Úvod

1.

Společnost BdM Banca SpA, dříve Banca Popolare di Bari SpA (dále jen „navrhovatelka“) se kasačním opravným prostředkem domáhá zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 20. prosince 2023, Banca Popolare di Bari v. Komise (T‑415/21, dále jen „napadený rozsudek“, EU:T:2023:833), kterým Tribunál zamítl její žalobu na náhradu škody způsobené rozhodnutím Komise (EU) 2016/1208 ze dne 23. prosince 2015 o státní podpoře SA.39451 (2015/C) (ex 2015/NN), kterou poskytla Itálie ve prospěch společnosti Banca Tercas (dále jen „rozhodnutí Tercas“) ( 2 ).

2.

Projednávaným kasačním opravným prostředkem je Soudní dvůr vyzván, aby přezkoumal takové klasické aspekty týkající se žalob z mimosmluvní odpovědnosti Evropské unie, jako je nejprve počátek běhu promlčecí lhůty stanovené v článku 46 statutu Soudního dvora Evropské unie, zejména pokud jde o rozlišení mezi „jednorázovou“ a „průběžně vznikající“ škodou, dále případná kvalifikace porušení čl. 107 odst. 1 SFEU jako „dostatečně závažného“ ve smyslu čl. 340 druhého pododstavce SFEU a konečně posouzení příčinné souvislosti mezi vytýkaným jednáním, v projednávané věci jednáním Komise, a škodou, která údajně vznikla navrhovatelce, zejména v situaci, kdy existují možné souběžné příčiny této škody.

Skutečnosti předcházející sporu a napadený rozsudek

3.

V rozhodnutí Tercas měla Komise za to, že zásah Fondo interbancario di tutela dei depositi (Mezibankovní fond pro ochranu vkladů, Itálie) (dále jen „FITD“), který schválila dne 7. července 2014 Banca d’Italia (Italská národní banka), ve prospěch společnosti Banca Tercas (dále jen „Tercas“) ( 3 ), jejíž veškerý majetek vlastnila od 1. října 2014 navrhovatelka, představuje státní podporu neslučitelnou s vnitřním trhem ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, která musí být od jejího příjemce získána zpět ( 4 ). Dne 4. února 2016 provedl FITD „dobrovolný zásah“ ve prospěch společnosti Tercas a dne 14. července 2016 se navrhovatelka sloučila se společností Tercas.

4.

Rozsudkem Tribunálu ze dne 19. března 2019, Itálie a další v. Komise ( 5 ), potvrzeným v rámci kasačního opravného prostředku rozsudkem Soudního dvora ze dne 2. března 2021, Komise v. Itálie a další ( 6 ) (dále společně jen „rozsudky Tercas“), bylo rozhodnutí Tercas zrušeno. V návaznosti na tyto rozsudky požádala navrhovatelka Komisi o náhradu škody, která jí údajně vznikla v důsledku přijetí rozhodnutí Tercas, ale Komise její žádost zamítla.

5.

Napadeným rozsudkem Tribunál zamítl žalobu navrhovatelky na náhradu této škody. Poté, co Tribunál konstatoval, že podmínky týkající se protiprávnosti jednání a existence příčinné souvislosti nejsou splněny ( 7 ), dospěl k závěru, že je třeba tuto žalobu zamítnout, aniž je nutné přezkoumávat podmínku týkající se existence škody ( 8 ).

Řízení před Soudním dvorem a návrhová žádání účastnic řízení

6.

Dne 26. února 2024 podala navrhovatelka kasační opravný prostředek proti napadenému rozsudku. Navrhuje, aby Soudní dvůr jednak zrušil napadený rozsudek a jednak primárně vydal konečné rozhodnutí ve sporu a uložil Unii, zastoupené Komisí, povinnost zaplatit jí částku 203,3 milionu eur jako náhradu za hmotnou újmu a přiměřenou částku jako náhradu za nemajetkovou újmu, jakož i povinnost nahradit náklady řízení, a podpůrně, aby vrátil věc Tribunálu.

7.

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr odmítl kasační opravný prostředek jako nepřípustný nebo neúčinný a v každém případě jej zamítl jako zcela neopodstatněný, nebo, podpůrně, zamítl žalobu na náhradu škody jako zcela neopodstatněnou, jakož i uložil navrhovatelce náhradu nákladů řízení.

8.

Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na otázky položené Soudním dvorem byly vyslechnuty na jednání konaném dne 30. září 2025.

Analýza

9.

Kasační opravný prostředek se skládá ze tří důvodů, z nichž první se týká promlčení žaloby ve věci mimosmluvní odpovědnosti ve smyslu článku 46 statutu Soudního dvora Evropské unie, pokud jde o jednu část škody, druhý se týká kvalifikace údajného porušení čl. 107 odst. 1 SFEU jako „dostatečně závažného“ ve smyslu čl. 340 druhý pododstavec SFEU a třetí se týká existence příčinné souvislosti mezi jednáním, které je Komisi vytýkáno, a škodou, která údajně vznikla navrhovatelce ve smyslu tohoto posledně uvedeného ustanovení.

K prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku

10.

První důvod vychází z porušení článku 46 statutu Soudního dvora Evropské unie, když Tribunál rozhodl, že žaloba je nepřípustná v rozsahu, v němž se týká škody vycházející ze snížení počtu zaměstnanců. Navrhovatelka vytýká Tribunálu, že dospěl k závěru, že tato škoda se konkretizovala v okamžiku přijetí pobídkového plánu, který byl zaveden dne 30. prosince 2015 (dále jen „pobídkový plán“) ( 9 ), a že měla jednorázovou povahu ( 10 ), zatímco ve skutečnosti uvedená škoda nevyplývala z tohoto plánu, ale z následných kroků, které vedly ke konkrétnímu snížení počtu zaměstnanců, a měla tedy průběžně vznikající povahu ( 11 ).

11.

Podle článku 46 statutu Soudního dvora Evropské unie, který se použije na řízení před Tribunálem v souladu s čl. 53 prvním pododstavcem tohoto statutu, se nároky vůči Unii z mimosmluvní odpovědnosti promlčují za pět let ode dne, kdy nastala skutečnost, na níž se zakládají ( 12 ). Podle judikatury Soudního dvora začne tato lhůta běžet, jakmile jsou splněny všechny podmínky, na které je vázána povinnost náhrady škody, a zejména pokud se škoda, která má být nahrazena, konkretizovala ( 13 ). Uvedená lhůta tedy nezačíná běžet ode dne, kdy došlo ke škodní události, ale od okamžiku, kdy skutečně došlo k újmě u dotčených osob ( 14 ).

12.

V bodě 61 napadeného rozsudku se Tribunál omezil na konstatování, že škoda vycházející ze snížení počtu zaměstnanců vyplývá z pobídkového plánu, který byl zaveden dne 30. prosince 2015, a tedy, že když navrhovatelka podala žádost ke Komisi, promlčecí lhůta uplynula, aniž poskytuje výslovné vysvětlení povahy dané škody.

13.

V tomto ohledu podotýkám, že vzhledem k tomu, že pobídkový plán měl závazný charakter, došlo k údajné škodě k datu tohoto plánu ( 15 ), přičemž skutečnost, že byl proveden s časovým odstupem, není relevantní ( 16 ). Pod pojmem „průběžně vznikající škoda“ se totiž rozumí škoda, která nevzniká v průběhu jediné události, ale objevuje se a rozvíjí postupně a její výše roste v závislosti na uplynulém čase ( 17 ). Jinými slovy, příčinou škody není jednorázová událost, ale situace, která přetrvává, zatímco v projednávané věci zůstává údajná škoda neměnná od přijetí pobídkového plánu.

14.

Je pravda, že k datu přijetí pobídkového plánu nebyla navrhovatelka schopna vyčíslit přesnou výši škody, která se mohla lišit v závislosti na úspěchu nebo neúspěchu tohoto plánu. K tomuto datu však byla schopna odhadnout maximální výši tvrzené škody a vyčlenit prostředky potřebné k pokrytí této eventuality. Článek 340 druh pododstavec SFEU ostatně nezakazuje obrátit se na Soudní dvůr s tím, aby principálně určil, že je Unie odpovědná za bezprostředně hrozící a s dostatečnou jistotou předvídatelnou škodu, i když škoda ještě nemůže být přesně vyčíslena ( 18 ).

15.

Navíc, i kdybychom podobně jako navrhovatelka vycházeli z toho, že se údajná škoda začala projevovat „od prvního vyplacení“ nebo že se její účinky postupně projevovaly, jakmile zaměstnanci přijímali pobídkový plán, tyto okolnosti nicméně neznamenají, že tuto újmu lze kvalifikovat jako „průběžně vznikající“. Podle mého názoru v takové situaci jednak neexistuje žádný právní základ, který by umožňoval rozlišovat mezi prvním vyplacením a následujícími ( 19 ), a jednak uvedená škoda spočívala spíše v souboru škod souvisejících s postupným přijímáním pobídkového plánu zaměstnanci, přičemž na každou z nich se vztahuje vlastní promlčecí lhůta.

16.

V tomto ohledu však stačí poukázat na to, jak Komise uvádí ve svých písemnostech, že navrhovatelka vymezila svou žalobu na náhradu škody odkazem na rezervu zapsanou v rozvaze k 31. prosinci 2015 a nepředložila žádné důkazy týkající se jednotlivých okamžiků, kdy zaměstnanci přijali pobídkový plán navržený navrhovatelkou.

17.

Vzhledem k výše uvedenému se domnívám, že první důvod kasačního opravného prostředku je třeba zamítnout.

K druhému důvodu kasačního opravného prostředku

18.

Druhý důvod vychází z porušení čl. 340 druhého pododstavce SFEU, když Tribunál vyloučil, že protiprávní jednání Komise představovalo „dostatečně závažné porušení“ unijního práva, a nesprávně použil kritérium závažného a zjevného porušení tohoto práva. Podle navrhovatelky jednak Komise neměla žádný prostor pro uvážení při posuzování, zda zásah FITD ve prospěch společnosti Tercas představoval státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, nebo měla v každém případě pouze omezený prostor pro uvážení, a jednak Tribunál neměl brát v úvahu faktickou a právní složitost otázek spojených s rozhodnutím Tercas nebo v každém případě měl v projednávané věci rozhodnout bez ohledu na tuto složitost.

19.

V napadeném rozsudku Tribunál rozhodl, že navzdory nesprávnému posouzení přičitatelnému Komisi ( 20 ) se Komise nedopustila dostatečně závažného porušení čl. 107 odst. 1 SFEU, protože pochybení, kterého se dopustila, nebylo cizí běžnému, obezřetnému a pečlivému jednání orgánu pověřeného dohledem nad uplatňováním pravidel hospodářské soutěže ( 21 ).

20.

Úvodem připomínám, že podle ustálené judikatury Soudního dvora je dostatečně závažné porušení právní normy, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům, které figuruje mezi podmínkami pro vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie, prokázáno, překročí-li dotyčný orgán zjevně a závažným způsobem meze, kterými je ohraničena jeho posuzovací pravomoc ( 22 ). Identifikace takového překročení tedy předpokládá konstatování porušení práva, kterého by se za obdobných okolností správní orgán postupující s běžnou obezřetností a řádnou péčí nedopustil ( 23 ).

21.

Pro určení, zda porušení normy unijního práva musí být považováno za dostatečně závažné, je mimoto třeba zohlednit oblast, podmínky a kontext, v nichž orgán jedná, přičemž skutečnostmi, ke kterým je třeba v tomto ohledu přihlédnout, jsou zejména stupeň jasnosti a přesnosti porušeného pravidla, jakož i rozsah prostoru pro uvážení, který toto pravidlo ponechává unijnímu orgánu, složitost situací, které bylo třeba řešit, obtížnost použití nebo výkladu právních předpisů, jakož i omluvitelnost, nebo neomluvitelnost případného nesprávného právního posouzení ( 24 ).

22.

V tomto ohledu je rozsah prostoru pro uvážení, který porušená právní norma ponechává unijnímu orgánu, pouze jednou ze skutečností, které je třeba zohlednit za účelem určení, zda se orgán dopustil jejího dostatečně závažného porušení. I když se jedná o relevantní prvek, který je třeba každopádně zkoumat, absence prostoru pro uvážení poskytnutého porušeným ustanovením nutně neznamená, že toto porušení je dostatečně závažné. V závislosti na okolnostech konkrétního případu lze totiž vzít v úvahu další skutečnosti, které mohou být zohledněny se zřetelem na kontext, v němž ke zjištěnému porušení došlo. Porušení právní normy, která neponechává dotyčnému orgánu žádný prostor pro uvážení, se nemusí ve světle okolností jevit jako zjevné, a tedy dostatečně závažné, zejména pokud vyplývá z nesprávného právního posouzení omluvitelného s ohledem na obtíže při výkladu textu obsahujícího tuto normu ( 25 ).

23.

Kritérium odpovědnosti uplatňované Soudním dvorem tedy zahrnuje zaprvé subjektivní prvek týkající se prostoru pro uvážení ponechaného orgánu a zadruhé objektivní prvky související s kontextem ( 26 ). I když tedy v určitých situacích prosté porušení unijního práva může vést ke konstatování dostatečně závažného porušení, pokud porušená norma ponechávala unijnímu orgánu, který se tohoto porušení dopustil, pouze omezený prostor pro uvážení, nebo mu dokonce žádný takový prostor nedávala ( 27 ), takové konstatování může vyplývat pouze ze všech okolností tohoto porušení, kdy jejich zkoumání neodhalí žádnou jinou relevantní skutečnost, která by vedla k vyloučení zjevnosti a závažnosti překročení této meze posuzovací pravomoci ( 28 ).

24.

V projednávané věci bylo v rozsudcích Tercas rozhodnuto, že protiprávnost rozhodnutí Tercas vyplývala v podstatě ze dvou pojmových pochybení, z nichž první bylo spojeno se záměnou podmínky týkající se přičitatelnosti podpory a podmínky týkající se státních prostředků ( 29 ) a druhé s posouzením podmínky přičitatelnosti podpory státu, která byla v projednávané věci poskytnuta soukromým subjektem, pomocí stejného testu, který se používá v případě, že podporu poskytuje veřejný podnik ( 30 ).

25.

Pokud jde zaprvé o záměnu mezi podmínkou týkající se přičitatelnosti podpory a podmínkou týkající se státních prostředků, konstatuji, že v rozhodnutí Tercas Komise mezi těmito dvěma podmínkami nerozlišovala, protože podle ní byly indicie související s těmito podmínkami totožné.

26.

V tomto ohledu podotýkám, že není neobvyklé, že Komise, podobně jako unijní soud, posuzuje některá z kritérií zakládajících státní podporu společně, pokud jsou posuzované skutkové okolnosti společné pro tyto podmínky ( 31 ). To platí zejména pro podmínky týkající se výhody pro příjemce a selektivity opatření (například v případě daňových podpor) ( 32 ), podmínky narušení hospodářské soutěže a ovlivnění obchodu mezi členskými státy ( 33 ) a v rozsahu, v němž je to relevantní v projednávané věci, podmínky přičitatelnosti opatření státu a použití státních prostředků ( 34 ).

27.

Pokud jde zadruhé o posouzení podmínky přičitatelnosti podpory státu, je pravda, jak vyplývá z rozsudků Tercas ( 35 ), že Komise v projednávané věci nemohla vycházet z nepravděpodobnosti absence vlivu a skutečné kontroly veřejných orgánů vůči FITD, ale byla povinna prokázat, že dotčené opatření podpory bylo přijato pod vlivem či skutečnou kontrolou veřejných orgánů. Podle unijního soudu Komise v podstatě použila nesprávný test.

28.

Domnívám se však, že za okolností projednávané věci měla Komise povinnost posoudit komplexní soubor indicií, aby mohla určit míru zapojení veřejných orgánů do poskytování opatření, která byla poskytnuta takovým subjektem, jako je FITD, jehož „soukromá“ povaha nebyla na první pohled zřejmá, zejména s ohledem na jeho hybridní povahu a vazby, které udržoval s Italskou národní bankou ( 36 ). Jak tedy správně uznal Tribunál v bodě 120 napadeného rozsudku, Komise musela použít pojem „státní podpora“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU ve zvláště složitém právním a skutkovém kontextu, v němž byla opatření podpory poskytnuta soukromým subjektem, přičemž bylo nutné posoudit okolnosti a prvky umožňující dovodit přičitatelnost opatření státu, skutkový a právní kontext vnitrostátních opatření, jichž se týkalo rozhodnutí Tercas, zapojení zástupců státu do jednotlivých fází zásahu, jakož i veřejnoprávní oprávnění, které bylo FITD uděleno.

29.

Ostatně, ačkoli pojem „státní podpora“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU představuje objektivní pojem, výklad jeho zakládajících kritérií může, i když nevyžaduje složité skutkové nebo hospodářské analýzy ( 37 ), vznést jako v projednávané věci složité právní otázky ( 38 ). I když neexistuje žádný prostor pro uvážení, může přezkum skutkového stavu ze své podstaty vést k obtížím při výkladu a zejména při použití základních právních pojmů, může vést i k takovým pojmovým pochybením, jako jsou pochybení, která jsou v projednávané věci vytýkána Komisi ( 39 ).

30.

Proto se domnívám, že i když Komise měla v projednávané věci omezený, nebo dokonce žádný prostor pro uvážení, složitost situace, kterou posuzovala, zůstává relevantní pro ověření, zda se tento orgán dopustil dostatečně závažného porušení unijního práva ( 40 ). Pro posouzení existence „dostatečně závažného porušení“ tedy v každém případě zůstává relevantním kritériem, jak by jednala pečlivá správa.

31.

Z toho vyplývá, že pochybení, kterých se Komise v projednávané věci dopustila, lze kvalifikovat jako „pouhá nesprávná posouzení“, která sama o sobě nestačí k tomu, aby bylo možné dospět k závěru o existenci zjevného a závažného porušení unijního práva, nebo jinými slovy vada, které by se za podobných okolností nedopustila obvykle obezřetná a pečlivá správa, která by mohla vést k založení odpovědnosti Unie ( 41 ).

32.

Vzhledem k výše uvedenému navrhuji zamítnout druhý důvod kasačního opravného prostředku.

K třetímu důvodu kasačního opravného prostředku

33.

Třetí důvod vychází z porušení čl. 340 druhého pododstavce SFEU, jakož i čl. 91 písm. e) a článku 96 jednacího řádu Tribunálu, když Tribunál dospěl k závěru, že neexistuje příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním Komise a tvrzenou újmou, tj. zhoršením důvěry zákazníků ve vztahu k ní ( 42 ).

34.

Podle judikatury Soudního dvora se podmínka existence příčinné souvislosti v podstatě týká existence dostatečně přímé příčinné souvislosti mezi jednáním orgánů Unie a škodou, kterou musí prokázat žalobce, takže vytýkané jednání musí být rozhodující příčinou škody ( 43 ).

35.

V projednávané věci navrhovatelka v prvé řadě vytýká Tribunálu, že za účelem vyloučení existence příčinné souvislosti mezi jednáním Komise a škodami souvisejícími se ztrátou zákazníků, rozhodl, že nerozlišuje své zákazníky od zákazníků společnosti Tercas, ani neuvádí hodnoty přičitatelné jedné nebo druhé.

36.

Na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelka, se přitom Tribunál neomezil na konstatování, že navrhovatelka nerozlišuje své zákazníky od zákazníků společnosti Tercas, ale rozhodl, že nepředkládá ani konkrétní argumenty směřující k určení, zda ztráta zákazníků a přímých vkladů společnosti Tercas byla přičitatelná rozhodnutí Tercas ( 44 ), což navrhovatelka nezpochybnila.

37.

V každém případě Tribunál v napadeném rozsudku rozhodl, že rozhodnutí zákazníků navrhovatelky, která způsobila údajnou škodu, byla přijata v rámci posouzení a hodnocení provedených posledně uvedenými s ohledem na jejich finanční zájmy vzhledem k následujícím okolnostem: především zákazníci navrhovatelky neměli žádnou právní povinnost vyplývající z rozhodnutí Tercas; dále toto rozhodnutí neobsahovalo žádnou skutečnost, jejímž cílem by bylo prezentovat navrhovatelku jako neschopnou přijmout alternativní opatření ve prospěch společnosti Tercas nebo která by směřovala ke snížení důvěryhodnosti navrhovatelky a důvěry jejích zákazníků v ni; konečně od oznámení rozhodnutí Tercas italská vláda a navrhovatelka uvedly, že opatření dobrovolného zásahu jsou připravena, a z rozhodnutí Tercas tedy nevyplývají žádné negativní účinky ( 45 ).

38.

V tomto ohledu se navrhovatelka omezuje na kritiku závěrů Tribunálu, aniž prokazuje, že jsou založeny na nesprávném právním posouzení nebo na zkreslení skutečností nebo důkazů.

39.

V druhé řadě navrhovatelka vytýká Tribunálu, že se nesprávně odvolal na rozsudek Fondazione Cassa di Risparmio di Pesaro a další v. Komise ( 46 ).

40.

V tomto ohledu stačí uvést, že Tribunál se na tento rozsudek odvolal pouze proto, aby odmítl argument navrhovatelky, podle něhož tento rozsudek potvrzoval její stanovisko, a dospěl k závěru, že uvedený rozsudek nestačí k prokázání existence příčinné souvislosti. Výtky navrhovatelky tedy nemohou zpochybnit posouzení Tribunálu, které se na tomto rozsudku nezakládá.

41.

V třetí řadě navrhovatelka vytýká Tribunálu, že konstatoval, že k údajné škodě přispěly různé okolnosti.

42.

V této souvislosti připomínám, že podle judikatury Soudního dvora je nutné, aby dovolávaná škoda byla skutečně způsobena jednáním, které je orgánům vytýkáno. I v případě, že by unijní orgány případně přispěly k újmě, jejíž náhrada je požadována, může být uvedené přispění velmi vzdálené z důvodu takových jiných faktorů, jako je odpovědnost třetích osob nebo případně navrhovatelů ( 47 ). Dále platí, že ačkoli otázka existence příčinné souvislosti mezi škodnou událostí a vzniklou škodou představuje právní otázku a jako taková podléhá přezkumu Soudního dvora v rámci kasačního opravného prostředku ( 48 ), skutkové posouzení příčinné souvislosti provedené Tribunálem naopak nespadá do pravomoci Soudního dvora v rámci kasačního řízení, ledaže by došlo ke zkreslení skutkových okolností nebo důkazních prostředků ( 49 ). Takové zkreslení lze konstatovat pouze tehdy, je-li zcela zjevné ze spisu, aniž by bylo nutné provádět nové posouzení skutkového stavu a důkazů, že hodnocení existujících důkazních prostředků je zjevně nesprávné ( 50 ).

43.

V projednávané věci navrhovatelka zpochybňuje čtyři z pěti skutečností, které Tribunál zohlednil v bodech 144 až 149 napadeného rozsudku, aby vyloučil existenci příčinné souvislosti mezi jednáním Komise a tvrzenou škodou, a to zaprvé existenci ztrát vykázaných v rozvaze za rok 2015; zadruhé neposkytnutí informací investorům, které vedlo k uložení správních sankcí a k trestnímu stíhání; zatřetí skutečnost, že společnost Tercas byla již během roku 2013 bankou v selhání, a začtvrté okolnost, že náklady vzniklé v souvislosti s opatřeními ke zmírnění údajných negativních účinků rozhodnutí Tercas nebyly přičitatelné tomuto rozhodnutí ( 51 ).

44.

Úvodem se domnívám, že na rozdíl od argumentů navrhovatelky se účinek možných souběžných příčin nemusí nutně omezovat na vyčíslení náhrady škody, ale může případně ovlivnit samotnou existenci příčinné souvislosti mezi vytýkaným jednáním a tvrzenou škodou.

45.

Zaprvé, pokud jde o ztráty vykázané v rozvaze za rok 2015, navrhovatelka tvrdí, že podle jejích vlastních znalců mohly tyto ztráty přispět nanejvýš k části ztrát zákazníků, kterou tito znalci odhadují na 50 % ( 52 ). Navrhovatelka nicméně neprokazuje, že napadený rozsudek je stižen vadou spočívající ve zkreslení skutkového stavu nebo důkazů, a nezpochybňuje ani další kontextuální okolnosti, které Tribunál v tomto ohledu zohlednil, a to především skutečnost, že od nabytí společnosti Tercas v roce 2014 se finanční ukazatele navrhovatelky neustále zhoršovaly a snížení jednotkové hodnoty akcií v jejím držení, o kterém bylo rozhodnuto v reakci na schválení výroční zprávy navrhovatelky za rok 2015 (přesněji dne 24. dubna 2016) a souběžně s ním, vyvolalo nespokojenost jejích zákazníků ( 53 ); dále zjištění, že před přijetím rozhodnutí Tercas, zejména mezi prosincem 2014 a prosincem 2015 navrhovatelka již ztratila 4,9 % svých přímých vkladů ( 54 ); konečně skutečnost, že reforma družstevních bank, kterou sama navrhovatelka označila za jeden z důvodů, proč musela změnit svůj obchodní plán na období 2015–2019 a nahradit jej novým plánem na období 2016–2020, rovněž přispěla k oslabení důvěry jejích zákazníků ( 55 ).

46.

Zadruhé, pokud jde o skutečnost, že podle navrhovatelky byly sankce uložené jejímu vedení přijaty až po vzniku dovolávané škody, je třeba konstatovat, že v napadeném rozsudku Tribunál shledal, že z rozhodnutí Commissione Nazionale per le Società e la Borsa (Consob) (Národní komise pro obchodní společnosti a Burzu, Itálie) vyplývá, že v rámci navýšení kapitálu, ke kterému došlo v období od listopadu 2014 do června 2015, navrhovatelka neinformovala investory o použité metodě a stanovila cenu akcií na vyšší úrovni, než byla cena stanovená znalcem pověřeným jejím určením, takže vedení navrhovatelky bylo od roku 2017 předmětem správních sankcí a trestních šetření ( 56 ). Podle názoru Tribunálu tedy tyto sankce, které byly přijaty až po období, kdy měla být škoda způsobena, pouze potvrdily předchozí jednání navrhovatelky, které bylo pravděpodobně příčinou ztráty důvěry jejích zákazníků.

47.

Zatřetí, pokud jde o předchozí selhání společnosti Tercas ( 57 ), navrhovatelka tvrdí, že toto selhání nemohlo být rozhodující příčinou dané škody, protože se jednalo o okolnost známou již dlouhou dobu a vzhledem k tomuto selhání předcházelo procesu integrace společnosti Tercas do navrhovatelky od roku 2014 nejen plné pokrytí finančního deficitu společnosti Tercas ze strany FITD, ale také další zásahy směřující ke konsolidaci vlastního kapitálu jak společnosti Tercas, tak navrhovatelky. Přitom je třeba konstatovat, že tyto argumenty neprokazují, že finanční situace společnosti Tercas nebyla špatná, ani že Tribunál v tomto ohledu zkreslil skutkový stav nebo důkazy.

48.

Začtvrté, pokud jde o náklady vzniklé v souvislosti s opatřeními ke zmírnění údajných negativních účinků rozhodnutí Tercas ( 58 ), navrhovatelka neprokázala, že by nedošlo ke snížení vkladů nebo ztrátě zákazníků, pokud by toto rozhodnutí nebylo přijato, ani že nápravná opatření byla skutečně přijata v reakci na ztráty konkrétně související s uvedeným rozhodnutím, a nikoli v reakci na jiné okolnosti.

49.

Ve čtvrté řadě navrhovatelka vytýká Tribunálu, že shledal technické zprávy, které předložila, a sice jednu od auditorské společnosti a druhou od univerzitního profesora, jako nevěrohodné, aniž nařídil znalecký posudek ve smyslu čl. 91 písm. e) a článku 96 jednacího řádu Tribunálu.

50.

Nicméně konstatuji, že v napadeném rozsudku se Tribunál neomezil na zpochybnění věrohodnosti těchto zpráv. Naopak dospěl k závěru zaprvé, že technická zpráva auditorské společnosti neprokazuje, že rozhodnutí Tercas bylo přímou a rozhodující příčinou této škody, zadruhé, že věrohodnost technické zprávy univerzitního profesora byla oslabena skutečností, že sám připustil, že navrhovatelce vznikla v roce 2015 značná ztráta a od konce roku 2016 bylo rozhodnutí Tercas pouze jedním z faktorů, které vedly k údajné škodě, a zatřetí, že tyto dvě zprávy, které byly mimochodem založeny na dokumentech předložených navrhovatelkou, neobsahovaly žádnou právní analýzu příčinné souvislosti mezi rozhodnutím Tercas a údajnou škodou ( 59 ).

51.

V každém případě mám opět za to, že se navrhovatelka omezuje na zpochybnění posouzení skutkových okolností provedeného Tribunálem tím, že nabízí nové hodnocení, avšak neprokazuje ani nenamítá existenci zkreslení skutkových okolností nebo důkazů.

52.

Kromě toho, pokud jde o argument, podle něhož Tribunál údajně odmítl dotyčné technické zprávy a nenařídil znalecký posudek, je třeba zdůraznit, že posouzení vhodnosti přijetí organizačního procesního opatření nebo opatření k provedení důkazů spadá výlučně do pravomoci unijního soudu, který k němu není povinen, pokud se domnívá, že důkazy předložené účastníky řízení nejsou dostatečné k posouzení existence příčinné souvislosti.

53.

Vzhledem k výše uvedenému navrhuji třetí důvod kasačního opravného prostředku zamítnout.

Závěry

54.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru kasační opravný prostředek zamítnout.