Podle článku 21 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie a čl. 38 odst. 1 písm. c) jeho jednacího řádu musí Komise v každé žalobě podané podle článku 258 SFEU uvést přesné žalobní důvody, ohledně nichž má Soudní dvůr rozhodnout, a alespoň stručně uvést právní a skutkové okolnosti, na kterých se tyto žalobní důvody zakládají. Z toho vyplývá, že žaloba Komise musí obsahovat koherentní a podrobný výklad důvodů, které ji vedly k přesvědčení, že dotčený členský stát nesplnil některou z povinností, které pro něj vyplývají ze Smluv 10 –Rozsudek Komise v. Nizozemsko (C‑508/10, EU:C:2012:243, body 35 a 36, jakož i citovaná judikatura). .

Z argumentů Komise i z jejích návrhových žádání k tomuto žalobnímu důvodu vyplývá, že se tento důvod týká právě nesouladu § 113 odst. 1 první věty VwGO s článkem 11 směrnice 2011/92 a s článkem 25 směrnice 2010/75. I když jsou sice návrhová žádání Komise k tomuto žalobnímu důvodu formulována nešťastným způsobem, z žaloby jednoznačně vyplývá, že Komise tvrdí, že na základě § 113 odst. 1 první věty VwGO je soudní přezkum správních aktů omezen, jelikož správní soud zruší protiprávní akt pouze tehdy, pokud poškozuje žalobce v jeho právech, a že toto omezení porušuje článek 11 směrnice 2011/92 a článek 25 směrnice 2010/75.

Kromě toho jak žalobní odpověď Spolkové republiky Německo, tak i spis Rakouské republiky jako vedlejší účastnice obsahují jasná a přesná vyjádření k této právní otázce. Mimoto při jednání Spolková republika Německo trvala na skutečnosti, že dotčené omezení uložené § 113 odst. 1 první větou VwGO představuje jeden z pilířů německého správního práva a není v rozporu s článkem 11 směrnice 2011/92 a článkem 25 směrnice 2010/75, což potvrzuje, že zcela pochopila dosah tohoto žalobního důvodu.

Je nicméně třeba uvést, že jak Komise, tak i Spolková republika Německo rovněž předložily v rámci tohoto žalobního důvodu vyjádření k § 4 odst. 1 a 3 UmwRG.

Z vyjádření Spolkové republiky Německo vyplývá, že na základě těchto ustanovení představuje neprovedení vyžadovaného posouzení vlivů na životní prostředí nebo předběžného přezkoumání jednotlivého případu ohledně nezbytnosti provedení takového posouzení porušení, které vede přímo ke zrušení dotčeného rozhodnutí i v případě žalob podaných jednotlivci. Tato ustanovení tedy představují určitý druh lex specialis ve vztahu k § 113 odst. 1 první větě VwGO a § 46 VwVfG tím, že neukládají pro zrušení aktu v určitých přesných případech prokázání porušení subjektivního práva jednotlivcem ani příčinnou souvislost mezi procesní vadou a vyzněním napadeného rozhodnutí. Zmírňují tedy požadavky § 113 odst. 1 první věty VwGO a § 46 VwVfG.

Komise naproti tomu ve své žalobě a ve svém ústním vyjádření na jednání tvrdí, že v Německu judikatura § 4 odst. 1 a 3 UmwRG nepoužívá nebo nechápe tak, jak uvádí Spolková republika Německo.

Vzhledem k tomu se návrhové žádání Komise k tomuto žalobnímu důvodu vztahují pouze k § 113 odst. 1 první větě VwGO. V důsledku toho se domnívám, že se tento důvod týká jen dosahu § 113 odst. 1 první věty VwGO, a nikoliv § 4 odst. 1 a 3 UmwRG. V důsledku toho je první žalobní důvod v rozsahu, v němž vytýká Spolkové republice Německo, že porušila článek 11 směrnice 2011/92 a článek 25 směrnice 2010/75 prostřednictvím judikatury k § 4 odst. 1 a 3 UmwRG, nepřípustný.

Omezím tedy své závěry k prvnímu žalobnímu důvodu na § 113 odst. 1 první větu VwGO. Druhý žalobní důvod se bude naopak týkat výslovně slučitelnosti § 4 odst. 1 UmwRG s unijním právem.

Komise tvrdí, že na základě § 4 odst. 1 UmwRG může být rozhodnutí o povolení zrušeno bez dodatečných požadavků uložených § 113 odst. 1 první větou VwGO pouze v případě neprovedení posouzení vlivů na životní prostředí. Naproti tomu, pokud k takovému posouzení došlo, ale nesplňuje požadavky směrnice 2011/92, není možné jej napadnout na základě tohoto vnitrostátního ustanovení. Komise se domnívá, že § 4 odst. 1 UmwRG je v důsledku toho neslučitelný s článkem 11 směrnice 2011/92.

Podle Komise z judikatury Soudního dvora vyplývá, že ustanovení, které provádí směrnici, musí být dostatečně přesné a jasné, zejména v případě, kdy zakládá práva pro jednotlivce, aby oprávněné osoby byly schopny zjistit úplný rozsah svých práv a případně se jich i dovolat u vnitrostátních soudů 24 –Rozsudek Komise v. Spojené království (C‑530/11, EU:C:2014:67, bod 34 a citovaná judikatura). . Komise tvrdí, že tomu tak v Německu není a že Spolková republika Německo musí v souladu s povinností loajální spolupráce přijmout vhodná opatření, aby tomu tak bylo.

Spolková republika Německo uvádí, že § 4 odst. 1 a 3 UmwRG upravuje pouze případy, ve kterých nebylo posouzení vlivů na životní prostředí nebo předběžné přezkoumání posouzení vlivů na životní prostředí vůbec provedeno, jakož i ty případy, ve kterých předběžné přezkoumání posouzení vlivů na životní prostředí nerespektuje požadavky § 3a čtvrté věty UVPG.

Podle Spolkové republiky Německo u všech ostatních procesních vad, včetně procesních vad v případě nedostatků při provedení posouzení vlivů na životní prostředí, jsou žaloba k soudu a právo na zrušení správního aktu možné na základě § 113 odst. 1 první věty VwGO. Dodává, že právo na zrušení zaniká pouze výjimečně, pokud jsou splněny podmínky § 46 VwVfG.

Ačkoli se syntéza této první části projednávaného žalobního důvodu, tak jak vyplývá z návrhových žádání žaloby, týká skutečně dvou ustanovení unijního práva, je třeba konstatovat, že úvahy v této části žalobního důvodu se týkají pouze článku 11 směrnice 2011/92. Mimoto § 4 odst. 1 UmwRG se týká pouze neprovedení posouzení vlivů na životní prostředí nebo předběžného přezkoumání jednotlivého případu ohledně nezbytnosti provedení posouzení vlivů na životní prostředí, což je předmětem směrnice 2011/92. Dodávám ještě, že sama Komise, dotázaná v tomto ohledu na jednání, nebyla schopna vysvětlit relevanci článku 25 směrnice 2010/75 pro první část projednávaného žalobního důvodu. Za těchto podmínek se domnívám, že tato část musí být chápána tak, že se omezuje pouze a výlučně na článek 11 směrnice 2011/92.

Tato první část druhého žalobního důvodu se týká způsobu, jakým byl článek 11 směrnice 2011/92 proveden v německém právu. Týká se skutečnosti, že § 4 odst. 1 UmwRG je omezen na případy, kdy posouzení vlivů na životní prostředí nebo předběžné přezkoumání posouzení vlivů na životní prostředí nebyly provedeny.

Ve svém popisu vnitrostátního práva Spolková republika Německo uvedla, že „[UmwRG] obsahuje ustanovení týkající se provedení článku 11 směrnice [2011/92], jakož i článku 25 směrnice [2010/75]“ 25 – Kurziva provedena autorem tohoto stanoviska. Viz bod 6 žalobní odpovědi. . Uvádí rovněž, že „ustanovení § 4 UmwRG upravuje právní následek neprovedení požadovaného posouzení vlivů na životní prostředí (EIA) nebo předběžného přezkoumání jednotlivého případu ohledně nezbytnosti provedení posouzení vlivů na životní prostředí. V souladu s § 4 odst. 1 a 3 taková procesní vada vede ke zrušení rozhodnutí. Zákon neobsahuje ustanovení týkající se jiných procesních vad, například chybného provedení posouzení vlivů na životní prostředí; tyto procesní vady je třeba posoudit v souladu s § 46 [VwVfG]“ 26 –Viz bod 8 žalobní odpovědi. .

Svou druhou otázkou ve věci, ve které byl vydán rozsudek Gemeinde Altrip a další (C‑72/12, EU:C:2013:712, bod 38), se Bundesverwaltungsgericht (Německo) Soudního dvora dotázal, zda článek 10a směrnice 85/337, který má stejný obsah jako článek 11 směrnice 2011/92 27 – Viz bod 10 tohoto stanoviska. , musí „být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby členské státy omezily použitelnost ustanovení k provedení tohoto článku pouze na případy, kdy je legalita rozhodnutí napadena z důvodu, že posouzení vlivu na životní prostředí nebylo provedeno, a nevztáhly ji na případ, kdy takové posouzení provedeno bylo, ale mělo nedostatky“.

Z bodu 63 stanoviska generálního advokáta P. Cruze Villalóna ve věci Gemeinde Altrip a další (C‑72/12, EU:C:2013:422) vyplývá, že Spolková republika Německo tvrdila, „že německé právo tyto požadavky již splňuje, jelikož podle podmínek [§ 46 VwVfG], který se použije vedle § 4 odst. 1 UmwRG, může být zrušení rozhodnutí o povolení požadováno také v případě nesprávného provedení EIA“.

Soudní dvůr v bodě 37 rozsudku v této věci však rozhodl, že „[p]oužitelnost vnitrostátních ustanovení k provedení [článku 10a směrnice 85/337] tedy nemůže být omezena pouze na případ, kdy je napadení legality založeno na jediném důvodu vycházejícím z neprovedení posouzení vlivu na životní prostředí. Vyloučit tuto použitelnost v případě, kdy bylo posouzení vlivu na životní prostředí sice provedeno, ale stiženo vadami, i závažnými, by znamenalo zbavit ustanovení směrnice 85/337 týkající se účasti veřejnosti užitečného účinku. Takové vyloučení by tedy bylo v rozporu s cílem zajistit široký přístup k soudům, sledovaným článkem 10a této směrnice“.

Z rozsudku Gemeinde Altrip a další (C‑72/12, EU:C:2013:712, bod 32) tedy jasně vyplývá, že podle Soudního dvora německé právo nezaplnilo mezery ani neodstranilo nedostatky § 4 odst. 1 UmwRG při provedení článku 10a směrnice 85/337 (a tedy článku 11 směrnice 2011/92).

Vzhledem k tomu, že neshledávám žádný důvod ke zpochybnění této judikatury, domnívám se, že první část druhého žalobního důvodu je opodstatněná 28 –Tato první část druhého žalobního důvodu se logicky vztahuje k prvnímu žalobnímu důvodu. Ustanovení § 4 odst. 1 UmwRG nemůže zajišťovat správné provedení článku 10a směrnice 85/337 (a tedy článku 11 směrnice 2011/92), protože se nepoužije v případě nesprávných posouzení vlivů na životní prostředí, na která se naopak vztahuje § 113 odst. 1 první věta VwGO, který byl předmětem prvního žalobního důvodu, v souvislosti s nímž jsem navrhl, aby jej Soudní dvůr prohlásit za opodstatněný. .

Z toho vyplývá, že Spolková republika Německo tím, že omezila dosah § 4 odst. 1 UmwRG na zrušení rozhodnutí z důvodu procesních vad na případy zcela chybějícího povinného posouzení vlivů na životní prostředí nebo na neprovedení povinného předběžného přezkoumání, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článku 11 směrnice 2011/92.

Komise tvrdí, že podle ustálené judikatury v Německu o použití § 46 VwVfG může skutečnost, že jednotlivec namítne procesní vadu týkající se rozhodnutí o posouzení vlivů na životní prostředí, způsobit zrušení uvedeného rozhodnutí pouze tehdy, pokud existuje konkrétní možnost, že by rozhodnutí bylo bez této vady odlišné („požadavek příčinné souvislosti“).

Je mimoto zpravidla na žalobci, aby prokázal případnou příčinnou souvislost.

Komise uvádí, že, pokud jde o použití směrnice 2011/92, výsledek rozhodování není nejvýznamnějším aspektem. Domnívá se, že směrnice 2011/92 musí především zajistit, aby všechny přímé a nepřímé účinky záměru, který by mohl mít významné vlivy na životní prostředí, byly přezkoumány, aby byla veřejnost informována o plánovaném záměru a aby měla možnost účastnit se rozhodování. Přezkum dodržování procesních pravidel v této oblasti má proto obzvláštní význam. Vnitrostátní právo by tedy mělo stanovit zrušení rozhodnutí v případě závažného pochybení při použití procesních požadavků, aniž by žalobce musel prokázat příčinnou souvislost s výsledkem rozhodnutí. Pokud jde o směrnici 2011/92, za závažné procesní vady musí být považována přinejmenším porušení práva na informování a na účast veřejnosti.

Podle Komise z rozsudku Gemeinde Altrip a další (C‑72/12, EU:C:2013:712, bod 52) vyplývá, že v Německu rozdělení důkazního břemene ani soudní přezkum nesplňují kritéria směrnice 2011/92. Uvádí rovněž, že výbor pro posuzování souladu s ustanoveními Aarhuské úmluvy sdílí stejné stanovisko ohledně odpovídajících ustanovení uvedené úmluvy 29 –V bodě 83 zprávy ze dne 20. prosince 2013 výbor pro posuzování uvádí v tomto ohledu následující úvahy: „[v] důsledku toho není slučitelné s Úmluvou, aby bylo veřejnosti umožněno napadat teoreticky procesní zákonnost rozhodnutí podléhajících článku 6 úmluvy, zatímco v praxi jsou tyto žaloby systematicky odmítány jako nepřípustné nebo zamítány jako neopodstatněné soudy z toho důvodu, že údajné procesní vady nejsou pro rozhodnutí relevantní (tedy, že by rozhodnutí nebylo odlišné, pokud by k vadě nedošlo)“. .

Komise rovněž tvrdí, že podle ustálené judikatury v Německu na základě § 113 odst. 1 první věty VwGO může procesní vada týkající se rozhodnutí o posouzení vlivů na životní prostředí vést ke zrušení uvedeného rozhodnutí pouze tehdy, pokud procesní vada porušuje subjektivní právo žalobce. Domnívá se, že tato podmínka porušuje článek 11 směrnice 2011/92. Komise se domnívá, že za podmínky, že je žaloba přípustná, nemůže soud přehlédnout procesní vady, i když tyto neporušují subjektivní právo žalobce.

Spolková republika Německo naproti tomu tvrdí, že § 46 VwVfG je slučitelný s článkem 11 směrnice 2011/92. Požadavek příčinné souvislosti se v zásadě nedotýká uskutečnění cílů posledně uvedeného ustanovení. Mimoto § 46 VwVfG se použije pouze v případě porušení procesních ustanovení, která nespadají pod § 4 odst. 1 a 3 UmwRG.

Uvádí rovněž, že § 46 VwVfG je strukturován jako obranná norma, která umožňuje orgánu bránit se proti právu na zrušení správního aktu. Jakožto obranná norma je § 46 VwVfG přezkoumán soudem v rámci opodstatněnosti žaloby.

Spolková republika Německo tvrdí, že v souladu s § 46 VwVfG se lze vždy dovolávat posouzení vlivů na životní prostředí provedeného nesprávným způsobem a zakládá vždy právo žalobce na zrušení, pokud není procesní vada zjevně irelevantní pro výsledek rozhodnutí. Domnívá se, jak Soudní dvůr konstatoval v rozsudku Gemeinde Altrip a další (C‑72/12, EU:C:2013:712, bod 49), že obezřetné omezení rozsahu přezkumu v případě procesních vad neohrožuje uskutečnění cílů směrnice o posuzování vlivů na životní prostředí, týká-li se vad, které s sebou nutně nenesou důsledky, které by mohly ovlivnit rozhodnutí.

Spolková republika Německo se nakonec domnívá, že předpoklad, že je věcí žalobce, aby předložil důkaz o porušení jeho práva, není podle ní relevantní vzhledem k platnému právnímu stavu.

Uvádí však, že v rámci novelizace UmwRG se uvažuje o přijetí ustanovení, které by vyjasnilo provedení článku 11 směrnice 2011/92.

Úvodem je třeba poznamenat, že argumentace Komise se týká použití § 113 odst. 1 první věty VwGO a § 46 VwVfG na procesní vady.

Je nesporné, že § 4 odst. 1 UmwRG se týká pouze neprovedení posouzení vlivů na životní prostředí nebo předběžného přezkoumání jednotlivého případu ohledně nezbytnosti provedení takového posouzení, a nikoliv jejich chybného nebo nesprávného provedení. V posledně uvedeném případě se napadené rozhodnutí zruší pouze tehdy, pokud procesní vada splňuje jak podmínku porušení subjektivního práva žalobce na základě § 113 odst. 1 první věty VwGO, tak i podmínky uložené § 46 VwVfG.

V souladu s mými závěry o prvním žalobním důvodu se domnívám, že pokud jde o chybné provedení posouzení vlivů na životní prostředí nebo předběžného přezkoumání jednotlivého případu ohledně nezbytnosti provedení takového posouzení, omezení uložená § 113 odst. 1 první větou VwGO k založení práva na zrušení napadeného rozhodnutí porušují článek 11 směrnice 2011/92.

Pokud jde o § 46 VwVfG, který se týká procesních vad, z vyjádření Spolkové republiky Německo a ze samotného znění tohoto ustanovení jasně vyplývá, že ukládá kritérium vycházející z příčinné souvislosti mezi dovolávanou procesní vadou a vyzněním napadeného konečného rozhodnutí (dále jen „kritérium příčinné souvislosti“) 30 –Ze znění § 46 VwVfG vyplývá, že se toto ustanovení týká jen procesních vad zvaných „relativní“, a sice těch vad, které postihují akt, který není „neplatný“ na základě § 44 VwVfG (vady zvané „absolutní“). .

V bodech 47 a 48 rozsudku Gemeinde Altrip a další (C‑72/12, EU:C:2013:712) Soudní dvůr rozhodl, že unijní zákonodárce „neměl v úmyslu vázat možnost uplatnit procesní vadu na podmínku, že má vliv na vyznění napadeného konečného rozhodnutí. […] Kromě toho, jelikož je předmětem této směrnice zejména stanovit procesní záruky umožňující jednotlivci být lépe informován a veřejnosti účastnit se posuzování vlivů veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí, které by mohly mít významný vliv na životní prostředí, má kontrola dodržení procesních pravidel v této oblasti zvláštní důležitost. V souladu s cílem poskytnout dotčené veřejnosti široký přístup k právní ochraně musí tedy tato veřejnost v zásadě mít možnost uplatnit jakoukoliv procesní vadu na podporu žaloby, která napadá legalitu rozhodnutí, kterých se uvedená směrnice týká“.

Z toho vyplývá, že požadavek příčinné souvislosti je v zásadě vyloučen na základě článku 11 směrnice 2011/92.

Soudní dvůr nicméně toto posouzení nuancoval v bodě 49 téhož rozsudku, když uvedl, že každá procesní vada nezbytně neovlivňuje vyznění napadeného konečného rozhodnutí, a tedy nutně neporušuje právo. Za těchto okolností může právo členského státu stanovit, že žaloba není přípustná.

Podle mého názoru se tato nuance musí použít nejen na přípustnost žaloby, ale stejně tak na její opodstatněnost, avšak za podmínky, že dotčená procesní vada je minimální, a v důsledku toho neohrožuje „lepší informovanost a účast veřejnosti na posuzování vlivů veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí“.

Jelikož právo na lepší informovanost a účast veřejnosti představuje zjevně jeden z úhelných kamenů směrnice 2011/92 31 –A směrnice 2010/75. a samotný důvod pro existenci jejího článku 11, souhlasím se stanovisem generálního advokáta P. Cruze Villalóna ve věci Gemeinde Altrip a další (C‑72/12, EU:C:2013:422, bod 106), když má za to, že „[u] zvláště důležitých procesních předpisů je tedy nutné od požadavku příčinné souvislosti s výsledkem správního řízení zcela upustit“.

Je přitom nutno konstatovat, že s výjimkou vad stanovených § 44 VwVfG 32 –Z jeho znění vyplývá, že se § 44 VwVfG týká pouze „obzvláště závažných“ vad. Mimoto vady uvedené v § 44 odst. 2 VwVfG nejsou skutečně vadami v oblasti informování a účasti veřejnosti při posuzování vlivů veřejných nebo soukromých záměrů na životní prostředí. a § 4 odst. 1 UmwRG německé právo na základě § 46 VwVfG vyžaduje ve všech případech, a sice i u procesních vad týkajících se informování a účasti veřejnosti, příčinnou souvislost mezi dovolávanou vadou a vyzněním napadeného konečného rozhodnutí k založení jeho zrušení.

Podle mého názoru nezávisle na otázce důkazního břemene v tomto ohledu tento požadavek vyplývající z § 46 VwVfG nadměrně ztěžuje výkon práva podat žalobu a práva na přístup k právní ochraně jednotlivců a porušuje tím článek 11 směrnice 2011/92 a článek 25 směrnice 2010/75.

V každém případě, pokud jde o otázku důkazního břemene, Soudní dvůr v bodě 52 rozsudku Gemeinde Altrip a další (C‑72/12, EU:C:2013:712) uvedl, že v Německu „se nicméně ukazuje, že je obecně na navrhovateli, aby k prokázání porušení práva doložil, že za okolností projednávané věci je představitelné, že by napadené rozhodnutí bylo bez uplatněné procesní vady odlišné. Uložení takového důkazního břemene s ohledem na splnění kritéria příčinné souvislosti žalobci však může nadměrně ztížit výkon práv, která jsou mu poskytnuta směrnicí 85/337, zejména s ohledem na složitost dotčených řízení nebo technickou povahu posuzování vlivů na životní prostředí“.

Uvádím, že Spolková republika Německo zamýšlí ostatně přijmout ustanovení, které by vyjasnilo důkazní břemeno týkající se kritéria příčinné souvislosti 33 –Viz bod 69 žalobní odpovědi. .

Z toho vyplývá, že Spolková republika tím, že uložila na základě § 46 VwVfG existenci příčinné souvislosti mezi procesními vadami týkajícími se informování a účasti veřejnosti a vyzněním napadeného konečného rozhodnutí k založení jeho zrušení, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článku 11 směrnice 2011/92 a článku 25 směrnice 2010/75.

Komise připomíná, že původní verze § 2 odst. 1 UmwRG nebyla slučitelná s článkem 11 směrnice 2011/92 a článkem 25 směrnice 2010/75, jelikož zejména tato verze omezovala aktivní legitimaci sdružení na ochranu životního prostředí na právní ustanovení, která přiznávají práva jednotlivcům. Uvádí, že dne 8. listopadu 2012 v návaznosti na rozsudek Bund für Umwelt und Naturschutz Deutschland, Landesverband Nordrhein-Westfalen (C‑115/09, EU:C:2011:289), Bundestag přijal novelu UmwRG, která vstoupila v platnost dne 29. ledna 2013 a která z § 2 odst. 1 UmwRG vypustila slova „přiznávají práva jednotlivcům“, aby bylo napraveno porušení práva, které existovalo do té doby.

Komise se nicméně domnívá, že nová verze UmwRG má pouze omezenou časovou působnost, neboť § 5 odst. 4 UmwRG v novelizovaném znění stanoví, že se podle nového znění UmwRG mají dokončit pouze řízení, která ještě probíhala ke 12. květnu 2011 [datum vydání rozsudku Bund für Umwelt und Naturschutz Deutschland, Landesverband Nordrhein-Westfalen (C‑115/09, EU:C:2011:289)] nebo byla zahájena po tomto datu, aniž byla pravomocně ukončena k 29. lednu 2013 (datum vstupu v platnost novelizované verze UmwRG).

Podle Komise v řízeních zahájených po 25. červnu 2005 a ukončených do 12. května 2011 zůstává tedy aktivní legitimace sdružení na ochranu životního prostředí omezena na ustanovení, která přiznávají práva jednotlivcům. Domnívá se, že vzhledem k souběhu v německém správním právu mezi přípustností žaloby a rozsahem soudního přezkumu při přezkumu věci samé má toto omezení časové působnosti vliv rovněž na rozsah soudního přezkumu.

Podle Komise přechodné ustanovení uvedené v § 5 odst. 4 UmwRG prodlužuje u žalob sdružení na ochranu životního prostředí právní situaci v rozporu s unijním právem tím, že nadále u dotčených žalob v široké míře vylučuje přezkum procesních pravidel. V důsledku toho se domnívá, že ratione temporis vzhledem k řízením vyloučeným na základě přechodného ustanovení stanoveného v § 5 odst. 1 a 4 a § 2 odst. 5 UmwRG toto ustanovení porušuje článek 11 směrnice 2011/92 a článek 25 směrnice 2010/75.

Spolková republika Německo tvrdí, že § 5 odst. 4 UmwRG je čistě deklaratorní povahy a nemá žádnou právní hodnotu. Jeho účelem je pouze usnadnit použití UmwRG pro orgán, který je pověřen jeho uplatněním. V souladu s § 5 odst. 4 UmwRG musí být řízení o žalobách, která nebyla dosud pravomocně ukončena, dokončena v souladu s novými ustanoveními UmwRG platnými od 29. ledna 2013. Naopak legislativní novela nemá žádný vliv na řízení o žalobách, která byla pravomocně ukončena před vydáním rozsudku Bund für Umwelt und Naturschutz Deutschland, Landesverband Nordrhein-Westfalen (C‑115/09, EU:C:2011:289). Domnívá se, že v souladu s judikaturou Soudního dvora 37 –Viz rozsudky Köbler (C‑224/01, EU:C:2003:513); Kapferer (C‑234/04, EU:C:2006:178), a Fallimento Olimpiclub (C‑2/08, EU:C:2009:506). nesmí být tato řízení znovu přezkoumána.

Komise tvrdí, že vyloučení správních řízení, která byla zahájena před 25. červnem 2005, stanovená v § 5 odst. 1 prvním pododstavcem UmwRG a § 5 odst. 4 UmwRG, porušuje článek 11 směrnice 2011/92 a článek 25 směrnice 2010/75. Uvádí, že existence tohoto porušení je potvrzena Soudním dvorem v bodě 30 rozsudku Gemeinde Altrip a další (C‑72/12, EU:C:2013:712). Domnívá se rovněž, že § 5 odst. 1 druhý pododstavec UmwRG, který vylučuje z působnosti UmwRG rozhodnutí, která nabyla právní moci před 15. prosincem 2006 (datem vstupu v platnost UmwRG), porušuje článek 11 směrnice 2011/92 a článek 25 směrnice 2010/75.

Spolková republika Německo uvádí, že připravuje novelu UmwRG, která provede bod 31 rozsudku Gemeinde Altrip a další (C‑72/12, EU:C:2013:712), ve kterém Soudním dvůr rozhodl, že v souladu s článkem 11 směrnice 2011/92 nelze řízení zahájená před 25. červnem 2005 vyloučit z působnosti UmwRG. Pokud jde o § 5 odst. 1 druhý pododstavec UmwRG, Spolková republika Německo se domnívá, že toto ustanovení vylučuje ze své působnosti řízení pravomocně ukončená v okamžiku jeho vstupu v platnost v souladu se zásadou překážky věci pravomocně rozsouzené. Domnívá se, že za účelem zajištění jak stálosti práva a právních vztahů, tak i řádného výkonu spravedlnosti, je důležité, aby soudní rozhodnutí, která se stala pravomocná po vyčerpání dostupných opravných prostředků nebo po uplynutí lhůt stanovených pro tyto opravné prostředky, již nemohla být zpochybněna. Podle Spolkové republiky Německo není členský stát povinen znovu přezkoumat soudní rozhodnutí, které nabylo právní moci, a zrušit jej, pokud se ukáže, že je v rozporu s unijním právem 38 –Viz rozsudky Köbler (C‑224/01, EU:C:2003:513); Kapferer (C‑234/04, EU:C:2006:178), a Fallimento Olimpiclub (C‑2/08, EU:C:2009:506). . Domnívá se, že to platí rovněž pro ukončená správní řízení, která vedla k rozhodnutím, která ani nebyla napadena žalobou, a která se tedy stala pravomocná, a tedy nenapadnutelná.

Lhůta k provedení ustanovení článku 11 směrnice 2011/92 a článku 25 směrnice 2010/75 byla stanovena do 25. června 2005.

Ze spisu před Soudním dvorem přitom jasně vyplývá, že UmwRG, který tato ustanovení provádí do německého práva, obsahuje několik ustanovení, a sice § 5 odst. 1 první a druhý pododstavec a § 5 odst. 4 UmwRG, která v určitých ohledech omezila působnost tohoto zákona na období po 25. červnu 2005.

Spolková republika Německo se dovolává zásady překážky věci pravomocně rozsouzené, aby tato omezení odůvodnila.

Ačkoli je pravda, že zásada překážky věci pravomocně rozsouzené má značný význam jak v unijním právním řádu, tak ve vnitrostátních právních řádech, členský stát se nemůže dovolávat vnitřních obtíží nebo ustanovení ze svého vlastního vnitrostátního právního řádu, byť ústavního, aby odůvodnil nesplnění povinností a nedodržení lhůt, které vyplývají ze směrnic Unie 39 – Rozsudek Komise v. Itálie (100/77, EU:C:1978:78, bod 21). .

Je zajisté pravda, že za účelem zajištění jak stálosti práva a právních vztahů, tak i řádného výkonu spravedlnosti, je důležité, aby soudní rozhodnutí, jež se stala po vyčerpání dostupných opravných prostředků nebo po uplynutí lhůt pro podání těchto opravných prostředků konečnými, již nemohla být zpochybněna. Unijní právo tudíž vnitrostátní soud nenutí k tomu, aby nepoužil vnitrostátní procesní pravidla přiznávající soudnímu rozhodnutí povahu zakládající překážku věci pravomocně rozsouzené, třebaže by jejich nepoužití umožnilo napravit vnitrostátní stav neslučitelný s tímto právem 40 –Rozsudek Impresa Pizzarotti (C‑213/13, EU:C:2014:2067, body 58 a 59, jakož i citovaná judikatura). .

V rámci řízení o žalobě pro nesplnění povinností na základě článku 258 SFEU po určení Soudním dvorem, že bylo porušeno ustanovení unijního práva (jediné poslání přiznané Soudnímu dvoru tímto článkem), však přísluší dotčenému členskému státu, aby podle čl. 260 odst. 1 SFEU přijal opatření vyplývající z rozsudku Soudního dvora, přičemž otázka, jaká opatření vyplývají z rozsudku určujícího nesplnění povinnosti, není předmětem rozsudku vydaného na základě článku 258 SFEU 41 –V tomto smyslu viz rozsudek Komise v. Maďarsko (C‑288/12, EU:C:2014:237, body 33 a 34, jakož i citovaná judikatura). .

Okolnost uplatněná Spolkovou republikou Německo, že omezení časové působnosti UmwRG provedená § 5 odst. 1 druhým pododstavcem a § 5 odst. 4 UmwRG byla nutná, aby byla dodržena zásada překážky věci pravomocně rozsouzené a obdobně stálost správních řízení, která byla pravomocně ukončena, za předpokladu, že je prokázaná, tak spadá v každém případě případně do plnění povinností vyplývajících z rozsudku, ve kterém je určeno nesplnění povinností, a nemůže mít žádný vliv na určení nesplnění povinností v rámci projednávaných žalobních důvodů.

Poté, co jsem učinil tyto poznámky, přezkoumám nejprve pátý žalobní důvod.

V bodě 31 rozsudku Gemeinde Altrip a další (C‑72/12, EU:C:2013:712) Soudní dvůr rozhodl, že „směrnice 2003/35, kterou byl do směrnice 85/337 vložen článek 10a, musí být s ohledem na skutečnost, že stanoví, že měla být provedena nejpozději dne 25. června 2005, vykládána v tom smyslu, že ustanovení vnitrostátního práva přijatá za účelem provedení tohoto článku se musí rovněž uplatnit na správní povolovací řízení zahájená před 25. červnem 2005, pokud vedla k vydání povolení po tomto dni 42 – Kurziva provedena autorem tohoto stanoviska. “.

Ustanovení § 5 odst. 1 prvního pododstavce UmwRG přitom stanoví, že se tento zákon použije pouze na správní řízení, která byla zahájena nebo měla být zahájena po 25. červnu 2005.

V důsledku toho se domnívám, že Spolková republika Německo tím, že § 5 odst. 1 prvním pododstavcem UmwRG vyloučila použití tohoto zákona na všechna správní řízení zahájená před 25. červnem 2005, dokonce i na ta řízení, která vedla k vydání povolení po tomto datu, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článku 11 směrnice 2011/92 a z článku 25 směrnice 2010/75.

Mimoto, § 5 odst. 1 druhý pododstavec UmwRG stanoví, že jeho první pododstavec se nepoužije na správní řízení, která byla pravomocně ukončena před 15. prosincem 2006, datem vstupu UmwRG v platnost.

Z toho vyplývá, že toto ustanovení vnitrostátního práva vylučuje použití UmwRG na správní řízení, která vedla k vydání povolení mezi 25. červnem 2005 (uplynutím lhůty k provedení) a 15. prosincem 2006.

V důsledku toho se domnívám, že Spolková republika Německo tím, že vyloučila na základě § 5 odst. 1 druhého pododstavce UmwRG jeho použití na správní řízení, která byla pravomocně ukončena před 15. prosincem 2006, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článku 11 směrnice 2011/92 a z článku 25 směrnice 2010/75.

Na základě čl. 11 odst. 3 směrnice 2011/92 a čl. 25 odst. 3 směrnice 2010/75 se má za to, že sdružení na ochranu životního prostředí mají buď dostatečný právní zájem, nebo práva, u nichž může docházet k porušení, podle toho, kterou z těchto podmínek přípustnosti žalob vnitrostátní právní úprava zvolí 43 –Viz rozsudek Bund für Umwelt und Naturschutz Deutschland, Landesverband Nordrhein-Westfalen (C‑115/09, EU:C:2011:289, bod 40). . Z toho vyplývá, že tato sdružení mají privilegovaný přístup k právní ochraně na základě těchto článků od jejich vstupu v platnost dne 25. června 2005.

V rozsudku Bund für Umwelt und Naturschutz Deutschland, Landesverband Nordrhein-Westfalen (C‑115/09, EU:C:2011:289, bod 36), však Soudní dvůr rozhodl, že německé právo podřizuje přípustnost žaloby podané sdružením na ochranu životního prostředí okolnosti, aby toto sdružení uvádělo, že napadené správní rozhodnutí porušuje individuální právo, které může být podle vnitrostátního práva kvalifikováno jako veřejné subjektivní právo. Soudní dvůr rozhodl, že „i když je přípustné, aby vnitrostátní zákonodárce omezil práva, jejichž porušení může být uplatňováno jednotlivcem v rámci žaloby proti jednomu z rozhodnutí, aktů nebo nečinnosti, na něž se vztahuje článek 10a směrnice 85/337, pouze na veřejná subjektivní práva, nemůže být takové omezení samo o sobě použito na sdružení na ochranu životního prostředí, jelikož by tím došlo k porušení cílů článku 10a třetího pododstavce poslední věty směrnice 85/337“ 44 –Rozsudek Bund für Umwelt und Naturschutz Deutschland, Landesverband Nordrhein-Westfalen (C‑115/09, EU:C:2011:289, bod 45). . Sdružení na ochranu životního prostředí musejí nutně mít možnost dovolat se u soudu pravidel vnitrostátního práva, která provádí unijní právní předpisy v oblasti životního prostředí, a rovněž pravidel unijního práva v oblasti životního prostředí majících přímý účinek 45 –Tamtéž (bod 48). .

Ačkoli za účelem nápravy porušování práva sdružení na ochranu životního prostředí na privilegovaný přístup k právní ochraně Spolková republika Německo novelizovala UmwRG, přičemž nová verze UmwRG vstoupila v platnost dne 29. ledna 2013, má tato novela omezený časový dosah. V souladu s § 5 odst. 4 UmwRG je totiž omezena na správní řízení, povolovací řízení a řízení o žalobách, která již probíhala ke 12. květnu 2011 nebo která byla zahájena po tomto datu a nebyla dosud pravomocně ukončena k 29. lednu 2013.

Z toho vyplývá, že v souladu s vyjádřením Komise se na ostatní řízení, na která se nevztahují tyto změny, stále použije původní verze UmwRG.

Vzhledem k tomu, že sdružení na ochranu životního prostředí mají privilegovaný přístup k právní ochraně od 25. června 2005 a ustanovení německého práva přijatá za účelem provedení tohoto článku by se měla rovněž použít na správní povolovací řízení zahájená před 25. červnem 2005, pokud vedla k vydání povolení po tomto datu, domnívám se, že Spolková republika Německo tím, že omezila v souladu s novou verzí § 5 odst. 4 UmwRG časovou působnost práva sdružení na ochranu životního prostředí na privilegovaný přístup k právní ochraně, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článku 11 směrnice 2011/92 a z článku 25 směrnice 2010/75.