Úvod

1.

Ve svém obecném kurzu mezinárodního práva soukromého na Haagské akademii mezinárodního práva profesor François Rigaux vysvětluje, že ve sportovním právním řádu existence faktického monopolu sportovních orgánů zavádí do dodržování pravidel, která tyto orgány stanovily, prvek donucení, který jim propůjčuje právní sílu. Postavení osob, které se jim rozhodly podřídit, je podle něj srovnatelné s postavením „meziplanetárního cestovatele“, který „aby mohl přistát na Měsíci nebo na Marsu, musí se podřídit podmínkám gravitace či teploty a zajistit své dýchání pomocí vhodného přístroje“ ( 2 ).

2.

Právní povaha „sportovních“ pravidel znamená, že orgán nebo orgány, které mají faktický monopol, mají pravomoc sankcionovat jejich porušení, zejména prostřednictvím disciplinárních sankcí. Tato zvláštnost sportovního právního řádu je jádrem projednávané věci.

3.

Svými žádostmi o rozhodnutí o předběžné otázce se Tribunale amministrativo regionale per il Lazio (regionální správní soud pro Lazio, Itálie) táže Soudního dvora na slučitelnost některých právních ustanovení, která v Itálii upravují výkon sankční pravomoci, kterou vykonávají sportovní sdružení ve vztahu k osobám spadajícím do jejich pravomoci, s unijním právem.

4.

Konkrétně je Soudní dvůr vyzván, aby se vyjádřil k otázce, zda je soudní přezkum, který může vést pouze k přiznání náhrady škody způsobené osobám, kterým byly uloženy disciplinární sankce, v souladu s právem na účinnou soudní ochranu vyplývajícím z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU.

Právní rámec

Unijní právo

5.

V projednávaných věcech jsou relevantní čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, jakož i články 45, 56, 101 a 102 SFEU.

Italské právo

Ústava

6.

Článek 2 Costituzione della Repubblica Italiana (Ústava Itálie) (dále jen „Ústava“) ( 3 ) stanoví:

7.

Článek 18 první pododstavec této Ústavy stanoví:

8.

Článek 24 uvedené Ústavy v prvním pododstavci stanoví:

9.

Podle čl. 103 prvního pododstavce téže Ústavy:

10.

Podle článku 113 italské Ústavy:

Soudní řád správní

11.

Článek 1 codice del processo amministrativo (soudní řád správní), schválený prostřednictvím decreto legislativo č. 104 (legislativní nařízení č. 104) ( 4 ) ze dne 2. července 2010, v odstavci 1 stanoví:

12.

Článek 30 tohoto řádu v odstavci 6 stanoví:

13.

Článek 133 uvedeného řádu obsahuje mimo jiné odstavec 1, který stanoví:

Zákon č. 280/2003

14.

Le decreto-legge no 220 recante disposizioni urgenti in materia di giustizia sportiva (nařízení vlády s mocí zákona č. 220 o naléhavých opatřeních týkajících se sportovního soudnictví) ( 5 ) ze dne 19. srpna 2003, které bylo přeměněno na zákon prostřednictvím změny provedené legge no 280, conversione in legge, con modificazioni, del decreto-legge no 220, recante disposizioni urgenti in materia di giustizia sportiva (zákon č. 280 o přeměně, se změnami, nařízení vlády s mocí zákona č. 220 obsahující naléhavá opatření v oblasti sportovního soudnictví) ( 6 ) ze dne 17. října 2003 (dále jen „zákon č. 280/2003“).

15.

Články 1 až 3 zákona č. 280/2003 zní následovně:

Řád sportovního soudnictví FIGC

16.

Předpisem, na jehož základě byly uloženy sankce, které jsou předmětem sporu v původním řízení, je codice di giustizia sportiva della Federazione Italiana Giuoco Calcio [řád sportovního soudnictví Italské fotbalové federace (FGIC)] ( 7 ).

17.

Podle článku 2 odst. 1 tohoto řádu se tento řád vztahuje zejména na „vedoucí pracovníky“, kteří vykonávají profesní činnost v oblasti sportu, což je kategorie osob, do které nepochybně spadají ZD a MI.

18.

Článek 4 uvedeného řádu, nadepsaný „Závaznost obecných ustanovení“, stanoví:

19.

V rámci dalších sankcí se článek 9 téhož řádu v odstavci 1 písm. f) zmiňuje o „vyloučení na dobu určitou v rámci FIGC s možností žádosti o rozšíření tohoto vyloučení na [Unii evropských fotbalových asociací (UEFA)]“.

20.

Článek 31 řádu sportovního soudnictví FIGC, nadepsaný „Přestupky v hospodářské oblasti a oblasti řízení“, v odstavci 1 stanoví:

Spor v původním řízení, předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem

21.

ZD je bývalým předsedou a MI bývalým členem správní rady společnosti Juventus F. C. SpA (dále jen „Juventus“), která je profesionálním fotbalovým klubem se sídlem v Itálii.

22.

Federazione Italiana Giuoco Calcio (Italská fotbalová federace, dále jen „FIGC“) je soukromoprávní sdružení se sídlem v Itálii. Jejím cílem je podpora a regulace profesionálního a amatérského fotbalu v tomto členském státě. Je členem Mezinárodní federace fotbalových asociací (FIFA) a Unie evropských fotbalových asociací (UEFA).

23.

Comitato Olimpico Nazionale Italiano (Italský národní olympijský výbor; dále jen „CONI“) je veřejnoprávním subjektem se sídlem v Itálii. Podle předkládajícího soudu je pověřen koordinací činností různých italských sportovních sdružení.

24.

Dne 1. dubna 2022 Procura Federale Presso La Federazione Italiana Giuoco Calcio (prokuratura federace při FIGC, Itálie) (dále jen „prokuratura federace“), která je orgánem FIGC příslušným pro disciplinární řízení, podala u Tribunale Federale Nazionale (národní soud federace, Itálie) (dále jen „soud federace“) žalobu proti několika italským profesionálním fotbalovým klubům, včetně Juventusu, a proti několika jejich vedoucím pracovníkům. Prokuratura federace tyto vedoucí pracovníky viní zejména z porušení zásad loajality, korektnosti a čestnosti, které jsou uvedeny v článcích 4 a 31 řádu sportovního soudnictví FIGC. Konkrétně ZD a MI v podstatě vytýká, že se podíleli na zavedení systému fiktivních zisků v celkové výši přesahující 60 milionů eur tím, že provedli nebo schválili zařazení do finančních výkazů a účetních rozvah Juventusu za roky 2020 a 2021 prohlášení, která nepravdivě vykazují soubor transakcí týkajících se prodeje sportovních služeb hráčů, a tedy přestupů, jako nezávislé transakce. Podle prokuratury federace se ve skutečnosti jednalo o výměny, jejichž cílem bylo vyhnout se použití mezinárodních účetních standardů platných pro posledně uvedené transakce a v konečném důsledku vykázat vyšší výsledky a majetek, než byly skutečné výsledky a majetek klubů účastnících se tohoto systému.

25.

Rozhodnutím ze dne 22. dubna 2022 přijal soud federace, který je orgánem FIGC příslušným zejména pro disciplinární sankce, rozhodnutí, kterým zprostil obžaloby všechny fyzické a právnické osoby, kterých se tato žaloba týkala ( 8 ).

26.

Prokuratura federace podala proti tomuto rozhodnutí odvolání ke Corte Federale d’appello presso la Federazione Italiana Giuoco Calcio (odvolací soud federace FIGC, Itálie) (dále jen „odvolací soud federace“).

27.

Rozhodnutím ze dne 27. května 2022 odvolací soud federace rozhodnutí soudu federace potvrdil ( 9 ).

28.

Dne 24. listopadu 2022 obdržela prokuratura federace od státního zástupce u Tribunale di Torino (soud v Turíně, Itálie) kopii dokumentů obsažených ve spisu trestního řízení, které bylo souběžně zahájeno státním zastupitelstvím ve věci skutků, kterých se týká žaloba uvedená v bodě 24 tohoto stanoviska. Po obdržení těchto dokumentů prokuratura federace dospěla k závěru, že tyto dokumenty odůvodňují podání návrhu na částečnou obnovu řízení k odvolacímu soudu federace.

29.

V lednu 2023 přijal odvolací soud federace rozhodnutí, ve kterém vyhověl návrhu na obnovu řízení podanému prokuraturou federace ( 10 ). Tímto rozhodnutím uložil ZD a MI disciplinární sankci spočívající v zákazu výkonu jejich činnosti v rámci FIGC po dobu 24 měsíců, spolu s žádostí o rozšíření tohoto zákazu na UEFA a FIFA. Tento zákaz, který v praxi zahrnuje výkon jakékoli profesionální činnosti v oblasti spadající do působnosti FIGC, tj. profesionálního nebo amatérského fotbalu v Itálii, byl později rozšířen na celosvětovou úroveň disciplinární komisí FIFA.

30.

Uvedené rozhodnutí napadli mimo jiné ZD a MI před Collegio di Garanzia della Sport presso il Comitato Olimpico Nazionale Italiano (Garanční sportovní výbor při CONI, Itálie) (dále jen „garanční sportovní výbor“), který je nejvyšším orgánem sportovního soudnictví.

31.

Rozhodnutím ze dne 8. května 2023 zamítl garanční sportovní výbor návrhy ZD a MI, zatímco návrhům podaným jinými osobami vyhověl a vrátil věc odvolacímu soudu federace, aby odvolací soud federace mohl definitivně stanovit disciplinární sankce, které mají být uloženy ( 11 ).

32.

Dne 25. května 2023 bylo ve výše uvedeném trestním řízení vydáno usnesení o zastavení trestního stíhání.

33.

Následně ZD a MI podali u Tribunale amministrativo regionale per il Lazio (regionální správní soud pro Lazio), který je předkládajícím soudem, žalobu proti rozhodnutím přijatým postupně odvolacím soudem federace a garančním sportovním výborem v rozsahu, v němž se jich tato rozhodnutí týkají.

34.

Ve svém předkládacím rozhodnutí předkládající soud na prvním místě uvádí, že se ZD a MI svými žalobami domáhají pozastavení a zrušení disciplinární sankce, která jim byla uložena odvolacím soudem federace, a pouze podpůrně náhrady škody, která jim touto sankcí vznikla. Podle použitelného italského práva, jak jej vykládá Consiglio di Stato (Státní rada, Itálie), by však předkládající soud měl tyto dvě žaloby odmítnout jako „nepřípustné z důvodu nedostatku příslušnosti“, neboť znějí na zrušení těchto disciplinárních sankcí.

35.

Ve dvou nálezech ze dne 7. února 2011 ( 12 ) a ze dne 17. dubna 2019 ( 13 ) Corte costituzionale (Ústavní soud, Itálie) v podstatě rozhodl, že články 2 a 3 zákona č. 280/2003 je třeba vykládat v tom smyslu, že přiznávají „orgánům sportovního soudnictví“, mezi něž patří soud federace, odvolací soud federace a garanční sportovní výbor, výlučnou pravomoc rozhodovat o žádostech o pozastavení a zrušení disciplinárních sankcí uložených právnickým nebo fyzickým osobám, které jsou členy nebo jsou přidruženy k různým italským sportovním sdružením. Správní soud je podle čl. 133 odst. 1 písm. z) soudního řádu správního výlučně příslušný k rozhodování sporů, jejichž předmětem jsou akty CONI a italských sportovních sdružení, které nejsou vyhrazeny „orgánům sportovního soudnictví“. Mezi tyto spory patří žaloby, kterými se osoby, kterým byly uloženy takové disciplinární sankce, po „vyčerpání prostředků nápravy všech stupňů v rámci soudního řízení v oblasti sportovního soudnictví“, domáhají toho, aby incidenčně přezkoumal legalitu těchto sankcí, aby tak získaly „rovnocennou soudní ochranu“ své „subjektivní právní situace“ a svých „zákonných práv a zájmů“. Taková ochrana může mít pouze podobu peněžité náhrady škody způsobené těmto osobám.

36.

Jak vyplývá z těchto nálezů, Corte costituzionale (Ústavní soud) zakládá tento výklad různých dotčených ustanovení zákona č. 280/2003 a soudního řádu správního na zjištění, že tato ustanovení jsou výsledkem „rozumného vyvážení“, které provedl italský zákonodárce v článku 1 zákona č. 280/2003, mezi zásadou účinné a úplné soudní ochrany zakotvené v článcích 24, 103 a 113 Ústavy na jedné straně a nutností zachovat autonomii sportovního řádu, která je chráněna podle článků 2 a 18 této Ústavy, na straně druhé. Soudní ochrana dotčených osob je tak účinně zajištěna „sportovním soudnictvím“, které představuje zvláštní formu „spolkového soudnictví“, pokud jde o právní situace, jako jsou například situace vyplývající z uložení disciplinárních sankcí, které mají význam pro „odvětvový právní řád“, jímž je „sportovní řád“, ale nikoli pro „obecný právní řád“. Současně je účinná soudní ochrana „subjektivního právního postavení“ těchto osob z hlediska „obecného právního řádu“ i nadále zajištěna správními soudy.

37.

Na druhém místě předkládající soud uvádí, že je nezbytné požádat Soudní dvůr o výklad unijního práva, aby mohl rozhodnout jak o přípustnosti žalob podaných ZD a MI, tak o jejich opodstatněnosti.

38.

Konečně na třetím místě předkládající soud v podstatě uvádí, že má pochybnosti o slučitelnosti zákona č. 280/2003 s unijním právem.

39.

Za těchto okolností se Tribunale amministrativo regionale per il Lazio (regionální správní soud pro Lazio) ve věci C‑424/24 rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

40.

Za stejných okolností se Tribunale amministrativo regionale per il Lazio (regionální správní soud pro Lazio) ve věci C‑425/24 rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru v podstatě tytéž předběžné otázky.

41.

Písemná vyjádření předložili ZD, MI, CONI, FIGC, italská a portugalská vláda, jakož i Evropská komise.

42.

ZD, MI, CONI, FIGC, italská vláda a Komise byli vyslechnuti na jednání konaném dne 17. září 2025.

Analýza

43.

Na žádost Soudního dvora se toto stanovisko bude týkat výlučně první a třetí předběžné otázky. Nejprve se budu zabývat třetí otázkou a poté se zaměřím na první otázku.

Ke třetí otázce

44.

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu v zásadě je, zda články 45, 56, 101 a 102 SFEU ( 16 ) musí být vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby taková vnitrostátní právní úprava, jako je právní úprava dotčená v projednávané věci, umožňovala sportovním orgánům uložit vedoucímu pracovníkovi sportovního klubu disciplinární sankci, v jejímž důsledku je mu zakázáno vykonávat po dobu 24 měsíců profesní činnost na vnitrostátní a mezinárodní úrovni.

K přípustnosti

45.

Komise a italská vláda zpochybňují přípustnost projednávané otázky ( 17 ), jelikož mají v podstatě za to, že předkládající soud ve svých žádostech nevysvětlil souvislost, kterou spatřuje mezi ustanoveními unijního práva, jejichž výklad je požadován, a vnitrostátními právními předpisy, jež se použijí ve sporech v původních řízeních.

46.

Komise má za to, že spory v původních řízeních nemají přeshraniční povahu. Podle ní se všechny prvky těchto věcí omezují na území Itálie, jelikož se jedná o disciplinární sankce uložené italským vedoucím pracovníkům, kteří jsou v pracovním poměru s italským fotbalovým klubem a nevyužili svého práva na volný pohyb. Tyto sankce totiž spočívají v „dočasném zákazu výkonu činnosti v rámci FIGC po dobu 24 měsíců, spojeném s žádostí o rozšíření v rámci UEFA a FIFA“. K omezení volného pohybu dotčených vedoucích pracovníků dochází až v okamžiku, kdy UEFA nebo FIFA vyhověly žádosti FIGC o rozšíření územní působnosti uvedených sankcí na evropskou či celosvětovou úroveň.

47.

V tomto ohledu je třeba uvést, že Soudní dvůr již souhlasil s tím, že odpoví na předběžné otázky, které mu byly předloženy, a to v případě, že dotčená vnitrostátní právní úprava mohla vyvolávat z důvodu svého předmětu nebo samotné povahy vyvolávat přeshraniční účinky ( 18 ). Takovým případem je i dotčená italská právní úprava, v níž je stanoveno, že v rámci sankcí, jejichž cílem je zajistit dodržování těchto ustanovení, mohou být některé z nich spojeny se žádostí o rozšíření jejich působnosti v rámci UEFA a FIFA.

48.

Navrhuji tudíž, aby Soudní dvůr tuto námitku nepřípustnosti zamítl.

K věci samé

49.

Úvodem je třeba zmínit, že vnitrostátní ustanovení, která jsou předmětem této otázky a která spadají do řádu sportovního soudnictví FIGC, upravují některé aspekty sankční činnosti FIGC. Tento řád, vydaný soukromoprávním sdružením FIGC, byl schválen CONI. Tento posledně uvedený veřejný orgán má totiž za úkol posoudit jeho soulad se zákonem, se Statuto Comitato Olimpico Nazionale Italiano (stanovy CONI) ( 19 ), se základními zásadami, jakož i s pokyny a kritérii stanovenými národní radou CONI ( 20 ).

50.

Dále je třeba na prvním místě posoudit otázky související se slučitelností těchto ustanovení s pravidly hospodářské soutěže (články 101 a 102 SFEU) a na druhém místě s pravidly týkajícími se volného pohybu pracovníků a služeb (články 45 a 56 SFEU). Nejprve je však třeba uvést jednu poznámku.

51.

Podle ustálené judikatury se sportovní činnost řídí unijním právem, pokud představuje hospodářskou činnost. Jak Soudní dvůr nedávno uvedl, pouze některá zvláštní pravidla, která byla přijata výlučně z jiných než hospodářských důvodů a týkají se záležitostí, které jsou v zájmu pouze sportu jako takového, je třeba považovat za pravidla, která jsou mimo jakoukoli hospodářskou činnost ( 21 ). Je zřejmé, že do této kategorie nespadají pravidla týkající se hospodářského řízení profesionálního sportovního klubu, jako jsou pravidla v projednávané věci, a proto se na ně vztahuje unijní právo.

52.

S ohledem na článek 101 SFEU má předkládající soud podle všeho pochybnosti o tom, zda rozhodnutí přijatá soukromoprávními sdruženími organizujícími fotbalové soutěže, jako je rozhodnutí o uložení dotčené sankce, musí být kvalifikována jako „rozhodnutí sdružení podniků“, a zda se na ně tedy vztahuje zákaz stanovený v tomto ustanovení.

53.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že k tomu, aby se na ně vztahoval tento zákaz, musí být dohoda mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků nebo jednání ve vzájemné shodě způsobilé ovlivnit obchod mezi členskými státy a zároveň jejich „účelem nebo důsledkem“ musí být vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na vnitřním trhu ( 22 ). Porušení článku 101 SFEU lze tedy konstatovat pouze tehdy, jsou-li splněny obě tyto podmínky.

54.

Přitom i za předpokladu, že by dotčená vnitrostátní právní úprava představovala „rozhodnutí sdružení podniků“, ze spisu nijak nevyplývá, že by z této právní úpravy a sankcí, které umožňuje uložit, mohla vyplývat omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu nebo důsledku.

55.

Tato právní úprava se totiž týká ukládání disciplinárních sankcí fyzickým osobám, jako jsou vedoucí pracovníci fotbalových klubů. Ze spisu však nevyplývá, že by uložení těchto sankcí mohlo nepřímo vést k sestupu fotbalového klubu, v němž sankcionovaní vedoucí pracovníci vykonávali svou profesní činnost. Vzhledem k tomu nelze dospět k závěru, že uvedená právní úprava může narušit hospodářskou soutěž mezi podniky.

56.

Pokud jde o článek 102 SFEU, toto ustanovení zakazuje, aby jeden nebo více podniků zneužívaly dominantního postavení na vnitřním trhu, pokud to může ovlivnit obchod mezi členskými státy. Jeho cílem je tak zabránit tomu, aby byla narušena hospodářská soutěž na úkor obecného zájmu, jednotlivých podniků a spotřebitelů postihováním jednání podniků v dominantním postavení, která omezují hospodářskou soutěž na základě výkonnosti a mohou způsobit přímou nebo nepřímou újmu spotřebitelům ( 23 ).

57.

I kdyby se v projednávané věci připustilo, že FIGC a CONI mohou být kvalifikovány jako „podniky“ ve smyslu práva hospodářské soutěže, není mi jasné, na jakém trhu by mohly mít dominantní postavení a mohly by jej zneužívat prostřednictvím výkonu své pravomoci ukládat sankce vedoucím pracovníkům fotbalových klubů.

58.

V důsledku toho údajná neexistence transparentních, jasných a přesných hmotněprávních kritérií upravujících výkon této sankční pravomoci, které se dovolávají žalobci v původním řízení, v žádném případě nepředstavuje problém s ohledem na článek 102 SFEU ( 24 ).

59.

Články 101 a 102 SFEU tedy podle mého názoru nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava dotčená v projednávané věci.

60.

Pokud jde o pravidla Smlouvy o FEU týkající se volného pohybu, je třeba připomenout, že z ustálené judikatury vyplývá, že cílem všech ustanovení Smlouvy o FEU týkajících se volného pohybu osob je usnadnit státním příslušníkům Unie výkon povolání všeho druhu na území Unie, přičemž tato ustanovení brání opatřením, která mohou znevýhodnit tyto občany, pokud si přejí vykonávat hospodářskou činnost na území jiného členského státu ( 25 ). Článek 45 SFEU tedy brání jakémukoli vnitrostátnímu opatření, které může státním příslušníkům členských států Unie zabránit ve výkonu základní svobody zaručené tímto článkem, nebo jej učinit méně přitažlivým. Stejné právní kritérium se použije i v případě volného pohybu služeb, jak je stanoveno v článku 56 SFEU ( 26 ).

61.

V tomto ohledu uvádím, že disciplinární sankce stanovené řádem sportovního soudnictví FIGC a ukládané zejména vedoucím pracovníkům italských profesionálních fotbalových klubů mohou těmto vedoucím pracovníkům bránit v přijímání nabídek zaměstnání u jiných evropských fotbalových klubů nebo v poskytování služeb těmto klubům. Za těchto okolností je existence překážky volného pohybu sankcionovaných vedoucích pracovníků ve smyslu článků 45 a 56 SFEU podle všeho nesporná.

62.

Podle ustálené judikatury lze však takové omezení připustit, pokud je zaprvé prokázáno, že přijetí dotčených opatření je odůvodněno legitimním cílem obecného zájmu a zadruhé že tato opatření jsou v souladu se zásadou proporcionality ( 27 ).

63.

Pokud jde o existenci legitimního cíle obecného zájmu, je třeba upřesnit následující.

64.

Ze spisu vyplývá, že článek 4 řádu sportovního soudnictví FIGC stanoví povinnost dodržovat zásady loajality, korektnosti a čestnosti v jakémkoli vztahu souvisejícím se sportovní činností, a to pod hrozbou sankcí stanovených zejména v článku 9 tohoto řádu.

65.

První z těchto ustanovení se tak týká jednání porušujícího zásady poctivé účasti ve sportovních soutěžích, a v důsledku toho rovného zacházení se zúčastněnými kluby.

66.

Takové jednání, jako je jednání žalobců v původním řízení ( 28 ), umožňuje klubu, jehož jsou členy, získat protiprávní hospodářskou výhodu oproti ostatním klubům účastnícím se stejných soutěží. Tím narušují rovnost podmínek účasti v těchto soutěžích mezi kluby, které se jich účastní. Sankční mechanismus stanovený dotčenými vnitrostátními předpisy má tedy za cíl zajistit spravedlivý a rovný průběh sportovní soutěže za podmínek, které nejsou narušeny podvodem.

67.

Osobně jsem přesvědčen, že takový cíl lze použít k odůvodnění přijetí dotčené právní úpravy, a to tím spíše, že Soudní dvůr nedávno uznal, že „cíl spočívající v zajištění regulérnosti sportovních soutěží je legitimním cílem obecného zájmu, který sportovní asociace“ ( 29 ).

68.

Pokud jde o otázku, zda je dotčená vnitrostátní právní úprava vhodná k zajištění dosažení tohoto cíle a zda nepřekračuje rámec toho, co je nezbytné k jeho dosažení, je třeba poznamenat, že judikatura Soudního dvora zdůrazňuje nutnost, aby posuzovací pravomoc orgánů zmocněných ukládat sankce nebyla vykonávána svévolně. Z této judikatury zejména vyplývá, že taková sdružení, jako je FIGC, mají právo stanovit sankce za porušení pravidel zakotvených v jejich řádu sportovního soudnictví, pokud jsou tato pravidla a sankce určené k zajištění jejich dodržování odůvodněny legitimním cílem obecného zájmu. Podle Soudního dvora však lze takové sankce připustit pouze za podmínky, že jejich stanovení je orámováno kritérii, která jsou transparentní, objektivní, nediskriminační a přiměřená. Tento poslední požadavek s sebou zejména nese, že při stanovování jejich výše a doby trvání se zohledňují okolnosti vlastní danému případu. Tato kritéria musí navíc podléhat účinnému soudnímu přezkumu ( 30 ).

69.

Je na předkládajícím soudu, aby ověřil, zda je dotčená právní úprava schopna zajistit poctivý a rovný průběh sportovní soutěže a zda nepřekračuje rámec toho, co je nezbytné k dosažení tohoto cíle.

70.

Rád bych však zdůraznil, že články 12 až 18 řádu sportovního soudnictví FIGC, které jsou uvedeny v oddíle II tohoto řádu nadepsaném „Uložení sankcí“, lze považovat za orámování dotčené sankční pravomoci v souladu s požadavky výše uvedené judikatury.

71.

S ohledem na výše uvedené navrhuji Soudnímu dvoru, aby na třetí otázku odpověděl tak, že články 45 a 56 SFEU musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby vnitrostátní právní úprava, jako je právní úprava v projednávané věci, umožňovala sportovním orgánům uložit vedoucímu pracovníkovi sportovního klubu disciplinární sankci, která mu zakazuje vykonávat profesní činnost na vnitrostátní a mezinárodní úrovni po dobu 24 měsíců, pokud jsou tato právní úprava a sankce určené k zajištění jejího dodržování odůvodněny sledováním legitimního cíle obecného zájmu a pokud je stanovení těchto sankcí orámováno kritérii, která jsou transparentní, objektivní, nediskriminační a přiměřená. Stejně tak články 101 a 102 SFEU nebrání takové vnitrostátní úpravě.

K první otázce

72.

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 19 SEU ve spojení s článkem 47 Listiny ( 31 ) vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která omezuje soudní přezkum takových disciplinárních sankcí, jako jsou sankce dotčené ve věci v původním řízení, ze strany vnitrostátních orgánů, které splňují požadavky spojené s postavením „soudu“ ve smyslu unijního práva, na incidenční přezkum, který může v případě protiprávnosti vést výlučně k přiznání peněžité náhrady osobám, jimž byly tyto disciplinární sankce uloženy, čímž je vyloučena možnost příslušného soudu zrušit takové disciplinární sankce, a případně přijmout ve vztahu k dotčeným osobám předběžná opatření.

K přípustnosti

73.

Italská vláda tvrdí, že tato otázka je nepřípustná z důvodu nevyhnutelného zmaření účinků zákazu, jež byl uložen v rozhodnutích, která byla přijata orgány vnitrostátního sportovního soudnictví. Tato vláda konkrétněji uvádí, že žalobcům v původním řízení byl uložen zákaz na dobu 24 měsíců, a dále, že tato sankce byla uložena federálním odvolacím soudem federace rozhodnutím ze dne 20. ledna 2023 s okamžitou vykonatelností. Z toho podle uvedené vlády vyplývá, že dotčený zákaz vypršel dne 20. ledna 2025, kdy podle všeho nebylo o předběžné otázce ještě rozhodnuto. Zrušení zákazu by tudíž pro žalobce v původním řízení již nemělo žádný skutečný význam, neboť účinky, které se snažili prostřednictvím žaloby znějící na zrušení odstranit, již pominuly.

74.

Je pravda, že podle ustálené judikatury Soudního dvora důvodem existenci žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce není vydávání konzultativních stanovisek k obecným nebo hypotetickým otázkám, ale potřeb skutečného vyřešení sporu. Podle Soudního dvora tudíž platí, že pokud by se ukázalo, že žalobci v původním řízení skutečně ztratili právní zájem na zrušení dotčených rozhodnutí, předběžné otázky by již nebyly relevantní pro vyřešení sporů projednávaných předkládajícím soudem a Soudní dvůr by musel rozhodnout o nevydání rozhodnutí ve věci samé ( 32 ).

75.

Domnívám se však, že tomu tak v projednávané věci není. V této souvislosti uvádím, že žalobci v původním řízení na jednání upřesnili, že případné zrušení napadeného rozhodnutí předkládajícím soudem by jim umožnilo ochránit své morální zájmy, neboť by byly zrušeny či alespoň minimalizovány nežádoucí dopady disciplinárních sankcí na jejich pověst.

K věci samé

76.

Úvodem je třeba připomenout, že tato otázka se týká některých ustanovení zákona č. 280/2003, který stanoví základní zásady, kterými se řídí vztah mezi sportovním řádem a právním řádem státu.

77.

Právní rámec stanovený touto právní úpravou, jak je vykládán italskou ústavní judikaturou, lze shrnout následovně.

78.

Zásada účinné soudní ochrany a práva na obhajobu zakotvená v Ústavě byla v uvedené právní úpravě „rozumně vyvážena“ zásadou „autonomie sportovního řádu“ vyplývající z článků 2 a 18 této Ústavy. Toto vyvážení se projevuje zavedením „výhrady pravomoci“ ve prospěch soudních orgánů zřízených u italských sportovních sdružení a CONI, na základě níž mají tyto orgány výlučnou pravomoc zrušit takové disciplinárních sankcí, jako jsou sankce, které jsou dotčené ve věci v původním řízení. Naopak správním soudům zůstává po vyčerpání prostředků nápravy v rámci tří stupňů sportovního soudnictví pravomoc k přiznání peněžité náhrady dotčeným osobám v případě protiprávnosti těchto disciplinárních sankcí.

79.

Italská vláda ve svém písemném vyjádření tvrdí, že tento právní rámec definuje základní rys její „národní identity“ ve smyslu článku 4 SEU. Tato poznámka podle mého názoru vyžaduje připomenutí relevantní judikatury ( 33 ).

–

Ke vztahu mezi čl. 4 odst. 2 a čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU

80.

Článek 4 odst. 2 SEU mimo jiné stanoví, že Unie ctí národní identitu členských států, která spočívá v jejich základních politických a ústavních systémech.

81.

Vztah mezi tímto článkem a čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU byl výslovně vymezen v rozsudcích Maďarsko v. Parlament a Rada ( 34 ) a Komise v. Polsko (Nezávislost a soukromý život soudců) ( 35 ).

82.

V těchto rozsudcích Soudní dvůr uvedl, že nelze platně tvrdit, že by požadavky, které coby podmínky pro přistoupení i pro účast v Unii vyplývají z dodržování takových hodnot a zásad, jako je právní stát, účinná právní ochrana a nezávislost soudnictví, které jsou zakotveny v článku 2 a čl. 19 odst. 1 druhém pododstavci SEU, mohly porušovat národní identitu členského státu ve smyslu čl. 4 odst. 2 SEU. Z toho vyplývá, že toto poslední ustanovení, které musí být vykládáno s přihlédnutím k ustanovením téže právní síly zakotveným v článcích 2 a 19 SEU, nemůže zprostit členské státy povinnosti dodržovat požadavky, které z nich vyplývají. Jak vyplývá z čl. 4 odst. 2 SEU, Unie sice ctí národní identitu členských států, která spočívá v jejich základních politických a ústavních systémech, takže tyto státy mají určitý prostor pro uvážení při zajišťování provádění zásad právního státu, avšak v žádném případě z toho nevyplývá, že by se tato povinnost dosáhnout určitého výsledku mohla v jednotlivých členských státech lišit. Ačkoli mají členské státy odlišnou národní identitu, kterou Evropská unie respektuje, hlásí se totiž k pojmu „právní stát“, který sdílejí jako hodnotu společnou svým vlastním ústavním tradicím, kterou se zavázaly trvale respektovat. Z toho vyplývá, že členské státy jsou při volbě svých ústavních modelů povinny vyhovět požadavkům vyplývajícím z článku 2 a čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, jak je vykládá Soudní dvůr ( 36 ).

83.

V konečném důsledku právě zásada přednosti unijního práva brání přijetí výkladu umožňujícího členským státům dovolávat se ustanovení vnitrostátního práva, i kdyby byla ústavní povahy, aby zabránily použití ustanovení unijního práva. Soudnímu dvoru přísluší, aby při výkonu své výlučné pravomoci vykládat unijní právo upřesnil dosah zásady přednosti ve vztahu k relevantním ustanovením tohoto práva, takže tento dosah nemůže záviset na výkladu ustanovení vnitrostátního práva ani na výkladu ustanovení unijního práva zvoleném vnitrostátním soudem, jako je Corte costituzionale (Ústavní soud), který neodpovídá výkladu Soudního dvora ( 37 ).

84.

Ačkoli není pochyb o tom, že Italská republika má právo zavést autonomní soudní systém, který umožňuje národním sportovním sdružením chránit své výsady vůči orgánům veřejné moci, normativní vyjádření takového systému nesmí porušovat právo na účinnou soudní ochranu.

85.

Před posouzením otázky, zda k takovému porušení v projednávané věci dochází, je třeba učinit několik úvodních poznámek k obsahu ochrany, kterou čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU poskytuje jednotlivcům.

–

K působnosti čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU

86.

V rozsudku Associação Sindical dos Juízes Portugueses ( 38 ) Soudní dvůr uvedl, že zásada účinné soudní ochrany práv, která pro jednotlivce vyplývají z unijního práva, na kterou odkazuje čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, představuje obecnou zásadu unijního práva, která je potvrzena v článku 47 Listiny. Toto zjištění vedlo Soudní dvůr k tomu, že nejprve upřesnil, že toto poslední ustanovení musí být „náležitě zohledněno“ pro účely výkladu čl. 19 odst. 1 druhé pododstavce SEU ( 39 ) a poté, že právo na účinnou soudní ochranu zaručené článkem 47 Listiny odpovídá povinnosti členských států stanovené v čl. 19 odst. 1 druhém pododstavci SEU stanovit systém prostředků nezbytných k zajištění účinné právní ochrany v oblastech pokrytých unijním právem ( 40 ).

87.

Článek 47 Listiny byl tedy uplatněn k vymezení věcného obsahu povinnosti, která vyplývá z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, a to ve třech ohledech. Zaprvé z organického hlediska tato povinnost znamená, že orgány, které mohou vykládat nebo uplatňovat unijní právo, musí splňovat požadavky vyplývající z povahy „soudu“, jako jsou nezávislost, nestrannost a „soud předem zřízený zákonem“ ( 41 ). Zadruhé z procesního hlediska uvedená povinnost znamená, že před těmito orgány musí být dodržovány různé záruky týkající se „spravedlivého procesu“ ( 42 ). Zatřetí, pokud jde o rozsah soudního přezkumu, z rozsudku Royal Football Club Seraing ( 43 ), který byl vydán po skončení písemné části řízení v projednávané věci a který byl předmětem živé debaty během jednání, vyplývá, že právo na účinnou právní ochranu zaručené článkem 47 Listiny předpokládá, že uvedené orgány mohou provádět účinný soudní přezkum aktů, opatření nebo jednání, o nichž je tvrzeno, že zasáhly do práv nebo svobod jednotlivce. V tomto rozsudku Soudní dvůr rovněž definoval požadavky, které musí tento soudní přezkum splňovat, aby mohl být považován za účinný ( 44 ). Tyto požadavky mají jistý význam pro odpověď, kterou je třeba poskytnout na tuto předběžnou otázku.

88.

Připomínám, že ve věci, ve které byl vydán uvedený rozsudek, se jednalo o vnitrostátní pravidla, která přiznávala rozhodčím nálezům vydaným soudem třetího státu (Mezinárodní sportovní arbitráž) překážku věci pravomocně rozsouzené na území členského státu, a v důsledku toho i důkazní sílu ve vztazích mezi stranami sporu a třetími osobami. Vzhledem k tomu, že soulad těchto nálezů s unijním právem nebyl předtím přezkoumán soudem oprávněným předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, vyvstala otázka, zda jsou taková vnitrostátní pravidla v souladu s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU ve spojení s článkem 267 SFEU a článkem 47 Listiny.

89.

Základní úvahy vyjádřené Soudním dvorem v jeho odpovědi jsou shrnuty ve třech následujících bodech ( 45 ).

90.

Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU nevyžaduje přímý prostředek nápravy umožňující jednotlivcům zpochybnit tyto rozhodčí nálezy, jestliže ve vnitrostátním soudním systému existuje možnost jednotlivců domoci se incidenčně účinného soudního přezkumu těchto nálezů, a zajistit tak dodržování práv a svobod, které jim unijní právo zaručuje ( 46 ).

91.

Aby byl tento soudní přezkum účinný, nemusí se nutně týkat všech právních a skutkových otázek relevantních pro vyřešení sporů, v jejichž rámci byly tyto nálezy vydány, ale může mít oprávněně omezenou povahu. V každém případě musí mít příslušné soudy možnost ověřit, zda jsou takové nálezy slučitelné se zásadami a ustanoveními, které jsou součástí veřejného pořádku Unie a jsou relevantní v rámci daného sporu, jako je volný pohyb pracovníků a volný pohyb služeb zakotvené v článcích 45 a 56 SFEU ( 47 ).

92.

Pokud tyto soudy dospějí k závěru, že tyto nálezy jsou neslučitelné s těmito zásadami a ustanoveními, musí mít rovněž možnost vyvodit v rámci svých příslušných pravomocí a v souladu s použitelnými vnitrostátními ustanoveními veškeré právní důsledky, které vyplývají ze zjištění takové neslučitelnosti ( 48 ). Zejména v případě, kdy se jedná o porušení pravidel volného pohybu, musí mít uvedené soudy pravomoc nejen konstatovat toto porušení a nařídit náhradu škody, kterou toto porušení způsobilo dotčeným jednotlivcům, ale také zrušit rozhodnutí, které je tímto porušením zatíženo ( 49 ). Tato pravomoc musí být nutně doprovázena pravomocí nařídit předběžná opatření umožňující zaručit plnou účinnost rozhodnutí, které má být přijato ve věci samé, a to i v případě, kdy uvedený soud předloží Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce a přeruší řízení do doby, než Soudní dvůr odpoví ( 50 ).

93.

Na rozdíl od toho, co tvrdila italská vláda na jednání v těchto věcech, rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech Cairo Network nezavádí výjimku z těchto zásad.

94.

Vysvětlím to. Podle této vlády vyplývá z rozsudku Cairo Network, že ačkoli účinnost soudního přezkumu obecně předpokládá, že vnitrostátní soud má pravomoc zrušit všechny škodlivé důsledky aktu nebo jednání, které je v rozporu s unijním právem, může být přiznání pouhé finanční náhrady odůvodněno, pokud by takové zrušení mohlo, jako v projednávané věci, ohrozit veřejný zájem.

95.

Dotčené disciplinární sankce uplatněné na fyzické osoby souvisejí s uložením trestných bodů fotbalovému klubu, u něhož byly tyto osoby zaměstnány, v rámci italské fotbalové první ligy (série A). Kdyby bylo možné požádat vnitrostátní soud o zrušení nebo změnu těchto sankcí, nebo dokonce pouze o jejich dočasné pozastavení, přetrvávala by nejistota ohledně konečného pořadí v této soutěži po dobu, která by byla neslučitelná s požadavkem určit národní týmy, jež se kvalifikovaly pro evropské soutěže. Taková situace by zjevně poškodila průběh italské fotbalové ligy.

96.

V tomto ohledu považuji za nezbytné připomenout následující. Je sice pravda, že v rozsudku Cairo Network Soudní dvůr dospěl k závěru, že omezení pravomocí vnitrostátního soudu příslušného k přezkumu žalob podaných proti aktům týkajícím se udělení práv na užívání rádiových kmitočtů na poskytnutí finanční náhrady nutně neznamená, že soudní přezkum uskutečněný tímto soudem není účinný ( 51 ). Nicméně je třeba poznamenat, že na rozdíl od projednávaných věcí byl uvedený rozsudek vydán v oblasti, která je upravena sekundárním právem Unie, zejména směrnicí o elektronických komunikacích ( 52 ) a rozhodnutím (EU) 2017/899 o využívání kmitočtového pásma 470–790 MHz v Unii ( 53 ).

97.

Tento aspekt není zanedbatelný. Podle Soudního dvora totiž možnost, že vnitrostátní soudy uvedené akty zruší, mohla bránit změně rekonfigurace kmitočtového pásma 700 MHz, kterou vyžaduje rozhodnutí 2017/899, a tím narušit správné fungování 5G v Unii ( 54 ).

98.

Z toho vyvozuji, že pouhá možnost přiznání peněžité náhrady bez možnosti zrušení protiprávního aktu je odůvodněná, pokud by takové zrušení mohlo ohrozit jeden z cílů příslušných unijních právních předpisů, přičemž tak tomu v projednávané věci není.

– Závěr k první otázce

99.

Z toho tedy vyplývá, že takové disciplinární sankce, jako jsou rozhodnutí v projednávané věci, musí být předmětem přezkumu, byť incidentního, ze strany orgánů splňujících požadavky kladené na „soud“ ve smyslu unijního práva, který se týká slučitelnosti těchto sankcí se zásadami a ustanoveními, které jsou součástí veřejného pořádku Unie, a který vede v případě protiprávnosti k jejich zrušení.

100.

S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr na první otázku odpověděl tak, že čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU ve spojení s článkem 47 Listiny, musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která omezuje přezkum zákonnosti takových disciplinárních sankcí, jako jsou rozhodnutí dotčená v původním řízení, ze strany „soudů“ ve smyslu unijního práva, na incidenční přezkum, který může v případě protiprávnosti vést výlučně k přiznání peněžité náhrady osobám, kterým byly tyto sankce uloženy. Tyto soudy musí mít možnost takové sankce zrušit, a případně nařídit předběžná opatření umožňující zajistit plnou účinnost soudního rozhodnutí, které bude vydáno ve věci samé ( 55 ).

101.

Rád bych zdůraznil, že odpověď, kterou navrhuji, vychází z předpokladu, že přezkum ze strany italských správních soudů je jediným přezkumem zákonnosti disciplinárních sportovních sankcí prováděným „soudy“ ve smyslu unijního práva. Pokud by naopak některý z italských orgánů sportovního soudnictví, jehož účinnost přezkumu zákonnosti není v projednávané věci zpochybněna, splňoval všechny požadavky kladené na „soud“, nemohlo by být shledáno žádné porušení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ( 56 ).

102.

Domnívám se tedy, že je užitečné věnovat se podrobněji této problematice týkající se povahy italských orgánů sportovního soudnictví jako „soudů“.

–

K postavení italských orgánů sportovního soudnictví jako „soudů“

103.

Podle ustálené judikatury od rozsudku Vaassen-Göbbels ( 57 ) předpokládá povaha „soudu“ ve smyslu článku 267 SFEU splnění určitých podmínek, jako to, zda je daný orgán zřízen zákonem, zda se jedná o stálý orgán, zda má obligatorní jurisdikci, zda má řízení před ním kontradiktorní povahu, zda aplikuje právní předpisy a zda je nezávislý ( 58 ).

104.

Požadavek nezávislosti zahrnuje vnější a vnitřní aspekt. Vnitřní aspekt souvisí s pojmem „nestrannost“ a týká se rovného odstupu ve vztahu ke stranám sporu a jejich příslušným zájmům s ohledem na předmět sporu ( 59 ). Právě nestrannost italských orgánů sportovního soudnictví by podle mého názoru měla být předmětem důkladného přezkumu ze strany předkládajícího soudu.

105.

S ohledem na kontext věcí v původních řízeních by tedy takový přezkum neměl přehlížet právní rámec analýzy vyplývající z v rozsudku Ali Riza a další v. Turecko ( 60 ) vydaného Evropským soudem pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ( 61 ).

106.

Je třeba připomenout, že věc, která vedla k uvedenému rozsudku, měla původ v odvoláních podaných k rozhodčímu výboru Turecké fotbalové federace (TFF) proti rozhodnutím přijatým vůči fotbalovým hráčům nebo rozhodčím výborem pro řešení sporů (DRC) a disciplinární komisí této federace. Poté, co ESLP uvedl, že členové rozhodčího výboru byli jmenováni správní radou (Board of Directors) TFF, která byla sama jmenována v plném složení shromážděním této federace (Congress), a že správní rada měla při výkonu své jmenovací pravomoci široký prostor pro uvážení, nejprve posoudil, zda existují dostatečné záruky, které by zajistily, že členové rozhodčího výboru vykonávají své funkce bez vnějšího nátlaku, a poté, zda byl rozhodčí výbor složen z členů, kteří mohli být považováni za nezávislé a nestranné vůči profesním organizacím zapojeným do těchto řízení ( 62 ).

107.

Pokud jde o první bod, ESLP měl za to, že členové rozhodčího výboru nejsou chráněni před tlaky zejména správní rady z důvodu existence řady „značných organizačních a strukturálních vazeb“ mezi těmito dvěma subjekty, které naznačují „značnou úroveň vlivu správní rady na fungování rozhodčího výboru“ ( 63 ). Na podporu tohoto závěru ESLP uvedl následující skutečnosti. Zaprvé, i když členové tohoto výboru požívali jistoty zaměstnání, jejich funkční období odpovídalo funkčnímu období členů správní rady. Zadruhé členové rozhodčího výboru měli nárok na odměnu, náhradu cestovních výdajů a příspěvek na ubytování, jejichž výši stanovila správní rada. Zatřetí nebyl stanoven žádný zvláštní postup pro případ, že by strany zpochybnily nezávislost nebo nestrannost člena rozhodčího výboru.

108.

Pokud jde o druhý bod, ESLP uvedl, že správní rada i valná hromada TFF byly z větší části složeny ze zástupců fotbalových klubů, tedy subjektů, které jsou nevyhnutelně zapojeny do některých sporů spadajících do pravomoci rozhodčího výboru.

109.

Je třeba připomenout, že podle dotčené italské právní úpravy spadá přijetí disciplinárních sankcí ukládaných FIGC a CONI do pravomocí dvou orgánů v rámci federace (soud federace a odvolací soud federace) a orgánu stojícího mimo federaci (garanční sportovní výbor).

110.

Pokud jde o soud federace a odvolací soud federace, pravomoc jmenovat jejich členy náleží Consiglio federale (rada federace) ( 64 ) a výkon této pravomoci je patrně omezen pouze kritériem „specifické kompetence a zkušeností získaných v oblasti sportu“ ( 65 ). Riziko, že členové těchto orgánů budou vystaveni tlaku ze strany rady federace, by mohlo být zvýšeno skutečností, že délka jejich funkčního období odpovídá délce funkčního období radních federace (čtyři roky, s možností dvojího prodloužení) a že Commissione federale di garanzia (Garanční komise federace) ( 66 ), rovněž jmenovaná radou federace, má pravomoc je odvolat, mimo jiné „z vážných důvodů účelovosti“ ( 67 ).

111.

Pokud jde o složení rady federace, čtrnáct z jejích dvaceti členů je voleno různými národními fotbalovými ligami ( 68 ), které samy vycházejí z fotbalových klubů, jejichž vedoucí představitelé mohou být, jako je tomu v projednávané věci, zapojeni do řízení před uvedenými orgány federace.

112.

Pokud jde o garanční sportovní výbor, jmenování jeho členů je vyhrazeno národní radě CONI ( 69 ). Délka jejich funkčního období (čtyři roky) odpovídá délce funkčního období členů národní rady ( 70 ). Národní rada rovněž jmenuje členy Commissione di garanzia degli organi di giustizia, di controllo e di tutela dell’etica sportiva (garanční komise orgánů soudnictví, kontroly a ochrany sportovní etiky), která je oprávněna odvolávat členy garančního sportovního výboru ( 71 ). Složení národní rady se vyznačuje přítomností zástupců národních sportovních federací a většinu hlasujících v tomto orgánu musí tvořit hlasy odevzdané těmito předsedy ( 72 ).

113.

Je na předkládajícím soudu, aby s ohledem zejména na výše uvedené skutečnosti ověřil, zda některý z orgánů italského sportovního soudnictví představuje „soud“ ve smyslu unijního práva. Pokud by tomu tak bylo, systém sportovního soudnictví koncipovaný italským zákonodárcem jako celek by nebyl neslučitelný s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU.

Závěry

114.

S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na první a třetí předběžnou otázku položenou Tribunale administrativo regionale per il Lazio (Regionální správní soud pro Lazio, Itálie) následovně: