null
ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (prvního senátu)
8. října 2026(*)
„ Řízení o předběžné otázce – Sociální politika – Směrnice 2003/88/ES – Článek 2 bod 1 – Pojem ‚pracovní doba‘ – Článek 6 písm. b) – Maximální délka týdenní pracovní doby – Ochrana bezpečnosti a zdraví pracovníků – Pracovní doba hasičů – Pracovní pohotovost na pracovišti nezahrnutá do pracovní doby – Nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatňovaný vůči členskému státu z důvodu porušení unijního práva – Podmínky – Způsob výpočtu náhrady škody vzniklé v důsledku porušení čl. 6 písm. b) směrnice 2003/88 – Zásada rovnocennosti – Zásada efektivity“
Ve věci C‑808/24 [Zálečta](i),
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím Okresního soudu v Lučenci (Okresný súd Lučenec, Slovensko) ze dne 13. listopadu 2024, došlým Soudnímu dvoru dne 26. listopadu 2024, v řízení
M. R.
proti
Ministerstvu vnútra Slovenskej republiky,
SOUDNÍ DVŮR (první senát),
ve složení: F. Biltgen, předseda senátu, S. Gervasoni, A. Kumin, I. Ziemele (zpravodajka) a M. Bošnjak, soudci,
generální advokát: J. Richard de la Tour,
za soudní kancelář: V. Di Bucci, vedoucí,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s ohledem na vyjádření, která předložili:
– za slovenskou vládu: E. V. Larišová a A. Lukáčik, jako zmocněnci,
– za Irsko: M. Browne, Chief State Solicitor, A. Burke a T. Joyce, jako zmocněnci, ve spolupráci s: D. Ryan, BL,
– za Evropskou komisi: D. Recchia, A. Tokár a F. van Schaik, jako zmocněnci,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 19. března 2026,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 2 bodu 1 a čl. 6 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby (Úř. věst. 2003, L 299, s. 9; Zvl. vyd. 05/04, s. 381).
2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi R., hasičem a záchranářem, a Ministerstvem vnitra Slovenské republiky (Ministerstvo vnútra Slovenskej republiky) ohledně náhrady nemajetkové újmy, kterou R. údajně utrpěl v důsledku nesprávného provedení směrnice 2003/88 do právního řádu Slovenské republiky.
Právní rámec
Unijní právo
3 Článek 2 směrnice 2003/88, nadepsaný „Definice“, v bodech 1 a 2 stanoví:
„Pro účely této směrnice se rozumí:
1. ‚pracovní dobou‘ jakákoli doba, během níž pracovník pracuje, je k dispozici zaměstnavateli a vykonává svou činnost nebo povinnosti v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi;
2. ‚dobou odpočinku‘ každá doba, která není pracovní dobou.“
4 Článek 6 této směrnice, nadepsaný „Maximální délka týdenní pracovní doby“, zní následovně:
„Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby v souladu s potřebou chránit bezpečnost a zdraví pracovníků:
a) byla délka týdenní pracovní doby omezena právními a správními předpisy nebo kolektivními smlouvami nebo dohodami mezi sociálními partnery;
b) nepřekračovala průměrná délka pracovní doby pro každé období sedmi dnů včetně přesčasů 48 hodin.“
Slovenské právo
5 Podle § 85 odst. 1 zákona č. 315/2001 zákona č. 315/2001 Sb. z. o hasičském a záchranném sboru (zákon č. 315/2001 Z.z. o Hasičskom a záchrannom zbore) ze dne 2. července 2001:
„Služební doba příslušníka [hasičského a záchranného sboru] je časový úsek, ve kterém příslušník vykonává státní službu a je k dispozici služebnímu úřadu.“
6 Ustanovení § 86 odst. 2 tohoto zákona stanoví:
„V případě nerovnoměrného rozvržení nesmí délka služební doby v jednotlivých služebních dnech přesáhnout 18 hodin. Celková doba výkonu státní služby a na ni bezprostředně navazující nařízené služební pohotovosti v místě výkonu státní služby nesmí být delší než 24 hodin ve služebním dni.“
7 Ustanovení § 92 odst. 1 tohoto zákona stanoví:
„Služební úřad nařizuje příslušníkovi [hasičského a záchranného sboru] služební pohotovost ve státní službě v místě výkonu státní služby, která bezprostředně navazuje na výkon státní služby podle § 86 odst. 2 v rámci rozvržení služební doby.“
8 Ustanovení § 122 odst. 3 uvedeného zákona stanoví:
„Náhrada za služební pohotovost [...] nenáleží za dobu, po kterou během jejího trvání probíhal výkon státní služby; tento výkon státní služby je službou přesčas“.
Spor v původním řízení a předběžné otázky
9 Pan R., který je příslušníkem hasičského a záchranného sboru obce Lučenec (Slovensko), má za to, že v rozporu s čl. 2 bodem 1 a čl. 6 písm. b) směrnice 2003/88 není doba pracovní pohotovosti, kterou vykonával na pracovišti, považována za pracovní dobu. Podle jeho názoru mu tedy vznikla nemajetková újma v důsledku nesprávného provedení uvedeného čl. 2 bodu 1 do slovenského právního řádu, což mělo za následek, že v jeho případě nebyla dodržena maximální délka týdenní pracovní doby, jak je definována v uvedeném čl. 6 písm. b). Taková porušení zasáhla zejména do jeho práva na respektování soukromého a rodinného života.
10 Pan R. podal k Okresnímu soudu v Lučenci (Okresný súd Lučenec, Slovensko) žalobu na náhradu nemajetkové újmy způsobené porušením jeho práva na respektování soukromého a rodinného života, práva na dostatečný odpočinek po práci a práva na bezpečnost a ochranu zdraví při práci. Nepožadoval však náhradu škody za hodiny pracovní pohotovosti, které nebyly započteny do jeho pracovní doby a v důsledku kterých u něj došlo k překročení hranice 48 hodin stanovené v čl. 6 písm. b) směrnice 2003/88, pokud jde o maximální délku týdenní pracovní doby.
11 Rozsudkem ze dne 20. prosince 2023 tento soud konstatoval, že v rozporu s čl. 2 bodem 1 směrnice 2003/88, jak jej vyložil Soudní dvůr v rozsudku ze dne 21. února 2018 ve věci Matzak (C‑518/15, EU:C:2018:82), slovenská právní úprava umožňuje nezapočítávat jako pracovní dobu pracovní pohotovost hasiče jak na pracovišti, tak doma. V této souvislosti Okresní soud v Lučenci (Okresný súd Lučenec) konstatoval, že k získání náhrady nestačí, aby pracovní pohotovost nebyla započítána jako pracovní doba ve smyslu čl. 2 bodu 1 směrnice 2003/88. Je ještě třeba, aby pracovní doba, včetně pracovní pohotovosti, překročila maximální délku týdenní pracovní doby stanovenou v čl. 6 písm. b) této směrnice.
12 V tomto ohledu Okresní soud v Lučenci (Okresný súd Lučenec) konstatoval, že během dotčeného referenčního období šesti měsíců překročila délka pracovní doby R., včetně jeho pracovní pohotovosti, o 28 dnů počet pracovních dnů, které bylo možné odpracovat během tohoto období, a to v rozporu s čl. 6 písm. b) uvedené směrnice, a že toto překročení muselo objektivně mít dopad na soukromý a rodinný život R.
13 V důsledku toho tento soud uložil Slovenské republice, aby R. zaplatila náhradu nemajetkové újmy vypočtenou s přihlédnutím jednak k rozsahu uvedeného překročení a jednak ke ztrátě naděje na změnu vnitrostátní právní úpravy, vzhledem k tomu, že navzdory judikatuře Soudního dvora vyplývající zejména z rozsudku ze dne 21. února 2018, Matzak (C‑518/15, EU:C:2018:82), k této změně nedošlo.
14 Ministerstvo vnitra Slovenské republiky podalo proti tomuto rozsudku odvolání ke Krajskému soudu v Banské Bystrici (Krajský súd v Banskej Bystrici, Slovensko), který usnesením ze dne 30. května 2024 uvedený rozsudek zrušil z důvodu, že Okresní soud v Lučenci (Okresný súd Lučenec) rozhodl ultra petita, jelikož R. před uvedeným soudem neuplatnil nárok vycházející ze ztráty naděje na změnu vnitrostátní právní úpravy, ani nárok na náhradu nemajetkové újmy související s počtem hodin odpracovaných nad rámec hranice stanovené v čl. 6 písm. b) směrnice 2003/88. Pan R. totiž namítal jen to, že utrpěl nemajetkovou újmu, zejména z důvodu nezapočítání jeho pracovní pohotovosti během dotčeného období jako pracovní doby. Tento soud kromě toho rozhodl, že nemajetková újma způsobená neslučitelností vnitrostátního práva s čl. 2 bodem 1 této směrnice zakládá nárok na odškodnění, aniž je třeba konstatovat porušení čl. 6 písm. b) uvedené směrnice.
15 Krajský soud v Banské Bystrici (Krajský súd v Banskej Bystrici) vrátil věc zpět Okresnímu osudu v Lučenci (Okresný súd Lučenec), předkládajícímu soudu, který má pochybnosti o výkladu čl. 2 bodu 1 a čl. 6 písm. b) směrnice 2003/88. Tento soud si v podstatě klade otázku, zda – jak podle všeho připustil Krajský soud v Banské Bystrici (Krajský súd v Banskej Bystrici) – k tomu, aby R. získal náhradu nemajetkové újmy, stačí, aby jeho pracovní pohotovost nebyla v rozporu s čl. 2 bodem 1 směrnice 2003/88 započtena jako pracovní doba, nebo zda je nezbytné, aby také nebyla dodržena hranice 48 hodin za období sedmi dnů stanovená v čl. 6 písm. b) této směrnice.
16 Podle předkládajícího soudu obsahuje čl. 2 bod 1 směrnice 2003/88 jen definici pojmu „pracovní doba“, zatímco čl. 6 písm. b) této směrnice výslovně stanoví zákaz překročení hranic stanovených pro maximální délku týdenní pracovní doby ve smyslu definice tohoto pojmu. Tento soud má tedy za to, že nárok dotčených osob na náhradu škody existuje pouze v případě porušení tohoto čl. 6 písm. b) ve spojení s tímto čl. 2 bodem 1, a nikoli v případě porušení posledně uvedeného ustanovení posuzovaného samostatně.
17 Za těchto podmínek se Okresní soud v Lučenci (Okresný súd Lučenec) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Zakládá skutečnost, že podle vnitrostátní právní úpravy není doba pracovní pohotovosti zaměstnance v rozporu s čl. 2 bodem 1 směrnice [2003/88] započítávána do pracovní doby, nárok na náhradu škody vůči členskému státu z důvodu porušení unijního práva, aniž je prokázáno, že u zaměstnance byl současně porušen čl. 6 písm. b) této směrnice?
2) V případě kladné odpovědi na předchozí otázku, má vnitrostátní soud při určování přiměřenosti výše náhrady škody zohlednit rozsah hodin pracovní pohotovosti, které nebyly v důsledku vnitrostátní právní úpravy započteny do pracovní doby zaměstnance, nebo má být výše náhrady škody vůči členskému státu stanovena za dobu trvání protiprávního stavu v podobě vnitrostátní právní úpravy, která v rozporu se směrnicí 2003/88 umožňuje nezapočítávat pracovní pohotovost do pracovní doby zaměstnance?
3) V případě záporné odpovědi na [první] otázku, má vnitrostátní soud při určování přiměřenosti výše náhrady škody zohlednit rozsah hodin, během nichž došlo k porušení čl. 6 písm. b) směrnice 2003/88, nebo má být výše náhrady škody vůči členskému státu stanovena za dobu trvání protiprávního stavu v podobě vnitrostátní právní úpravy, která v rozporu se směrnicí 2003/88 umožňuje nezapočítávat pracovní pohotovost do pracovní doby zaměstnance?“
K předběžným otázkám
Úvodní poznámky
18 Úvodem je třeba připomenout, že systému smluv, na kterých je Unie založena, je vlastní zásada odpovědnosti státu za újmu způsobenou jednotlivcům v důsledku porušení unijního práva, které mu lze přičíst (rozsudky ze dne 19. listopadu 1991, Francovich a další, C‑6/90 a C‑9/90, EU:C:1991:428, bod 35, a ze dne 8. září 2026, Ferreira da Silva e Brito a další, C‑293/24, EU:C:2026:723, bod 42).
19 Tato zásada je platná pro jakékoli porušení unijního práva členským státem, a to bez ohledu na veřejný orgán, který se tohoto porušení svým jednáním nebo opomenutím dopustil, včetně vnitrostátního zákonodárce, a bez ohledu na to, jaký veřejný orgán má podle práva dotyčného členského státu povinnost tuto škodu nahradit [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. března 1996, Brasserie du pêcheur a Factortame, C‑46/93 a C‑48/93, EU:C:1996:79, body 32 a 63, jakož i ze dne 28. června 2022, Komise v. Španělsko (Porušení unijního práva zákonodárcem), C‑278/20, EU:C:2022:503, bod 30 a citovaná judikatura].
20 Pokud jde o podmínky vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou jednotlivcům porušením unijního práva, kterou mu lze přičíst, Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že poškození jednotlivci mají nárok na náhradu škody, jsou-li splněny tři podmínky, a sice zaprvé porušené pravidlo unijního práva jim přiznává práva, zadruhé porušení tohoto pravidla je dostatečně závažné a zatřetí existuje přímá příčinná souvislost mezi tímto porušením a škodou, kterou tito jednotlivci utrpěli (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. března 1996, Brasserie du pêcheur a Factortame, C‑46/93 a C‑48/93, EU:C:1996:79, bod 51, a ze dne 8. září 2026, Ferreira da Silva e Brito a další, C‑293/24, EU:C:2026:723, bod 44).
21 Tyto tři podmínky jsou nutné a postačující pro to, aby jednotlivcům vzniklo právo na náhradu škody, avšak nevylučují, že odpovědnost státu může být založena za méně omezujících podmínek na základě vnitrostátního práva [rozsudek ze dne 28. června 2022, Komise v. Španělsko (Porušení unijního práva zákonodárcem), C‑278/20, EU:C:2022:503, bod 32 a citovaná judikatura].
22 S výhradou práva na náhradu škody, které má základ přímo v unijním právu, jsou-li splněny tři podmínky připomenuté v bodě 20 tohoto rozsudku, musí stát poskytnout náhradu za důsledky způsobené škody v souladu s vnitrostátními právními předpisy upravujícími odpovědnost, přičemž podmínky náhrady škody stanovené vnitrostátními právními předpisy nesmějí být méně příznivé než podmínky platné pro podobné nároky vzniklé na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti) ani nesmějí být upraveny tak, aby v praxi znemožňovaly nebo nadměrně ztěžovaly získání náhrady škody (zásada efektivity) [rozsudek ze dne 28. června 2022, Komise v. Španělsko (Porušení unijního práva normotvůrcem), C‑278/20, EU:C:2022:503, bod 33 a citovaná judikatura].
23 Odpovědět na otázky položené předkládajícím soudem je třeba ve světle zásad připomenutých v bodech 18 až 22 tohoto rozsudku.
K první otázce
24 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 2 bod 1 směrnice 2003/88 musí být vykládán v tom smyslu, že jeho cílem je přiznat práva jednotlivcům, takže jeho porušení členským státem může založit nárok jednotlivců na náhradu škody na základě unijního práva, aniž se od nich vyžaduje, aby prokázali souběžné porušení čl. 6 písm. b) této směrnice.
25 Zaprvé čl. 2 bod 1 směrnice 2003/88 definuje pojem „pracovní doba“ jako „jak[ou]koli dob[u], během níž pracovník pracuje, je k dispozici zaměstnavateli a vykonává svou činnost nebo povinnosti v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi“. Podle čl. 2 bodu 2 této směrnice se „dobou odpočinku“ rozumí „každá doba, která není pracovní dobou“.
26 Zadruhé z judikatury Soudního dvora v tomto ohledu vyplývá, že pojmy „pracovní doba“ a „doba odpočinku“ ve smyslu směrnice 2003/88 jsou pojmy unijního práva, které je třeba definovat podle objektivních vlastností s odkazem na systém a účel této směrnice, kterým je stanovit minimální požadavky mající zlepšit životní a pracovní podmínky pracovníků. Pouze takovýto autonomní výklad totiž může zajistit této směrnici plnou účinnost a jednotné uplatňování těchto pojmů ve všech členských státech (rozsudek ze dne 9. října 2025, STAS-IV, C‑110/24, EU:C:2025:768, bod 22 a citovaná judikatura).
27 Zatřetí Soudní dvůr zdůraznil, že článek 2 směrnice 2003/88 nepatří mezi ustanovení této směrnice, od kterých se lze odchýlit (rozsudek ze dne 9. října 2025, STAS-IV, C‑110/24, EU:C:2025:768, bod 23 a citovaná judikatura).
28 Z toho vyplývá, že pojem „pracovní doba“ je jedním ze základních pojmů, na nichž jsou založena všechna ustanovení směrnice 2003/88, a že soulad vnitrostátního práva s definicí tohoto pojmu je nezbytný pro správné uplatňování všech těchto ustanovení.
29 Ze znění čl. 2 bodu 1 této směrnice však nelze vyvodit, že by toto ustanovení samo o sobě mělo za cíl přiznat práva jednotlivcům tak, aby jeho porušení členským státem mohlo zakládat nárok jednotlivců na náhradu škody tímto členským státem z důvodu tohoto porušení. Článek 2 uvedené směrnice totiž, jak naznačuje jeho nadpis, v bodě 1 pouze definuje pojem „pracovní doba“ pro účely této směrnice jako „jakoukoliv dobu, během níž pracovník pracuje, je k dispozici zaměstnavateli a vykonává svou činnost nebo povinnosti v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi“, nepřiznává však práva jednotlivcům ani neukládá pozitivní či negativní povinnosti jednotlivcům, členským státům nebo orgánům Unie ve smyslu ustálené judikatury Soudního dvora, vyplývající zejména z rozsudku ze dne 5. března 2024, Kočner v. Europol (C‑755/21 P, EU:C:2024:202, bod 119 a tam citovaná judikatura).
30 V případě porušení pouze čl. 2 bodu 1 směrnice 2003/88 tedy podle všeho není splněna první podmínka vzniku odpovědnosti státu uvedená v bodě 20 tohoto rozsudku.
31 Pro úplnost je však třeba připomenout, že podle judikatury Soudního dvora unijní právo nijak nevylučuje, aby odpovědnost státu za porušení tohoto práva byla založena za méně omezujících podmínek na základě vnitrostátního práva (rozsudek ze dne 25. listopadu 2010, Fuß, C‑429/09, EU:C:2010:717, bod 66), což bude muset v projednávané věci ověřit předkládající soud.
32 Na první otázku je tedy třeba odpovědět tak, že čl. 2 bod 1 směrnice 2003/88 musí být vykládán v tom smyslu, že jeho cílem není přiznat práva jednotlivcům, takže jeho porušení členským státem nemůže založit nárok jednotlivců na náhradu škody na základě unijního práva.
K druhé otázce
33 Vzhledem k tomu, že druhou otázku položil předkládající soud pro případ kladné odpovědi na první otázku, není třeba na ni odpovídat.
K třetí otázce
34 Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu, která je položena pro případ záporné odpovědi na první otázku, je, zda čl. 6 písm. b) směrnice 2003/88 musí být vykládán v tom smyslu, že náhrada ze strany členských států za nemajetkovou újmu, kterou způsobily jednotlivcům porušením tohoto ustanovení, má být určena v souladu s vnitrostátním právem s přihlédnutím k počtu hodin odpracovaných nad rámec hranice stanovené v uvedeném ustanovení nebo s přihlédnutím k délce trvání porušení unijního práva, které vyplývá z toho, že podle dotčené vnitrostátní právní úpravy se pracovní pohotovost nezapočítává jako „pracovní doba“ ve smyslu čl. 2 bodu 1 této směrnice.
35 Za účelem zodpovězení této otázky musí předkládající soud ověřit, zda jsou v projednávaném případě splněny podmínky pro vznik odpovědnosti státu, které byly připomenut v bodě 20 tohoto rozsudku.
36 Pokud jde o první podmínku vzniku odpovědnosti státu, a sice že cílem porušeného pravidla unijního práva je přiznat práva jednotlivcům, Soudní dvůr již rozhodl, že čl. 6 písm. b) směrnice 2003/88 je pravidlem sociálního práva Unie, které přiznává jednotlivcům práva, jichž se mohou přímo dovolávat u vnitrostátních soudů, jelikož ukládá členským státům maximální mez průměrné délky týdenní pracovní doby, která musí být jakožto minimální požadavek přiznána každému pracovníkovi (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. října 2004, Pfeiffer a další, C‑397/01 až C‑403/01, EU:C:2004:584, bod 100, jakož i ze dne 25. listopadu 2010, Fuß, C‑429/09, EU:C:2010:717, body 49 a 50).
37 Pokud tedy R. zakládá svou žalobu nejen na porušení čl. 2 bodu 1 směrnice 2003/88, ale také na porušení čl. 6 písm. b) této směrnice, což musí ověřit předkládající soud, je podle všeho první podmínka pro vznik odpovědnosti Slovenské republiky splněna.
38 Pokud jde o druhou podmínku vzniku odpovědnosti státu, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že pro posouzení toho, zda je porušení unijního práva dostatečně závažné, je rozhodující kritérium zjevného a závažného překročení mezí posuzovací pravomoci vyplývající z porušené normy. Pokud dotčený orgán disponuje pouze značně omezeným, nebo dokonce nedisponuje žádným prostorem pro uvážení, může k prokázání existence dostatečně závažného porušení unijního práva postačovat prosté porušení tohoto práva. V rámci prováděného posouzení je třeba zohlednit oblast, podmínky a kontext, v nichž dotčený orgán nese danou povinnost. Kromě toho je třeba zohlednit především stupeň jasnosti a přesnosti porušené normy, jakož i rozsah prostoru pro uvážení, který tato norma dotčenému orgánu ponechává, složitost situace, kterou bylo třeba vyřešit, a obtížnost použití nebo výkladu znění právních předpisů (rozsudek ze dne 5. března 2024, Kočner v. Europol, C‑755/21 P, EU:C:2024:202, body 126 až 128 a citovaná judikatura).
39 V každém případě je porušení unijního práva třeba považovat za dostatečně závažné, pokud k němu došlo ve zjevném rozporu s judikaturou Soudního dvora v dané oblasti (rozsudek ze dne 25. listopadu 2010, Fuß, C‑429/09, EU:C:2010:717, bod 52, a v tomto smyslu rozsudek ze dne 1. srpna 2025, Minister for Children, Equality, Disability, Integration and Youth a další, C‑97/24, EU:C:2025:594, bod 30 a citovaná judikatura).
40 Z informací uvedených v předkládacím rozhodnutí vyplývá, že pracovní pohotovost R. za předmětné období od 1. srpna 2020 do 30. června 2023 nebyla považována za „služební dobu“ ve smyslu slovenského práva. Z tohoto rozhodnutí rovněž vyplývá, že během dotčeného referenčního období šesti měsíců přesáhla délka pracovní doby R. maximální délku 48 hodin za období sedmi dnů stanovenou v čl. 6 písm. b) směrnice 2003/88.
41 V tomto ohledu je třeba připomenout, že v době od 1. srpna 2020 do 30. června 2023 byla judikatura Soudního dvora týkající se pojmu „pracovní doba“, zejména pokud jde o hasiče, již ustálená. Soudní dvůr zejména rozhodl, že „na činnosti vykonávané zásahovými silami hasičské veřejné služby [...] se vztahuje směrnice 2003/88, takže její čl. 6 písm. b) v zásadě brání překročení stropu ve výši 48 hodin stanoveného pro maximální délku týdenní pracovní doby, včetně pohotovostních služeb“ (rozsudek ze dne 25. listopadu 2010, Fuß, C‑429/09, EU:C:2010:717, bod 57).
42 Kromě toho Soudní dvůr rovněž upřesnil, jak je uvedeno v bodě 27 tohoto rozsudku, že článek 2 směrnice 2003/88, který definuje pojmy „pracovní doba“ a „doba odpočinku“, nepatří mezi ustanovení této směrnice, od kterých se lze odchýlit (rozsudky ze dne 10. září 2015, Federación de Servicios Privados del sindicato Comisiones obreras, C‑266/14, EU:C:2015:578, bod 28 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 9. října 2025, STAS-IV, C‑110/24, EU:C:2025:768, bod 23 a citovaná judikatura).
43 Pokud by se s ohledem na judikaturu připomenutou v bodech 41 a 42 tohoto rozsudku ukázalo, že k nedodržení požadavků čl. 6 písm. b) směrnice 2003/88 v období od 1. srpna 2020 do 30. června 2023 došlo ve zjevném rozporu s judikaturou Soudního dvora, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu, bylo by prokázáno dostatečně závažné porušení unijního práva.
44 Druhá podmínka vzniku odpovědnosti státu ve smyslu judikatury citované v bodě 20 tohoto rozsudku by tedy byla splněna.
45 Pokud jde o třetí podmínku vzniku odpovědnosti státu z důvodu porušení unijního práva, musí předkládající soud ověřit, zda existuje příčinná souvislost mezi překročením pracovní doby stanovené v čl. 6 písm. b) směrnice 2003/88 a nemajetkovou újmou, jejíž náhrady se R. domáhá, jak podle všeho vyplývá z předkládacího rozhodnutí.
46 Pokud jde o podmínky náhrady nemajetkové újmy vzniklé v důsledku porušení unijního práva, je třeba zaprvé uvést, že směrnice 2003/88 neobsahuje žádné zvláštní pravidlo upravující náhradu újmy, která mohla vzniknout pracovníkům z důvodu porušení minimálních požadavků, které stanoví, zejména pokud jde o délku pracovní doby. Z ustanovení této směrnice proto nelze vyvodit, že by upřednostňovala určitou formu náhrady před jinými (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 25. listopadu 2010, Fuß, C‑429/09, EU:C:2010:717, body 44, 96 a 98, jakož i ze dne 20. června 2024, Artemis security, C‑367/23, EU:C:2024:529, body 26 a 27).
47 Zadruhé, při neexistenci ustanovení unijního práva v této oblasti musí stát poskytnout náhradu za důsledky způsobené újmy v souladu s vnitrostátními právními předpisy upravujícími odpovědnost, přičemž podmínky náhrady škody stanovené vnitrostátními právními předpisy nesmějí být méně příznivé než podmínky platné pro podobné nároky vzniklé na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti) ani nesmějí být upraveny tak, aby v praxi znemožňovaly nebo nadměrně ztěžovaly získání náhrady škody (zásada efektivity) [rozsudky ze dne 25. listopadu 2010, Fuß, C‑429/09, EU:C:2010:717, bod 62, a ze dne 28. června 2022, Komise v. Španělsko (Porušení unijního práva normotvůrcem), C‑278/20, EU:C:2022:503, body 176 až 184].
48 Zatřetí Soudní dvůr rozhodl, že náhrada škody způsobené jednotlivcům porušením unijního práva musí být přiměřená vzniklé újmě, tak aby zajišťovala skutečnou ochranu jejich práv (rozsudek ze dne 25. listopadu 2010, Fuß, C‑429/09, EU:C:2010:717, bod 92).
49 Za těchto podmínek je na členských státech, aby při dodržení těchto zásad jednak určily, zda náhrada škody způsobené jednotlivci porušením ustanovení směrnice 2003/88 má mít podobu finančního odškodnění, a jednak definovaly pravidla týkající se způsobu výpočtu této náhrady (obdobně viz rozsudek ze dne 25. listopadu 2010, Fuß, C‑429/09, EU:C:2010:717, bod 94).
50 Pokud jde konkrétně o podmínky náhrady ze strany členských států za újmu, kterou způsobily jednotlivcům na základě čl. 6 písm. b) směrnice 2003/88, tyto podmínky musí být v souladu s vnitrostátním právem určeny nikoli v závislosti na délce trvání porušení unijního práva, které vyplývá z toho, že podle dotčené vnitrostátní právní úpravy se pracovní pohotovost nezapočítává jako „pracovní doba“ ve smyslu čl. 2 bodu 1 této směrnice, nýbrž v závislosti na újmě, kterou dotčení jednotlivci skutečně a konkrétně utrpěli v přímé příčinné souvislosti s porušením čl. 6 písm. b) uvedené směrnice, a v souladu se zásadami rovnocennosti a efektivity.
51 V projednávané věci lze zohlednit zejména počet hodin odpracovaných nad rámec hranice stanovené v čl. 6 písm. b) směrnice 2003/88, který může mít dopad na soukromý a rodinný život R., jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí.
52 S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na třetí otázku odpovědět tak, že čl. 6 písm. b) směrnice 2003/88 musí být vykládán v tom smyslu, že náhrada ze strany členských států za nemajetkovou újmu, kterou způsobily jednotlivcům porušením tohoto ustanovení, má být určena v souladu s vnitrostátním právem nikoli v závislosti na délce trvání porušení unijního práva, které vyplývá z toho, že podle dotčené vnitrostátní právní úpravy se pracovní pohotovost nezapočítává jako „pracovní doba“ ve smyslu čl. 2 bodu 1 této směrnice, nýbrž v závislosti na újmě, kterou dotčení jednotlivci skutečně a konkrétně utrpěli v přímé příčinné souvislosti s porušením čl. 6 písm. b) uvedené směrnice, a v souladu se zásadami rovnocennosti a efektivity.
K nákladům řízení
53 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto:
1) Článek 2 bod 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby
musí být vykládán v tom smyslu, že
jeho cílem není přiznat práva jednotlivcům, takže jeho porušení členským státem nemůže založit nárok jednotlivců na náhradu škody na základě unijního práva.
2) Článek 6 písm. b) směrnice 2003/88
musí být vykládán v tom smyslu, že
náhrada ze strany členských států za nemajetkovou újmu, kterou způsobily jednotlivcům porušením tohoto ustanovení, má být určena v souladu s vnitrostátním právem nikoli v závislosti na délce trvání porušení unijního práva, které vyplývá z toho, že podle dotčené vnitrostátní právní úpravy se pracovní pohotovost nezapočítává jako „pracovní doba“ ve smyslu čl. 2 bodu 1 této směrnice, nýbrž v závislosti na újmě, kterou dotčení jednotlivci skutečně a konkrétně utrpěli v přímé příčinné souvislosti s porušením čl. 6 písm. b) uvedené směrnice, a v souladu se zásadami rovnocennosti a efektivity.
Podpisy
* Jednací jazyk: slovenština.
i Název projednávané věci je fiktivní. Neodpovídá skutečnému jménu žádné ze zúčastněných stran.