I.

Úvod

1.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 12 odst. 2 směrnice Rady 2004/80/ES ze dne 29. dubna 2004 o odškodňování obětí trestných činů ( 2 ), článků 20 a 21, čl. 33 odst. 1 a článku 47 Listiny základních práv Evropské unie ( 3 ), jakož i článku 1 protokolu č. 12 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ( 4 ).

2.

Projednávaná žádost byla podána v rámci sporu mezi rodiči, sestrou a dětmi oběti vraždy na jedné straně a Presidenza del Consiglio dei Ministri (předsednictvo Rady ministrů, Itálie) a Ministero dell’Interno (ministerstvo vnitra, Itálie) na straně druhé, který se týká odškodnění italským státem za jejich škody, které je buď příliš nízké, nebo vůbec žádné, a to z důvodu platební neschopnosti pachatele této vraždy.

3.

Uvedu důvody, proč se domnívám, že vnitrostátní právní předpisy, které v případě úmrtí oběti vylučují z úřední povinnosti vyplacení odškodnění některým rodinným příslušníkům oběti tím, že uplatňují pořadí přednosti odvozené z dědického práva, nejsou v souladu s unijním právem v oblasti odškodňování obětí trestných činů.

II.

Právní rámec

A.

Unijní právo

1.

Směrnice 2004/80

4.

Body 3, 5 až 7 a 10 odůvodnění směrnice 2004/80 stanoví:

5.

Kapitola II této směrnice, nadepsaná „Vnitrostátní systémy odškodnění“, obsahuje článek 12, který stanoví:

6.

Kapitola III uvedené směrnice, nadepsaná „Prováděcí ustanovení“, obsahuje články 13 až 21. Článek 17, který se týká „[p]říznivějších ustanovení“, zní takto:

2.

Směrnice 2012/29/EU

7.

V bodě 19 odůvodnění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/29/EU ze dne 25. října 2012, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu a kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV ( 7 ), se stanoví:

8.

Článek 2 této směrnice stanoví:

B.

Italské právo

9.

Článek 11 legge n. 122 – Disposizioni per l’adempimento degli obblighi derivanti dall’appartenenza dell’Italia all’Unione europea – Legge europea 2015-2016 (Zákon č. 122, kterým se stanoví ustanovení k provádění závazků vyplývajících z členství Itálie v Evropské unii – Evropský zákon 2015–2016) ( 8 ) ze dne 7. července 2016, ve znění použitelném na skutkový stav v původním řízení (dále jen „zákon č. 122/2016“), stanoví:

10.

Článek 13 odst. 2 zákona č. 122/2016 stanoví:

11.

Článek 1 odst. 1 písm. b) decreto ministeriale – Determinazione degli importi dell’indennizzo alle vittime dei reati intenzionali violenti (ministerská vyhláška, kterou se stanoví výše odškodnění pro oběti úmyslných násilných trestných činů) ( 10 ) ze dne 22. listopadu 2019 (dále jen „prováděcí ministerská vyhláška“), přijatá na základě čl. 11 odst. 3 zákona č. 122/2016, stanoví „v případě vraždy spáchané odloučeným nebo rozvedeným manželem / rozvedenou manželkou, nebo osobou, která má nebo měla citový vztah s obětí, pevně stanovenou částku ve výši 60 000 eur výhradně ve prospěch dětí oběti“.

III.

Skutkový stav sporu v původním řízení a předběžné otázky

12.

Rozsudkem ze dne 18. září 2018 odsoudil Tribunale di Padova (soud v Padově, Itálie) pachatele vraždy jeho bývalé partnerky, spáchané v Itálii, k trestu odnětí svobody v délce 30 let a uložil mu povinnost zaplatit předběžné odškodnění rodinným příslušníkům oběti, kteří se připojili k řízení jako poškození. Bylo nařízeno zaplacení částky 400 000 eur ve prospěch každého z obou dětí oběti, 120 000 eur ve prospěch jejího otce, její matky a její sestry a 30 000 eur ve prospěch jejího manžela, se kterým žila odděleně, ale nebyla rozvedena.

13.

V souladu s vnitrostátní právní úpravou vzhledem k tomu, že pachatel vraždy neměl majetek ani příjmy a byla mu přiznána bezplatná právní pomoc, zaplatil italský stát pouze každému dítěti odškodnění ve výši 20 000 eur, kdežto odloučenému, ale nerozvedenému manželovi bylo přiznáno odškodnění ve výši 16 666,66 eura.

14.

Dne 1. února 2022 podali žalobci, konkrétně rodinní příslušníci oběti, s výjimkou jejího manžela, kteří měli za to, že zákon č. 122/2016 zavedl významná omezení pro výplatu odškodnění v rozporu se směrnicí 2004/80, žalobu k Tribunale Ordinario di Venezia (obecný soud v Benátkách, Itálie), předkládajícímu soudu. Jejich žaloby směřují k tomu, aby poté, co bude odmítnuto použití ministerské prováděcí vyhlášky z důvodu její protiprávnosti, byly „spravedlivým a přiměřeným“ způsobem ve smyslu čl. 12 odst. 2 této směrnice stanoveny částky, které jim mají být vyplaceny jako odškodnění z důvodu stupně jejich příbuzenského vztahu k oběti vraždy, přičemž se zohlední – v případě dětí této oběti po odečtení částky, která jim již byla vyplacena – rozsah škody stanovený rozsudkem odsuzujícím pachatele této vraždy, a to i v případě, že Fond solidarity nedisponuje potřebnými finančními prostředky. Podpůrně se žalobci domáhají, aby předsednictvu Rady ministrů, které zastupuje italský stát, bylo uloženo zaplatit stejné částky z titulu náhrady škody, která jim vznikla v důsledku nesprávného provedení uvedené směrnice, zejména článku 12 této směrnice.

15.

Zaprvé žalobci tvrdí, že omezení stanovené v čl. 11 odst. 2a zákona č. 122/2016, který stanoví přiznání odškodnění rodičům oběti pouze v případě, že neexistuje manžel/manželka a děti, a sourozencům pouze v případě, že neexistují osoby patřící do dříve uvedených kategorií, porušuje povinnost odškodnění stanovenou v článku 12 směrnice 2004/80, neboť mezi poškozenými, kterým je abstraktně přiznán nárok na odškodnění, svévolně a bez odkazu na spravedlivá a pro daný případ přiměřená kritéria určuje ty, kteří mají být konkrétně odškodněni. V projednávané věci je mimoto odškodnění přiznáno i manželovi oběti vraždy, který byl od oběti odloučen od roku 2006, tedy téměř jedenáct let před její smrtí. Nárok na odškodnění je tak přiznán, i když citové pouto zjevně zesláblo natolik, že prakticky neexistuje.

16.

Zadruhé žalobci tvrdí, že částka 20 000 eur přiznaná dětem oběti vraždy na základě ministerské prováděcí vyhlášky, která odpovídá 5 % předběžné částky přiznané soudním rozhodnutím, se nezdá být v souladu s tím, co Soudní dvůr stanovil v bodě 69 rozsudku ze dne 16. července 2020, Presidenza del Consiglio dei Ministri ( 11 ).

17.

Zatřetí se žalobci domnívají, že vnitrostátní právní úprava je protiprávní i v tom, že podmiňuje vyplacení odškodnění tím, že stát vyčlenil finanční prostředky umožňující poskytnutí odškodnění, což je v rozporu s bodem 10 odůvodnění směrnice 2004/80.

18.

Žalované italské orgány zdůrazňují, že stanovení výše odškodnění s ohledem na situaci dětí bylo provedeno v přísném souladu s platnými předpisy, přičemž byly zohledněny prostředky na živobytí pozůstalého manžela. Rovněž připomínají, že Soudní dvůr poté, co v bodě 58 rozsudku BV uvedl, že členské státy mají široký prostor pro uvážení při stanovení výše odškodnění uvedeného v čl. 12 odst. 2 směrnice 2004/80, v bodě 65 tohoto rozsudku rozhodl, že toto ustanovení nebrání paušálnímu odškodnění obětí, ale vyžaduje pouze, aby toto odškodnění bylo „spravedlivé a přiměřené“. V bodě 69 uvedeného rozsudku Soudní dvůr uvedl, že tento požadavek je splněn, pokud odškodnění, i když je paušální, představuje „přiměřený příspěvek k odškodnění utrpěné majetkové a nemajetkové újmy“, která vznikla oběti.

19.

Žalovaní rovněž tvrdí, že žádosti otce, matky a sestry oběti vraždy jsou nepřípustné. Šedesátidenní lhůta pro podání správní žádosti o odškodnění již totiž uplynula, neboť trestní rozsudek nabyl právní moci dne 6. května 2021, probíhající řízení bylo zahájeno dne 1. února 2022 a jejich žádost o mediaci nepřerušuje promlčení.

20.

Předkládající soud má za to, že za účelem posouzení opodstatněnosti žaloby na náhradu škody, která k němu byla podána a která je založena na nesprávném provedení směrnice 2004/80, je třeba nejprve určit, zda je vnitrostátní právní úprava, jak je stanovena v čl. 11 odst. 2a, 2b a 3 zákona č. 122/2016, v souladu s unijním právem.

21.

Tento soud uvádí, že i v případě, kdy pravomocný rozsudek stanoví nárok na odškodnění ve prospěch určitých rodinných příslušníků a jeho výši, vnitrostátní právní úprava, která podmiňuje vyplacení tohoto odškodnění ve vztahu k rodičům oběti trestného činu vraždy neexistencí manžela/manželky a dětí této oběti a v případě sourozenců oběti neexistencí otce a matky, pokud s obětí žili ve společné domácnosti a byli jí vyživováni v době spáchání trestného činu, nepřihlíží k nemajetkové stránce utrpení spojeného s násilnou ztrátou oběti.

22.

Pokud jde o manžela/manželku a děti, uvedený soud podotýká, že rozsah vzniklé škody není zohledněn. V projednávané věci není přikládán žádný význam skutečnosti, že manžel byl od oběti po určitou dobu odloučen, přičemž bylo stanoveno pouze rozdělení odškodnění na základě ustanovení dědického práva, s výhradou dostatečných finančních prostředků ve Fondu solidarity. Není tedy přihlédnuto k závažnosti následků činu pro oběti, což je v rozporu s rozsudkem BV. Kromě toho odškodnění ve prospěch dětí bylo stanoveno ve výši zhruba odpovídající částce přiznané manželovi, což je zcela nepřiměřené výši předběžného odškodnění stanoveného v trestním řízení a nezohledňuje žádná kritéria běžně uplatňovaná při ztrátě rodičovského vztahu, jako je věk oběti, věk pozůstalého, stupeň příbuznosti a společného soužití, s možností uplatnění oprav konečné částky v závislosti na konkrétní povaze situace. Částku přiznanou dětem v projednávané věci proto nelze považovat za „spravedlivou a přiměřenou“ ve smyslu čl. 12 odst. 2 směrnice 2004/80.

23.

Kromě toho předkládající soud zdůrazňuje, že prekluzivní lhůta pro podání žádosti o odškodnění u správního orgánu stanovená v čl. 13 odst. 2 zákona č. 122/2016, která se vztahuje na žádost rodičů a sestry oběti vraždy, je příliš krátká, což se zdá být v rozporu s článkem 47 Listiny.

24.

Za těchto okolností se Tribunale Ordinario di Venezia (obecný soud v Benátkách) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

25.

Písemné vyjádření předložili rodiče a sestra oběti vraždy a její děti, italská vláda a Evropská komise. Odpověděli na otázky k ústnímu zodpovězení položené Soudním dvorem na jednání, které se konalo dne 21. února 2024.

IV.

Analýza

A.

K příslušnosti Soudního dvora a přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce

26.

Italská vláda má v písemném vyjádření za to, že je třeba se zabývat příslušností Soudního dvora a přípustností předběžných otázek z toho důvodu, že spor v původním řízení se týká situace, která nespadá do působnosti směrnice 2004/80.

27.

Tento argument nevychází ze skutečnosti, že žalobci, kteří kritizují soulad použitelné vnitrostátní právní úpravy s čl. 12 odst. 2 směrnice 2004/80, mají všichni bydliště v Itálii, tedy na území, kde byl spáchán úmyslný násilný trestný čin. Považuji však za vhodné připomenout, že Soudní dvůr v rozsudku BV v bodě 52 rozhodl, že toto ustanovení „ukládá každému členskému státu povinnost zavést systém odškodnění, který se vztahuje na všechny oběti úmyslných násilných trestných činů spáchaných na jejich území“, a v bodě 55, že uvedené ustanovení „přiznává právo na spravedlivé a přiměřené odškodnění nejen obětem úmyslných násilných trestných činů spáchaných na území členského státu, které se nacházejí v přeshraniční situaci ve smyslu článku 1 této směrnice, ale rovněž obětem, kteří mají obvyklé bydliště na území tohoto členského státu“.

28.

Italská vláda tvrdí jednak, že se předkládající soud nezabýval tím, zda jsou žalobci oběťmi ve smyslu směrnice 2004/80, a jednak, že pojem „oběť“ je třeba chápat tak, že označuje osobu přímo poškozenou. Zpochybněná italská právní úprava tedy podle uvedené vlády spadá do pravomoci členských států, což odůvodňuje nepřípustnost předběžných otázek.

29.

Otázka, zda pojem „oběť“ úmyslného násilného činu ve smyslu směrnice 2004/80 zahrnuje v případě vraždy i takové nástupce oběti, jako jsou pozůstalý manžel, děti, rodiče nebo sourozenci oběti, se však týká působnosti této směrnice.

30.

Domnívám se proto, že není pochyb o příslušnosti Soudního dvora a o přípustnosti řízení o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.

B.

K přípustnosti druhé předběžné otázky

31.

Domnívám se, že tato druhá otázka, která se týká omezení odškodnění stanoveného italskou právní úpravou na prahovou částku vyplývající z rozpočtu přiděleného do Fondu solidarity zřízeného za tímto účelem, není přípustná.

32.

Jak bylo potvrzeno na jednání, toto omezení nemělo žádný vliv na částky odškodnění přiznané italským státem ve věci v původním řízení. Souhlasím proto s názory Komise a italské vlády, že otázka předkládajícího soudu nemá na výsledek sporu žádný vliv. Kromě toho lze poukázat na nedostatek podrobnosti ze strany předkládajícího soudu, pokud jde o financování nebo fungování Fondu solidarity ( 12 ).

33.

Kromě toho konstatuji, že žádná předběžná otázka se netýká dalších obtíží, které předkládající soud uvedl, a to příliš nízké částky odškodnění, kterou obdržely děti oběti vraždy ( 13 ), a krátké lhůty pro podání žádosti o odškodnění.

C.

K první předběžné otázce

34.

Podstatou této otázky předkládajícího soudu Soudnímu dvoru je, zda čl. 12 odst. 2 směrnice 2004/80 brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví systém odškodnění obětí úmyslných násilných trestných činů, který podmiňuje nárok rodičů zemřelé oběti na odškodnění neexistencí dětí a pozůstalého manžela / pozůstalé manželky a nárok sourozenců této oběti neexistencí jejich rodičů.

35.

Soudní dvůr má tudíž objasnit pojem „oběť“ a doplnit výklad, který podal ohledně pojmu „spravedlivé a přiměřené odškodnění“ v rozsudku BV.

1.

K pojmu „oběť“

36.

V prvé řadě je třeba upřesnit, zda vnitrostátní právní úprava v rozsahu, v němž určuje rodinné příslušníky jako osoby, které mají nárok na odškodnění v případě úmrtí oběti, spadá do působnosti směrnice 2004/80. Domnívám se, že takové určení není ponecháno na volném uvážení členských států, jak vyplývá z výkladu čl. 12 odst. 2 této směrnice ( 14 ).

37.

Zaprvé vzhledem k tomu, že pojem „oběť“ není ve směrnici 2004/80 definován a není v ní uveden odkaz na vnitrostátní právo, je třeba jej považovat za autonomní pojem unijního práva. Jeho účelem je v souladu s cílem této směrnice zajistit, aby mezi členskými státy neexistovaly rozdíly, pokud jde o určení osob, které mají nárok na odškodnění podle vnitrostátního systému odškodnění obětí úmyslných násilných trestných činů spáchaných na jejich území.

38.

Zadruhé je podle mého názoru třeba odmítnout opačný výklad článku 17 směrnice 2004/80, který předložila italská vláda. Tento článek zajisté stanoví, že členské státy mohou zavést příznivější ustanovení ve prospěch obětí trestných činů tím, že rozšíří okruh osob, které mají nárok na odškodnění, ve prospěch „jiných osob postižených trestnými činy“. Uvedený článek se však nachází v kapitole III této směrnice, nadepsané „Prováděcí ustanovení“, a je tedy určen pouze k provedení systému přijatého členskými státy na základě minima stanoveného v předchozích kapitolách. Mimoto, pokud by měl být čl. 12 odst. 2 uvedené směrnice vykládán tak, že omezuje působnost této směrnice pouze na oběti, které přežily trestný čin spadající do kategorie „úmyslných násilných trestných činů“, mělo by to za následek vyloučení vražd z výčtu těchto trestných činů, neboť v takovém případě již neexistuje přímá oběť, která by měla být odškodněna. Soudní dvůr přitom již rozhodl, že působnost systému odškodnění obětí nelze zúžit jen na některé z úmyslných násilných trestných činů ( 15 ).

39.

Zatřetí je třeba také zajistit soulad výkladu s ostatními ustanoveními unijního práva. Z bodu 5 odůvodnění směrnice 2004/80 vyplývá, že tato směrnice navazuje na rámcové rozhodnutí 2001/220, které bylo nahrazeno směrnicí 2012/29.

40.

V návrhu směrnice, který předložila dne 12. července 2023 ( 16 ), má Komise za to, že tato směrnice je „hlavním horizontálním nástrojem pro práva obětí“ ( 17 ). Zdůrazňuje, že unijní právní předpisy týkající se práv obětí zahrnují také směrnici 2004/80 o odškodňování a pravidla EU týkající se ochranných příkazů právní předpisy EU týkající se práv obětí zahrnují rovněž směrnici 2004/80 o odškodňování a unijní pravidla týkající se ochranných příkazů ( 18 ). Tento orgán zdůrazňuje, že přijetí směrnice 2012/29 bylo zásadním krokem k posílení práv obětí a spravedlnosti zaměřené na oběti v Unii a že tato směrnice sehrála významnou roli při vytváření evropského prostoru svobody, bezpečnosti a práva ( 19 ). V důsledku toho se domnívám, že směrnice 2004/80, která se zabývá specifickou otázkou odškodnění obětí, musí být vykládána ve světle směrnice 2012/29, která stanovila obecný, „horizontální“ rámec, převezmeme-li výraz použitý Komisí, i když tato směrnice má jiný právní základ, a to čl. 82 odst. 2 SFEU ( 20 ), zatímco právním základem směrnice 2004/80 byl článek 308 ES, nyní článek 352 SFEU.

41.

Pojem „oběť“ obsažený v čl. 12 odst. 2 směrnice 2004/80 je vymezen v čl. 2 odst. 1 písm. a) a b) směrnice 2012/29 ( 21 ). Italská právní úprava, která vymezuje rodinné příslušníky, kteří mohou mít nárok na odškodnění v případě smrti oběti, je tedy v souladu s unijním právem, na základě kterého je rovněž omezen počet dotčených osob ( 22 ).

2.

K pojmu „spravedlivé a přiměřené odškodnění“

42.

V druhé řadě je třeba zkoumat, zda unijní právo brání právní úpravě, která stanoví, že nárok na odškodnění rodinných příslušníků zemřelé oběti závisí na pořadí přednosti, které vychází z norem dědického práva, což má za následek, že v případě pozůstalého manžela / pozůstalé manželky a dětí oběti jsou ostatní blízcí rodinní příslušníci oběti, v projednávané věci její rodiče a sourozenci, pouze z tohoto důvodu zbaveni nároku na jakékoli odškodnění.

43.

Je třeba připomenout, že podle čl. 12 odst. 2 směrnice 2004/80 mají oběti úmyslných násilných trestných činů spáchaných na území členského státu právo na spravedlivé a přiměřené odškodnění ( 23 ).

44.

V rozsudku BV podal Soudní dvůr výklad pojmu „spravedlivé a přiměřené odškodnění“, když byl dotázán na výši paušálního odškodnění 4 800 eur přiznaného obětem sexuálního násilí na základě italského systému odškodnění obětí úmyslných násilných trestných činů.

45.

Soudní dvůr poskytl vodítka k výkladu čl. 12 odst. 2 směrnice 2004/80, která jsou podle mého názoru relevantní pro zodpovězení otázek předkládajícího soudu týkajících se pravidel pro určení osob, které mají nárok na „spravedlivé a přiměřené“ odškodnění.

46.

Soudní dvůr rozhodl, že odškodnění přiznané obětem úmyslných násilných trestných činů musí být stanoveno s přihlédnutím k „závažnosti následků spáchaného trestného činu pro oběti“ a že, pokud tomu tak není, nepředstavuje „přiměřený příspěvek k odškodnění utrpěné majetkové a nemajetkové újmy“ ( 24 ).

47.

Z toho lze podle mého názoru vyvodit, že systém odškodnění, v němž jsou oběti vyloučeny bez jakéhokoli zohlednění rozsahu jejich újmy na základě abstraktního pořadí přednosti ( 25 ) mezi různými oběťmi, které mají nárok na odškodnění, založený pouze na povaze rodinných vztahů, z nichž se vyvozují pouhé domněnky o existenci nebo rozsahu újmy, nemůže vést ke „spravedlivému a přiměřenému odškodnění“ ve smyslu čl. 12 odst. 2 směrnice 2004/80.

48.

Toto posouzení je mimoto potvrzeno zjištěním, které bylo potvrzeno na jednání, že ačkoli je takový způsob vyloučení některých obětí stanoven podle norem dědického práva, neuplatňuje je v plném rozsahu. V italském systému odškodnění existence univerzálního dědice nebo důvodu dědické nezpůsobilosti nezbavuje vytěsněného dědice práva získat odškodnění. Z toho vyplývá, že ačkoli je cílem italské právní úpravy zavést zjednodušený způsob určení obětí, které mají být odškodněny ( 26 ), nic to nemění na tom, že legitimní požadavek na dosažení jednoduchého a rychlého odškodnění obětí nesmí převážit nad povinností přiměřeně kompenzovat utrpení, jemuž byly vystaveny v důsledku úmyslného násilného trestného činu, kterým byla způsobena smrt jejich rodinného příslušníka ( 27 ).

V.

Závěry

49.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl pouze na první otázku Tribunale Ordinario di Venezia (obecný soud v Benátkách, Itálie) takto: