dvůr za to, že disponuje všemi poznatky nezbytnými pro to, aby sám rozhodl o přípustnosti žaloby podané Ente k Soudu.

70

Z důvodů uvedených v bodech 49 až 66 tohoto rozsudku nemůže být Ente považována za bezprostředně dotčenou sporným rozhodnutím.

71

Za těchto podmínek je třeba odmítnout žalobu Ente podanou k Soudu jako nepřípustnou.

72

S ohledem na nepřípustnost žaloby Ente podané k Soudu je kasační opravný prostředek Ente týkající se napadeného rozsudku v rozsahu, ve kterém Soud rozhodl o opodstatněnosti žaloby, bezpředmětný, takže jej není namístě přezkoumávat.

73

Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě článku 118 téhož jednacího řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a Ente neměla ve věci úspěch, je důvodné uložit posledně uvedené náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto: