STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY

JULIANE KOKOTT

přednesené dne 18. dubna 2013 ( 1 )

Věc C‑115/12 P

Francouzská republika

proti

Evropské komisi

„Kasační opravný prostředek — Strukturální fondy — Evropský fond pro regionální rozvoj (EFRR) — Strukturální pomoc Unie v regionu Martinik ve Francii — Snížení finanční pomoci — Článek 2 směrnice 93/37/EHS — Veřejné zakázky — Koordinace postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce — Přímé subvencování stavební zakázky zadané soukromým subjektem — Zařízení určená pro sportovní a rekreační účely a pro využití volného času — Práce spočívající v rekonstrukci a rozšíření hotelového zařízení provozovaného soukromými osobami“

I – Úvod

1.

Za jakých okolností musejí stavební projekty soukromých osob, na které je ve velké míře přispíváno z veřejných zdrojů nebo jsou z veřejných zdrojů financovány, podléhat zadávacímu řízení podle evropského práva veřejných zakázek? K zodpovězení této dosud zcela neobjasněné právní otázky je povolán Soudní dvůr, jenž má zaujmout stanovisko v tomto řízení o kasačním opravném prostředku, které se týká využití finančních prostředků z evropského strukturálního fondu.

2.

Základem projednávaného právního sporu je soukromý stavební projekt z roku 2003 ve francouzském regionu Martinik, v jehož rámci mělo být rekonstruováno a rozšířeno rekreační středisko provozované soukromou společností. Tento stavební projekt byl z více než 50 % financován z veřejných zdrojů, mimo jiné také ze zdrojů Evropského fondu pro regionální rozvoj (EFRR).

3.

Poté, co vyšlo najevo, že uvedený stavební projekt byl proveden bez předchozího zadávacího řízení ve smyslu evropských právních předpisů v oblasti zadávání veřejných zakázek, Evropská komise se dne 28. července 2010 rozhodnutím C(2010) 5229 rozhodla zrušit finanční pomoc Evropského fondu pro regionální rozvoj (EFRR) ( 2 ) pro tento projekt (dále jen „sporné rozhodnutí“). Odvolala se přitom na zásadu, že pomoc z evropského strukturálního fondu může být poskytována pouze pro projekty, které jsou v souladu s politikami Společenství, mimo jiné v souladu s politikami v oblasti veřejných zakázek. Od té doby se Francie a Komise přou o to, zda právo veřejných zakázek v případě stavebních prací spočívajících v rekonstrukci a rozšíření uvedeného soukromého rekreačního střediska skutečně vyžaduje provedení zadávacího řízení.

4.

V této souvislosti je rozhodující skutečnost, zda lze dotčené rekreační středisko ve smyslu práva veřejných zakázek zařadit do kategorie „zařízení určených pro sportovní a rekreační účely a pro využití volného času“. Zvláště u takových zařízení je totiž třeba dodržet právní předpisy v oblasti veřejných zakázek i tehdy, když je jejich výstavba zadávána soukromými osobami, a to za předpokladu, že příslušný projekt je z více než 50 % přímo subvencován z veřejných zdrojů.

5.

Kromě toho vyvstává otázka, zda lze za přímé subvencování ve smyslu příslušných ustanovení pokládat také daňové úlevy.

II – Právní rámec

6.

Právní rámec tohoto případu vymezuje směrnice 93/37/EHS ( 3 ). Její článek 2 zněl takto ( 4 ):

„(1)   Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby zajistily dodržování této směrnice zadavateli, a zabezpečí, aby byla dodržována, pokud přímo subvencují z více než 50 % zakázku na provedení stavebních prací zadanou jiným subjektem.

(2)   Odstavec 1 se týká pouze zakázek třídy 50, skupiny 502 nomenklatury Všeobecné klasifikace ekonomických činností v Evropských společenstvích (NACE) a zakázek, které se týkají výstavby nemocnic, zařízení určených pro sportovní a rekreační účely, pro využití volného času, školních a univerzitních budov a budov určených pro veřejnou správu.“

7.

Pro doplnění je třeba poukázat na čl. 1 písm. a) směrnice 93/37, který zněl takto:

„Pro účely použití této směrnice:

a)

veřejnými zakázkami na stavební práce se rozumí zakázky sjednané písemně úplatnou smlouvou mezi zhotovitelem a zadavatelem uvedeným v písmeni b), jejichž předmětem je buď provedení, nebo jak provedení, tak návrh stavebních prací […] nebo stavby uvedené níže v písmeni c) nebo provedení stavební práce, která odpovídá požadavkům určeným zadavatelem“.

8.

Ustanovení směrnice 93/37 se na projednávaný případ použijí na základě odkazu obsaženého v článku 12 nařízení (ES) č. 1260/1999, který obsahuje obecná ustanovení týkající se unijních strukturálních fondů ( 5 ). V tomto ustanovení nadepsaném „Slučitelnost“ je stanoveno následující:

„Operace, které financují fondy nebo EIB nebo jiný finanční nástroj, musí být v souladu s ustanoveními Smlouvy, s právními akty, které byly přijaty na jejím základě, a s politikami a akcemi Společenství, včetně pravidel hospodářské soutěže, zadávání veřejných zakázek, ochrany a zlepšování životního prostředí, odstraňování nerovností a podpory rovnosti mezi muži a ženami.“

III – Kontext právního sporu

9.

Société martiniquaise des villages de vacances (dále jen „SMVV“) provozuje ve francouzském regionu Martinik rekreační středisko „Les Boucaniers“ des Club Méditerranée. V roce 2003 se SMVV rozhodla toto zařízení rekonstruovat a rozšířit. Hodnota těchto stavebních prací byla odhadována přibližně na 49,98 milionů eur.

10.

Pro tento projekt byl schválen finanční příspěvek regionu Martinik ve výši přibližně 2,5 milionů eur a kromě toho daňové úlevy francouzského státu ve výši přibližně 16,69 milionů eur ( 6 ). Rozhodnutím C(2004) 4142 ze dne 18. října 2004 Evropská komise stanovila svůj finanční příspěvek z EFRR ve výši 12,46 milionů eur, což odpovídá 24,93 % celkových nákladů projektu, na které lze poskytnout finanční pomoc.

11.

Proti poskytnutí těchto finančních zdrojů z EFRR Komisí však byla podána námitka Evropským účetním dvorem v návaznosti na přezkum provedený v roce 2007, jelikož s ohledem na stavební práce spočívající v rekonstrukci a rozšíření rekreačního střediska „Les Boucaniers“ nebylo v rozporu s článkem 2 směrnice 93/37 provedeno zadávací řízení, přestože tento projekt byl celkem z 63,33 % financován příspěvky z veřejných zdrojů.

12.

Tyto námitky Účetního dvora vedly k dlouhotrvající korespondenci a nakonec k tomu, že Komise se sporným rozhodnutím ze dne 28. července 2010 rozhodla zrušit v plném rozsahu finanční příspěvek poskytnutý ze zdrojů z EFRR na projekt rekonstrukce a rozšíření rekreačního střediska „Les Boucaniers“. Jelikož na tento stavební projekt byl poskytnut příspěvek jakožto na součást jednotného programového plánování pro strukturální pomoc Unie v regionu Martinik ( 7 ), vedlo toto rozhodnutí Komise z technického hlediska k odpovídajícímu snížení celkové výše strukturální pomoci Unie v tomto regionu.

13.

Žalobě na neplatnost, kterou proti spornému rozhodnutí podala Francie dne 11. října 2010, nebylo v prvním stupni vyhověno. Ve svém rozsudku ze dne 16. prosince 2011 ( 8 ) (dále také jen „napadený rozsudek“) Tribunál zamítl žalobu Francie jako neopodstatněnou a uložil Francii náhradu nákladů řízení.

IV – Řízení před Soudním dvorem

14.

Podáním ze dne 1. března 2012 podala Francouzská republika proti rozsudku Tribunálu tento kasační opravný prostředek. Navrhuje, aby Soudní dvůr:

zrušil v plném rozsahu rozsudek Tribunálu Evropské unie ze dne 16. prosince 2011 ve věci T‑488/10, Francie v. Komise, a

vydal konečné rozhodnutí ve sporu, a to zrušením rozhodnutí Komise C(2010) 5229 ze dne 28. července 2010 nebo vrátil věc Tribunálu.

15.

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr

prohlásil druhou část prvního důvodu kasačního opravného prostředku a první část třetího důvodu kasačního opravného prostředku za nepřípustné a podpůrně za neopodstatněné a aby zamítl kasační opravný prostředek a

uložil navrhovatelce náhradu nákladů řízení.

16.

Před Soudním dvorem byl kasační opravný prostředek projednán písemně a dne 11. března 2013 se konalo jednání.

V – Posouzení kasačního opravného prostředku

17.

Ve svém kasačním opravném prostředku Francie napadá rozsudek Tribunálu celkem třemi důvody kasačního opravného prostředku, které se zaprvé týkají pojmu „přímé subvencování“, jakož i pojmu „zařízení určená pro sportovní a rekreační účely a pro využití volného času“ ve smyslu článku 2 směrnice 93/37 (první, resp. třetí důvod kasačního opravného prostředku), a zadruhé obsahují výtku zkreslení skutkových okolností případu a výtku nepřípustného dodatečného zdokonalení odůvodnění sporného rozhodnutí (druhý důvod kasačního opravného prostředku). Dále přezkoumám nejprve druhý důvod kasačního opravného prostředku a teprve poté se budu věnovat prvnímu a třetímu důvodu kasačního opravného prostředku.

A – Druhý důvod kasačního opravného prostředku: Výtka zkreslení sporného rozhodnutí a dodatečného zdokonalení jeho odůvodnění

18.

V rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku Francie napadá druhou větu bodu 43 napadeného rozsudku. V této části rozsudku Tribunál konstatoval, že se Komise zaměřila na celkový účel rekreačního střediska, když ve sporném rozhodnutí zkoumala projekt úplné rekonstrukce rekreačního střediska „Les Boucaniers“ ( 9 ).

19.

Francie Tribunálu vytýká, že v tomto ohledu zkreslil sporné rozhodnutí a dodatečně zdokonalil jeho odůvodnění. Francie se domnívá, že Komise se ve sporném rozhodnutí právě nezaměřila na celkový účel rekreačního střediska, nýbrž výlučně na povahu provedených prací. Francie se přitom odvolává zejména na body 31 a 32 odůvodnění sporného rozhodnutí.

20.

Podle ustálené judikatury nesmí unijní soud v rámci žaloby na neplatnost v žádném případě nahradit odůvodnění autora napadeného aktu svým vlastním ( 10 ). Stejně tak nesmí zkreslit obsah napadeného aktu ( 11 ).

21.

Po obsahové stránce se námitka zkreslení sporného rozhodnutí a námitka dodatečného zdokonalení jeho odůvodnění v tomto případě v konečném důsledku ubírají týmž směrem. Tribunálu je v obou případech vytýkáno, že do sporného rozhodnutí „výkladem zahrnul“ úvahy, které v něm nejsou obsaženy. Obě výtky lze proto podrobit jednotnému posouzení.

22.

Podle mého názoru se Komise ve sporném rozhodnutí nevyjádřila příliš jasně. Body 31 a 32 odůvodnění daného rozhodnutí jistě pojednávají především o jednotlivých stavebních pracích v rámci rekonstrukce a rozšíření rekreačního střediska „Les Boucaniers“. Na to Francie správně poukázala. Zároveň je však ve sporném rozhodnutí také obsažena zmínka o tom, že se v případě projektu jedná o „jednotný projekt“ nebo „celkový projekt“ (body 28 a 31 odůvodnění sporného rozhodnutí).

23.

Za těchto okolností není vyloučeno, že Komise posuzovala v rámci svého rozhodování kromě povahy provedených prací také celkový účel rekreačního střediska „Les Boucaniers“. Toto sporné rozhodnutí lze v tomto ohledu minimálně vykládat různými způsoby, takže Tribunálu nelze v konečném důsledku podsouvat, že svým výkladem zkreslil rozhodnutí ( 12 ), stejně jako mu nelze podsouvat, že dodatečně zdokonalil jeho odůvodnění.

24.

Z toho vyplývá, že druhý důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnut.

B – První důvod kasačního opravného prostředku: pojem „přímé subvencování“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 směrnice 93/37

25.

V rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku Francie Tribunálu vytýká, že nesprávně vyložil pojem „přímé subvencování“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 směrnice 93/37.

26.

Tato výtka vychází z okolnosti, že se v případě pomoci poskytnuté francouzským státem na rekonstrukci a rozšíření rekreačního střediska „Les Boucaniers“ nejednalo o příspěvky v penězích, nýbrž o daňové úlevy, které navíc – jak tvrdí Francie – nebyly poskytnuty společnosti Club Méditerranée jakožto vlastníkovi rekreačního střediska nebo SMVV jakožto stavebníkovi, nýbrž fyzickým osobám, které do tohoto stavebního projektu investovaly jakožto společníci soukromé společnosti société en nom collectif ( 13 ) ( 14 ).

27.

Francie popírá, že by takové daňové úlevy mohly být pokládány za „přímé subvencování“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 směrnice 93/37, a to proto, že nemají povahu subvence a nemají za následek přímé subvencování. Je vhodné začít přezkum naposled uvedeným hlediskem.

1. K pojmu „přímé“ subvencování (druhá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku)

28.

Druhá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku pojednává o pojmu „přímé“ subvencování ve smyslu čl. 2 odst. 1 směrnice 93/37 a směřuje konkrétně proti bodům 36 a 37 napadeného rozsudku. Francie se domnívá, že Tribunál se dopustil nesprávného právního posouzení, když pokládal daňové úlevy poskytnuté na daný stavební projekt za přímé subvencování, přestože tyto úlevy nebyly poskytnuty ani stavebníkovi ani vlastníkovi rekreačního střediska „Les Boucaniers“, nýbrž společníkům soukromé společnosti société en nom collectif.

a) Přípustnost

29.

Komise pokládá tuto část prvního důvodu kasačního opravného prostředku za nepřípustnou, neboť podle jejího názoru zpochybňuje posouzení skutkových okolností a důkazů provedené Tribunálem a předkládá nové argumenty, které Francie v řízení v prvním stupni neuplatnila.

30.

Tato námitka podle mě není přesvědčivá.

31.

Francie svou výtkou nemíní zpochybnit skutková zjištění Tribunálu, která se týkají oprávněné osoby, jíž byly poskytnuty daňové úlevy, zejména když taková zjištění ani nebyla v napadeném rozsudku uvedena. Francie naopak kritizuje výklad čl. 2 odst. 1 směrnice 93/37 provedený Tribunálem a dále klasifikaci těchto konkrétně poskytnutých daňových úlev jako „přímého“ subvencování. V konečném důsledku je tak předmětem přezkumu právní kvalifikace skutkových okolností provedená Tribunálem, k němuž je podle ustálené judikatury příslušný Soudní dvůr v řízení o kasačním opravném prostředku ( 15 ).

32.

Oproti názoru Komise není ani podstatné, zda se Francie vyjádřila konkrétně k problematice „přímého“ subvencování již v řízení v prvním stupni. Je totiž nesporné, že Tribunál se touto otázkou zabýval v bodech 36 a 37 napadeného rozsudku. Tyto úvahy Tribunálu musí být možné podrobit právnímu přezkumu v rámci řízení o kasačním opravném prostředku. Judikatura uznává, že Soudní dvůr je v řízení o kasačním opravném prostředku příslušný k posouzení právního řešení otázek, které byly objasněny před soudem prvního stupně ( 16 ).

33.

Je možné, že Francie v řízení v prvním stupni ještě neuvedla, že nedochází k přímému subvencování stavebníka nebo vlastníka rekreačního střediska, neboť daňové úlevy byly poskytnuty soukromým společníkům société en nom collectif. V tomto ohledu však postačí podotknout, že účastníci řízení mohou v průběhu řízení o právním sporu rozvíjet svou argumentaci, pokud nezmění předmět sporu objasněný před Tribunálem ( 17 ). Takové změny předmětu sporu se však v projednávané věci vůbec není třeba obávat, neboť tato otázka přímého subvencování jako taková byla předmětem kontradiktorního jednání již v řízení v prvním stupni.

34.

Druhá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku je proto přípustná.

b) Opodstatněnost

35.

Meritorně však není tvrzení Francie opodstatněné.

36.

Již ze samotného znění čl. 2 odst. 1 směrnice 93/37 vyplývá, že existence „přímého subvencování“ nezávisí na tom, kterým osobám je pomoc z veřejných zdrojů poskytnuta. Článek 2 odst. 1 směrnice 93/37 lze naopak použít již tehdy, je-li poskytnuta z více než 50 % přímá subvence jedním nebo více veřejnými zadavateli pro zakázku na stavební práce, která je zadána jiným subjektem než veřejným zadavatelem. Jinými slovy, pojem „přímé subvencování“ se vztahuje k předmětu subvencování, a nikoli k oprávněným osobám.

37.

Velmi úzké pojetí „přímého“ subvencování, jaké zastává Francie, by příliš usnadňovalo obcházení článku 2 směrnice 93/37. Veřejný zadavatel by se tak mohl vyhnout povinnostem, které mu vyplývají ze směrnice, kdyby pro příslušnou zakázku na stavební práce neposkytl subvence stavebníkovi nebo majiteli stavebního pozemku, nýbrž osobám, které jsou s nimi hospodářsky spjaty.

38.

Tribunál se tedy v bodech 36 a 37 napadeného rozsudku zcela správně zaměřil na to, zda přímé subvencování ve smyslu článku 2 směrnice 93/37 přineslo prospěch projektu, a nikoli na to, zda byla tato subvence poskytnuta konkrétně stavebníkovi, či vlastníkovi rekreačního střediska „Les Boucaniers“.

c) Dílčí závěr

39.

V důsledku toho je druhá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku sice přípustná, avšak neopodstatněná.

2. K pojmu „subvencování“ (první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku)

40.

První část prvního důvodu kasačního opravného prostředku je věnována pojmu „subvencování“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 směrnice 93/37 a směřuje konkrétně proti bodům 24 až 35 napadeného rozsudku. Francie se domnívá, že daňové úlevy nemohou být pokládány za subvencování ve smyslu uvedeného ustanovení.

41.

Pojem „subvencování“ není ve směrnici 93/37 blíže definován. Podobně jako mnohé další neurčité právní pojmy může mít i tento pojem různý obsah v závislosti na tom, která dílčí oblast unijního práva je dotčena. Například právní předpisy na ochranu evropského vnitřního trhu před dovozem subvencovaných výrobků ze třetích zemí pod pojem „subvence“ zahrnují výslovně také daňové úlevy ( 18 ). Naopak daňové úlevy v kontextu práva hospodářské soutěže sice spadají pod široký pojem „státní podpory“ ( 19 ), nikoli však pod užší pojem „subvence“ ( 20 ); subvence v právu hospodářské soutěže znamenají pouze přímé finanční příspěvky.

42.

Výkladem je tedy třeba autonomně určit, jaký význam má pojem „subvencování“ použitý v článku 2 směrnice 93/37, aby bylo možno toto ustanovení konkretizovat.

43.

Jak cíle článku 2 směrnice 93/37, tak i kontext právní úpravy, do kterého toto ustanovení zapadá, mohou samy o sobě bezpochyby podpořit široký výklad pojmu „subvencování“, který nemusí nutně končit u přímých finančních příspěvků z veřejných zdrojů, nýbrž může zahrnovat i jiná podpůrná opatření, jako například daňové úlevy diskutované v projednávané věci. Na tuto skutečnost Tribunál správně poukázal ve svém rozsudku ( 21 ).

44.

Výklad článku 2 směrnice 93/37 se však nemůže opírat pouze o cíle tohoto ustanovení a kontext právní úpravy, do které zapadá, nýbrž je třeba vzít v potaz i historii jeho vzniku. Podle mého názoru zejména z této historie jeho vzniku vyplývá, že Tribunál v projednávané věci nedospěl ke správným závěrům.

45.

Právní úprava obsažená v článku 2 směrnice 93/37 se poprvé stala součástí evropského práva veřejných zakázek na stavební práce prostřednictvím článku 1a směrnice 71/305/EHS ( 22 ), ve znění směrnice 89/440/EHS ( 23 ) ( 24 ).

46.

V souvislosti s článkem 1a směrnice 71/305 je pozoruhodné, že jak Komise, tak i Evropský parlament původně upřednostňovaly velmi širokou formulaci, která se nevztahovala pouze na přímé subvencování. Komise v tomto ohledu navrhovala, aby byly článkem 1a pokryty všechny formy přímého nebo nepřímého financování zakázek na stavební práce ( 25 ). Postoj Parlamentu týkající se článku 1a, který byl odhlasován při prvním čtení, také ještě vycházel z tohoto velmi širokého pojmu financování. V tomto postoji Parlamentu, který se týkal článku 1a a byl odhlasován při prvním čtení, byla dokonce obsažena definice pojmu financování, která kromě subvencí z veřejných zdrojů výslovně zahrnovala i poskytování daňových úlev ( 26 ).

47.

Znění článku 1a směrnice 71/305, které bylo nakonec schváleno Radou, však již neodkazuje všeobecně na financování zakázek na stavební práce, nýbrž zmiňuje pouze přímé subvencování takových zakázek veřejnými zadavateli.

48.

Rada se tak jakožto tehdejší zákonodárce Společenství v článku 1a směrnice 71/305 – v rozporu s návrhem Komise a s postojem Parlamentu odhlasovaným při prvním čtení – rozhodla pro užší formulaci, která se vyhýbá širokému pojmu „financování“ a upravuje pouze subvencování zakázek na stavební práce, které jsou z více než 50 % přímo subvencovány veřejnými zadavateli.

49.

Totéž vyplývá i ze společného prohlášení Rady a Komise, které bylo v souvislosti se schválením článku 1a směrnice 71/305 připojeno k protokolu z jednání Rady. V tomto prohlášení je potvrzeno, že článek 1a se má vztahovat na „všechny rozličné formy přímého subvencování“ ( 27 ). Nelze v něm ale nalézt žádnou indicii nasvědčující tomu, že by měly být do oblasti působnosti článku 1a zahrnuty kromě přímých subvencí také jiné výhody, jako například daňové úlevy, nebo že by takové daňové úlevy měly být samy o sobě pokládány za přímé subvence, jak tvrdí Komise v řízení před Soudním dvorem.

50.

Méně přesvědčivý je v této souvislosti právní názor Tribunálu ( 28 ) a Komise, podle kterého je „jednoznačným a výlučným“ cílem odkazu na přímé subvencování obsaženého v článku 1a směrnice 71/305 vyloučení nepřímých subvencí, nikoli však jiné omezení oblasti působnosti tohoto ustanovení. Tímto způsobem totiž nelze vysvětlit, proč Rada zúžila znění daného ustanovení speciálně na pojem „subvencování“ a nechtěla zachovat původně použitý, mnohem obecnější pojem „financování“.

51.

Vzhledem k této historii vzniku lze pojem „přímé subvencování“ obsažený v článku 2 směrnice 93/37, který má totožný obsah jako předcházející právní úprava obsažená v článku 1a směrnice 71/305, jen stěží chápat v tak širokém smyslu, že by zahrnoval i daňové úlevy. Neexistují žádné indicie nasvědčující tomu, že by zákonodárce v tomto ustanovení zamýšlel vycházet z takto širokého pojetí pojmu „subvencování“.

52.

Tribunál se tak dopustil nesprávného právního posouzení, když navzdory výše uvedené historii vzniku článku 2 směrnice 93/37 do oblasti působnosti tohoto ustanovení začlenil i pouhé daňové úlevy.

53.

Z toho plyne, že první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku je opodstatněná. Již z tohoto důvodu je zrušení napadeného rozsudku důvodné. Pokud se totiž nezapočítají daňové úlevy poskytnuté francouzským státem na rekonstrukci a rozšíření rekreačního střediska „Les Boucaniers“, podíl přímého subvencování tohoto stavebního projektu z veřejných zdrojů klesne pod prahovou hodnotu 50 %, jak ji stanoví článek 2 směrnice 93/37 ( 29 ).

C – Třetí důvod kasačního opravného prostředku: „Zařízení určená pro sportovní a rekreační účely a pro využití volného času“ ve smyslu čl. 2 odst. 2 směrnice 93/37

54.

Třetí důvod kasačního opravného prostředku přednesený Francií je věnován pojmu „zařízení určená pro sportovní a rekreační účely a pro využití volného času“ ve smyslu čl. 2 odst. 2 směrnice 93/37. Francie Tribunálu vytýká, že tento pojem vyložil příliš široce a nevzal přitom v potaz, že v daném ustanovení jde pouze o zakázky na stavební práce, které slouží uspokojování kolektivních potřeb uživatelů zařízení určených pro sportovní a rekreační účely a pro využití volného času (k tomu viz dále, oddíl 1) a jsou v přímém hospodářském zájmu veřejných zadavatelů (k tomu viz níže, oddíl 2).

1. K relevantnosti kolektivních potřeb uživatelů zařízení určených pro sportovní a rekreační účely a pro využití volného času (první část třetího důvodu kasačního opravného prostředku

55.

V rámci první části třetího důvodu kasačního opravného prostředku jsou napadeny body 56 až 63 napadeného rozsudku. Francie Tribunálu vytýká, že nezohlednil skutečnost, že za zařízení určená pro sportovní a rekreační účely a pro využití volného času ve smyslu čl. 2 odst. 2 směrnice 93/37 lze pokládat pouze taková zařízení, která jsou určena k uspokojování kolektivních potřeb jejich uživatelů.

a) Přípustnost

56.

Komise pokládá tuto první část třetího důvodu kasačního opravného prostředku za nepřípustnou, jelikož Francie v řízení v prvním stupni neargumentovala „kolektivními potřebami uživatelů“ zařízení určených pro sportovní a rekreační účely a pro využití volného času, nýbrž se opírala o kritérium „tradiční potřeby veřejného zadavatele“.

57.

Tato námitka je nepodložená. Je sice pravda, že Francie v řízení v prvním stupni ještě nepoužila – každopádně ne v rámci písemné části řízení – kritérium „kolektivních potřeb uživatelů“, nýbrž původně trvala na tom, že čl. 2 odst. 2 směrnice 93/37 by se měl vztahovat na zakázky, které svou povahou spadají do oblasti tradiční potřeby veřejného zadavatele. Nynější odkaz na kolektivní potřeby uživatelů je však pouze rozvinutím argumentace Francie, které nemění předmět sporu, a je tudíž v řízení o kasačním opravném prostředku přípustné ( 30 ).

58.

Z toho plyne, že tato první část třetího důvodu kasačního opravného prostředku je přípustná.

b) Opodstatněnost

59.

Účastnice řízení se v podstatě v rámci této první části třetího důvodu kasačního opravného prostředku přou o to, zda má být pojem „zařízení určená pro sportovní a rekreační účely a pro využití volného času“ v rámci čl. 2 odst. 2 směrnice 93/37 vykládán úzce nebo široce.

60.

Tribunál se v napadeném rozsudku rozhodl pro široký výklad, který je označován také jako „funkční výklad“ ( 31 ). Podle tohoto výkladu spadají dokonce i zakázky na stavební práce týkající se soukromých rekreačních středisek, jako je Club Méditerranée „Les Boucaniers“, do oblasti působnosti právních předpisů týkajících se veřejných zakázek na stavební práce, a to vždy za předpokladu, že jsou z více než 50 % přímo subvencovány veřejnými zadavateli.

61.

Tento výklad pojmu „zařízení určená pro sportovní a rekreační účely a pro využití volného času“ není přesvědčivý.

i) Požadavek restriktivního výkladu pojmu „zařízení určená pro sportovní a rekreační účely a pro využití volného času“

62.

Znění čl. 2 odst. 2 směrnice 93/37 sice může na první pohled budit dojem, že se vztahuje i na soukromá rekreační střediska, jako je středisko představující předmět sporu v projednávané věci; proti tomu však hovoří jak cíl článku 2 směrnice 93/37, tak i kontext, ve kterém toto ustanovení začleňuje uvedená zařízení určená pro sportovní a rekreační účely a pro využití volného času do oblasti působnosti směrnice.

63.

Článek 2 směrnice 93/37 nevede k obecnému rozšíření působnosti právních předpisů týkajících se veřejných zakázek na stavební práce na veškeré soukromé stavební projekty, pokud jsou z více než 50 % subvencovány z veřejných zdrojů.

64.

Článek 2 směrnice 93/37 má pouze pomoci zamezit tomu, aby byly obcházeny právní předpisy týkající se veřejných zakázek na stavební práce a cíle, které tyto předpisy sledují v určitých oblastech ( 32 ). Proto článek 2 právě v těchto oblastech zahrnuje soukromé zakázky na stavební práce do oblasti působnosti směrnice, pokud jsou předmětné projekty z více než 50 % přímo subvencovány veřejnými zadavateli. Skutečnost, že v tomto případě nejde o zobecňující právní úpravu, nýbrž o taxativní výčet, vyplývá v neposlední řadě z použití formulace „se týká pouze“ v čl. 2 odst. 2 směrnice 93/37.

65.

Srovnání s ostatními oblastmi zmíněnými v čl. 2 odst. 2 směrnice 93/37 mimo jiné odkrývá, že jde výlučně o zakázky týkající se dopravní infrastruktury ( 33 ) nebo stavebních děl, která jsou buď k dispozici veřejnosti (školy, univerzity, nemocnice), anebo mají být využívány samotným veřejným zadavatelem (budovy určené pro veřejnou správu).

66.

Za těchto okolností musí být i pojem „zařízení určená pro sportovní a rekreační účely a pro využití volného času“ obsažený v čl. 2 odst. 2 směrnice 93/37 vykládán restriktivně, jak Soudní dvůr ostatně postupoval již i v souvislosti s jinými ustanoveními evropského práva veřejných zakázek ( 34 ). Na rozdíl od toho, co se domnívá Komise, takový postup v žádném případě nevede k tomu, že je do čl. 2 odst. 2 směrnice 93/37 „výkladem začleněno“ další kritérium, které nebylo unijním zákonodárcem zamýšleno. Naopak pouze restriktivní výklad pojmu „zařízení určená pro sportovní a rekreační účely a pro využití volného času“ je v souladu s cílem a kontextem právní úpravy, v jehož rámci je tento pojem ve směrnici 93/37 zákonodárcem používán. Na tyto skutečnosti Francie správně poukázala.

ii) Kritéria týkající se restriktivního výkladu pojmu „zařízení určená pro sportovní a rekreační účely a pro využití volného času“

67.

Přestože je tedy třeba dát Francii za pravdu v tom, že pojem „zařízení určená pro sportovní a rekreační účely a pro využití volného času“ obsažený v čl. 2 odst. 2 směrnice 93/37 je třeba vykládat restriktivně, nejsem přesvědčena o tom, že kritéria navržená tímto členským státem představují vhodná vodítka pro takový výklad.

68.

Kritérium „uspokojení kolektivních potřeb uživatelů“ zařízení určených pro sportovní a rekreační účely a pro využití volného času, o něž se Francie opírá v rámci tohoto řízení o kasačním opravném prostředku, se zdá být příliš vágní na to, aby mohlo být vhodným měřítkem výkladu a použití čl. 2 odst. 2 směrnice 93/37. Navíc většina zařízení uvedených v tomto ustanovení (školy, univerzity, nemocnice, ale i zařízení určená pro sportovní a rekreační účely a pro využití volného času) je zpravidla určena (alespoň také) k uspokojování individuálních potřeb jejich uživatelů ( 35 ). V konečném důsledku ale příliš nezáleží na tom, zda jsou uspokojovány „individuální“ či „kolektivní“ zájmy uživatelů, nýbrž spíše na tom, zda je poskytnutí dotčeného díla ve veřejném zájmu.

69.

Ani kritérium „tradiční potřeby veřejného zadavatele“, které Francie navrhovala v řízení v prvním stupni, se nezdá být vhodnější. Toto kritérium je příliš jednostranně přizpůsobeno tradičním úlohám veřejného zadavatele a nebere v potaz okolnost, že tyto úlohy se mohou časem změnit a rozšířit. Přiměřený výklad čl. 2 odst. 2 směrnice 93/37 musí přihlížet také k tomuto hledisku.

70.

Navrhuji proto chápat čl. 2 odst. 2 směrnice 93/37 v tom smyslu, že se toto ustanovení vztahuje pouze na soukromé zakázky na stavební práce, které jsou veřejnými zadavateli subvencovány za účelem plnění jejich úkolů v rámci služeb obecného zájmu. Pokud jde o tyto služby obecného zájmu, jde o obvyklou koncepci uplatňovanou v unijním právu ( 36 ), která je navíc dostatečně otevřená tomu, aby byly zohledňovány různé potřeby v jednotlivých členských státech a potřeby jejich početných územně samosprávných celků a aby mimoto respektovala také nové trendy v oblasti úloh veřejnoprávních subjektů. Tímto způsobem lze také přispět k soudržnosti mezi právem veřejných zakázek a evropským právem hospodářské soutěže.

71.

Přestože se ani Francie ani Komise v projednávané věci konkrétně nezasazovaly o použití kritéria služeb obecného zájmu, Soudnímu dvoru to nebrání v tom, aby se při výkladu a použití čl. 2 odst. 2 směrnice 93/37 o toto kritérium opíral. Soud totiž není „ústy účastníků řízení“ ( 37 ). Nemůže být proto povinen zohlednit pouze ty argumenty, o které účastníci řízení opřeli svou argumentaci, protože jinak by své rozhodnutí případně musel opřít o nesprávné právní úvahy ( 38 ).

72.

Vyložíme-li tedy čl. 2 odst. 2 směrnice 93/37 v tom smyslu, že se toto ustanovení nevztahuje na všechna zařízení určená pro sportovní a rekreační účely a pro využití volného času, nýbrž pouze na taková zařízení, která slouží službám obecného zájmu – jde například o veřejně přístupné parky, sportovní areály, knihovny a muzea –, pak se Tribunál v projednávané věci dopustil nesprávného právního posouzení.

73.

První část třetího důvodu kasačního opravného prostředku je tedy opodstatněná.

2. K přímému hospodářskému zájmu veřejného zadavatele (druhá část třetího důvodu kasačního opravného prostředku)

74.

V rámci druhé části třetího důvodu kasačního opravného prostředku Francie napadá konkrétně bod 64 napadeného rozsudku. Francie se domnívá, že Tribunál se dopustil nesprávného právního posouzení, když zastával stanovisko, že pojem „zakázky na stavební práce“ ve smyslu článku 2 směrnice 93/37 musí být vykládán nezávisle na pojmu „veřejné zakázky na stavební práce“ ve smyslu čl. 1 písm. a) této směrnice. Podle názoru Francie se však jak čl. 1 písm. a), tak i článek 2 směrnice 93/37 vztahují pouze na zakázky na stavební práce, které jsou v přímém hospodářském zájmu veřejného zadavatele

75.

Tyto argumenty uvedené Francií jsou přesvědčivé.

76.

Zakázky na stavební práce ve smyslu článku 2 směrnice 93/37 se liší od zakázek na stavební práce ve smyslu čl. 1 písm. a) této směrnice pouze tím, že je nezadávají veřejní zadavatelé, nýbrž jiné subjekty – především soukromé podniky –, a to s více než 50% přímým subvencováním veřejnými zadavateli.

77.

Již ze znění článku 2 směrnice 93/37 vyplývá, že se toto ustanovení mimo jiné tím, že používá spojení „zakázky na stavební práce“, opírá o definici pojmů, kterou čl. 1 písm. a) stanovuje pro účely celé směrnice a na které zásadně závisí věcná působnost právě této směrnice.

78.

Rovněž cíl článku 2 směrnice 93/37 hovoří pro takový výklad pojmu zakázek na stavební práce, který se drží všeobecné definice obsažené v čl. 1 písm. a) směrnice. Článek 2 směrnice má totiž zabránit tomu, aby zapojení soukromých osob vedlo k obcházení evropských právních předpisů v oblasti zadávání veřejných zakázek na stavební práce ( 39 ). V důsledku toho článek 2 nemůže do oblasti působnosti směrnice začlenit jiné zakázky na stavební práce, než které by musely být předmětem zadávacího řízení, i pokud by je zadal samotný veřejný zadavatel, a nikoli soukromý subjekt.

79.

Pokud tedy v případě obecné právní úpravy obsažené v čl. 1 písm. a) směrnice 93/37 jde o zakázku na stavební práce, pouze pokud provedené stavební práce znamenají přímý hospodářský zájem pro veřejného zadavatele ( 40 ), pak to tím spíše platí v případě zvláštní právní úpravy obsažené v článku 2 směrnice 93/37. Také takto provedené stavební práce lze začlenit do oblasti působnosti směrnice 93/37, pouze pokud na tom mají veřejní zadavatelé, kteří tyto stavební práce z více než 50 % přímo subvencují, přímý hospodářský zájem.

80.

Jak uvedl Soudní dvůr, přímý hospodářský zájem může existovat především tehdy, když má dojít k tomu, že veřejný zadavatel získá právo vlastnit či užívat stavební dílo, které má být vybudováno, anebo když má těžit z hospodářských výhod či nést hospodářská rizika spojená s budoucím užíváním daného stavebního díla ( 41 ). Nic z toho nelze předpokládat v případě, jako je ten v projednávané věci, kdy je soukromý stavební projekt podporován veřejnými zadavateli pouze finančně – v rámci strukturální pomoci.

81.

Samotná okolnost, že soukromý stavební projekt může mít pozitivní vliv na všeobecný hospodářský rozvoj regionu, tak jako tomu může být v případě rekonstrukce a rozšíření soukromého rekreačního střediska, ale nestačí k odůvodnění přímého hospodářského zájmu těch veřejných subjektů, které tento stavební projekt přímo subvencovaly. Na provedených stavebních pracích jako takových mají tito veřejní zadavatelé totiž nanejvýš nepřímý hospodářský zájem.

82.

Tribunál se tak i v tomto ohledu při výkladu a použití čl. 2 odst. 2 směrnice 93/37 dopustil nesprávného právního posouzení. Druhá část třetího důvodu kasačního opravného prostředku je tudíž rovněž opodstatněná.

3. Závěrečná poznámka k třetímu důvodu kasačního opravného prostředku

83.

K oběma částem třetího důvodu kasačního opravného prostředku Komise ještě uvádí, že široký výklad čl. 2 odst. 2 směrnice 93/37, tak jak jej provedl Tribunál, slouží cíli zajištění nestranného zadávání zakázek z veřejných zdrojů ( 42 ).

84.

Je nutno přiznat, že i toto hledisko je součástí cílů, které jsou sledovány ustanoveními evropského práva veřejných zakázek. Ani zohlednění tohoto cíle ovšem nesmí vést k nesystémově širokému výkladu čl. 2 odst. 2 směrnice 93/37. Zákonodárce se rozhodl tento cíl uskutečnit tak, že ustanovením směrnice 93/37 nepodléhají všechny, nýbrž jen některé soukromé stavební projekty.

85.

Pro doplnění je třeba připomenout, že již v základních svobodách evropského vnitřního trhu – a to konkrétně ve svobodě usazování a volném pohybu služeb – je obsažen zákaz diskriminace, který jde ruku v ruce se zásadou transparentnosti ( 43 ). Tyto zásady brání veřejným zadavatelům subvencovat nebo financovat soukromé zakázky na stavební práce netransparentním nebo diskriminačním způsobem, a to i mimo oblast působnosti směrnic týkajících se zadávání veřejných zakázek. Za tímto účelem není třeba vykládat čl. 2 odst. 2 směrnice 93/37 extenzivně.

D – Shrnutí

86.

Vzhledem k tomu, že je třeba vyhovět první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku, jakož i oběma částem třetího důvodu kasačního opravného prostředku, musí být napadený rozsudek zrušen.

VI – Rozhodnutí o žalobě podané v řízení v prvním stupni

87.

Z článku 61 prvního pododstavce statutu Soudního dvora vyplývá, že Soudní dvůr může vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje, nebo věc vrátit zpět Tribunálu k rozhodnutí.

88.

V projednávaném případě Tribunál ve svém rozsudku podrobně přezkoumal žalobní důvody předložené Francií v řízení v prvním stupni. Účastnice řízení měly navíc jak v řízení před Tribunálem, tak v řízení o kasačním opravném prostředku před Soudním dvorem příležitost vyjádřit svá stanoviska ke všem bodům relevantním pro rozhodnutí tohoto právního sporu. Skutkové okolnosti případu není třeba blíže objasňovat. Soudní řízení tudíž dovoluje vydat rozhodnutí ve věci.

89.

Pokud má být článek 2 směrnice 93/37 vykládán a používán tak, jak navrhuji výše v rámci prvního a třetího důvodu kasačního opravného prostředku ( 44 ), pak je žaloba na neplatnost podaná Francií opodstatněná. Zaprvé totiž nebylo soukromé rekreační středisko „Les Boucaniers“ přímo subvencováno z více než 50 %, pokud nebereme v potaz daňové úlevy poskytnuté francouzským státem. A zadruhé toto rekreační středisko nelze pokládat za zařízení určené pro sportovní a rekreační účely nebo pro využití volného času ve smyslu uvedeného ustanovení. I kdybychom vycházeli z předpokladu, že i místní obyvatelé regionu Martinik občas – jako denní hosté za úplatu – využívají nabídku aktivit pro volný čas rekreačního střediska, nezbavuje to předmětné rekreační středisko jeho povahy hotelového zařízení, které slouží k upokojení čistě soukromých zájmů a neposkytuje žádné služby obecného zájmu.

90.

Sporné rozhodnutí Komise je proto třeba zrušit (článek 264 odst. 1 SFEU).

VII – Náklady řízení

91.

Podle čl. 184 odst. 2 jednacího řádu, je-li kasační opravný prostředek opodstatněný a Soudní dvůr vydá sám konečné rozhodnutí ve věci, rozhodne o nákladech řízení ( 45 ).

92.

Podle čl. 138 odst. 1 ve spojení s čl. 184 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

93.

Francie ve své žalobě na neplatnost podané v řízení v prvním stupni požadovala, aby byla Komisi uložena náhrada nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že Komise neměla úspěch se svými argumenty směřujícími proti této žalobě na neplatnost, ukládá se jí náhrada nákladů řízení v prvním stupni.

94.

V řízení o kasačním opravném prostředku Francie naopak náhradu nákladů řízení nepožadovala. Zdá se proto spravedlivé rozhodnout, že obě účastnice řízení ponesou v tomto rozsahu vlastní náklady řízení.

VIII – Závěry

95.

Vzhledem k výše uvedeným úvahám navrhuji Soudnímu dvoru, aby rozhodl takto:

„1)

Rozsudek Tribunálu Evropské unie ze dne 16. prosince 2011 ve věci T‑488/10, Francie v. Komise, se zrušuje.

2)

Rozhodnutí Evropské komise C (2010) 5229 ze dne 28. července 2010 se zrušuje.

3)

Evropská komise ponese náklady řízení v prvním stupni. Ve zbývající části ponesou obě účastnice řízení vlastní náklady.“


( 1 ) – Původní jazyk: němčina.

( 2 ) – Rozhodnutí Evropské komise C(2010) 5229 ze dne 28. července 2010 o zrušení části příspěvku z Evropského fondu pro regionální rozvoj (EFRR) na základě jednotného programového dokumentu pro cíl 1 pro strukturální pomoc Společenství v regionu Martinik ve Francii.

( 3 ) – Směrnice Rady 93/37/EHS ze dne 14. června 1993 o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce (Úř. věst. L 199, s. 54; Zvl. vyd. 06/02, s. 163). Tato směrnice byla mezitím zrušena a nahrazena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/18/ES ze dne 31. března 2004 o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce, dodávky a služby (Úř. věst. L 134, s. 114; Zvl. vyd. 06/07, s. 132), která měla být provedena nejpozději do 31. ledna 2006. Na projednávaný případ se ovšem ještě použije směrnice 93/37, do jejíž časové působnosti spadá poskytnutí pomoci z EFRR týkající se stavebního projektu rekonstrukce a rozšíření rekreačního střediska „Les Boucaniers“.

( 4 ) – V podstatě totožné ustanovení dnes obsahuje článek 8 směrnice 2004/18, který použití této právní úpravy rozšiřuje vedle oblasti zakázek na stavební práce i na zakázky na služby, v obou případech však pouze za předpokladu překročení určitých finančních prahových hodnot

( 5 ) – Nařízení Rady (ES) č. 1260/1999 ze dne 21. června 1999 o obecných ustanoveních o strukturálních fondech (Úř. věst. L 161, s. 1; Zvl. vyd. 14/01, s. 31).

( 6 ) – Tyto daňové úlevy byly poskytnuty na základě čl. 199 undecies B I francouzského Code général des impôts (všeobecný daňový zákoník).

( 7 ) – Rozhodnutím C(2000) 3493 ze dne 21. prosince 2000 Komise schválila pro roky 2000–2006 příspěvek EFRR na jednotný programový dokument pro cíl 1 pro strukturální pomoc Společenství v regionu Martinik ve Francii ve výši maximálně 17,15 milionů eur.

( 8 ) – Rozsudek Tribunálu ze dne 16. prosince 2011, Francie v. Komise (T‑488/10).

( 9 ) – V jednacím jazyce zní bod 43 napadeného rozsudku takto: „Il convient de rappeler que, afin d’examiner si les marchés de travaux en cause portaient sur des travaux de bâtiment relatifs aux équipements sportifs, récréatifs et de loisirs au sens de l’article 2, paragraphe 2, de la directive 93/37, il y a lieu de se baser sur la vocation d’ensemble du club Les Boucaniers et non sur les travaux entrepris. À cet égard, il convient de relever que, en examinant, dans la décision attaquée, le projet consistant en une rénovation complète du club Les Boucaniers, la Commission a analysé l’applicabilité de l’article 2, paragraphe 2, de la directive 93/37 en ce sens.“

( 10 ) – Rozsudky ze dne 27. ledna 2000, DIR International Film a další v. Komise („DIR“, C-164/98 P, Recueil, s. I-447, body 38 a 49); ze dne 1. června 2006, P&O European Ferries (Vizcaya) a Diputación Foral de Vizcaya v. Komise (C-442/03 P a C-471/03 P, Sb. rozh. s. I-4845, body 60 a 67); ze dne 22. prosince 2008, British Aggregates v. Komise (C-487/06 P, Sb. rozh. s. I-10515, bod 141), a ze dne 24. ledna 2013, Frucona Košice v. Komise (C‑73/11 P, bod 89).

( 11 ) – Podle ustálené judikatury Soudní dvůr v řízení o kasačním opravném prostředku zkoumá, zda Tribunál zkreslil skutečnosti nebo důkazní prostředky (viz např. rozsudky ze dne 18. ledna 2007, PKK a KNK v. Rada, C-229/05 P, Sb. rozh. s. I-439, body 35 a 37; ze dne 18. července 2007, Industrias Químicas del Vallés v. Komise, C-326/05 P, Sb. rozh. s. I-6557, bod 57, a ze dne 9. června 2011, Comitato „Venezia vuole vivere“ v. Komise, C-71/09 P, C-73/09 P a C-76/09 P, Sb. rozh. s. I-4727, body 152 a 153).

( 12 ) – V tomto smyslu – pokud jde o dokument, který bylo možné vykládat různými způsoby – viz rozsudek ze dne 10. února 2011, Activision Blizzard Germany v. Komise (C-260/09 P, Sb. rozh. s. I-419, bod 54).

( 13 ) – Société en nom collectif (SNC) je podle francouzského práva obchodní společností, jejíž společníci ručí osobně celým svým majetkem.

( 14 ) – Komise naopak zdůrazňuje, že daňové úlevy byly poskytnuty société en nom collectif jako takové za účelem financování sporného stavebního projektu.

( 15 ) – Rozsudky ze dne 1. června 1994, Komise v. Brazzelli Lualdi a další (C-136/92 P, Recueil, s. I-1981, bod 49); ze dne 21. září 2006, JCB Service v. Komise (C-167/04 P, Sb. rozh. s. I-8935, bod 106); ze dne 16. července 2009, Komise v. Schneider Electric (C-440/07 P, Sb. rozh. s. I-6413, bod 191), a ze dne 19. července 2012, Rada v. Zhejiang Xinan Chemical Industrial Group (C‑337/09 P, bod 55).

( 16 ) – Rozsudky Komise v. Brazzelli Lualdi a další (citovaný v poznámce pod čarou 15, bod 59); ze dne 11. prosince 2008, Komise v. Département du Loiret (C-295/07 P, Sb. rozh. s. I-9363, bod 95), a ze dne 16. listopadu 2011, Bank Melli Iran v. Rada (C-548/09 P, Sb. rozh. s. I-11381, bod 122).

( 17 ) – Rozsudky ze dne 20. října 1994, Scaramuzza v. Komise (C-76/93 P, Recueil, s. I-5173, bod 18); PKK a KNK v. Rada (citovaný v poznámce pod čarou 11, bod 64); ze dne 15. dubna 2010, Gualtieri v. Komise (C-485/08 P, Sb. rozh. s. I-3009, bod 37), a ze dne 18. listopadu 2010, NDSHT v. Komise (C-322/09 P, Sb. rozh. s. I-11911, bod 41).

( 18 ) – Článek 3 nařízení Rady (ES) č. 597/2009 ze dne 11. června 2009 o ochraně před dovozem subvencovaných výrobků ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství (Úř. věst. L 188, s. 93).

( 19 ) – V tomto smyslu je již v rozsudku ze dne 2. července 1974, Itálie v. Komise (173/73, Recueil, s. 709, bod 28), objasněno, že opatření není vyloučeno z působnosti článku 107 SFEU (dříve článek 92 Smlouvy o EHS) pouze proto, že je případně daňové povahy; viz také rozsudek ze dne 17. listopadu 2009, Presidente del Consiglio dei Ministri (C-169/08, Sb. rozh. s. I-10821, body 58 a 66).

( 20 ) – Skutečnost, že pojem „subvence“ je užší než pojem „podpora“, vyplývá zejména z rozsudků ze dne 23. února 1961, De Gezamenlijke Steenkolenmijnen in Limburg v. Vysoký úřad (30/59, Recueil, s. 3, bod 43); ze dne 14. září 2004, Španělsko v. Komise (C-276/02, Sb. rozh. s. I-8091, bod 24), a ze dne 8. září 2011, Komise v. Nizozemsko (C-279/08 P, Sb. rozh. s. I-7671, bod 86).

( 21 ) – Viz zejména body 32 a 33 napadeného rozsudku.

( 22 ) – Směrnice Rady 71/305/EHS ze dne 26. července 1971 o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce (Úř. věst. L 185, s. 5).

( 23 ) – Směrnice Rady 89/440/EHS ze dne 18. července 1989, kterou se mění směrnice 71/305/EHS o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce (Úř. věst. 210, s. 1).

( 24 ) – Napadený rozsudek zmiňuje nesprávně článek 1a směrnice 89/440, ve skutečnosti však jde o článek 1a směrnice 71/305, ve znění směrnice 89/440.

( 25 ) – V návrhu směrnice Rady, kterou se mění směrnice 71/305/EHS o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce (COM(86) 679 final), vypracovaném Komisí, bylo ustanovení ještě číslováno jako článek 2a a jeho odstavec 1 zněl následovně: „Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby byla dodržována ustanovení této směrnice, jestliže investice pro zakázky na stavební práce zadávané jinými subjekty, než které jsou definovány v čl. 1 odst. b), jsou zcela nebo zčásti, přímo nebo nepřímo financovány z veřejných prostředků.“

( 26 ) – V prvním čtení se Parlament vyslovil pro následující formulaci, jež tehdy měla být doplněna ještě jako článek 2a směrnice 71/305 (Úř věst. C 167, s. 65): „Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby byla dodržována ustanovení této směrnice, jestliže zadavatelé […] financují většinovým způsobem investice pro stavební práce zadávané jinými subjekty, než které jsou definovány v čl. 1 odst. b). Financováním se rozumí […] poskytování veřejných subvencí, […] bonifikace úroků z poskytnutých úvěrů, […] poskytování daňových výhod, […] poskytování stavebních zvýhodnění.“

( 27 ) – Toto prohlášení do protokolu z jednání Rady zní takto: „Rada a Komise potvrzují, že při uplatňování článku 1a mají být pro dotčené stavební práce pokud možno zohledněny všechny jednotlivé formy přímých subvencí, včetně subvencí z prostředků Společenství.“

( 28 ) – Napadený rozsudek, bod 35 in fine.

( 29 ) – K tomu viz výše, body 9 až 11 tohoto stanoviska.

( 30 ) – Srov. k tomu judikaturu uvedenou výše v poznámce pod čarou 17.

( 31 ) – Viz napadený rozsudek, zejména bod 30 in fine a bod 59.

( 32 ) – Stanovisko generálního advokáta Légera ze dne 7. prosince 2000 ve věci Ordine degli Architetti delle Province di Milano e Lodi a další (C-399/98, Recueil, s. I-5409, bod 106); viz také bod 30 napadeného rozsudku.

( 33 ) – Jde o zakázky třídy 50, skupiny 502 „Všeobecné klasifikace ekonomických činností v Evropských společenstvích“ (NACE), na kterou odkazuje čl. 2 odst. 2 směrnice 93/37.

( 34 ) – Viz např. omezení pojmu veřejné zakázky při současném vyloučení obchodů Quasi-Inhouse, které bylo provedeno v ustálené judikatuře, a to poprvé v rozsudku ze dne 18. listopadu 1999, Teckal (C-107/98, Recueil, s. I-8121, bod 50, druhá věta).

( 35 ) – Docházení do nemocnic závisí na zdravotním stavu konkrétního uživatele, a je tudíž nanejvýš individuální. Odpovídajícím způsobem závisí navštěvování vzdělávacích zařízení zcela nebo zčásti na individuálních schopnostech a zálibách konkrétního jednotlivce.

( 36 ) – Viz např. sdělení Komise – „Služby obecného zájmu v Evropě“ (Úř. věst 2001, C 17, s. 4) a zprávu o službách obecného zájmu, kterou Komise předložila Evropské radě v Laekenu (COM[2001] 598 final).

( 37 ) – V tomto smyslu již generální advokát Léger ve svém stanovisku ze dne 2. dubna 1998 ve věci Parlament v. Gutiérrez de Quijano y Lloréns (C-252/96 P, Recueil, s. I-7421, bod 36).

( 38 ) – V tomto smyslu usnesení ze dne 27. září 2004, UER v. M6 a další (C‑470/02 P, bod 69), a rozsudek ze dne 21. září 2010, Švédsko v. API a Komise (C-514/07 P, C-528/07 P a C-532/07 P, Sb. rozh. s. I-8533, bod 65).

( 39 ) – Viz výše, bod 64 tohoto stanoviska.

( 40 ) – V tomto smyslu rozsudky ze dne 25. března 2010, Helmut Müller (C-451/08, Sb. rozh. s. I-2673, body 49, 54, 57 a 58), a ze dne 15. července 2010, Komise v. Německo (C-271/08, Sb. rozh. s. I-7091, bod 75), které byly vydány k právní úpravě obsažené ve směrnici 2004/18, jež nahrazuje právní úpravu ve směrnici 93/37.

( 41 ) – K tomu viz rozsudek Helmut Müller (citovaný v poznámce pod čarou 40, body 50 až 52). Souvislosti kritéria přímého hospodářského zájmu nedávno objasnil generální advokát Wathelet ve svém stanovisku ze dne 11. dubna 2013 ve věci Komise v. Nizozemsko (C‑576/10, body 108 až 113); viz také stanovisko generálního advokáta Mengozziho ze dne 17. listopadu 2009 ve věci Helmut Müller (citovaný v poznámce pod čarou 40, body 46 až 62).

( 42 ) – Komise se vyjadřuje k bodu 31 napadeného rozsudku.

( 43 ) – Rozsudky ze dne 7. prosince 2000, Telaustria a Telefonadress (C-324/98, Recueil, s. I-10745, body 60 až 62); ze dne 21. července 2005, Coname (C-231/03, Sb. rozh. s. I-7287, body 16 a 17), a ze dne 13. dubna 2010, Wall (C-91/08, Sb. rozh. s. I-2815, bod 68).

( 44 ) – Viz výše, body 54 až 82 tohoto stanoviska.

( 45 ) – Podle obecné zásady, že nová procesní pravidla se použijí na všechny spory probíhající v době, kdy vstupují v platnost (ustálená judikatura, viz pouze rozsudek ze dne 12. listopadu 1981, Meridionale Industria Salumi a další, 212/80 až 217/80, Recueil, s. 2735, bod 9), se rozhodnutí o nákladech řízení v projednávané věci řídí jednacím řádem Soudního dvora ze dne 25. září 2012, který vstoupil v platnost dne 1. listopadu 2012 (ve stejném smyslu i rozsudek ze dne 15. listopadu 2012, Rada v. Bamba, C‑417/11 P, body 91 a 92). Po obsahové stránce však nejde o rozdílné ustanovení ve srovnání s čl. 69 odst. 2 ve spojení s článkem 118 a čl. 122 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora ze dne 19. června 1991.